Výsledky vyhledávání pro dotaz album

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek