Výsledky vyhledávání pro dotaz film

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 4.

4. Graffiti jako komunikační proces4.1. Charakteristika graffiti v kontextu masové komunikaceGraffiti je formou komunikace ve veřejném prostoru. Pokud vycházíme z definice komunikace jakožto "interakce prostřednictvím symbolů", jednání, "jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů" (Kunczik, 1995, str. 11 – 12) je zřejmé, že k tomuto jednání či k této interakci zde dochází. Jsou splněny i tři charakteristiky komunikace uváděné Kunczikem (Kunczik, 1995, str. 12):1. alespoň jeden jedinec musí usilovat o komunikaci s jiným jedincem,2. užívání symbolů musí být záměrné,3. "správná" recepce sdělení jedním či více příjemci není pro existenci komunikace rozhodující, rozhodujícím činitelem je záměr komunikátora.V případě graffiti dochází i k „sociální interakci prostřednictvím sdělení“ (Gerberova definice uváděná Denisem McQuailem jako jedna z nejvýstižnějších - McQuail, 1999, str. 31).Pokud se ovšem snažíme zapojit graffiti do některé z kategorií komunikace tradičně odvozovaných od počtu účastníků, míry jejich vzájemné znalosti a jejich participace, zjistíme, že tento konstrukt jakožto všechny konstrukty je určitým zjednodušením a že i z toho důvodu je zapojení graffiti - komunikace do těchto kategorií obtížnější, neboť žádné z nich zcela neodpovídá.Komunikace bývá obvykle dělena na: (1) intrapersonální, neboli komunikaci jedince se sebou samým, (2) interpersonální, neboli komunikaci, při níž je komunikující jedinec nějakým způsobem přímo spojen s dalším účastníkem; či (3) veřejnou komunikaci - buď veřejnou komunikaci v užším slova smyslu, či komunikaci masovou (popř. mediální). Denis McQuail ji podrobněji rozlišuje jako komunikaci intrapersonální, interpersonální, skupinovou, meziskupinovou, organizační a celospolečenskou, do níž zařazuje i komunikaci masovou (McQuail, 1999, str. 27)Co se týče masové komunikace, většina definic masové komunikace zdůrazňuje několik základních rysů podavatele a příjemce sdělení, charakteru samotného sdělení a podmínek, za nichž k procesu komunikace dochází. V souvislosti s uvedenými termíny podavatel či příjemce sdělení je třeba zmínit samotný proces komunikace a jeho složky. Bylo vytvořeno několik modelů komunikace, dodnes používaným (s pozdějšími modifikacemi) je model Clauda Shannona a Warrena Weavera vycházející z teorie informace. Právě tento model zavádí tyto základní pojmy. V centru jeho pozornosti stojí sdělení putující určitým kanálem (možný šum zkreslující sdělení) od podavatele (někdy též komunikátora) k příjemci. U sdělení se předpokládá kód - na pozici podavatele dochází k jeho kódování, na pozici příjemce k jeho dekódování. To celé se děje v určitém kontextu. V dalším textu bude kladen především důraz na proces dekódování vzhledem ke kontextu příjemce.Na oblast masové komunikace tento model aplikoval H. Lasswell ve své formuli "kdo říká - co - jakým kanálem - komu - s jakým účinkem" (tato definice je samozřejmě zjednodušená). U podavatele bývá obvykle uváděna formální organizace s určenou strukturou a odpovídající dělbou funkcí. Příjemce je tvořen velkým počtem lidí, toto publikum je heterogenní a pro podavatele anonymní. Příjemce nemá možnost přímé zpětné vazby, ani možnost vyměnit si roli s podavatelem. Přístup příjemce do médií je omezen. Ve vztahu ke sdělení bývá zdůrazňováno užití technologií k jeho vzniku a šíření. Masová komunikace je definována termíny: "veřejná", "rychlá" a "dočasná". (Black a Bryan, 1995, str. 32).Hovoří-li se o masové komunikaci, bývá tento pojem často zaměňován za komunikaci prostřednictvím masových médií, a to ještě pouze některých. Jak uvádí D. McQuail, "proces 'masové komunikace' není synonymem k 'masovým médiím'". (McQuail, 1999, str. 31) Takto bývá pojem masová komunikace redukován na komunikaci prostřednictvím tisku a elektronických médií, tedy na ta média, která se věnují výrobě nebo rozšiřování zpravodajství (třebaže z hlediska účinku přenášených obsahů může jít např. v případě vysílání komerčních televizí o okrajovou záležitost). Hlavní pozornost je tedy v literatuře o masové komunikaci (vedle literatury o reklamě a public relations) soustřeďována především na tisk, rozhlas, televizi a zpravodajské agentury, případně na film. Z důvodu poněkud jednostranného zaměření na prostředek, nikoli charakter sdělovacího procesu (popřípadě příjemce), jsou proto z úvah o masové komunikaci většinou vynechávány výstavy, nekomerční plakáty nebo divadlo, přestože tyto jevy jinak charakteru masové komunikace odpovídají jak z hlediska příjemců (budeme-li vycházet z definice Herberta Blumera masy a masového chování, podle nějž mezi charakteristické rysy masy patří především rozptýlenost, početnost a proměnlivé složení, neexistence sebeuvědomění a vědomí identity a neschopnost společně jednat), tak podavatelů či rozšiřování sdělení.M. Kunczik definuje masovou komunikaci takto: "V procesu masové komunikace je(1) materiál určený prvotně ke krátkodobému užití (tj. zprávy, zábava)(2) produkován formálními organizacemi užívajícími vyspělé technologie(3) s pomocí rozmanitých mediačních technik, jež jsou k dispozici(4) současně velkému počtu osob (disperzní publikum), příjemců, kteří jsou pro masového komunikátora anonymní, a to(5) veřejně, tj. bez omezení přístupu(6) jednosměrně, tj. komunikátor a recipient si nemohou vyměnit svá postavení, jejich vzájemný vztah je asymetrický ve prospěch komunikátora a je(7) nepřímý (bez přímé zpětné vazby), a to vše(8) s určitou periodicitou produkce, která je(9) nabízena průběžně." Sám Kunczik připouští, že toto vymezení je "čistě účelové, pragmatické a pochopitelně není definitivní do té míry, do jaké například informační bulletiny, zvukové záznamy, kazety, plakáty a jiné produkty mohou naplnit výše uvedená kritéria. Tato definice rovněž zcela neodpovídá některým tzv. novým médiím (videotex, kabelové služby)." (Kunczik, 1995, str. 17)Pokud tedy vyjdeme z výše uvedených definic, zjistíme, že graffiti je sice neoddělitelně spojeno s lokalitou svého umístění (graffiti sice může být reprodukovaně rozšiřováno prostřednictvím časopisů a Internetu, v tomto případě se ale ztrácí jedna z primárních funkcí a charakteristik - umístění ve veřejném prostoru a pragmatický rozměr sdělení), přesto se nejedná o komunikaci meziskupinovou (o komunikaci v rámci místní komunity). Vzhledem k možnému duálnímu charakteru (z hlediska kódování i dvojího možného čtení ze strany příjemce) se graffiti blíží jednak kategorii komunikace skupinové (v rámci subkultury) a kategorii komunikace celospolečenské (vzhledem k publiku).Pokud budeme na graffiti pohlížet z hlediska komunikačního schématu či i zmíněné definice masové komunikace (Kunczik, 1995, str. 17), zjistíme následující charakteristické rysy komunikace skrze tvorbu graffiti.Podavatelem sdělení je v případě graffiti jedinec, nebo (častěji) organizovaná skupina („crew“). V rámci této skupiny dochází k poměrně přesnému rozdělení funkcí. Vedle osob, které se různou měrou (dle velikosti skupiny, dle talentu jednotlivých členů a statutu, který v rámci skupiny získali) podílejí na návrzích vytvářených prací; kresbě a vyplňování ploch díla; bývají zde i jedinci, kteří při ilegální činnosti zastávají funkci "hlídačů", případně se věnují zajištění práce z dalších ohledů. Tito jedinci mohou být přímo členy jednotlivých "crews", mohou ale stát i mimo ně a pouze s nimi spolupracovat.Mezi charakteristické vlastnosti graffiti patří skutečnost, že mezi příjemci sdělení lze principiálně rozlišit dvě skupiny. Sdělení je jednak určeno členům subkultury graffiti (o jejích charakteristikách níže), jednak publiku. To je tvořeno současně velkým počtem osob, které jsou pro autory graffiti anonymní. Příjemci, tvořící toto heterogenní publikum, nemají možnost přímé zpětné vazby a jejich případná "výměna" s podavatelem je podobně obtížná jako v případě profesionálního masového komunikátora.Co se týče zpětné vazby, příjemci sdělení mají většinou velmi málo možností, jak na práce autorů reagovat - jediná přímá zpětná vazba je možná právě v rámci subkultury graffiti. Tato zpětná vazba může mít několik forem - od verbální reakce na základě vzájemného kontaktu přes zásahy do prací autora formou nápisů, či překrytí jeho výtvoru až po odcizení pracovních pomůcek. Za nepřímou zpětnou vazbu na graffiti je možné považovat represivní opatření (a snahu o ně) ze strany veřejnosti a výkonné moci, popř. reakce publikované v masových médiích či v průzkumech veřejného mínění (nutno ovšem podotknout, že tato zpětná vazba se netýká jednotlivých projevů, ale fenoménu graffiti jako celku.Obdobně jako v případě masové komunikace je přístup k graffiti veřejný, existence veřejného prostoru je ostatně s fenoménem graffiti úzce spjata a svým způsobem podmiňuje jeho vznik. Ačkoli může samozřejmě vznikat i mimo městskou aglomeraci, výskyt graffiti (jakožto "pseudonymního" komunikování) souvisí s dostatečným počtem příjemců, kteří tvoří anonymní publikum.Produkce jedné skupiny tvůrců graffiti sice nemá zcela pevnou periodicitu, lze na ni ale nahlížet jako na opakovanou činnost. Samotná dynamika produkce může záviset na různých faktorech - např. na materiálním zabezpečení autorů, tzn. možnostem opatřit si barvy, ale třeba i klimatických podmínkách.Graffiti jsou navíc díly (či materiály) určenými ke krátkodobému užití. K neustálému obměňování dochází z několika příčin (překrývání samotnými autory, tvůrci z jiných skupin, odstraňování majitelem plochy, na níž je dílo umístěno - např. dopravním podnikem - apod.). 4.2. Graffiti jako paralelní komunikaceExistence zmíněných shodných rysů, jimiž graffiti naplňuje charakter masové komunikace (tedy v rovině, kdy je příjemcem obecné publikum, nikoli v rámci subkultury) a jež se týkají charakteru komunikačního procesu, neznamená, že je graffiti přímo masovou komunikací (ačkoli například v případě předtištěných plakátů či předkreslených samolepek se při srovnání s výstavami tyto rozdíly mohou zdát jako minimální). Pomineme-li důraz, který je v oblasti masové komunikace kladen na užití vyspělých technologií při produkci a šíření sdělení a formálnost organizací, je zde ještě další možný úhel pohledu. Zatímco pojmem masová komunikace je obvykle míněna komunikace "shora" (srovnej Eco, 1995, str. 27), graffiti je naopak výrazným typem komunikace "zdola".V této souvislosti je možné zmínit i Stuarta Halla a jeho kritickou teorii masových médií. Podle Stuarta Halla média udržují status quo prostřednictvím prosazování ideologie a hodnot (byť třeba neuvědomělým) privilegované skupiny (Griffin, 1991, str. 310 - 319). Podle Hallovy interpretace tato privilegovaná skupina není určena jen svým ekonomickým (třídním) postavením, ale i rasou a genderem (rodem). Z tohoto pohledu je možné tuto privilegovanou skupinu charakterizovat jako "bohatý bílý muž". Je třeba připomenout, že pod pojmem "ideologie" Hall nechápe obsahy (shluky myšlenek), ale spíše struktury. Ideologie jsou subkultury, způsoby kódování reality, klasifikační schémata, pravidla sémantické hry. (Griffin, 1991, str. 315) John Fiske, následovník Stuarta Halla, se v souvislosti s touto teorií a vlivem populární kultury zabýval možnostmi odporu - odmítáním dominantních významů a vytvářením vlastních, které by více korespondovaly se zájmy těchto „podřízených“. Na tomto základě a ve smyslu strukturního funkcionalismu R. K. Mertona je tedy možné vznik graffiti interpretovat i jako odpověď na omezený (či žádný) přístup do oficiálních komunikačních kanálů.Na tomto místě se jeví účelné zavést pojem „diskurs veřejného prostoru“, kde budeme diskurs chápat jako “abstraktní koncept, který je vyjádřením principů řídících produkci a organizaci textů, resp. souhrn syntaktických, sémantických a pragmatických pravidel závislých na sociokulturní funkci daného textu.“ (Peška, 2000, str. 4) Pravidla sémantická v tomto případě vyjadřují to, jaké obsahy v jaké podobě se smějí ve veřejném prostoru vyskytovat, součástí pravidel pragmatických je potom i to, kdo je oprávněn takové „texty“ do veřejného prostoru umístit. Legitimizace mluvčího daná mírou sociálně konstruované kompetence, která je s jednotlivými diskursy spojená, se zde projevuje v poměrně rigidní podobě. Odvrácenou stranou mince této legitimizace mluvčího jsou potom sankce, které jsou vůči tvůrcům graffiti uplatňovány.Příslušníci subkultury graffiti byli zpočátku především Portorikánci, dále afroameričané a hispánci z nižších sociálních vrstev (viz kapitola Historie graffiti) - tedy lidé, kteří rozhodně mezi "privilegované skupiny" nepatřili. Vznik graffiti jakožto projevu této skupiny obyvatelstva je proto možné uvažovat právě jako reakci na nemožný přístup do oficiálních médií, snahu oslovit veřejnost jiným způsobem. (V tomto ohledu je možné zmínit především tzv. politická graffiti.) Tento pohled je akcentován i samotnými tvůrci graffiti z USA či uměleckými kurátory a galeristy, kteří upozorňují na podmínky vzniku graffiti: zatímco se vláda a odpovědní politici na konci šedesátých let tvářili, že tyto skupiny neexistují (či se o nich alespoň nemluví), pro tyto mladé lidi bylo graffiti jedinou reálnou možností, jak světu sdělit, že jsou naživu. Jeden z amerických autorů graffiti Eskae k možnosti či nemožnosti oslovovat veřejnost říká: "...lidé, co mají peníze, mohou zanechávat znamení. Jestliže nemáte peníze, jste odsunut na okraj ... není vám dovoleno vyjádřit sebe sama ani napsat slova, o nichž si myslíte, že by je jiní lidé měli vidět. Camel je po celé zemi a musíš se dívat na sdělení, které ti Camel nebo podobné společnosti posílají. Oni se snaží udržet masy paralyzované, aby mohli pokračovat ve svém byznysu jen s malým odporem". (Walsh, 1996, str. 25)Graffiti tak může být v určitém ohledu interpretováno i jako reakce na masovou komunikaci (a na systém fungování masových médií především). V úvahu zde přichází proces „exkorporace“ popisovaný Fiskem, kdy si „podřízení vytvářejí svou vlastní kulturu ze zdrojů a komodit poskytnutých dominantním systémem.“ (Fiske, 1989, str. 15) Díla graffiti takto nemusela být původně ani zamýšlena, graffiti ovšem mohlo být tímto způsobem snadno využito - jako nový komunikační kanál, který poskytoval příslušníkům "neprivilegovaných skupin" možnost vyjádřit své názory a sdělit je veřejně početnému publiku. Graffiti se stalo určitým typem paralelní komunikace ke konvenčním médiím/kanálům.Malby a nápisy ve veřejném prostoru plnily v různých dobách různé funkce. Nezávisle na konkrétní funkci všech těchto nápisů a maleb je si třeba uvědomit, že ve všech případech plnily de facto stejnou úlohou, kterou dnes plní oficiální masová média (např. využití masových médií k předvolební agitaci; v souvislosti s udržováním hodnot společnosti je možné mj. zmínit konzervační funkci masových médií - Eco, 1995, str. 44). Skutečnost, že graffiti využívá tento vlastně anachronický komunikační kanál (dříve užívaný pro typy sdělení dnes šířené masovými médii), jen podtrhuje paralelní charakter graffiti jako druhu komunikace. 

Pokračovat na článek


Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Cesta zaoceánskou lodí

Dnes musíme vstávat zoufale brzo ráno – v 5:00! Za půl hodiny má odjíždět náš autobus, který nás zaveze až do přístavu Sibolga, kde na nás čeká velká loď plující až do Jakarty.V půl šesté už všichni nervózně přešlapujeme před hotelem ověšení batohy, ovšem žádný bus se nikde neblíží. Naštěstí jsme na podobné praktiky už tak nějak připraveni, a proto v klidu čekáme. V šest hodin už jsme poměrně nervózní, a tak vyrážíme někoho zpražit do naší cestovky, kde nejspíš něco zpackali. Tam nás ale uklidnili, že prý je to v pořádku a není se čeho obávat. Prý si máme v klidu sednout do restaurace a něco si objednat. Takže si dáme snídani, ovšem při našem štěstí ji určitě přinesou zrovna když dorazí autobus. A dorazit by měl, pochybuji, že na nás velká loď nějak počká, a z Bukkitinggi je to do Sibolgy taky nějaká štreka. Kupodivu jsme se v klidu nasnídali a v sedm hodin dorazil náš transport. Mohli jsme spát nejmíň hodinu NAVÍC!Batohy pěkně šoupneme na střechu a my se směstnáme do narvaného minibusíku. Na to, že nejspíš nestihneme loď, vypadají všichni cestující poměrně v pohodě, takže tu bude asi ještě nějaký detail, který nám zůstal utajen. Každopádně když jsme okolo osmé dorazili do Sibolgy, loď na nás ještě čekala v přístavu a dokonce snad ještě nezačala nabírat pasažéry. Každopádně je loď doslova OHROMNÁ, pokud jste viděli film Titanic s Leonardem (stydím se za to, že i já jsem ho shlédnul, ale je to tak J ), tak máte alespoň nějaké přirovnání. Než jsme se stačili vykodrcat z autobusu, už se všichni ti lidičkové okolo začali hrnout několika vstupy dovnitř a vypadá to tady jako na mraveništi. Tak stíháme ještě jedno foto a hurá dovnitř, aby nám náhodou někdo nezabral naše místo v kajutě.Hned jak jsem do lodi nastoupili, už jsme se ztratili v ohromném labyrintu palub, chodeb a promenád, kde najít zrovna ty naše kajuty se zdá naprosto nemožné. Loď má totiž rovnou osm normálně přístupných palub, na kterých se nachází hned 5 odlišených tříd od nejzákladnější společné, kde se mačkají davy zchudlých Indonésanů (přitom je jenom asi o 10 % levnější než naše skoro luxusní II.B) až po luxusu na nejvyšší palubě, kde jsou kajuty pro dvě nebo čtyři osoby. My jsme nakonec tu naší ve třídě II.B našli celkem bez problémů, je na páté palubě a stačí projít jednou chodbou na venkovní palubu, kde se naštěstí pro nás, nacházejí všechny záchranné čluny. V případě nouze tak máme poměrně velkou šanci na záchranu, jenom si musíme včas všimnout, že se něco špatného děje. Na podobném kolosu by to totiž mohl být celkem problém.Když jsme se zaregistrovali a vyzvednuli si naše klíčky, zabydleli jsme si naši kajutu. Je sice poměrně malá, ale pěkně útulná. Máme dokonce i uzamykatelné skříňky na batohy, ovšem při mém štěstí samozřejmě ta moje má rozbitý zámek. Snad v téhle třídě necestují žádní čórkaři, ať si jich užijí ostatní v economy class. Dveře od naší kabiny se také dají zamknout dají.Jen co jsme vybalili, vyrážíme na průzkum lodi. I když se na první pohled může zdát velká, zase tak strašné to není a po chvíli už se orientujeme celkem v pohodě. Našli jsme dokonce i palubní kino, které se nejspíš stane hlavním zdrojem naší zábavy. Přeci jenom plujeme dva dny a zírání na prázdné moře nás přestalo bavit asi hodinu po vyplutí. Ještěže máme knížky, které vyplní dobu mezi promítáními v kině.Ještě bych se chtěl zmínit o mořské nemoci, které jsme se všichni tak trochu báli, i když to raději nikdo nepřiznal nahlas. Přeci jenom ty zkazky o lidech zalomených po celou dobu plavby přes zábradlí a zvracejících i poslední zbytky obsahu svého mučeného žaludky zrovna odvahy nedodají. Naštěstí se od těch dob asi hodně změnilo, protože velká loď má také podstatně lepší stabilitu než nějaké dřevěné necky. Ovšem zase úplně bez problémů to nebylo, nepříjemný tlak okolo žaludku cítíme všichni a zvykáme si na něj celý první den. V případě nejvyšší nouze ale nemusíme potupně běhat po palubách a hledat toaletu, protože máme jednu hned ob dveře na chodbičce. Na místní poměry vypadá dokonce i celkem luxusně, všechno je pěkně z kovu, ve stejné místnosti jsou i sprchy a musím ocenit, že to tam nesmrdí (v rámci místních možností). Dokonce tu teče i teplá voda, nevídaný to luxus! Takže po prvním seznámení s okolím vyrážíme do kina, kde promítají za slušných 7 500 Rp (35 Kč) nejnovější americké filmy. Díky tomu jsme si dopřáli se značným předstihem Mission Impossible 2, Gladiátora a Romeo musí zemřít, který se u nás objevil, tuším, až po půl roce. První dva filmy byly natočené přímo v kině, pocházely z warezové produkce a na to, že vyšly přibližně před necelým měsícem, je celkem zajímavé, že tady už je mají vylisované na CD. Zřetelně tu piráti mají zlaté časy. V pauzách mezi jednotlivými filmy jsme si stačili zajít na jídlo do lodní vývařovny, ovšem zvládli jsme jenom první oběd. Přeci jenom tu nevaří zrovna nejlépe a ostře kořeněná a ostře páchnoucí jídla nejsou zrovna ten pravý lék na naše rozhoupané žaludky. S velkou chutí jsme se proto vrhnuli na poslední konzervu se šunkou, kterou si vezeme ještě z domova. Na vrchní palubě v bufetu mají dokonce takové celkem levné sušenky, které se výborně hodí jako náhražka chleba - podstatně lepší bašta než ty blafy v lodní jídelně. Alespoň jsme si pěkně zavzpomínali na školní jídelnu naší základní školy, kde podávali chuťově podobná jídla J . Díky kinu a knížkám jsme jakž takž přežili do druhého dne, kdy nás čeká jediná zajímavá část naší jinak pekelně nudné cestu lodí. Přibližně v 10:00 totiž projíždíme těsně okolo bývalé sopky Krakatau, kterou jsme minuli ve vzdálenosti asi tak jednoho kilometru. Takže jsme mohli dobře vidět čerstvě narostlé stromy na úbočí zbytku kráteru, který předvedl jeden z nejznámějších výbuchů historie. Od té doby jsme si mohli jen užívat nudy, nechutného vedra a absolutního vlhka, které tu panuje. Stačí vyjít z klimatizovaného vnitřku lodi na palubu a člověk je okamžitě propocený. Naštěstí jsme ve čtyři hodiny dorazili do Jakarty, takže naše utrpení konečně skončilo. V přístavu tu kotví asi tak polovina Indonésských námořních sil, takže míjíme torpédoborce a bitevní křižníky a tiše doufáme, že někde něco neselže. Hned, jakmile jsme vystoupili z lodi, se na nás vrhla banda otravných taxikářů, kteří nabízeli odvoz na všechny možné i nemožné destinace ve městě. Byli samozřejmě dopředu smluvení a odmítali jakkoliv slevit z ceny za dopravu na vlakové nádraží, takže na ně kašleme a vyrážíme shánět nějakou levnější dopravu. Problém je v tom, že potvory taxikářské zřejmě vystrnadili jakoukoliv konkurenci, takže jsme nakonec o pár bloků dále museli stopnout tři motorky. Za směšné 2 000 Rp (9 Kč) jsme měli zajištěnou dopravu na busové nádraží, odkud jede minibus až někam k vlakovému nádraží. Minibus sice jel, ale byl tak zoufale nacpaný a navíc se plazil přes město doslova hlemýždí rychlostí.Než jsme dorazili na nádraží, byli jsme všichni propocení až na kost. Jakarta je totiž jedna velká dopravní zácpa, která začne ve čtyři hodiny ráno a skončí hodinu po půlnoci. Představte si to jako Prahu, kde se z ničeho nic objevilo dvojnásobné množství aut než je v ranní dopravní špičce. Na nádraží jsme se alespoň trochu vzpamatovali, najedli a hurá na vlak. Cesta do Jogjakarty (kulturní a historické centrum Jávy) nás přijde na 36 000 Rp (160 Kč) v “bisnis” klas - něco mezi economi a eksekutiv, jako naše druhá třída. Byly tam dokonce i větráky, roznášeli předražené jídlo na objednávku a sezení bylo pohodlné. Vedle nás jel nějaký starší pán s mladou holkou, na první pohled táta s dcerou. Tak jsme po ní schválně pokukovali a snažili se navázat kontakt. Po chvíli konverzace jsme z ní vytáhli, že ten stařík ani náhodou není její otec, ale je to manžel! Jí je asi tak 15-20, jemu něco mezi 35-45. Ovšem manžel nemanžel, jakmile odešel na záchod, už si máme pěkně přisednout a říct jí, kde máme v Jogjakartě hotel. Asi to s tím manželem to nebude tak žhavé, případně je holka ctižádostivá a, jak vidí šanci, tak si chce využít. Každopádně tu mají celkem zvláštní poměry, protože, jak jsme později zjistili, vůbec to není ojedinělý případ.

Pokračovat na článek