Výsledky vyhledávání pro dotaz filmu

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Sexuální fantazie žen

Z toho, kolik muži zkonzumují erotických a pornografických časopisů, brožurek, lechtivých internetových obrázků, vtípků, videokazet a filmů, i z toho, kolik se z jejich peněženek uživí erotických salonů, klubů a striptýzů, by se mohlo zdát, že muži mají od přírody sexuálnější a smyslnější založení než ženy. Omyl! My ženy máme také svoji říši naprosto ulítlých, dráždivých sexuálních hrátek, která má jen málo společného s tím, zda jsme zrovna šťastně zamilované nebo naopak osamělé a citově frustrované. V této říši dáváme stejně jako muži průchod svým - aby se tak řeklo - nejnižším pudům. Celý tenhle svět zůstával donedávna před zraky světa utajený, protože na muže (včetně sexuologů mužského pohlaví) působí jeho odhalení tak trochu jako rána kladivem do hlavy, což my ženy dobře víme.Jde o říši ženských sexuálních fantazií, k nimž se ženy uchylují při autoerotických praktikách nebo i při sexu praktikovaném v rámci spokojeného, šťastného života v páru.Erotické fantazie nejsou žádná červená knihovna!Většina lidí si pod pojmem "ženské erotické fantazie" pravděpodobně představí, jak se nějaká dívka prochází nahá v záři zapadajícího slunce po pláži, vánek čechrá listí palem a její vlasy… nebo ani není nahá, ale zato ji objímá a něžně líbá nějaký sexy muž jako vystřižený z Harlequina… anebo se nejvýš, ale opravdu nejvýš ocitá v posteli s božským Bradem či Leonardem.Tak tyhle představy jsou naprostý čajíček. Fantazie, kterými ženy zvyšují své vzrušení a pomáhají si k dosažení orgasmu (při masturbaci, ale i při sexuálním styku s upřímně milovaným partnerem) jsou většinou daleko divočejší, odvážnější, nevázanější, dekadentnější - a velmi často takové, že by si je ženy nepřály ve skutečnosti prožít.Některé autorky příběhů pro ženy už začaly ženské sexuální fantazie přijímat jako samozřejmou součást života a popisují je, aniž hnou brvou - jak je vidět z následujícího citátu z románu anglické autorky Susan Lewisové Krutá Venuše. Týká se kladné hrdinky, která žila celých osmnáct let ve spokojeném manželství: "Ne že by s Bobem už nedosahovala orgasmu, ale přece jen nebyl tak častý a výbušný jako v prvních letech jejich vztahu. Vždycky si ale dokázala pomoci obscénními fantaziemi, v nichž se chovala jako děvka obcující s mnoha anonymními muži v buřinkách; nakonec byla samozřejmě vždycky ráda, že je v posteli s Bobem, protože ve skutečnosti si nikdy nepřála spát s někým jiným."Potíže prvních průkopnicAmerická psycholožka Nancy Fridayová přišla v sedmdesátých letech s nápadem prozkoumat a sesbírat sexuální fantazie žen. Výsledkem je série knih, z nichž první se jmenuje Moje tajemná zahrada a vyšla i u nás. V jejím úvodu autorka popisuje, jaké potíže zpočátku měla s tím, aby tohle téma lidé vůbec přijali, aby připustili, že většina žen opravdu má sexuální fantazie a že nejde o něco okrajového, podivného a nenormálního. Svěřuje se čtenářům s příhodou z vlastního života: při sexuálním styku se svým milencem (který ji vždycky nabádal k maximální otevřenosti v erotických záležitostech) si představovala, že je na ragbyovém zápase, všichni kolem ní hlučně fandí, vtom do ní nějaký neznámý muž zezadu vsunuje ztopořený úd… Partner se jí zeptal, na co myslí, a ona mu to po pravdě řekla. Hluboce ho to urazilo, beze slova vstal, natáhl si kalhoty a odešel.Co si ženy obvykle představujíPodle Fridayové existuje několik základních situací, které nás dokáží sexuálně vzrušit, když si je představíme. Co koho nažhaví, to je ovšem naprosto individuální - sexuální fantazii si není možné "naordinovat", protože na někoho působí třeba sadomasochistické vize, zatímco s někým jiným vůbec nehnou a potřebuje fantazie voajérské nebo orgiastické.V představách žen se často objevuje skupinový sex, a to v různých variantách; může jít o styk s více anonymními partnery najednou, nebo třeba o výjev, jak váš partner před vašima očima souloží s vaší kamarádkou. Jiné představy se týkají sexu na veřejném místě, kde hrozí nebezpečí, že budete spatřeni, nebo o situaci, kdy je žena nečekaným sexem zaskočena. Řadu žen vzrušuje představa, že si na nich sex někdo vynutil, třebaže to vůbec neznamená, že by opravdu chtěly být znásilněny. Dráždivý je také utajený sex (například fantazie o tom, že žena sedí v luxusní restauraci, ale pod dlouhým splývavým ubrusem se skrývá milenec, proniká jí mezi stehna jazykem…) Pro někoho jsou zase vzrušující scény, kde vystupuje nějaká autorita (lékař, zdravotní sestra, učitelka, žena hlídající pubertálního chlapce), nebo kde se porušuje nějaké tabu (typická je postava jeptišky). Ženy si také často představují, že vystupují v nějaké sexuálně dráždivé roli, například jako huriska v harému, která se snaží svést svého pána (mimochodem tuhle fantazii si můžete klidně přehrát v reálu, váš partner bude jistě potěšen), nebo že žijí ve společenství, kde je zvykem nabízet poutníkům dcery. Zajímavé však je, že žádná žena se ve svých vizích nevžívá do obyčejné prostitutky. Zato se často objevují i fantazie o sexu s jedinci stejného pohlaví, a to i u lidí, kteří ve skutečnosti nemají homosexuální sklony.Některé fantazie jsou opravdu bizarní, jako například sex s chobotnicí, která má mnoho velice obratných chapadel, nebo s jinými zvířaty (s velkým psem, s býkem, nebo dokonce s gorilákem). Zvláštní skupinu tvoří fantazie o rituálním sexu - kdoví, třeba v nás opravdu zůstaly nějaké zasuté vzpomínky ze starověku nebo z pravěku? Týkají se třeba rituálů plodnosti, což jsou vlastně všeobecné orgie, nebo obřadu, kdy místní šaman nebo kněz defloruje dívky předtím, než jsou předány svým manželům, anebo může jít o čistě matriarchální zvyklosti, kde ženy ve všem všudy mužům dominují.Není důvod se stydětSoučasná americká sexuoložka Janet S. Hydeová definuje ženské sexuální fantazie jako určitý typ autoerotiky anebo autostimulace, která zlepšuje naše zážitky během sexu, zvlášť v déletrvajících monogamních svazcích. Údajně je má 80% lidí, mužů i žen.Ve své knize Jak porozumět lidské sexualitě uvádí následující příklad: "Diane je šťastně vdaná. Přesto ji sexuální předehra s manželem mnohem víc vzrušuje, když si představí sama sebe jako harémovou tanečnici, předvádějící svá ňadra šejkovi, který je obdivuje. Při vlastní souloži si někdy vybavuje milování na zadním sedadle auta nebo skupinovou orgii. Ráda si představuje, že ji nutí k sexu postupně několik mužů. V oblibě má fantazii, kdy jde na filmové představení do letního kina a tam se jí zmocní cizí muž, jehož obličej zůstává nejasný, jakoby v mlze."Smíme o tom ale mluvit?Muži si rádi myslívají, že mladé dívky jsou jakási asexuální, neprobuzená stvoření, která začnou rozvíjet svoji sexualitu teprve působením jediného a vyvoleného partnera, který je do všeho zasvětí a promění je ve vášnivé šelmy. Zkrátka že my ženy jsme svého druhu Šípkové Růženky a setrváváme v jakémsi zimním spánku, dokud nás polibkem neprobudí princ. Takové představy patří pro změnu do říše mužských fantazií a mohly vzniknout jen ve společnosti, kde muži z nějakého důvodu chtěli mít nad ženskou sexualitou kontrolu. V důsledku nich ale dodnes žijeme ve společnosti, kde se pokládá za samozřejmé, že průměrného muže vzduší pohled na odhalené ženské ňadro nebo zadeček, zatímco my ženy se nemůžeme vždycky tak úplně otevřeně přiznávat k tomu, že pocítíme příjemné zašimrání při pohledu na pěkně urostlého svalnatého mladíka.I když - ruku na srdce - nám ženám by asi taky vadilo, kdybychom věděly, že si náš milenec při sexu s námi představuje nějaké divoké orgie s anonymními ženami. Proto asi bude nejlepší řídit se vlastním instinktem a neprozrazovat nic, o čem si myslíme, že by se to partnera mohlo nepříjemně dotknout. Rozhodně bychom se ale neměly cítit provinile, pokud sexuální fantazie máme a pokud nás obohacují. 

Pokračovat na článek


Sexuologická poradna 17.

Můj manžel, s nímž žiji již tři roky, je posedlý mým předešlým sexuálním životem. Neustále se mne (přátelsky) vyptává, kolik jsem měla partnerů a co jsme dělali. Chce, abych mu to vyprávěla do nejmenších podrobností. Cítila bych se nesvá cokoliv mu o tom vyprávět. Obávám se, že by ho to mohlo ranit. Nebo myslíte, že by mého muže mohlo takové vyprávění vzrušovat a zpestřit náš milostný život?Ivana, 28 letVáš milostný život by to mohlo zpestřit jen v případě, kdyby váš manžel byl deviantní a trpěl poruchou, která se jmenuje naratofilie. Při ní je muž vzrušován vyprávěním ženy o sexu s jinými muži, zvláště během milování. Pokud však deviantní není, toto vyprávění nemůže vést k ničemu dobrému. Je totiž známo, že muži žárlí do minulosti, zatímco ženy do budoucnosti. Je to logické, protože z hlediska evoluce minulé sexuální styky partnerky s jinými muži vytvářejí nebezpečí, že právě s minulými milenci měla žena potomstvo a její současný partner bude muset investovat do dětí jiného muže. Ženy žárlí do budoucnosti, protože tam hrozí, že jiná žena zaujme jejího partnera a odvede ho od ní.Je mi 22 let a obávám se, jestli nejsem nymfomanka. S málokterou známostí totiž vydržím déle než dva měsíce. Už jsem vystřídala téměř dvacet sexuálních partnerů, některé jen kvůli sexu, jiné jsem i milovala, ovšem brzy to přešlo. Někdy jsem chodila i s více kluky zároveň. Oba mí rodiče jsou poměrně staří, navíc jak se říká „ze staré školy“, takže sex je v naší rodině tabu. Může moje chování souviset s prudérní výchovou?Ester, 22 letNymfomanie je starší název pro patologicky zvýšenou sexuální potřebu. Nejsem si jist, zda časté střídání partnerů je příznakem hypersexuality, zda právě vy střídáte partnery kvůli sexu nebo kvůli jiným příčinám. Zdá se spíše, že jen hledáte někoho, s kým byste došla naplnění citového i sexuálního a že jste ve fázi experimentace. Obvykle podobné chování není příznakem poruchy sexuální, může být spíše následkem osobnostních i jiných problémů, nebo může být i normálním obdobím vašeho života. Toto chování může být následkem prudérní výchovy a vašeho generačního protestu proti morálce rodičů, ale také to s tímto souviset vůbec nemusí.Je mi 21 let a nikdy jsem nemasturboval. Prý to dělá každý. Měl bych začít jen proto? Není nedostatek onanování škodlivý zdraví?jméno neuvedenoBuďte klidný, na nedostatek masturbace ještě nikdo neumřel. Proto jestli vás k tomu nic netáhne, váš organismus si jistě pomůže z „přetlaku“ semene jiným způsobem, především nočními polucemi. Není pravda, že každý muž masturbuje: podle našeho výzkumu masturbuje alespoň v některém období života více než 90% mužů. Ale existují muži, kteří z morálních, náboženských nebo předsudečných důvodů masturbaci odmítají. Masturbace ani nemasturbace nepředstavuje žádné ohrožení zdraví.Již šest let žiji s přítelem Tomášem. Velmi ho miluji a nechci ho opouštět. Bohužel mi však sexuálně nic neříká. Naše milování je chladné a děje se jen zřídka, asi dvakrát do měsíce. Kromě toho mám ještě stálého milence, který mne velmi přitahuje, sex s ním je většinou úžasný, ale lásku k němu necítím. Z filmů a od kamarádek mám pocit, že tento stav není zase až tak výjimečný. Čím to ale je, že sex a láska často nejdou k sobě?Laura, 25 letLáska nezaručuje automaticky bezproblémové prožívání sexu, a to hlavně v dlouhodobějších vztazích. V období zamilování je každé pohlazení od milované bytosti úžasné a sex se ženám líbí i tehdy, když při něm nedosahují uspokojení. Každé zamilování je ale pouze dočasné a po tomto období nastupují úplně normální sexuální potřeby související se stereotypem. To, že si s Tomášem rozumíte ve všech ostatních oblastech a cítíte k němu lásku, by však mělo vést v ideálním případě k tomu, že se s ním domluvíte o tom, jak sex s ním prožíváte, co vám při něm chybí. Ideální by jistě bylo, kdybyste uspokojení dosahovala se svým stálým partnerem. Člověk však není z hlediska evoluce „stvořen“ jako monogamní tvor, naše kultura, která přikazuje celoživotní partnerskou věrnost, je v jistém smyslu nenormální vzhledem k naší přirozenosti. Tato přirozenost se projevuje v tom, že jen velmi malá část mužů i žen žije celoživotně jen s jedním partnerem. Podle statistik téměř polovina českých vdaných žen a více než dvě třetiny ženatých mužů uvádí mimomanželské styky. Dalším projevem této přirozenosti je rozvodovost a po sobě následujíc manželství. Nelze říci, že by váš případ byl ze statistického hlediska výjimečný.Je mi 19 let a přibližně před čtvrt rokem se u mě začaly objevovat poruchy erekce. Začalo to nejdříve objevením na dotyk bolestivých míst na penisu v místě, kde končí žalud, spojeným s menším nateknutím levé strany žaludu. Poté jsem zaznamenal snížený zájem o sex, žádný způsob, který do té doby fungoval, nezapracoval. Když jsem byl s dívkou, tak se dostavila nejvíce poloviční erekce, která dlouho nevydržela. V poslední době zmizel pocit bolesti, zlepšení erekce se však nedostavilo. Často je dotazům mužů mladšího věku odpovídáno, že se jedná o psychický problém, zajímalo by mě ale, jaké jsou jiné možnosti. V tuhle chvíli mám partnerku, s kterou jsem naprosto šťastný, a tak bych toto vysvětlení spíše vyloučil. Předem děkuji za odpověďMichal, 19 letJe sice pravda, že u většiny mužů ve vašem věku, kteří si stěžují na erektilní problémy, se jedná o psychické příčiny. Podle toho, jak popisujete své problémy, se však ve vašem případě jedná o příčiny organické, tělesné. Bolestivost penisu a jeho otok mohou mít různé příčiny, které nelze diagnostikovat na dálku. Je známo, že tyto takzvané algopareunie, bolestivé pocity při styku, mívají za následek i zhoršení ztopoření. Proto jednoznačně doporučuji navštívit urologa, který může zjistit skutečné příčiny.Rád zasunuji svým partnerkám během sexu do pohlaví různé potraviny, zejména zeleninu: salátové okurky, mrkev, zkusil jsem i lilek. Nemůže to být pro ně zdraví škodlivé?David, 20 letMasturbace pomocí potravin vhodného tvaru a tuhosti bývala u žen běžnou masturbační aktivitou. Samozřejmě představuje vždy určité riziko infekce vnitřních rodidel ženy a při nevhodném tvaru i možnost jejich poškození. Pokud tuto techniku preferujete, doporučoval bych zasouvat jí do vagíny spíše k tomu určené vibrátory a umělé penisy, které zakoupíte v každém sex shopu. I když mám pocit, že to pak pro vás asi nebude tolik vzrušující jako použití dobře rostlé okurky.Nejsem nijak prudérní, ale zaráží mne, že se na ulicích volně prodávají pornočasopisy, na jejichž obálkách jsou nahé ženy, někdy snad dokonce naznačující pohlavní styk. Nemyslíte, že jde o mravní ohrožení mládeže?Vlasta, věk neuvedenNěkteré z těchto časopisů skutečně představují ohrožení mravního vývoje mládeže tak, jak ho definuje náš zákon a domnívám se, že by v této oblasti měla existovat účinnější kontrola. Já sám jsem v žádné zemi na světě nezažil takovou volnost v prodeji pornografie jako v České republice. 

Pokračovat na článek


Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Příběhy o rozchodech

Nejhorší na rozchodech je, že – na rozdíl od scházení se – stačí rozhodnutí jednoho. Ten druhý může nesouhlasit, může propadat hysterickým záchvatům, ale to je tak všechno, co může dělat. A většinou mu to k ničemu není.Další rozdíl je v tom, že důvody k rozchodu často neexistují. Nebo si je neuvědomujeme, nejsou tak silné a pronikavé, nenápadně se hromadí a rozchod se nakonec podobá pomalému dohasínání ohně, o kterém nejde říci, kdy vlastně začalo nebo skončilo, než jeho radikálnímu zalití vodou. Většinou si toho, že oheň dohasl, všimneme až v momentě, kdy chceme přiložit nebo si převařit vodu na čaj. Ale už není na čem.K tomu, abychom s někým začali chodit, stačí málo. Pohled do očí, tón hlasu, úsměv, pocit, že k sobě “prostě patříte”. Malicherné až titěrné důvody, ale silné. Tak naléhavé, že člověk odchází ze školy, zapomene na práci, z víkendového výletu do Londýna se vyklubou dva roky, do svého bytu si chodí jen pro čisté oblečení a spí pár hodin denně. V centru jeho života stojí milovaná osoba a všechno ostatní je nepodstatné.Počáteční stav naprosté synchronizace, shody a “jedno těla, jedna duše”, kdy se jeden budí ve stejnou dobu jako druhý, napadají je ve stejný čas stejné myšlenky a budoucnost se zdá být zářivá a naprosto jasná: budeme spolu, až na věky věkův ámen, nic to nemůže narušit. Představa, že by se mohli časem oddálit, odcizit nebo dokonce přestat milovat, nikomu na mysl nepřijde a když už, jako reakce na sarkastické poznámky nebo dobré rady nezaslepeného okolí, zavrhne ji jako nesmyslnou.I ti, kdo mají za sebou víc vztahů a dobře vědí, jak se liší poblouznění na začátku a smutné vystřízlivění na konci vztahu, se s neutuchajícím nadšením stále pouštějí do nových vztahů.”Trochu to připomíná princip homeopatie,” sarkasticky poznamenala kamarádka psycholožka. “Nejde jej přerušit, protože se stále upevňuje. Zklamání v lásce se nejlépe léčí právě láskou. Ale láska končí zase zklamáním.” To by se farmaceutické firmy zaradovaly, když by někdo vynalezl lék, který nemoc sice vyléčí, ale za nějaký čas ji opět vyvolá, takže člověk by musel kupovat novou dávku léku a s ním i další záchvat nemoci. Kamarád, který strávil polovinu života přiváděním feťaček na správnou cestu (a druhou polovinu tím, že zoufale sledoval, jak zase padají zpět), jen smutně konstatoval, že přesně takhle fungují drogy. Kamarád teoretický fyzik chvíli strnule zíral do stropu a pak začal rozvíjet teorii o lásce jako lidském perpetuu mobile.Jak je vůbec možné, že lidé, kteří si ze začátku tak rozuměli, se v průběhu pár měsíců nebo let změní natolik, že se jednoho dne zastaví uprostřed ulice a jen tiše žasnou, co to vedle nich leží za cizince?Nebo se jen v průběhu času projeví vlastnosti a názory, které nejdou sloučit a které v počátečním oblouznění zamilovaní lidé ignorovali nebo si nalhávali, že je lze změnit?Co určuje, zda nějaký vztah vyjde nebo ne? Je to otázka osudu, astrálních předurčeností, horoskopů nebo jednoduše tolerance a schopnosti komunikovat?Pomohla by vůbec tolik doporučovaná a zprofanovaná komunikace v případě mé sestry, která se zamilovala do katolíka z velmi tradiční rodiny.”Asi po roce, kdy jsme byli spolu, se začal měnit. Začal kritizovat moje oblékání, moje kamarádky, že prý moc vysedávám po hospodách s kamarády. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, že mám na svět trochu jiný pohled než on, občas jsme se pohádali nebo spolu několik dní nemluvili, ale pořád to vypadalo, že to zvládneme. V momentě, kdy mi k druhému výročí našeho seznámení daroval bibli, jako bych se probudila ze snu a poprvé jsem ho viděla takového, jaký skutečně byl – fanatický katolík. Nejhorší na tom všem ale bylo, že on mě doopravdy miloval a myslel si, že zakazováním minisukní pro mne dělá to nejlepší. Ještě asi půl roku mi pořád telefonoval, psal dopisy, nejdřív zamilované, pak naštvané a výhružné. V posledním dopise mi “vše odpustil” a od té doby se neozval.”Nejenom neslučitelné životní názory mohou vést k rozchodu.Někdy je na vině pouhá souhra okolností. “S Janou jsem se seznámil, když jsem studoval vysokou a ona byla na gymplu. Nejdřív jsme byli kamarádi, ale brzo jsme si uvědomili, že se k sobě dokonale hodíme: rozuměli jsme si ve všem, oba dva jsme jezdili s partou do přírody, v knihovně jsme měli stejné knížky a ... prostě jsme byli stvořeni jeden pro druhého, jak jsme se shodli. První rok byl pohádkový. Ale pak jsem odjel na studijní pobyt do Německa a začali jsme se vídat jen jednou za měsíc, hodně jsme si ale psali a telefonovali a pořád jsme se měli hrozně rádi. Všechno bylo v skvělé, dokud jsme byli od sebe a těšili se na každý telefonát nebo dopis od druhého.Když se ale po roce vrátil a začali jsme se zase hodně vídat, něco nebylo v pořádku. Stále jsme si rozuměli, ale už ne tak skvěle jako dřív. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, říkal jsem si, že si na sebe musíme znova zvyknout a pak bude vše lepší. Pořád jsem ale měl divný pocit, podobný jako v nočních můrách, kdy jste ve známém prostředí, ale víte, že něco je zatraceně špatně. Pak se většinou stěny pokryjí krví, ze skříně vylézají hadi a tak.Přes všechnu snahu vrátit vše do starých kolejí jsem se jednou vedle ní probudil, podíval se na ni a zeptal se, kam se poděla ta holka, do které jsem se zamiloval. Objektivně vzato, nic se nezměnilo. Ze subjektivního pohledu bylo všechno pryč. Kamarádi nechápali, proč jsme se rozešli. Nechápal jsem to pořádně ani já. Bylo mi jasné, že během roku, kdy jsme nebyli spolu, jsem se změnil já a ona také, každý ale jiným směrem.”Každý asi znáte podobných příběhů spoustu. Jak dva spolu chodili osm let a rozešli se kvůli tomu, že ona nenáviděla způsob, jakým žvýkal. Nebo jak on odešel pro cigarety a už se nevrátil. Nebo jak každý šel do swingers klubu s jiným partnerem a tam se setkali. Filmů je o podobných koncích nepřeberně: Samotáři, Annie Hallová, Válka Roseových. Písniček a knížek nespočetně.Abych nekončil tak pesimisticky, dovolím si volně parafrázovat Woodyho Allena: Láska je jako jídlo v závodní jídelně. Malé porce, chuť nic moc, spolustolovníci většinou otravují. Ale stejně tam všichni chodíme. 

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Tři oříšky pro popelku a hlavně pro zdraví

Nevím jak vy, ale já si vypěstovala nový „zlo“zvyk. A to pojídat nejrůznější oříšky při sledování mých oblíbených seriálů, u filmů a u večerních zpráv. Mám je přichystané v malé mističce hned u televize. Původně jsem si myslela, že se jedná o zlozvyk (což v případě, že se oříšky konzumují po kilogramech samozřejmě je), který bych měla omezit, jelikož spotřeba oříšků rostla a zásoby docházely. Nicméně se mi dostal do rukou zajímavý článek o tom, jak jsou právě oříšky zdraví prospěné. No a mně to nedá, nešířit toto poselství dál do světa.PROSPĚŠNÝ TUKI když oříšky obsahují celkem vysoký podíl tuků, ve velké většině jsou složeny z mono a poly nenasycených kyselin, tedy tuků, které jsou pro naše zdraví prospěšné, neboli snižují cholesterol. A jen v malé míře obsahují škodlivé tuky, neboli ty, které právě zvyšují náš cholesterol. Pokud tedy bojujete s vysokým cholesterolem, měli byste svou stravu obohatit o vlašské ořechy, kterých podle nejnovějších studií stačí denně 30g, aby se výsledky dostavily už do jednoho měsíce.PŘES MANDLE AŽ K PISTÁCIÍMKaždý druh ořechu je složen z něčeho jiného, tudíž se jeho léčivé a zdraví prospěšné účinky projeví někde jinde. V případě, že neustále bojujete se svou váhou, měli byste určitě zvýšit spotřebu arašídů, které obsahují vysoký podíl tuků, bílkovin a sacharidů, jež vám dodají pocit sytosti, a vy nebudete mít chuť si po obědě dát ještě něco dobrého. To samé platí i v případě arašídového másla, samozřejmě kvalitního, bez jakýchkoliv náhrad. Pistácie například výrazně pomáhají při snižování krevního tlaku, díky draslíku, který je v pistácii větší množství než v jednom banánu. Kešu oříšky jsou osvědčeným pomocníkem při boji s únavou, pekanové oříšky výborné při léčbě chřipky a nachlazení a mandle zase napomáhají se vyrovnávat s diabetem.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek