Výsledky vyhledávání pro dotaz filmy

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Znovu-oživování středověkých nástrojů?

Nejen ve světě, ale i u nás začínají být stále více populární různé středověké hudební nástroje. Vznikají různé středověké spolky, hudební kapely a často se takové netradiční nástroje využívají i v nejrůznějších kulturních sférách - v orchestrech, ve filmech, divadlech a pod.Chtěli byste takové nástroje poznat blíže? Pojďme se na ne podívat detailněji:Netradiční strunné hudební nástroje - kantele.Kantele je strunný hudební nástroj, který má svůj původ ve Skandinávii - přesněji ve Finsku. Je to strunný nástroj, na který se hraje vybrnkávacím stylem, podobně jako na tradiční lyru.Stavba těla.Oproti lyre je však tento nástroj rozdílný - nejen zvukem ale i stavbou těla. Nemá žádný hmatník. Má jen duté tělo, na kterém je umístěno 12 strun.Největší zajímavostí tohoto hudebního nástroje je jeho čistý, jedinečný  - dalo by se říci, že magický - zvuk. I právě díky svému zvuku se nejednou využívá v nejrůznějších kulturních akcích - od orchestrů po divadla a filmy.Výhodou tohoto nástroje je také v tom, že na něm dokáže vyloudit pěkné tóny i úplný laik, amatér či hudební antitalent. No však pokud chcete, můžete si to vyzkoušet sami.Servis hudebních nástrojů.Pro každého muzikanta - nejen pro moderních hudebníků a o to zvlášť pro historických nadšence - je nesmírně důležité, pokud se má na koho obrátit ohledně oprav a servisu, či výměny strun na svém hudebním nástroji.Běžné úpravy zvládne téměř každý.Struny teoreticky zvládne vyměnit téměř každý.Nezbytnost profesionálního servisu při komplexní rekonstrukci.Nicméně jsou opravy a zásahy, na které si netroufne ani úplně každý servis. Takže pro laika je nemožné je vyřešit. Může jít o nejrůznější hluboké zásahy do nástroje, kompletní rekonstrukce, přelakování či kompletní propražcování nebo naladění oktáv.A asi je každému jasné, že pokud jde o historické hudební nástroje, profesionální servis může být o to vzácnější a nezbytnější.Zvlášť, když jde o nástroje, o kterých není mnoho zmínek a už vůbec ne přesných plánů či náčrtů, podle kterých se mohli kdysi vyrábět.Tehdy je třeba najít skutečného mistra, který si zvládne poradit is takovou náročným úkolem. Podstatné je, pokud víte, že se na daného mistra můžete skutečně spolehnout.Pokud se věnuje výrobě těchto nástrojů, tak je velmi pravděpodobné, že opravu zvládne stejně elegantně. Stačí jen vyzkoušet.

Pokračovat na článek


Znovu-oživování středověkých nástrojů?

Nejen ve světě, ale i u nás začínají být stále více populární různé středověké hudební nástroje. Vznikají různé středověké spolky, hudební kapely a často se takové netradiční nástroje využívají i v nejrůznějších kulturních sférách - v orchestrech, ve filmech, divadlech a pod.Chtěli byste takové nástroje poznat blíže? Pojďme se na ne podívat detailněji:Netradiční strunné hudební nástroje - kantele.Kantele je strunný hudební nástroj, který má svůj původ ve Skandinávii - přesněji ve Finsku. Je to strunný nástroj, na který se hraje vybrnkávacím stylem, podobně jako na tradiční lyru.Stavba těla.Oproti lyre je však tento nástroj rozdílný - nejen zvukem ale i stavbou těla. Nemá žádný hmatník. Má jen duté tělo, na kterém je umístěno 12 strun.Největší zajímavostí tohoto hudebního nástroje je jeho čistý, jedinečný  - dalo by se říci, že magický - zvuk. I právě díky svému zvuku se nejednou využívá v nejrůznějších kulturních akcích - od orchestrů po divadla a filmy.Výhodou tohoto nástroje je také v tom, že na něm dokáže vyloudit pěkné tóny i úplný laik, amatér či hudební antitalent. No však pokud chcete, můžete si to vyzkoušet sami.Servis hudebních nástrojů.Pro každého muzikanta - nejen pro moderních hudebníků a o to zvlášť pro historických nadšence - je nesmírně důležité, pokud se má na koho obrátit ohledně oprav a servisu, či výměny strun na svém hudebním nástroji.Běžné úpravy zvládne téměř každý.Struny teoreticky zvládne vyměnit téměř každý.Nezbytnost profesionálního servisu při komplexní rekonstrukci.Nicméně jsou opravy a zásahy, na které si netroufne ani úplně každý servis. Takže pro laika je nemožné je vyřešit. Může jít o nejrůznější hluboké zásahy do nástroje, kompletní rekonstrukce, přelakování či kompletní propražcování nebo naladění oktáv.A asi je každému jasné, že pokud jde o historické hudební nástroje, profesionální servis může být o to vzácnější a nezbytnější.Zvlášť, když jde o nástroje, o kterých není mnoho zmínek a už vůbec ne přesných plánů či náčrtů, podle kterých se mohli kdysi vyrábět.Tehdy je třeba najít skutečného mistra, který si zvládne poradit is takovou náročným úkolem. Podstatné je, pokud víte, že se na daného mistra můžete skutečně spolehnout.Pokud se věnuje výrobě těchto nástrojů, tak je velmi pravděpodobné, že opravu zvládne stejně elegantně. Stačí jen vyzkoušet.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Cesta zaoceánskou lodí

Dnes musíme vstávat zoufale brzo ráno – v 5:00! Za půl hodiny má odjíždět náš autobus, který nás zaveze až do přístavu Sibolga, kde na nás čeká velká loď plující až do Jakarty.V půl šesté už všichni nervózně přešlapujeme před hotelem ověšení batohy, ovšem žádný bus se nikde neblíží. Naštěstí jsme na podobné praktiky už tak nějak připraveni, a proto v klidu čekáme. V šest hodin už jsme poměrně nervózní, a tak vyrážíme někoho zpražit do naší cestovky, kde nejspíš něco zpackali. Tam nás ale uklidnili, že prý je to v pořádku a není se čeho obávat. Prý si máme v klidu sednout do restaurace a něco si objednat. Takže si dáme snídani, ovšem při našem štěstí ji určitě přinesou zrovna když dorazí autobus. A dorazit by měl, pochybuji, že na nás velká loď nějak počká, a z Bukkitinggi je to do Sibolgy taky nějaká štreka. Kupodivu jsme se v klidu nasnídali a v sedm hodin dorazil náš transport. Mohli jsme spát nejmíň hodinu NAVÍC!Batohy pěkně šoupneme na střechu a my se směstnáme do narvaného minibusíku. Na to, že nejspíš nestihneme loď, vypadají všichni cestující poměrně v pohodě, takže tu bude asi ještě nějaký detail, který nám zůstal utajen. Každopádně když jsme okolo osmé dorazili do Sibolgy, loď na nás ještě čekala v přístavu a dokonce snad ještě nezačala nabírat pasažéry. Každopádně je loď doslova OHROMNÁ, pokud jste viděli film Titanic s Leonardem (stydím se za to, že i já jsem ho shlédnul, ale je to tak J ), tak máte alespoň nějaké přirovnání. Než jsme se stačili vykodrcat z autobusu, už se všichni ti lidičkové okolo začali hrnout několika vstupy dovnitř a vypadá to tady jako na mraveništi. Tak stíháme ještě jedno foto a hurá dovnitř, aby nám náhodou někdo nezabral naše místo v kajutě.Hned jak jsem do lodi nastoupili, už jsme se ztratili v ohromném labyrintu palub, chodeb a promenád, kde najít zrovna ty naše kajuty se zdá naprosto nemožné. Loď má totiž rovnou osm normálně přístupných palub, na kterých se nachází hned 5 odlišených tříd od nejzákladnější společné, kde se mačkají davy zchudlých Indonésanů (přitom je jenom asi o 10 % levnější než naše skoro luxusní II.B) až po luxusu na nejvyšší palubě, kde jsou kajuty pro dvě nebo čtyři osoby. My jsme nakonec tu naší ve třídě II.B našli celkem bez problémů, je na páté palubě a stačí projít jednou chodbou na venkovní palubu, kde se naštěstí pro nás, nacházejí všechny záchranné čluny. V případě nouze tak máme poměrně velkou šanci na záchranu, jenom si musíme včas všimnout, že se něco špatného děje. Na podobném kolosu by to totiž mohl být celkem problém.Když jsme se zaregistrovali a vyzvednuli si naše klíčky, zabydleli jsme si naši kajutu. Je sice poměrně malá, ale pěkně útulná. Máme dokonce i uzamykatelné skříňky na batohy, ovšem při mém štěstí samozřejmě ta moje má rozbitý zámek. Snad v téhle třídě necestují žádní čórkaři, ať si jich užijí ostatní v economy class. Dveře od naší kabiny se také dají zamknout dají.Jen co jsme vybalili, vyrážíme na průzkum lodi. I když se na první pohled může zdát velká, zase tak strašné to není a po chvíli už se orientujeme celkem v pohodě. Našli jsme dokonce i palubní kino, které se nejspíš stane hlavním zdrojem naší zábavy. Přeci jenom plujeme dva dny a zírání na prázdné moře nás přestalo bavit asi hodinu po vyplutí. Ještěže máme knížky, které vyplní dobu mezi promítáními v kině.Ještě bych se chtěl zmínit o mořské nemoci, které jsme se všichni tak trochu báli, i když to raději nikdo nepřiznal nahlas. Přeci jenom ty zkazky o lidech zalomených po celou dobu plavby přes zábradlí a zvracejících i poslední zbytky obsahu svého mučeného žaludky zrovna odvahy nedodají. Naštěstí se od těch dob asi hodně změnilo, protože velká loď má také podstatně lepší stabilitu než nějaké dřevěné necky. Ovšem zase úplně bez problémů to nebylo, nepříjemný tlak okolo žaludku cítíme všichni a zvykáme si na něj celý první den. V případě nejvyšší nouze ale nemusíme potupně běhat po palubách a hledat toaletu, protože máme jednu hned ob dveře na chodbičce. Na místní poměry vypadá dokonce i celkem luxusně, všechno je pěkně z kovu, ve stejné místnosti jsou i sprchy a musím ocenit, že to tam nesmrdí (v rámci místních možností). Dokonce tu teče i teplá voda, nevídaný to luxus! Takže po prvním seznámení s okolím vyrážíme do kina, kde promítají za slušných 7 500 Rp (35 Kč) nejnovější americké filmy. Díky tomu jsme si dopřáli se značným předstihem Mission Impossible 2, Gladiátora a Romeo musí zemřít, který se u nás objevil, tuším, až po půl roce. První dva filmy byly natočené přímo v kině, pocházely z warezové produkce a na to, že vyšly přibližně před necelým měsícem, je celkem zajímavé, že tady už je mají vylisované na CD. Zřetelně tu piráti mají zlaté časy. V pauzách mezi jednotlivými filmy jsme si stačili zajít na jídlo do lodní vývařovny, ovšem zvládli jsme jenom první oběd. Přeci jenom tu nevaří zrovna nejlépe a ostře kořeněná a ostře páchnoucí jídla nejsou zrovna ten pravý lék na naše rozhoupané žaludky. S velkou chutí jsme se proto vrhnuli na poslední konzervu se šunkou, kterou si vezeme ještě z domova. Na vrchní palubě v bufetu mají dokonce takové celkem levné sušenky, které se výborně hodí jako náhražka chleba - podstatně lepší bašta než ty blafy v lodní jídelně. Alespoň jsme si pěkně zavzpomínali na školní jídelnu naší základní školy, kde podávali chuťově podobná jídla J . Díky kinu a knížkám jsme jakž takž přežili do druhého dne, kdy nás čeká jediná zajímavá část naší jinak pekelně nudné cestu lodí. Přibližně v 10:00 totiž projíždíme těsně okolo bývalé sopky Krakatau, kterou jsme minuli ve vzdálenosti asi tak jednoho kilometru. Takže jsme mohli dobře vidět čerstvě narostlé stromy na úbočí zbytku kráteru, který předvedl jeden z nejznámějších výbuchů historie. Od té doby jsme si mohli jen užívat nudy, nechutného vedra a absolutního vlhka, které tu panuje. Stačí vyjít z klimatizovaného vnitřku lodi na palubu a člověk je okamžitě propocený. Naštěstí jsme ve čtyři hodiny dorazili do Jakarty, takže naše utrpení konečně skončilo. V přístavu tu kotví asi tak polovina Indonésských námořních sil, takže míjíme torpédoborce a bitevní křižníky a tiše doufáme, že někde něco neselže. Hned, jakmile jsme vystoupili z lodi, se na nás vrhla banda otravných taxikářů, kteří nabízeli odvoz na všechny možné i nemožné destinace ve městě. Byli samozřejmě dopředu smluvení a odmítali jakkoliv slevit z ceny za dopravu na vlakové nádraží, takže na ně kašleme a vyrážíme shánět nějakou levnější dopravu. Problém je v tom, že potvory taxikářské zřejmě vystrnadili jakoukoliv konkurenci, takže jsme nakonec o pár bloků dále museli stopnout tři motorky. Za směšné 2 000 Rp (9 Kč) jsme měli zajištěnou dopravu na busové nádraží, odkud jede minibus až někam k vlakovému nádraží. Minibus sice jel, ale byl tak zoufale nacpaný a navíc se plazil přes město doslova hlemýždí rychlostí.Než jsme dorazili na nádraží, byli jsme všichni propocení až na kost. Jakarta je totiž jedna velká dopravní zácpa, která začne ve čtyři hodiny ráno a skončí hodinu po půlnoci. Představte si to jako Prahu, kde se z ničeho nic objevilo dvojnásobné množství aut než je v ranní dopravní špičce. Na nádraží jsme se alespoň trochu vzpamatovali, najedli a hurá na vlak. Cesta do Jogjakarty (kulturní a historické centrum Jávy) nás přijde na 36 000 Rp (160 Kč) v “bisnis” klas - něco mezi economi a eksekutiv, jako naše druhá třída. Byly tam dokonce i větráky, roznášeli předražené jídlo na objednávku a sezení bylo pohodlné. Vedle nás jel nějaký starší pán s mladou holkou, na první pohled táta s dcerou. Tak jsme po ní schválně pokukovali a snažili se navázat kontakt. Po chvíli konverzace jsme z ní vytáhli, že ten stařík ani náhodou není její otec, ale je to manžel! Jí je asi tak 15-20, jemu něco mezi 35-45. Ovšem manžel nemanžel, jakmile odešel na záchod, už si máme pěkně přisednout a říct jí, kde máme v Jogjakartě hotel. Asi to s tím manželem to nebude tak žhavé, případně je holka ctižádostivá a, jak vidí šanci, tak si chce využít. Každopádně tu mají celkem zvláštní poměry, protože, jak jsme později zjistili, vůbec to není ojedinělý případ.

Pokračovat na článek