Výsledky vyhledávání pro dotaz hudba

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Manželské mordy

Máme za to, že teď je vhodná, možná nejvyšší chvíle udělat si první přestávku a zmínit se o takzvaných veselých vraždách. Veselá vražda je nesmysl. Přesto cosi jako kategorie "veselých vražd" existuje. Jsou to kuriozity. Vraždy-paradoxy. Aby mohla být vražda zařazena do kategorie "veselých" vražd, nesmí předně opravdovou vraždou být. Musí být nedokonaná. Její oběť musí pachatelovy útoky přežít. A další, podstatný důvod "veselí" spočívá v tom, že pachatelé těchto vražd se chovají zcela mimořádným způsobem.Metoda pokus-omylV červnu 1958 byli policisty ze slovenské Seredě zadrženi pro čtyřnásobný pokus vraždy na Julii Ďurmikové její manžel Albert Ďurmik, Jozef Tropek a Karolína Tropková. (Vrazi mají často malá divná, přikrčená jména.) Ďurmik pracoval jako dojič ve státním statku, se ženou měl tři děti. Od dubna 1957 navíc souložil s Tropkovou, která byla na statku také zaměstnaná, byla svobodná, a protože neměla byt, bydlela u Ďurmiků v podnájmu. Přestože se ve vesnici, kde bydleli, o tomto poměru vyprávělo, Ďurmikova manželka nic netušila. Nakonec se k nim přistěhoval i bratr Tropkové.Tím bylo v bytě najednou těsno. Ďurmik s Tropkovou snívali o společné budoucnosti - Tropková milenci slibovala, že se bude líp starat o něj i o jeho děti, a nakonec, jednoho krásného dne, na rovinu řekla, o co jí jde: aby svou ženu zavraždil.Tropková, inteligentnější půlka tandemu, zvyklá chodit s nápady, přišla i s tím, že bude dobré Ďurmikovou otrávit jedem na potkany. Ďurmik jí ho nasype do kafe jako Maryša. Zajela do města, koupila jed a v přítomnosti bratra ho předala Ďurmikovi. Ještě ten večer Ďurmik svou ženu opil, a když se jí udělalo zle, začal servírovat.Ďurmikové se káva zdála hořká, nedopila ji a nakonec vydávila i to, co vypila. Druhý den šla k lékaři, dostala prášky na žaludek a po třech dnech marodění se dala do pořádku.Ďurmik však byl rozhodnutý provést vraždu stůj co stůj. Nový způsob, jak to provede, vymyslel sám: s pomocí Tropka - který hned souhlasil - manželku oběsí. Vyláká manželku na půdu, uvázat šňůry na prádlo. Jakmile žena vystoupí na stoličku, hodí jí na krk provaz a stoličku podkopne. Bude to vypadat jako náhoda. Když plán konzultoval s Tropkovou, souhlasila, pouze ho nabádala, aby postupoval opatrně.V určený den se Ďurmiková na půdu dostavila, ale k oběšení nedošlo. Tropek hodil šňůru přes trám obráceně, takže spadla na zem. Ďurmik, který si ničeho nevšiml, podrazil ženě stoličku. Spadla a začala volat o pomoc. Manžel jí zakryl ústa a prosil ji, aby nikomu nic neříkala, šlo prý o žert, který se už nebude opakovat.Téhož večera se sešel Ďurmik s Tropkovými a přemýšleli, co dál. Nakonec navrhl ženu utopit. Za dva dny je v blízké obci taneční zábava. Jede se tam člunem přes Váh, takže ji uprostřed řeky hodí do vody a bude to. Tropková radila, že bude lepší člun převrhnout, aby všichni tři spadli do vody a vypadalo to jako nešťastná náhoda.Ďurmik postupoval podle plánu. Manželka už s ním nechtěla nikam jít, ale nakonec ji přemluvil. Spolu s Tropkem nasedli do připravené loďky, a když odveslovali asi 25 metrů od břehu, Ďurmik podrazil ženě nohy a svrhl ji do vody. Potom převrátili člun a z řeky se dostali asi o 250 metrů níž. Ďurmik se snažil manželky dovolat, ale protože se neozývala, šli s Tropkem domů.Jenže Ďurmiková se neutopila, vody ve Váhu jí bylo po krk a proud byl slabý. Na manželovo volání neodpověděla, ukryla se v křoví a za svítání pomalu odešla - domů.Plánovači vraždy se znovu sešli následující den. Ďurmik byl nervózní. Po všem, co předcházelo, už chtěl manželku zlikvidovat bez ohledu na následky, třeba v bytě. Poslední plán, který vymyslel, byl proto prostý. Uprostřed noci, až bude Ďurmiková tvrdě spát, mu přijde Tropek pomoci a podá připravený provaz. Oba si k ženě lehnou do postele, každý z jedné strany, podvlečou jí pod krkem provaz, udělají smyčku, a pak už budou jenom tahat každý za svůj konec.V noci Tropek přišel, zalehl, podvlekl provaz, ale zapomněl si s Ďurmikem vyměnit konce, takže smyčka nevznikla. Ďurmiková se probudila, a když vedle sebe uviděla dva stíny, začala volat o pomoc. Ďurmik ji začal škrtit, přitom oba spadli z postele a žena se mu vytrhla. Pohrozil jí, že jestli nepřestane volat o pomoc, zabije ji sekyrou.Když se uklidnila, Ďurmik jí slíbil, že už proti ní nebude nic podnikat, ale musela se zavázat, že o tom, co se stalo, nebude mluvit. Slib dodržela, ale sousedé, kteří si už dřív všimli, že má poraněné hrdlo, to oznámili na policii - takže matka tří malých dětí, kterou ve vyšetřovacím spise označili jako "dost prostoduchou" bytost, byla nakonec zachráněna.Tolik pro pobavení. A teď zas vážně.Jiné (zvláštní, manželské) případyV květnu 1977 A. D. zabila svého muže poté, co na ní v opilosti vyžadoval pohlavní styk. Protože se na ni sápal, začala ho kopat, kousat a nakonec ho vytlačila ke schodům na chodbě, kde do něj strčila. Pohled na tělo po pádu jí byl nepříjemný, a tak zabalila hlavu do igelitu a ve výši ramen ji omotala provazem. Pak ho za nohy odtáhla ke schodům do sklepa a hlavou napřed ho strčila dolů. Tam, na briketách, na něj znovu dostala vztek, a tak vzala sekyru a několikrát ho tupým koncem udeřila do hlavy. Tělo potom zahrnula uhlím. O pár měsíců později dala na stejné místo složit i další náklad briket, takže mrtvola byla nalezena až po dvou letech.F. M., která v září 1981 ubodala svého druha a pak se vedle něj v posteli pokusila o sebevraždu tak, že si nožem probodla krk, trpěla celé týdny tím, že ji druh bil a vyhrožoval jí, že ji vyžene z domku, kde spolu bydleli. Během jedné z takových hádek ji opět udeřil, a tento políček, jak řekla, prý přivodil zlom. Po ráně vyběhla ven, kde skoro půl hodiny plakala. Když skončila, rozhodla se, že se pomstí. Bodala ho potmě, nevzpomínala si kolikrát, a když se jí ráno jeden ze synů zeptal, co udělala, poslala ho pryč. Potom ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici.V říjnu 1983 V. V. zavraždil svou bývalou ženu, která si v době, kdy byl ve vězení (pro neplacení výživného) našla nového partnera. Opět udělala tu mrzutou chybu, že dál bydlela ve společném bytě s původním mužem. Jednou večer V. V. počkal, až bývalá žena usne, a pak začal lítostivě meditovat o svém nezdařeném manželství. Nejvíc ho rozčilovala vzpomínka na to, jak po návratu z vězení musel čekat přede dveřmi, až jeho sok a nástupce odejde. V lítosti ho napadlo, co si o něm po takovém ponížení pomyslí pětiletá dcera. Rozhodl se tedy, že svou exmanželku uškrtí.Vraždu provedl s mimořádnou krutostí. Při zápasu ženu svlékl a ve chvíli, kdy ztratila vědomí, jí ukousl prsní bradavku. Protože žena stále chrčela, přinesl si kuchyňský nůž a tím ji bodl. Otvorem prý začal z těla ucházet vzduch, což se projevovalo bublinami. Přinesl si tedy z kuchyně prádelní šňůru, udělal smyčku, kterou ženě zadrhl okolo krku a za ni ji odtáhl po zemi ke dveřím, kde škrtidlo uvázal za kliku. Po celou tu dobu byl v těle oběti vražený nůž a vše se dělo v místnosti, kde spala dcera. Po akci se vrah šel oznámit na policii. Čin vysvětlil tak, že se cítil chováním manželky ponížený.Jana N., matka čtyř dospělých dcer, zastřelila v roce 1985 svého muže z brokovnice poté, co se po jedenadvaceti letech sice konfliktního, ale v zásadě vydařeného manželství zamiloval před očima celé vesnice do sousedky. Hájila se tím, že prý nezabíjela ze žárlivosti a nenutila manžela k tomu, aby se s milenkou rozešel - prý pouze chtěla, aby se choval jako chlap a ne jako králík. V Mladém světě č. 2/1991 řekla:"Souložili v mateřské škole, u rybníka, ve sklepě a vždycky je někdo viděl a vyprávěl mi to, nebo, což bylo ještě horší, se to jako první dozvěděly dcery se všemi podrobnostmi, styděly se za tátu, prosily ho, aby s tím přestal, ale on jim, holkám, které ho milovaly, nadával do děvek, do sviní, do parchantů."Tu noc prý ji probudilo "štrachání". Na stole prý ležel dopis plný urážek dětí. Šla ke stolku, kde byla opřená puška, a nabila. Manžel spal. Prý ho chtěla napřed vzbudit, ale potom si to rozmyslela. K sebevraždě prý pak už neměla sílu."Dneska bych to řešila jinak a musela bych se smířit s tím, že by mě jeho rodina odsuzovala ne za to, že jsem ho zabila, ale za to, že jsem ho přivedla do kriminálu. Tenkrát jsem neměla tu zkušenost a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl."Vincent Š. z Nitry v listopadu 1970 zbil svou ženu tak, že jí zasadil nejméně 82 ran, z nich ovšem ani jednu smrtelnou - a přesto jeho oběť zemřela. Tvrdil, že ji napadl, protože pila a nestarala se o děti. Proto ji občas zbil, ona po výprasku s dětmi na pár dní odešla a po čase se zase vrátila. Naposledy sedmého listopadu 1970. Udělala chybu. Za dva dny nato už nežila."Když jsem přišel domů, viděl jsem, že manželka má popito. Došlo mezi námi k hádce. Při ní jsem několikrát manželku udeřil rukou, shodil jsem ji na zem a kopal. Nechtěla ze země vstát."Asi jako nemilované dítě, které upadne po výprasku a je ihned potrestáno dalším výpraskem. Tak se to útočníkovi jeví. Člověk, do kterého druzí kopou, ale těžko vstane. Proto těm, kdo tvrdí, že kopáním chtěli jinému pomoci na nohy, není třeba věřit. Kdo kope do cizího těla, touží po opaku."Šel jsem do vedlejší místnosti a vzal jsem tam elektrický kabel stočený do kola. Stlačil jsem ho a bil jsem ji, aby vstala..."Nebyl elektrikář ani vášnivý domácí kutil. Kabel měl doma na bití. Měli to tak doma zařízené.DostojevskijNa okamžik odbočme. V Deníku spisovatele má Dostojevskij pasáž, která se týká manželského bití. Napsal ji před víc než sto lety, podstata věci je však stejná dodnes."Viděli jste už někdy, jak mužik bije ženu? Já jsem to viděl. Začíná provazem nebo řemenem. Jeho život mu skýtá málo estetických prožitků, chybí v něm hudba, divadlo, časopisy; musí si to přirozeně něčím vynahradit. A tak sváže ženu, nebo jí strčí nohy do škvíry mezi prkny v podlaze a zrovna metodicky, chladnokrevně, dokonce trochu ospale začne. Rány dopadají v pravidelném rytmu, nic se neohlíží na její zoufalý křik a prosby. Slyší je ovšem moc dobře, naslouchá jim s rozkoší, protože jaký by to byl jinak požitek?... Mlátí ji hůř než psa. Rány dopadají stále častěji, jsou stále prudší, není jim konce; mužik se dostává do varu, přichází tomu na chuť. S rozkoší si uvědomuje, že už úplně zdivočel. Trpitelčin zvířecí křik ho opájí jako víno: "Budu pít vodu z tvých nohou," křičí Beatrice nelidským hlasem, až nakonec umlkne, přestane křičet, jen tak zvláštně úpí, co chvíli už lapá po dechu a právě teď dopadají rány stále častěji a řemen se víc a víc přisává k tělu... Pak ho najednou odhodí, jako pominutý se chopí hole, klacku, čehokoli, co mu přijde pod ruku, třemi posledními strašlivými ranami to o ni přerazí vedví - a konec! Nechá ji být, sedne si ke stolu, oddychuje a nalévá si kvas. V koutku na peci se choulí a třese jejich maličká holčička (měli přece dceru); vždyť slyšela matčin křik. Matka se k ránu probere, vstane a s bolestným vzdycháním a úpěním při každém pohybu jde podojit krávu, plouží se pro vodu a na pole."Ještě jiné případy - pokračováníZpět k Vincentu Š. z Nitry a jeho elektrickému lasu. Takhle prý to tenkrát bylo:"Manželka křičela, ale vstát nechtěla, proto jsem ji stále bil."Ovšem, protože si to zavinila sama."Když už přestala křičet, přetáhl jsem ji do druhé místnosti - do kuchyně - a tam jsem ji začal polévat vodou. Polil jsem ji celou, ale ani potom nevstávala."Divné."Nemluvila, ale ještě dýchala. Potom jsem ji svlékl, otřel od krve, protože jí tekla krev z nosu, a dal jsem jí suché trenýrky. Přenesl jsem ji do místnosti, kde byly děti, tedy tam, kde jsem ji původně začal bít, a uložil jsem ji do postele. Víc jsem se o ni nestaral. Šel jsem si lehnout do ložnice. Předtím jsem ještě nakrmil šestiměsíční dítě, které velmi plakalo, když jsem manželku bil. I dvouleté dítě se probudilo."Byla mrtvá a on to věděl, samozřejmě. Lékařům však dalo velkou práci určit v tomto případě přesnou příčinu smrti. Tělo bylo pokryté bezpočtem jelit a krvavých šrámů, příčina smrti však byla exotická: plicní embólie, způsobená pohmožděním tukových polštářků na těle. Po ranách se krev prostě usazovala v podkožním vazivu a přestávala cirkulovat. Těch ran bylo příliš mnoho.Nebyl mu prokázán vražedný úmysl, pouze zabití - přestože bil svou ženu, dokud se nepřestala hýbat, a když si konečně všiml, že se nehýbá, nezařídil lékařskou pomoc.Z cestyV březnu 1962 zavraždil G. S., učitel, manželku (a matku svého dítěte), aby mohl dál chodit s devatenáctiletou dívkou. Smrt oznámil sám s tím, že žena zemřela ve spánku. Když později našli v jejím organismu rtuť, doznal se k vraždě. Rozvádět se nechtěl s ohledem na rodiče a známé, a taky proto, že to zakazuje církev."Rozhodl jsem se, že jí podlomím zdraví a ona zemře."Krmil ji rtutí asi dva měsíce. Jednou si jí všimla v mléce a ptala se ho, co tím chce dosáhnout. Vymluvil se a příště jí nasypal do polévky prášek do pečiva, který je nevykvašený škodlivý. I toho si žena všimla.Pátého března, když si manželka myla vlasy, přišel s elektrickými dráty a poprosil ji, aby podržela odizolovaný konec; druhý pak zapojil do zásuvky. Proud srazil ženu k zemi. Omdlela, ale znovu se probrala, plakala bolestí a ptala se, proč ji chce zabít. Zamluvil to a ošetřil ji; rozhodl se, že ji udusí.Šestnáctého března zašel do kina. Domů se vrátil kolem deváté. Manželku, která už spala, to probudilo."Podívala se na mě a mně se zdálo, že je nazlobená. To mě k vraždě ještě vzpružilo. Neměl jsem ale dost odvahy. Proto jsem se vrátil do kuchyně, kde jsem vypil asi tři deci lihovin a počkal jsem, až to na mě začne účinkovat. Asi po dvaceti minutách, kdy jsem cítil účinky alkoholu, jsem vešel do ložnice, kde spala manželka s dítětem, přišel jsem k její posteli a sedl jsem si k ní. Manželka se opět probudila. Když otevřela oči, skočil jsem na ni, přičemž ona ležela zakrytá peřinou až po hlavu a neměla možnost se bránit. Koleny jsem jí přidržel nohy a lokty jsem přidržel ruce, které měla položené pod peřinou vedle těla. Rukama jsem jí zacpal ústa a stiskl jsem jí nos. Bránila se sice, ale byla bezmocná. Helenka, která ležela vedle matky, se vzbudila a začala plakat, volat na matku, ale já jsem v dušení nepřestal."Trvalo prý to tak osm minut. Když skončil, převlékl ložní prádlo, protože bylo umazané a pomočené, vypral je a schoval do dřevníku.Později vyšlo najevo, že o vraždu se pokusil už několikrát předtím - manželka si stěžovala přítelkyním, že kdykoliv se doma dotkne žehličky, pračky nebo vypínače, dostane ránu. Několik dní před vraždou přikázal G. S. svým žákům, aby si rukama ucpali ústa a nos a stopoval, jak dlouho takhle vydrží - prý proto, aby se zjistilo, jestli by dovedli plavat pod vodou.Rudolf K. oznámil v říjnu 1977, že pohřešuje svou manželku; během několika dní bylo zjištěno, že ji zavraždil. Svým okolím byl pokládán za velmi hodného, až nerozhodného a bezbranného člověka, který měl svou ženu velmi rád, ve všem jí vyhověl, často jí ustupoval a lpěl na obou synech. Jeho žena si však našla milence a mluvila o rozvodu. Rudolf K. podnikl řadu kroků, aby jí v tom zabránil - navštívil tchyni a snažil se ji přimět, aby dceři domluvila. Manželce začal nosit dary, zvýšil péči o ni i o domácnost, začal ji denně vodit do společnosti. Přesto se dál schylovalo k rozvodu. Bylo to už druhé manželství Rudolfa K. - v tom prvním přistihl manželku doma in flagranti a potom ji odvezl k jejím rodičům a požádal o rozvod (neměli děti). Tím spíš se v něm nyní, "napodruhé", nahromadil neklid. Vraždou (uškrcením po hádce) se vybila jeho bezmocnost.Josef M. v dubnu 1979 zabil svou bývalou, devětapadesátiletou ženu a jejího milence tak, že vstoupil do jejich ložnice (v bytě, který s nimi po rozvodu dále obýval), bleskově na ně vystříkl benzín s přinesené láhve, zapálil ho zapalovačem a uprchl. Předtím se s oběma pohádal, prý na něho ironicky pokřikovali a vysmívali se mu. Ke své bývalé manželce měl klasický rozporuplný vztah: nenáviděl ji za to, že mu rozvodem ublížila, a zároveň ji nechtěl ztratit. Situaci řešil zkratem. Oheň v bytě vzplanul okamžitě: na Marii M. se rozhořela její polyamidová noční košile a na Lubomíru M. - v tom je možné vidět řízení osudu - trenýrky.Pavel P. v roce 1993 ubil sekyrou svou bývalou manželku a dvě dospívající dcery. Jako důvod uvedl rozrušení z manželčina oznámení, že večer chce navštívit nového přítele. Snažil se uplatňovat své "vlastnictví" k ženě a dětem i po rozvodu - bývalou manželku dál, tak jako předtím, fyzicky napadal a s nožem v ruce ji nutil k pohlavnímu styku. Když zjistil, že to ve dvou už nebude "pěkné", tak jako dřív, rozhodl se, že to nebude "vůbec"; to je také zřejmě důvod, proč se po činu rozhodl upustit od naplánované sebevraždy a šel do hospody. Tři vraždy prostě splnily to, co si uvnitř tím upřímněji, oč méně vědomě, přál. I on, stejně jako předchůdci v této kapitole, byl soudními znalci označen za egocentrickou osobnost se sklonem k sebelítosti a za člověka, který je zvyklý vinit ze svých neúspěchů okolí. 

Pokračovat na článek


Streetwork: práce na ulici

Vidíte skupinu špinavých, opilých lidí, píchajícího si narkomana, nebo partičku adolescentů kouřících marihuanu a vulgárně na sebe pokřikujících. Raději se jim vyhnete, nebo alespoň odvrátíte zrak. Možná chcete pomoci, ale nevíte jak. Napadají vás samé moralismy. Právě na pomoc lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci, se zaměřuje terénní sociální pracovník, neboli streetworker. O jeho práci jsem si povídal s brněnským streetworkerem Martinem Holišem.Streetwork vznikl v USA v první polovině dvacátého století. Hospodářská krize, která postihla Spojené státy roku 1929, vyvolala úpadek některých vrstev společnosti. Ve městech se rozmáhaly gangy mladistvých a situace byla klasickými postupy sociální práce nezvladatelná. Nutnost hledat nové metody sociální práce přivedla sociální pracovníky z kanceláří do ulic. V 60. letech se streetwork rozšířil po celé západní Evropě. V 90. letech se po pádu evropských totalitních režimů začali streetworkeři objevovat také v ulicích bývalých komunistických zemí. Streetwork je zaměřen na sociální pomoc rizikovým skupinám společnosti. Vychází z myšlenky prevence sociálně patologických jevů: je levnější kriminalitě a dalším jevům předcházet, než vynakládat nemalé prostředky na represi.Streetwork je založen na pochopení, dlouhodobé, trpělivé práci a především na snaze řešit problém, problémy lidí, kteří hledají ve společnosti své místo, i problémy lidí, kteří už svou snahu vzdali. Nemoci společnosti nelze vymýtit, lze však jejich výskyt snížit.V Brně působí občanské sdružení Ratolest Brno, které se právě o to pokouší. Jedním z terénních sociálních pracovníků tohoto sdružení je Martin Holiš. Ten mi v poloprázdné sídlištní restauraci odpověděl na několik otázek týkajících se jeho práce.Jak ses ke streetworku vlastně dostal?Studuji Fakultu sociálních studií v Brně, obory sociologie a sociální politika a sociální práce, takže mám k práci v sociální oblasti blízko. Když jsem na nástěnce viděl leták neziskové organizace Ratolest Brno, která organizovala kursy pro začínající streetworkery, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Absolvoval jsem roční kurs a po dalším půlroce mi bylo nabídnuto místo v jedné brněnské sídlištní lokalitě.Pojem „terénní sociální pracovník“ je mnoha lidem neznámý. Co je vlastně náplní práce streetworkera?Lidé, kteří znají streetwork třeba z televize, si často představí výměnu použitých injekčních jehel a rozdávání kondomů. To je ale jen špička ledovce. Ne každý streetworker tyhle věci dělá. Obecně by se dalo říct, že naší prací je pomáhat lidem, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů. V mém případě jsou to většinou mladí lidé od 12 do 25 let. Problémů může být celá řada, od drog, alkoholu, různých forem závislostí, přes zneužívání, šikanu ve škole, až po neporozumění rodičů.Jak pomáháš klientům s jejich řešením ?V prvé řadě je důležité problémům porozumět, umět naslouchat. Pokud ti klient začne důvěřovat a vidí, že o některých věcech hodně víš, hledá u tebe také pomoc, radu. Streetworker nevystupuje z pozice toho, kdo říká:„To, co děláš, je špatné, skončíš v kriminále.“ Takových věcí si mladí lidé vyslechnou dost.Spíše jsi v roli staršího kamaráda, který může v případě problémů poradit, ukázat cestu. Vlastní rozhodnutí pak záleží jen na klientovi samotném. Při práci se setkáváš se spoustou různých problémů. Streetworker musí znát všechny instituce a úřady, které mohou být mladým lidem potenciálně užitečné. Musí vědět, kde jsou různé poradny, kontaktní centra i jak to funguje na Úřadu práce.Takže to nevypadá tak, že bys někoho chytil za límec a vlekl ho třeba k psychologovi?Vůbec ne. Streetworker musí být schopen rozlišit, jaký přístup jednotlivý člověk vyžaduje. Nemůžeš nikoho k něčemu nutit. Poradny jsou mnohdy v očích mladých lidí zase jen místa, kde se jim dospělí budou snažit hustit něco do hlavy. Při rozhodování o tom, zda klientovi vůbec návštěvu doporučit, musíš být opatrný. Někdo může být schopen poradit si s problémem sám a ukvapenou zmínkou o poradně bys ho jedině vystrašil. Někdo po tobě zase chce, abys ho do poradny doprovodil.K tomu, aby ses o problémech klientů dozvěděl, ale potřebuješ, aby tě alespoň trochu brali jako kamaráda. Není asi snadné získat si důvěru lidí, s nimiž pracuješ….Jako streetworker nemáš dopředu vytvořenou klientelu, síť lidí s problémy. První část práce v terénu spočívá právě v hledání těch, kdo potřebují pomoc. Potuluješ se, hledáš místa, kde se mladí lidé scházejí. Můžeš hledat klienty přes své známé, složitější je to, pokud takové kontakty nemáš.Mně docela pomohla má vizáž, mladí lidé na mně vidí, že nejsem jeden z těch, kteří je přicházejí kritizovat za vše, co dělají špatně. Poslouchám podobnou hudbu, zajímám se o alternativní kulturní trendy, chodím do stejných klubů. To jsou styčné body. Pak už všechno záleží na konkrétní situaci. Není to tak, že bys seděl a řekl si: „Teď musím někoho oslovit“, pak za někým šel a řekl: „Ahoj, já jsem Martin a jsem streetworker.“ Okamžitě bys vzbudil nedůvěru.Můžeš uvést konkrétnější příklad, jak ses ke klientům dostal blíž?Pomohlo mi třeba, když jsem v hospodě, kde se mladí lidé scházejí, pustil kazetu s muzikou, která jim byla blízká. Pak za mnou přišli kluci a začali jsme si povídat o hudbě. To je ale jen začátek.Důležité je, aby klienti věděli, že mi můžou věřit, že je nepodrazím. Budování takového vztahu vyžaduje čas a trpělivost. Práce streetworkera není jako třeba práce truhláře, který okamžitě vidí výsledek.V čem je prostředí sídliště specifické?Mladí lidé jsou tady každodenně konfrontováni s nudou. Sídliště jim nenabízí mnoho možností, jak trávit volný čas. Skončí škola a čeká je celé volné odpoledne. Kluci a holky se pak poflakují po ulicích, posedávají po hospodách, shromažďují se na různých pláccích, pokuřují trávu, prostě nevědí, co dělat. Hledají možnost vybočení z každodenní šedi. Pak se může snadno stát, že se dostanou do problémů. Snažím se jim nabídnout aktivnější způsob trávení volného času. Zahraju si s nimi třeba fotbal. S tím souvisí také další projekt, kterým se právě zabýváme. Ve spolupráci s Armádou spásy budujeme na sídlišti nízkoprahový klub, centrum, do kterého se mladí lidé budou moci chodit bavit.Nízkoprahový klub? Co si pod tím má člověk představit?Do nízkoprahového klubu může přijít kdokoliv a strávit tam kolik chce času. Budou v něm k dispozici různé hry, šipky, stolní fotbal. Budeme tam pořádat různé kulturní akce, jako třeba videoprojekce, koncerty, společné jamování a výstavy výtvarných prací klientů. Bar, který je součástí klubu, bude nabízet nealkoholické nápoje, čaj a třeba polévku. Součástí klubu by měla být také zkušebna s aparátem. Spousta mladých lidí má o hudbu zájem, kvůli vysokým cenám aparatury ale nemá šanci věnovat se jí. Zkoušíme jim tu šanci dát.Zásadním problémem je pro nás ale nedostatek finančních prostředků. Jako nezisková organizace se s ním potýkáme téměř denně, pokoušíme se hledat sponzory. To ale není snadné. Lidé mají o naší práci zkreslené představy.Návštěvníci centra pravděpodobně budou muset dodržovat pevná pravidla. Nemyslíš si, že to spoustu mladých lidí odradí?Pro návštěvníky budou dána základní pravidla, která nebude možné porušit. Třeba konzumace alkoholu a drog bude v centru přísně zakázána. V klubu bude vždy přítomen streetworker, klienti se na něj budou moci kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Zároveň je ale důležité co nejméně zasahovat, dát mladým lidem svobodu, bez které by ztratili o centrum zájem. Bez toho, aby si mohli návštěvníci z centra udělat svět, ve kterém se budou cítit dobře, by asi nemělo smysl klub vůbec vytvářet. Mladí lidé se budou moci realizovat už při tvorbě interiéru, uplatnit tady své výtvarné nápady.Existují už někde podobná centra?Jako příklad můžu uvést dvě centra, která jsem sám viděl. V Blansku mají nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC. Denně se tam objeví od 15 do 50 dětí, při akcích ještě víc. Ve zkušebně zkouší 6 - 10 kapel. V Praze je zase na sídlišti v Modřanech komunitní centrum Krok. Skejťáci mají uvnitř rampu, která zabírá větší polovinu místnosti. Z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Mladí lidé tam jezdí na skejtech nebo si sednou k baru, dají si džus a povídají si. Když si ale chtějí zapálit, musí jít ven.Práce v terénu, poznávání prostředí, ve kterém se klienti pohybují, schopnost sblížit se s nimi, jednání s úřady a spousta dalších činností.…práce streetworkera není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemrzí tě někdy, že nevidíš hned její výsledek?Potěší mě třeba, když slyším, jak kluci po akci řeknou:“Ty vole, to bylo dobrý.“ Mám radost, že jsem jim nabídl alternativu, která je zaujala. Bylo by ale naivní myslet si, že když se někde objeví streetworker, všichni hned začnou být hodní. Můžeš pomoci vyřešit jeden, dva problémy, kolem je ale spousta dalších. Je to dlouhodobá záležitost. Už jen to, že pomůžeš jednomu mladému člověku, ale stojí za to

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek