Výsledky vyhledávání pro dotaz kultura

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Sexuologická poradna 17.

Můj manžel, s nímž žiji již tři roky, je posedlý mým předešlým sexuálním životem. Neustále se mne (přátelsky) vyptává, kolik jsem měla partnerů a co jsme dělali. Chce, abych mu to vyprávěla do nejmenších podrobností. Cítila bych se nesvá cokoliv mu o tom vyprávět. Obávám se, že by ho to mohlo ranit. Nebo myslíte, že by mého muže mohlo takové vyprávění vzrušovat a zpestřit náš milostný život?Ivana, 28 letVáš milostný život by to mohlo zpestřit jen v případě, kdyby váš manžel byl deviantní a trpěl poruchou, která se jmenuje naratofilie. Při ní je muž vzrušován vyprávěním ženy o sexu s jinými muži, zvláště během milování. Pokud však deviantní není, toto vyprávění nemůže vést k ničemu dobrému. Je totiž známo, že muži žárlí do minulosti, zatímco ženy do budoucnosti. Je to logické, protože z hlediska evoluce minulé sexuální styky partnerky s jinými muži vytvářejí nebezpečí, že právě s minulými milenci měla žena potomstvo a její současný partner bude muset investovat do dětí jiného muže. Ženy žárlí do budoucnosti, protože tam hrozí, že jiná žena zaujme jejího partnera a odvede ho od ní.Je mi 22 let a obávám se, jestli nejsem nymfomanka. S málokterou známostí totiž vydržím déle než dva měsíce. Už jsem vystřídala téměř dvacet sexuálních partnerů, některé jen kvůli sexu, jiné jsem i milovala, ovšem brzy to přešlo. Někdy jsem chodila i s více kluky zároveň. Oba mí rodiče jsou poměrně staří, navíc jak se říká „ze staré školy“, takže sex je v naší rodině tabu. Může moje chování souviset s prudérní výchovou?Ester, 22 letNymfomanie je starší název pro patologicky zvýšenou sexuální potřebu. Nejsem si jist, zda časté střídání partnerů je příznakem hypersexuality, zda právě vy střídáte partnery kvůli sexu nebo kvůli jiným příčinám. Zdá se spíše, že jen hledáte někoho, s kým byste došla naplnění citového i sexuálního a že jste ve fázi experimentace. Obvykle podobné chování není příznakem poruchy sexuální, může být spíše následkem osobnostních i jiných problémů, nebo může být i normálním obdobím vašeho života. Toto chování může být následkem prudérní výchovy a vašeho generačního protestu proti morálce rodičů, ale také to s tímto souviset vůbec nemusí.Je mi 21 let a nikdy jsem nemasturboval. Prý to dělá každý. Měl bych začít jen proto? Není nedostatek onanování škodlivý zdraví?jméno neuvedenoBuďte klidný, na nedostatek masturbace ještě nikdo neumřel. Proto jestli vás k tomu nic netáhne, váš organismus si jistě pomůže z „přetlaku“ semene jiným způsobem, především nočními polucemi. Není pravda, že každý muž masturbuje: podle našeho výzkumu masturbuje alespoň v některém období života více než 90% mužů. Ale existují muži, kteří z morálních, náboženských nebo předsudečných důvodů masturbaci odmítají. Masturbace ani nemasturbace nepředstavuje žádné ohrožení zdraví.Již šest let žiji s přítelem Tomášem. Velmi ho miluji a nechci ho opouštět. Bohužel mi však sexuálně nic neříká. Naše milování je chladné a děje se jen zřídka, asi dvakrát do měsíce. Kromě toho mám ještě stálého milence, který mne velmi přitahuje, sex s ním je většinou úžasný, ale lásku k němu necítím. Z filmů a od kamarádek mám pocit, že tento stav není zase až tak výjimečný. Čím to ale je, že sex a láska často nejdou k sobě?Laura, 25 letLáska nezaručuje automaticky bezproblémové prožívání sexu, a to hlavně v dlouhodobějších vztazích. V období zamilování je každé pohlazení od milované bytosti úžasné a sex se ženám líbí i tehdy, když při něm nedosahují uspokojení. Každé zamilování je ale pouze dočasné a po tomto období nastupují úplně normální sexuální potřeby související se stereotypem. To, že si s Tomášem rozumíte ve všech ostatních oblastech a cítíte k němu lásku, by však mělo vést v ideálním případě k tomu, že se s ním domluvíte o tom, jak sex s ním prožíváte, co vám při něm chybí. Ideální by jistě bylo, kdybyste uspokojení dosahovala se svým stálým partnerem. Člověk však není z hlediska evoluce „stvořen“ jako monogamní tvor, naše kultura, která přikazuje celoživotní partnerskou věrnost, je v jistém smyslu nenormální vzhledem k naší přirozenosti. Tato přirozenost se projevuje v tom, že jen velmi malá část mužů i žen žije celoživotně jen s jedním partnerem. Podle statistik téměř polovina českých vdaných žen a více než dvě třetiny ženatých mužů uvádí mimomanželské styky. Dalším projevem této přirozenosti je rozvodovost a po sobě následujíc manželství. Nelze říci, že by váš případ byl ze statistického hlediska výjimečný.Je mi 19 let a přibližně před čtvrt rokem se u mě začaly objevovat poruchy erekce. Začalo to nejdříve objevením na dotyk bolestivých míst na penisu v místě, kde končí žalud, spojeným s menším nateknutím levé strany žaludu. Poté jsem zaznamenal snížený zájem o sex, žádný způsob, který do té doby fungoval, nezapracoval. Když jsem byl s dívkou, tak se dostavila nejvíce poloviční erekce, která dlouho nevydržela. V poslední době zmizel pocit bolesti, zlepšení erekce se však nedostavilo. Často je dotazům mužů mladšího věku odpovídáno, že se jedná o psychický problém, zajímalo by mě ale, jaké jsou jiné možnosti. V tuhle chvíli mám partnerku, s kterou jsem naprosto šťastný, a tak bych toto vysvětlení spíše vyloučil. Předem děkuji za odpověďMichal, 19 letJe sice pravda, že u většiny mužů ve vašem věku, kteří si stěžují na erektilní problémy, se jedná o psychické příčiny. Podle toho, jak popisujete své problémy, se však ve vašem případě jedná o příčiny organické, tělesné. Bolestivost penisu a jeho otok mohou mít různé příčiny, které nelze diagnostikovat na dálku. Je známo, že tyto takzvané algopareunie, bolestivé pocity při styku, mívají za následek i zhoršení ztopoření. Proto jednoznačně doporučuji navštívit urologa, který může zjistit skutečné příčiny.Rád zasunuji svým partnerkám během sexu do pohlaví různé potraviny, zejména zeleninu: salátové okurky, mrkev, zkusil jsem i lilek. Nemůže to být pro ně zdraví škodlivé?David, 20 letMasturbace pomocí potravin vhodného tvaru a tuhosti bývala u žen běžnou masturbační aktivitou. Samozřejmě představuje vždy určité riziko infekce vnitřních rodidel ženy a při nevhodném tvaru i možnost jejich poškození. Pokud tuto techniku preferujete, doporučoval bych zasouvat jí do vagíny spíše k tomu určené vibrátory a umělé penisy, které zakoupíte v každém sex shopu. I když mám pocit, že to pak pro vás asi nebude tolik vzrušující jako použití dobře rostlé okurky.Nejsem nijak prudérní, ale zaráží mne, že se na ulicích volně prodávají pornočasopisy, na jejichž obálkách jsou nahé ženy, někdy snad dokonce naznačující pohlavní styk. Nemyslíte, že jde o mravní ohrožení mládeže?Vlasta, věk neuvedenNěkteré z těchto časopisů skutečně představují ohrožení mravního vývoje mládeže tak, jak ho definuje náš zákon a domnívám se, že by v této oblasti měla existovat účinnější kontrola. Já sám jsem v žádné zemi na světě nezažil takovou volnost v prodeji pornografie jako v České republice. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 3.

3.1. Rozšíření graffiti mimo USAKe konci sedmdesátých let 20. století se graffiti rozšířilo prostřednictvím tisku, galeristů, kteří začali vystavovat díla graffiti artu, a skrze turisty navštěvující USA (či naopak díky „cestujícím“ autorům graffiti) i do Evropy a dalších zemí.Ačkoli formy graffiti zůstávají pro všechny tvůrce graffiti obdobné, je možné mluvit o tom, že v každé evropské zemi se vytvořil částečně samostatný styl a především odlišný přístup k graffiti. Tvůrci v některých zemích zcela navazují na původní styl z USA („old school“) a nesnaží se styl a formu rozvíjet, jinde je tomu naopak - styl sdělení využívaný v USA je sice považován za kultovní, ovšem částečně překonaný: tito autoři se potom soustřeďují např. na vizuální stránku díla, rozvoj forem písma apod.Liší se ale i přístup k graffiti jako fenoménu sdělování. Zatímco v USA autoři od počátku tvořili především pro diváky, resp. veřejnost, v Evropě díla graffiti vznikají spíše pro vlastní subkulturu a kvůli uspokojení tvůrce – právě z tohoto důvodu se v těchto zemích odstraňování graffiti míjí často svým účinkem, neboť autory zcela uspokojuje mít své dílo na fotografii a nevadí jim, že jej nikdo neuvidí. Evropské země se samozřejmě liší i v oficiálním přístupu k graffiti - některé se zaměřují na tvrdší represivní opatření, další se snaží s autory spolupracovat a poskytují jim plochy legální, jiné se rozhodly jít cestou neustálého odstraňování jednotlivých výtvorů. Většinou jsou všechny tyto přístupy kombinovány, přesto se dá říci, že v každé zemi většinou jeden převažuje.Přes veškerou snahu měst a státních orgánů ale graffiti dospělo do podoby určitého "globalizačního projevu" - vedle USA se vyskytuje téměř ve všech větších městech jak západní, tak střední a východní Evropy, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v některých zemích Jižní Ameriky či Asie – vedle Japonska, u nějž není výskyt graffiti vzhledem k přejímání „západní kultury“ mládeží ničím překvapivým, se graffiti vyskytuje např. i v Nepálu. Američan Sonik, který považuje rozšiřování graffiti za svou „misi“, na otázku, zda je graffiti kultura fenoménem západního světa, odpověděl: „Myslím, že východní svět může mít graffiti. Malovat zde je jednoduché a umělecká tradice je dobrá… Rozdíl mezi východem a západem je ten, že umění západního světa je velmi individualistické, vše je zaměřeno na originalitu. Východní umělci kladou větší důraz na tradici a minulost. Toto umění je tak úžasné, že není důvod, proč by nemělo být i na ulicích.“ („Sonik: It´s my mission to take graffiti to far away places, Underground Productions 16/2000, str. 41).3.2. Historie a vývoj graffiti v ČRV České republice se graffiti objevilo až po roce 1989. Ačkoli jiné formy psaní po zdech samozřejmě existovaly již dříve - v této souvislosti je třeba jako specifický fenomén zmínit tzv. Lennonovu zeď v Praze na Malé Straně, teprve změna společenských poměrů po tomto roce umožnila, aby se graffiti jakožto samostatný fenomén rozšířilo i v České republice. Mezi tyto změny patří nejen celkové uvolnění společenských vztahů a s tím související omezení represivního systému, ale např. i možnost snazšího spojení s tvůrci graffiti v Evropě a USA a seznámení se s jejich prací.Jako pravděpodobně zcela první začal graffiti vytvářet v České republice "Maniac" z Ostravy společně se svým přítelem z Jaroměře. Sám Maniac k tomu uvádí: "S kamarádem z Jaroměře jsme trumfli Prahu, kde by se asi spíše očekával nástup nekonvenčního umění, jakým graffiti je." (Maniacův sprej straší i zkrášluje, MF Dnes, 19.2.1994) Počátky graffiti v České republice jsou ovšem dále spojovány především s koncem roku 1990 a lokalitou sídliště Jižní Město v Praze. V krátké době se vytvořily první organizované skupiny: např. CSA, CSB, dále např. či TCP, NNK, v rámci celé subkultury graffiti i mimo ni dodnes uznávané. Za autora prvního díla ("piece") vytvořeného v Praze bývá některými autory graffiti považován RAKE, toto dílo mělo vzniknout někdy na pomezí let 1991 a 1992. Mezi autory první vlny graffiti v České republice patří např. Scab, Color2, Scum, Lela (pozn. red.: Geislerová – naše ilustrátorka), Sifon, Scarf a další. Tato "první vlna" (resp. "old school", v tomto případě ovšem pouze ve významu časové následnosti, ne tak ve významu specifického stylu projevu - na tom lze sledovat i variabilitu a relativnost samotného označení "old school") byla často tvořena studenty výtvarných škol, kteří zkoumali možnosti graffiti jakožto výtvarného jazyka a později se povětšinou uchýlili k jiným výtvarným technikám. K dílům tzv. old school patří např. vytvoření graffiti pod Barrandovským mostem či na "pololegální zdi" u parkoviště na Těšnově. (Tato zeď a díla na ní vzniklá byla po dlouhou dobu v rámci pražské subkultury graffiti respektována. Dlouho zde nevznikaly žádné nové práce s tím, že právo překrýt tuto zeď novými výtvory mají pouze jejich autoři. Tato zeď byla nakonec přestříkána v roce 1999, od té doby je „přestříkávána“: prozatím naposledy tak učinil v roce 2001 student výtvarné školy Jan Kaláb, který po několik týdnů vytvářel 50 metrů dlouhý obraz obsahující panoráma Prahy přestříkané různými „anti-graffiti“ hesly a titulky z novin.)V počátcích graffiti v Praze patřilo mezi tvůrce prací jen pár lidí, přesto jejich díla bývají pro českou a především pražskou scénu graffiti zásadní. Tyto první skupiny ("crews"), které vznikly v první polovině devadesátých let, dnes již nefungují, což umožnilo novým skupinám dostat se mezi "elitu". S výměnou "generací" autorů graffiti (která je ostatně průvodním jevem celého fenoménu) došlo jak ke změnám v názorech na graffiti obecně (např. přestal platit poměrně dodržovaný vnitřní "zákon" subkultury nevytvářet graffiti na starší budovy), tak ke změnám ve stylu: vedle klasického "old school" bublinového písma se objevuje i "new school" - nezáleží již na čitelnosti, písmo se stává prostředkem pro experimentování s tvarem. Oproti dřívějším autorům ve svých dílech noví tvůrci, především ti z Prahy, nevyužívají příilš postavy či jiné obrázky - ty jsou považovány za komerční (Rock a Pop č. 5/1997) - a soustředí se spíš na tvary písma. Mezi nové skupiny druhé vlny v Praze patřily např. ABX, DSK, WHS, SCIFI a další.Situace se změnila i z hlediska ochrany vagónů metra a vlakových souprav ze strany Dopravního podniku hl.m. Prahy i Českých drah - na stanice metra je aplikována speciální hmota, díky níž je graffiti snáze odstranitelné, depa a nádraží jsou mnohem lépe hlídána, než tomu bylo v počátcích graffiti v České republice, graffiti jsou téměř okamžitě odstraňována. (Postup vůči graffiti závisí na přístupu jednotlivých měst - zatímco v některých městech je upřednostňováno okamžité odstranění graffiti a hlídání veřejného prostoru, zastupitelstva jiných měst se snaží dohodnout s autory graffiti a vyčlenit určité zóny, kde mohou pracovat.)Vedle Prahy se graffiti rozšířilo i v dalších městech - nejsilněji v Ostravě, odkud pochází i již zmíněná legendární (a dnes již neexistující) skupina ZDG (Zero Dimension Gang) vedená Maniacem, autorem graffiti, který si dokázal vytvořit jméno i na "oficiální" umělecké scéně a se svým graffiti artem odmaturoval na střední umělecké škole a začal studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Mezi další centra graffiti v České republice je možné řadit Brno, dále Valašské Meziříčí, Vsetín, Jihlavu, Litoměřice, Ústí nad Labem, Plzeň či Teplice a další: postupně se graffiti rozšířilo do všech větších měst.I za „pouhých“ deset let svého trvání prošla česká graffiti scéna velkým a rychlým vývojem. Ačkoli by se mohlo zdát, že oproti tzv. „old school“ kvalitativně stagnuje a že dochází k celkovému úpadku i vyčerpání graffiti (především z hlediska obsahu, snahy o inovaci a z hlediska vizuálního ztvárnění námětů, za což je české, především pražské graffiti kritizováno především ze strany výtvarných umělců), počet děl i počet autorů graffiti stoupá. Je těžké soudit, zda nově vznikající díla svou úrovní dosahují práce prvních tvůrců či zda pouze mechanicky reprodukují dřívější tendence. Je ovšem zřejmé, že se změnily jak cíle tvůrců, tak jejich motivace. Někteří autoři začali tvořit jen pro samotnou akci, jež jim poskytuje určité vzrušení a napětí, a graffiti se tak dostává na úroveň dalších tzv. adrenalinových zábav. S tím souvisí i skutečnost, že je postupně upouštěno od záměru nemalovat na historické domy. Na druhou stranu mnohými autory graffiti je Praha považována za „kulturní centrum graffiti“, místo, kde jde o komunikaci s diváky právě skrze „tvary“, tak jako tomu bylo v počátcích graffiti v New Yorku. Vedle zmíněných tendencí je možné mluvit i o změnách v umístění graffiti – např. poklesl počet souprav metra, jež jsou "pomalovány" (či těch, jež se dostanou na veřejnost) - dalo by se říci, že se graffiti (podobně jako v jiných zemích) přesouvá z prostor metra do ulic.Vzhledem k tomu, že graffiti ve městech stále existuje a počet těchto děl stoupá, začala se české městské i státní orgány tímto fenoménem zabývat intenzivněji. Příkladem aktivního přístupu, který se neomezuje pouze na odstraňování graffiti a stíhání jednotlivých tvůrců, může být např. aktivita zastupitelstva města Prahy "Praha v srdci sprejerů", preventivní program, v jehož rámci se pražská radnice ve spolupráci s některými staršími autory graffiti, kteří již opustili či opouštějí scénu. Pražská radnice za tímto účelem v roce 2001 otevřela informační internetovou stránku www.praha-graffiti.cz, zorganizovala reklamní kampaň, ale i veřejnou diskusi v pražské Městské knihovně, sympozium "Výtvarné umění ve veřejném prostoru" v galerii Rudolfinum či výstavu graffiti prací v galerii Town. Díky této akci v České republice poprvé proběhla diskuse o graffiti na odbornější úrovni, a to jak z hlediska výtvarného umění, veřejné komunikace, tak obav občanů z graffiti.Zcela nový aspekt do represivního tažení proti graffiti přinesla především poslanecká novela trestního zákona pozměňující zákon č. 140/1961Sb. formou rozšíření dosavadního § 257 "Poškozování cizí věci" o § 257b. Nový paragraf umožňuje vyměřit peněžitý trest či trest odnětí svobody na jeden rok tomu, kdo "poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou", způsobí-li pachatelé „škodu velkého rozsahu“, mohou být odsouzeni až na „dvě léta až osm let“. (Tato novelizace platná od 1.7.2001 navrhovaná poprvé v lednu 2001 byla sice na konci února 2001 zamítnuta Senátem Parlamentu ČR s tím, že dosavadní právní ošetření je dostačující, ovšem Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej 3.4.2001 znovu prosadila.)3.3. Internetové a tištěné zdroje o graffiti v České republiceČeské graffiti se objevilo i na Internetu - jako první vznikla internetová stránka Popokatepetl představující především scénu graffiti ze Vsetína. Později začaly vznikat i další stránky jednotlivých „crews“ i specializované internetové „graffiti-ziny“ (např. Prohibit Art či Outline), které většinou přinášely fotografie prací autorů graffiti dělené podle formy ("vlaky", "zdi", "bombing" apod.) a podle místa a skupiny vzniku, dále fotografie prací ze zahraničí, zprávy o různých akcích, občas články, které byly o graffiti uveřejněny v tisku, linky na jiné internetové stránky věnované graffiti.Po roce 2000 tento počet poměrně stoupl - přes internetové vyhledávače je možné nalézt desítky stránek věnovaných graffiti, ovšem z kvalitativního hlediska je patrný určitý pokles. Stránky již nejsou soustředěny pouze na dřívější hlavní centra graffiti v České republice (Praha, Ostrava, Brno), ale pocházejí i z dalších částí republiky (České Budějovice, Třinec, Těšín, Vítkovice a další).Zmíněný kvalitativní pokles je spojen především s útlumem internetových magazínů o graffiti včetně časopisu Prohibit Art, který byl na přelomu tisíciletí asi nejrozsáhlejší českou internetovou platformou - přinášel krátké zprávy z českého prostředí, fotografie prací z celé České republiky, texty (např. rozhovor s autory graffiti, krátká zamyšlení, články všeho druhu), ale i odpovědi na otázky typu "co dělat, pokud jste za tvorbu graffiti zadrženi" nebo "jak se bránit proti tomu, aby bylo dílo graffiti na vašem domě umístěno". Tato stránka patřila koncem 90. let 20. století zřejmě k nejlépe zpracovaným stránkám (a to jak z hlediska obsahu, designu, tak i průběžné aktualizace), od podzimu 2000 však nebyla aktualizována. (Jednou z nejkvalitnějších stránek, co se obsahu i formy týče, byla v roce 2001 stránka Dvoika.Troika Graffiti představující ostravskou graffiti scénu.)Informace o českém graffiti se po dlouhou dobu objevovaly i na slovenských WWW stránkách. To byl i případ graffiti magazínu Outlaw, který vycházel koncem 90. let 20. století. Tento "občasník" (jak jej nazývali jeho autoři) informoval o českém i slovenském graffiti, přinášel informace o plánovaných akcích, fotografie, ale např. i šablony apod. Svou formou se ovšem tento "magazín" vůbec nelišil od jiných internetových stránek (např. Prohibit Art), které informují o českém graffiti a ne jen o graffiti z města, odkud pocházejí tvůrci stránky. V současné době však magazín Outlaw de facto neexistuje - ačkoli je v internetových vyhledávačích stále registrován, odkaz již není platný. Podobný osud měl i magazín Outline.Graffiti se na Internetu objevuje i na diskusních serverech - na některých z nich probíhají diskuse o graffiti, kterých se většinou účastní samotní autoři graffiti či příslušníci hiphopové subkultury. Internet zde tedy slouží k přímé výměně názorů, styku autorů graffiti z různých měst, domlouvání společných "akcí" apod. Příkladem takové diskusní skupiny by v letech 2000 a 2001 mohla být např. diskusní skupina Outlaw na serveru Průvodce (www.pruvodce.cz).Z českých magazínů a fanzinů věnovaných graffiti je možné zmínit především Terorist vydávaný v Praze a dále magazíny ERA a Good life vydávané v Plzni či magazín Disgrafix, jehož první číslo vyšlo na přelomu let 2000 a 2001 v Brně. Kromě Teroristu vydávaného vydavatelstvím Terorist Posse? jednou ročně v nákladu 5000 ks je ovšem trvání těchto časopisů velmi nestálé. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 5.

5.1. Klasifikace graffitiDíla graffiti lze rozdělit do několika skupin. Vhodnými kritérii jsou například místo vzniku, právní postavení vzniklého díla, nebo jeho forma, či styl. Tato kritéria samozřejmě nejsou jediná, podle kterých je možné graffiti členit, ale jejich použitím se vyděluje několik výrazných skupin. Všechna tato kritéria hrají svou roli v rámci subkultury graffiti (formy a styly takřka výhradně v rámci této subkultury) a slouží jako měřítka pro hodnocení jednotlivých děl.5.1.1. Klasifikace graffiti podle místa vznikuGraffiti je možné z hlediska umístění práce rozdělit na díla vzniklá na1. zdech2. dopravních prostředcích3. ostatních "předmětech" ve veřejném prostoruMezi díla graffiti vzniklá na zdech je možné zařadit veškeré práce vzniklé na budovách, mostech, silničních nadjezdech, zdech apod. Graffiti umístěná na prostředcích veřejné dopravy (obvykle metro, vlaky) jsou v rámci subkultury graffiti považována za nejprestižnější (toto hodnocení vychází především z obtížnosti jejich uskutečnění a z rizik, které mohou nastat při práci). Práce na prostředcích veřejné dopravy bývají obvykle ilegální, i v této oblasti však může vzniknout dílo legální (např. již zmíněná dohoda mezi autory graffiti a dopravním podnikem města Plzně - Vstřícnost vůči sprejerům se v Pardubicích osvědčila, LN, 26.9.1998). Vedle prostředků veřejné hromadné dopravy je možné graffiti nalézt i na nákladních automobilech, některé skupiny považují za nejodvážnější a "nejprestižnější" pomalování vojenského letadla.Vedle těchto dvou nejobsáhlejších skupin je možné graffiti nalézt i na dalších objektech ve veřejném prostoru - např. na dopravních značkách či billboardech.5.1.2. Klasifikace graffiti podle právního postavení dílaPodle existence oprávnění ke vzniku lze díla graffiti dělit na:1. ilegální2. vzniklá se svolením majitele objektu3. vzniklá na zakázkuCo se týče ilegálních děl, ta tvoří asi nejobsáhlejší skupinu prací vzniklých v rámci graffiti - mezi ilegální díla v ČR patří všechna díla vzniklá na vlacích Českých drah, na soupravách pražského metra, díla vzniklá na soukromých obytných domech a další. Mezi práce, které patří mezi díla vzniklá s povolením majitele (kterým je obvykle městský úřad), je možné zařadit graffiti umístěná většinou na betonových plochách na sídlištích. Zároveň je třeba zmínit, že mezi těmito dvěma skupinami existují navíc díla "pololegální" - díla vzniklá sice bez povolení, ovšem na místech, kde jsou graffiti tolerována (tzn. nehrozí za ně pokuta či trestní stíhání jako u ilegálních děl - mezi "pololegální díla" je možné zařadit např. práce vzniklé v druhé polovině 90. let 20. století na tzv. těšnovské zdi v Praze.) Co se týče děl vzniklých na zakázku, jsou obvykle objednána majitelem určitého obchodu (často se jedná o obchody prodávající sportovní vybavení, ale i jiné, např. reklama na Radio Bonton na popelářských vozech v devadesátých letech 20. století).5.1.3. Klasifikace graffiti podle formy a styluTato již dříve zmíněná klasifikace vychází z dělení vytvořeného v rámci subkultury graffiti (podle obtížnosti, propracovanosti děl, v případě "pieces" i podle umístění - u děl umístěných na soupravách metra či vlacích se tato díla dále dělí podle velikosti, resp. pokryté plochy.) Podle tohoto dělení je možné díla graffiti dělit na:1. tag2. throw-up3. piece (u prací vzniklých na prostředcích hromadné dopravy dochází k dalšímu dělení na panel, top to bottom, whole car a whole train, viz kapitola Definice a základní pojmy a kapitola Historie graffiti)Podle stylu rozeznávaného uvnitř subkultury graffiti je dále díla možné rozdělit na tzv. wildstyle, 3-D (trojrozměrná), bublinová písma apod.5.2. Graffiti z hlediska obsahu sděleníDříve než se pustíme do dalšího rozboru obsahu graffiti, je třeba zmínit, že ve sdělení graffiti lze rozlišit dvě složky (schéma 5.2.). Vedle vlastního sdělení (tedy např. narativní významy toho, co je napsáno, resp. zobrazeno) vystupuje do popředí výrazně pragmatická složka sdělení (vyplývající z užití díla a jeho umístění do veřejného prostoru).Schéma 5.2                graffitivlastní sdělení     pragmatická složka sděleníPragmatická složka, která by šla vyjádřit slovy "toto město patří nám a veřejný prostor je i náš prostor", je společná všem dílům graffiti. V této souvislosti je možné poukázat na zmíněný invazivní charakter komunikace a připomenout výraz "zbombit" používaný autory graffiti. Pragmatická složka sdělení je nejen rozpoznávána příjemci - je přímo přítomna při procesu kódování a reflektována samotnými autory graffiti (a je i jedním ze zdrojů sebepotvrzování příslušníků subkultury).Největší část prací graffiti (dle četnosti) tvoří paradoxně díla, kde je obsah vlastního sdělení z čistě sémantického hlediska minimální. Do této skupiny výtvorů mohou být zařazeny jak "tagy" (tedy pseudonymní podpisy), tak i větší díla tvořená pouze jménem autora či názvem skupiny. V těchto případech je pragmatická složka sdělení výrazně dominantní a de facto funguje jako znak sám o sobě. Přestože je tedy vlastní sdělení (ponecháme-li stranou jeho estetickou funkci) v podstatě vágní a mohlo by se zdát, že často uváděný příměr o značkování revíru nemusí být daleko od pravdy, jedná se o výklad redukcionistický zcela opomíjející pragmatickou složku sdělení. Ve skutečnosti je právě rozpoznání této složky samotnou příčinou odmítavé reakce. Graffiti díla sama o sobě nejsou nebezpečná, ovšem jako hrozba je vnímáno, že si někdo mohl veřejný prostor „přivlastnit“: pokud to může udělat tvůrce graffiti, může se stát, že to učiní i někdo jiný, nebezpečnější.Newyorský výtvarník Mark Lancaster to popisuje ve svém rozhovoru se Suzi Gablikovou: "Myslím si, že to je v podstatě zlodějství. Je to útok na právo mít pocit, že veřejné dopravní prostředky tu jsou především proto, abyste se dostali z jednoho místa na druhé. Myslím si, že spoustu lidí tyhle čmáranice děsí. Tuhle tvorbu nelze oddělit od strachu, že na vás někdo v metru vytáhne nůž a okrade vás před zraky ostatních. Když už používáte podzemní dráhu, měla by tam být zajištěna bezpečnost. Přítomnost graffiti pocit nezákonnosti a ohrožení jenom stupňuje." Obdobný názor vyjadřuje v knize Suzi Gablikové i britský výtvarník Michael Craig-Martin: "Malování na vůz podzemní dráhy je způsob, jak zastrašovat lidi. Je to součást pocitu obecného ohrožení, který má člověk v New Yorku na každém kroku". (Gabliková, 1995, str. 113 - 114) Na druhou stranu pragmatická složka není tím jediným faktorem, který přispívá k negativním reakcím publika. Na těch se podílí i ta skutečnost, že samotné sdělení graffiti prací není publikem často dekódováno. Přitom samotná relevance sdělení je velmi důležitá: lidé jsou schopni si vytvářet významy jen z těch „textů“, jimž rozumí. Ačkoli je tedy pragmatická složka při odmítání graffiti tou hlavní, nepochopení obsahu graffiti k němu taktéž přispívá a nastoluje otázku, zda by bylo graffiti odmítáno stejným způsobem, pokud by přinášelo „obecně přijatelná“ a „srozumitelná“ sdělení. (Zde se nabízí možnost srovnání s jinými formami psaní na zdi apod.: ačkoli jsou tyto formy považovány za vandalismus a jsou odsuzovány - a navíc jsou rozšířeny v obdobné míře jako graffiti, většinou nebudí tak rozsáhlé diskuse. Je otázkou, zda tato skutečnost vychází ze způsobovaných hmotných škod, viditelnosti graffiti, či právě ze srozumitelnosti textů.)Další skupinu prací tvoří díla, v nichž je písmo doplněno obrazovou složkou: ta ovšem v České republice vznikají v menší míře. Malby se tak objevují pouze výjimečně jako doplněk písma, jehož tvar je hlavním "tématem", na němž autoři graffiti pracují. Práce, které sestávaly pouze z obrazu bez písma a neobsahovaly ani žádné vzkazy, ani "tag", se objevily v České republice na počátku 90. let. Mezi tyto práce je možné zařadit např. díla, která vznikla v Praze u stanice metra Malostranská: portrét Andy Warhola, "zápasník Sumo", ale hlavně díla stříkaná přes masky - vedle "12 opic" se nejznámějším takovýmto dílem v Praze staly tzv. "čtyři tváře Franze Kafky". Tyto práce se svým obsahem a charakterem poměrně vymykají ostatním pracím vzniklým v rámci subkultury graffiti v České republice, především v rámci tzv. pražské scény.Vedle abstraktních tvarů patří mezi nejčastější náměty obrazů především město a život v něm (silueta města je jedním z velice častých motivů) a subkultura graffiti. Co se týče samotné subkultury, častým námětem jsou především postavy chlapců se sprejem v ruce, siluety vlaků, tváře. V souvislosti se ztvárněním postav je nutné připomenout vztah mezi graffiti a komiksem - ačkoli komiksy nejsou v České republice pro graffiti přímým inspiračním zdrojem jako v USA, jsou spojeny obdobnou estetikou, která je patrná jak ze stylizace postav a jejich kompozice, tak např. ze siluet města nad písmeny. Některá díla se zabývají přímo graffiti, jeho existencí ve veřejném prostoru či jeho významem, snaží se přimět veřejnost, aby se nad smyslem graffiti zamyslela. Jako příklad mohou být v této souvislosti uvedena dvě díla umístěná v roce 1998 v Praze na Kampě. V prvním případě dílo autora s přezdívkou "AKE" obsahuje vedle datace 10.10.1993, 10.10.1998 a vyjádření uznání ("respektu") první vlně tvůrců graffiti v ČR a nápisu "Kampa to začala" i nápis "graffiti" a "Maluju na zdi protože jsem". V druhém případě se jedná o dílo, které uvnitř velkého nápisu "graffity" a data "1993 - 1998" obsahuje i text: "otevři oči a uvidíš graffity - možná pochopíš možná ne - zůstane - možná pochopíš možná ne - neboj se - graffity jsi ty - je to lepší než nic - graffity je život."Výjimečně se objevují díla, která zahrnují např. různé fantaskní bytosti (např. na "pololegální" zdi v Praze Těšnově , specifická témata se objevují v určitých konkrétních dobách, např. po Štědrém dni či silvestrovské noci, kdy jsou prostory metra či nádraží méně střeženy (na přelomu roku 1998/1999 byla např. v Praze pokryta souprava metra nápisem "Happy Christmas" a portrétem Santa Clause, při příležitosti konání hiphopové akce "Kick the Shit 2“ v Praze v roce 1998 byl vytvořen stejnojmenný "wholecar").Občas se vyskytují díla, která, byť třeba nepřímo, reflektují určité rysy většinové společnosti a reagují na ně: tyto náměty stojí v opozici vůči hodnotám většinové společnosti - v této souvislosti lze uvést např. obrázek "úspěšného mladého muže" se sprejem v ruce. Přímý protest proti určitým společenským jevům v dílech graffiti vytvořených v České republice však chybí, neexistují zde vůbec tzv. "politické graffiti", objevující se v USA i západní Evropě.Vedle těchto zmíněných nejčastějších témat, které se v graffiti objevují, je třeba zmínit i další sdělení, která díla obsahují a která jsou určena především samotným členům subkultury graffiti, veřejnosti pouze okrajově. Tyto nápisy umístěné okolo větších prací většinou zahrnují věnování určitým osobám a skupinám (vyjádřené anglickým "to:", resp. "2:") a vyjádření uznání ("respektu" - opět anglickým slovem "respect to/2:.") k jejich práci, dále např. vzkazy o tom, že dílo nemohlo být z různých důvodů (např. nedostatek času či barvy) dokončeno, omluvy za překrytí díla apod. Některé nápisy jsou umísťovány na cizí díla (např. odmítnutí díla jako nekvalitního s tím, že by jeho autor raději neměl pracovat, vyjádření "pohrdání" autorem prostřednictvím nápisu "toy" přes dílo apod.)Co se týče obsahů graffiti, mimo uvedených dvou rozdílných způsobů čtení (subkulturou graffiti s obecným publikem) je třeba zmínit i "dvojí kódování" graffiti - díla jsou určena členům subkultury graffiti a zároveň širšímu publiku. (Chalfant a Cooper ostatně píší, že někteří autoři graffiti z USA toto dvojí kódování využívali úmyslně. Zatímco díla v lehce čitelném "bublinovém" či v "rovném" písmu jsou vytvořena s cílem sdělit něco publiku, díla v pro nezasvěcené nečitelném "wildstylu" (divoký styl) jsou určena členům subkultury. Chalfant a Cooper ve své knize uvádějí jednoho z prvních autorů graffiti Dondiho, který "když píše pro ostatní writery, používá wildstyle, když píše pro veřejnost, používá rovná písmena" (Chalfant & Cooper, 1987, str. 70-71). V současné tvorbě toto přímé využití dvojího kódování není běžné.Ve smyslu tohoto dvojího kódování sdělení graffiti nabývají různých významů. Vedle významů graffiti platných v rámci dané subkultury (se zmíněným důrazem na estetickou-poetickou funkci) je možné uvažovat i taková sdělení graffiti, která se explicitně obracejí na veřejnost s cílem vyjádřit určitou myšlenku a poukázat na nějaký problém. 5.3. Role graffiti v mediální krajiněV souvislosti s tím, jaké role zaujímá (či by mohlo zaujímat) graffiti v mediální krajině, je třeba zmínit základní funkce, které jsou přisuzovány masovým médiím. Michael Kunczik k tomu uvádí: "V literatuře lze nalézt celou řadu seznamů a výčtů funkcí masové komunikace. Je kladen důraz na funkce, jako jsou: artikulování názorů, působení na veřejnost, kontrola politické činnosti, výchova a vzdělávání, politická socializace, ovlivňování hospodářské činnosti reklamou, vytváření specificky zaměřeného veřejného mínění, jinými slovy - vzájemné komunikování skupin, jež se aktivně účastní sociopolitického procesu, jako jsou různá lobby a jiné zájmové skupiny, politické strany apod. Jiní autoři uvádějí příslušné dominantní funkce médií do vztahů s politickým systémem. Někteří autoři přisuzují soukromopodnikatelským médiím dominantní funkci zábavy, tito autoři pak tvrdí, že demokratická, polovládní média mají naopak prioritně informativní funkce." (Kunczik, 1995, str. 33)V případě graffiti je možné v zásadě možné uvažovat v obdobném smyslu tyto funkce:Artikulování názorů a působení na veřejnost - graffiti může sloužit k manifestaci názorů a postojů subkultury graffiti, většinou však pouze této subkultury. Artikulování názorů někoho stojícího vně tuto subkulturu připadá v úvahu u děl vytvořených na zakázku: existuje zde hypotetická možnost využití propagace např. ve volební kampani (či možnost politického působení vůbec) nebo v tzv. sociálním marketingu, především v oblastech souvisejících s mladými lidmi. Zde se dostáváme i k otázce působení na veřejnost - to je u prací graffiti možné, ovšem spíš u prací vytvořených na zakázku. U názorů vlastní subkultury hrozí, že tyto názory nebudou jako takové veřejností dekódovány: sdělení proklamované tvůrci (např. zamyslet se nad určitým jevem, "oživit šedé město") nebývá rozpoznáváno. Současně je však třeba říci, že graffiti na veřejnost nesporně určitý vliv má, reakce veřejnosti je ale spíše negativní.Poskytování zábavy - kromě začlenění stylu či forem graffiti do oblasti masové kultury (kde ovšem graffiti není hlavním zábavným prvkem) není vnímáno jako zdroj zábavy, podle zmiňovaného průzkumu veřejného mínění mu ani většinou není přisuzována estetická funkce ve vztahu k městskému prostředí. Přesto je však možné o graffiti uvažovat jako o specifickém žánru zábavy či rozptýlení, především v rámci samotné subkultury graffiti.Ovlivňování hospodářské činnosti reklamou - graffiti jako subkulturní komunikace hospodářskou činnost reklamou neovlivňuje, o takovéto funkci je u graffiti možné uvažovat opět pouze u děl vytvořených na zakázku. Naopak graffiti díla se snaží "ovlivnit hospodářskou situaci" tím, že kritizují "konzumní společnost", tento záměr ovšem nebývá širší veřejností (i díky neochotě či neschopnosti dekódovat sdělení graffiti) rozeznáno.Denis McQuail uvádí základní dělení funkcí masové komunikace provedené (Lasswellem a později doplněné Wrightem). Funkce masové komunikace jsou podle Lasswella a Wrighta tyto:1. informování (poskytování informací o událostech a podmínkách ve společnosti a ve světě, naznačování mocenských vztahů, podpora inovací a pokroku, usnadňování adaptace);2. korelace (např. vysvětlování, vykládání a komentování významů událostí a informací, poskytování podpory ustaveným autoritám a normám, socializace, vytváření konsensu);3. kontinuita (přenášení dominující kultury a objevování subkultur a nových trendů v kulturním vývoji, prosazování a udržování všeobecné přijatelnosti hodnot);4. zábava (zdroj pobavení, obveselení a rozptýlení, prostředek uvolnění, oslabování sociálního napětí);5. získávání (agitování pro společenské cíle ve sféře politiky, války, ekonomického vývoje, práce a někdy i náboženství). (McQuail, 1999, str. 103)Wright však zároveň uvedl, že všechny tyto funkce je možné vnímat i jako dysfunkce. Informace o blížícím se nebezpečí poskytované širokém publiku bez většího vysvětlení mohou vyvolat všeobecnou paniku, velké množství politických či obchodních sdělení může být pro příjemce matoucí. Naopak masová kultura může vést ke ztrátě místních, etnických či jiných subkulturních zvláštností a může omezit kulturní diverzitu a kreativitu. Přílišné trávení času "neproduktivní zábavou" by mohlo omezit užitečnou sociální participaci a interakci mezi lidmi. (Bay a Bryant, 1995, str. 33)Vzhledem k funkcím jmenovaným Wrightem (a dříve Lasswellem) lze konstatovat toto:1. Graffiti může poskytovat jistý druh informací, při své povaze a formálních možnostech však nemůže převzít roli informování o událostech ve společnosti a ve světě;2. Graffiti může komentovat určité události (např. "politická graffiti"), ovšem jiným způsobem a v menší míře, než oficiální masová média. Graffiti se nepodílí na vytváření konsensu a neposkytuje podporu ustaveným autoritám a normám, ba co více, vůči autoritám a některým z norem stojí přímo v opozici;3. Graffiti se nepodílí na přenášení dominující kultury a na udržování všeobecné přijatelnosti hodnot, de facto šíří spíše hodnoty své subkultury;4. Jak již bylo zmíněno, graffiti může být vnímáno jako zdroj zábavy, ovšem spíše v rámci subkultury. Styl graffiti může být využit i masovou kulturou a díla graffiti by mohla sloužit k oslabování sociálního napětí (např. v rámci zmíněného sociálního marketingu v kampaních zaměřených na mladé lidi - je ovšem otázkou, jaký by měla graffiti v této podobě reálný účinek);5. Graffiti sice může být - spíše v případě na zakázku vytvořených děl - využito k "získávání" (agitování pro společenské cíle), v České republice se tak neděje.Jak bylo zmíněno, Wright uvádí, že všechny zmíněné funkce masové komunikace by mohly být viděny i jako dysfunkce. Graffiti může být i reakcí na některé z těchto funkcí - především na funkce kontinuity a zábavy. Graffiti se svým způsobem staví proti masové kultuře, která by mohla vést ke ztrátě subkulturních zvláštností a omezit kulturní rozrůzněnost a kreativitu. Stejně tak graffiti reaguje na zábavu poskytovanou skrze masová média, snaží se o interakci mezi lidmi. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 6. - závěr

6. Graffiti art: Přivlastnění světem moderního uměníPostupem času začalo být graffiti (či některé jeho výtvory) chápáno jako součást moderního umění, přestože po dlouhou dobu stálo mimo oficiální kulturu. Došlo k „přivlastnění“ graffiti, umění či výrazu subkultury, světem „vysokého umění“, obdobnému způsobu, jímž si populární či masová kultura přivlastňuje rozličné projevy subkultur. Velké diskuse, které „přijetí“ graffiti „světem umění“ vyvolalo, jen přispěly k většímu zájmu o tento typ tvorby. Na jedné straně se samozřejmě ozývaly tradiční názory, že se jedná pouze o destrukci veřejného majetku, nesrozumitelné „klikyháky“ navozující pocit ohrožení. Ovšem už od počátku existovali umělci či kritici, kteří prosazovali názor, že graffiti představuje jedinečnou estetiku, umění, které i díky některým svým „kriminálním“ rysům přináší autentičnost a etickou kvalitu.Procesu přijetí graffiti artu coby svébytné formy umění významně napomohla činnost dvou amerických skupin, které se snažily ukázat, že graffiti nejsou jen „negramotnými poselstvími“ či útokem na veřejný prostor.Jednou z nich byla United Graffiti Artists, skupina založená studentem sociologie Hugo Martinezem, který se snažil vést mladé autory graffiti k "pozitivnějšímu směru" tvorby. Toto „sdružení“, které zahrnovalo nejlepší tvůrce své doby, pořádalo výstavy graffiti a získalo mnoho prestižních zakázek. Svou první výstavu United Graffiti Artists, kteří si vzali za cíl prosadit graffiti jako legitimní uměleckou formu, uspořádali v roce 1972 v Razor Gallery. O tři roky později se uskutečnila výstava v Art Space Gallery v SoHo. Na této výstavě se již prodávaly práce různých tvůrců, ceny se pohybovaly v rozmezí 1 000 - 3 000 USD. Oproti ostatním výstavám byly ceny exponátů takto nízké, protože se jednalo o zcela novou formu umění. Skupina získala i velkou propagaci v médiích, především díky účasti v baletu "Deuce Coupe" choreografa Twyla Tharpa, během níž vytvářeli tvůrci graffiti svá díla. I přes velkou mediální oblibu se ovšem umělci museli potýkat s výraznými finančními, ale i dalšími problémy, například vnitřními rasovými či genderovými neshodami. Po výstavě v Chicagu, kdy umělci čelili rasistickým výhružkám a špatnému zajištění celé akce, byl Hugo Martinez "odvolán" ze své pozice a stal se pouhým poradcem. Skupina UGA se nakonec částečně rozpadla, což vedlo k určitému „poklesu umělecké hodnoty děl graffiti v té době“.Jistá forma spolupráce mezi některými členy ovšem přetrvala až dodnes - skupina pořádá workshopy, výstavy nových prací apod. Lze říci, že se její členové "etablovali" v uměleckém světě. Na jejich činnosti je tak možné v rozmezí 30 let sledovat postupný vývoj prací jednotlivých tvůrců od prvních „tagů“ a „pieců“ na vlacích až po díla vytvořená pro renomované galerie.Obdobný cíl jako United Graffiti Artists měla i skupina National Organisation of Graffiti Artists (NOGA), založená v polovině roku 1974 Jackem Peslingerem, choreografem a tanečníkem. Líbila se mu práce United Graffiti Artists, ale nesouhlasil s vnitřním uspořádáním skupiny a vztahy, které v ní panovaly. "Když jsem viděl, jak Hugo vyhazoval děti z workshopů, přišlo mi to hrozné. Členové skupiny mlčeli a nedocházelo jim, že ubližují svým mladším bratrům. Navíc, Hugo byl rasista. Měl kvótu na počet černochů, které se navíc snažil vyhazovat ze setkání, které vedl hlavně v španělštině. Černí členové z toho byli frustrováni a chodili za mnou poradit se, co s jejich problémy." Jack Peslinger se proto rozhodl otevřít vlastní studio, kam mohli mladí tvůrci chodit. Studio pro ně organizovalo workshopy vytváření graffiti, ale snažilo se je seznámit i s jinými výtvarnými technikami či je brát na výstavy. NOGA se ovšem již od počátku potýkala s výraznými finančními problémy, které nakonec vedly k uzavření studia.To však nic nezměnilo na tom, že graffiti proniklo do galerií a bylo začleněno do moderního umění. Tomu napomohlo i zorganizování výstavy Times Square Show v roce 1980 dvěmi galeriemi z jižního Bronxu, Colab a Fashion Moda. "Poté nastupuje na scénu nová, multirasová a multietnická generace výtvarníků. Mnozí z nich, dosud žijící v bezvýchodnosti ghetta, se najednou ocitají v centru pozornosti důležitých newyorských obchodníků s uměním. Jinou, pro graffiti-art velice významnou, akcí byla výstava New York/New Wave v r. 1981, jejímž kurátorem byl Diego Cortez, která situaci zkonsolidovala." (Gabliková, 1995, str. 115)Jedním z vystavujících na New York/New Wave byl i Samo, neboli Jean Michel Basquiat. Právě on patří společně s Keithem Haringem k nejznámějším umělcům, kteří vycházeli z graffiti či je využívali jako jednu z technik tvorby. Jejich příběhy jsou ale odlišné – zatímco Basquiat začínal pod přezdívkou Samo v newyorském metru a teprve později se začlenil do „uměleckého světa“, Keith Haring začal tvořit graffiti až jako student School of Visual Art.Jean Michel Basquiat se narodil v Brooklynu jako syn přistěhovalce z Haiti, jinak poměrně úspěšného newyorského účetního. Ve svých sedmnácti letech (v roce 1977) odešel ze školy a se svým přítelem Al Diazem se začal věnovat především graffiti. Basquiat začal vytvářet tzv. samografy, obrazce plné podivných klikyháků a zakódovaných textů. Ty se objevovaly po celém dolním Manhattanu a hlásaly např. „Samo saves idiot“, „Which of following is omniprznt? – Lee Harvey Oswald, - Coca-Cola logo, - general Melonry, - Samo“ (se zaškrtnutým Lee Harvey Oswaldem), či „Samo is an end to mindwash“. O rok později si Basquiat začal vydělávat výrobou triček a kreslených pohlednic, zároveň se pokusil spojit s Andy Warholem. Úspěch přišel právě díky možnosti zúčastnit se výstavy New York/New Wave. Díky ní získal Basquiat nabídku od Aniny Noisei z galerie v SoHo, že jej bude zastupovat. Basquiat po celý rok tvořil fantaskní malby plné kostlivců, lebek, kostí, šípů, klikyháků apod., které o rok představil na společné výstavě s Francescem Clementem, Davidem Sallem a Julianem Schnabelem. Jakmile se Basquiat prosadil ve výtvarném umění, Samo, umělec ulice, přestal svá pouliční díla tvořit. Následující výstavy přinášely další úspěchy, zájem kritiky i veřejnosti, ovšem Basquiat krátce po svém „prosazení se“ zemřel v roce 1988 v 27 letech na předávkování heroinem.Oproti tomu Keith Haring začal tvořit graffiti později, až jako student výtvarných umění fascinovaný graffiti v newyorském metru a možností komunikovat tímto způsobem přímo s diváky (byť jen na určitý čas). Získal tak svým způsobem výsadní postavení: jeho práce byly uznávány v uměleckém světě i v subkultuře graffiti, ačkoli ne bezvýhradně (například i proto, že se vůbec nezapojoval do hiphopové subkultury). Jeho kresby na černých reklamních tabulích ve stylu označovaném jako "New Wave Aztec" se od ostatního graffiti své doby velmi lišily - štěkající psi, křičící děti, telefony apod., to vše provedeno křídou. Jeho práce byly obdivovány snad všemi bez výjimky, přesto byl několikrát uvězněn, ačkoli policie věděla, že se jedná o slavného umělce. Haring ale měl svůj cíl, pro který byl ochoten problémy s policií snášet. "Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a galeriích. V podzemce se musí člověk vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit, protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno.“ (Gabliková, 1995, str. 118)Právě díky snaze komunikovat s veřejností, svému sepjetí s danou „komunitou“ i díky nemožnosti prodávat výtvory umístěné na vagónech či zdech si graffiti art vydobyl svou oblibu, především mezi uměleckými kritiky vycházejícím z levicových teorií. Ti hledali další směry pro moderní umění, které se (částečně kvůli konceptualismu a částečně kvůli přezíravému pohledu na veřejnost, kdy byla díla tvořena především pro přijetí uměleckou komunitou) stalo špatně srozumitelným, elitářským, odtažitým a nekomunikujícím.Díky posunu ve vnímání graffiti byli ovšem během osmdesátých let i autoři graffiti osloveni obchodníky s uměním, aby vytvářeli svůj „městský wildstyle“ na plátna, a tak bylo možné díla lépe prodávat sběratelům. V únoru 1979 byl Fred Braithwaite (neboli Fab 5 Freddy, později Freddy Love) představen v rubrice "Scenes" novin Village Voice. V článku prohlásil: "Myslím, že je čas, aby si každý uvědomil, že graffiti je nejčistší uměleckou formou v New Yorku. Co jiného se vyvinulo z ulice". V reakci na tento článek Freda kontaktoval italský obchodník s uměním Claudio Bruni a zařídil Fredovi a Leeovi (další člen The Fabulous Five) výstavu v Římě. Fred Braithwaite (Fab 5 Freddy) se stal vůdčí osobností graffiti. V roce 1980 kromě jiného vytvořil svou verzi Warholových Campbellových polévek na povrch vagónu a objevil se ve videoklipu skupiny Blondie "Rapture", kde byla vidět i jeho díla.Úspěch graffiti artu tak vedl k tomu, že se objevili i podnikatelé zaměření přímo na obchod s touto formou umění. "Spektakulární úspěch graffiti stylu a jeho popularita stály u zrodu nového typu podnikatele, jakého zosobňuje Mel Neulander, organizátor (spolu s Joyce Towbinovou) Graffiti Productions, Inc. - workshopu pro "ochočené" graffitisty, kteří jsou ochotni vyměnit vlaky za plátna schopná vydělat prachy a za zakázky po celém světě. Mezi umělci patřícími do této skupiny jsou Crash, Freedom, Wasp a Lady Pink." (Gabliková, 1995, str. 121) Umělci z workshopu Mela Neulandera vytvářeli návrhy na obaly desek, malovali poutače či reklamy, vytvářeli malby na zakázku. Františka Gilman-Ševčík a Tim Gilman-Ševčík k tomu dodávají: „Graffiti dosáhly svého vrcholu počátkem 80. let a postupně byly spláchnuty do galerií, od bohem zapomenutých k bohatým. Rebelii si koupili sběratelé, zatímco kultura – nákaza chudých a rozzlobených – byla pozvedána a oslavována.“ (Velký výprodej graffiti, Umělec 4/2000).Ne všichni však tuto situaci vítali - graffiti totiž podle nich tímto způsobem ztrácí svou výpovědní hodnotu a působivost. Tim Rollins, ředitel kolektivu umělců Group Material založeného v roce 1979 o graffiti říká: „Je to umění, které vychází přímo ze společenské situace, což nám pomáhá zjistit, co umění pro každého znamená. Není to jako Schnabel a Salle, u nichž jde především o přehnané sebevědomí. Problémem je, že nyní se z graffiti stává styl a umělci jsou, díky vidině úspěchu, nuceni dělat kompromisy… Vitalita graffiti je v jeho původní situaci. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je sociální kontext, který je teď z toho vytržen.“ (Gabliková, 1995, str. 123)Tuto skutečnost reflektuje mnoho ze samotných tvůrců graffiti, kteří si uvědomovali své postavení mimo systém (jak umění, tak mainstreamové kultury) a snažili se z něj vycházet. Haze, autor graffiti z New Yorku, říká: "Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece." Eskae k zapojení graffiti do uměleckého světa dodává: "Graffiti je kopancem do tváře systému galerií a muzeí, kde se umělec prodává jako děvka kapitalistickému systému, je z něj další zboží, který si lidi můžou koupit... graffiti art je zcela otevřený pro všechny - mohou přijít a prohlížet si ho, nikdo ho nemůže vlastnit, patří nám všem." (Walsh, 1996, obálka) Přesto se svět graffiti pod vlivem zájmu galerií a obchodníků s uměním rozdělil na několik proudů. Stále jsou zde autoři, kteří nabídce finančně těžit ze svých graffiti výtvorů odolali a chtějí dál tvořit zcela svobodně a nelegálně, naopak jiní takovou možnost využili a rozhodli pracovat buď na zakázky či pro galerie. Z mnohých autorů graffiti se stali výtvarní umělci či grafici, kteří se začali živit designem pro hudební společnosti, digitálním designem (např. Lady Pink či Futura 2000).Zároveň existují výrazné rozdíly mezi přijímáním graffiti artu ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Zde přes organizaci mnoha výstav není graffiti art (respektive tvorba místních tvůrců) často do hlavního uměleckého proudu stále zapojován – což může být ostatně způsobeno i tím, že graffiti v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických opravdu fungovalo jako umělecká výpověď určitých sociálních skupin. Přesto ovšem snaha představit publiku graffiti (nejen jako pouhé nesmyslné nápisy, ale jako graffiti art) existuje. Výstavy graffiti proběhly ostatně i v České republice – vedle spíše informativní prezentace v rámci akce „Praha v srdci sprejerů“ v roce 2001 to byla například výstava velkorozměrných pláten představených v rámci akce Graffiti Art Ostrava na zahradě ostravského centra Chagall v roce 1999 či výstava v galerii Kappa Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě v tomtéž roce.Není ovšem pochyb, že graffiti výrazně zasáhlo výtvarné umění, a to jak snahou o komunikaci s diváky ve veřejném prostoru (v podstatě bez ohledů na to, zda diváci o tato sdělení stojí – v tomto smyslu existuje zjevná podobnost s tzv. akčním uměním a perfomerstvím), tak svou nespoutaností, vizuálním atakem na veřejný prostor i svou dynamikou. Jedním z příkladů vlivu graffiti na jiné formy umění může být projekt nizozemského architekta Nicka Maurera (1969), který se na základě fascinace, jak si graffiti přivlastňuje veřejný prostor, rozhodl zkoumat možnosti, jak může architektura s graffiti spolupracovat. Rozhodl se proto tyto dva světy zkombinovat. Vyšel přitom z „tagů“ dvou uznávaných nizozemských graffiti umělců jmény Delta a Zedz. Ty se rozhodl uvést do třírozměrných objektů, podpis autora graffiti se tak stal výchozím bodem půdorysu budov. Maurer navrhl s Deltou vilu Masterplan a spolu se Zedz padesátimetrový městský mobiliář Zedzbeton. Na vnější plášť budov byly navíc aplikovány graffiti díla, zářivé barvy či „maskáčové vzory“. Tyto dva návrhy nebyly realizovány, ovšem na základě kladného přijetí odbornou i širší veřejností dostal tým Delta-Maurer-Zedz zakázku vytvořit pavilón u příležitosti Rotterdam, evropské město kultury v roce 2001. (Archi-tag-ture: Splynutí architektury a graffiti, Inneke Schwartz, Umělec 4/2000, http://masterplan.ooo.nl/p2001e.html,). 

Pokračovat na článek


Je monogamie normální?

Lidé, kteří obhajují monogamii, trvalý svazek s jedním partnerem, se často odvolávají na „normalitu“ takového vztahu. Z pohledu evoluční biologie je ale naopak „normální“ nevěra a polygamie - víme, že pouze tři procenta savčích druhů tvoří celoživotně monogamní páry. Naše současná monogamní kulturní a civilizační norma je pak skutečně "anomální", a to i z hlediska historického a kulturně antropologického. Koncepce párového manželství neodpovídá ani normě statistické (z hlediska četnosti výskytu je výrazně menšinová), ale ani normě biologické - dle názoru evolučních biologů nezajišťuje totiž zdaleka tu nejlepší reprodukční strategii.Není tomu tak dávno, co se ještě i odborníci domnívali, že párové soužití je u lidí jaksi geneticky naprogramováno. Ještě v roce 1967 tvrdí ve svém bestseleru Nahá opice známý evoluční biolog Desmond Morris, že evolučním účelem lidské sexuality je "posilovat párový svazek a podporovat vytváření rodinné jednotky". Tento názor sice vcelku potvrzoval klasické představy židovsko-křesťanské morálky, posvěcující monogamní párové svazky, ani v nejmenším však neodpovídal posledním zjištěním evoluční biologie a evoluční psychologie. Pokud by tomu tak skutečně bylo, a partnerská věrnost by v nás byla geneticky determinována, asi by v průzkumech sexuálního chování neuváděly mimomanželské styky až dvě třetiny ženatých mužů a téměř polovina vdaných žen (Weiss a Zvěřina, 2001).Je zřejmě přirozené, že - v určité době a za jistých podmínek - si lidé jsou vzájemně nevěrní. Ale ne pouze lidé. Věrnost je vůbec v živočišné říši velmi vzácným jevem. Jak tvrdí americký sociolog Edward O. Wilson, věrnost je vlastností, která teprve vzniká, když je pro oba partnery výhodnější svá mláďata vychovávat spolu než si nového partnera hledat. Dlouho se i mezi odborníky věřilo, že prototypem věrných celoživotně věrných párových svazků, které - jako například v případě labutí - vešly i do literatury a poezie, jsou ty, které vytvářejí ptáci. Věřilo se, že až 97 % ptačích druhů žije v monogamních svazcích. Až v posledních letech ornitologové pomocí rozboru DNK zjišťují, že až 40% ptačích mláďat má jiného biologického otce než je celoživotní partner samičky. Proto asi nepřekvapí ani zjištění, že i u lidí žijících ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce než je manžel matky. Zdá se, že je přirozené, když i žena využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem než je její manžel a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo. Důsledkem je pak zvýšení rozvodovosti - i u nás se rozvádí až třetina manželství, v Praze dokonce až polovina. Lidské přirozenosti tedy model monogamního celoživotního svazku zjevně neodpovídá. Mnohem blíž je jí asi model tzv. sukcesivní nebo seriálová monogamie, tedy na sebe navazující vztahy, v nichž si jsou partneři po jistou dobu věrni než se otevřou opět dalším možnostem, dalším možným genetickým kombinacím.Další důkazy o tom, že naše morální maxima odpovídají přirozeným základům lidské sexuality pouze velmi vzdáleně, nám poskytuje srovnání s našimi nejbližšími živošnými příbuznými - africkými lidoopy. Pouze asi 18 % všech druhů primátů žije v monogamních svazcích (například gibon nebo kosman), ostatní druhy jsou buď polygamní (typickým příkladem je gorila, kde jeden silný samec má harém několika samic) nebo promiskuitní, jako například šimpanzi, kde za dobu říje jedna samice kopuluje až s několika desítkami samců. A je přitom známo, že ze všech primátů je nám nejblíž právě šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 %. Šimpanz tak má k člověku geneticky blíž než například k orangutanovi. Pokud pak porovnáme relativní velikost varlat u různých druhů primátů, docházíme k poznatku, že čím je druh promiskuitnější, tím je hmotnost jeho varlat ve srovnání s celkovou hmotností větší. Je to logický požadavek vývoje - pokud chce samec během kopulace oplodnit samici a odevzdat tak svou genetickou informaci, u promiskuitních druhů musí jeho semeno "bojovat" se semenem jiných samců a větší objem ejakulátu pak zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto hlediska je pak Homo sapiens ve velikosti varlat (tvoří přibližně 0,6 promile jeho celkové tělesné hmotnosti) někde mezi šimpanzem a gorilou a lze ho považovat za mírně promiskuitní živočišný druh.Předpoklad mírné promiskuity našeho druhu pak potvrzuje i zjištění týkající se počtu spermií a objemu semene. Ty totiž nesouvisí ani tolik s časem, který uplyne od poslední ejakulace, ale především s délkou času, po který je partnerka muže mimo jeho dosah. Znamená to, že muž, který neměl styk řekněme týden, bude mít více spermií v ejakulátu když tento týden jeho žena stráví na služební cestě, než když stejnou dobu bude ležet doma s chřipkou. Jeho spermie se chystají na možnou konkurenci a boj se semenem jiných mužů, s nimiž mu mohla být partnerka v době nepřítomnosti nevěrná.Další důkazy toho, že nejsme druhem monogamním, přináší antropologie. Přibližně 1000 z celkem 1154 popsaných lidských společenství, minulých či současných, včetně společenství lovců a sběračů, byly či jsou polygamní, tedy takové, které mužům povolovaly více partnerek. Z tohoto hlediska je naše monogamní kultura dosti vzácnou výjimkou. I zde se však lidská přirozenost často nakonec projeví - buď v nevěře či v rozvodech a v několika po sobě jdoucích manželstvích.Statistika rozvodů přitom poskytuje další zajímavé zjištění týkající se charakteristik naší sexuality. Nevěra ženy je jednou z nejčastějších příčin rozvodů, nevěra muže však pouze vzácně. Vysvětlení tohoto rozdílu pak můžeme opět najít v oblasti našich rozdílných reprodukčních strategií. Zatímco prvořadým zájmem muže je co nejvíce rozšířit své geny, tedy oplodnit co nejvíce žen, přičemž u nich tolik nehrozí, že by měli nutně zájem opustit svou stálou partnerku a dál se starat o své mimomanželské potomky, při nevěře ženy existuje vždy nebezpečí, že její manžel bude muset celoživotně nevědomě investovat do cizích genů, pečovat o děti jiného muže. Proto ženská nevěra je pro vztah nesrovnatelně více ohrožující než nevěra muže.Potvrzuje to i zajímavý pokus, při němž si měli muži i ženy představovat své partnery v různých intimních situacích. Zatímco pro muže byla nejvíce rozrušující představa partnerky souložící s jiným mužem, ženy nejhůře nesly myšlenku, že jejich partner je zamilován do jiné ženy, že s ní prožívá romantickou lásku. V těchto případech totiž hrozí, že by je mohl opustit.Z rozdílů v investicích mužů a žen do péče a výchovy potomstva pak plynou i další rozdíly v sexuálních strategiích obou pohlaví. Muž se uchází o více žen, konkuruje o ně s jinými muži a je ženou odmítán nebo připuštěn. Pokud je přijat, je pak na jeho rozhodnutí, zda odejde nebo v tomto svazku zůstane a stará se o ženu a její potomky. Protože z hlediska úspěšné reprodukce je pro muže účelné obojí, tedy snaha o co nejširší rozesetí svého semene, svých genů, ale současně i péče o potomky, která zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného přežití, vyvinul se prototyp muže schopného párové vazby, ale náchylného k "odskoku bokem". 

Pokračovat na článek


Čím drogy škodí …

Nedávno jsem na programu Max 1 viděl zajímavý dokument, který se zabýval pojmem nebezpečí. Byl z Velké Británie, země, která dala na konci 2. tisíciletí nový význam slovu extáze.Na obrazovce se nějaký muž právě probouzel, rozsvítil lampičku, vstal z postele, navlékl si ponožky a vydal se do koupelny. Osprchoval se, vyčistil si zuby a začal se holit. V dalším záběru sešel po schodech do kuchyně a připravil si snídani. Pak odjel do práce. Jiný mužský hlas během těchto běžných ranních 20-30 minut hovořil o tom, kolik lidí ročně se při těchto činnostech zraní lehce, kolik lidí si způsobí těžký úraz s trvalými následky a kolik jich zemře dříve, než se dostanou do práce. Desítky lidí ročně umřou dříve, než se po probuzení odeberou vykonat ranní hygienu. Příčiny úrazů jsou různé.Stará probíjející lampička, ztráta rovnováhy při vstávání z postele, poskakování po jedné noze při oblékaní ponožek. Stovky lidí ročně zahynou cestou po schodech, několik tisíc se jich pak vážně zraní. Nikoho ale nenapadne zakázat schody. Tisíce lidí si přivodí vážný úraz s trvalými následky při vaření, při manipulaci s noži a kuchyňskými elektrospotřebiči, stovky lidí přijdou o život. Zakazuje někdo snídat?. Komentátor pokračoval dál statistikami dopravních nehod a čísla se rázem řádově zvyšovala. Pak začal hovořit o stresu, postmoderní pandemii. Vysoký tlak, cévní a srdeční choroby, psychické a sociální újmy, přejídání, sebevraždy. Zakázat práci nejde, pravděpodobně bychom pak ve vzniklém chaosu  průmyslových a ekologických katastrof zahynuli všichni. Vlak už rozjeli naši prapředci a mávnutím kouzelného proutku se zastavit nedá. Nezbývá než se na stresy 3. tisíciletí adaptovat.Muž na obrazovce se úspěšně vyhnul všem rizikům běžného života, které komentátor neustále vyjmenovával, a po práci šel zaslouženě relaxovat. Zašel do posilovny, zahrál si basket a zaplaval si. Komentátor dál a dál chrlil tisíce mrtvých, desetitisíce těžce a statisíce lehce zraněných. Muž se odebral s kamarády na večeři do nedaleké hospůdky, dal si tři pivka a steak se smaženými bramborami. Po jídle si zapálil cigaretu. Statisíce mrtvých. Kvůli obchodu s bůčkem jsou někteří lidé ochotni riskovat vstup ČR do EU, zakázat by ho chtěl snad jen blázen.Konečně se na obrazovce objevil sám komentátor, elegantní pán ve středních letech, a zeptal se. „Proč je tedy zakázána droga zvaná Extáze?“ Ze studia se obraz přenesl do londýnského tanečního klubu, kde právě probíhala party. Spousta mladých lidí tančila za doprovodu hlasité hudby a mnoha světelných efektů. Někteří z nich vypadali nepřítomně, soustředěni jen na pohyb, jiní se na sebe navzájem usmívali a dorozumívali se pohybem. Kameraman švenkl do chill-outu. Lidé posedávali, kde se dalo, pili (většinou nealko), bavili se ve skupinách, líbali se (ve dvojicích). Vypadali uvolněně. Kolem 85 % z těchto mladých lidí bylo někdy v životě pravděpodobně na Extázi, 73 % požilo cannabis (1). V Čechách Extáze zatím není tak populární klubovou drogou jako ve Velké Británii, vede konopí s 73 %, Extázi zkusilo 48 % (2).V důsledku požití MDMA, látky, která je chemickou podstatou Extáze, zemřely v posledních 10 letech ve Velké Británii desítky lidí. Příčinou smrti bylo odvodnění organismu při tanci v uzavřeném prostoru s mnoha dalšími lidmi. Několik jedinců padlo za oběť mediální hysterii rozpoutané kvůli nové smrtelně nebezpečné droze po prvních případech dehydratace na party. Tito mladí lidé chtěli Extázi zkusit, zároveň ale měli takový strach z odvodnění, že se vodou předávkovali (to není vtip, při vypití dostatečně velkého množství vody s nižší koncentrací iontů než krevní plazma (např. voda z kohoutku) v krátkém časovém úseku se krev naředí a může dojít k úniku tekutiny z cév do tkání s následným otokem mozku). Média však měla jasno. „MDMA zabíjí!“ stálo na titulcích, pod nimi fotka dvou nezletilých dívek, které, jak se později ukázalo nezabila MDMA, ale voda.Na obrazovce se opět objevil komentátor, vedle něj další pán okolo padesátky. Byl představen jako lékař, který v případu úmrtí dvou dívek po požití MDMA stanovil příčinu smrti. Hovořil o mediálních praktikách, o tom, jak se snažil vyvrátit lživé informace v mediích, že MDMA opět zabíjela. Jak vypadalo jeho „patnáct minut slávy“, když ho snad každá TV stanice v Anglii požádala o vyjádření.Mluvil o neúspěchu své snahy vysvětlit lidem pravdu (schválně: vrtá vám ještě v hlavě, jak je to s tím předávkováním vodou, nebo jste to už přijali jako holý fakt), o tom, jak se doma při sledování svých vystoupení ve večerním zpravodajství nestačil divit, jak je digitální technologie zpracování obrazu i zvuku dokonalá. O vodě ani zmínka, příčina smrti byla už určena někým jiným a někde jinde než na pitevním stole, a podle této verze jí byla MDMA.Tato causa se odehrála v době, kdy taneční kultura začala ovlivňovat názory a postoje mladé generace, která začala hlasitě hledat alternativu ke konzumnímu způsobu života svých předků. Jako houby po dešti vyrůstaly na polích a lukách celého britského impéria free sound systémy obklopené někdy až desetitisíci tanečníků v extázi. To se samozřejmě mnoha lidem nelíbilo. Válečné tažení proti Do it Yourself parties, které nepotřebovaly organizátory, vyvrcholilo v roce 1994 vydáním Criminal Justice Act, který tento způsob relaxace zakázal. Taneční party se přesunuly do klubů a staly se marketingovým nástrojem velkých firem. Při těchto akcích je o uživatele Extáze dobře postaráno. Nechybí klimatizace ani minerálky zdarma, v Česku dokonce rozdávají krabičky cigaret a nabízejí alkohol. S občankami si ale nikdo starost nedělá.Komentátor pokračoval o adrenalinových sportech, cestách na dovolenou k moři, o potápění. Zmínil také žraloky. Mluvil o dalších způsobech, jak lidé relaxují. Mnoho se jich při tom zraní nebo zemře. To je smutná skutečnost. Většina společnosti, která konzumuje legální drogy, vnímá jako životu mnohem nebezpečnější konzumaci ilegálních látek, jako je MDMA nebo cannabinoidy obsažené v konopí. Přitom jen chůze po schodech těžce poznamenala nebo připravila o život daleko více lidí než MDMA a konopí dohromady.(Na prahu 6. tisíciletí užívání konopných drog lidmi není objektivně doložen ani jeden případ smrti následkem jejich požití. A nyní ta více méně jasnější strana rovnice. Bylo prokázáno, že marihuana redukuje nevolnost při rakovinové chemoterapii a je efektivní v léčbě glaukomu, křečových záchvatů a astmatu, tam kde ostatní léky selhaly. Prohibice užívání marihuany i přes takovéto medicínské využití je podobná vylévání vody z vaničky i s dítětem.“ (3))Přesto stát vydává nemalé částky pro boj s těmito látkami. Mladou generaci je přece nutno bránit před nebezpečím, které sebou užívání jakékoliv návykové látky přináší. Neměl by nás proto raději bránit před bůčkem? Pravidelný příjem nadměrného množství živočišného tuku je příčinou řady vážných nemocí a v kombinaci s chronickým stresem může vést ke smrti. Proč tedy tak usilovně bojujeme právě proti všem ilegálním drogám? Čím jsou tak nebezpečné?Hlavně tím, že o drogách legálních i ilegálních mnoho nevíme. Mnoho lidí vám na otázku, co způsobuje závislost na cigaretách, odpoví jednoznačně nikotin. Řekne vám to i mnoho lékařů. V posledních 20 letech vznikla řada výzkumných prací, které nikotinu při vzniku a rozvoji návyku na kouření cigaret přisuzují roli okrajovou, pakliže vůbec nějakou. Důležitějšími se zdají být vlivy psychosociální a průchod kouře dýchacími cestami. Navíc nikotin se zdá být účinnou prevencí Alzheimerovi nemoci. Kouření čehokoliv s sebou ale přináší zvýšené riziko rakoviny (při vykouření 200 000 cigaret tempem 30/den se riziko zvýší 50x ). Čím byste raději onemocněli - Alzheimerem („předčasná demence“, nemocný umírá jako neprostá troska, která neví, kde je, co je ani kdo jsou ti divní lidé okolo jeho postele, proces postupného ztrácení paměti trvá i více než 10 let) nebo rakovinou plic (pacient má řadu let potíže s dýcháním, často je mu část plic s nádorem odebrána, často to nepomůže, rakovina na sebe upozorní bolestí mnohdy až tehdy, když je neléčitelná, 60% pacientů s malobuněčným nádorem plic zemře do dvou let od stanovení diagnózy)? Těžká volba. Mnoha lidem se při vylovení slov marihuana, hašiš, Extáze nebo techno v hlavě zapne médii naprogramovaný vir s názvem drogy a vypne centra odpovědná za racionální uvažování. Spuštění viru je často provázeno frázemi typu život bez drog, drogy jsou svinstvo, kde k tomu ty děti přišly, vždyť u nás doma nikdo drogy nebere. Je smutnou skutečností přelomu 2. a 3. tisíciletí, že drogy bereme v podstatě všichni, někteří ale dávají přednost těm legálním. Na vládních zasedáních se podává alkohol, premiér Zeman často vystavuje na obdiv své ležérní vyfukování kouře. V lékárnách potkáte dnes a denně mnoho lidí, kteří nutně potřebují brufen, něco na bolení hlavy, něco na uklidnění nebo něco, aby jim bylo dobře. Lékaři jim tyto prášky předepisují, stejně jako jim ještě na začátku 20. století předepisovali konopné tinktury, kokain nebo heroin. Jedním z největších propagátorů kokainu byl tehdy Sigmund Freud, který věřil, že je to lék na mnohé stesky jeho neurotických pacientek. Sám kokain užíval až do své smrti. Protože to byl člověk pracovitý a kokain nebyl drogou ilegální, nemusel se bát, že ho jeho závislost přivede na spodní okraj společnosti. Mnoho z nás ví o problematice drog pouze to, co se doví z novin nebo slyší někde v televizi nebo v rádiu. O drogách v médiích ale mluví buď politici, kteří často jen chrlí snůšky nesmyslů a populistických polopravd, nebo nejrůznější umělci, kteří sice na jedné straně propagují život bez drog kde se dá, na straně druhé jsou často sami na něčem závislí (slyšeli jste, že Whitney Huston už nestačí ani 20 g kokainu týdně?). Příměr kozel zahradníkem je často až bolestně pravdivý. Tím, že informace o problematice drog získáváme často ze zdrojů více než pochybných, se vystavujeme riziku manipulace. Mnoho z nás pak může považovat za těžký zločin prodej MDMA nezletilému adolescentovy. MDMA je stejně toxická droga jako alkohol. Pro intoxikaci na 5-8 hodin bohatě vystačí dávka kolem 200 mg MDMA. Adolescent je tedy vystaven 200 mg toxické látky, která silou své dávky poškodí nedozrálý organismus. Jedno 12°pivo, velký panák nebo dvoudecka vína dopraví do adolescentova těla 20 g stejně toxické látky. Ruku na srdce, kdo z nás měl to štěstí, že ochutnal alkohol až po dovršení plnoletosti. Kdyby všem politikům a dalším veřejným činitelům opravdu šlo o ochranu našich dětí před drogami, asi by už dávno museli usekávat výčepním ruce. Nic jiného jim, jak se zdá, podávat drogy nezletilým nezabrání. Kšeft je holt kšeft. Ono není až tak důležité, co člověk zrovna přijímá z okolí, lidské tělo a duše jsou totiž na příjmu z okolí závislé ze své podstaty. Závislé na trvalém příjmu kyslíku o více méně konstantním tlaku, na příjmu celé řady nejrůznějších anorganických prvků a organických sloučenin ve vzájemně vyváženém poměru, na kontaktu s druhými lidmi, na lásce, na slunečním záření, na vodě. Důležitý je hlavně ten vyvážený poměr. Moc vody škodí, málo taky. Potíž je v tom, že každý z nás má tento recept mixu života nastaven poněkud jinak a nikdo ho nezná dříve, než ho objeví. Navíc se často s věkem mění. Někdo experimentuje s drogami, někdo se střídáním partnerů, někdo začne chodit do posilovny, jiný zasedne doma k televizi. Nikdo z nich to nepřežije, ale někteří svou rovnováhu naleznou. Vinou nedostatku věrohodných informací o drogách se rovnováha v této oblasti hledá těžko a nejeden adolescent pak snadno podlehne dojmu, že drogy jsou strašidlo pro malé dětičky. Protože to, co slyšel o konopí a Extázi doma, z médií nebo ve škole, byly většinou pěkný nesmysly, často neslučitelné s jeho osobní zkušeností. Takže proč by to s heroinem mělo být jinak? Na drogách je nejnebezpečnější naše neznalost.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek