Výsledky vyhledávání pro dotaz můžeme

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Prohibice nebo metadon?

Rád bych srovnal životní styl závislých uživatelů heroinu v situaci prohibice s  životním stylem závislých uživatelů heroinu, kterým se dostane možnosti udržovací léčby (nahrazení pouličních opiátů opiáty lékařsky předepisovanými).Tuto otázku považuji za důležitou nejen v debatě o přístupech harm reduction, cílených na populace uživatelů drog, nýbrž i v širším kontextu drogové politiky. Srovnáním obou skupin uživatelů lze totiž teoreticky izolovat dvě stránky životního stylu závislého toxikomana – tu, kterou určují farmakologické účinky samotné drogy - , od té, kterou určují zamýšlené i nezamýšlené důsledky prohibice.Takové srovnání by mohlo být užitečné pro debatu o dalším směřování drogové politiky například proto, že jedním z nejdůležitějších argumentů proti legalizaci jsou uváděné destruktivní účinky drog na člověka. Odpůrci prohibice uvádějí, že na politováníhodném životním stylu závislého heroinisty má hlavní podíl prohibiční politika, která zvyšuje ceny drog na neúnosnou úroveň, znemožňuje kontrolu jejich kvality, vydává závislého napospas pouličním mafiím a přispívá k jeho společenské marginalizaci. Prohibice podle nich má za následek další negativní jevy, např. majetkovou kriminalitu..Příznivci prohibice uznávají tyto argumenty, avšak tvrdí, že i samotný heroin – bez ohledu na společenský kontext – působí na lidskou povahu destruktivně a vytváří z uživatele asociální bytost, neschopnou zodpovědného úsudku, zaměstnání, péče o rodinu apod..Život s heroinemLidé jsou různí a neexistuje jen jeden typ uživatele heroinu. Existují lidé, u kterých se nikdy nerozvine závislost, lidé, kteří dovedou svou spotřebu “ukočírovat”, a dokonce ex-heroinisté, kteří poté, co byli na droze opravdu závislí, naučili se ji užívat jen příležitostně. Je třeba rovněž uvést na pravou míru, že závislost na heroinu nelze přičítat pouze biologickému působení samotné drogy, nýbrž je i důsledkem faktorů psychologických a sociálních.Pokusím se popsat “život s heroinem” toho typu člověka, který podlehl fyzické i psychické závislosti na této droze a který ji užívá po většinu dní v roce.Při opakovaném užívání vede postupný růst tolerance (odolnosti organismu na heroin) k nutnosti zvyšovat dávky drogy potřebné k dosažení očekávaného efektu. Z původních dávek v desítkách miligramů dochází poměrně rychle ke zvyšování na stovky miligramů a denní spotřeba se může pohybovat v gramových množstvích. Zároveň je původně nepociťovaný nedostatek drogy prožíván jako nepříjemný stav a vzniká nutkavá touha vzít drogu znovu (abstinenční syndrom). Uživatel již nemá plnou kontrolu nad svým jednáním a s rostoucími výdaji za drogy obětuje stále více energie činnostem okolo jejich opatřování. Důsledky stereotypu “drogového života” se projevují v práci, ve škole, v osobním životě i na osobnosti závislého. Život uživatele heroinu není nic příjemného, i když heroin poskytuje okamžiky euforie. V dlouhodobém měřítku heroin uživatele neuspokojuje, a tak se mnozí, i opakovaně, snaží s drogou přestat.Chaotický životní styl heroinové závislosti má tyto zdravotní důsledky.Kriminoložka Renata Štablová, působící na Policejní akademii ČR, uvádí vyčerpávající výčet komplikací: komplikace spojené s nitrožilní aplikací opiátů (nesterilní stříkačky a jehly, vpichování znečištěných substancí), které mohou vést až k otravě krve; hepatitida (přenášená sdílenými stříkačkami a zhoršovaná nečistotou drog); celkový marasmus organismu (způsobený špatnou výživou a hygienou, promiskuitou a lehkomyslností); pohlavní choroby a AIDS (přenášené sdílenými stříkačkami); prudká intoxikace (předávkování špatně odhadnutou dávkou, které může vést k smrti); abstinenční syndrom (fyzické i psychické utrpení při nedostatku drogy); zmatenost (dezorientace a úzkost při náhlém vysazení drogy, nevhodné první pomoci, či celkově špatném fyzickém stavu); deficitní syndrom (útlum aktivity, ztráta vůle, citová atrofie jako důsledky odejmutí drogy). Opiátů se naopak netýkají další projevy, typické například pro pervitin (chronické psychózy, akutní psychotické epizody, záchvaty úzkosti).Dále má životní styl uživatelů heroinu tyto nevýhody: - účast na protizákonné činnosti, jejímž důsledkem je často zadržení a uvěznění,- neschopnost věnovat se běžnému zaměstnání,- neplnění rodičovských a rodinných povinností,- neustálá finanční nouze.Metadon – zázračný lék?Metadonová udržovací léčba (methadone maintenance treatment) je pokládána za nejúčinnější nástroj léčby závislosti na heroinu. Jejím jádrem je podávání opiátu metadonu závislým.Metadon působí podobně jako morfin. Patřičná dávka působí po dobu 24 – 36 hodin tak, že stabilizuje hladinu opiátů v těle, čímž jednak brání vzniku abstinenčního syndromu, jednak značně omezuje touhu po droze (craving). Dochází také k “farmakologické blokádě” účinků jiných opiátů (například pouličního heroinu). Správně určená a stabilní dávka metadonu nepůsobí euforicky, uklidňujícím způsobem ani proti bolesti. Nemá žádné vedlejší účinky na motorické ani duševní schopnosti, a tak umožňuje normálně vykonávat zaměstnání. Status klienta metadonové udržovací léčby se přirovnává k diabetikovi, který je závislý na pravidelné dávce inzulínu.Metadonová udržovací léčba, ve které je dlouhodobé stabilizace pacienta dosahováno pravidelným přísunem substituční drogy a komplexní terapií, může v závislosti na pokroku klienta vyústit v odvykací léčbu (detoxifikaci). Ta spočívá v postupném snižování dávek metadonu a jejím cílem je úplná abstinence. Někdy se také praktikuje pouze metadonová odvykací léčba bez možnosti udržovací léčby. Výhodou postupného odvykání na metadonu oproti okamžité abstinenci je mj. zmírnění abstinenčního syndromu.Vedle toho existuje celá škála léčebných postupů, které nejsou založeny na žádné medikaci (např. komunitní terapie). Je při nich dosahováno větších či menších úspěchů, avšak bezkonkurenčně největší míru retence (udržení klientů v programu) dosahuje právě metadonová udržovací léčba .Existují tři hlavní druhy metadonové udržovací léčby:1. předepisování praktickým lékařem – pacienti si pravidelně docházejí k lékaři pro recept a metadon si vyzvedávají v lékárnách (tento přístup je tradiční například ve Velké Británii),2. omezené ambulantní programy – pacienti docházejí do ambulantních zařízení, kde je jim podáván metadon a zpřístupněna nabídka dalších služeb,3. komplexní ambulantní programy – pacienti docházejí na “metadonové kliniky”, která kromě metadonu poskytuje pomoc při jeho resocializaci. Jejich nabídka může zahrnovat:- sychologické a sociální poradenství,- individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii,- pomoc při hledání bydlení,- pracovní rehabilitaci; pomoc při hledání práce, rekvalifikace a vzdělávacích příležitostí,- diskusní skupiny bývalých uživatelů,- testy na protilátky a informace o prevenci infekčních chorob,- informace o bezpečnějším užívání drog.Tento přístup je tradiční v USA. Pozitivní účinky komplexního metadonového programu lze ilustrovat na příkladu studie 27 závislých žen s dětmi z nemajetných vrstev:- levná a přístupná terapie umožnila omezit užívání heroinu, v některých případech i úplně abstinovat, čímž napomohla stabilizaci finanční situace klientek. “Metadon ti dá šanci zpomalit, utřídit si věci… dá ti šanci žít jako normální člověk”, uvedla jedna respondentka.- klientky omezily či zcela ukončily nezákonnou činnost za účelem získání finančních prostředků (krádeže, prostituce),- snížení rizika zadržení a uvěznění vedlo ke zmírnění stresu a strachu z odebrání dětí z péče,- každodenní hon za penězi ustoupil konvenčnímu zaměstnání a účasti v rekvalifikačních kurzech,- klientky se mohly začít více orientovat na rodinné a jiné povinnosti,- došlo k omezení kontaktu s drogovou subkulturou,- klientky se mohly s pracovníky kliniky radit o svých problémech. (Ano, metadon je to hlavní, ale jakýkoliv problém, co vznikne u tebe doma – máš tu svého konzultanta a také ostatní, ti všichni ti rádi pomohou… nikdy bych se na tuhle kliniku nemohla zlobit, protože toho tolik udělali pro mě a pro mé děti… když jsem byla na klinice, stali se mi zaměstnanci rodinou, uvedla jedna respondentka.)- Metadon je možno užívat dlouhodobě (i po dobu deseti let a více) bez závažnějších negativních dopadů na zdraví. Nejvýznamnější vedlejší účinky této drogy, kterými jsou zácpa a pocení, většinou s postupem užívání ustupují. Metadon je vhodný i pro těhotné ženy.Konečně často se cituje následující výzkumný závěr: “… při dlouhodobých udržovacích metadonových léčbách nastává jen minimum klinicky zjistitelných vedlejších účinků. Toxicita je mimořádně vzácná. Nejdůležitějším zdravotním následkem dlouhodobé léčby je ve skutečnosti jasné zlepšení obecného zdraví a nutričního statutu pacientů oproti jejich stavu při vstupu do léčby.Pozitivní účinky metadonové udržovací léčby můžeme shrnout do několika bodů:- účinná prevence HIV díky snížení frekvence užívání a sdílení injekčního náčiní,- “magnet” na závislé, který sociálním pracovníkům umožňuje udržovat kontakt s uživateli, kteří nejsou motivováni skončit s užíváním drog a nepociťují potřebu intervence,- snížení poptávky po nezákonných drogách opiátového typu,- pronikavé zlepšení zdravotního stavu,- celková životní stabilizace klientů, vznik odstupu od drogové a kriminální subkultury, schopnost vykonávat zaměstnání,- pokles kriminality díky podstatnému snížení výdajů za drogy a zvýšení příjmů z legálních zdrojů,- čistý finanční zisk státu z programu díky úsporám v systému zdravotnictví, policie a soudnictví.Za hranice tabu: Léčba heroinemMetadonová udržovací léčba má již téměř čtyřicetiletou tradici a své nezastupitelné místo v drogové politice USA, Německa, Británie, Austrálie, Holandska a dalších zemí. V polovině 90. let bylo po celém světě v metadonových udržovacích programech současně přes půl milionu klientů. Stále však zbývá významná skupina problémových uživatelů heroinu, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí přejít k metadonu, resp. vzdát se heroinu. Na ty se orientovaly nedávné vědecké pokusy s předepisováním lékařského heroinu, z nichž nejdůležitější se odehrál ve Švýcarsku v letech 1994 – 1996.Tříletý Projekt zur Verschreibung von Betäubungsmitteln (PROVE) si kladl za cíl porovnat předepisování metadonu, morfinu a heroinu závislým na heroinu z různých hledisek. Cílovou skupinou byli lidé chronicky závislí na heroinu, kteří měli za sebou neúspěšné pokusy o jiné formy léčby a kteří trpěli výrazným poškozením zdraví a sociální integrace. V rámci projektu nabízelo 18 ambulantních programů v 15 švýcarských městech podávání příslušné látky a standardní psychosociální péči pro více než 1000 účastníků.U heroinu byla ve srovnání s jinými substancemi zaznamenána nejvyšší míra přitažlivosti do programu, nejvyšší míra retence, nejméně vedlejších účinků a žádné závažné kontraindikace. U skupiny uživatelů lékařského heroinu došlo k výraznému snížení spotřeby nezákonného heroinu, ke zlepšení tělesného i duševního zdraví, sociální integrace (zaměstnání (podíl klientů bez zaměstnání poklesl po osmnácti měsících experimentu ze 44 % na 20 % a podíl klientů se stálým zaměstnáním vzrostl ze 14 % na 32 %), bydlení, menší kontakt s drogovou scénou) i finanční situace. Na jedné straně vzrostly příjmy ze zaměstnání, na druhé straně poklesly příjmy z protizákonné činnosti (při vstupu do programu nevykazovalo žádné pololegální či ilegální příjmy jen 31 % klientů, ale po 18 měsících to bylo již 90 % klientů). Největší podíl na zlepšení finanční situace měl však pokles konzumu ilegálního heroinu), závislost na sociální podpoře, objem dluhů) a ke snížení protizákonné činnosti (prodej drog, majetková a násilná kriminalita).Švýcarský výzkum byl koncipován jako dvojitě zaslepená randomizovaná studie, tj. ani klienti, ani výzkumníci nebyli informováni, která látka je podávána. Mezi nejčastější výtky patří tyto:- zkušení klienti-heroinisté záhy poznali, zda se jedná o heroin či nikoli, a tak byl podkopán koncept zaslepenosti,- nelze izolovat farmakologické účinky heroinu od účinků doprovodných terapeutických služeb,- vznikají otázky ohledně zobecnitelnosti výsledků na jiné než švýcarské prostředí,- do programu byli vybíráni uživatelé, u kterých selhaly jiné léčebné modality včetně metadonu, a tak je jasné, že vybraný vzorek nereprezentuje celou populaci problémových uživatelů heroinu přinejmenším co do ochoty přijmout jiné léčebné modality (The Swiss heroin trials 1998).Proto není jasné, má-li heroin opravdu ještě lepší léčebné výsledky než metadon. Je však možné usoudit, že lékařsky podávaný heroin je realistická alternativa pro závislé na ilegálním heroinu. Jeho podávání odstraňuje téměř všechny negativní důsledky konzumu ilegálního heroinu, jako jsou zdravotní rizika, chaotický životní styl, kriminální činnost a jednostranná orientace na drogovou scénu. Naopak umožňuje začít se orientovat na středně- a dlouhodobé aspekty osobního života, včetně bydlení a zaměstnání, a na postupnou integraci do většinové společnosti.Odkouzlení heroinuStereotypní obrázek vyzáblého, špinavého, vytřeštěného, pološíleného, nevypočitatelného, agresivního toxikomana u heroinu neplatí a patří spíše do říše našich předsudků a také našich strachů a úzkostí. Je třeba obrátit pozornost na popsané případy stabilizované závislosti, kdy dotyčný vede normální spořádaný život, má rodinu, sociální kontakty a stálé zaměstnání a žije bez vážnějších problémů (tamtéž). Zkušenosti s preskripcí metadonu a nedávné experimenty s heroinem potvrdily, že se závislostí na opiátech se dá, na rozdíl od alkoholu, plnohodnotně žít.Proč je tedy vlastně heroin zakázaný? Pohled zpět ke kořenům drogové prohibice odhaluje, že celý problém je od počátku řízen spíše předsudky, xenofobií a falešnou morálkou na jedné straně a touhou po moci a populismem na straně druhé, než skutečnou etickou rozvahou a racionálními. Zdá se, že je nutno otázku heroinu důkladně přehodnotit.Drogová debataJak probíhá takové přehodnocování, ukažme na příkladu jedné z nejstarších demokracií – Austrálie. V Austrálii bylo v průběhu 70. a 80. let vytvořeno nejméně 7 vládních a parlamentních komisí na přezkoumání drogového problému a přehodnocení drogové politiky. Po opakovaném konstatování neúčinnosti represivní politiky se postupem času došlo ke konsensu v tom, že je nutné dát na první místo princip harm reduction. Princip represe nebyl zpochybňován a byly pouze činěny návrhy na zlepšení koordinace represivních orgánů.Z řady vybočuje otevřenější zpráva Cleelandovy komise z roku 1989, která zvažuje nahrazení prohibice nějakou formou kontrolovaného prodeje. Uzavírá, že “zpřístupnění dosud ilegálních drog pod vládní regulací by eliminovalo mnohé společenské náklady (prohibice), ačkoliv by nemuselo nutně zmírnit zdravotní problémy uživatelů či zlepšit jejich zaměstnanost. Zároveň by však mohlo vést k dramatickému nárůstu užívání drog a téměř určitě k nárůstu drogové závislosti” (Hartland et al. 1992).Závěry Cleelandovy komise odhalily hodnotovou podmíněnost takového “posuzování”. Možnost kontrolovaného prodeje byla bez dalšího odmítnuta s poukazem na riziko růstu užívání drog a závislosti. Hypotézu komise, že by nemuselo dojít ke zlepšení zdravotního stavu a zaměstnanosti závislých, je nutno s poukazem na četné výzkumy udržovací léčby odmítnout. Moje hypotéza je, že užívání drog a závislost je nepřijatelná, protože představuje odlišný životní styl a žebříček hodnot od většinové společnosti. Představa, že uživatel heroinu dosahuje příjemného požitku bez práce a patřičných zásluh, je jistě pro mnohé morálně problematická. Tento “zločinec bez oběti” totiž kolem sebe šíří morální nákazu hédonismu, neúcty k práci a odlišnosti vůbec. Alternativní hypotézu představuje jakýsi zaslepený soucit se závislými na heroinu, který neumožňuje rozumně posoudit míru jejich postižení a blokuje jakékoliv uvažování o zpřístupnění této drogy širší veřejnosti.Příliš smělý závěr?Válka s drogami živí ilegální obchod s drogami a sekundární zločinnost. Má podíl na masivní policejní korupci a na trendu k omezování občanských práv. Drogová scéna se stala symbolem chudoby, nemoci a existenčního strádání, ale i ohniskem šíření AIDS. Miliardové náklady na uplatňování drogové represe přitom nelze nazvat jinak než vyhozenými penězi. Jedna americká studie z roku 1994 odhaduje, že snížení spotřeby kokainu v USA o 1 % by si vyžádalo dodatečných 246 000 000 dolarů výdajů na represi, nebo alternativně dodatečných 34 000 000 dolarů investovaných v oblasti terciární prevence. Mezní přínos terciární prevence je tedy přibližně sedmkrát vyšší než přínos represe. Lze říci, že výroba, prodej a užívání drog jsou v současné době méně pod kontrolou než kdykoliv předtím. Zdá se, že na cestě ke společnosti bez drog jsme překročili bludný kořen. Je proto načase zeptat se zodpovědně a bez předsudků: kudy dál?Pokud pomineme výše diskutovanou sociálně psychologickou rovinu problému, jakou jinou hrozbu představuje pro společnost užívání heroinu a závislost na něm? V této práci jsem se snažil ukázat, že pokud je heroin, resp. metadon podáván v rámci udržovací terapie, nepředstavuje pro uživatele žádný problém. Jsem však také přesvědčen, že heroin by pro společnost nebyl velkým rizikem ani v podmínkách kontrolovaného prodeje dospělým osobám, doprovázeného osvědčenými preventivními opatřeními a nabídkou terapie. Izolaci společnosti od heroinu, kterou si klade za úkol prohibice, je třeba nahradit ochranou nejvíce zranitelných jedinců a společenských skupin na bázi primární, sekundární a terciární prevence, přičemž lze navázat i na zkušenosti z ochrany před alkoholismem. 

Pokračovat na článek


Nezamilovávejte se do mě!

Na první pohled se to zdá být nade vše výhodné. Pokud ovšem musíte žít zároveň s krásným a přitažlivým tělem, vzdělaným a inteligentním mozkem a poměrně vysokým rodným číslem delší dobu (mě procitnutí trvalo přes deset let), zjistíte, že jde o prokletí a ne požehnání...Kolegové, nadřízení, zaměstnavateléMuži, kteří v naší společnosti zastávají většinu významných funkcí, při pohledu na mě vyvalí oči a vytlemených úst jim začne vytékat slušné množství slin. Když promluvím – rozumně, inteligentně a k věci –sanice se propadnou až někam ke kolenům a mozky se začnou zavařovat. Když nahlédnou do mého občanského průkazu a zjistí, že v mém věku ještě mutovali, jsou mimo.Tento proces se sice odehrává ve více méně skryté formě (slintání je spíše obrazné, i když dokořán otevřená ústa se občas vyskytují J), přesto ale proběhne téměř vždy.Pokud těm, kdo se mnou mají co do činění (např. při přijímacím pohovoru), zbyde krapet racionality a soudnosti, přijmou mě proto, že mám kvalifikaci, dobrá hodnocení a na zmíněnou práci se hodím.Pokud jsou prohnaní a vypočítaví, přijmou mě, protože je jim nad slunce jasné, že poslat mě na obchodní jednání bude jako použít atomovou bombu na bezbranné civilisty: totální vítězství.Poslední a nejčastější variantou je, že se dotyčný muž rozhodne k mému přijetí proto, že bez mé zářivé přítomnosti nevydrží ani vteřinu.Nejhorší variantou je ale postupný přerod z kategorie 1 do kategorie 3. Pokud můj nadřízený zjistí, že se bez té pracovité, pečlivé a ambiciózní ženy neobejde, protože je k tomu navíc milá, příjemná a vždy usměvavá.V tomto okamžiku zbývá jediná možnost: dát výpověď. Sice tím přijdu o skvělou práci, stimulující pracovní prostředí a výtečné kolegy (a také odstupné, které bych získala, kdybych byla odejita J), ale nejsem ráda příčinou katastrof, počínaje rodinnými konflikty, pokračujíc přes drogové závislosti a workoholismus a konče hospitalizací.KolegyněVětšina žen mě nenávidí. Několika málo je přesně jasné, že mi nemohou konkurovat. Jsou krásné, inteligentní, ale staré, popřípadě inteligentní a mladé, ale ne krásné.Ty, které inteligentní nejsou, mě nemají rády z podvědomé, věčné ženské řevnivosti, která nám ženám umožňuje velmi přesně a velmi rychle druhou ženu ohodnotit jako hnusnou, zlou potvoru jen na základě přesvědčivého pocitu, že tomu tak je.Zbývají mladé, krásné a inteligentní. Nic si navzájem nezávidíme. A kdo jediný než podobně postižená kamarádka může pochopit, politovat a ujistit, že to není tak hrozné, jak to vypadá. Že i my máme výhody. Na plačtivý požadavek, aby mi vyjmenovala alespoň jednu tu výhodu, po dlouhém přemýšlení odpoví, že můžeme získat skvělou práci. Cynickou odpověď, že jen do té doby, než se do nás zamiluje celé vedení podniku, nechá bez komentáře.Všechny víme, že je to pravda.KamarádiMám několik dobrých kamarádů. Jsou to 100% homosexuálové, kterých je bohužel čím dál tím méně. Většina mužů, kteří se o sobě domnívali, že jim jsou ženy naprosto putna, po setkání se mnou často mění názor.Zbytek mužské populace se dělí na tři skupiny, které řadím tak, jak jimi postupně procházejí:ti, co mě neznají,ti, co mě znají a jsou do mě zamilovaní,ti, kteří patřili do předcházející skupiny a kteří už vědí, že nic nebude.Samozřejmě, že tento vývoj není vždy tak jednoduchý: existují i muži, co mě znají a zamilovaní do mě nejsou. Jsou dlouhodobě zadaní nebo ženatí. Během pár týdnů ale přecházejí do standardní druhé skupiny jakožto rozejití nebo rozvedení.Za svůj událostmi naplněný pětadvacetiletý život jsem měla spoustu kamarádů akorát v mateřské školce. Od té doby kamarády nemám.Jen ctitele současné, budoucí a bývalé.Potkávám neznámé dívky a ženy, které mne obviňují z toho, že jsem jim ukradla chlapce, partnera, muže. Jsem pevně rozhodnutá, že až mi přijde trhat vlasy dívka mého věku, že jsem jí ukradla otce nebo dědečka, odejdu do kláštera. Nebo si budu kupovat oblečení o tři číslo větší. Ostříhám se dohola. Nebo se odbarvím na zeleno. Budu mluvit v jednoduchých větách a nikdy nevyslovím cizí slovo. Nechám si vytetovat na čelo rudým inkoustem: Jsem vdaná. Kdo se do mně zamiluje, dostane od mého manžela přes zobák. Nebo nebudu vycházet z bytu a jako Sandra Bullocková v Síti budu pracovat výhradně přes internet. Nebo jednoduše počkám, až zestárnu, zblbnu a zošklivím.Partneři a manželéLituji všechny své bývalé partnery, kteří se mnou bydleli a trpce se na mě usmívali kdykoliv, když zazvonil telefon. „Tak který z tvých ctitelů ti zase volá,“ ptali se smutně nebo škodolibě.Taky bych se bavila při pohledu na hysterickou mladou dámu, která vysvětluje 5 mužům v jedné půlhodině (to je můj rekord), že nikam s nimi nepůjde, alébrž je zadaná a věrná a na tomto stavu nic měnit nehodlá.O něco méně bych se bavila při pohledu na záchvaty žárlivosti, které popadaly mé partnery, když mi někdo poslal obrovskou kytici rudých růží. Nebo obrovskou bonboniéru.A nejméně bych se bavila, když bych uměla číst jejich myšlenky.Proč je se mnou, když jí nadbíhá tolik chlapů.Jak dlouho se mnou zůstane...Asi jsem blázen, když jí věřím, že mi je věrná. Má přece tolik příležitostí...Nemám se s ní rozejít dřív, než mě opustí kvůli někomu jinému?Poučení na závěrZávěr první, cynický: Nevyčnívejte z davu. A když ano, tak ne směrem nahoru, ale dolů.Závěr druhý, taky cynický: Lepší než mládí, krása a inteligence je spousta peněz. Peníze problémy řeší, mládí, krása a inteligence je přivolávají.Závěr třetí, žensky šovinistický: Naroďte se mužem. Žádný muž si nemůže stěžovat, že je mladý, krásný a inteligentní...J

Pokračovat na článek


Co s trémou?

Sladit se a véstKdyž chceme na někoho udělat dojem, je dobré sladit se s ním ve formálních věcech: přizpůsobit svoje oblečení, řeč, chování. Někdy tréma vyplývá jednoduše z toho, že na slavnostní hostině jsou všichni kolem nás ve fraku a v kravatě, my ukazujeme na obdiv svůj červený svetr. Už z dálky svítíme a každý lehce vidí, že nevíme, jak se používá ta malá vidlička, která leží vedle těch dvou větších.Pokud jsme přišli na hostinu demonstrovat fakt, že nás takové věci nerozhází, je všechno v pořádku. Většinou však máme jiný cíl. Například setkat se s jistými lidmi a probrat jisté záležitosti. V takovém případě nám každé rozptýlení – oblečení, pravidla stolování atd. – ukrajují z energie. Slaďme se v tom, v čem se sladit umíme. Za drobnosti se můžeme partnerovi krátce omluvit, aby jej věc nerušila: „Promiňte, co se týče používání příborů na hostinách, to si stále neumím zapamatovat. Doufám, že vám nebude vadit, když to odpozoruji od vás.“ Nebo: „Promiňte. Já vím, že jste tu všichni vědci. Já jako obchodník ale používám úplně jinou řeč. Přesto se budu snažit co nejlépe vysvětlit, jakou pomoc bychom od vás potřebovali.“Udělat dojem pouze na sebeVelmi často na lidi dojem dělat nepotřebujeme. Takovýchto situací bude přibývat, pokud přejdeme na vnitřní řízení. Pokud budou naše hodnoty, cíle a kritéria pro nás důležitější než kritéria těch druhých.Vezměme si příklad z matky, která co nejrychleji potřebuje sehnat lék pro nemocné dítě.Má trému z toho, jakým tónem mluví do telefonu? Trápí ji, zda má účes úplně v pořádku? Zda si lékárník všiml, že její kabelka a kabát nejsou sladěné?Asi ne příliš. To, o co jí jde, je dostat svoje dítě co nejrychleji z horečky, otarat mu léky a potřebnou pomoc.Když komunikujeme, uvědomme si, o co nám jde. Přednášíme referát. Je naším cílem to, aby nás na konci publikum obdivovalo? Nebo jednoduše chceme přednést referát tak, aby byl srozumitelný? Zbavme se skrytých maximalistických ambicí. Omračovat publikum, to se dělá za peníze.A když právě ty peníze chci?Kdo chce úspěšně pracovat v povoláních jako herec, zpěvák, mluvčí, politik, lektor, potřebuje dlouholetou profesionální průpravu. A hodně praxe. Ani Madonna neudělala kariéru za den. Stálo jí to přinejmenším deset let tvrdé práce. Marně si sousedka Blažková myslí, že její „vyzývavá“ gesta, pohyby a kostýmy jsou výsledkem nějaké amatérské improvizace!Někdy se však do situace přednášejícího, referujícího, případně průvodce na chvíli dostaneme. Jak můžeme v takovémto případě zmírnit trému?Natrénujme si, co se dáPřipravme si referát. Řekněme si jej v soukromí nahlas. Připravme si poznámky, do kterých můžeme nahlédnout. Naučme se s jistotou a bez námahy přednést prvních pár vět. To nás zbaví počáteční trémy při vystupování. Podobně dobře se naučme i závěrečné věty. Lidé si z každé přednášky nejlépe pamatují právě začátek a konec.Když máme možnost prohlédnout si o samotě místnost, ve které budeme referovat, je to velká výhoda. Vejděme do místnosti dobře naladěni, hladce oholeni J, pískajíce si svoji oblíbenou melodii. Udělejme pár rozšafných pohybů u tabule. Představme si v hledišti tváře svých nejlepších přátel. Řekněme jim pevným, radostným hlasem pár vět z referátu. Vyzkoušejme si tanečním krokem cestu od tabule k projektoru. Zaplňme místnost uvolněností, dobrou náladou, úsměvy. Část z této pohody tu potom znova nalezneme.Metoda preventivní návštěvy selže jen tehdy, když si v místnosti dopředu představujeme náročné publikum, když si předem přehrajeme celou tu velkou odpovědnost a cítíme ji na svých bedrech. Tehdy naladíme své podvědomí na trému.Už máme jít před publikum. Už jsme tam!Hodně záleží na předchozí přípravě. Ale i teď můžeme udělat pár věcí.-          Vezměme si sebou nějaký předmět, talismana. Talismany pod pět kilogramů mají přednost. Al Capone, jenž často zdůrazňoval důležitost dobrého slova, sebou pro každý případ nosíval i revolver. Někdy už jen představa, že před námi na stole leží samopal Skorpion a kdyby něco, je nám k službám, nás dokáže příjemně pobavit a zbavit části trémy.-          Buďme zapáleni pro věc. Když už jsme se rozhodli mluvit, asi nám na ní záleží. Nebo nám záleží na dosažení objednávky, propagaci výrobku nebo na penězích, které za přednášku dostaneme. Mysleme na cíl. Nadchněme se pro něj vnitřně!-          Někdy se nám nejlépe uleví, když trému přiznáme: „Vidím tady před sebou tolik zkušenějších lidí! Cítím se najednou příliš mladý a málo zkušený. Ale vynasnažím se vysvětlit věc tak, jak umím.“-          Pracujme tělem. Dýchejme pomaleji a zhluboka ještě před začátkem projevu. Zaujměme na začátku postoj, který jsme si dopředu nacvičili. Napojme se pár doušky (nealkoholického) nápoje.-          V průběhu projevu se soustřeďme na nějakého konkrétního posluchače, nejlépe takového, který nám je sympatický. Když se z času na čas podíváme i na někoho jiného, tím lépe.!!! A co dělat, když se nacházíme v nepřátelském prostředí?Nejdříve si uvědomme, že přání dělat se před těmi druhými pěkným je již bezpředmětné. Máme o jednu starost méně. Jediným, před kým si nyní potřebujeme uchovat tvář, jsme my sami. Dohrajme svoji úlohu až do konce. Co nejrychleji. Představujme si už dopředu sami sebe, jak budeme situaci hodnotit za den, za dva, za týden. Říkejme si: „Tak tohle jsem přestál! Vydržel a přetrpěl jsem to. Udělal jsem, co bylo v mých silách. Jsem zvědav, kolik z nich by to na mém místě dokázalo!Cvičení pro horlivé?Ať je očekávání druhých jakékoliv, my si přesto děláme svoje.Vyplatí se to občas trénovat. Dá se to dělat i bez toho, abychom lidem ubližovali. Vejděme někomu „omylem“ do kanceláře a potom se omluvme. Soustřeďujme se na jeho reakci. Až následně na své pocity. Když si někdo ve větší společnosti bere slovo příliš často, nečekaně mu skočme do řeči. Vezměme si z nabízených jablk to nejhezčí. Sedněme si na to nejlepší místo. Pozor! Netrénujeme se v bezohlednosti! Jen v tom, abychom přežili situaci, ve které uděláme něco, co v očích těch druhých není zrovna nejsympatičtější.?Cvičme se v tom, jak udělat dojem. Upravme vhodně svoje oblečení. Napodobujme dobré řečníky. Připravme si před každou schůzkou, rokováním, akcí kraťoučký příspěvek. Přihlasme se ve vhodné chvíli o slovo a řekněme to svoje. Experimentujme s tónem hlasu, jeho výškou, s polohou těla. Pokusme se vědomě v partnerovi vyvolat pobavení, zájem, obdiv, rozhořčení (to raději ne na naši adresu).Přijďme jednoho dne do práce oblečení neuvěřitelně sexy. Nebo naopak velmi konzervativně, až přehnaně cudně. Sledujme reakce lidí... Sledujme reakce lidí! Sledujme reakce lidí.

Pokračovat na článek


Co ti ekologové pořád otravují?

Možná jste stejného názoru jako Václav Klaus: společnost se má skládat ze státního aparátu na jedné straně a jednotlivých občanů na straně druhé; bohatě postačí, když veškeré vztahy mezi nimi zprostředkují politické strany, z nichž si občan jednou za několik let vybere tu, jejíž program mu vyhovuje. Co navíc jest, od zlého jest - a takzvaná občanská společnost je přece pouhá slabě maskovaná snaha nastolit novou marxistickou či zelenou totalitu.Teď se pokusím vysvětlit, proč tenhle model nemůže pořádně fungovat a potřebuje další korekční mechanismy, zpětné vazby a ventily k vyjádření skutečných zájmů lidí.Představme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že bydlíte v centru Prahy přímo nad magistrálou, dusíte se výfukovými plyny a vůbec se vám nelíbí, že nový pražský územní plán počítá i nadále s vedením rušných automobilových komunikací v blízkosti městského centra a obecně málo omezuje automobilovou dopravu v centru.Už komunisté, kteří budovali v sedmdesátých letech magistrálu, argumentovali proti výhradám postižených Pražanů tím, že„odborníci", kteří tuto stavbu socialismu projektovali, přece nejlépe vědí, co dělají. K vašemu údivu se argument s „odborníky"udržuje do dnešních časů, umocněný ideologicky zabarveným argumentem tržních komsomolců, že „člověk má přece právo všudedojet autem". Existuje určitý termín, do kterého má být nový územní plán města projednán; jako občané můžete vznášet námitkya obracet se na „své" zastupitele, ale je dost pravděpodobné, že se nedočkáte žádné podstatné odezvy.Může to být dáno například tím, že profesionální politikové a výše postavení úředníci sami jezdí auty, bydlí někde na okraji města, a tak jim chybí zkušenost života ve znečištěném centru, zamořeném škodlivinami. Nemusí to být z jejich strany projev zlé vůle, ale jejich zkušenost se prostě míjí s vaší. (A pokud počkáte do příštích voleb, abyste svým hlasem dali najevo nelibost, jednak už bude pozdě a jednak patrně zjistíte, že se stejně na sliby žádné politické strany nemůžete spolehnout.)Jediným efektivním způsobem, jak prosazovat své zájmy a být aspoň trochu slyšet, je založení občanské iniciativy. V jejím rámci si daleko snáze seženete vlastní odborníky, kteří budou vědět, jak se situace s auty v centru dá řešit a kde ve světě už existují nějaké alternativy, a navíc budou schopni spočítat, jak je to s takovými věcmi jako dopravní obslužnost, počet aut projíždějících určitými ulicemi obytných čtvrtí ve vztahu k hygienickým normám a limitům emisí, hladině hluku atd. Jako občanská iniciativa budete celou věc také snáze medializovat a v řadě případů skutečně do danézáležitosti účinně zasáhnete.Podobných příkladů, kde občanské iniciativy zachránily situaci nebo alespoň upozornily na nějaký nešvar, můžeme uvést mnoho - typický je nedávný příklad hraček z PVC, které by se vesele prodávaly v obchodech dál, kdyby aktivisté z Greenpeace vytrvale neupozorňovali na to, jak jsou škodlivé. Které rodiče, jejichž dítě onemocní rakovinou, napadne přičíst to hračce z PVC? A který výrobce by se něčím takovým zabýval, kdyby mu nehrozil nějaký bezprostřední postih, třeba v podobě toho, že lidé přestanou kupovat jeho zboží?Úloha ekologických iniciativ spočívá zkrátka v tom, že vynášejí na světlo problémy, které by si lidé začali uvědomovat teprve tehdy, až by bylo pozdě, a ani pak by často vlastními silami nedokázali určit pravého viníka. Výrobci závadných výrobků či investoři staveb škodlivých pro životní prostředí vždy kladou tlakům veřejnosti odpor a úředníci obvykle také - vzpomeňme si, jak obtížně se nedávno prosazoval zákon o volném přístupu občanů k informacím.Průmyslové lobby mají vždycky víc peněz než občanské iniciativy, a právě tak mají víc času a prostředků na ovlivňování příslušných úředníků a politiků. Výrobci a investoři hrají zkrátka trvale „přesilovou hru", kterou by velmi jednoduše vyhráli, kdyby občané aktivně nehájili své zájmy.Celé dnešní ekonomické myšlení je postaveno na představě nezbytnosti neustálého růstu a na tom, že se dostatečně nepočítá s takzvanými externalitami, to znamená s druhotnými negativními ekonomickými dopady - například na zdravotní péči o nemocné lidi - a bude se zřejmě muset přehodnotit, pokud má být další vývoj lidské společnosti trvale udržitelný, to jest pokud má naše planeta zůstat obyvatelná i pro příští generace. Zatím hrají roli zpětné vazby především občanské iniciativy, které jsou přirozenou a nutnou součástí každé civilizované společnosti. Jak to vyjádřil profesor Erazim Kohák: „Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti."

Pokračovat na článek


Je monogamie normální?

Lidé, kteří obhajují monogamii, trvalý svazek s jedním partnerem, se často odvolávají na „normalitu“ takového vztahu. Z pohledu evoluční biologie je ale naopak „normální“ nevěra a polygamie - víme, že pouze tři procenta savčích druhů tvoří celoživotně monogamní páry. Naše současná monogamní kulturní a civilizační norma je pak skutečně "anomální", a to i z hlediska historického a kulturně antropologického. Koncepce párového manželství neodpovídá ani normě statistické (z hlediska četnosti výskytu je výrazně menšinová), ale ani normě biologické - dle názoru evolučních biologů nezajišťuje totiž zdaleka tu nejlepší reprodukční strategii.Není tomu tak dávno, co se ještě i odborníci domnívali, že párové soužití je u lidí jaksi geneticky naprogramováno. Ještě v roce 1967 tvrdí ve svém bestseleru Nahá opice známý evoluční biolog Desmond Morris, že evolučním účelem lidské sexuality je "posilovat párový svazek a podporovat vytváření rodinné jednotky". Tento názor sice vcelku potvrzoval klasické představy židovsko-křesťanské morálky, posvěcující monogamní párové svazky, ani v nejmenším však neodpovídal posledním zjištěním evoluční biologie a evoluční psychologie. Pokud by tomu tak skutečně bylo, a partnerská věrnost by v nás byla geneticky determinována, asi by v průzkumech sexuálního chování neuváděly mimomanželské styky až dvě třetiny ženatých mužů a téměř polovina vdaných žen (Weiss a Zvěřina, 2001).Je zřejmě přirozené, že - v určité době a za jistých podmínek - si lidé jsou vzájemně nevěrní. Ale ne pouze lidé. Věrnost je vůbec v živočišné říši velmi vzácným jevem. Jak tvrdí americký sociolog Edward O. Wilson, věrnost je vlastností, která teprve vzniká, když je pro oba partnery výhodnější svá mláďata vychovávat spolu než si nového partnera hledat. Dlouho se i mezi odborníky věřilo, že prototypem věrných celoživotně věrných párových svazků, které - jako například v případě labutí - vešly i do literatury a poezie, jsou ty, které vytvářejí ptáci. Věřilo se, že až 97 % ptačích druhů žije v monogamních svazcích. Až v posledních letech ornitologové pomocí rozboru DNK zjišťují, že až 40% ptačích mláďat má jiného biologického otce než je celoživotní partner samičky. Proto asi nepřekvapí ani zjištění, že i u lidí žijících ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce než je manžel matky. Zdá se, že je přirozené, když i žena využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem než je její manžel a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo. Důsledkem je pak zvýšení rozvodovosti - i u nás se rozvádí až třetina manželství, v Praze dokonce až polovina. Lidské přirozenosti tedy model monogamního celoživotního svazku zjevně neodpovídá. Mnohem blíž je jí asi model tzv. sukcesivní nebo seriálová monogamie, tedy na sebe navazující vztahy, v nichž si jsou partneři po jistou dobu věrni než se otevřou opět dalším možnostem, dalším možným genetickým kombinacím.Další důkazy o tom, že naše morální maxima odpovídají přirozeným základům lidské sexuality pouze velmi vzdáleně, nám poskytuje srovnání s našimi nejbližšími živošnými příbuznými - africkými lidoopy. Pouze asi 18 % všech druhů primátů žije v monogamních svazcích (například gibon nebo kosman), ostatní druhy jsou buď polygamní (typickým příkladem je gorila, kde jeden silný samec má harém několika samic) nebo promiskuitní, jako například šimpanzi, kde za dobu říje jedna samice kopuluje až s několika desítkami samců. A je přitom známo, že ze všech primátů je nám nejblíž právě šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 %. Šimpanz tak má k člověku geneticky blíž než například k orangutanovi. Pokud pak porovnáme relativní velikost varlat u různých druhů primátů, docházíme k poznatku, že čím je druh promiskuitnější, tím je hmotnost jeho varlat ve srovnání s celkovou hmotností větší. Je to logický požadavek vývoje - pokud chce samec během kopulace oplodnit samici a odevzdat tak svou genetickou informaci, u promiskuitních druhů musí jeho semeno "bojovat" se semenem jiných samců a větší objem ejakulátu pak zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto hlediska je pak Homo sapiens ve velikosti varlat (tvoří přibližně 0,6 promile jeho celkové tělesné hmotnosti) někde mezi šimpanzem a gorilou a lze ho považovat za mírně promiskuitní živočišný druh.Předpoklad mírné promiskuity našeho druhu pak potvrzuje i zjištění týkající se počtu spermií a objemu semene. Ty totiž nesouvisí ani tolik s časem, který uplyne od poslední ejakulace, ale především s délkou času, po který je partnerka muže mimo jeho dosah. Znamená to, že muž, který neměl styk řekněme týden, bude mít více spermií v ejakulátu když tento týden jeho žena stráví na služební cestě, než když stejnou dobu bude ležet doma s chřipkou. Jeho spermie se chystají na možnou konkurenci a boj se semenem jiných mužů, s nimiž mu mohla být partnerka v době nepřítomnosti nevěrná.Další důkazy toho, že nejsme druhem monogamním, přináší antropologie. Přibližně 1000 z celkem 1154 popsaných lidských společenství, minulých či současných, včetně společenství lovců a sběračů, byly či jsou polygamní, tedy takové, které mužům povolovaly více partnerek. Z tohoto hlediska je naše monogamní kultura dosti vzácnou výjimkou. I zde se však lidská přirozenost často nakonec projeví - buď v nevěře či v rozvodech a v několika po sobě jdoucích manželstvích.Statistika rozvodů přitom poskytuje další zajímavé zjištění týkající se charakteristik naší sexuality. Nevěra ženy je jednou z nejčastějších příčin rozvodů, nevěra muže však pouze vzácně. Vysvětlení tohoto rozdílu pak můžeme opět najít v oblasti našich rozdílných reprodukčních strategií. Zatímco prvořadým zájmem muže je co nejvíce rozšířit své geny, tedy oplodnit co nejvíce žen, přičemž u nich tolik nehrozí, že by měli nutně zájem opustit svou stálou partnerku a dál se starat o své mimomanželské potomky, při nevěře ženy existuje vždy nebezpečí, že její manžel bude muset celoživotně nevědomě investovat do cizích genů, pečovat o děti jiného muže. Proto ženská nevěra je pro vztah nesrovnatelně více ohrožující než nevěra muže.Potvrzuje to i zajímavý pokus, při němž si měli muži i ženy představovat své partnery v různých intimních situacích. Zatímco pro muže byla nejvíce rozrušující představa partnerky souložící s jiným mužem, ženy nejhůře nesly myšlenku, že jejich partner je zamilován do jiné ženy, že s ní prožívá romantickou lásku. V těchto případech totiž hrozí, že by je mohl opustit.Z rozdílů v investicích mužů a žen do péče a výchovy potomstva pak plynou i další rozdíly v sexuálních strategiích obou pohlaví. Muž se uchází o více žen, konkuruje o ně s jinými muži a je ženou odmítán nebo připuštěn. Pokud je přijat, je pak na jeho rozhodnutí, zda odejde nebo v tomto svazku zůstane a stará se o ženu a její potomky. Protože z hlediska úspěšné reprodukce je pro muže účelné obojí, tedy snaha o co nejširší rozesetí svého semene, svých genů, ale současně i péče o potomky, která zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného přežití, vyvinul se prototyp muže schopného párové vazby, ale náchylného k "odskoku bokem". 

Pokračovat na článek


10 typů toxických lidí, kteří vám otravují život

Máte ve svém okolí někoho, kdo vám bere sílu a odvahu nebo vás dokonce neustále stresuje? A ať děláte, co děláte, nejste schopni otočit jeho „nastavení“ pozitivním směrem?Stresor je poměrně častým úkazem a vedle sebe ho má prakticky každý. Jsou to lidé, kteří jsou zdrojem nepříjemných pocitů. Zjednodušeně by se dalo říci, že nám s nimi není dobře. Můžeme se bavit o čemkoli a vždycky řeknou něco, co nás vytočí, vezme nám sílu nebo nás dokonce paralyzuje a zrazuje od našich úmyslů. Stresor nám zkrátka nikdy nepomůže; nepodporuje nás v našich úmyslech, ba dokonce nám je rozmlouvá, nikdy nám nedodá sílu a rozhodně se vedle něho nebudeme cítit jako úžasné a skvělé osobnosti. Stresor k tomu má vždy nějaký důvod, který vězí hluboko uvnitř něho a za kterým vždy vězí nějaký problém, který se nikdy nevyřeší a vždy bude generovat nové konflikty případně nová zranění.Obrana před takovými lidmi je proto jediná: musíme se jich zbavit. Musíme je dostat ze svých životů navždy. Jen tak se zbavíme jejich jedu, kterým nás zamořují a otravují. Tím se zbavíme brzdy, která nás omezuje a brání nám pokročit a dostat se dál. Abychom se jich ale mohli zbavit, musíme je umět identifikovat. V zásadě je lze rozdělit do několika kategorií:EgoistaProblémem egoistů je, že jsou příliš zahledění do sebe. Vnímají především svoje kvality a očekávají, že ostatní je budou vnímat také, a nejenom vnímat, ale také oceňovat a oslavovat. Egoista je tak uchvácen svou vlastní úžasnou osobností, že mu těžko zbývá prostor, aby si všiml, případně ocenil schopnosti někoho jiného.Egoista věří, že je lepší než všichni kolem něho. Proto nikdy nebude ostatním dobrým parťákem. Nikdy mu nebudete rovni, protože něco takového nikdy nepřipustí. Vždy o vás bude mluvit s despektem a stejně tak se k vám bude chovat. A blízkost někoho, kdo se k vám nechová s respektem nebo kdo vás dokonce znevažuje, je pro váš vlastní rozvoj tím nejhorším, co vás může potkat.ZávistivecZávistivci jsou nebezpečnou kategorií lidí. Více totiž ocení vaše problémy a těžké časy než vaše osobní vítězství. V hloubi duše jsou totiž přesvědčeni, že jsou to oni, kdo si zaslouží okamžik slávy, a ne vy. Můžete se sice pokusit dát jim pocit, že jsou součástí vašeho úspěchu a že se na něm výrazně podílejí, může se vám však stát, že vás za to budou ještě více nenávidět. Takoví lidé si totiž často neváží pokory a laskavého přístupu. Oni vás zkrátka nechtějí vidět pozitivně, ať děláte, co děláte. Závistivci si vždy najdou důvod, proč vám závidět. Proto se tomuto typu lidí musíte vyhnout za každou cenu.ProspěchářProspěcháři jsou nepříjemnou kategorií, která brzy začne člověka otravovat. Jejich prvotním zájmem je jejich vlastní prospěch a tomu podřizují vše. Těžko se tedy od nich můžete dočkat pomoci, naopak se můžete spolehnout, že když budete potřebovat pomoc, otočí se k vám dozajista zády nebo budou spekulovat, co jim jejich pomoc přinese. Rozhodně to nejsou lidé, o které byste se mohli opřít, proto si vždy musíte včas vymezit hranice vztahů s nimi.ZpátečníkZpátečníci jsou nepřáteli pokroku, kteří vás vždy budou zrazovat od cesty do neznáma. Jsou to většinou konzervativní typy, kteří se rádi drží v něčem, co se nemění. Budete-li chtít něco změnit nebo zkusit něco nového, nikdy vás nepodpoří, naopak vás budou zrazovat od vašich úmyslů a budou vás nutit vrátit se do starých kolejí. Věří názoru, že stagnace je tím nejlepším, protože je to nejbezpečnější, a chtějí, abyste dělali všechno stejně jako oni.Tyto typy bývá velmi obtížné určit, protože často bývají nedílnou lety prověřenou součástí vašich životů a proto se může zdát obtížné ignorovat jejich názory. Proto si musíte uvědomit, že vy jste těmi, kdo žijí vaše životy, a záleží tedy jen na vás, jakou cestou půjdete. Proto pokud cítíte, že chcete žit jinak, a oni to nechtějí akceptovat, musíte se z jejich vlivu vymanit.KritikPro kritiky není nikdy nic dost dobré. Jsou totiž přesvědčeni, že každý potřebuje spíše kritiku než chválu a povzbuzení. Nikdy na nikom a na ničem nenechají nit suchou. I když vaše úmysly budou sebelepší a pokusíte se je o tom přesvědčit, nikdy nebudete mít úspěch a jejich nastavení nezměníte. Kritici totiž nejsou dobrými posluchači, většinou je totiž nezajímá, jaký máte na věc názor.Pokud tedy u svých blízkých identifikujete tento druh problému, vězte, že kritika nikdy nezměníte. Proto jediné, co můžete udělat v zájmu svého duševního zdraví i svého osobního pocitu, vyhněte se jejich kritickým názorům a všudypřítomnému snižujícímu hodnocení. Věčnou kritiku ke svému štěstí jistě nepotřebujete.ManipulátorTento typ je posedlý kontrolou. Manipulátor vás ke svému životu potřebuje, protože potřebuje někoho, nad kým bude mít moc. Kontrola není samoúčelná: manipulátor sleduje a kontroluje vaše kroky, aby vás mohl manipulovat a ovládat. Není pro něj rozhodující, co chcete vy, ale co chce on. Vaše skutky a kroky hodnotí proto z jeho hlediska, podle toho, jaké to bude pro něj mít následky.Ptát se manipulátora na radu, co je pro vás dobré, je proto zbytečné. To není jeho optika. Pro manipulátora má význam jen to, co je dobré pro něho. Manipulátory bývá někdy obtížné včas prohlédnout, neboť se dlouho může zdát, že jim na vás záleží. Ve snaze získat si vaši důvěru a tím si upevnit nad vámi moc, jsou totiž schopni se velmi dlouho přetvařovat.I zde je nutné si uvědomit, že se musíte řídit především tím, co chcete vy a co je důležité pro vás. Kompromis je důležitý a ne vždy je snadné určit hranice, kde končí kompromis a kde začíná manipulace. Proto se musíte naučit rozpoznat, jaký je rozdíl mezi dobrou radou a snahou vás řídit a ovládat.LhářLhaní se v dnešní době zdá celkem běžným způsobem chování. A může se zdát, že některé lži nejsou škodlivé. Tendence k lhaní však nebezpečná je. Pokud totiž u někoho objevíme tendenci ke lhaní, můžeme si být jisti, že nepoznáme, kdy mluví pravdu.Věci by se měly říkat na rovinu. Pokud to někdo neumí, tak je to většinou proto, že má nedostatečné sebevědomí a bojí se přiznat odlišný názor nebo něco, co nehovoří v jeho prospěch. A jakmile si někdo tento způsob osvojí a zjistí, že funguje, tak ho bude používat při každé příležitosti.S lháři je těžká spolupráce, protože se názorům, které prezentují, nedá věřit. Je třeba se obklopit lidmi, kteří vás podporují a které vám nabídnou upřímné a poctivé názory.PomlouvačTito lidé trpí nejistotou, a proto používají svůj jazyk k překrucování skutečnosti a k úpravě informací podle svého. Touží po uznání a po přijetí ostatními a žijí v domnění, že existuje jen jediný způsob, jak získat pozornost ostatních.S pomlouvači se nedá vyjít. Jednak se nedá důvěřovat slovům, která vám říkají o ostatních. Vždy si pravdu upravují tak, aby výsledný dojem, který vzbudí, byl co největší. Navíc pomlouvači svoji nectnost využívají ve všech směrech, takže se můžete spolehnout, že tak jako před vámi pomlouvají jiné, budou zase před nimi pomlouvat vás. Jejich cílem je vždy vzbudit pozornost a zájem a myslí si, že jiným způsobem než zkreslenou pravdou o druhých se jim to nepodaří.Neexistuje způsob, jak změnit myšlení pomlouvačů. Proto jediné, co můžete udělat pro sebe, je vymanit se z jejich vlivu a utéct co nejdál z jejich dosahu. Dokud totiž o vás budou něco vědět, vždy vám budou škodit.ParazitParazité jsou lidé, kteří se na vás přisají a sají z vás krev. I když se někdy mohou zdát být užiteční, je třeba si uvědomit, že nikdy nebudou dobrými přáteli, protože ve skutečnosti mají na mysli jen svůj vlastní prospěch. Jestliže si je vpustíte do života, využijí každou příležitost, jak využít nebo získat něco, co máte. Těmto lidem je třeba se vyhnout za každou cenu.OběťProblémem obětí je to, že nikdy nedokáží přijmout odpovědnost. Vždy najdou viníka svých problémů někde mimo sebe – původce svých obtíží, objektivní příčiny nebo souhrou okolností a nikdy nepřiznají vlastní podíl. Dokáží perfektně ukázat prstem na ostatní a obvinit své okolí a nikdy nepřiznají chybu.Ani tito lidé nejsou přínosem pro váš život. Nepotřebujete nikoho, kdo vás bude činit odpovědné za jeho problémy, neboť i bez toho jistě sami máte svých problémů dost. Oběti jsou nebezpečné a mohou mít škodlivý vliv na vás úspěch i osud. Proto je třeba se takových lidí zbavit a dostat je pryč ze svého života.

Pokračovat na článek


Porovnáváte se s ostatními?

Ruku na srdce: děláme to všichni. Sledujeme ostatní, jací jsou, co mají a co dělají, a přejeme si, abychom byli jako oni, měli všechno, co mají oni a mohli dělat i všechno, co oni dělají. Nebo je naopak soudíme a kritizujeme, a zdá se nám, že sami si vedeme lépe a máme mnoho důvodů si myslet, že jsme lepší než oni.První varianta nám přináší frustraci a vede k tomu, že se cítíme hůř. Druhá varianta nám pomáhá cítit se lépe, ale vede k frustraci z lidí, kteří nás obklopují. Ani jedna z těchto variant nám nepřináší štěstí.Uveďme si dva nejběžnější příklady:1. Sledujeme životy ostatních na FacebookuFacebook je novodobým fenoménem a profil zde má v dnešní době většina lidí. V některých věkových kategoriích dokonce všichni. Lidé jeho prostřednictvím komunikují, sdílejí svoje pocity, zážitky, fotografie. Většinou tu najdeme fotografie lidí, kteří se skvěle baví v úžasných klubech, na párty a jiných společenských akcích, užívají si cestování a zážitky z cest, jedí zvláštní skvělá jídla, sportují, běhají, provozují jógu, tančí salzu… zkrátka žijí dokonale pestrý a zajímavý život.Pokud sledujeme své přátele na Facebooku pravidelně, může se zdát, že v porovnání s úžasnými životy našich přátel se náš vlastní život může zdát poněkud nudný a prázdný. Proč toho neděláme víc? Proč nechodíme častěji do restaurací a neochutnáváme úžasná a skvělá nová jídla? Proč víc necestujeme, proč neděláme nějaký sport a proč vlastně děláme tak málo, aby náš život byl zajímavější?Ano, porovnávání našich běžných šedých životů se zářivými životy našich přátel nás zákonitě vede k frustraci. Přitom je nad slunce jasné, že srovnáváme nesrovnatelné. Většinou zde neuvidíme fotky zachycující naše přátele, když dělají běžné (nezajímavé věci), když se nudí, nebo jsou smutní, když trpí úzkostí nebo se podceňují, když se hádají s přítelem nebo bojují s nejistotou nebo prokrastinací.Ale i kdyby tomu tak bylo a vy byste si byli jistí, že skutečně můžete srovnávat, proč vlastně vůbec srovnávat svůj život s životem někoho jiného? Proč vůbec zkoumat, zda je náš život zajímavější, než životy ostatních? A proč ostatním demonstrovat, že tomu tak je?Určuje štěstí ostatních naše vlastní štěstí? Pomůže nám štěstí druhých najít to naše?Rozhodně ne!!! Štěstí přichází jako ocenění toho, co děláme. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného. To, že budeme druhé napodobovat, nás k vlastnímu štěstí nepřivede a ani ostatní nás za to nebudou obdivovat. Podobné snahy vedou jen k větší frustraci.Nejde přece o to, být lepší než ostatní: jde o to, milovat to, kdo jsme, kde jsme a čím jsme. Jedna moje kamarádka říká, „být šťastni ve své kůži“. To je skutečný základ pro nalezení vlastního štěstí.Proto srovnávání s ostatními nefunguje. Neudělá nás šťastnější ani náš život hodnotnější, pouze způsobí, že se cítíme hůř a ještě nám to kazí vztahy s lidmi, jejichž život považujeme za hodnotnější.2. Kritizujeme a soudíme ostatníDejme tomu, že jsme udělali hodně proto, abychom změnili své zvyky, přestali kouřit, začali pravidelně sportovat, jíst a žít zdravě. Určitě nás to stálo hodně úsilí a proto je to zdrojem naší hrdosti a pýchy, protože to svědčí o síle našeho odhodlání, o naší vytrvalosti a pevné vůli.Pak potkáme někoho s nadváhou, kdo chodí běžně do cukrárny, pije litry koly, věčně jenom posedává a není schopen se donutit něco se sebou dělat.Běžnou reakcí je soudit takového člověka: proč se sebou nezačne něco dělat? Proč se pořád tak cpe? Proč se nezačne trochu víc hýbat, chodit, cvičit, jíst něco lehčího? Vždyť on se vůbec nedokáže ovládat! Za své problémy si může sám.A tak ho soudíme a připadá nám, že vedle něho vypadají naše skvělé vlastnosti lepší a zářivější, protože my jsme svoje špatné návyky zvládli. Ale ani to nám štěstí nepřinese: kritiky a odsuzování jiných lidí jen vede k tomu, že jsme nakonec frustrováni tím, jak nedokonalí jsou. Navíc ani oni nás za to nebudou mít rádi. Kdo by měl rád někoho, kdo stále jen upozorňuje na jejich problémy.Cílem našeho poukazování na nedostatečnost druhých je ukázat ostatním, o co lepší jsme my. To ale málokdy vede k tomu, že si budeme více vážit svého vlastního života nebo že si nás někdo bude vážit více. To, že budeme chtít, aby něco bylo jinak, jen bude zvyšovat naši frustraci z toho, že to tak není.Místo toho bychom se měli snažit ostatní pochopit. Copak jsme nikdy nebojovali s vlastními špatnými návyky? Nikdy jsme se necítili špatně, protože jsme nebyli schopni vytrvat a změnit něco, co se nám nelíbilo? Samozřejmě že ano!Všichni přece víme, jaké to je, když nám něco nejde, když to jde těžko, když cítíme beznaděj a nevěříme, že se to může změnit. Dokážeme si představit, jaké to je, když někdo kvůli tomu trpí a můžeme si přát, aby jeho utrpení skončilo.V obou uvedených případech vede srovnávání se s ostatními k tomu, abychom se cítili opravdu špatně buď my, nebo aby se tak cítili ostatní naším přičiněním. Co tedy můžeme dělat, aby tomu tak nebylo?1. Naučte si vážit svého životaNamísto sledování životů ostatních se naučte vnímat svůj vlastní život. Všímejte si více všeho, co je ve vašem životě pozitivního a co se vám líbí. Všímejte si příjemných věcí, které se vám dějí, a to na denní bázi. Zvykněte se rekapitulovat vždy na konci dne, co se vám zajímavého stalo, koho zajímavého jste potkali, čemu jste se zasmáli, co jste se zajímavého dozvěděli, co hezkého jste viděli, co příjemného vám kdo řekl, atd. Brzy zjistíte, že jakmile přestanete porovnávat svůj život s životy ostatních, budete schopni více vnímat všechny příjemné události, které k vám přicházejí, a vážit si jich.2. Naučte se chápat nikoli souditZjistíte-li, že jste z ostatních otrávení a znechucení nebo že je soudíte, zkuste se naučit je chápat. Jaký je jejich život? Jaké mají problémy? Mají to těžké? Jsou frustrovaní? Smutní? Rozzlobení? Cítí beznaděj? Dokážete si představit, čím procházejí a jaké to je? Pochopíte-li ostatní, přestanete je soudit.Tyto dvě metody nám pomohou stát se šťastnějšími. A nejenom to, staneme se také lepšími. A nepříjemné pocity spojené se srovnáváním se s ostatními a jejich odsuzováním a kritikou nás opustí navždy.

Pokračovat na článek


Síla myšlenky

Každý den potkáváme spoustu lidí s různými osudy a problémy. Jen malé procento těchto lidí si však uvědomuje, do jaké míry jsou jejich životní osudy ovlivněny jejich vlastními myšlenkami a způsobem jejich myšlení.Ano, myšlenka má neuvěřitelnou sílu. Stojí u zrodu všeho, co uděláme, a předznamenává náš další osud. Na počátku toho, zda jsme šťastní nebo nešťastní, chudí nebo bohatí, stály naše myšlenky. „Malý je ten, kdo se cítí malým být“, řekl kdysi nějaký moudrý člověk a nezbývá, než s tím souhlasit. Svoji budoucnost si vytváříme sami tím, o čem sníme, po čem toužíme a jak o tom přemýšlíme.„Cokoli si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“, říká Napoleon Hill ve své knize Myšlením k bohatství. Jinak řečeno, kvalita našeho života je do značné míry dána naší představivostí a schopností pozitivně myslet. Teoreticky to znamená, že můžeme cokoliv, co jen chceme, pokud o tom sníme do té míry, že se sen přemění v intenzivní touhu, pokud jsme schopni se touto touhou nechat vést a pokud vytrváme až do konce.Jak tedy přesně funguje princip, na kterém je tato teorie založena?1. Stanovte si konkrétní cílChceme-li se někam dostat, musíme nejprve vědět, kam jdeme. Proto je nejprve třeba si stanovit konkrétní cíl našeho snažení. Zkušenosti úspěšných nám říkají, že největších úspěchů dosahují lidé, kteří si svůj cíl dokáží finančně kvantifikovat. To znamená, že si dokáží stanovit, k jaké částce se chtějí dopracovat nebo kolik si chtějí vydělávat. Těm, kteří jsou vedeni pouze touhou po lepší seberealizaci, se často nedaří dosáhnout bohatství, protože to ve skutečnosti nebylo jejich snem. Proto je třeba přesně stanovit, kolik byste si chtěli vydělávat měsíčně nebo ročně, a co všechno si ještě přejete dosáhnout a získat. Je to společenská prestiž? Je to sláva? Je to kabelka od Viuttona, minicooper, dovolená na Seychelách? Měli byste předem vědět, co všechno je pro vás důležité a po čem vaše srdce touží, a do jakého data to všechno chcete získat.2. Svá přání si sepište a umístěte je na viditelném místěMoje velmi dobrá kamarádka používá pojem „nástěnka přání“. Vytvořila si nástěnku, na kterou si umístila všechno, čeho touží dosáhnout. Je tam měsíční částka, kterou by chtěla vydělávat. Jsou tam věci, po kterých touží – ať už věci hmotné nebo nehmotné, jako je například šťastná rodina. Tuto nástěnku má denně na očích a denně tak vidí, jak se jí její sny daří realizovat a do jaké míry se už přiblížila ke svým cílům. Ať už použijete podobnou nástěnku přání nebo si své sny sepíšete na list papíru, který umístíte na počítač, tento krok je důležitý, protože vám neustále připomíná, kde je váš cíl a jak daleko od něj jste.3. Připomínejte si svá přání každý denAby se sen stal skutečností, je třeba si ho připomínat každý den. Každý den ve stejnou dobu, nejlépe večer, si přečtěte svoje přání a zopakujte si, dokdy je získáte. Tato fáze je důležitá, protože myšlenka se může uskutečnit pouze za předpokladu, že jste s ní bytostně spjatá a že je vaší intenzivní touhou. Myšlenka sama nestačí, vaše sny se začnou zhmotňovat v momentě, kdy se myšlenka stane touhou. Rozdíl mezi myšlenkou a touhou je v jejich emocionálním zabarvení. Musíte dát myšlence emoci a teprve sepětí racionální myšlenky a emocionální touhy vede k těm správným výsledkům. Emocionálně zabarvené myšlenky mají magnetickou sílu a přitahují další podobné myšlenky se stejnou silou.4. Věřte svým cílům i sami soběChcete-li realizovat své sny, musíte si důvěřovat. Musíte věřit, že vaše cíle jsou reálné a že jste schopny je uskutečnit. Toto bývá častým kamenem úrazu. Lidé si stanoví cíle a už předem jsou přesvědčeni, že jejich dosažení není reálné. To je vede zákonitě k neúspěchu.Naše uvažování je bohužel do značné míry komplikováno negativními zkušenostmi, které jsme už někdy udělaly nebo které udělal někdo jiný z našeho okolí, negativním způsobem uvažování, různými předsudky, které nám vsugerovali naši rodiče, učitelé, přátelé a známí. Je bohužel smutnou skutečností, že pokud potřebujeme podporu pro nějaký důležitý krok, který chceme udělat, jen málokdo z našeho okolí nás dokáže podpořit. Najde se ale vždy dost lidí, kteří nás budou z naší cesty zrazovat.Od těchto vlivů se musíte oprostit. Pochybnosti vás nikdy nikam nedovedou. Musíte uvěřit, že vaše touhy jsou uskutečnitelné a že VY JSTE schopni je uskutečnit. Musíte si uvědomit, že všechno, co už někdy někdo udělal před vámi, se uskutečnit dá a není tedy důvod, abyste to nezvládli také.Ptáte se, jak si uvěřit, když máte snížené sebevědomí? Své sebevědomí můžete ovlivnit pomocí autosugesce. Jak už jsme si řekli, myšlenka má neuvěřitelnou sílu a je na vás, čemu se rozhodnete věřit. Uvěříte-li, že jsou vaše sny nad vaše síly, tak to také tak bude. Nikdy se nestanete pány svého osudu a budete vždy jen přijímat to, co vám poskytnou druzí. Pokud uvěříte, že své sny nejen chcete realizovat, ale i máte sílu a energii je uskutečnit, už sami najdete cestu, jak to udělat.

Pokračovat na článek


Jste vhodný typ pro podnikání?

Na první pohled se zdá, že být podnikatelem je pro člověka výhodnějším, než být zaměstnancem. Nejsme vydáni na milost a nemilost svému šéfovi, máme větší svobodu a můžeme výrazně ovlivnit svůj příjem. Je ale podnikání skutečně vhodné pro každého? Pojďme se podívat, co odlišuje podnikatele od pouhého zaměstnance:1. ZodpovědnostJako zaměstnanci máme život mnohem jednodušší, alespoň co se zodpovědnosti týče. Většinou pracujeme 8 hodin denně, a pokud se firmě nedaří, tak nás to až tak netrápí, hlavní je, že nám přijde výplata na účet včas. O nic víc se starat nemusíme. Pokud se nám však nedaří v podnikání, nemusí nám na účet přijít vůbec nic, v nejhorším případě tak možná exekuce.Je třeba si uvědomit, že jako podnikatelé zodpovídáme za osud celé firmy. A pokud máme zaměstnance, každým manažerským rozhodnutím ovlivňujeme osud nejen svůj, ale také lidí, kteří pro nás pracují, i jejich rodin. Jsme schopni takový tlak unést?2. Vždy najde řešeníJako zaměstnancům se nám občas nemusí chtít přemýšlet a jedeme si ve svých zajetých kolejích. Nikdo po nás nevyžaduje inovativní myšlenky či zefektivnění firemních procesů – pokud tedy zrovna tohle není náplní naší práce. Spousta lidí se spokojí se závěrem „jinak to dělat nejde“ a tím to pro ně končí. Nechtějí se zamýšlet dál. Podnikatel si takový luxus dovolit nemůže. Musí přemýšlet jinak. Inovativně. Větu „to nejde“ změnil na větu „vždycky všechno jde“. Dokážete to i vy?3. Motivace a disciplínaJako podnikatelé si určujeme sami, co, kdy a jak budeme dělat. Nestojí nad námi žádný šéf, který by hlídal dodržování pracovní doby nebo plnění pracovních úkolů. Sami rozhodujeme i o tom, jak naložit s vydělanými penězi a k čemu je použít. Nejsou to vždy snadná rozhodnutí, i když tak mohou vypadat. Rozhodnout se správně vyžaduje velkou sebedisciplinu a velkou motivaci něco úspěšného a velkého vybudovat. Někteří začínající podnikatelé doplatí na svůj první úspěch. Podaří se jim vydělat slušné peníze a v tom okamžiku zapomínají, že je dál třeba tvrdě pracovat. Že jejich osobní přání nejsou rozhodující a že přednost mají potřeby podniku. Jste dostatečně disciplinovaní a dokážete sami sebe namotivovat?4. Umí znovu vstátŽe je to v podnikání jako na houpačce, o tom není žádných pochyb. Doba se mění, trendy se mění, mění se potřeby zákazníků. Produkty, které od nás zákazníci nakupují dnes, už zítra nikoho zajímat nemusí. Kde ještě včera nebyla žádná konkurence, dnes existují desítky firem. Jste připraveni na prohry a neúspěchy? Jste připraveni na to, že si občas sáhnete na dno? Dokážete znovu vstát a jít dál?5. Používá selský rozumSetkali jste se například na vysoké škole s profesorem, který měl tři tituly před jménem, dva za jménem, ale přesto jste si při přednáškách říkali, že je v praktickém životě asi nepoužitelný? Tak přesně tak by podnikatel neměl vypadat. Podnikatel musí být člověk především praktický. V podnikání nejde o to, kolik titulů člověk má, ale jak je schopen používat zdravý úsudek a „selský rozum“. Není nutné vědět, co je to integrál, ale musí být jasné, že „1+1=2“.6. Žije svou pracíNěkteří lidé se do podnikání vrhají pouze za vidinou peněz. Rádi by zněkolikanásobili svůj měsíční příjem, ale zároveň stále chtějí pracovat jen 8 hodin denně. Jste-li i vy ten typ, je lepší to rovnou vzdát.Podnikatel nikdy nekončí. Svou prací žije a myslí na ni ve dne v noci. Pokud tomu tak není, těžko může dosáhnout velkých úspěchů. Ano, znám podnikatele, kteří pracují jen několik hodin denně. Ti si ale už díky svému úsilí vybudovali fungující impérium, kde už tolik být nemusí. Dostat se však na takovou pozici trvá spoustu let a bez zmíněných vlastností se nám to asi těžko podaří.A jaký je tedy závěr?Není rozhodující, zda nás podnikání láká, protože to vypadá jako mnohem svobodnější povolání. Je třeba vyhodnotit, zda na to skutečně máme morálně volní vlastnosti. Pokud o podnikání uvažujete, zkuste se zamyslet, jaké jsou vaše osobní dispozice, jaké máte přednosti a jaké jsou vaše slabé stránky. Jste schopni je sami ovlivnit? Do jaké míry? Můžete také využít služby personálních koučů, kteří vám mohou ve vašem osobním rozvoji pomoci.

Pokračovat na článek


Chci být podnikatelem nebo zaměstnanecem?

Každý jsme naprosto odlišný, a přesto nás všechny bez rozdílu jedna věc spojuje – musíme se nějak uživit.  Složenky, čekající ve schránkách moc nezajímá, odkud peníze na jejich pokrytí bereme, důležité je je zaplatit.  Jak si ale vydělat tolik, aby peníze nepokryly pouze účty, ale také nám zbylo něco navíc? Jak tedy na takovou otázku odpovědět? Ve škole nám všichni vtloukali: „Dobře se uč, ať si najdeš slušné zaměstnání“. Je však „slušné zaměstnání“ skutečně takovým ternem či je výhodnější raději se osamostatnit a začít podnikat?Nejčastější důvody, proč se lidé nechávají zaměstnat„Práce na HPP je pro mě jistota“. Touto větou argumentuje cca každý druhý člověk, který je zaměstnancem. V dobách těžkého socializmu by určitě 100% lidí s touto větou souhlasilo, dnes už by to bylo podstatně méně. Dejme tomu, že jsme měli štěstí a pracujeme například v nadnárodní společnosti. Je to ale vážně terno? O našem budoucím osudu rozhoduje nejen náš přímý nadřízený, ale i jeho přímý nadřízený a několik dalších nadřízených nad nimi. A nejen oni. Pak tady máme celou „grupu“, která nemusí mít vůbec sídlo v naší zemi a ze dne na den se může stát, že se rozhodne trh v České republice uzavřít a přesunout jinam, kde jsou nižší náklady. V takové chvíli můžeme být sebelepšími pracanty, ale o svou jistou pozici přijdeme, aniž bychom proti tomu mohli něco udělat.„Mám jistý příjem, se kterým můžu počítat“. A opět tu máme jistotu, tentokrát pravidelného příjmu. Kolik z nás si však říká, že je jeho práce dostatečně ohodnocena? Kolik z nás si říká, že pracuje dvakrát tolik a lépe než náš kolega, který má však každý měsíc na výplatní pásce tu samou částku, jako my?    A další věcí je, jak se naše výplata v čase mění? Roste? Je stále stejná? Nebo nedejbože klesá?„Placená dovolená, nemocenská a stravenky“.  V tomto ohledu je býti zaměstnancem nepochybná výhoda. Víme, že když vyrazíme na vysněnou dovolenou do Jugoslávie, na kterou šetříme celý rok, dny, kdy v práci chybíme, máme zaplaceny.  A to se vyplatí.Nejčastější důvody, proč lidé chtějí podnikat„Nevěříme v jistoty“. Jako podnikatelé víme, že jediní, v kom můžeme mít jistotu a na koho se můžeme stoprocentně spolehnout, jsme my sami.  Jsme sami sobě svými šéfy, ať už dobrými nebo špatnými, náš osud je pevně v našich rukou. V případě, že se nám nezadaří, nemůžeme svalovat vinu na svého nadřízeného či na vedení společnosti, můžeme vinit maximálně tu osobu, kterou den co den vídáme v zrcadle.„Nechci mít fixní plat“. Pro někoho může být neuvěřitelné, že by někdo něco takového nechtěl. Každý přece chceme peníze. To ano, fixní plat nám však zajišťuje jak spodní hranici, pod kterou se nemůžeme dostat, tak i horní hranici, kterou nemůžeme překročit. V zaměstnání nám proto dost často chybí motivace dělat něco navíc, když víme, že jsme placeni za 8 hodin práce a i když uděláme něco navíc, ohodnocení za to patřičně nebudeme. Když podnikáme, každá práce navíc se počítá. Můžeme si vydělat trojnásobek našeho nynějšího platu, stejnou částku, ale také se můžeme ocitnout na nule. Vše je jen o našich schopnostech, možnostech a štěstí.„Sám sobě šéfem“. Každý máme jinou povahu. Pro někoho je dost obtížné být zaměstnancem a akceptovat někoho, kdo nám říká, co máme dělat. Pro některé muže může být náročné, když je jejich šéfovou žena. Někoho v zaměstnání zase frustruje, že inovace, které navrhuje, musí projít schvalovacím procesem přes X oddělení a musí být v souladu s X procedurami, které se mnohdy navzájem vylučují. Většinou naše veškeré úsilí končí na oddělení financí, kde mají již na dveřích nalepeno „Není budget. Na nic. Zkuste to jindy.“A jaký je tedy závěr?Především musíme vyhodnotit své osobnostní předpoklady a vyjasnit si priority. Býti zaměstnancem je mnohdy práce jen na 8 hodin denně, kdy odcházíme domů s relativně čistou hlavou. Být podnikatelem není jen zaměstnání, ale životní styl. Prací se zabýváme den co den, bez ohledu na to, zda je den, noc, všední den či víkend. Každý není ochoten podstupovat riziko podnikání, především v momentě, kdy není zodpovědný jen sám za sebe, ale i za zbytek rodiny. Nemusíme se také pohybovat zrovna v odvětví, kde je podnikání snadné. Založit si třeba vlastní elektrárnu není jen tak.  Vše je to zkrátka o nás, jací jsme, jakým způsobem chceme žít, co od života čekáme a co všechno jsme ochotni pro to obětovat.

Pokračovat na článek


První dojem je důležitý

Nezaměstnanost v Čechách je poměrně vysoká, ale ucházíme-li se o dobré místo, všeobecně platí přímá úměra, takže čím zajímavější místo, tím větší je o něj boj. Chceme-li tedy uspět v klání o naši vysněnou pracovní pozici, nesmíme podcenit žádný detail.O tom, na co si dát pozor a co všechno HR zaměstnanci a náboráři sledují, hovoří už náš článek Jak nejlépe zapůsobit na pracovním pohovoru v rubrice Práce a podnikání. Dnes se zaměříme na to, jak důležitý je první dojem a na co musíme dbát při výběru oblečení a stylingu, aby výsledný dojem byl co nejlepší.Při výběru outfitu na pracovní pohovor musíme přemýšlet, jako kdybychom už byli zaměstnanci firmy, u které se o místo ucházíme. Jakým způsobem se prezentuje firma jako značka? Je to mladá, dynamická společnost? Nebo jde spíš o firmu vycházející z konzervativních základů a zakládající si na solidnosti? Jak se oblékají její zaměstnanci?Filozofie firmy je důležitá, neboť každý HR manager se na vás bude dívat tímto filtrem firemní filozofie, kterou má daná společnost nastavenou. Každý hledá zaměstnance, který dobře zapadne do existující firemní struktury. Je třeba si uvědomit, že tím, že se stáváte zaměstnancem nějaké společnosti, stáváte se i jejím reprezentantem a šiřitelem její firemní kultury. Proto je nutné, aby bylo už na pracovním pohovoru jasné, že vy kritériím firemní kultury vyhovujete, že vhodně doplníte stávající kolektiv a budete firmu dobře reprezentovat. Špatně pochopená image firmy znamená špatně zvolenou vlastní image a tím i ztrátu nadějí na získání pozice, o kterou se ucházíte.Formální oblečení:Formální a neformální oblečení není nejspíš pro nikoho žádnou novinkou. Formální outfit volíme, ucházíme-li se o místo v tradičních institucích typu banka, pojišťovna, auditorská nebo právní firma atd. Rovněž ho volíme, ucházíme-li se o vyšší manažerskou pozici v jakékoli společnosti bez ohledu na obor, neboť formální oblečení je v podstatě běžným pracovním oblečením manažera.Základem formálního oblečení je klasický kostým, tzn. klasické sako a kalhoty nebo sukně plus bílá halenka. Další zajímavou variantou je sako, halenka nebo svetřík a sukně s decentním vzorem nebo pouzdrové šaty (viz obrázky v galerii). Barevnost formálních outfitů volíme černou, tmavě modrou, vhodná je i šedá nebo béžová. Základní pravidlo ale zní, že outfit musí být decentní a uměřený. Zároveň ze sebe nesmíme udělat šedou myšku – šedá myška se na manažerku nehodí.Velkou pozornost je třeba věnovat detailům:• Volíme kvalitní koženou obuv zásadně s uzavřenou špičkou na přiměřeném podpatku (tzn. ani příliš vysokém ani příliš nízkém)• Se šperky spíše šetříme. Stačí náušnice a kvalitní hodinky případně jemný náhrdelník. Náušnice volíme menší, spíše konzervativní, ale zajímavé, hodinky mohou být výraznější.• Kabelka je významnou součástí outfitu, měla by být kvalitní, nemusí být ale provokativně luxusní. Nikdy nevíte, na koho při pohovoru narazíte, může s vámi pohovor dělat žena, ve které taková kabelka může vyvolat negativní emoce vůči vám.• Sukně nesmí být příliš krátká. Momentálně nejoblíbenější délka ke kolenům je velmi elegantní a zároveň vypovídá o vysokém vkusu nositelky.• Sako by mělo perfektně sedět. Ušmudlané a pomačkané sako je ostudou nositele a rozhodně vám v získání dobrého místa nepomůže.Neformální oblečení:Neformální oblečení volíme ve všech ostatních případech. Může se zdát, že oblékneme-li se formálně i v případě, že se ucházíme o jiné místo, než u konzervativního zaměstnavatele, nemůžeme šlápnout vedle. I zde však platí, že je třeba nejdříve dobře popřemýšlet o filozofii firmy. Ucházíte-li se o práci například v mladé firmě, která si zakládá na neformálnosti, ve formálním oblečení jste od začátku odsouzena k neúspěchu. I zde platí, že musí být od začátku jasné, že dobře zapadnete do kolektivu firmy.Součástí neformálního outfitu mohou být i kvalitní džíny, jsou-li doplněné bílou košilovou halenkou a sakem. Sako může být méně klasické, vhodné je například klubové. V tomto případě není takový tlak na klasickou a decentní barevnost, sako může být i barevné. I zde však platí, že oblečení musí být vybráno s vkusem, a nesmí být provokativní. Nikdy nevíte, na koho na pohovoru narazíte, možná s vámi bude komunikovat přítelkyně vašeho budoucího šéfa, která má samozřejmě měřítka posunutá, takže pokud vsadíte na sexy vzhled a provokativnost, budete odepsaná v momentě, kdy vstoupíte do místnosti.Čeho se rozhodně vyvarujte:• Potrhané džíny• Příliš odhalené kůže – krátká trička nad pupík, velké dekolty, příliš krátké sukně, halenka s ramínky, holé ruce.• Vykukující podvazky• Vykukující prádlo• Sešlapané a špinavé boty• Zanedbané a neudržované nehty• Mastné vlasy a nepořádný účesTo vše svědčí o špatném vkusu nebo o nepořádnosti a to nejsou vyhledávané vlastnosti budoucích zaměstnanců. Nevýhodou je i pearcing nebo výrazné (například barevné) tetování. Zaměstnavatelé všeobecně dávají přednost takovým uchazečům, kteří nepůsobí kontroverzně, neboť každý hledá takového člověka, s kterým v budoucnu nebudou problémy. Výjimku tvoří uchazeči o povolání, kde je třeba kreativita, například grafici. V takovém případě by na vás vaše kreativita měla být vidět.Pracovní pohovor je vždy důležitou zkouškou pro každého. Každý neúspěšný pohovor nás vždy trošku demotivuje a snižuje naši sebedůvěru. Proto je dobrá příprava tak důležitá. Zvolení správného outfitu je nejjednodušší částí, protože to jsou všechno věci, které si můžeme koupit. Ostatní už záleží na tom, co v sobě máme, co umíme a jak umíme zaujmout. O umění zaujmout si povíme zase až někdy příště.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Nové choroby - jsou šílené krávy jen začátkem?

Soused Kropáček viní zástupce Státní veterinární správy ze lži. Veřejně (tedy ve výčepu hostince U Rosů) odmítá oficiální prohlášení, že se na území České republiky nenachází jediná „šílená kráva“.  Odvolává se na fakt, že se veterináři zřejmě nikdy osobně nepoznali s jeho tchyní.Nechci polemizovat s Kropáčkem, protože jeho tchyni také neznám. Faktem ale zůstává, že v dohledné době budou možná čeští veterináři muset svůj názor poopravit, a to bez ohledu na Kropáčka. Zemí, které ještě nedávno sebevědomě hlásaly, že k nim se „nemoc šílených krav“ nemůže nikdy dostat, a dneska ze „šílených krav“ samy šílí, bylo povícero. Jak se říká, odříkaného chleba - největší kus. Co ale bude dál? Zešílíme nakonec všichni?Zabiják jménem prionNemoc „šílených krav“ patří ke zvláštním chorobám, pro které mají lékaři učený název „přenosné spongiformní encefalopatie“.Znamená ve stručnosti to, že tyto choroby jsou nakažlivé a mění mozek na řešeto, které pod mikroskopem vypadá jako houba na mytí. Chorobu vyvolává zvláštní potvůrka zvaná prion. Není to živé, není to jedovaté, není to nic, co by do těla nepatřilo, a přitom je to smrtelné. Prion vzniká z jedné určité naprosto normální bílkoviny lidského nebo zvířecího těla, a to jejím nevhodným „zašmodrcháním“. Vlákno bílkoviny, která nám docela dobře sloužila, se zauzlí a rázem je zaděláno na pořádný malér. Vzniklý prion poslouží jako matrice pro zauzlení dalších zdravých molekul bílkoviny. Zdravé bílkoviny ubývá a místo ní se v nervové tkáni hromadí priony. Mozek si s nimi neví rady, nervové buňky hynou jedna za druhou a místo nich zůstávají jen prázdné díry. Místo mozku máme během několika let ementál.Výše popsané se může čas od času přihodit jak člověku, tak i zvířatům. U ovcí vyvolávají priony nemoc zvanou klusavka nebo také skrapie. Právě ovčí priony zřejmě stojí v pozadí vzniku „nemoci šílených krav“. Už od dvacátých let 20. století krmili britští farmáři skot krmivy, do kterých byla jako zdroj bílkovin přidávána tzv. masokostní moučka. Toto krmivo se vyrábí z těl uhynulých zvířat a v Británii se do masokostní moučky dostávaly zcela zákonitě i mozky ovcí uhynulých na klusavku.Dokud Britové při výrobě ohřívali mršiny na teploty nad 160o C, nic se nedělo, protože se priony zahřátím zničily. V sedmdesátých letech ale uhodila energetická krize a v rámci úsporných opatření byly teploty při výrobě masokostní moučky sníženy. Ovčí priony se tak dostaly do krmiva v plné formě. Po nějaké době se naučily priony ovcí šmodrchat zdravé bílkoviny skotu a měnit je na hovězí priony.Vymřou Britové?U lidí vyvolávají priony Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Pravděpodobost onemocnění Creutzfeldt-Jakobovou chorobou se pohybovala kolem jedné k milionu. Byla to obvykle nešťastná náhoda, vinou které se příslušná bílkovina začala v mozku nemocného sama od sebe „uzlit“. Choroba postihovala obvykle lidi kolem šedesátky a trvalo jí asi za osm měsíců, než člověka proměnila v dementní trosku a nakonec ho za nepěkných křečí zprovodila ze světa.To už ale dneska neplatí. Jen ve Velké Británii zemřelo v posledních několika letech asi 90 lidí na tzv. novou variantu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Tou onemocní lidé nakažení hovězími priony z masných výrobků obsahujících mozek nebo míchu „šílených krav“.Nová varianta postihuje lidi i hluboko pod třicítkou, nevyvolává tak hlubokou demenci a může oběť trápit déle než rok. Konec je ale stejný jako v případě „klasické varianty“ onemocnění. Nakonec si pro nemocného vždycky přijde zubatá s kosou.Nikdo neví, kde se postup nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby zastaví. I seriozní odhady se nepříjemně podobají věštbám z křišťálové koule. Když všechno dobře dopadne, nemusel by se počet nakažených lidí vyšplhat nad 150. Ale tytéž odhady ve své nejpesimističtější verzi předpokládají, že si nemoc může vyžádat v nejbližších letech jen v Británii 130 tisíc lidských životů. Všechno záleží na tom, jak dlouhá je inkubační doba nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Jednoduše řečeno, zaleží na tom, za jak dlouho po snědení hovězích prionů se nám v mozku zašmodrchá dost prionů na to, abychom definitivně zhloupli a zemřeli v nehezkých křečích. Výsledky nejnovějších výzkumů rozhodně nesvádějí k optimismu. Ukazuje se, že priony mohou svou oběť nahlodávat třeba třicet roků. Vrchol epidemie Creutzfeldt-Jakobovy choroby tedy ještě můžeme mít před sebou.Ze vzniku nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby lze vinit kdekoho, třeba zemědělce, veterináře nebo výrobce krmiv. Faktem zůstává, že vydatnou porci másla mají na hlavě britští politici.Na sklonku osmdesátých let, když už bylo jasné, že „nemoc šílených krav“ může ohrožovat i lidi, obracela v Londýně „železná lady“ každou libru nejméně třikrát, než se ji rozhodla utratit. Na prevenci a boj s novou chorobou jí bylo peněz líto. A tak nebyly peníze na to, aby se uvedla do života velice rozumná preventivní opatření. V některých školních jídelnách jedly děti maso s příměsí mozkové tkáně skotu (a tedy asi i s priony) ještě dva roky poté, co to bylo zakázáno. Peníze na kontrolu dodržování předpisů a na postihy případných hříšníků se totiž nenašly. Britská vláda navíc hrála po dlouho hru mrtvého brouka a tvářila se, že „šílené krávy“ jsou jen okrajový problém. Ministr zemědělství krmil před televizními kamerami vlastní dceru hovězím hamburgerem, aby dokázal, že britské hovězí je naprosto bezpečné. Dneska se asi modlí, aby tu hovadinu s hovězím nikdy nepodnikl.Další „šmodrchací“ chorobySpektrum prionových chorob začíná být nepříjemně pestré. Začínají se vyskytovat i u divoce žijících zvířat, konkrétně u jelenů a losů. Tato choroba je označována jako chronické chorobné vyčerpání (chronic wasting disease čili CWD) a v některých oblastech USA jí trpí asi 10 % jelenů. Lovci v Coloradu a Wyomingu už byli varováni před zvěřinovými hody z jelenů a losů vykazujících známky tohoto onemocnění. Přenos prionů z jelenů na člověka se zatím nepotvrdil, ale obavy vzbuzuje fakt, že tři Američané, kteří zemřeli na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu v nezvykle mladém věku kolem třicítky, si v dětství dopřávali jeleního masa, co hrdlo ráčí.Ani u člověka se výčet prionových chorob neomezuje je na dvě varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nejslavnější lidskou prionovou nemocí bylo donedávna kuru novoguinejských lidojedů z kmene Fore. Když někdo na kuru zemřel, sešli se jeho příbuzní a projevili mu úctu tím, že si na něm pochutnali. Tím bylo zajištěno, že se někteří stolovníci s odstupem času sami ocitnou na jídelníčku svých příbuzných, protože ti, kteří si pochutnali na mozku a míše, se nakazili priony a sami pak nemoci kuru podlehli. Tento začarovaný kruh přeťali až katoličtí misionáři, kteří lidojedům jejich kanibalské choutky rozmluvili. Vzácně se vyskytují i další lidské prionové choroby. Všechny jsou neléčitelné, všechny jsou smrtelné.K čemu je to dobré?Málo se mluví o tom, proč se vůbec jedna z bílkovin lidského nebo zvířecího těla „zašmodrchává“. Že by to byl evoluční zmetek? Že by se přírodě do jejího dokonalého systému výběru nejzdatnějších vloudila chybička? To se nechce věřit. V přírodě má všechno svůj smysl. Dokonce i priony způsobující smrtelná a zatím nevyléčitelná onemocnění. Ukazuje se, že „šmodrchavé“ bílkoviny mohou být výhodné.Představme si třeba kvasinku, která se ocitla v nesnázích. Něco jí chybí nebo jí něco krutě ztrpčuje život. A najednou se v jejím těžce zkroušeném jednobuněčném těle začne „šmodrchat“ jedna z mnoha bílkovin. Bílkovina tím získá nové vlastnosti a najednou může plnit v kvasince úplně nové úlohy. Shodou okolností právě tohle kvasinka potřebovala, aby se vypořádala s momentální tísní. Asi se nebudeme divit, že se kvasinky s takovou „šmodrchavou“ bílkovinou prosadí.Všechno nasvědčuje tomu, že priony vyvolávající u skotu „nemoc šílených krav“ a u člověka Creutzfeldt-Jakobovu chorobu jsou pozůstatkem nějakého podobné výhodné „šmodrchavé“ bílkoviny. A bylo by s podivem, kdybychom ve svém těle měli takový vynález jen jeden. Mnohem pravděpodobnější je, že jsme jimi docela slušně prosyceni. Jen o tom ještě nevíme.Lidská dědičná informace obsahuje 25 000 až 40 000 genů a podle většiny z nich se v našem těle vyrábí nějaká bílkovina. Může mezi nimi být i bílkovina, jejíž molekula jen čeká se „zašmodrcháním“ jen na polechtání elektromagnetickým vlněním z mobilních telefonů. Mobilujeme a netušíme, že se nám to v hlavě pomalu, ale jistě „šmodrchá“. Za patnáct, dvacet nebo třicet let to budeme mít tak „zašmodrchané“, že nebudeme vědět, co je to mobil.Také nové léky by si mohly s našimi „šmodrchacími“ bílkovinami nehezky pohrát. Na doporučení televizní reklamy při rýmě a nachlazení pilně užíváme nějaký ten „frňacín“ nebo „hepčíkalín“ a netušíme, jak se nám tím uzlí bílkoviny v těle. Testy ověřující zdravotní nezávadnost léků mohou jen stěží odhalit nepříznivé efekty, které se objeví po několika desetiletích. Až se tyto následky za dvacet let projeví, bude už pozdě. Až nám přijde omluvný dopis výrobce zaručeného prostředku proti rýmě a kašli, nemusíme dost dobře vědět, co si máme s tím papírem počít.Jestliže Creutzfeldt-Jakobova choroba postihuje nervovou tkáň a především míchu a mozek, pak další „šmodrchací“ choroby mohou útočit na naše plíce, svaly, kosti, zuby, játra, prostě na cokoli. V budoucnu můžeme být všichni pilnými návštěvníky prionologických oddělení nejbližší nemocnice.Dají nám priony křídla?„Šmodrchacích“ bílkovin v našem těle bychom se ale neměli zase až tak děsit. Příroda nevybavila živé tvory „šmodrchacími“ bílkovinami proto, aby je vyhubila, ale aby jim umožnila přežít ve světě, kde se přirozený výběr nejsilnějších a nejschopnějších s těmi slabšími a méně schopnými nijak nemazlí. A tak nemůžeme vyloučit, že nám nově „zašmodrchaná“ bílkovina dodá zcela nové a dosud nevídané schopnosti. Genetické výzkumy na myších naznačují, že někdy stačí opravdu jen maličko a život se od základu mění. Stačí mít v některých nervových buňkách jen nepatrně víc jedné jediné bílkoviny a výkonnost myšího mozku stoupne na pětinásobek. Stačí nemít v buňkách jednu jedinou bílkovinu a myš žije o třetinu déle a navíc je odolná vůči stresu.Takže kdo ví, na co všechno máme již zaděláno. Jedna televizní reklama tvrdí, že jistý energetický nápoj vám dá křídla. Kdo ví, třeba reklama vůbec nepřehání. Pár let si budeme dávat loka, jedna z komponent nápoje nám začne „šmodrchat“ nějakou tu bílkovinu a za dvacet let nám mezi lopatkami vyraší peroutky. Pivo tyhle účinky zcela jistě nemá, to už je prověřeno tisíciletími konzumace pěnivého moku. Je to škoda, protože za pár let nás začnou bolet nohy a pak bychom si mohli s Kropáčkem do výčepu k Rosům zaletět.

Pokračovat na článek


Posilování - frekvence tréninku

Rozhodli jste se posilovat, ale nevíte jakou frekvenci zvolit? Máte pochybnosti o tom, zdali Váš stávající tréninkový systém je tím nejlepším možným? Pokud jste začali alespoň trochu pochybovat o korektnosti fázování Vašeho tréninku, nebo se jen chcete dozvědět nové informace, je tento článek určený přímo Vám!1.  TréninkVelmi rozšířením systémem je trénink třikrát týdně a nejvíce se využívá zejména na kondiční posilování. Je stavebním kamenem (základ) každého začátečníka, ale na druhou stranu mnozí vrcholoví sportovci jej s oblibou využívají především v přechodném období. Podstatou tohoto cvičení je předcvičení těla jedním, případně dvěma cviky na svalovou jednotlivou svalovou partii. Frekvence tréninků záleží na vlastnostech cvičence a to v první řadě na jeho vyspělosti a pak na zaměření – v objemovém tréninku se cvičí s nižší intenzitou než při období rýsování.1.1.  PřetrénováníNezapomeňte, že naše tělo roste a sílí v době odpočinku. U velkých svalových partií jakými jsou např. stehna nebo záda potřebujeme regenerovat až 3 dny (72hodin). Naproti tomu menší svalové partiie můžeme znovu procvičovat po 2 dnech odpočinku (nejméně ale 48 hodin). Proto nikdy netrénujte stejnou svalovou partii den po sobě. Za prvé spíše než žádaného svalového růstu dojde k jeho minimalizování (sval se rozpadne na energii) a budete přetrénovaní.2.  Počet tréninkůPři frekvenci tréninku každý 2. den se svalové partie rozdělí na dvě části. První den předcvičujete jednu část - př. břicho, prsa, záda, biceps, následující den druhou část – ramena, tricepsy, stehna, lýtka. Kombinace svalových kombinací mohou být samozřejmě rozdílné, kdy záleží na individuálním přístupu. V praxi jednu svalovou partii předcvičujeme po 5 sériích a 8 opakováních. Tento styl je vhodným pokud se zaměřujete na rozvoj síly a nárůst svalové hmoty.Druhou možností je trénování 3 dny za sebou. Nejprve si rozdělíme svalové partie na tři části. Po třech dnech tréninku následuje den volna. Tento styl je oblíbený u pokročilých kulturistů, protože se při něm dá uplatnit upřednostnění jednotlivých svalových partií, které jsou předmětem našeho zájmu.Další možností trénink 4x týdně. Tento systém je v podstatě tím nejrozšířenějším. Používá se jak u mírně pokročilých tak i u vyzrálých kulturistů. Svalové partie se rozdělí na horní a dolní polovinu těla, kterou procvičíme ve dvou dnech po sobě. Následuje jeden den volna, pak zase dva dny trénink a dva dny odpočinku. Výhoda spočívá v pravidelném a neustále se opakujícím tréninkovém cyklu. Každá svalová partie se tedy procvičí dvakrát týdně. Zpravidla se používají na velké svalové partie 3 různé cviky. U malých svalů cvičíme po 4-5 sériích.Následující frekvence se nedoporučuje začínajícím – je vhodným pouze pro pokročilé kulturisty. Jedná se o trénink 6x týdně. Styl takovéhoto cvičení je velmi náročný, protože se cvičí šest dní za sebou a teprve potom následuje den volna. Svalové partie dělíme do třech částí, čímž procvičíme každou partii 2x týdně s větším počtem cviků a sérií, které kombinujeme s různým počtem opakování a hmotností zátěže. Tento systém používají kulturisté ve fázi závěrečné přípravy na závody.Poslední možností, kterou si zmíníme, je trénink dvoufázový. Dvoufázový trénink umožňuje důkladné procvičení každé svalové partie. Dopoledne a odpoledne procvičíme 1-2 partie (různé). Výhody spočívají v možnosti kvalitního soustředění na průběh celého tréninku. Dále trénink netrvá moc dlouho a můžeme procvičit více sérií na svalovou partii. Dvoufázový trénink je další vhodnou možností finální přípravy na soutěže.

Pokračovat na článek


Spíte dobře?

Nemáme to věru vůbec jednoduché. Život se zdá být stále hektičtější. Náš běžný pracovní den na nás klade stále větší nároky. Musíme se hodně otáčet, abychom pokryli své existenční, společenské případně luxusní nároky. Jednoduché to nemáme ani co se týče vtahů: slušného člověka aby jeden pohledal, natož aby ho donutil s námi žít ve společné domácnosti. A když už se to nakonec podaří, začíná to nejtěžší, co vůbec lze – život v páru. A to je teprve problémů a stresů!Všechny ty problémy se na nás samozřejmě projevují. Aby toho nebylo málo, musíme totiž ještě být krásné a navíc v pohodě. Jak to ale při tom všem udělat?Je jasné, že čím větší si dopřejeme zápřah, tím promyšlenější musíme mít způsob regenerace. Jinak zákonitě musíme zkolabovat. Nejdelší regenerací, kterou si dopřáváme každý den, aniž bychom si to uvědomovali, je náš spánek. Proto také velmi záleží, zda bude dostatečně kvalitní.Nikdo přesně neví, co znamená optimální doba spánku a jestli něco takového vůbec existuje. Jedna věc je však jistá – spíme proto, abychom dopřáli dostatek odpočinku svému tělu i své duši a cítili se ráno odpočatí a svěží. Proto nás samozřejmě zajímá, zda existují nějaké možnosti, jak svůj spánek zkvalitnit a využít dobu nočního odpočinku na maximum. Pojďme se tedy podívat, co pro to můžeme udělat:1. Respektujte své vnitřní hodinyJako všechno v přírodě jsme i my naprogramováni na určitý cyklus. To je také důvodem, proč máme problémy v momentě, kdy překročíme časové pásmo. Naše naprogramované časy vstávání a usínání jdou najednou proti hodinám, které najednou mají hodinovou ručičku stále na špatném místě.Ano, jsme naprogramováni nějakým způsobem, a buď toho můžeme využít ve svůj prospěch, nebo to můžeme ignorovat. Což děláme za určitých okolností všichni. Typickým případem je páteční nebo sobotní večer. Po dlouhém a únavném pracovním týdnu uděláme něco, co absolutně nerespektuje naše vnitřní hodiny a co jde přímo proti našemu vnitřnímu nastavení. Jak se taková akce asi projeví v pondělí ráno, když máme jít zase do práce? Budeme se cítit odpočatí a svěží? Nebo budeme ještě více unavení, než jsme byli v pátek?Základní pravidlo pro zdravý a osvěžující spánek zní: vstávejte každý den ve stejnou dobu bez ohledu na to, v kolik jste šli večer spát.2. Budujte si správné návyky pro zdravý spánekVětšina toho, co děláte ve večerních hodinách, pravděpodobně ovlivní kvalitu vašeho nočního spánku. Pokud si tedy před spaním dopřáváte bohaté večeře, intenzivní cvičení nebo dokonce kávu nebo energetické nápoje, asi to vašemu spánku příliš nepomůže. Tohle jsou ale věci, které jsou všeobecně známy, a slyšel o nich snad každý. Ale jsou i další věci, které váš spánek ovlivňují, ale nejsou tolik v povědomí, jako například že spát byste měli v klidném a tichém prostředí, že vaše ložnice by měla být dostatečně větratelná, že by v ní neměl být slyšet hluk z ulice, atd. Ale také že byste měli před spaním omezit působení „blue light“, neboli světla z počítačových a televizních monitorů před spaním.3. Vytvořte si vlastní rituályJe s podivem, jaký vliv mohou mít rituály na váš spánek. Zkuste se zamyslet, co všechno pravidelně děláte před usnutím. Pokud těmto činnostem dáte pevné pořadí a vytvoříte z nich systém, který budete pravidelně každý den opakovat (večerní hygiena, nastavení budíku, přečtení několika stránek z vaší oblíbené knihy, atd), vaše tělo začne postupně odesílat signály do mozku, že spaní už je blízko. Tak vaše podvědomí začne vaše tělo připravovat na spánek, který vás čeká. Uvidíte, že časem budete usínat rychleji.Někteří lidé používají také „spánkové aroma“, které vyvolává asociace na spánek. Ať už jde o vonný olej nebo vonné svíčky, jsou volně k dostání, takže si můžete vytvořit dostatečnou zásobu, pokud vám tato „spánková terapie“ pomáhá. I ji můžete zařadit do svého večerního rituálu. Pokud si zvolíte nějakou uklidňující nebo relaxační vůni, která vás neruší, bude určitě příjemné usínat v provoněné místnosti.4. Využijte sílu světlaNáš mozek je naprogramován tak, aby upadl do spánku, je-li ve tmě. Je tedy jasné, že nejlepší pro náš organizmus je spaní ve tmě nebo alespoň v šeru. Jak je to ale s probouzením? Podle této logiky ostré světlo udržuje bdělost. V praxi to tedy znamená, že pokud nás ráno budí ostrý zvuk budíku a musíme vstávat, ještě když je venku tma, znamená to pro náš organizmus velký šok a stres.Je-li to i váš případ a vaše zaměstnání vyžaduje vstávání v těchto nepřirozených podmínkách, uvažujte o možnosti pořídit si do ložnice stmívač a nastavit ho tak, aby ráno simuloval rozednění. Tak se vaše probouzení přiblíží běžným podmínkám, kdy vás budí denní světlo za oknem.5. Využijte v ložnici zenové prvkyJak to vypadá ve vaší ložnici? Máte všude dokonalý pořádek a perfektní systém? Nebo to u vás vypadá jako po výbuchu, všude je poházené oblečení, police jsou přeplněné knihami a časopisy nebo se tam dokonce válí prázdně plechovky od koly nebo od piva a další neidentifikovatelné „smetí“?Nevěřili byste, jaký vliv má na vaše pocity i na atmosféru v místnosti, zda je přeplněná nebo zda je v ní systém a pořádek. Jakmile se zbavíte věcí, které nepotřebujete, prostor získá více klidu a harmonie. Pokud jste v místnosti, kde na vás každá věc volá, že je s ní ještě třeba něco udělat nebo ji uklidit nebo jinak dořešit, nikdy nebudete v klidu. Nepořádek a neuspořádaný systém působí negativně a rušivě.Zamyslete se proto nad organizací věcí ve svém bytě nebo alespoň v místě, kde spíte. Uvidíte, že pokud uspořádáte věci tak, aby od vás už nevyžadovaly žádnou další akci, budete si moci svůj odpočinek v takovém prostoru více vychutnat.6. Připravte si kvalitní spánek už během dneUž vidím, co všechno se vám teď honí hlavou. Co to jako znamená? Jako že se budu celý den kontrolovat, abych se mohl v noci pořádně vyspat? To po mě snad nikdo nemůže chtít!!!Tak jsem to ale vůbec nemyslela. Myslím tím všeobecně zdravé návyky, které běžně zahrnujeme do svých dní a které mají vliv i na náš spánek. Především následující jsou určitě velkým přínosem při přípravě cesty od bdělosti k hlubokému spánku:• Cvičení a sport.Patříte-li k těm, kteří do svého denního rozvrhu zahrnou i pravidelné cvičení nebo jiný sport, pravděpodobně se vám úspěšně daří s jeho pomocí snížit hladinu stresu a uvolnit endorfiny. Časem se naučíte rozpoznávat, že se to projevuje večer, když usínáte snadněji, i ráno, když se odpočatí probouzíte.• Pestrá lehká strava.Pokud jíte přes den správné věci a zároveň se vyhýbáte nezdravým a těžkým jídlům, která zatěžují trávicí trakt, je velmi pravděpodobné, že večer budete klidnější a šťastnější, což také ovlivní váš spánek.• Kouření a alkohol.Kouření je nezdravé a navíc je to stimulant, takže je jasné, že na váš spánek má vliv i množství zapálených cigaret během dne. Pokud jde o alkohol, tak jeho vliv na kvalitu spánku byl rovněž prokázaný. Pijete-li moc, zatěžuje to vaše játra a ledviny a tato zátěž nedovolí vašemu tělu, aby se po alkoholovém večírku cítilo odpočinuté a svěží.Jedna sklenka vína před spaním však naopak může zlepšit jak vaše usínání, tak i vaše spaní. Stačí k tomu přidat příjemnou uklidňující hudbu, případně uklidňující vůni. Tím vším se sníží pocit napětí7. Spánková hygienaPokud si myslíte, že pojem „spánková hygiena“ odkazuje na večerní mytí nebo na míru čistoty během spánku, je to jen část pravdy. Spánková hygiena zahrnuje všechny podmínky, které přispívají k dobrému spaní:• Od pozdního odpoledne (4 až 6 hodin před usnutím) nepijte kávu, černý nebo zelený čaj, kolu ani energetické nápoje a omezte i jejich požívání během dne. Jejich povzbudivý vliv na organizmus ruší spánek.• Vynechejte večer těžká jídla, poslední pokrm zařaďte 3 až 4 hodiny před ulehnutím.• Váš spánek může zlepšit lehká procházka po večeři. Naopak cvičení 3 až 4 hodiny před ulehnutím může spánek narušit.• Po večeři už neřešte důležitá témata, která vás mohou rozrušit. Snažte se naopak nějakou příjemnou činností zbavit stresu a připravit se na spánek.• Alkohol před usnutím kvalitu spánku zhoršuje.• Kouření před usnutím narušuje kvalitu spánku, neboť nikotin rovněž organizmus povzbuzuje.• Postel i ložnici užívejte pouze k spánku (nebo k sexu), odstraňte z ložnice televizi, nejezte v posteli, nečtěte si, ani v ní přes den neodpočívejte.• V ložnici minimalizujte hluk a světlo a zajistěte vhodnou teplotu (nejlépe 18 – 20°C)• Uléhejte a vstávejte každý den včetně víkendu ve stejnou dobu plus mínus 15 minut).• Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Technologie

Můžeme poznat, s kým chatujeme?

Zkušení internetoví surfaři tvrdí, že je velký rozdíl mezi komunikací prostřednictvím chatu a prostřednictvím diskusních fór. Na chat se připojíte o něco snadněji a jeho prostředí automaticky vede k větší míře anonymity a nezávaznosti toho, co napíšete. Vaše texty z chatu totiž během několika minut nenávratně mizí, nezůstává po vás žádná vizitka, nikdo nemůže zpětně dohledávat, co jste kdy a kam a o čem napsali. Naopak na diskusním fóru máte se svou přezdívkou spojenou i ikonku a vaše příspěvky jsou archivovány. To vede k většímu pocitu odpovědnosti za vše, co píšete, i za to, jak a jako kdo vystupujete. Na diskusních fórech se lidé obvykle méně přetvařují a chodí na ně rozebírat o něco vážnější problémy než na chatech. Také se fóra řídí přísnějšími formálními pravidly.Seznamování prostřednictvím chatu vede ve více případech ke zklamání právě proto, že zde dochází obvykle k většímu rozdílu mezi napsaným a realitou. Také – alespoň v českém prostředí – chaty přitahují mladší, často ještě pubertální publikum.Také nejnovější výzkumy jsou skeptické v možnosti poznat toho druhého podle jeho textu. Odborníci Pepperdinské univerzity v Kalifornii dali dvaaosmdesáti studentům vyplnit test osobnosti a pak je nechali chatovat. Jiné skupině studentů předložili výpis příspěvků jednotlivých účastníků chatu a požádali je, aby odhadli jejich osobnostní rysy. Profil, který dotázané osoby o neznámých chatujících osobách vytvořili, se téměř vůbec neshodoval se skutečnou, psychotestem zjištěnou osobností dotyčných účastníků chatu.Jen o něco optimističtější jsou závěry výzkumu provedeného na Novém Zélandu na University of Otago. Výzkum ovšem probíhal na základě textů elektronické pošty. Co pokusné osoby uhodly téměř vždy (v 90% případů) bylo pohlaví autora e-mailu. Ukázalo se, že když například autor textu přejde na téma, které je typicky mužské (např. rugby), a přitom nijak nezmění styl vyjadřování, jde obvykle o ženu. Muž by v takovém případě zabarvil svůj projev emotivněji.Obecně je možné pohlaví pisatele určit spíše podle stylu psaní než podle tématu, o němž píše. Další tipy, jak pohlaví poznat: Pokud dotyčný často klade otázky, dokáže dělat uštěpačné poznámky o vlastní osobě a často se zmiňuje o emocích, jde s větší pravděpodobností o ženu. Muži se naopak dají poznat podle většího množství vyjadřovaných osobních názorů, urážek a... gramatických chyb. 

Pokračovat na článek


Hoaxy a viry – inteligence a hloupost?

Stahování pošty má v poslední době pravidelné schéma: přijde určitý počet e-mailů a po odečtení všech pracovních, vyžádaných, nevyžádaných a soukromých mailů zbude přibližně třetina původního počtu s výmluvnými zprávami: „How are you ? When I saw this screen saver, I immediately thought about you. I am in a harry, I promise you will love it!“ a připojeným .scr souborem. Vir, řeknete si. Jen naivní, světa a I_Love_You neznalý člověk otevře tikající balík, i když od známého zasílatele... Kdo přeci jen šetřič nainstaluje, tomu se uzavřou všechny běžící aplikace, soubor se okamžitě replikuje v jeho emailovém programu (Outlook) a pošle na všechny adresy. Následně systém selže a uživatel se ocitne v harrym, alespoň to tvrdí přední počítačoví virologové. Podle nich nový virus pojmenovaný Goner pochází z Francie a představuje globální hrozbu všem internetovým uživatelům, protože se může šířit i přes instantní messengery (ICQ) a chaty (za předpokladu, že umožňují práci se soubory - IRC). Podle klesající kvantity viru Goner v mém inboxu soudím, že mě zná o pár blbců méně.Antivirová společnost McAfee dala Gonerovi speciální označení pro rychle se šířící virus - „průrazák“ a tím kráčí ve šlépějích předchozího průrazáku Badtrans. Existuje variace Gonera s prázdným textovým polem a souborem „sorry_about_yesterday.mp3.pif“. Litovat včerejška bude pochopitelně jen ten, kdo soubor spustí – virus, sám o sobě neškodný, se s pomocí stupidity uživatele může vesele pomnožit. Možná jste se s uvedenými dárečky setkali, možná jste si je v dobré víře spustili, možná o nich slyšíte poprvé – je vám ale jasné, že otevírat čtyřiceti kilové šetřiče obrazovky s tím, že vám známý z ničeho nic poslal podezřelý soubor, je poněkud hloupé. Nikdy to už neuděláte, OK? Uvažujte paranoidně – ochráníte tak vlastní data a počítač.Ale pozor! Dostáváme se k zajímavé části: virus Goner se spustí jen v případě, že slepě věříte zasílateli, tedy, věříte informaci, která na sebe váže spuštění Gonera a samotná destrukce probíhá automaticky. Ale co dělat, když vás infikuje pouhý text a vy si dobrovolně zrušíte systém? V takovém případě jste se právě potkali s hoaxem neboli internetovou fámou. Mezi všemi těmi Gonery a Badtransy se pravidelně vyskytuje varovná zpráva oznamující infikování počítače virem FNBK, který se prý dá odstranit smazáním SULFNBK.EXE. Mail je psán v češtině a podrobně popisuje postup, jak se souboru zbavit na věky. Seriózním hlasem nabádá k dezinfekci systému a téměř otcovsky vysvětluje vznik, průběh a následky onemocnění. Když uživatel vidí tak zasvěcené podání a uvědomí si, že by jeho antivir mohl něco zanedbat, soubor pochopitelně smaže – a tím zničí knihovnu obstarávající dlouhé názvy dokumentů.Obávám se, že na takovou rafinovanost jsem neskočil jen já, ale stovky dalších, kteří navíc varování samaritánsky rozeslali po všech konferencích a mail-listech: „Podle nasledujicich pokynu jsem uvedeny soubor opravdu nasel na hardisku a podarilo se mi jej zrusit,“ nebo „kua ja ho mnel taky ac sem to taky necekal,“ či „Taky jsem naletela... naletela cela rodina,“ nebo „Prosím rozeslat na e-mailové adresy lidí se kterými udržujete kontakt,“ a tak dále. Zatímco Goner byl po spuštění částečně autonomní, hoax se množí a realizuje za přispění uživatele, jako by ho naprogramoval předem. Taková teorie by odpovídala memetice, ale do té zde zasahovat nehodlám, je poměrně složitá a fascinující. Obrana před hoaxem je buď být neuvěřitelně paranoidní (internet paranoiu podporuje), ale to pak můžeme nad každým podezřelým mailem přemýšlet, jestli se teď náhodou nemáme zachovat právě opačně, než nás mail vyzývá a tím mu třeba vyhovět. Sledování informačních stránek jako je český www.hoax.cz je k nezaplacení.Jsou pak antivirové programy vůbec k něčemu? Počítač sice ochrání, ale ne před uživatelským zásahem. Jestli něco dokazuje jejich nesmyslnost, tak je to právě fenomén hoaxu, potažmo lidské blbosti u virů typu Goner. Pravděpodobně si to samé uvědomují výrobci antivirů a všechna potenciální nebezpečí s entuziasmem rozšiřují, stejně jako anthrax kolem sebe svého času vytvořil „mediální bugr“. Mimochodem, osobně nemám na počítači žádný antivirový program nainstalován již několik let a zatím se problémy neobjevily. Ne snad, že bych byl tak bezstarostný, ale jediné skutečné „virové“ nebezpečí na světě představují hackeři, kteří pracují individuálně, okamžitě se přizpůsobují druhé straně a v případě nebezpečí se mohou okamžitě stáhnout a strategii zavirování vzdáleného systému přepracovat.Dělat definitivní závěr ve smyslu „lidi, koukejte, kam šlapete,“ je krátkozraké, protože internetové viry se přizpůsobují momentální hladině globální uživatelské ostražitosti a budou vždy o něco vynalézavější. Pravděpodobně se v budoucnosti viry nebudou specializovat na souborové infikování, ale na zmanipulování uživatele k modifikaci vlastního systému. Stačí jen málo: napsat dostatečně přesvědčivý text a sebelepší antivir vám nepomůže. 

Pokračovat na článek


Pod nadvládou robotů?

Robot má zpožděníKdyž zalistujete v klasické sci-fi Já, robot od Isaaca Asimova a zároveň se porozhlédnete kolem sebe, dojdete zákonitě k závěru, že tu něco nesedí. Podle Asimova se měli kolem nás už několik let batolit roboti ,kteří by připomínali jednodušší verze robota R2-D2 z Hvězdných válek. Takový robot by uklidil, vypral, uvařil oběd a zalil květiny. Nebyl by to žádný Einstein. Jen těžko byste si s ním popovídali třeba o Kantově pojetí lidské důstojnosti. Jako kumpán, který neodmlouvá a nepeskuje vás, že jste nadrobili na koberec před televizí , by ale docela ušel.Jenže dnešní roboty jsou v podstatě jen hloupí nádeníci typu „přines, podej, podrž“. Také to pro nás nejsou „ti roboti“, ale „ty roboty“. Vnímáme je jako věci i z ryze gramatického hlediska. Nejsou to žádní kámoši do nepohody, ale tupé a pasivní „mašiny“.Asimov vydal svou knihu o robotech v roce 1950 a rok 2000 mu připadal jako dostatečně vzdálená budoucnost pro uskutečnění těch nejfantastičtějších vizí. S odstupem času se dá říci, že Isaac možnosti robotů i lidstva dost přecenil. Shodou okolností kladou současní odborníci naplnění svých nejtajnějších snů v oblasti robotiky rovněž do budoucnosti, od níž nás dnes dělí půl století. Jsou jejich vize založeny na solidnějších základech než fantazírování Isaaca Asimova?Skutečně inteligentní robot potřebuje do hlavy pořádný počítač nebo spíše elektronický mozek. Současné počítače použitelné pro konstrukci robotů zvládají miliardu operací za sekundu. Vzhledem k poměrům, jež vládnou v produkci robotů, jsou takové počítače skutečná „děla“. Robotům, kteří přivážejí ve velkých továrnách ze skladu surovinu a do skladu ukládají hotové výrobky, stačí strčit do hlavy počítač schopný provádět 10 milionů operací za sekundu. Takový robot je chytrý asi jako průměrný šváb. Není divu, že tito tupci hledají těžko uplatnění. Ve světě jich pracuje pouhých 10 000 a jejich výrobci se potýkají se značnými odbytovými potížemi.Obdobu robota R2-D2 bychom si ale nepořídili, ani kdybychom mu nacpali hlavu tím nejlepším, co současný elektronický průmysl nabízí. Takový robot by sice zvládal miliardu operací za sekundu, ale stejně by to byl jen „plechový tupec“, protože i hodně průměrný lidský mozek se během jediné sekundy vypořádá se stotisíckrát větší porcí úkonů.IQ ještěrky nebo myšiNěkteří vědci předpokládají, že s tím, jak poroste výkonnost a kapacita počítačů, se budou schopnosti robotů blížit schopnostem vyšších živočichů a nakonec zákonitě dostihnou a předstihnou schopnosti člověka. Odpůrci tohoto náhledu na umělou inteligenci předpokládají, že zdokonalování počítačů nás nakonec přivede ke zjištění, že možnosti počítačů jsou omezené a nemohou překročit určitou mez. Zdokonalování robotů podle skeptiků narazí na bariéru, která nedovolí, aby se roboti vyrovnali člověku. Z těchto dvou variant je pochopitelně lákavější ta první. Podívejme se, jakým tempem by se mohla naplňovat.Kolem roku 2010 předpovídají optimističtěji ladění odborníci nástup robotů s počítači schopnými provádět za sekundu 5 miliard operací. Tito roboti budou svým IQ srovnatelní s ještěrkou. Zdá se to málo, ale právě překonání této hranice v kapacitě umělé inteligence považují vědci za nezbytný předpoklad pro konstrukci „universálních robotů“ velikosti člověka, které bude možné naprogramovat k plnění širokého spektra jednoduchých úkolů. Tihle roboti se nebudou umět vypořádat s náhlými změnami a zvraty. Občas někde něco „zvrznou“ nebo uvíznou ve slepé uličce. Přesto by mohli zastat spoustu těžké a důležité práce v továrnách, obchodech, domácnostech, na polích nebo v ulicích měst.Po nich přijde druhá generace universálních robotů. Měli bychom se jí dočkat zhruba v roce 2020. Roboti této třídy si v hlavách ponesou počítače schopné provádět 100 miliard operací za sekundu. Co do pomyslného IQ snesou srovnání s myši. Hlodavci jsou sice hloupější než delfín, ale přesto zvládají spoustu věcí. Stejně schopní budou i roboti druhé generace. „Myší“ roboty bude možné trénovat a cvičit ke zvládnutí úkolů, pro které nebyli při výrobě naprogramováni. Robot se sám bude učit na základě negativních i pozitivních zkušeností. Když se vypořádá se zadaným úkolem rychle a správně, pak spotřebuje na splnění úlohy méně energie a bude se „cítit lépe“. Příště bude postupovat při zvládání podobného úkolu s obdobnou taktikou. Bude tak vlastně využívat zkušenosti, které při plnění úkolu získal. Naopak, pokud se mu něco nepovede (např. nesplní úkol nebo něco rozbije), bude se příště snažit, aby se vyvaroval stejné chyby. Roboti se tak budou ve svých výkonech sami pomalu, ale jistě zlepšovat.Chytří jako opiceNěkdy kolem roku 2030 se objeví třetí generace robotů „chytrých jako opice“. To bude o těchto robotech platit doslova a do písmene, protože budou vládnout inteligencí našich nejbližších živočišných příbuzných. K tomu je ale budeme muset vybavit počítači schopnými zvládnout impozantní porci 5 000 miliard operací za sekundu. Tito roboti už nebudou při učení odkázáni na metodu pokusů a omylů jako jejich hloupější kolegové z řad robotů druhé generace. Pomocí složitých počítačových modelů si budou své konání promýšlet na několik „tahů“ dopředu. Nejprve si zodpoví otázku: „Co se stane, když udělám tohle nebo tohle?“ Porovnají výsledky různých postupů, vyberou ten nejlepší a teprve pak se pustí do díla.Při rozhodování budou zohledňovat nejen přírodní zákonitosti, ale třeba i „společenské klima“. Robot třetí generace nebude zkoušet zvednout předmět, který je nad jeho síly. Předem si spočítá, jestli má šanci s břemenem pohnout. Bude také vědět, že to, co má odnést, se jmenuje stůl a že jej má přemístit z kuchyně do obýváku. Nebude to sobecký, do sebe zahleděný ňouma. Bude brát ohledy na lidi nebi i roboty kolem sebe. Nejen že je při stěhování stolu neporazí, ale bude vědět, že nemá stolem při pokládání prásknout, protože by k smrti vyděsil lekavou starou tetu nebo by probudil uřvaného kojence, kterého se matce konečně podařilo uložit ke spánku.Schopnost „modelování“ přinese uživatelům robotů iluzi, že jejich „plechový společník“ skutečně myslí, uvažuje a cítí. Takový robot vám koupí k svátku kytku a ještě přitom vezme v potaz, že nemáte rádi žluté tulipány. Nemusíte mu poroučet, aby vám pustil v televizi přenos derby Sparta versus Slávia, protože vám ho pustí sám od sebe, aby vám „udělal radost“.Chytřejší než člověkPo roce 2040 překročí počítače v hlavách robotů čtvrté generace robotů svou výkonností magickou hranici 100 000 miliard operací za sekundu. To jim umožní abstraktní myšlení a dodá jim to schopnost zobecňovat. Jejich „duševní software“ vyjde z programů, které se osvědčí u robotů třetí generace. Programy budou ale budou schopny sebezdokonalování v takové míře, že nakonec zcela jistě předčí duševní schopnosti svých lidských tvůrců. Odborníci na robotiku považují celý proces zdokonalování robotů bude jen za rekapitulaci evoluce lidské inteligence, i když v tomto případě bude vývoj probíhat milionkrát rychleji.Robot chytřejší než člověk přinese do lidské společnosti hluboké změny. Člověk už nebude ten, kdo ví všechno nejlíp. A nebude už také o všem rozhodovat. Naopak, značnou část zodpovědnosti a tudíž i s pravomocí přenese na roboty. Zřejmě vzniknou velké a prosperující společnosti, v kterých nebude zaměstnán jediný člověk.Optimisté předpokládají, že lidé neztratí vládu nad chodem věcí. Člověk by se podle nich měl soustředit především na formulování pravidel, jimiž se bude robotizovaný svět závazně řídit. Měl by si také pohlídat, aby se tato pravidla nestala jen pouhým cárem papíru. K čemu by byla lidská pravidla, na která by roboti otevřeně nebo skrytě kašlali? Představy optimistů tak trochu připomínají naivní vize autorů sci-fi z dob „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Naši prapotomci by měli trávit celé dny na společenských akcích, při rekreaci nebo umělecké tvorbě. My lidé budeme už dělat jen ty ušlechtilé věci a na hnusnou přízemní rachotu (i tu duševní) budeme mít roboty.Z té záplavy optimismu jde na člověka tak trochu strach. Najednou tady bude někdo, komu nebudeme vidět do hlavy. Budeme žít s roboty, jejichž duševní pochody nebudeme do důsledku chápat a nebudeme jim dost dobře rozumět. Co když se jim jejich role začne zajídat? Co když zatouží po rekreaci, společenských dýcháncích a umělecké tvorbě? Co když se začnou rozhlížet po někom, kdo by na a za ně pracoval? Co když proti nám začnou kout pikle? Můžeme si sice namlouvat, že zabudujeme do robotických mozků zábrany, které nedovolí robotům vystupovat proti zájmům lidstva. Kdo nám ale zaručí, že nás ti pekelně chytří roboti nakonec nedoběhnou?A tak možná nakonec přeci jen dojde na předpověď skeptiků. Roboti svými duševními schopnosti nikdy člověka nepřekonají. Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jim to ze strachu o své výsadní postavení ve světě prostě nedovolíme.

Pokračovat na článek