Výsledky vyhledávání pro dotaz magazín

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Subkultura graffiti 3.

3.1. Rozšíření graffiti mimo USAKe konci sedmdesátých let 20. století se graffiti rozšířilo prostřednictvím tisku, galeristů, kteří začali vystavovat díla graffiti artu, a skrze turisty navštěvující USA (či naopak díky „cestujícím“ autorům graffiti) i do Evropy a dalších zemí.Ačkoli formy graffiti zůstávají pro všechny tvůrce graffiti obdobné, je možné mluvit o tom, že v každé evropské zemi se vytvořil částečně samostatný styl a především odlišný přístup k graffiti. Tvůrci v některých zemích zcela navazují na původní styl z USA („old school“) a nesnaží se styl a formu rozvíjet, jinde je tomu naopak - styl sdělení využívaný v USA je sice považován za kultovní, ovšem částečně překonaný: tito autoři se potom soustřeďují např. na vizuální stránku díla, rozvoj forem písma apod.Liší se ale i přístup k graffiti jako fenoménu sdělování. Zatímco v USA autoři od počátku tvořili především pro diváky, resp. veřejnost, v Evropě díla graffiti vznikají spíše pro vlastní subkulturu a kvůli uspokojení tvůrce – právě z tohoto důvodu se v těchto zemích odstraňování graffiti míjí často svým účinkem, neboť autory zcela uspokojuje mít své dílo na fotografii a nevadí jim, že jej nikdo neuvidí. Evropské země se samozřejmě liší i v oficiálním přístupu k graffiti - některé se zaměřují na tvrdší represivní opatření, další se snaží s autory spolupracovat a poskytují jim plochy legální, jiné se rozhodly jít cestou neustálého odstraňování jednotlivých výtvorů. Většinou jsou všechny tyto přístupy kombinovány, přesto se dá říci, že v každé zemi většinou jeden převažuje.Přes veškerou snahu měst a státních orgánů ale graffiti dospělo do podoby určitého "globalizačního projevu" - vedle USA se vyskytuje téměř ve všech větších městech jak západní, tak střední a východní Evropy, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v některých zemích Jižní Ameriky či Asie – vedle Japonska, u nějž není výskyt graffiti vzhledem k přejímání „západní kultury“ mládeží ničím překvapivým, se graffiti vyskytuje např. i v Nepálu. Američan Sonik, který považuje rozšiřování graffiti za svou „misi“, na otázku, zda je graffiti kultura fenoménem západního světa, odpověděl: „Myslím, že východní svět může mít graffiti. Malovat zde je jednoduché a umělecká tradice je dobrá… Rozdíl mezi východem a západem je ten, že umění západního světa je velmi individualistické, vše je zaměřeno na originalitu. Východní umělci kladou větší důraz na tradici a minulost. Toto umění je tak úžasné, že není důvod, proč by nemělo být i na ulicích.“ („Sonik: It´s my mission to take graffiti to far away places, Underground Productions 16/2000, str. 41).3.2. Historie a vývoj graffiti v ČRV České republice se graffiti objevilo až po roce 1989. Ačkoli jiné formy psaní po zdech samozřejmě existovaly již dříve - v této souvislosti je třeba jako specifický fenomén zmínit tzv. Lennonovu zeď v Praze na Malé Straně, teprve změna společenských poměrů po tomto roce umožnila, aby se graffiti jakožto samostatný fenomén rozšířilo i v České republice. Mezi tyto změny patří nejen celkové uvolnění společenských vztahů a s tím související omezení represivního systému, ale např. i možnost snazšího spojení s tvůrci graffiti v Evropě a USA a seznámení se s jejich prací.Jako pravděpodobně zcela první začal graffiti vytvářet v České republice "Maniac" z Ostravy společně se svým přítelem z Jaroměře. Sám Maniac k tomu uvádí: "S kamarádem z Jaroměře jsme trumfli Prahu, kde by se asi spíše očekával nástup nekonvenčního umění, jakým graffiti je." (Maniacův sprej straší i zkrášluje, MF Dnes, 19.2.1994) Počátky graffiti v České republice jsou ovšem dále spojovány především s koncem roku 1990 a lokalitou sídliště Jižní Město v Praze. V krátké době se vytvořily první organizované skupiny: např. CSA, CSB, dále např. či TCP, NNK, v rámci celé subkultury graffiti i mimo ni dodnes uznávané. Za autora prvního díla ("piece") vytvořeného v Praze bývá některými autory graffiti považován RAKE, toto dílo mělo vzniknout někdy na pomezí let 1991 a 1992. Mezi autory první vlny graffiti v České republice patří např. Scab, Color2, Scum, Lela (pozn. red.: Geislerová – naše ilustrátorka), Sifon, Scarf a další. Tato "první vlna" (resp. "old school", v tomto případě ovšem pouze ve významu časové následnosti, ne tak ve významu specifického stylu projevu - na tom lze sledovat i variabilitu a relativnost samotného označení "old school") byla často tvořena studenty výtvarných škol, kteří zkoumali možnosti graffiti jakožto výtvarného jazyka a později se povětšinou uchýlili k jiným výtvarným technikám. K dílům tzv. old school patří např. vytvoření graffiti pod Barrandovským mostem či na "pololegální zdi" u parkoviště na Těšnově. (Tato zeď a díla na ní vzniklá byla po dlouhou dobu v rámci pražské subkultury graffiti respektována. Dlouho zde nevznikaly žádné nové práce s tím, že právo překrýt tuto zeď novými výtvory mají pouze jejich autoři. Tato zeď byla nakonec přestříkána v roce 1999, od té doby je „přestříkávána“: prozatím naposledy tak učinil v roce 2001 student výtvarné školy Jan Kaláb, který po několik týdnů vytvářel 50 metrů dlouhý obraz obsahující panoráma Prahy přestříkané různými „anti-graffiti“ hesly a titulky z novin.)V počátcích graffiti v Praze patřilo mezi tvůrce prací jen pár lidí, přesto jejich díla bývají pro českou a především pražskou scénu graffiti zásadní. Tyto první skupiny ("crews"), které vznikly v první polovině devadesátých let, dnes již nefungují, což umožnilo novým skupinám dostat se mezi "elitu". S výměnou "generací" autorů graffiti (která je ostatně průvodním jevem celého fenoménu) došlo jak ke změnám v názorech na graffiti obecně (např. přestal platit poměrně dodržovaný vnitřní "zákon" subkultury nevytvářet graffiti na starší budovy), tak ke změnám ve stylu: vedle klasického "old school" bublinového písma se objevuje i "new school" - nezáleží již na čitelnosti, písmo se stává prostředkem pro experimentování s tvarem. Oproti dřívějším autorům ve svých dílech noví tvůrci, především ti z Prahy, nevyužívají příilš postavy či jiné obrázky - ty jsou považovány za komerční (Rock a Pop č. 5/1997) - a soustředí se spíš na tvary písma. Mezi nové skupiny druhé vlny v Praze patřily např. ABX, DSK, WHS, SCIFI a další.Situace se změnila i z hlediska ochrany vagónů metra a vlakových souprav ze strany Dopravního podniku hl.m. Prahy i Českých drah - na stanice metra je aplikována speciální hmota, díky níž je graffiti snáze odstranitelné, depa a nádraží jsou mnohem lépe hlídána, než tomu bylo v počátcích graffiti v České republice, graffiti jsou téměř okamžitě odstraňována. (Postup vůči graffiti závisí na přístupu jednotlivých měst - zatímco v některých městech je upřednostňováno okamžité odstranění graffiti a hlídání veřejného prostoru, zastupitelstva jiných měst se snaží dohodnout s autory graffiti a vyčlenit určité zóny, kde mohou pracovat.)Vedle Prahy se graffiti rozšířilo i v dalších městech - nejsilněji v Ostravě, odkud pochází i již zmíněná legendární (a dnes již neexistující) skupina ZDG (Zero Dimension Gang) vedená Maniacem, autorem graffiti, který si dokázal vytvořit jméno i na "oficiální" umělecké scéně a se svým graffiti artem odmaturoval na střední umělecké škole a začal studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Mezi další centra graffiti v České republice je možné řadit Brno, dále Valašské Meziříčí, Vsetín, Jihlavu, Litoměřice, Ústí nad Labem, Plzeň či Teplice a další: postupně se graffiti rozšířilo do všech větších měst.I za „pouhých“ deset let svého trvání prošla česká graffiti scéna velkým a rychlým vývojem. Ačkoli by se mohlo zdát, že oproti tzv. „old school“ kvalitativně stagnuje a že dochází k celkovému úpadku i vyčerpání graffiti (především z hlediska obsahu, snahy o inovaci a z hlediska vizuálního ztvárnění námětů, za což je české, především pražské graffiti kritizováno především ze strany výtvarných umělců), počet děl i počet autorů graffiti stoupá. Je těžké soudit, zda nově vznikající díla svou úrovní dosahují práce prvních tvůrců či zda pouze mechanicky reprodukují dřívější tendence. Je ovšem zřejmé, že se změnily jak cíle tvůrců, tak jejich motivace. Někteří autoři začali tvořit jen pro samotnou akci, jež jim poskytuje určité vzrušení a napětí, a graffiti se tak dostává na úroveň dalších tzv. adrenalinových zábav. S tím souvisí i skutečnost, že je postupně upouštěno od záměru nemalovat na historické domy. Na druhou stranu mnohými autory graffiti je Praha považována za „kulturní centrum graffiti“, místo, kde jde o komunikaci s diváky právě skrze „tvary“, tak jako tomu bylo v počátcích graffiti v New Yorku. Vedle zmíněných tendencí je možné mluvit i o změnách v umístění graffiti – např. poklesl počet souprav metra, jež jsou "pomalovány" (či těch, jež se dostanou na veřejnost) - dalo by se říci, že se graffiti (podobně jako v jiných zemích) přesouvá z prostor metra do ulic.Vzhledem k tomu, že graffiti ve městech stále existuje a počet těchto děl stoupá, začala se české městské i státní orgány tímto fenoménem zabývat intenzivněji. Příkladem aktivního přístupu, který se neomezuje pouze na odstraňování graffiti a stíhání jednotlivých tvůrců, může být např. aktivita zastupitelstva města Prahy "Praha v srdci sprejerů", preventivní program, v jehož rámci se pražská radnice ve spolupráci s některými staršími autory graffiti, kteří již opustili či opouštějí scénu. Pražská radnice za tímto účelem v roce 2001 otevřela informační internetovou stránku www.praha-graffiti.cz, zorganizovala reklamní kampaň, ale i veřejnou diskusi v pražské Městské knihovně, sympozium "Výtvarné umění ve veřejném prostoru" v galerii Rudolfinum či výstavu graffiti prací v galerii Town. Díky této akci v České republice poprvé proběhla diskuse o graffiti na odbornější úrovni, a to jak z hlediska výtvarného umění, veřejné komunikace, tak obav občanů z graffiti.Zcela nový aspekt do represivního tažení proti graffiti přinesla především poslanecká novela trestního zákona pozměňující zákon č. 140/1961Sb. formou rozšíření dosavadního § 257 "Poškozování cizí věci" o § 257b. Nový paragraf umožňuje vyměřit peněžitý trest či trest odnětí svobody na jeden rok tomu, kdo "poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou", způsobí-li pachatelé „škodu velkého rozsahu“, mohou být odsouzeni až na „dvě léta až osm let“. (Tato novelizace platná od 1.7.2001 navrhovaná poprvé v lednu 2001 byla sice na konci února 2001 zamítnuta Senátem Parlamentu ČR s tím, že dosavadní právní ošetření je dostačující, ovšem Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej 3.4.2001 znovu prosadila.)3.3. Internetové a tištěné zdroje o graffiti v České republiceČeské graffiti se objevilo i na Internetu - jako první vznikla internetová stránka Popokatepetl představující především scénu graffiti ze Vsetína. Později začaly vznikat i další stránky jednotlivých „crews“ i specializované internetové „graffiti-ziny“ (např. Prohibit Art či Outline), které většinou přinášely fotografie prací autorů graffiti dělené podle formy ("vlaky", "zdi", "bombing" apod.) a podle místa a skupiny vzniku, dále fotografie prací ze zahraničí, zprávy o různých akcích, občas články, které byly o graffiti uveřejněny v tisku, linky na jiné internetové stránky věnované graffiti.Po roce 2000 tento počet poměrně stoupl - přes internetové vyhledávače je možné nalézt desítky stránek věnovaných graffiti, ovšem z kvalitativního hlediska je patrný určitý pokles. Stránky již nejsou soustředěny pouze na dřívější hlavní centra graffiti v České republice (Praha, Ostrava, Brno), ale pocházejí i z dalších částí republiky (České Budějovice, Třinec, Těšín, Vítkovice a další).Zmíněný kvalitativní pokles je spojen především s útlumem internetových magazínů o graffiti včetně časopisu Prohibit Art, který byl na přelomu tisíciletí asi nejrozsáhlejší českou internetovou platformou - přinášel krátké zprávy z českého prostředí, fotografie prací z celé České republiky, texty (např. rozhovor s autory graffiti, krátká zamyšlení, články všeho druhu), ale i odpovědi na otázky typu "co dělat, pokud jste za tvorbu graffiti zadrženi" nebo "jak se bránit proti tomu, aby bylo dílo graffiti na vašem domě umístěno". Tato stránka patřila koncem 90. let 20. století zřejmě k nejlépe zpracovaným stránkám (a to jak z hlediska obsahu, designu, tak i průběžné aktualizace), od podzimu 2000 však nebyla aktualizována. (Jednou z nejkvalitnějších stránek, co se obsahu i formy týče, byla v roce 2001 stránka Dvoika.Troika Graffiti představující ostravskou graffiti scénu.)Informace o českém graffiti se po dlouhou dobu objevovaly i na slovenských WWW stránkách. To byl i případ graffiti magazínu Outlaw, který vycházel koncem 90. let 20. století. Tento "občasník" (jak jej nazývali jeho autoři) informoval o českém i slovenském graffiti, přinášel informace o plánovaných akcích, fotografie, ale např. i šablony apod. Svou formou se ovšem tento "magazín" vůbec nelišil od jiných internetových stránek (např. Prohibit Art), které informují o českém graffiti a ne jen o graffiti z města, odkud pocházejí tvůrci stránky. V současné době však magazín Outlaw de facto neexistuje - ačkoli je v internetových vyhledávačích stále registrován, odkaz již není platný. Podobný osud měl i magazín Outline.Graffiti se na Internetu objevuje i na diskusních serverech - na některých z nich probíhají diskuse o graffiti, kterých se většinou účastní samotní autoři graffiti či příslušníci hiphopové subkultury. Internet zde tedy slouží k přímé výměně názorů, styku autorů graffiti z různých měst, domlouvání společných "akcí" apod. Příkladem takové diskusní skupiny by v letech 2000 a 2001 mohla být např. diskusní skupina Outlaw na serveru Průvodce (www.pruvodce.cz).Z českých magazínů a fanzinů věnovaných graffiti je možné zmínit především Terorist vydávaný v Praze a dále magazíny ERA a Good life vydávané v Plzni či magazín Disgrafix, jehož první číslo vyšlo na přelomu let 2000 a 2001 v Brně. Kromě Teroristu vydávaného vydavatelstvím Terorist Posse? jednou ročně v nákladu 5000 ks je ovšem trvání těchto časopisů velmi nestálé. 

Pokračovat na článek


Co ženy čtou a kým pak jsou?

Čas od času se na inZinu objeví článek o nějakém novém časopise na našem trhu, pro koho je určen, jak je kvalitní, jaké jsou jeho perspektivy atd. Jedná se o časopisy velkých vydavatelských domů, které pracují na určitých principech. Co se za barevnými obálkami těchto časopisů skrývá, jak velký mají na nás vliv a jak velkou mají tím pádem moc? V tomto článku jsem se rozhodl zaměřit na ženské časopisy, protože bývají nejvíce rozporuplné a díky svým nákladům i nejvíce ilustrativní.Někteří (většinou některé) si jich kupují několik a považují je za důležité, někteří (většinou oni) se jim za to smějí. Dá se říci, že pravda leží někde mezi? Úplně ne.Rozdíl mezi klady a zápory těchto časopisů je opravdu markantní až extrémní a nelze jej nezmínit. Dalším důvodem pro zamyšlení je, že si je kupuje rozhodně nezanedbatelné procento naší populace.Podívejme se nyní více do minulosti. Po druhé světové válce, kdy ve Spojených státech zjistili, že pokud by utlumili mohutnou produkci, které byla válka příčinou a která přivedla do práce mnoho žen z domácností, mohli by se dostat do krize let třicátých. Pokračování mohutné vojenské výroby by bylo nezdůvodnitelné i přes nastupující studenou válku, a tak se mocní mužové tohoto státu rozhodli, že produkci nadále udrží propagací konzumu. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou patrné dodnes, a to již v globálním měřítku. Začala se tedy rozmáhat reklama, která se zaměřila na ženy v domácnosti a snažila se je přesvědčit, že se jejich těžký úděl u plotny stane, díky novým vymoženostem, snadnou procházkou růžovým sadem a hospodyňka se stane opravdovou PANÍ své domácnosti. Jednalo se o tzv. mystiku ženskosti.Další změnu přineslo všeobecné uvolnění poměrů na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Ač trvalo jen pár krátkých let, opět se stalo pro dnešní společnost zlomovým. V této době zaznamenalo silný nástup feministické hnutí a to se promítlo i do ženských časopisů. Ty začaly se svojí koncepcí rychle ztrácet náklad, a proto začaly slogany typu “hospodyňka jako rtuť přeje muži dobrou chuť” ustupovat do pozadí a začaly je nahrazovat praktické rady jak na antikoncepci či jak se rozvést. Ženy se začaly stávat stále více emancipovanými.Tyto pozitivní změny se však začaly s postupem času stále více překrucovat. A tak vznikl v osmdesátých letech mýtus krásy, pojem, který poprvé použila feministka Naomi Wolf ve stejnojmenné knize. Moderní nezačalo být, že žena má být nejen emancipovaná, ale musí být i krásná. A pokud není žena krásná, nemůže být ani úspěšná. S nárůstem počtu příspěvků o interrupci začal mohutně narůstat i počet článků o dietách a hubnutí.Krása se postupně stala něčím, o co se musí žena, stejně jako o svoji kariéru v životě, neustále snažit. Krása je něco, co se dá s vytrvalou vůlí vydřít, a to samozřejmě s pomocí nezbytných přípravků. Tedy již nepracovat vytrvale na své domácnosti jako dříve, ale na svém těle. Na tomto myšlení mají právě ženské časopisy mohutný podíl a vše ještě doplňují fotografiemi “bezchybných” žen, které jsou více dílem maskérů a grafického studia, než samy sebou. Zobrazovaná ženská těla musí být dokonalá a stávají se jakýmsi vysněným ideálem, i když jsou zcela nereálná.Jak prohlásil bývalý umělecký ředitel časopisu Life Bob Ciano: “Žádná fotka nezůstane nevyretušovaná…”Tím dochází k cenzuře ženského těla – ženy musí na fotografiích vypadat mladší a štíhlejší než ve skutečnosti jsou. Starší ženy či představám vydavatelů neodpovídající ženy jsou prakticky tabu. Je sice pravda, že se v těchto časopisech často píše, že krása není vše a důležité jsou jiné hodnoty a žena si jich má být vědoma. Co ale naplat, když text doplňuje fotografie “ideální” ženy a o pár stránek dál je článek, který tento vyvrací.Stejné je to i se sexem. V jednom čísle najdeme praktický příspěvek, jak se zachovat při sexuálním obtěžování, ale v čísle příštím se dozvíme jak se vyzývavě oblékat, aby ženy dosáhly u mužů svého. Osamělá žena, která nežije sexuálním život není divná a má být v pohodě. Ale jenom proto, že když bude v pohodě, tak si rychleji najde sexuálního partnera.Tento postoj je vpravdě schizofrenní, ale dá se s jistotou říci, která ze dvou tváří časopisu vítězí. Není to ta, která ženám radí, jaká antikoncepce je nejlepší či kam se obrátit v případě domácího násilí, i když je opravdu velmi důležitá, je to tvář komerční / mocenská. Ta je čím dál silnější a jednoduše se to dá doložit faktickými čísly. Nárůst spotřeby kosmetiky je opravdu enormní a, zatímco se před deseti lety preferovala kosmetika pečující o obličej, dnes už je to kosmetika pečující o celé tělo. Čím více se nabízí způsobů, jak pracovat na svém těle, tím více roste i počet problémů. Takovou anorexii lze považovat za civilizační chorobu a nikoho nepřekvapí, že v naprosté většině postihuje ženy a dívky.Asi nejdůležitější je vztah časopisu, respektive velkých vydavatelských domů, k zadavatelům reklam. Časopisy tohoto druhu se samy pouhým prodejem neuživí a jsou přímo závislé na příjmu z reklam. Redaktoři a redaktorky ženských časopisů si musí všímat, jaké společenské role se od žen očekávají, aby tak podpořili zájmy těch, kteří jejich vydávání sponzorují. Už v roce 1956 si sdružení výrobců nylonu objednalo u časopisu Woman prostor za 12 000 $ výměnou za to, že se v daném vydání nevyskytne nic, co by přednostně vyzdvihovalo přírodní vlákna. Jindy byla v jednom britském časopise stažena objednávka inzerce za 35 000 $ hned druhý den potom, co se vydavatelka nechala slyšet, že je těžké ukazovat ženy tak, aby vypadali inteligentně, když mají na sobě vrstvu makeupu.A co přinese budoucnost? Nastane opět další zlom, který donutí inzerenty k dočasnému ústupu a bude preferována přirozenost či individualistický přístup k tělu? Nebo se finanční zájmy rozšíří více i na mužské tělo? Pro nejbližší budoucnost bych se přikláněl k tomu druhému. Potom uvidíme. 

Pokračovat na článek


Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Bambusová vlákna

Bambusové vlákno je vysoce funkční materiál nové generace. Jeho unikátní vlastnosti z něj dělají světový fenomén. Bambus je znám především jako antibakteriální, antistatická moderní látka se schopností termoregulace. Bambusová vlákna se pro průmyslovou výrobu oblečení začala používat poměrně nedávno, někdy koncem dvacátého století. I když lidstvu známá byla už stovky let. Původně se využívala pro výrobu papíru, později se přidávala do lan. Bambusová vlákna jsou materiálem nové éry. Mají všechny vlastnosti důležité pro výrobu kvalitního sportovního oblečení a funkčního prádla. Mimo to se požívají jako příměsi ložního prádla nebo třeba županů a ručníků.Vlastnosti a schopnosti Bambusových vlákenProdyšnostBambusové vlákno má zvláštní členitou strukturu, která činí materiál velmi prodyšným. Materiál se nelepí na tělo, čímž velmi zvyšuje cirkulaci vzduchu.Transport vlhkosti a schopnost termoregulace Bambusových vlákenMateriál vyrobený z přírodního bambusu dokáže rychle odvádět tělesnou vlhkost. Bambusová vlákna jsou dutá a jejich povrch tvoří mikroskopické póry. Díky rychlému transportu potu se budete cítit v suchu a pohodlí i při náročném fyzickém výkonu. Bambusová vlákna mají velkou schopnost absorpce. Nasají vlhkost a odvedou ji od pokožky na povrch materiálu.Bambusová vlákna dokážou odvádět vlhkost až čtyřikrát lépe než bavlna.U výroby sportovního oblečení je velký důraz kladen na termoregulaci. I tady Bambusová vlákna hrají prim. V horkém letním období se bambus stává chladivým. Jeho teplota je o dva až tři stupně nižší než teplota bavlny. Chladivý efekt Bambusových vláken oceníte především při náročných sportovních aktivitách.Naopak v zimě Vás oblečení z Bambusových vláken příjemně zahřeje. Materiál odráží teplo směrem k pokožce, takže pomáhá udržet přirozenou tepelnou rovnováhu organismu.Bambusová vlákna a UV zářeníTo stále ještě není všechno. Bambusová vlákna jsou schopna pohltit až devadesát procent škodlivého UV záření. Vybrat si ale musíte oblečení z opravdu kvalitního materiálu. Jemnost, hebkost a nemačkavostVýrobky z Bambusových vláken jsou vhodné i pro osoby s citlivou kůží. Materiál je velmi jemný a hebký. Díky kulatému průřezu vlákna nedráždí pokožku. Oblečení z Bambusových vláken vyniká nemačkavostí.Při zpracování Bambusových vláken se používá minimum chemických látek, takže hotové výrobky jsou vhodné i pro alergiky a citlivější osoby.Pevná a odolná Bambusová vláknaBambusová vlákna jsou velmi pevná a odolná. Bez obav můžete bambusové výrobky prát na třicet až čtyřicet stupňů. Bambus najdeme většinou v kombinaci s bavlnou, polyamidem, vlnou nebo elastenem.  Bambusová vlákna jsou navíc antistatická a antibakteriálníBambusové výrobky jsou antistatické. Při oblékání se nelepí na tělo ani nejiskří.Velkým plusem Bambusových vláken je jejich antibakteriální složka. Bambus obsahuje tzv. "bamboo kun", přírodní látku zvyšující odolnost materiálu vůči bakteriím, plísním, houbám a kvasinkám. Bambusová vlákna zabraňují množení těchto potvůrek a eliminují jejich množství. Díky tomu zabraňují vzniku nepříjemného zápachu potu. Bambus a planeta ZeměA teď něco pro Ty, kterým záleží na zdraví naší planety. Bambus patří mezi rychle obnovitelné zdroje. Některé druhy jsou schopny vyrůst i o desítky centimetrů denně. Pěstovaný bambus se obvykle nezavlažuje. "Bamboo kun" pomáhá rostlinkám v boji se škůdci a nemocemi. Při pěstování bambusu není potřeba používat hnojiva ani pesticidy, které zamořují přírodu. Bambus přirozeně zpevňuje půdu a snižuje její kontaminaci dusíkatými látkami. Rostliny na sebe velmi silně vážou oxid uhličitý. Brání tak další tvorbě skleníkového efektu.Pokud se rozhodnete koupit si nějaký kousek s příměsí bambusu, jistě neprohloupíte. Bambusová vlákna jsou ideální pro výrobu sportovního oblečení, funkčního spodního prádla i řady dalších produktů.

Pokračovat na článek


Jak vybrat správnou sportovní podprsenku?

Nesedí Vám podprsenka, tak jak by měla? Neumíte si vybrat správnou velikost? Bolí Vás záda a při každém pohybu cítíte bolest v oblasti prsou? Není se čemu divit! Však pouze každá patá žena umí vybrat vhodnou velikost podprsenky! Co se týče té sportovní, tak ta vyžaduje o něco větší nároky. Naši redaktoři Vám poradí, na čem při výběru té správné sportovní podprsenky opravdu záleží.Při výběru sportovní podprsenky je důležité mít na paměti, že záleží nejen na velikosti podprsenky (kdy jde zejména o pevný obvod a dostatečně velké košíčky), ale také na typu aktivity. Dále je potřeba vybrat podprsenku z co nejpříjemnějšího a funkčního materiálu. Ne každá podprsenka splňuje právě všechny tyto parametry a tak při nevhodně zvolené sportovní podprsenky trpí vaše prsa.Nejen zdraví, ale i prsa máte jenom jedny. Zapomeňte na pořizování levných podprsenek z různých hypermarketů, takové zdaleka dostatečně neplní svou roli. Investice do kvalitní podprsenky se vyplatí. Při pořízení správné podprsenky se při sportovní aktivitě budete cítit mnohem lépe a v neposlední řadě budete k prsům mnohem šetrnější.Zpozornit by měly hlavně ženy s nadprůměrně velkým dekoltem, a které sužuje bolest zad nebo cítí bolest při prudších pohybech, při nichž dochází k pohybu prsou.Zakoupení a následné nošení nevhodné a nekvalitní podprsenky je totiž prvním krokem k povislým prsům a jejich celkovému opotřebování při jakémkoli nadměrném pohybu. V prsou totiž dochází k natržení svalových tkání, jejichž následky jsou nevratné.Dejte na doporučení mnohých odborníků a pořiďte si podprsenku s maximální podporou pro prsa. Vaše prsa nebudou trpět, odlehčíte zádům a spokojeně se budete moci věnovat svým sportovním koníčkům. Při zakoupení podprsenky z opravdu kvalitního materiálu nemusíte mít obavy, že se po čase vytahá nebo nasaje veškerý vyprodukovaný pot. Ty nejkvalitnější podprsenky splňují ty největší standardy - skvěle odvádí pot, vydrží stále pružné a po vyprání rychle schnou.1.  Rozdělení sportovních aktivit podle potřebné podpory podprsenkyMalou podporu potřebujete při aktivitách jako je jóga, chůze, posilování nebo třeba karate. Při jízdě na kole, gymnastickém cvičení, jízdě na bruslích nebo hraní tenisu jsou požadavky o něco vyšší – potřebujete střední podporu. Vysokou podporu podprsenky potřebujete u pohybově náročných aktivit, mezi které patří kickbox nebo velmi rozšířený a tolik oblíbený aerobik. Co možná největší – maximální podporu podprsenky si vyžadují na otřesy velmi bohaté sporty – běh, basketbal nebo např. jízda na koni.Podle různých průzkumů nosí 4 z 5 žen nesprávnou velikost podprsenky. Vybrat správně padnoucí podprsenku není zrovna jednoduchou záležitostí, k čemuž rozhodně nepřispívají odlišná číslování u různých firem, a proto je opravdu důležité podprsenky neustále zkoušet, dokud na tu správnou nenarazíte.2.  Jak vybrat správnou sportovní podprsenku?Správnou podprsenku vyberete, pokud splníte následující kroky:1) Nejprve se zamyslete, na jaký druh aktivity podprsenku potřebujete.2) Vyhodnoťte potřebnou oporu pro prsa na základě druhu sportu.3) Zjistěte velikost podprsenky.Jak zjistit velikost správnou velikost?Jednoduše. Postavte se před zrcadlo, vezměte krejčovský metr a změřte obvod hrudníku těsně pod poprsím. Dále změřte obvod přes prsa v nejširších bodech. Správnou velikost košíčků zjistíte z rozdílu obou čísel.                                                                  Rozdíl (cm)                              Velikost                                                                   10-12                                         AA                                                                    12-14                                          A                                                                   14-16                                          B                                                                   16-18                                          C                                                                                                            18-20                                          D                                                                                                20-22                                       E(DD)                                                                                            22-24                                       F(DDD)                                                                                                     24-26                                          G                                                                                                26-28                                          H 4) V obchodě si vyberte dvě podle zvolené velikosti, 1 větší a 1 menší.5) Pokud podprsenka dobře padne, nikde vás neškrtí nebo není příliš volná, nemělo by docházet k žádnému sjíždění. V takovém případě následně vyzkoušejte pohyb (podle potřebné aktivity) a sledujte, jak se prsa chovají.6) Jako poslední krok si zjistěte z jakého materiálu je daná podprsenka vyrobena. Hledáte materiál, který je prodyšný a dobře odvádí pot od pokožky.Na závěr bych chtěl podotknout, abyste neztrácely čas s naprosto na sport nevhodnými podprsenkami typu lambáda, které neplní téměř žádnou podpůrnou funkci, a mají velmi úzká ramínka, které by u sportovní podprsenky měly být naopak o něco širší než u podprsenky klasické. Spíše hledejte podprsenku s širokými a překříženými ramínky na zádech se silikonovým proužkem ve spodním lemu, který zabraňuje jejímu nechtěnému sjíždění.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Tipy a rady: Vyžeňte tuky z těla ven!

Patříte mezi lidi, kteří si dávají předsevzetí? Pokud ano, rozhodně čtěte dál. Pokud ne, stejně pokračujte. Udělat něco pro sebe, začít se hýbat a formovat svou postavu, totiž můžete kdykoli. Zvlášť když budete mít dostatek informací jak na to, aby byl výsledek uspokojivý a viditelný. Klíčem je rozhodně rozumný pohybový a stravovací plán, který byste si měli dobře promyslet a nastavit. Snad Vám přijde vhod naše desatero, v němž se snoubí obě tyto složky. Jedno bez druhého totiž při hubnutí nefunguje. V následujících deseti bodech tedy získáte rady obvykle vedoucí k maximálnímu efektu cvičebního úsilí, týkající se jak vlastní pohybové aktivity, tak stravování.Tipy na cvičeníPřed cvičením je třeba organismus prohřátZtuhlé svaly a klouby tak ochráníte před možným zraněním. Vhodné je například protažení na zemi (strečink), rozcvičení na rotopedu, běhátku či série poskoků přes švihadlo. V domácích podmínkách můžete zkusit alespoň pochodování na místě (s výše zvedanými koleny), (po)dřepy, pár výskoků či poskoků ze dřepu, kroužení pažemi a jiné rotační pohyby.Sledujte hladinu tukuJak nejlépe měřit výsledky svého snažení? Pomocí krejčovského metru. Obvod pasu a břicha vám mohou říct víc než denní balancování na nepřesné váze. Pravidelné cvičení přispívá k úbytku tuku a zároveň podporuje napětí a přiměřené posílení svalů. Ty jsou těžší než tuk, takže sledování váhy není tak směrodatné.Cvičte pravidelněLepší je cvičit a sportovat pravidelně a třeba jen 30 minut obden než jednou za týden dvě hodiny najednou,což vede spíše k bolestem a úrazům.Při cvičení správně dýchejteBěhem cvičení dbejte na správné dýchání. Během zatínání svalu (svalů) zpravidla vydechujte, při uvolňovací fázi cviku následuje nádech.Po cvičení strečinkCvičení nejlépe zakončíte celkovým uvolněním, vydýcháním a protažením svalů neboli strečinkem.Výživové tipySprávná strava při cvičení. Pravidelná pohybová aktivita přispívá ke zrychlení metabolismu a tělo zároveň musí vykrýt energii potřebovanou na pohyb. Nejlépe ji doplníme kvalitními sacharidy (např. celozrnným pečivem, tmavé nestačí!) a ihned po tréninku (do 30 min) je vhodné ovoce. Důraz na kvalitní bílkoviny ve výživě (např. nízkotučné neslazené mléčné výrobky, libové drůbeží i červené maso, ryby a občas luštěniny) pomůže regeneraci svalů, jejich posílení v závislosti na cvičení i redukci tělesného tuku.Dodržujte pitný režim a jezte vlákninuBěhem cvičení se víc potíte. Důležitý je dostatečný celodenní přísun neslazených a bublinkami nesycených tekutin (dva doušky za hodinu, tj. 2x150 ml vody či ovocného čaje) a potravin bohatých na vlákninu, která dobře váže vodu v těle, zejména zeleniny. Přísun vlákniny je také důležitý k regulaci hladiny cukru v krvi, což přispívá k lepšímu využití energie a tuků, které ztrácejí tendenci se ukládat.Necvičte s plným žaludkemNikdy byste neměli cvičit s plným břichem. Cvičit na lačno však také není vhodné. Zhruba půl hodiny před pohybem můžete tělu dodat potřebnou energii například ve formě středně velkého jablka nebo jiného ovoce. A do půl hodiny po cvičení znovu snězte další porci ovoce.Nezanedbávejte ani kvalitní tukyVybírejte si např. nepražené a nesolené ořechy (hrst obden), mořské tučné ryby (2-3x týdně), olivový olej (1 lžíci denně) a avokádo (1-2 ks týdně, např. ve formě pomazánky na celozrnný chléb k snídani či přesnídávce).Jezte 6-7krát denněStrava dodaná v menších porcích, zato častěji, je pro pokrytí energetických nároků těla a udržení metabolismu na vyšších obrátkách výhodnější než její obří porce snědené z hladu po práci nebo po cvičení.

Pokračovat na článek


Rakytník řešetlákový: zdroj vitamínů po celý rok

Rakytník řešetlákový je v poslední době velmi často zmiňovaná rostlina. Na internetu si můžete přečíst zajímavé články o rakytníku a v obchodech zakoupit rakytníkové oleje, sirupy nebo marmelády. Rakytník si můžete zkusit i sami vypěstovat. V dnešním článku jsme pro vás připravili užitečné informace o rakytníku řešetlákovém, přehled jeho účinků a možností využití. Zároveň vám přinášíme i tipy na výrobky z rakytníku, bez kterých se rozhodně neobejdete.Rakytník je keř, který obvykle dosahuje výšky kolem dvou až třech metrů. Využívají se především jeho drobné oranžové plody, které obsahují vitamíny, minerály a nenasycené mastné kyseliny. Rakytník pochází z Ruska, dnes se s ním ale běžně můžete setkat i v českých zahradách. Jeho pěstování je opravdu nenáročné a pro řadu pozitivních účinků se určitě vyplatí. Pokud nemáte pro rakytník dostatečný prostor, můžete si zakoupit již hotové rakytníkové produkty. Seženete je ve všech specializovaných prodejnách se zdravou výživou.Pozitivní účinky rakytníku a jeho využitíRakytník je cenným zdrojem vitamínu C. Jeden jeho plod totiž obsahuje doporučenou denní dávku. Rakytník se tak bez větších obtíží vyrovná jinému ovoci nebo zelenině. Dále obsahuje vitamíny A, B, D, E, F a K. V jeho plodech najdete nenasycené mastné kyseliny a z minerálů například železo nebo mangan.Kdy je tedy dobré rakytník užívat? Jak působí na lidský organismus? Účinky rakytníku řešetlákového oceníte opravdu během celého roku. Rakytník pomáhá zvyšovat přirozenou obranyschopnost organismu, který je teď na podzim vystavován většímu riziku chřipkových a dalších infekčních onemocnění. Rakytník řešetlákový pozitivně působí na naše játra či trávící systém. Můžete s ním v kombinaci vyzkoušet také ostropestřec mariánský. Pokud se rozhodnete pro vnější použití rakytníku (v mastech či v olejích), může vám pomoci na akné či popáleniny. V kombinaci s chlorellou či mladým ječmenem ho můžete užívat při detoxikaci organismu.Rakytníkové produkty - sirupy, oleje a kosmetikaZ rakytníku se vyrábějí oleje, sirupy, šťávy, marmelády i balzámy či krémy na pokožku. Opravdu všestranné použití má rakytníkový olej lisovaný za studena. Díky tomuto lisování si ponechává všechny své pozitivní účinky. Rakytníkový olej má sytou oranžovou barvu, obvykle je k dostání v tekuté podobě. Právě olej je vhodný pro vnitřní i zevní užívání. Vnitřně ho můžete vyzkoušet pro posílení imunity, podporu trávení či při průjmech nebo potížích s hemeroidy. Zevní užívání je vhodné na pleť, vlasy i pokožku. Přináší regeneraci a obnovu, kterou oceníte především teď s blížím se chladnějším počasím.Dalším ze známých produktů je rakytníkový sirup a rakytníková šťáva. Rakytníkový sirup se užívá obdobně jako olej. Rakytníková šťáva dokáže skvěle nahradit běžné ovocné šťávy při slazení vody či čaje. Oba produkty se vyrábějí velmi šetrnými metodami. Většinou mají i označení bio. Zachovávají si tak všechny své cenné látky.Máte chuť na něco sladkého? Vyzkoušejte rakytníkový džem, který se báječně hodí na pečivo, do jogurtu i při pečení koláčů či cukroví. Džem obvykle můžete zakoupit v řidší i tužší konzistenci. Často obsahuje i kousky rakytníku. Velmi zajímavá je kombinace rakytníku s pomerančem či s citronem.V neposlední řadě se velké oblibě těší rakytníková kosmetika, která zahrnuje různé krémy, balzámy a oleje. Sami se tak můžete přesvědčit, jak blahodárně rakytník působí na lidskou pokožku. Rakytníkové balzámy se hodí pro ženy i muže bez rozdílu věku.Vypěstujte si rakytník řešetlákovýZaujali vás nějaké rakytníkové produkty a chtěli byste si je doma sami vyrobit? Hravě zvládnete marmeládu, šťávu či sirup. Budete k tomu však potřebovat minimálně dva rakytníkové keře. U rakytníku se totiž rozlišuje keř samčí a samičí. Samičích keřů (těch, na kterých budou plody) můžete mít samozřejmě více. Keř rakytník řešetlákový obvykle začíná plodit až třetím rokem poté, co ho vysadíte. Dokáže unést až tisíce plodů dozrávajících od léta do podzimu, které můžete efektivně zužitkovat.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek