Výsledky vyhledávání pro dotaz myšlenka

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?

“Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?”Tuto otázku si v duchu kladu pokaždé, když své přítelkyni oznámím, že odcházím do kina s kamarádkou. Podívá se na mně podezíravě a občas pronese nějakou sarkastickou poznámku typu: “Taky jsem vždycky eufemisticky říkala kamarádi... místo milenci.” nebo “Doufám, že nejdete na horor, aby se k tobě ve strachu netiskla. Nebo na něco romantického.”Docela její postoj chápu. Když jsem se dozvěděl, že jede sama jediná (!) holka na výlet s pěti (!) kluky, taky jsem ji pouštěl s těžkým srdcem a celý víkend jsem si představoval ty nejkatastrofičtější scénáře.Je to celkem pochopitelné: za kamarádky si samozřejmě vybírám dívky sympatické, chytré, zábavné a zajímavé... a často také ty, které mne přitahují. Nebudu se přece vídat s antipatickými, hloupými a nudnými děvčaty. Zdálo by se logické, že stejná kritéria při svém výběru kamarádů uplatňují i dívky.Když jsem se vyptával své přítelkyně, celkem pochopitelně zapřela, že by kamarády vybírala podle toho, zda ji přitahují. “Ty jsi jediný, kdo se mi líbí, vždyť to dobře víš...” zašeptala a podívala se mi upřímným pohledem číslo 3., kterému pracovně říkám milosrdná lež: nebudu přece tak hnusná, abych ti říkala pravdu.Má kamarádka (ano, jenom kamarádka J ) byla daleko sdílnější: “Jasně, že se radši vídám s klukama, kteří se mi líbí. Takové to nevyslovené napětí má něco do sebe. Navíc když si ho oba uvědomují... Ty pohledy a vědoucí úsměvy. Když se omylem dotknete, když vás dav v autobusu namáčkne k sobě, když se líbáte na přivítanou a rozloučenou. Jo, to jsem jednou měla takového kamaráda, kterého když jsem uviděla, tak se mi bez legrace podlamovaly nohy. No a s ním jsme si často povídali v posteli.””V posteli? Ty si s kamarády povídáš v posteli?” snažil jsem se vyhnat s hlavy představy, jak si já a ona povídáme v posteli. Povídáme? V posteli? Povídáme?!?”Jasně, v posteli. Já jsem tomu říkala balancování na ostří nože. Nikdo mi to nevěří a když řeknu ´povídat si v posteli´, lidi se začnou smát, jako že je jim jasný, o co jde. Hloupost. V posteli a se zhasnutou lampou (ještě to tak, v duchu jsem úpěl) jsou k sobě lidi daleko upřímnější. To řekneš věci, který by tě ve dne, kdy tomu druhýmu vidíš do očí a do tváře, říct ani nenapadlo. Navíc nechat se někým obejmout (rychle jsem se napil studené vody), to chce naprostou důvěru. Takový vztah je úžasný. Nikdy mne napadaly tak kreativní věci, jako když jsem si s ním povídala v posteli.””Počkej, počkej... To je všechno pěkný, co říkáš, ale nechápu, jak můžeš ležet v posteli ve tmě s klukem, který tě přitahuje –“A to jsem ti neřekla, že jsme často byli ... ehm, mírně neoblečení, ve spodním prádle nebo noční košili... Nebo úplně neoblečení.”Na vysvětlenou: moje kamarádka je velmi přitažlivá dívka. Má v sobě něco živočišného, když se usměje a přimhouří oči, tak vypadá jako divoká šelma, tygřice, ocelot. Ale to by vlastně ve tmě nebylo vidět... Ale obávám se, že to, co z ní vyzařuje, by bylo cítit i pod peřinou.”Jak si to mohla vydržet? A jako to, proboha, mohl vydržet on? Předpokládám, že ses mu líbila, ne?””V tom je právě to kouzlo. Je to tak stimulující, jako by mnou projížděla elektřina. Prostě tu energii, kterou by člověk jinak spotřeboval na sex, věnuješ tomu povídání. Je to jako návrat do dětství, kdy jsi byl upřímný a čistý. Když nám umřel dědeček, tak jsem hrozně plakala a přišel bratranec, lehl si ke mně, objal mne a já byla teprve tak schopná usnout. Je to nevinný, ovšem ne naivně, ale rafinovaně nevinný, a něžný a moc příjemný.””A on byl asi jogín, ne? Slyšel jsem, že dokážou přejít přes žhavé uhlí, půl roku nejíst nebo levitovat. To by mohli zvládnout i ležet vedle tebe a neznásilnit tě... a možná by přitom byl schopen i rozumně konverzovat. Neměl by dostat nějaký diplom nebo by si mohl koupit tričko s nápisem Přežil jsem noc vedle sexbomby!” zapřemýšlel jsem se.”Blbost, byl to úplně normální kluk a samozřejmě, že jsem ho nenechala chladným. A on mne. Občas jsem měla co dělat, abych ho neznásilnila já,” podotkla s úsměvem.Kromě masochistických vztahů, ve kterých si tak libuje tato kamarádka, jsem objevil i další šílený typ kamarádství, který s oblibou pěstuje další kamarádka, studentka práv, proslulá ledová královna.”Je úžasný mít za kamaráda někoho, kdo tě vůbec, ale vůbec nepřitahuje. A když to je navíc i plešatý špekoun, tím lépe. Dává to takovou volnosti: nemusím se pěkně oblíkat, když se s ním vidím, nemusím se chovat ´jako žena´, můžu se s ním kamarádit stejně jako s kamarádkou. Ona ta myšlenka o školách rozdělených podle pohlaví není vůbec špatná. Kolik času jsem ve škole – od základní po doktorandské studium – strávila tím, že jsem dělala dojem na kluky...Nehrozí, že bych se opila a skončila s ním v posteli. Nehrozí, že bych se do něj pomalu zamilovala a pak se hrozně trápila. Jo, a když je navíc manuálně zručný, tak se dá dobře používat k různým opravám nebo mi z kamarádství vytahá dvě balení Mattonky do sedmého patra.””Hm, a není to náhodou využívání?”“A není využívání to, když ses se mnou sešel jen proto, abys ze mne tahal rozumy? Předpokládám, že jde o další tvůj vztahový článek, ne?”Zářivě jsem se usmál a objednal jí panáka.Další kamarádka rezolutně tvrdila, že ona svůj partnerský vztah chápe jako výlučný a jedinečný –jenom v něm má své místo erotika - a kamarádi jsou jenom kamarádi. Žádné nemravné myšlenky jí nenapadají, protože kamarádi jsou “o něčem úplně jiném”.Po dvou panácích ale přiznala, že v jedné (po další sklence vína se počet zvýšil na čtyři J ) slabé chvilce se kamarád stal také objektem erotického zájmu.”Já si prostě nemůžu pomoct. Víš, jak je to těžký, pořád vídat někoho, kdo se ti líbí, jak je hrozný se k němu chovat normálně, jako kamarádka... Samozřejmě že je nevěra špatná a tak vůbec, ale ono je to tak silný...” vzlykala.A co na to kluci?Můj nejlepší kamarád smutně vyslovil jedno jméno. Jana. Dlouhý, smutný příběh s tragikomickým koncem.Při prvním jejich setkání se do ní bláznivě zamiloval. A zamilovaný byl dva roky. Celé dva dlouhé roky se spolu kamarádila a ona Jana mu bezelstně vyprávěla o svém příteli. Nejdříve o tom, jak ho hrozně miluje, potom si začala stěžovat a nakonec mu plakala na ramenou, když se rozešli. Můj nejlepší kamarád ji něžně pohladil po vlasech a řekl, že se nemusí bát, že vždy bude s ní a pro ní.Pomalu se napřímila a studeně se na něj podívala.”Všechno zkazíš. Myslela jsem, jaký jsme dobrý kamarádi a ty teď přijdeš s tímhle... Tos nemohl říct dřív? Vysvětlila bych ti rovnou, že o tebe zájem nemám, a ušetřili bychom si tuhle frašku.”Načež se zvedla a ozvala se mu až za pár měsíců. Pořád ale z ní cítí odtažitost a chlad.”Víš, jak to bylo v básnících... ´Kamarád taky rád.´ Pod to bych se klidně podepsal,” zamrkal na mne další známý.”Hm, taková mírná přitažlivost v každém kamarádství asi bude. Ale já přece nejsem žádný zvíře, abych se vrhal na každou ženskou, která se mi líbí. Navíc od doby, co žiju se svojí přítelkyní, si nedokážu představit, že bych jí byl nevěrný,” svěřil se kamarád programátor.Co na to říct?Většina mých známých kamarádství s opačným pohlavím zvládá s bravurou (někteří ovšem velmi nestandardními způsoby). A co ti, kteří podléhají pokušení?Samozřejmě mně napadá spousta rad: kamarádit se s osobami opačného pohlaví a opačné sexuální orientace, vybírat si sexuálně inertní jedince; pokud vás přitahují, nebýt s nimi sami, nepít alkohol a nebrat drogy (zvláště extázi nebo kokain, ale i takovou marihuanu, “líbací drogu”, nedoporučuji), nehrát svlékací varianty různých společenských her, nelézt spolu do postele, nevěřit, že dodržíte rozhodnutí “Jenom si dáme jednu pěknou pusu a dost.”Vzhledem k tomu, že se lidstvo stále ještě nepřestěhovalo do kyberprostoru a dlí ve svých hříšných tělech, se asi těžko dá předpokládat, že vztahy mezi kamarády a kamarádkami budou nevinné a čisté. Není ale problém, který by se nedal vyřešit rozumnou domluvou, nejlépe na začátku kamarádství, co bude a hlavně, co nebude. Anebo silnou vůlí a studenou sprchou. 

Pokračovat na článek


Lidé, kteří rozdávají jídlo místo zbraní

Food Not Bombs... Toto nevšední hnutí pracuje zároveň v sociální i politické rovině. Na úrovni sociální jde o pravidelné rozdávání jídla zdarma všem potřebným, zejména bezdomovcům.Ve sféře politické se jedná o angažovanost v oblastech antimilitarismu, ochrany životního prostředí a „protiglobalizačních” kampaních. Filosofie aktivistů je založena na myšlence vytvářet aktivně společnost, ve které chtějí sami žít. Tj. společnost, kde nikdo nestrádá nedostatkem základních životních potřeb, společnost zároveň decentralizovanou a angažovanou, neboť nelze řešit problémy odstraňováním důsledků bez hledání příčin. Do toho zapadá i ona politická angažovanost. Celé hnutí vychází z anarchistických antiautoritářských myšlenek. Všechny skupiny jsou na sobě zcela nezávislé bez jakékoliv vnitřní hierarchie a jediné, co je spojuje, jsou ideje. Každý má stejně právoplatný hlas jako kdokoliv jiný a k dohodě dochází pouze na základě společného konsensu. Veškerých cílů je dosahováno striktně nenásilnými prostředky.Food Not Bombs se poprvé zformovali roku 1980 v Bostonu jako odnož protijaderného hnutí. Od té doby vzniklo na 200 lokálních skupin po celém světě, převážně však v Severní Americe a Evropě. Pravděpodobně nejznámější skupina pochází ze San Francisca, hlavně díky silnému tlaku státních orgánů, který je na ni trvale vyvíjen. Počet zatčených osob se zde za dobu více než deseti let přehoupl přes tisíc, velké množství příslušenství bylo zabaveno nebo zničeno, a to i včetně dvanácti aut.Vše totiž vychází z místní politiky vůči bezdomovcům, neboť město se řídí heslem „co oči nevidí, to srdce nebolí”, a proto je jakékoliv upozorňování na problém bezdomovectví přijímáno s krajní nevolí. Pokud k tomu připočteme politické aktivity a policii San Francisca - jednu z nejtvrdších ve Státech - je výsledek jasný. Ne všude jsou tyto aktivity spojeny s represí, jak dokládá řada jiných měst, kde je tato činnost přímo vítána.Samotné rozdávání jídla je přizpůsobeno možnostem té které skupiny. Jídlo se získává převážně zadarmo, zejména těsně před nebo po lhůtě spotřeby. Nazmar tak nepřijde jídlo, které by za normálních okolností bylo vyhozeno. Celá myšlenka spočívá v tom, že rozdávaná strava sama o sobě musí být co nejvíce šetrná k životnímu prostředí. Problém je v tom, že získat k něčemu takovému povolení úřadů je prakticky nemožné, i když je jídlo naprosto v pořádku. Toto slabé místo je zpravidla využíváno ze strany represe, bývá-li jaká.Velký důraz na způsob stravovaní má za následek, že strava je vegetariánská či přímo veganská, tj. bez jakýchkoliv produktů živočišného původu. Pokud chce člověk měnit své okolí, může klidně začít u svého žaludku a bude se mu to dařit. Chov zvířat způsobuje velké škody na životním prostředí, je energeticky náročný a špatně obhajitelný z etického hlediska. Na čtyřicet procent světové produkce obilnin končí neefektivně v žaludcích dobytka, zatímco lidstvo hladoví. Pokud jídlo pochází z místních zdrojů a nevozí se přes půl planety, tím lépe.Rozdávání stravy je nerozlučně spjato s rozdáváním informačních materiálů, ze kterých se člověk dozví, že zatímco se ve světě každý den vynaloží 2,5 miliardy dolarů na zbrojení, tak mezitím zemře přes 50 000 lidí na následky podvýživy.85 % obětí všech válek jsou civilisté.Téměř pětina lidstva nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě. Celkové roční výdaje na zbrojení přesahují všechny dluhy všech zemí třetího světa.Zbrojařský průmysl je po ropném největším průmyslovým odvětvím na světě.To jsou hlavní argumenty, které logicky vyplývají i ze samotného názvu hnutí. Aktivisté se angažují i v jiných oblastech pro tyto skupiny typické, jako jsou práva lidí i zvířat, vliv nadnárodních korporací atd.A jaká je situace u nás? Bezdomovci tu tvoří 0,35 % celkové populace. V Evropské unii je to více než dvojnásobek, takže máme asi co dohánět...První skupina Food Not Bombs vznikla v Praze roku 1997 a rozdávala jídlo na Střeleckém ostrově. Asi po roce zanikla, a to i vinou nátlaku ze strany policie.Po dalším roce vznikla skupina nová, složená z nových lidí, a působí na stejném místě vždy v neděli v 16.00 hod. Aktivisté rozdají vždy několik desítek porcí a za dobu své činnosti si vybudovali stálou klientelu.Pokud je autorovi tohoto článku známo, s represí se zatím nesetkala. Obdobná situace je i na Slovensku, kde Food Not Bombs působí pod názvem Jedlo namiesto zbraní, a to hned ve třech městech - Bratislavě, Trnavě a Košicích. Připadá mi, že více mediálně vystupují a jsou více provázaní s jinými aktivitami. 

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


Síla myšlenky

Každý den potkáváme spoustu lidí s různými osudy a problémy. Jen malé procento těchto lidí si však uvědomuje, do jaké míry jsou jejich životní osudy ovlivněny jejich vlastními myšlenkami a způsobem jejich myšlení.Ano, myšlenka má neuvěřitelnou sílu. Stojí u zrodu všeho, co uděláme, a předznamenává náš další osud. Na počátku toho, zda jsme šťastní nebo nešťastní, chudí nebo bohatí, stály naše myšlenky. „Malý je ten, kdo se cítí malým být“, řekl kdysi nějaký moudrý člověk a nezbývá, než s tím souhlasit. Svoji budoucnost si vytváříme sami tím, o čem sníme, po čem toužíme a jak o tom přemýšlíme.„Cokoli si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“, říká Napoleon Hill ve své knize Myšlením k bohatství. Jinak řečeno, kvalita našeho života je do značné míry dána naší představivostí a schopností pozitivně myslet. Teoreticky to znamená, že můžeme cokoliv, co jen chceme, pokud o tom sníme do té míry, že se sen přemění v intenzivní touhu, pokud jsme schopni se touto touhou nechat vést a pokud vytrváme až do konce.Jak tedy přesně funguje princip, na kterém je tato teorie založena?1. Stanovte si konkrétní cílChceme-li se někam dostat, musíme nejprve vědět, kam jdeme. Proto je nejprve třeba si stanovit konkrétní cíl našeho snažení. Zkušenosti úspěšných nám říkají, že největších úspěchů dosahují lidé, kteří si svůj cíl dokáží finančně kvantifikovat. To znamená, že si dokáží stanovit, k jaké částce se chtějí dopracovat nebo kolik si chtějí vydělávat. Těm, kteří jsou vedeni pouze touhou po lepší seberealizaci, se často nedaří dosáhnout bohatství, protože to ve skutečnosti nebylo jejich snem. Proto je třeba přesně stanovit, kolik byste si chtěli vydělávat měsíčně nebo ročně, a co všechno si ještě přejete dosáhnout a získat. Je to společenská prestiž? Je to sláva? Je to kabelka od Viuttona, minicooper, dovolená na Seychelách? Měli byste předem vědět, co všechno je pro vás důležité a po čem vaše srdce touží, a do jakého data to všechno chcete získat.2. Svá přání si sepište a umístěte je na viditelném místěMoje velmi dobrá kamarádka používá pojem „nástěnka přání“. Vytvořila si nástěnku, na kterou si umístila všechno, čeho touží dosáhnout. Je tam měsíční částka, kterou by chtěla vydělávat. Jsou tam věci, po kterých touží – ať už věci hmotné nebo nehmotné, jako je například šťastná rodina. Tuto nástěnku má denně na očích a denně tak vidí, jak se jí její sny daří realizovat a do jaké míry se už přiblížila ke svým cílům. Ať už použijete podobnou nástěnku přání nebo si své sny sepíšete na list papíru, který umístíte na počítač, tento krok je důležitý, protože vám neustále připomíná, kde je váš cíl a jak daleko od něj jste.3. Připomínejte si svá přání každý denAby se sen stal skutečností, je třeba si ho připomínat každý den. Každý den ve stejnou dobu, nejlépe večer, si přečtěte svoje přání a zopakujte si, dokdy je získáte. Tato fáze je důležitá, protože myšlenka se může uskutečnit pouze za předpokladu, že jste s ní bytostně spjatá a že je vaší intenzivní touhou. Myšlenka sama nestačí, vaše sny se začnou zhmotňovat v momentě, kdy se myšlenka stane touhou. Rozdíl mezi myšlenkou a touhou je v jejich emocionálním zabarvení. Musíte dát myšlence emoci a teprve sepětí racionální myšlenky a emocionální touhy vede k těm správným výsledkům. Emocionálně zabarvené myšlenky mají magnetickou sílu a přitahují další podobné myšlenky se stejnou silou.4. Věřte svým cílům i sami soběChcete-li realizovat své sny, musíte si důvěřovat. Musíte věřit, že vaše cíle jsou reálné a že jste schopny je uskutečnit. Toto bývá častým kamenem úrazu. Lidé si stanoví cíle a už předem jsou přesvědčeni, že jejich dosažení není reálné. To je vede zákonitě k neúspěchu.Naše uvažování je bohužel do značné míry komplikováno negativními zkušenostmi, které jsme už někdy udělaly nebo které udělal někdo jiný z našeho okolí, negativním způsobem uvažování, různými předsudky, které nám vsugerovali naši rodiče, učitelé, přátelé a známí. Je bohužel smutnou skutečností, že pokud potřebujeme podporu pro nějaký důležitý krok, který chceme udělat, jen málokdo z našeho okolí nás dokáže podpořit. Najde se ale vždy dost lidí, kteří nás budou z naší cesty zrazovat.Od těchto vlivů se musíte oprostit. Pochybnosti vás nikdy nikam nedovedou. Musíte uvěřit, že vaše touhy jsou uskutečnitelné a že VY JSTE schopni je uskutečnit. Musíte si uvědomit, že všechno, co už někdy někdo udělal před vámi, se uskutečnit dá a není tedy důvod, abyste to nezvládli také.Ptáte se, jak si uvěřit, když máte snížené sebevědomí? Své sebevědomí můžete ovlivnit pomocí autosugesce. Jak už jsme si řekli, myšlenka má neuvěřitelnou sílu a je na vás, čemu se rozhodnete věřit. Uvěříte-li, že jsou vaše sny nad vaše síly, tak to také tak bude. Nikdy se nestanete pány svého osudu a budete vždy jen přijímat to, co vám poskytnou druzí. Pokud uvěříte, že své sny nejen chcete realizovat, ale i máte sílu a energii je uskutečnit, už sami najdete cestu, jak to udělat.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Konec kyberpunku?

Kyberpunk, literární žánr, který vykresluje naši blízkou budoucnost jako nikoli prostě černou nebo růžovou, ale spíše hrající všemi barvami, a hlavně dokonale postiženou kybernetizací, globalizací, virtualizací a jejich důsledky, se definitivně ustanovil prostřednictvím kultovního románu Williama Gibsona Neuromancer (1984). Ne že by před tím nikdo nenapsal v podobném duchu, ale Gibsonova kniha byla takovou událostí, že tenhle druh literatury již nebylo možné marginalizovat a že pro něj bylo třeba vytvořit nějakou přihrádku. (Pro mně osobně by Gibson byl literárním géniem i kdyby nenapsal nic víc než první odstavec své povídky o ‘chodícím skladišti dat‘ Johnym Mnemonicovi: “O co mi šlo: když si myslej, že jsi vostrej, buď technickej; a když si myslej, že jsi technickej, buď vostrej. Já jsem dost technickej hoch. Takže jsem se rozhodl bejt tak vostrej, jak jen to jde. Jenomže dneska, než se vůbec můžeš pokusit bejt vostrej, musíš bejt pekelně technickej.”).Jenomže od Neuromancera to s Gibsonem jde trochu s kopce. Jeho literární styl zůstává vytříbený, avšak jeho knihy jsou nějak čím dál tím nudnější. Gibsonovy další romány Count Zero (1986), Mona Lisa Overdrive (1988) a Virtual Light (1993) (které vyšly, tak jako ostatní Gibsonovy věci, i v českém, avšak doslova příšerném překladu1) jsou jistě ještě výstavním kyberpunkem, ale, i když si to Gibsonovi fanoušci stěží připustí, ve srovnání s Neuromancerem to už přece jenom není ono. A poslední česky vydaný Gibsonův román, Idoru (1996), příběh o zpěvákovi, který se chce oženit s virtuální japonskou dívkou, to už je skutečně skoro nuda. Ne že byste ji nepřečetli – na to je Gibson stále ještě moc dobrý spisovatel – ale při jejím čtení si stále říkáte: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nového Neuromancera.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Gibson.Fanoušky nikoli osobně Gibsona, ale kyberpunku jako takového, ovšem tohle nemohlo příliš vyvést z míry – Gibson už totiž stejně dávno nebyl tím, ke komu by se upínaly jejich největší naděje. V devadesátých letech totiž štafetu kyberpunku převzala nová hvězda, Neil Stephenson: jeho Snow Crash (1992; česky Sníh, ve vynikajícím překladu bohužel nedávno zesnulého Tomáše Hrácha) se stal novým Neuromancerem posledního desetiletí milénia2. Kniha, která má sice z hlediska literární vytříbenosti do Gibsonova románu daleko, je natolik nabita atmosférou, nápady i napětím, že byl Stephenson okamžitě pasován na toho, kdo od Gibsona přebírá štafetu. Samozřejmě se čekalo, co bude dál: zdálo se, že ohňostroj nápadů, který Snow Crash přinesl, musel jeho autora natolik vycucat, že už nemůže přijít s ničím jiným než s jeho rozmělňováním. Avšak chyba lávky: jeho další román Diamond Age (1995)3 si se Snow Crashem v ničem nezadal; a o rozmělňování nápadů nemohlo být ani řeči, protože tato kniha se narozdíl od Snow Crashe nesoustředí na počítače a jimi produkovaný ‘kyberprostor’ ale na nanotechnologie.Po těchto dvou knihách se nebylo co divit, že další Stephensonovo dílo bylo očekáváno s velikým napětím. Když se však v roce 1999 více než devítisetstránkový román Cryptonomicon objevil, způsobil příznivcům kyberpunku malý šok – on to totiž vůbec kyberpunk není. Příběh se odehrává částečně za druhé světové války a částečně v současnosti a o ‘nových technologiích’ se tam člověk leccos dočte – avšak žádný kyberprostor, žádné nanotechnologie, ‘pouze’ šifrování a kryptografie. (Česky zatím nevyšel, ale jedno nakladatelství ho již má rezervované.)Příběh začíná před válkou v Anglii, kde se na vysoké škole potkávají tři mladíci, kteří pocházejí z různých zemí a které spojuje zájem o nové matematické myšlenky točící se kolem toho, čemu se dneska říká teorie informací. Angličan Alan Turing, Američan Lawrence Pritchard Waterhouse a Němec Rudolf von Hacklheber hloubají o tom, jak by bylo možné vytvořit jakýsi univerzální počítací stroj, který by se dal nakonfigurovat tak, aby se z něj stal stroj provádějící jakékoli specifické výpočty. Brzy pak dostanou všichni příležitost uvést něco ze svých idejí do praxe, a to na různých stranách barikády druhé světové války: Turingovi se podařilo rozluštit německý šifrovací systém Enigma4 a potom spolu s Waterhousem čelí problému, jak informace získané z dešifrovaných nepřátelských depeší využít tak, aby Hakleheber a jeho němečtí kumpáni nepřišli na to, že tyto informace mají. To navozuje otázku, která se celou knihou proplétá jako červená nit: kdy je informace schována v ‘šumu’ tak, že ji tam nepovolaní nedokážou identifikovat?Waterhousův příběh se proplétá s příběhem jiného amerického vojáka jménem Bobby Shaftoe. To není matematik, ale obyčejný Rambo. I jemu ale připadne úloha v informační válce: spolu se skupinou sobě podobných dostane za úkol vzbuzovat v Němcích dojem, že informace, ze kterých Spojenci ve svých akcích vycházejí, nepocházejí z dešifrovaných depeší. Stáváme se tak svědky bizarních situací, jako když například Shaftoe a spol., převlečeni za černošskou osádku starého parníku, jakoby náhodou objeví německou zásobovací ponorku (‘dojnici’), kterou Spojenci potřebují zničit a nemohou to učinit, dokud Němcům nedodají nějaké přijatelné vysvětlení, jak na ni přišli. Ve víru války se setkáváme i s dalšími postavami, jako je japonský důstojník Goto Dengo, který se nejdříve, ještě před válkou, popere a potom spřátelí s Shaftoem, a později se podivným řízením osudu stává budovatelem skrýše pro jeden z největších pokladů v historii lidstva ...Waterhousův vnuk, Randy, jehož příběh, odehrávající se ovšem už v současnosti, tvoří další dějovou linii, je elitním hackerem, který spolu s partou kolegů rozjíždí jeden z nejlukrativnějších, a tudíž ovšem i nejošemetnějších podniků současnosti. Pod patronátem osvícených vládců malého tichomořského sultanátu Kinakuta budují ‘datový ráj’, obrovské datové skladiště, kde si každý bude moci uschovat cokoli bez jakéhokoli omezení. Takové zařízení ovšem vyžaduje naprostou diskrétnost a naprostou bezpečnost, a tudíž dokonalé zašifrování. V kryptografii jsme sice už dále než za druhé světové dálky, ale základní otázka, jak uložit informaci do šumu tak, aby ji povolaní dokázali zase dostat ven, ale aby se to nemohlo podařit nepovolaným, je stále stejná. A když se k tomu přidá myšlenka emise elektronických peněz, dostane se do hry zlato; a když už zlato, tak proč ne spousta zlata, třeba ta spousta, která dřímá někde tam, kam ji nechal uložit Goto Dengo?Je mnoho věcí, které je možné říci ve prospěch Cryptonomiconu. Zaprvé, po čistě literární stránce je kniha vynikající. Tentam je nevyvážený a překotný styl, kterým je psán Snow Crash (s ním je ovšem, jak jinak, pryč i ona syrovost, která dělala ze Snow Crashe cosi jedinečného); z čistě literárního hlediska postoupil Stephenson do první ligy (a myslím, že i do učebnic ‘vážné’ literatury). Zadruhé, člověk se dozví neuvěřitelné množství věcí nejenom o kryptografii a o ‘nových technologiích’, ale i o životě na německých ponorkách, o strastech amerických vojáků v Tichomoří, o životním stylu elity současných computer people, o potápěčích, o japonském fanatismu, o manilské lepší společnosti, o partyzánech atd. atd. Ve všech těchto prostředích se Stephenson pohybuje s takovou suverenitou a popisuje je do takových podrobností, že je těžké pochopit, jak se mu vůbec mohlo podařit tolik reálií zvládnout5.Jdete-li ovšem na Cryptonomicon odkojeni Neuromancerem a Snow Crashem, myslím, že si budete, tak jako já, při jeho čtení říkat: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nový Snow Crash.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Stephenson. 

Pokračovat na článek


Konec kyberpunku?

Kyberpunk, literární žánr, který vykresluje naši blízkou budoucnost jako nikoli prostě černou nebo růžovou, ale spíše hrající všemi barvami, a hlavně dokonale postiženou kybernetizací, globalizací, virtualizací a jejich důsledky, se definitivně ustanovil prostřednictvím kultovního románu Williama Gibsona Neuromancer (1984). Ne že by před tím nikdo nenapsal v podobném duchu, ale Gibsonova kniha byla takovou událostí, že tenhle druh literatury již nebylo možné marginalizovat a že pro něj bylo třeba vytvořit nějakou přihrádku. (Pro mně osobně by Gibson byl literárním géniem i kdyby nenapsal nic víc než první odstavec své povídky o ‘chodícím skladišti dat‘ Johnym Mnemonicovi: “O co mi šlo: když si myslej, že jsi vostrej, buď technickej; a když si myslej, že jsi technickej, buď vostrej. Já jsem dost technickej hoch. Takže jsem se rozhodl bejt tak vostrej, jak jen to jde. Jenomže dneska, než se vůbec můžeš pokusit bejt vostrej, musíš bejt pekelně technickej.”).Jenomže od Neuromancera to s Gibsonem jde trochu s kopce. Jeho literární styl zůstává vytříbený, avšak jeho knihy jsou nějak čím dál tím nudnější. Gibsonovy další romány Count Zero (1986), Mona Lisa Overdrive (1988) a Virtual Light (1993) (které vyšly, tak jako ostatní Gibsonovy věci, i v českém, avšak doslova příšerném překladu1) jsou jistě ještě výstavním kyberpunkem, ale, i když si to Gibsonovi fanoušci stěží připustí, ve srovnání s Neuromancerem to už přece jenom není ono. A poslední česky vydaný Gibsonův román, Idoru (1996), příběh o zpěvákovi, který se chce oženit s virtuální japonskou dívkou, to už je skutečně skoro nuda. Ne že byste ji nepřečetli – na to je Gibson stále ještě moc dobrý spisovatel – ale při jejím čtení si stále říkáte: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nového Neuromancera.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Gibson.Fanoušky nikoli osobně Gibsona, ale kyberpunku jako takového, ovšem tohle nemohlo příliš vyvést z míry – Gibson už totiž stejně dávno nebyl tím, ke komu by se upínaly jejich největší naděje. V devadesátých letech totiž štafetu kyberpunku převzala nová hvězda, Neil Stephenson: jeho Snow Crash (1992; česky Sníh, ve vynikajícím překladu bohužel nedávno zesnulého Tomáše Hrácha) se stal novým Neuromancerem posledního desetiletí milénia2. Kniha, která má sice z hlediska literární vytříbenosti do Gibsonova románu daleko, je natolik nabita atmosférou, nápady i napětím, že byl Stephenson okamžitě pasován na toho, kdo od Gibsona přebírá štafetu. Samozřejmě se čekalo, co bude dál: zdálo se, že ohňostroj nápadů, který Snow Crash přinesl, musel jeho autora natolik vycucat, že už nemůže přijít s ničím jiným než s jeho rozmělňováním. Avšak chyba lávky: jeho další román Diamond Age (1995)3 si se Snow Crashem v ničem nezadal; a o rozmělňování nápadů nemohlo být ani řeči, protože tato kniha se narozdíl od Snow Crashe nesoustředí na počítače a jimi produkovaný ‘kyberprostor’ ale na nanotechnologie.Po těchto dvou knihách se nebylo co divit, že další Stephensonovo dílo bylo očekáváno s velikým napětím. Když se však v roce 1999 více než devítisetstránkový román Cryptonomicon objevil, způsobil příznivcům kyberpunku malý šok – on to totiž vůbec kyberpunk není. Příběh se odehrává částečně za druhé světové války a částečně v současnosti a o ‘nových technologiích’ se tam člověk leccos dočte – avšak žádný kyberprostor, žádné nanotechnologie, ‘pouze’ šifrování a kryptografie. (Česky zatím nevyšel, ale jedno nakladatelství ho již má rezervované.)Příběh začíná před válkou v Anglii, kde se na vysoké škole potkávají tři mladíci, kteří pocházejí z různých zemí a které spojuje zájem o nové matematické myšlenky točící se kolem toho, čemu se dneska říká teorie informací. Angličan Alan Turing, Američan Lawrence Pritchard Waterhouse a Němec Rudolf von Hacklheber hloubají o tom, jak by bylo možné vytvořit jakýsi univerzální počítací stroj, který by se dal nakonfigurovat tak, aby se z něj stal stroj provádějící jakékoli specifické výpočty. Brzy pak dostanou všichni příležitost uvést něco ze svých idejí do praxe, a to na různých stranách barikády druhé světové války: Turingovi se podařilo rozluštit německý šifrovací systém Enigma4 a potom spolu s Waterhousem čelí problému, jak informace získané z dešifrovaných nepřátelských depeší využít tak, aby Hakleheber a jeho němečtí kumpáni nepřišli na to, že tyto informace mají. To navozuje otázku, která se celou knihou proplétá jako červená nit: kdy je informace schována v ‘šumu’ tak, že ji tam nepovolaní nedokážou identifikovat?Waterhousův příběh se proplétá s příběhem jiného amerického vojáka jménem Bobby Shaftoe. To není matematik, ale obyčejný Rambo. I jemu ale připadne úloha v informační válce: spolu se skupinou sobě podobných dostane za úkol vzbuzovat v Němcích dojem, že informace, ze kterých Spojenci ve svých akcích vycházejí, nepocházejí z dešifrovaných depeší. Stáváme se tak svědky bizarních situací, jako když například Shaftoe a spol., převlečeni za černošskou osádku starého parníku, jakoby náhodou objeví německou zásobovací ponorku (‘dojnici’), kterou Spojenci potřebují zničit a nemohou to učinit, dokud Němcům nedodají nějaké přijatelné vysvětlení, jak na ni přišli. Ve víru války se setkáváme i s dalšími postavami, jako je japonský důstojník Goto Dengo, který se nejdříve, ještě před válkou, popere a potom spřátelí s Shaftoem, a později se podivným řízením osudu stává budovatelem skrýše pro jeden z největších pokladů v historii lidstva ...Waterhousův vnuk, Randy, jehož příběh, odehrávající se ovšem už v současnosti, tvoří další dějovou linii, je elitním hackerem, který spolu s partou kolegů rozjíždí jeden z nejlukrativnějších, a tudíž ovšem i nejošemetnějších podniků současnosti. Pod patronátem osvícených vládců malého tichomořského sultanátu Kinakuta budují ‘datový ráj’, obrovské datové skladiště, kde si každý bude moci uschovat cokoli bez jakéhokoli omezení. Takové zařízení ovšem vyžaduje naprostou diskrétnost a naprostou bezpečnost, a tudíž dokonalé zašifrování. V kryptografii jsme sice už dále než za druhé světové dálky, ale základní otázka, jak uložit informaci do šumu tak, aby ji povolaní dokázali zase dostat ven, ale aby se to nemohlo podařit nepovolaným, je stále stejná. A když se k tomu přidá myšlenka emise elektronických peněz, dostane se do hry zlato; a když už zlato, tak proč ne spousta zlata, třeba ta spousta, která dřímá někde tam, kam ji nechal uložit Goto Dengo?Je mnoho věcí, které je možné říci ve prospěch Cryptonomiconu. Zaprvé, po čistě literární stránce je kniha vynikající. Tentam je nevyvážený a překotný styl, kterým je psán Snow Crash (s ním je ovšem, jak jinak, pryč i ona syrovost, která dělala ze Snow Crashe cosi jedinečného); z čistě literárního hlediska postoupil Stephenson do první ligy (a myslím, že i do učebnic ‘vážné’ literatury). Zadruhé, člověk se dozví neuvěřitelné množství věcí nejenom o kryptografii a o ‘nových technologiích’, ale i o životě na německých ponorkách, o strastech amerických vojáků v Tichomoří, o životním stylu elity současných computer people, o potápěčích, o japonském fanatismu, o manilské lepší společnosti, o partyzánech atd. atd. Ve všech těchto prostředích se Stephenson pohybuje s takovou suverenitou a popisuje je do takových podrobností, že je těžké pochopit, jak se mu vůbec mohlo podařit tolik reálií zvládnout5.Jdete-li ovšem na Cryptonomicon odkojeni Neuromancerem a Snow Crashem, myslím, že si budete, tak jako já, při jeho čtení říkat: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nový Snow Crash.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Stephenson. 

Pokračovat na článek