Výsledky vyhledávání pro dotaz old school

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Subkultura graffiti 1.

Graffiti, organizování kreslení a sprejování po zdech a dopravních prostředcích, je jedním z výrazných fenoménů posledních přibližně třiceti let. Většina lidí tyto obrazce a jejich tvůrce nejspíš proklíná, jiní je považují za uměleckou avantgardu a přejí jim. Jisté je, že se graffiti hned tak nezbavíme. Patří totiž k modernímu velkoměstu stejně jako auta, smog, lidský dav na chodnících a blýskavé výlohy obchodů.Graffiti je ale i specifickou formou komunikace se silnými vazbami k oblasti masové kultury a masové komunikace. Cílem textu, který původně vznikl jako diplomová práce na Fakultě sociálních věd UK, proto byl právě pohled na graffiti v kontextu komunikačních procesů.Termínem "graffiti" pocházejícím z řeckého slova "graphein" (psát; "graffiti" je zároveň množným číslem italského slova "graffito", škrábanec) byly původně označovány různé nápisy či malby vyškrabávané do zdí apod. Za počátky jevu "psaní po zdech" se považují již prehistorické jeskynní malby, samotné nápisy jsou známy např. ze starého Egypta či z vykopávek v římských Pompejích. V současné době je termín "graffiti" užíván především v souvislosti s jevem, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA v New Yorku. Od původních forem psaní po zdech (které vedle něj paralelně existují dál) se odlišuje především vyvinutím a užíváním specifických forem a stylů, používáním pseudonymních podpisů místo jmen a vytvořením subkultury tvůrců graffiti - psaní po zdech již není pouze záležitostí jedinců, ale volně organizovaných skupin. Graffiti se spojilo s hip hopem, kulturním projevem spojeným především s rapovou hudbou a DJ-ingem a vytvořilo samostatnou subkulturu s vlastním hodnotovým systémem.Tato subkultura i graffiti samo jako "nová" forma psaní po zdech se dostaly do centra pozornosti nejrůznějších studií, především na poli sociálních věd a umění. Nejčastějšími otázkami stojícími v centru jejich pozornosti byly tyto: Je graffiti umění či vandalismus? Co vede mladé lidi k tomu, aby se stali tvůrci graffiti (tzn. jaký je jejich sociální původ a jejich důvody k tvorbě)? Je možné tento jev, který de facto vede k poškozování cizího majetku, potlačit, či alespoň určitým způsobem omezit? Tématem této práce je pohled na graffiti jakožto na specifickou formu komunikace, neboť tou je graffiti především - graffiti je mj. naplněním potřeby člověka komunikovat. Sdělení děl graffiti ovšem nemusejí být zřejmá na první pohled: tato práce se proto zaměřuje na otázku, co a komu graffiti sděluje. Vedle obsahu sdělení nastoluje i pohled na graffiti jako na komunikační proces, především se zabývá pozicí podavatele a příjemce (poukazuje na dvojí kódování i dvojí čtení graffiti - ve vztahu ke graffiti subkultuře graffiti a ve vztahu k širšímu publiku). Představuje i koncept graffiti jakožto paralelní komunikace. Pozornost je věnována vztahu graffiti, masové komunikace a masové kultury.1. Definice a základní pojmy1.1. „Graffiti“, „hip hop graffiti“ či „graffiti art“Fenomén psaní po zdech či jiných veřejných prostorách, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA v New Yorku, bylo třeba (vzhledem k jeho odlišné povaze a relativně shodným formálním znakům) oddělit od ostatních forem "lidového" psaní po zdech (které vedle tohoto jevu existují paralelně dodnes) vytvořením určité typologie. První pokusy o vydělení a charakterizování určité specifické formy označování veřejných prostor se objevily ještě před vznikem samotného fenoménu, nazývaného později obecně graffiti (např. Dundes na potřebu vytvoření určité nutné klasifikace upozornil v roce 1966 ve své práci "Here I Sit - A Study of American Latrinalia" o nápisech na toaletách - z této práce mimo jiné pochází i později používaný termín "latrinalia" - Wagstaff, The Name Gone By, in Illustrator Magazine č. 49).Pro fenomén psaní pseudonymních podpisů v New Yorku na přelomu 60. a 70. let 20. století začal být používán termín graffiti, přestože jde částečně o označení de facto mnohem širší, odkazující i k historickým projevům "lidového" psaní po zdech. To se následně projevuje i v nejednotnosti terminologie užívané v encyklopediích."Výtvarné umění - výkladový slovník" (J. Baleka, 1997, str. 118 - 119) //pozn. redakce: literaturu, na niž autorka odkazuje, uvedeme na závěr seriálu// graffiti chápe v užším slova smyslu: "Graffiti (řec. grafein - kreslím, píši), subkulturní výtvarný projev z konce 20. stol., malby sprejem na veřejně přístupných plochách, na zdech a štítech domů, dlažbě, dopravních prostředcích (vagóny podzemní dráhy). Svou podstatou je anonymním projevem sociálního a estetického protestu, v USA např. neztrácejícího výtvarné spojení ani s etnickým a folklorním podložím (symboly mexických indiánů), ale ani s rysy soudobých výtvarných kreslených seriálů nebo reklamy. Projev je charakterizován plynulou linií, antiestetismem, kýčovitostí, křiklavou barevností a znakovostí i narativností, zahrnuje i stylizované písmo."Oproti tomu Lexikon výtvarného umění (A. Bauer, 1996, str. 74) přináší zcela odlišnou definici graffiti: "Graffiti (z ital. graffito = sgrafito) - původně označení pro nápisy vyryté do zdiva nebo kamenů, později pro všechny texty na jakémkoli uměleckém díle, které pomáhají určit dobu vzniku a autora. Dnes se označení používá i pro "lidovou" tvorbu na zdích, často vytvářenou technikou stříkání sprejem."Nová encyklopedie českého výtvarného umění (red. Anděla Horová, 1995, str. 223) odlišuje graffiti a "graffiti art": "Graffiti art, newyorské hnutí, které trvalo zhruba od pol. 70. let do pol. 80. let. Největšího rozmachu dosáhlo na přelomu 70. a 80. let. ... "Graffito" znamená v italštině vryp nebo škrábanec, a "graffiti" (množné. č.) potom anonymní kresby nebo obrazy ryté či kreslené do povrchu zdí na ulicích a různých místech. V tomto smyslu se vyskytovaly g. už ve Starém Egyptě a Římě (některé se dochovaly). - Od široce užívaného pojmu je nutno rozlišovat vlastní hnutí g.a., které je spjato s New Yorkem přelomu 70. a 80. let, a to s érou sprayové techniky malby a s činností stovek mladých lidí, kteří svými kresbami a malbami uchvátili newyorské metro. (...) Z anarchistického hnutí graffitistů se stalo g.a., v němž estetický prvek vytlačil původní sociální funkci, které neušlo ani pozornosti newyorských galerií a stalo se vyhledávaným módním stylem."Encyklopedie Diderot (Všeobecná encyklopedie ve 4 svazcích) uvádí pouze definici pojmu graffiti art: "Graffiti art [grafíty], uměl a soc. hnutí 70. a 80. let 20. stol. V širším smyslu anonymní výtv. projevy na zdech veřejných budov, na dop. prostředcích atd. Vl. hnutí spojeno se sprejovou malbou a bitvami mezi newyorskou mládeží v Bronxu a Brooklynu, zejm. v prostorách metra. V Evropě spojeno s hnutím punk jako protest proti oficiálním kulturám (graffiti na býv. berlínské zdi apod.). Někteří galeristé začali g.a. vystavovat a několik graffitistů se stalo profesionálními umělci." (Encyklopedie Diderot, 1997, str. 68)Terminologie užívána v souvislosti s graffiti je tedy nejednotná: někteří autoři užívají termín graffiti pouze vzhledem k jevu, jenž se objevil ve 20. století (s tím, že připouštějí dřívější formy "graffiti"), jiní jej užívají obecně pro označení jakékoli "lidové" formy psaní po zdech.Tato nejednost se objevuje i u autorů, kteří termín graffiti chápou obecně vzhledem k historickému výskytu jevu "lidového" psaní po zdech a ne jen jako samostatný fenomén, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA - snaha odlišit tento fenomén od ostatních forem "lidového" označování veřejných prostor (vedle nápisů o navštívení místa, vyjádření určitých pocitů např. i "gang graffiti" - označování území různými gangy) vedla k vytvoření určitých specifických pojmů.Fenomén, o kterém je řeč, bývá kromě běžného označení graffiti pojmenováván jako: "art graffiti/graffiti art" (obdobně v angloamerické literatuře i "aerosol art" či "spraycan art"), "hip hop graffiti" (podle hudebního směru, se kterým se subkultura graffiti prolnula), "TTP graffiti" (zkratka základních forem graffiti tags, throw-ups, pieces - viz dále).Ani jeden z těchto pojmů (snad s výjimkou "TTP graffiti") však podstatu tohoto fenoménu nevystihuje zcela a úplně: v případě "art graffiti" je třeba vzít v úvahu, že ne všechny výtvory, které v rámci graffiti (v tomto případě je pod pojmem graffiti chápán pouze výše zmiňovaný fenomén) vznikají, je možné považovat za umění - např. tagy-pseudonymní podpisy autorů - a ne všechny bývají vytvářeny s touto motivací. Obdobná situace nastává i při užití termínu umění v označení "aerosol art", "spraycan art" (např. Chalfant a Prigoff, 1987), či "subway art" (např. Chalfant a Cooper, 1984), navíc ne všechna graffiti díla vznikají za použití spreje - ačkoli sprej je bezesporu nejčastější technikou, bývají používány i popisovače či štětce s barvou. Nejčastěji užívaný termín "hip hop graffiti" má nepochybně své opodstatnění vzhledem ke spojení graffiti s hiphopovou subkulturou, ovšem toto označení vylučuje ostatní výtvory, které vznikly bez vazby na tuto subkulturu (buď s napojením na jinou subkulturu - např. punk, či stojící osamoceně mimo prostředí subkultury - např. díla Keitha Haringa, jehož zařazení do graffiti bývá proto u některých autorů považováno za sporné). Nejblíže vystihuje diskutovaný fenomén termín "TTP graffiti", který zavedl Staffan Jacobson (S. Jacobson, 1997), který se ovšem šířeji neujal.V rámci této práce bude pro fenomén specifické formy psaní (a vytváření dalších obrazových forem) po zdech, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA, používáno pojmu "graffiti", pouze v částech věnovaných graffiti v kontextu výtvarného umění může být použit pojem "graffiti art", jakožto specifický termín užívaný v současném výtvarném umění.Pod pojmem "graffiti" je tedy míněn subkulturní projev, který se objevil na počátku 70. let 20. století v New Yorku a později se rozšířil i do dalších zemí. Zahrnuje nápisy (obvykle stylizovaná přezdívka autora) a malby ve veřejných prostorách měst - nejčastěji na soupravách metra, vlacích a na zdech. Použitou technikou je zpravidla stříkání sprejovou barvou. Jedná se o "pseudonymní" díla - autor (popř. autoři) je podepsán přezdívkou dobře známou v rámci dané subkultury, z tohoto důvodu není možné tyto výtvory považovat za anonymní. (Díky použití přezdívky je autor naopak mnohem snadněji identifikovatelný, než kdyby se podepsal např. svým skutečným jménem.) „Graffiti“ je třeba chápat jako specifický jev odlišný od dřívějších "lidových" forem psaní po zdech především z důvodu existence ustálených základních forem, prokazatelně komunikačního charakteru a organizovanosti procesu vzniku jednotlivých výtvorů.1.2. Základní pojmyV oblasti graffiti se vyskytuje několik základních pojmů souvisejících s tvorbou či technikou vytváření maleb. Vzhledem k subkulturní povaze jevu se jedná většinou o slangová pojmenování: pochopitelně se některým z nich při popisování graffiti nelze vyhnout, vytváření pojmenování nových by v této souvislosti nemělo příliš smysl a nepřineslo by příliš užitku. S ohledem na oblast původu graffiti je pochopitelné, že většina těchto pojmů pochází z americké angličtiny a zachovala si svou původní podobu (pomineme-li předpokládané posuny ve výslovnosti - například whole car vyslovovaný tvůrci graffiti jako [vul ka:r], popř. [vulker]), popřípadě byly pouze počeštěny z hlediska gramatiky a jedná se de facto o anglicismy (zde by za příklad mohl posloužit uváděný výraz "zbombit" pocházející z anglického to bomb). Angličtina není využívána pouze tam, kde se jedná o "názvosloví" či popis specifických forem a stylů, ale objevuje se i při používání některých zcela běžných pojmů - např. "street" místo ulice ("proto tak málo tags na streetu ode mě"), "fame" místo sláva ("Smíchov má fame", "není to famovej člověk"), "cany" místo plechovek se spreji ("my stáli asi 3 metry od piecu v rukou cany"). „cop“ či „flojd“ místo policista, „jard“ místo depo. Tyto anglicismy jsou však oproti ustáleným termínům popisujícím formy či styly užívány jen některými členy dané subkultury. "Celkově je jejich mluva v podstatě kombinací češtiny a českých slangových výrazů na straně jedné a angličtiny a anglických slangismů na straně druhé. Mnohé anglicismy, které autoři graffiti užívají, mají totiž ve spisovné angličtině zcela jiný význam, než je tomu ve slangu writerů," uvádí k tomuto tématu Diana Svobodová a Eva Kavalová v článku O jazyce autorů graffiti (Naše Řeč 82/1999).Mezi nejčastěji se vyskytující termíny z oblasti graffiti patří tyto:Crew (česky "posádka", hovorově "parta, banda, spřež") - skupina tvůrců graffiti pracujících společně při vytváření jednotlivých děl. Má proměnlivý počet členů s daným rozdělením funkcí. Specifikem je, že tvůrci mohou být členy více skupin zároveň (tímto se "crews" liší od "graffiti gangů" s pevnější strukturou a "výlučnou příslušností" - v praxi není možné být současně členem více gangů. Existence graffiti gangů je navíc spojena spíše s americkým prostředím.Writer (z anglického to write = psát) - autor, tvůrce graffiti. Mimo tohoto slangového označení se v rovině obecné češtiny objevuje označení "sprejer", "sprejař" či "grafiťák", v oblasti spisovné češtiny se objevuje novotvar „graffitista“.Writing (z anglického to write = psát) - vytváření graffitiToy (česky "hračka") - denunciační výraz označující začátečníka nebo tvůrce, jehož výtvory nejsou příslušníky dané subkultury příliš ceněny.Old school (česky "stará škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z počátečního období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (bublinová písma, nepříliš komplikovaný styl).New school (česky "nová škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z pozdějšího období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (též wildstyle). V obdobném významu jsou termíny old school a new school užívány i v rámci celé hiphopové subkultury, např. v hudbě.Tag (česky "klička, smyčka, jmenovka, etiketa, štítek") - jednoduchý, ale stylizovaný pseudonymní podpis autora graffiti. Vedle tagů vytvořených stříkáním sprejem se objevují i tagy napsané popisovačem či štětcem.Piece (česky "kus, dílo, práce", konceptuálním umělcem Kosuthem byl tento termín zaveden jako označení pro každé umělecké dílo) - zkratka z "masterpiece" (česky "mistrovské dílo, nejlepší dílo", hovorově "eso, číslo, kus"). Dílo, které je oproti tagu rozsáhlejší a propracovanější. V případě, že jde o ztvárnění jména autora graffiti, je rozlišujícím znakem oproti tagu využití kontur a vyplnění vnitřního prostoru. Bývá většinou vytvořen za použití více barev.Mezi základní formy „pieců“ patří:a) Throw-up (z anglického to throw up - "chrlit, vyvrhnout, rychle postavit, zdůraznit") - "rozvinutý tag", který se většinou skládá ze 2 - 3 písmen jména autora graffiti, či skupiny, ke které patří. Throw-up bývá proveden ve dvou barvách - jedna je použita na vykrytí plochy, druhá na obrys. Občas bývá považován za mezistupeň mezi "tagem" a "piecem".b) Panel, End to End (angl. end to end, česky "od kraje ke kraji") - vagón pomalovaný po celé délce pouze v prostoru pod okny. Někdy bývá užívána zkratka "e2e"c) Top to bottom (česky "od shora dolů") - vagón pomalovaný po celé své výšce. Někdy bývá užívána zkratka "t2b".d) Whole car (česky "celý vůz") - dílo umístěné přes celý vagón (včetně oken).e) Whole train (česky "celý vlak") - dílo pokrývající celou soupravu metra či vlak.Wildstyle (česky "divoký styl") - styl, který využívá pro příjemce neznalého kódu téměř nečitelná, různým způsobem propletená písmena.Chrom (také jako stříbro, stříbérko) - dílo vytvořené za použití stříbrného spreje (stříbrná barva vyplňuje kontury písma) s důrazem na tvar písma.Legální zeď, legál - dílo vytvořené po dohodě s majitelem plochy (např. městský úřad) či dílo vytvořené na zakázku (např. majitele obchodu).Ilegální zeď, ilegál - dílo vytvořené bez povolení.Zbombit (z angl. to bomb = "bombardovat, zničit bombami") - vytvořit tag nebo piece. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 3.

3.1. Rozšíření graffiti mimo USAKe konci sedmdesátých let 20. století se graffiti rozšířilo prostřednictvím tisku, galeristů, kteří začali vystavovat díla graffiti artu, a skrze turisty navštěvující USA (či naopak díky „cestujícím“ autorům graffiti) i do Evropy a dalších zemí.Ačkoli formy graffiti zůstávají pro všechny tvůrce graffiti obdobné, je možné mluvit o tom, že v každé evropské zemi se vytvořil částečně samostatný styl a především odlišný přístup k graffiti. Tvůrci v některých zemích zcela navazují na původní styl z USA („old school“) a nesnaží se styl a formu rozvíjet, jinde je tomu naopak - styl sdělení využívaný v USA je sice považován za kultovní, ovšem částečně překonaný: tito autoři se potom soustřeďují např. na vizuální stránku díla, rozvoj forem písma apod.Liší se ale i přístup k graffiti jako fenoménu sdělování. Zatímco v USA autoři od počátku tvořili především pro diváky, resp. veřejnost, v Evropě díla graffiti vznikají spíše pro vlastní subkulturu a kvůli uspokojení tvůrce – právě z tohoto důvodu se v těchto zemích odstraňování graffiti míjí často svým účinkem, neboť autory zcela uspokojuje mít své dílo na fotografii a nevadí jim, že jej nikdo neuvidí. Evropské země se samozřejmě liší i v oficiálním přístupu k graffiti - některé se zaměřují na tvrdší represivní opatření, další se snaží s autory spolupracovat a poskytují jim plochy legální, jiné se rozhodly jít cestou neustálého odstraňování jednotlivých výtvorů. Většinou jsou všechny tyto přístupy kombinovány, přesto se dá říci, že v každé zemi většinou jeden převažuje.Přes veškerou snahu měst a státních orgánů ale graffiti dospělo do podoby určitého "globalizačního projevu" - vedle USA se vyskytuje téměř ve všech větších městech jak západní, tak střední a východní Evropy, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v některých zemích Jižní Ameriky či Asie – vedle Japonska, u nějž není výskyt graffiti vzhledem k přejímání „západní kultury“ mládeží ničím překvapivým, se graffiti vyskytuje např. i v Nepálu. Američan Sonik, který považuje rozšiřování graffiti za svou „misi“, na otázku, zda je graffiti kultura fenoménem západního světa, odpověděl: „Myslím, že východní svět může mít graffiti. Malovat zde je jednoduché a umělecká tradice je dobrá… Rozdíl mezi východem a západem je ten, že umění západního světa je velmi individualistické, vše je zaměřeno na originalitu. Východní umělci kladou větší důraz na tradici a minulost. Toto umění je tak úžasné, že není důvod, proč by nemělo být i na ulicích.“ („Sonik: It´s my mission to take graffiti to far away places, Underground Productions 16/2000, str. 41).3.2. Historie a vývoj graffiti v ČRV České republice se graffiti objevilo až po roce 1989. Ačkoli jiné formy psaní po zdech samozřejmě existovaly již dříve - v této souvislosti je třeba jako specifický fenomén zmínit tzv. Lennonovu zeď v Praze na Malé Straně, teprve změna společenských poměrů po tomto roce umožnila, aby se graffiti jakožto samostatný fenomén rozšířilo i v České republice. Mezi tyto změny patří nejen celkové uvolnění společenských vztahů a s tím související omezení represivního systému, ale např. i možnost snazšího spojení s tvůrci graffiti v Evropě a USA a seznámení se s jejich prací.Jako pravděpodobně zcela první začal graffiti vytvářet v České republice "Maniac" z Ostravy společně se svým přítelem z Jaroměře. Sám Maniac k tomu uvádí: "S kamarádem z Jaroměře jsme trumfli Prahu, kde by se asi spíše očekával nástup nekonvenčního umění, jakým graffiti je." (Maniacův sprej straší i zkrášluje, MF Dnes, 19.2.1994) Počátky graffiti v České republice jsou ovšem dále spojovány především s koncem roku 1990 a lokalitou sídliště Jižní Město v Praze. V krátké době se vytvořily první organizované skupiny: např. CSA, CSB, dále např. či TCP, NNK, v rámci celé subkultury graffiti i mimo ni dodnes uznávané. Za autora prvního díla ("piece") vytvořeného v Praze bývá některými autory graffiti považován RAKE, toto dílo mělo vzniknout někdy na pomezí let 1991 a 1992. Mezi autory první vlny graffiti v České republice patří např. Scab, Color2, Scum, Lela (pozn. red.: Geislerová – naše ilustrátorka), Sifon, Scarf a další. Tato "první vlna" (resp. "old school", v tomto případě ovšem pouze ve významu časové následnosti, ne tak ve významu specifického stylu projevu - na tom lze sledovat i variabilitu a relativnost samotného označení "old school") byla často tvořena studenty výtvarných škol, kteří zkoumali možnosti graffiti jakožto výtvarného jazyka a později se povětšinou uchýlili k jiným výtvarným technikám. K dílům tzv. old school patří např. vytvoření graffiti pod Barrandovským mostem či na "pololegální zdi" u parkoviště na Těšnově. (Tato zeď a díla na ní vzniklá byla po dlouhou dobu v rámci pražské subkultury graffiti respektována. Dlouho zde nevznikaly žádné nové práce s tím, že právo překrýt tuto zeď novými výtvory mají pouze jejich autoři. Tato zeď byla nakonec přestříkána v roce 1999, od té doby je „přestříkávána“: prozatím naposledy tak učinil v roce 2001 student výtvarné školy Jan Kaláb, který po několik týdnů vytvářel 50 metrů dlouhý obraz obsahující panoráma Prahy přestříkané různými „anti-graffiti“ hesly a titulky z novin.)V počátcích graffiti v Praze patřilo mezi tvůrce prací jen pár lidí, přesto jejich díla bývají pro českou a především pražskou scénu graffiti zásadní. Tyto první skupiny ("crews"), které vznikly v první polovině devadesátých let, dnes již nefungují, což umožnilo novým skupinám dostat se mezi "elitu". S výměnou "generací" autorů graffiti (která je ostatně průvodním jevem celého fenoménu) došlo jak ke změnám v názorech na graffiti obecně (např. přestal platit poměrně dodržovaný vnitřní "zákon" subkultury nevytvářet graffiti na starší budovy), tak ke změnám ve stylu: vedle klasického "old school" bublinového písma se objevuje i "new school" - nezáleží již na čitelnosti, písmo se stává prostředkem pro experimentování s tvarem. Oproti dřívějším autorům ve svých dílech noví tvůrci, především ti z Prahy, nevyužívají příilš postavy či jiné obrázky - ty jsou považovány za komerční (Rock a Pop č. 5/1997) - a soustředí se spíš na tvary písma. Mezi nové skupiny druhé vlny v Praze patřily např. ABX, DSK, WHS, SCIFI a další.Situace se změnila i z hlediska ochrany vagónů metra a vlakových souprav ze strany Dopravního podniku hl.m. Prahy i Českých drah - na stanice metra je aplikována speciální hmota, díky níž je graffiti snáze odstranitelné, depa a nádraží jsou mnohem lépe hlídána, než tomu bylo v počátcích graffiti v České republice, graffiti jsou téměř okamžitě odstraňována. (Postup vůči graffiti závisí na přístupu jednotlivých měst - zatímco v některých městech je upřednostňováno okamžité odstranění graffiti a hlídání veřejného prostoru, zastupitelstva jiných měst se snaží dohodnout s autory graffiti a vyčlenit určité zóny, kde mohou pracovat.)Vedle Prahy se graffiti rozšířilo i v dalších městech - nejsilněji v Ostravě, odkud pochází i již zmíněná legendární (a dnes již neexistující) skupina ZDG (Zero Dimension Gang) vedená Maniacem, autorem graffiti, který si dokázal vytvořit jméno i na "oficiální" umělecké scéně a se svým graffiti artem odmaturoval na střední umělecké škole a začal studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Mezi další centra graffiti v České republice je možné řadit Brno, dále Valašské Meziříčí, Vsetín, Jihlavu, Litoměřice, Ústí nad Labem, Plzeň či Teplice a další: postupně se graffiti rozšířilo do všech větších měst.I za „pouhých“ deset let svého trvání prošla česká graffiti scéna velkým a rychlým vývojem. Ačkoli by se mohlo zdát, že oproti tzv. „old school“ kvalitativně stagnuje a že dochází k celkovému úpadku i vyčerpání graffiti (především z hlediska obsahu, snahy o inovaci a z hlediska vizuálního ztvárnění námětů, za což je české, především pražské graffiti kritizováno především ze strany výtvarných umělců), počet děl i počet autorů graffiti stoupá. Je těžké soudit, zda nově vznikající díla svou úrovní dosahují práce prvních tvůrců či zda pouze mechanicky reprodukují dřívější tendence. Je ovšem zřejmé, že se změnily jak cíle tvůrců, tak jejich motivace. Někteří autoři začali tvořit jen pro samotnou akci, jež jim poskytuje určité vzrušení a napětí, a graffiti se tak dostává na úroveň dalších tzv. adrenalinových zábav. S tím souvisí i skutečnost, že je postupně upouštěno od záměru nemalovat na historické domy. Na druhou stranu mnohými autory graffiti je Praha považována za „kulturní centrum graffiti“, místo, kde jde o komunikaci s diváky právě skrze „tvary“, tak jako tomu bylo v počátcích graffiti v New Yorku. Vedle zmíněných tendencí je možné mluvit i o změnách v umístění graffiti – např. poklesl počet souprav metra, jež jsou "pomalovány" (či těch, jež se dostanou na veřejnost) - dalo by se říci, že se graffiti (podobně jako v jiných zemích) přesouvá z prostor metra do ulic.Vzhledem k tomu, že graffiti ve městech stále existuje a počet těchto děl stoupá, začala se české městské i státní orgány tímto fenoménem zabývat intenzivněji. Příkladem aktivního přístupu, který se neomezuje pouze na odstraňování graffiti a stíhání jednotlivých tvůrců, může být např. aktivita zastupitelstva města Prahy "Praha v srdci sprejerů", preventivní program, v jehož rámci se pražská radnice ve spolupráci s některými staršími autory graffiti, kteří již opustili či opouštějí scénu. Pražská radnice za tímto účelem v roce 2001 otevřela informační internetovou stránku www.praha-graffiti.cz, zorganizovala reklamní kampaň, ale i veřejnou diskusi v pražské Městské knihovně, sympozium "Výtvarné umění ve veřejném prostoru" v galerii Rudolfinum či výstavu graffiti prací v galerii Town. Díky této akci v České republice poprvé proběhla diskuse o graffiti na odbornější úrovni, a to jak z hlediska výtvarného umění, veřejné komunikace, tak obav občanů z graffiti.Zcela nový aspekt do represivního tažení proti graffiti přinesla především poslanecká novela trestního zákona pozměňující zákon č. 140/1961Sb. formou rozšíření dosavadního § 257 "Poškozování cizí věci" o § 257b. Nový paragraf umožňuje vyměřit peněžitý trest či trest odnětí svobody na jeden rok tomu, kdo "poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou", způsobí-li pachatelé „škodu velkého rozsahu“, mohou být odsouzeni až na „dvě léta až osm let“. (Tato novelizace platná od 1.7.2001 navrhovaná poprvé v lednu 2001 byla sice na konci února 2001 zamítnuta Senátem Parlamentu ČR s tím, že dosavadní právní ošetření je dostačující, ovšem Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej 3.4.2001 znovu prosadila.)3.3. Internetové a tištěné zdroje o graffiti v České republiceČeské graffiti se objevilo i na Internetu - jako první vznikla internetová stránka Popokatepetl představující především scénu graffiti ze Vsetína. Později začaly vznikat i další stránky jednotlivých „crews“ i specializované internetové „graffiti-ziny“ (např. Prohibit Art či Outline), které většinou přinášely fotografie prací autorů graffiti dělené podle formy ("vlaky", "zdi", "bombing" apod.) a podle místa a skupiny vzniku, dále fotografie prací ze zahraničí, zprávy o různých akcích, občas články, které byly o graffiti uveřejněny v tisku, linky na jiné internetové stránky věnované graffiti.Po roce 2000 tento počet poměrně stoupl - přes internetové vyhledávače je možné nalézt desítky stránek věnovaných graffiti, ovšem z kvalitativního hlediska je patrný určitý pokles. Stránky již nejsou soustředěny pouze na dřívější hlavní centra graffiti v České republice (Praha, Ostrava, Brno), ale pocházejí i z dalších částí republiky (České Budějovice, Třinec, Těšín, Vítkovice a další).Zmíněný kvalitativní pokles je spojen především s útlumem internetových magazínů o graffiti včetně časopisu Prohibit Art, který byl na přelomu tisíciletí asi nejrozsáhlejší českou internetovou platformou - přinášel krátké zprávy z českého prostředí, fotografie prací z celé České republiky, texty (např. rozhovor s autory graffiti, krátká zamyšlení, články všeho druhu), ale i odpovědi na otázky typu "co dělat, pokud jste za tvorbu graffiti zadrženi" nebo "jak se bránit proti tomu, aby bylo dílo graffiti na vašem domě umístěno". Tato stránka patřila koncem 90. let 20. století zřejmě k nejlépe zpracovaným stránkám (a to jak z hlediska obsahu, designu, tak i průběžné aktualizace), od podzimu 2000 však nebyla aktualizována. (Jednou z nejkvalitnějších stránek, co se obsahu i formy týče, byla v roce 2001 stránka Dvoika.Troika Graffiti představující ostravskou graffiti scénu.)Informace o českém graffiti se po dlouhou dobu objevovaly i na slovenských WWW stránkách. To byl i případ graffiti magazínu Outlaw, který vycházel koncem 90. let 20. století. Tento "občasník" (jak jej nazývali jeho autoři) informoval o českém i slovenském graffiti, přinášel informace o plánovaných akcích, fotografie, ale např. i šablony apod. Svou formou se ovšem tento "magazín" vůbec nelišil od jiných internetových stránek (např. Prohibit Art), které informují o českém graffiti a ne jen o graffiti z města, odkud pocházejí tvůrci stránky. V současné době však magazín Outlaw de facto neexistuje - ačkoli je v internetových vyhledávačích stále registrován, odkaz již není platný. Podobný osud měl i magazín Outline.Graffiti se na Internetu objevuje i na diskusních serverech - na některých z nich probíhají diskuse o graffiti, kterých se většinou účastní samotní autoři graffiti či příslušníci hiphopové subkultury. Internet zde tedy slouží k přímé výměně názorů, styku autorů graffiti z různých měst, domlouvání společných "akcí" apod. Příkladem takové diskusní skupiny by v letech 2000 a 2001 mohla být např. diskusní skupina Outlaw na serveru Průvodce (www.pruvodce.cz).Z českých magazínů a fanzinů věnovaných graffiti je možné zmínit především Terorist vydávaný v Praze a dále magazíny ERA a Good life vydávané v Plzni či magazín Disgrafix, jehož první číslo vyšlo na přelomu let 2000 a 2001 v Brně. Kromě Teroristu vydávaného vydavatelstvím Terorist Posse? jednou ročně v nákladu 5000 ks je ovšem trvání těchto časopisů velmi nestálé. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 6. - závěr

6. Graffiti art: Přivlastnění světem moderního uměníPostupem času začalo být graffiti (či některé jeho výtvory) chápáno jako součást moderního umění, přestože po dlouhou dobu stálo mimo oficiální kulturu. Došlo k „přivlastnění“ graffiti, umění či výrazu subkultury, světem „vysokého umění“, obdobnému způsobu, jímž si populární či masová kultura přivlastňuje rozličné projevy subkultur. Velké diskuse, které „přijetí“ graffiti „světem umění“ vyvolalo, jen přispěly k většímu zájmu o tento typ tvorby. Na jedné straně se samozřejmě ozývaly tradiční názory, že se jedná pouze o destrukci veřejného majetku, nesrozumitelné „klikyháky“ navozující pocit ohrožení. Ovšem už od počátku existovali umělci či kritici, kteří prosazovali názor, že graffiti představuje jedinečnou estetiku, umění, které i díky některým svým „kriminálním“ rysům přináší autentičnost a etickou kvalitu.Procesu přijetí graffiti artu coby svébytné formy umění významně napomohla činnost dvou amerických skupin, které se snažily ukázat, že graffiti nejsou jen „negramotnými poselstvími“ či útokem na veřejný prostor.Jednou z nich byla United Graffiti Artists, skupina založená studentem sociologie Hugo Martinezem, který se snažil vést mladé autory graffiti k "pozitivnějšímu směru" tvorby. Toto „sdružení“, které zahrnovalo nejlepší tvůrce své doby, pořádalo výstavy graffiti a získalo mnoho prestižních zakázek. Svou první výstavu United Graffiti Artists, kteří si vzali za cíl prosadit graffiti jako legitimní uměleckou formu, uspořádali v roce 1972 v Razor Gallery. O tři roky později se uskutečnila výstava v Art Space Gallery v SoHo. Na této výstavě se již prodávaly práce různých tvůrců, ceny se pohybovaly v rozmezí 1 000 - 3 000 USD. Oproti ostatním výstavám byly ceny exponátů takto nízké, protože se jednalo o zcela novou formu umění. Skupina získala i velkou propagaci v médiích, především díky účasti v baletu "Deuce Coupe" choreografa Twyla Tharpa, během níž vytvářeli tvůrci graffiti svá díla. I přes velkou mediální oblibu se ovšem umělci museli potýkat s výraznými finančními, ale i dalšími problémy, například vnitřními rasovými či genderovými neshodami. Po výstavě v Chicagu, kdy umělci čelili rasistickým výhružkám a špatnému zajištění celé akce, byl Hugo Martinez "odvolán" ze své pozice a stal se pouhým poradcem. Skupina UGA se nakonec částečně rozpadla, což vedlo k určitému „poklesu umělecké hodnoty děl graffiti v té době“.Jistá forma spolupráce mezi některými členy ovšem přetrvala až dodnes - skupina pořádá workshopy, výstavy nových prací apod. Lze říci, že se její členové "etablovali" v uměleckém světě. Na jejich činnosti je tak možné v rozmezí 30 let sledovat postupný vývoj prací jednotlivých tvůrců od prvních „tagů“ a „pieců“ na vlacích až po díla vytvořená pro renomované galerie.Obdobný cíl jako United Graffiti Artists měla i skupina National Organisation of Graffiti Artists (NOGA), založená v polovině roku 1974 Jackem Peslingerem, choreografem a tanečníkem. Líbila se mu práce United Graffiti Artists, ale nesouhlasil s vnitřním uspořádáním skupiny a vztahy, které v ní panovaly. "Když jsem viděl, jak Hugo vyhazoval děti z workshopů, přišlo mi to hrozné. Členové skupiny mlčeli a nedocházelo jim, že ubližují svým mladším bratrům. Navíc, Hugo byl rasista. Měl kvótu na počet černochů, které se navíc snažil vyhazovat ze setkání, které vedl hlavně v španělštině. Černí členové z toho byli frustrováni a chodili za mnou poradit se, co s jejich problémy." Jack Peslinger se proto rozhodl otevřít vlastní studio, kam mohli mladí tvůrci chodit. Studio pro ně organizovalo workshopy vytváření graffiti, ale snažilo se je seznámit i s jinými výtvarnými technikami či je brát na výstavy. NOGA se ovšem již od počátku potýkala s výraznými finančními problémy, které nakonec vedly k uzavření studia.To však nic nezměnilo na tom, že graffiti proniklo do galerií a bylo začleněno do moderního umění. Tomu napomohlo i zorganizování výstavy Times Square Show v roce 1980 dvěmi galeriemi z jižního Bronxu, Colab a Fashion Moda. "Poté nastupuje na scénu nová, multirasová a multietnická generace výtvarníků. Mnozí z nich, dosud žijící v bezvýchodnosti ghetta, se najednou ocitají v centru pozornosti důležitých newyorských obchodníků s uměním. Jinou, pro graffiti-art velice významnou, akcí byla výstava New York/New Wave v r. 1981, jejímž kurátorem byl Diego Cortez, která situaci zkonsolidovala." (Gabliková, 1995, str. 115)Jedním z vystavujících na New York/New Wave byl i Samo, neboli Jean Michel Basquiat. Právě on patří společně s Keithem Haringem k nejznámějším umělcům, kteří vycházeli z graffiti či je využívali jako jednu z technik tvorby. Jejich příběhy jsou ale odlišné – zatímco Basquiat začínal pod přezdívkou Samo v newyorském metru a teprve později se začlenil do „uměleckého světa“, Keith Haring začal tvořit graffiti až jako student School of Visual Art.Jean Michel Basquiat se narodil v Brooklynu jako syn přistěhovalce z Haiti, jinak poměrně úspěšného newyorského účetního. Ve svých sedmnácti letech (v roce 1977) odešel ze školy a se svým přítelem Al Diazem se začal věnovat především graffiti. Basquiat začal vytvářet tzv. samografy, obrazce plné podivných klikyháků a zakódovaných textů. Ty se objevovaly po celém dolním Manhattanu a hlásaly např. „Samo saves idiot“, „Which of following is omniprznt? – Lee Harvey Oswald, - Coca-Cola logo, - general Melonry, - Samo“ (se zaškrtnutým Lee Harvey Oswaldem), či „Samo is an end to mindwash“. O rok později si Basquiat začal vydělávat výrobou triček a kreslených pohlednic, zároveň se pokusil spojit s Andy Warholem. Úspěch přišel právě díky možnosti zúčastnit se výstavy New York/New Wave. Díky ní získal Basquiat nabídku od Aniny Noisei z galerie v SoHo, že jej bude zastupovat. Basquiat po celý rok tvořil fantaskní malby plné kostlivců, lebek, kostí, šípů, klikyháků apod., které o rok představil na společné výstavě s Francescem Clementem, Davidem Sallem a Julianem Schnabelem. Jakmile se Basquiat prosadil ve výtvarném umění, Samo, umělec ulice, přestal svá pouliční díla tvořit. Následující výstavy přinášely další úspěchy, zájem kritiky i veřejnosti, ovšem Basquiat krátce po svém „prosazení se“ zemřel v roce 1988 v 27 letech na předávkování heroinem.Oproti tomu Keith Haring začal tvořit graffiti později, až jako student výtvarných umění fascinovaný graffiti v newyorském metru a možností komunikovat tímto způsobem přímo s diváky (byť jen na určitý čas). Získal tak svým způsobem výsadní postavení: jeho práce byly uznávány v uměleckém světě i v subkultuře graffiti, ačkoli ne bezvýhradně (například i proto, že se vůbec nezapojoval do hiphopové subkultury). Jeho kresby na černých reklamních tabulích ve stylu označovaném jako "New Wave Aztec" se od ostatního graffiti své doby velmi lišily - štěkající psi, křičící děti, telefony apod., to vše provedeno křídou. Jeho práce byly obdivovány snad všemi bez výjimky, přesto byl několikrát uvězněn, ačkoli policie věděla, že se jedná o slavného umělce. Haring ale měl svůj cíl, pro který byl ochoten problémy s policií snášet. "Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a galeriích. V podzemce se musí člověk vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit, protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno.“ (Gabliková, 1995, str. 118)Právě díky snaze komunikovat s veřejností, svému sepjetí s danou „komunitou“ i díky nemožnosti prodávat výtvory umístěné na vagónech či zdech si graffiti art vydobyl svou oblibu, především mezi uměleckými kritiky vycházejícím z levicových teorií. Ti hledali další směry pro moderní umění, které se (částečně kvůli konceptualismu a částečně kvůli přezíravému pohledu na veřejnost, kdy byla díla tvořena především pro přijetí uměleckou komunitou) stalo špatně srozumitelným, elitářským, odtažitým a nekomunikujícím.Díky posunu ve vnímání graffiti byli ovšem během osmdesátých let i autoři graffiti osloveni obchodníky s uměním, aby vytvářeli svůj „městský wildstyle“ na plátna, a tak bylo možné díla lépe prodávat sběratelům. V únoru 1979 byl Fred Braithwaite (neboli Fab 5 Freddy, později Freddy Love) představen v rubrice "Scenes" novin Village Voice. V článku prohlásil: "Myslím, že je čas, aby si každý uvědomil, že graffiti je nejčistší uměleckou formou v New Yorku. Co jiného se vyvinulo z ulice". V reakci na tento článek Freda kontaktoval italský obchodník s uměním Claudio Bruni a zařídil Fredovi a Leeovi (další člen The Fabulous Five) výstavu v Římě. Fred Braithwaite (Fab 5 Freddy) se stal vůdčí osobností graffiti. V roce 1980 kromě jiného vytvořil svou verzi Warholových Campbellových polévek na povrch vagónu a objevil se ve videoklipu skupiny Blondie "Rapture", kde byla vidět i jeho díla.Úspěch graffiti artu tak vedl k tomu, že se objevili i podnikatelé zaměření přímo na obchod s touto formou umění. "Spektakulární úspěch graffiti stylu a jeho popularita stály u zrodu nového typu podnikatele, jakého zosobňuje Mel Neulander, organizátor (spolu s Joyce Towbinovou) Graffiti Productions, Inc. - workshopu pro "ochočené" graffitisty, kteří jsou ochotni vyměnit vlaky za plátna schopná vydělat prachy a za zakázky po celém světě. Mezi umělci patřícími do této skupiny jsou Crash, Freedom, Wasp a Lady Pink." (Gabliková, 1995, str. 121) Umělci z workshopu Mela Neulandera vytvářeli návrhy na obaly desek, malovali poutače či reklamy, vytvářeli malby na zakázku. Františka Gilman-Ševčík a Tim Gilman-Ševčík k tomu dodávají: „Graffiti dosáhly svého vrcholu počátkem 80. let a postupně byly spláchnuty do galerií, od bohem zapomenutých k bohatým. Rebelii si koupili sběratelé, zatímco kultura – nákaza chudých a rozzlobených – byla pozvedána a oslavována.“ (Velký výprodej graffiti, Umělec 4/2000).Ne všichni však tuto situaci vítali - graffiti totiž podle nich tímto způsobem ztrácí svou výpovědní hodnotu a působivost. Tim Rollins, ředitel kolektivu umělců Group Material založeného v roce 1979 o graffiti říká: „Je to umění, které vychází přímo ze společenské situace, což nám pomáhá zjistit, co umění pro každého znamená. Není to jako Schnabel a Salle, u nichž jde především o přehnané sebevědomí. Problémem je, že nyní se z graffiti stává styl a umělci jsou, díky vidině úspěchu, nuceni dělat kompromisy… Vitalita graffiti je v jeho původní situaci. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je sociální kontext, který je teď z toho vytržen.“ (Gabliková, 1995, str. 123)Tuto skutečnost reflektuje mnoho ze samotných tvůrců graffiti, kteří si uvědomovali své postavení mimo systém (jak umění, tak mainstreamové kultury) a snažili se z něj vycházet. Haze, autor graffiti z New Yorku, říká: "Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece." Eskae k zapojení graffiti do uměleckého světa dodává: "Graffiti je kopancem do tváře systému galerií a muzeí, kde se umělec prodává jako děvka kapitalistickému systému, je z něj další zboží, který si lidi můžou koupit... graffiti art je zcela otevřený pro všechny - mohou přijít a prohlížet si ho, nikdo ho nemůže vlastnit, patří nám všem." (Walsh, 1996, obálka) Přesto se svět graffiti pod vlivem zájmu galerií a obchodníků s uměním rozdělil na několik proudů. Stále jsou zde autoři, kteří nabídce finančně těžit ze svých graffiti výtvorů odolali a chtějí dál tvořit zcela svobodně a nelegálně, naopak jiní takovou možnost využili a rozhodli pracovat buď na zakázky či pro galerie. Z mnohých autorů graffiti se stali výtvarní umělci či grafici, kteří se začali živit designem pro hudební společnosti, digitálním designem (např. Lady Pink či Futura 2000).Zároveň existují výrazné rozdíly mezi přijímáním graffiti artu ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Zde přes organizaci mnoha výstav není graffiti art (respektive tvorba místních tvůrců) často do hlavního uměleckého proudu stále zapojován – což může být ostatně způsobeno i tím, že graffiti v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických opravdu fungovalo jako umělecká výpověď určitých sociálních skupin. Přesto ovšem snaha představit publiku graffiti (nejen jako pouhé nesmyslné nápisy, ale jako graffiti art) existuje. Výstavy graffiti proběhly ostatně i v České republice – vedle spíše informativní prezentace v rámci akce „Praha v srdci sprejerů“ v roce 2001 to byla například výstava velkorozměrných pláten představených v rámci akce Graffiti Art Ostrava na zahradě ostravského centra Chagall v roce 1999 či výstava v galerii Kappa Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě v tomtéž roce.Není ovšem pochyb, že graffiti výrazně zasáhlo výtvarné umění, a to jak snahou o komunikaci s diváky ve veřejném prostoru (v podstatě bez ohledů na to, zda diváci o tato sdělení stojí – v tomto smyslu existuje zjevná podobnost s tzv. akčním uměním a perfomerstvím), tak svou nespoutaností, vizuálním atakem na veřejný prostor i svou dynamikou. Jedním z příkladů vlivu graffiti na jiné formy umění může být projekt nizozemského architekta Nicka Maurera (1969), který se na základě fascinace, jak si graffiti přivlastňuje veřejný prostor, rozhodl zkoumat možnosti, jak může architektura s graffiti spolupracovat. Rozhodl se proto tyto dva světy zkombinovat. Vyšel přitom z „tagů“ dvou uznávaných nizozemských graffiti umělců jmény Delta a Zedz. Ty se rozhodl uvést do třírozměrných objektů, podpis autora graffiti se tak stal výchozím bodem půdorysu budov. Maurer navrhl s Deltou vilu Masterplan a spolu se Zedz padesátimetrový městský mobiliář Zedzbeton. Na vnější plášť budov byly navíc aplikovány graffiti díla, zářivé barvy či „maskáčové vzory“. Tyto dva návrhy nebyly realizovány, ovšem na základě kladného přijetí odbornou i širší veřejností dostal tým Delta-Maurer-Zedz zakázku vytvořit pavilón u příležitosti Rotterdam, evropské město kultury v roce 2001. (Archi-tag-ture: Splynutí architektury a graffiti, Inneke Schwartz, Umělec 4/2000, http://masterplan.ooo.nl/p2001e.html,). 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek