Výsledky vyhledávání pro dotaz přání

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Co s trémou?

Sladit se a véstKdyž chceme na někoho udělat dojem, je dobré sladit se s ním ve formálních věcech: přizpůsobit svoje oblečení, řeč, chování. Někdy tréma vyplývá jednoduše z toho, že na slavnostní hostině jsou všichni kolem nás ve fraku a v kravatě, my ukazujeme na obdiv svůj červený svetr. Už z dálky svítíme a každý lehce vidí, že nevíme, jak se používá ta malá vidlička, která leží vedle těch dvou větších.Pokud jsme přišli na hostinu demonstrovat fakt, že nás takové věci nerozhází, je všechno v pořádku. Většinou však máme jiný cíl. Například setkat se s jistými lidmi a probrat jisté záležitosti. V takovém případě nám každé rozptýlení – oblečení, pravidla stolování atd. – ukrajují z energie. Slaďme se v tom, v čem se sladit umíme. Za drobnosti se můžeme partnerovi krátce omluvit, aby jej věc nerušila: „Promiňte, co se týče používání příborů na hostinách, to si stále neumím zapamatovat. Doufám, že vám nebude vadit, když to odpozoruji od vás.“ Nebo: „Promiňte. Já vím, že jste tu všichni vědci. Já jako obchodník ale používám úplně jinou řeč. Přesto se budu snažit co nejlépe vysvětlit, jakou pomoc bychom od vás potřebovali.“Udělat dojem pouze na sebeVelmi často na lidi dojem dělat nepotřebujeme. Takovýchto situací bude přibývat, pokud přejdeme na vnitřní řízení. Pokud budou naše hodnoty, cíle a kritéria pro nás důležitější než kritéria těch druhých.Vezměme si příklad z matky, která co nejrychleji potřebuje sehnat lék pro nemocné dítě.Má trému z toho, jakým tónem mluví do telefonu? Trápí ji, zda má účes úplně v pořádku? Zda si lékárník všiml, že její kabelka a kabát nejsou sladěné?Asi ne příliš. To, o co jí jde, je dostat svoje dítě co nejrychleji z horečky, otarat mu léky a potřebnou pomoc.Když komunikujeme, uvědomme si, o co nám jde. Přednášíme referát. Je naším cílem to, aby nás na konci publikum obdivovalo? Nebo jednoduše chceme přednést referát tak, aby byl srozumitelný? Zbavme se skrytých maximalistických ambicí. Omračovat publikum, to se dělá za peníze.A když právě ty peníze chci?Kdo chce úspěšně pracovat v povoláních jako herec, zpěvák, mluvčí, politik, lektor, potřebuje dlouholetou profesionální průpravu. A hodně praxe. Ani Madonna neudělala kariéru za den. Stálo jí to přinejmenším deset let tvrdé práce. Marně si sousedka Blažková myslí, že její „vyzývavá“ gesta, pohyby a kostýmy jsou výsledkem nějaké amatérské improvizace!Někdy se však do situace přednášejícího, referujícího, případně průvodce na chvíli dostaneme. Jak můžeme v takovémto případě zmírnit trému?Natrénujme si, co se dáPřipravme si referát. Řekněme si jej v soukromí nahlas. Připravme si poznámky, do kterých můžeme nahlédnout. Naučme se s jistotou a bez námahy přednést prvních pár vět. To nás zbaví počáteční trémy při vystupování. Podobně dobře se naučme i závěrečné věty. Lidé si z každé přednášky nejlépe pamatují právě začátek a konec.Když máme možnost prohlédnout si o samotě místnost, ve které budeme referovat, je to velká výhoda. Vejděme do místnosti dobře naladěni, hladce oholeni J, pískajíce si svoji oblíbenou melodii. Udělejme pár rozšafných pohybů u tabule. Představme si v hledišti tváře svých nejlepších přátel. Řekněme jim pevným, radostným hlasem pár vět z referátu. Vyzkoušejme si tanečním krokem cestu od tabule k projektoru. Zaplňme místnost uvolněností, dobrou náladou, úsměvy. Část z této pohody tu potom znova nalezneme.Metoda preventivní návštěvy selže jen tehdy, když si v místnosti dopředu představujeme náročné publikum, když si předem přehrajeme celou tu velkou odpovědnost a cítíme ji na svých bedrech. Tehdy naladíme své podvědomí na trému.Už máme jít před publikum. Už jsme tam!Hodně záleží na předchozí přípravě. Ale i teď můžeme udělat pár věcí.-          Vezměme si sebou nějaký předmět, talismana. Talismany pod pět kilogramů mají přednost. Al Capone, jenž často zdůrazňoval důležitost dobrého slova, sebou pro každý případ nosíval i revolver. Někdy už jen představa, že před námi na stole leží samopal Skorpion a kdyby něco, je nám k službám, nás dokáže příjemně pobavit a zbavit části trémy.-          Buďme zapáleni pro věc. Když už jsme se rozhodli mluvit, asi nám na ní záleží. Nebo nám záleží na dosažení objednávky, propagaci výrobku nebo na penězích, které za přednášku dostaneme. Mysleme na cíl. Nadchněme se pro něj vnitřně!-          Někdy se nám nejlépe uleví, když trému přiznáme: „Vidím tady před sebou tolik zkušenějších lidí! Cítím se najednou příliš mladý a málo zkušený. Ale vynasnažím se vysvětlit věc tak, jak umím.“-          Pracujme tělem. Dýchejme pomaleji a zhluboka ještě před začátkem projevu. Zaujměme na začátku postoj, který jsme si dopředu nacvičili. Napojme se pár doušky (nealkoholického) nápoje.-          V průběhu projevu se soustřeďme na nějakého konkrétního posluchače, nejlépe takového, který nám je sympatický. Když se z času na čas podíváme i na někoho jiného, tím lépe.!!! A co dělat, když se nacházíme v nepřátelském prostředí?Nejdříve si uvědomme, že přání dělat se před těmi druhými pěkným je již bezpředmětné. Máme o jednu starost méně. Jediným, před kým si nyní potřebujeme uchovat tvář, jsme my sami. Dohrajme svoji úlohu až do konce. Co nejrychleji. Představujme si už dopředu sami sebe, jak budeme situaci hodnotit za den, za dva, za týden. Říkejme si: „Tak tohle jsem přestál! Vydržel a přetrpěl jsem to. Udělal jsem, co bylo v mých silách. Jsem zvědav, kolik z nich by to na mém místě dokázalo!Cvičení pro horlivé?Ať je očekávání druhých jakékoliv, my si přesto děláme svoje.Vyplatí se to občas trénovat. Dá se to dělat i bez toho, abychom lidem ubližovali. Vejděme někomu „omylem“ do kanceláře a potom se omluvme. Soustřeďujme se na jeho reakci. Až následně na své pocity. Když si někdo ve větší společnosti bere slovo příliš často, nečekaně mu skočme do řeči. Vezměme si z nabízených jablk to nejhezčí. Sedněme si na to nejlepší místo. Pozor! Netrénujeme se v bezohlednosti! Jen v tom, abychom přežili situaci, ve které uděláme něco, co v očích těch druhých není zrovna nejsympatičtější.?Cvičme se v tom, jak udělat dojem. Upravme vhodně svoje oblečení. Napodobujme dobré řečníky. Připravme si před každou schůzkou, rokováním, akcí kraťoučký příspěvek. Přihlasme se ve vhodné chvíli o slovo a řekněme to svoje. Experimentujme s tónem hlasu, jeho výškou, s polohou těla. Pokusme se vědomě v partnerovi vyvolat pobavení, zájem, obdiv, rozhořčení (to raději ne na naši adresu).Přijďme jednoho dne do práce oblečení neuvěřitelně sexy. Nebo naopak velmi konzervativně, až přehnaně cudně. Sledujme reakce lidí... Sledujme reakce lidí! Sledujme reakce lidí.

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek


Jak správně vrstvit sportovní oblečení 2.díl

V prvním díle našeho miniseriálu jsme Vám přinesli základní důležité informace o vrstvení oblečení. Již víte o základních třech vrstvách pro funkční oblékání a co udělat pro to, abyste zůstali komfortně v suchu a teple za každého počasí. V tomto díle minisérie se podíváme na první vrstvu trochu blíže, vysvětlíme specifika a zásady, jak správně vybrat a na co si dát pozor.1.  K čemu spodní vrstva slouží?Jak jsem zmínil již v předchozím díle našeho seriálu o vrstvení oblečení - první vrstva je tou základní (v přímém kontaktu s kůží) a jednoduše řečeno slouží k poskytování co nejlepšího komfortu. Důležité je, že tato vrstva pot neabsorbuje, čímž by došlo k nechtěnému udržení vlhkosti u těla. Naopak má za hlavní úkol odvádět pot od povrchu těla – odsávat a následně i větrat - a proto se funkčně nazývá vrstvou transportní. 2.  Jaký materiál obsahuje základní vrstva?Většinou se jedná o lehká (neabsorbující) syntetická vlákna zpravidla vyráběná na bázi polyesteru (PES) nebo polypropylenu (POP), jež dokáží velmi kvalitně izolovat, ale rovněž odsávat kapalnou vlhkost s prakticky nulovou nasákavostí. Moderní specificky tvarovaná syntetická mikrovlákna umožňují odvod vlhkosti do další vrstvy oblečení ještě více urychlit. Díky tomu uživatel oblečení z materiálu obsahujícího tyto vlákna se neustále cítí v suchu a teple, čímž nedochází k nechtěnému ochlazování a zároveň ani přílišnému přehřívání v důsledku fyzické aktivity. Do této vrstvy oblečení se řadí speciální spodní (funkční, termo) prádlo a ponožky vyráběné z materiálu Micra či Coolmax. K nejznámějším značkám vyrábějící oblečení opatřené těmito materiály patří zejména Moira a Progress, dalšími jsou například Climatex, Nordblanc či Litex. K zahraničním patří Lowe Alpine a Devold.3.  Rozdíl mezi zimním a letním funkčním prádlemNa zimní sport se používá teplejší dvouvrstvá pletenina, která se značí termínem thermo, které je přímo určeno do chladnějšího počasí. Naopak letní prádlo je jednovrstvé (čili tenčí) s označením micro nebo coolmax.4.  Pozor na bavlnu a flanelDbejte pozorně na to, jaký materiál na sebe oblékáte. Špatným přehmatem může být volba bavlněného trika nebo flanelové košile, ve kterých vlhkost vyprodukovaná naším tělem při vyšší zátěži zůstává.5.  Hygiena u první vrstvyDále je vhodné upozornit, že výrobci prvních vrstev uměle své umělé materiály obohacují o antibakteriální složky (např. Ionty stříbra), které zabraňují tvorbě plísní, množení bakterií a také tvorbě zápachu. Díky tomu jste v hygienickém oblečení delší dobu bez zápachu a potřeby častého praní. Naproti umělým materiálům existují i přírodní, které mají často podobné vlastnosti jako ty umělé, někdy dokonce lepší. U tohoto bych zmínil například vlnu Merino Wool z novozélandských ovcí, nebo materiály s přídavkem bambusového vlákna.6.  Vyšší kvalita = lepší komfortRozhodně věnujte také pozornost tomu, aby termoprádlo přiléhalo přímo na tělo, protože jak jsme již zmínili výše, jen při kontaktu s kůží může prádlo svou funkci plnit optimálně. Vše je způsobené tím, že při případném vlání trička na těle se pot musí nejprve z těla odpařit a teprve po následné kondenzaci páry na spodním prádle je pot odveden pryč. V neposlední řadě i sebelepší či sebedražší termoprádlo, které vám nepadne nebo není příjemné na nošení, stejně nosit nebudete. Takže nejdřív vše pořádně vyzkoušejte!

Pokračovat na článek


Síla myšlenky

Každý den potkáváme spoustu lidí s různými osudy a problémy. Jen malé procento těchto lidí si však uvědomuje, do jaké míry jsou jejich životní osudy ovlivněny jejich vlastními myšlenkami a způsobem jejich myšlení.Ano, myšlenka má neuvěřitelnou sílu. Stojí u zrodu všeho, co uděláme, a předznamenává náš další osud. Na počátku toho, zda jsme šťastní nebo nešťastní, chudí nebo bohatí, stály naše myšlenky. „Malý je ten, kdo se cítí malým být“, řekl kdysi nějaký moudrý člověk a nezbývá, než s tím souhlasit. Svoji budoucnost si vytváříme sami tím, o čem sníme, po čem toužíme a jak o tom přemýšlíme.„Cokoli si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“, říká Napoleon Hill ve své knize Myšlením k bohatství. Jinak řečeno, kvalita našeho života je do značné míry dána naší představivostí a schopností pozitivně myslet. Teoreticky to znamená, že můžeme cokoliv, co jen chceme, pokud o tom sníme do té míry, že se sen přemění v intenzivní touhu, pokud jsme schopni se touto touhou nechat vést a pokud vytrváme až do konce.Jak tedy přesně funguje princip, na kterém je tato teorie založena?1. Stanovte si konkrétní cílChceme-li se někam dostat, musíme nejprve vědět, kam jdeme. Proto je nejprve třeba si stanovit konkrétní cíl našeho snažení. Zkušenosti úspěšných nám říkají, že největších úspěchů dosahují lidé, kteří si svůj cíl dokáží finančně kvantifikovat. To znamená, že si dokáží stanovit, k jaké částce se chtějí dopracovat nebo kolik si chtějí vydělávat. Těm, kteří jsou vedeni pouze touhou po lepší seberealizaci, se často nedaří dosáhnout bohatství, protože to ve skutečnosti nebylo jejich snem. Proto je třeba přesně stanovit, kolik byste si chtěli vydělávat měsíčně nebo ročně, a co všechno si ještě přejete dosáhnout a získat. Je to společenská prestiž? Je to sláva? Je to kabelka od Viuttona, minicooper, dovolená na Seychelách? Měli byste předem vědět, co všechno je pro vás důležité a po čem vaše srdce touží, a do jakého data to všechno chcete získat.2. Svá přání si sepište a umístěte je na viditelném místěMoje velmi dobrá kamarádka používá pojem „nástěnka přání“. Vytvořila si nástěnku, na kterou si umístila všechno, čeho touží dosáhnout. Je tam měsíční částka, kterou by chtěla vydělávat. Jsou tam věci, po kterých touží – ať už věci hmotné nebo nehmotné, jako je například šťastná rodina. Tuto nástěnku má denně na očích a denně tak vidí, jak se jí její sny daří realizovat a do jaké míry se už přiblížila ke svým cílům. Ať už použijete podobnou nástěnku přání nebo si své sny sepíšete na list papíru, který umístíte na počítač, tento krok je důležitý, protože vám neustále připomíná, kde je váš cíl a jak daleko od něj jste.3. Připomínejte si svá přání každý denAby se sen stal skutečností, je třeba si ho připomínat každý den. Každý den ve stejnou dobu, nejlépe večer, si přečtěte svoje přání a zopakujte si, dokdy je získáte. Tato fáze je důležitá, protože myšlenka se může uskutečnit pouze za předpokladu, že jste s ní bytostně spjatá a že je vaší intenzivní touhou. Myšlenka sama nestačí, vaše sny se začnou zhmotňovat v momentě, kdy se myšlenka stane touhou. Rozdíl mezi myšlenkou a touhou je v jejich emocionálním zabarvení. Musíte dát myšlence emoci a teprve sepětí racionální myšlenky a emocionální touhy vede k těm správným výsledkům. Emocionálně zabarvené myšlenky mají magnetickou sílu a přitahují další podobné myšlenky se stejnou silou.4. Věřte svým cílům i sami soběChcete-li realizovat své sny, musíte si důvěřovat. Musíte věřit, že vaše cíle jsou reálné a že jste schopny je uskutečnit. Toto bývá častým kamenem úrazu. Lidé si stanoví cíle a už předem jsou přesvědčeni, že jejich dosažení není reálné. To je vede zákonitě k neúspěchu.Naše uvažování je bohužel do značné míry komplikováno negativními zkušenostmi, které jsme už někdy udělaly nebo které udělal někdo jiný z našeho okolí, negativním způsobem uvažování, různými předsudky, které nám vsugerovali naši rodiče, učitelé, přátelé a známí. Je bohužel smutnou skutečností, že pokud potřebujeme podporu pro nějaký důležitý krok, který chceme udělat, jen málokdo z našeho okolí nás dokáže podpořit. Najde se ale vždy dost lidí, kteří nás budou z naší cesty zrazovat.Od těchto vlivů se musíte oprostit. Pochybnosti vás nikdy nikam nedovedou. Musíte uvěřit, že vaše touhy jsou uskutečnitelné a že VY JSTE schopni je uskutečnit. Musíte si uvědomit, že všechno, co už někdy někdo udělal před vámi, se uskutečnit dá a není tedy důvod, abyste to nezvládli také.Ptáte se, jak si uvěřit, když máte snížené sebevědomí? Své sebevědomí můžete ovlivnit pomocí autosugesce. Jak už jsme si řekli, myšlenka má neuvěřitelnou sílu a je na vás, čemu se rozhodnete věřit. Uvěříte-li, že jsou vaše sny nad vaše síly, tak to také tak bude. Nikdy se nestanete pány svého osudu a budete vždy jen přijímat to, co vám poskytnou druzí. Pokud uvěříte, že své sny nejen chcete realizovat, ale i máte sílu a energii je uskutečnit, už sami najdete cestu, jak to udělat.

Pokračovat na článek


Jste vhodný typ pro podnikání?

Na první pohled se zdá, že být podnikatelem je pro člověka výhodnějším, než být zaměstnancem. Nejsme vydáni na milost a nemilost svému šéfovi, máme větší svobodu a můžeme výrazně ovlivnit svůj příjem. Je ale podnikání skutečně vhodné pro každého? Pojďme se podívat, co odlišuje podnikatele od pouhého zaměstnance:1. ZodpovědnostJako zaměstnanci máme život mnohem jednodušší, alespoň co se zodpovědnosti týče. Většinou pracujeme 8 hodin denně, a pokud se firmě nedaří, tak nás to až tak netrápí, hlavní je, že nám přijde výplata na účet včas. O nic víc se starat nemusíme. Pokud se nám však nedaří v podnikání, nemusí nám na účet přijít vůbec nic, v nejhorším případě tak možná exekuce.Je třeba si uvědomit, že jako podnikatelé zodpovídáme za osud celé firmy. A pokud máme zaměstnance, každým manažerským rozhodnutím ovlivňujeme osud nejen svůj, ale také lidí, kteří pro nás pracují, i jejich rodin. Jsme schopni takový tlak unést?2. Vždy najde řešeníJako zaměstnancům se nám občas nemusí chtít přemýšlet a jedeme si ve svých zajetých kolejích. Nikdo po nás nevyžaduje inovativní myšlenky či zefektivnění firemních procesů – pokud tedy zrovna tohle není náplní naší práce. Spousta lidí se spokojí se závěrem „jinak to dělat nejde“ a tím to pro ně končí. Nechtějí se zamýšlet dál. Podnikatel si takový luxus dovolit nemůže. Musí přemýšlet jinak. Inovativně. Větu „to nejde“ změnil na větu „vždycky všechno jde“. Dokážete to i vy?3. Motivace a disciplínaJako podnikatelé si určujeme sami, co, kdy a jak budeme dělat. Nestojí nad námi žádný šéf, který by hlídal dodržování pracovní doby nebo plnění pracovních úkolů. Sami rozhodujeme i o tom, jak naložit s vydělanými penězi a k čemu je použít. Nejsou to vždy snadná rozhodnutí, i když tak mohou vypadat. Rozhodnout se správně vyžaduje velkou sebedisciplinu a velkou motivaci něco úspěšného a velkého vybudovat. Někteří začínající podnikatelé doplatí na svůj první úspěch. Podaří se jim vydělat slušné peníze a v tom okamžiku zapomínají, že je dál třeba tvrdě pracovat. Že jejich osobní přání nejsou rozhodující a že přednost mají potřeby podniku. Jste dostatečně disciplinovaní a dokážete sami sebe namotivovat?4. Umí znovu vstátŽe je to v podnikání jako na houpačce, o tom není žádných pochyb. Doba se mění, trendy se mění, mění se potřeby zákazníků. Produkty, které od nás zákazníci nakupují dnes, už zítra nikoho zajímat nemusí. Kde ještě včera nebyla žádná konkurence, dnes existují desítky firem. Jste připraveni na prohry a neúspěchy? Jste připraveni na to, že si občas sáhnete na dno? Dokážete znovu vstát a jít dál?5. Používá selský rozumSetkali jste se například na vysoké škole s profesorem, který měl tři tituly před jménem, dva za jménem, ale přesto jste si při přednáškách říkali, že je v praktickém životě asi nepoužitelný? Tak přesně tak by podnikatel neměl vypadat. Podnikatel musí být člověk především praktický. V podnikání nejde o to, kolik titulů člověk má, ale jak je schopen používat zdravý úsudek a „selský rozum“. Není nutné vědět, co je to integrál, ale musí být jasné, že „1+1=2“.6. Žije svou pracíNěkteří lidé se do podnikání vrhají pouze za vidinou peněz. Rádi by zněkolikanásobili svůj měsíční příjem, ale zároveň stále chtějí pracovat jen 8 hodin denně. Jste-li i vy ten typ, je lepší to rovnou vzdát.Podnikatel nikdy nekončí. Svou prací žije a myslí na ni ve dne v noci. Pokud tomu tak není, těžko může dosáhnout velkých úspěchů. Ano, znám podnikatele, kteří pracují jen několik hodin denně. Ti si ale už díky svému úsilí vybudovali fungující impérium, kde už tolik být nemusí. Dostat se však na takovou pozici trvá spoustu let a bez zmíněných vlastností se nám to asi těžko podaří.A jaký je tedy závěr?Není rozhodující, zda nás podnikání láká, protože to vypadá jako mnohem svobodnější povolání. Je třeba vyhodnotit, zda na to skutečně máme morálně volní vlastnosti. Pokud o podnikání uvažujete, zkuste se zamyslet, jaké jsou vaše osobní dispozice, jaké máte přednosti a jaké jsou vaše slabé stránky. Jste schopni je sami ovlivnit? Do jaké míry? Můžete také využít služby personálních koučů, kteří vám mohou ve vašem osobním rozvoji pomoci.

Pokračovat na článek