Výsledky vyhledávání pro dotaz policie

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 6. - závěr

6. Graffiti art: Přivlastnění světem moderního uměníPostupem času začalo být graffiti (či některé jeho výtvory) chápáno jako součást moderního umění, přestože po dlouhou dobu stálo mimo oficiální kulturu. Došlo k „přivlastnění“ graffiti, umění či výrazu subkultury, světem „vysokého umění“, obdobnému způsobu, jímž si populární či masová kultura přivlastňuje rozličné projevy subkultur. Velké diskuse, které „přijetí“ graffiti „světem umění“ vyvolalo, jen přispěly k většímu zájmu o tento typ tvorby. Na jedné straně se samozřejmě ozývaly tradiční názory, že se jedná pouze o destrukci veřejného majetku, nesrozumitelné „klikyháky“ navozující pocit ohrožení. Ovšem už od počátku existovali umělci či kritici, kteří prosazovali názor, že graffiti představuje jedinečnou estetiku, umění, které i díky některým svým „kriminálním“ rysům přináší autentičnost a etickou kvalitu.Procesu přijetí graffiti artu coby svébytné formy umění významně napomohla činnost dvou amerických skupin, které se snažily ukázat, že graffiti nejsou jen „negramotnými poselstvími“ či útokem na veřejný prostor.Jednou z nich byla United Graffiti Artists, skupina založená studentem sociologie Hugo Martinezem, který se snažil vést mladé autory graffiti k "pozitivnějšímu směru" tvorby. Toto „sdružení“, které zahrnovalo nejlepší tvůrce své doby, pořádalo výstavy graffiti a získalo mnoho prestižních zakázek. Svou první výstavu United Graffiti Artists, kteří si vzali za cíl prosadit graffiti jako legitimní uměleckou formu, uspořádali v roce 1972 v Razor Gallery. O tři roky později se uskutečnila výstava v Art Space Gallery v SoHo. Na této výstavě se již prodávaly práce různých tvůrců, ceny se pohybovaly v rozmezí 1 000 - 3 000 USD. Oproti ostatním výstavám byly ceny exponátů takto nízké, protože se jednalo o zcela novou formu umění. Skupina získala i velkou propagaci v médiích, především díky účasti v baletu "Deuce Coupe" choreografa Twyla Tharpa, během níž vytvářeli tvůrci graffiti svá díla. I přes velkou mediální oblibu se ovšem umělci museli potýkat s výraznými finančními, ale i dalšími problémy, například vnitřními rasovými či genderovými neshodami. Po výstavě v Chicagu, kdy umělci čelili rasistickým výhružkám a špatnému zajištění celé akce, byl Hugo Martinez "odvolán" ze své pozice a stal se pouhým poradcem. Skupina UGA se nakonec částečně rozpadla, což vedlo k určitému „poklesu umělecké hodnoty děl graffiti v té době“.Jistá forma spolupráce mezi některými členy ovšem přetrvala až dodnes - skupina pořádá workshopy, výstavy nových prací apod. Lze říci, že se její členové "etablovali" v uměleckém světě. Na jejich činnosti je tak možné v rozmezí 30 let sledovat postupný vývoj prací jednotlivých tvůrců od prvních „tagů“ a „pieců“ na vlacích až po díla vytvořená pro renomované galerie.Obdobný cíl jako United Graffiti Artists měla i skupina National Organisation of Graffiti Artists (NOGA), založená v polovině roku 1974 Jackem Peslingerem, choreografem a tanečníkem. Líbila se mu práce United Graffiti Artists, ale nesouhlasil s vnitřním uspořádáním skupiny a vztahy, které v ní panovaly. "Když jsem viděl, jak Hugo vyhazoval děti z workshopů, přišlo mi to hrozné. Členové skupiny mlčeli a nedocházelo jim, že ubližují svým mladším bratrům. Navíc, Hugo byl rasista. Měl kvótu na počet černochů, které se navíc snažil vyhazovat ze setkání, které vedl hlavně v španělštině. Černí členové z toho byli frustrováni a chodili za mnou poradit se, co s jejich problémy." Jack Peslinger se proto rozhodl otevřít vlastní studio, kam mohli mladí tvůrci chodit. Studio pro ně organizovalo workshopy vytváření graffiti, ale snažilo se je seznámit i s jinými výtvarnými technikami či je brát na výstavy. NOGA se ovšem již od počátku potýkala s výraznými finančními problémy, které nakonec vedly k uzavření studia.To však nic nezměnilo na tom, že graffiti proniklo do galerií a bylo začleněno do moderního umění. Tomu napomohlo i zorganizování výstavy Times Square Show v roce 1980 dvěmi galeriemi z jižního Bronxu, Colab a Fashion Moda. "Poté nastupuje na scénu nová, multirasová a multietnická generace výtvarníků. Mnozí z nich, dosud žijící v bezvýchodnosti ghetta, se najednou ocitají v centru pozornosti důležitých newyorských obchodníků s uměním. Jinou, pro graffiti-art velice významnou, akcí byla výstava New York/New Wave v r. 1981, jejímž kurátorem byl Diego Cortez, která situaci zkonsolidovala." (Gabliková, 1995, str. 115)Jedním z vystavujících na New York/New Wave byl i Samo, neboli Jean Michel Basquiat. Právě on patří společně s Keithem Haringem k nejznámějším umělcům, kteří vycházeli z graffiti či je využívali jako jednu z technik tvorby. Jejich příběhy jsou ale odlišné – zatímco Basquiat začínal pod přezdívkou Samo v newyorském metru a teprve později se začlenil do „uměleckého světa“, Keith Haring začal tvořit graffiti až jako student School of Visual Art.Jean Michel Basquiat se narodil v Brooklynu jako syn přistěhovalce z Haiti, jinak poměrně úspěšného newyorského účetního. Ve svých sedmnácti letech (v roce 1977) odešel ze školy a se svým přítelem Al Diazem se začal věnovat především graffiti. Basquiat začal vytvářet tzv. samografy, obrazce plné podivných klikyháků a zakódovaných textů. Ty se objevovaly po celém dolním Manhattanu a hlásaly např. „Samo saves idiot“, „Which of following is omniprznt? – Lee Harvey Oswald, - Coca-Cola logo, - general Melonry, - Samo“ (se zaškrtnutým Lee Harvey Oswaldem), či „Samo is an end to mindwash“. O rok později si Basquiat začal vydělávat výrobou triček a kreslených pohlednic, zároveň se pokusil spojit s Andy Warholem. Úspěch přišel právě díky možnosti zúčastnit se výstavy New York/New Wave. Díky ní získal Basquiat nabídku od Aniny Noisei z galerie v SoHo, že jej bude zastupovat. Basquiat po celý rok tvořil fantaskní malby plné kostlivců, lebek, kostí, šípů, klikyháků apod., které o rok představil na společné výstavě s Francescem Clementem, Davidem Sallem a Julianem Schnabelem. Jakmile se Basquiat prosadil ve výtvarném umění, Samo, umělec ulice, přestal svá pouliční díla tvořit. Následující výstavy přinášely další úspěchy, zájem kritiky i veřejnosti, ovšem Basquiat krátce po svém „prosazení se“ zemřel v roce 1988 v 27 letech na předávkování heroinem.Oproti tomu Keith Haring začal tvořit graffiti později, až jako student výtvarných umění fascinovaný graffiti v newyorském metru a možností komunikovat tímto způsobem přímo s diváky (byť jen na určitý čas). Získal tak svým způsobem výsadní postavení: jeho práce byly uznávány v uměleckém světě i v subkultuře graffiti, ačkoli ne bezvýhradně (například i proto, že se vůbec nezapojoval do hiphopové subkultury). Jeho kresby na černých reklamních tabulích ve stylu označovaném jako "New Wave Aztec" se od ostatního graffiti své doby velmi lišily - štěkající psi, křičící děti, telefony apod., to vše provedeno křídou. Jeho práce byly obdivovány snad všemi bez výjimky, přesto byl několikrát uvězněn, ačkoli policie věděla, že se jedná o slavného umělce. Haring ale měl svůj cíl, pro který byl ochoten problémy s policií snášet. "Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a galeriích. V podzemce se musí člověk vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit, protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno.“ (Gabliková, 1995, str. 118)Právě díky snaze komunikovat s veřejností, svému sepjetí s danou „komunitou“ i díky nemožnosti prodávat výtvory umístěné na vagónech či zdech si graffiti art vydobyl svou oblibu, především mezi uměleckými kritiky vycházejícím z levicových teorií. Ti hledali další směry pro moderní umění, které se (částečně kvůli konceptualismu a částečně kvůli přezíravému pohledu na veřejnost, kdy byla díla tvořena především pro přijetí uměleckou komunitou) stalo špatně srozumitelným, elitářským, odtažitým a nekomunikujícím.Díky posunu ve vnímání graffiti byli ovšem během osmdesátých let i autoři graffiti osloveni obchodníky s uměním, aby vytvářeli svůj „městský wildstyle“ na plátna, a tak bylo možné díla lépe prodávat sběratelům. V únoru 1979 byl Fred Braithwaite (neboli Fab 5 Freddy, později Freddy Love) představen v rubrice "Scenes" novin Village Voice. V článku prohlásil: "Myslím, že je čas, aby si každý uvědomil, že graffiti je nejčistší uměleckou formou v New Yorku. Co jiného se vyvinulo z ulice". V reakci na tento článek Freda kontaktoval italský obchodník s uměním Claudio Bruni a zařídil Fredovi a Leeovi (další člen The Fabulous Five) výstavu v Římě. Fred Braithwaite (Fab 5 Freddy) se stal vůdčí osobností graffiti. V roce 1980 kromě jiného vytvořil svou verzi Warholových Campbellových polévek na povrch vagónu a objevil se ve videoklipu skupiny Blondie "Rapture", kde byla vidět i jeho díla.Úspěch graffiti artu tak vedl k tomu, že se objevili i podnikatelé zaměření přímo na obchod s touto formou umění. "Spektakulární úspěch graffiti stylu a jeho popularita stály u zrodu nového typu podnikatele, jakého zosobňuje Mel Neulander, organizátor (spolu s Joyce Towbinovou) Graffiti Productions, Inc. - workshopu pro "ochočené" graffitisty, kteří jsou ochotni vyměnit vlaky za plátna schopná vydělat prachy a za zakázky po celém světě. Mezi umělci patřícími do této skupiny jsou Crash, Freedom, Wasp a Lady Pink." (Gabliková, 1995, str. 121) Umělci z workshopu Mela Neulandera vytvářeli návrhy na obaly desek, malovali poutače či reklamy, vytvářeli malby na zakázku. Františka Gilman-Ševčík a Tim Gilman-Ševčík k tomu dodávají: „Graffiti dosáhly svého vrcholu počátkem 80. let a postupně byly spláchnuty do galerií, od bohem zapomenutých k bohatým. Rebelii si koupili sběratelé, zatímco kultura – nákaza chudých a rozzlobených – byla pozvedána a oslavována.“ (Velký výprodej graffiti, Umělec 4/2000).Ne všichni však tuto situaci vítali - graffiti totiž podle nich tímto způsobem ztrácí svou výpovědní hodnotu a působivost. Tim Rollins, ředitel kolektivu umělců Group Material založeného v roce 1979 o graffiti říká: „Je to umění, které vychází přímo ze společenské situace, což nám pomáhá zjistit, co umění pro každého znamená. Není to jako Schnabel a Salle, u nichž jde především o přehnané sebevědomí. Problémem je, že nyní se z graffiti stává styl a umělci jsou, díky vidině úspěchu, nuceni dělat kompromisy… Vitalita graffiti je v jeho původní situaci. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je sociální kontext, který je teď z toho vytržen.“ (Gabliková, 1995, str. 123)Tuto skutečnost reflektuje mnoho ze samotných tvůrců graffiti, kteří si uvědomovali své postavení mimo systém (jak umění, tak mainstreamové kultury) a snažili se z něj vycházet. Haze, autor graffiti z New Yorku, říká: "Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece." Eskae k zapojení graffiti do uměleckého světa dodává: "Graffiti je kopancem do tváře systému galerií a muzeí, kde se umělec prodává jako děvka kapitalistickému systému, je z něj další zboží, který si lidi můžou koupit... graffiti art je zcela otevřený pro všechny - mohou přijít a prohlížet si ho, nikdo ho nemůže vlastnit, patří nám všem." (Walsh, 1996, obálka) Přesto se svět graffiti pod vlivem zájmu galerií a obchodníků s uměním rozdělil na několik proudů. Stále jsou zde autoři, kteří nabídce finančně těžit ze svých graffiti výtvorů odolali a chtějí dál tvořit zcela svobodně a nelegálně, naopak jiní takovou možnost využili a rozhodli pracovat buď na zakázky či pro galerie. Z mnohých autorů graffiti se stali výtvarní umělci či grafici, kteří se začali živit designem pro hudební společnosti, digitálním designem (např. Lady Pink či Futura 2000).Zároveň existují výrazné rozdíly mezi přijímáním graffiti artu ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Zde přes organizaci mnoha výstav není graffiti art (respektive tvorba místních tvůrců) často do hlavního uměleckého proudu stále zapojován – což může být ostatně způsobeno i tím, že graffiti v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických opravdu fungovalo jako umělecká výpověď určitých sociálních skupin. Přesto ovšem snaha představit publiku graffiti (nejen jako pouhé nesmyslné nápisy, ale jako graffiti art) existuje. Výstavy graffiti proběhly ostatně i v České republice – vedle spíše informativní prezentace v rámci akce „Praha v srdci sprejerů“ v roce 2001 to byla například výstava velkorozměrných pláten představených v rámci akce Graffiti Art Ostrava na zahradě ostravského centra Chagall v roce 1999 či výstava v galerii Kappa Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě v tomtéž roce.Není ovšem pochyb, že graffiti výrazně zasáhlo výtvarné umění, a to jak snahou o komunikaci s diváky ve veřejném prostoru (v podstatě bez ohledů na to, zda diváci o tato sdělení stojí – v tomto smyslu existuje zjevná podobnost s tzv. akčním uměním a perfomerstvím), tak svou nespoutaností, vizuálním atakem na veřejný prostor i svou dynamikou. Jedním z příkladů vlivu graffiti na jiné formy umění může být projekt nizozemského architekta Nicka Maurera (1969), který se na základě fascinace, jak si graffiti přivlastňuje veřejný prostor, rozhodl zkoumat možnosti, jak může architektura s graffiti spolupracovat. Rozhodl se proto tyto dva světy zkombinovat. Vyšel přitom z „tagů“ dvou uznávaných nizozemských graffiti umělců jmény Delta a Zedz. Ty se rozhodl uvést do třírozměrných objektů, podpis autora graffiti se tak stal výchozím bodem půdorysu budov. Maurer navrhl s Deltou vilu Masterplan a spolu se Zedz padesátimetrový městský mobiliář Zedzbeton. Na vnější plášť budov byly navíc aplikovány graffiti díla, zářivé barvy či „maskáčové vzory“. Tyto dva návrhy nebyly realizovány, ovšem na základě kladného přijetí odbornou i širší veřejností dostal tým Delta-Maurer-Zedz zakázku vytvořit pavilón u příležitosti Rotterdam, evropské město kultury v roce 2001. (Archi-tag-ture: Splynutí architektury a graffiti, Inneke Schwartz, Umělec 4/2000, http://masterplan.ooo.nl/p2001e.html,). 

Pokračovat na článek


Lidé, kteří rozdávají jídlo místo zbraní

Food Not Bombs... Toto nevšední hnutí pracuje zároveň v sociální i politické rovině. Na úrovni sociální jde o pravidelné rozdávání jídla zdarma všem potřebným, zejména bezdomovcům.Ve sféře politické se jedná o angažovanost v oblastech antimilitarismu, ochrany životního prostředí a „protiglobalizačních” kampaních. Filosofie aktivistů je založena na myšlence vytvářet aktivně společnost, ve které chtějí sami žít. Tj. společnost, kde nikdo nestrádá nedostatkem základních životních potřeb, společnost zároveň decentralizovanou a angažovanou, neboť nelze řešit problémy odstraňováním důsledků bez hledání příčin. Do toho zapadá i ona politická angažovanost. Celé hnutí vychází z anarchistických antiautoritářských myšlenek. Všechny skupiny jsou na sobě zcela nezávislé bez jakékoliv vnitřní hierarchie a jediné, co je spojuje, jsou ideje. Každý má stejně právoplatný hlas jako kdokoliv jiný a k dohodě dochází pouze na základě společného konsensu. Veškerých cílů je dosahováno striktně nenásilnými prostředky.Food Not Bombs se poprvé zformovali roku 1980 v Bostonu jako odnož protijaderného hnutí. Od té doby vzniklo na 200 lokálních skupin po celém světě, převážně však v Severní Americe a Evropě. Pravděpodobně nejznámější skupina pochází ze San Francisca, hlavně díky silnému tlaku státních orgánů, který je na ni trvale vyvíjen. Počet zatčených osob se zde za dobu více než deseti let přehoupl přes tisíc, velké množství příslušenství bylo zabaveno nebo zničeno, a to i včetně dvanácti aut.Vše totiž vychází z místní politiky vůči bezdomovcům, neboť město se řídí heslem „co oči nevidí, to srdce nebolí”, a proto je jakékoliv upozorňování na problém bezdomovectví přijímáno s krajní nevolí. Pokud k tomu připočteme politické aktivity a policii San Francisca - jednu z nejtvrdších ve Státech - je výsledek jasný. Ne všude jsou tyto aktivity spojeny s represí, jak dokládá řada jiných měst, kde je tato činnost přímo vítána.Samotné rozdávání jídla je přizpůsobeno možnostem té které skupiny. Jídlo se získává převážně zadarmo, zejména těsně před nebo po lhůtě spotřeby. Nazmar tak nepřijde jídlo, které by za normálních okolností bylo vyhozeno. Celá myšlenka spočívá v tom, že rozdávaná strava sama o sobě musí být co nejvíce šetrná k životnímu prostředí. Problém je v tom, že získat k něčemu takovému povolení úřadů je prakticky nemožné, i když je jídlo naprosto v pořádku. Toto slabé místo je zpravidla využíváno ze strany represe, bývá-li jaká.Velký důraz na způsob stravovaní má za následek, že strava je vegetariánská či přímo veganská, tj. bez jakýchkoliv produktů živočišného původu. Pokud chce člověk měnit své okolí, může klidně začít u svého žaludku a bude se mu to dařit. Chov zvířat způsobuje velké škody na životním prostředí, je energeticky náročný a špatně obhajitelný z etického hlediska. Na čtyřicet procent světové produkce obilnin končí neefektivně v žaludcích dobytka, zatímco lidstvo hladoví. Pokud jídlo pochází z místních zdrojů a nevozí se přes půl planety, tím lépe.Rozdávání stravy je nerozlučně spjato s rozdáváním informačních materiálů, ze kterých se člověk dozví, že zatímco se ve světě každý den vynaloží 2,5 miliardy dolarů na zbrojení, tak mezitím zemře přes 50 000 lidí na následky podvýživy.85 % obětí všech válek jsou civilisté.Téměř pětina lidstva nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě. Celkové roční výdaje na zbrojení přesahují všechny dluhy všech zemí třetího světa.Zbrojařský průmysl je po ropném největším průmyslovým odvětvím na světě.To jsou hlavní argumenty, které logicky vyplývají i ze samotného názvu hnutí. Aktivisté se angažují i v jiných oblastech pro tyto skupiny typické, jako jsou práva lidí i zvířat, vliv nadnárodních korporací atd.A jaká je situace u nás? Bezdomovci tu tvoří 0,35 % celkové populace. V Evropské unii je to více než dvojnásobek, takže máme asi co dohánět...První skupina Food Not Bombs vznikla v Praze roku 1997 a rozdávala jídlo na Střeleckém ostrově. Asi po roce zanikla, a to i vinou nátlaku ze strany policie.Po dalším roce vznikla skupina nová, složená z nových lidí, a působí na stejném místě vždy v neděli v 16.00 hod. Aktivisté rozdají vždy několik desítek porcí a za dobu své činnosti si vybudovali stálou klientelu.Pokud je autorovi tohoto článku známo, s represí se zatím nesetkala. Obdobná situace je i na Slovensku, kde Food Not Bombs působí pod názvem Jedlo namiesto zbraní, a to hned ve třech městech - Bratislavě, Trnavě a Košicích. Připadá mi, že více mediálně vystupují a jsou více provázaní s jinými aktivitami. 

Pokračovat na článek


Prohibice nebo metadon?

Rád bych srovnal životní styl závislých uživatelů heroinu v situaci prohibice s  životním stylem závislých uživatelů heroinu, kterým se dostane možnosti udržovací léčby (nahrazení pouličních opiátů opiáty lékařsky předepisovanými).Tuto otázku považuji za důležitou nejen v debatě o přístupech harm reduction, cílených na populace uživatelů drog, nýbrž i v širším kontextu drogové politiky. Srovnáním obou skupin uživatelů lze totiž teoreticky izolovat dvě stránky životního stylu závislého toxikomana – tu, kterou určují farmakologické účinky samotné drogy - , od té, kterou určují zamýšlené i nezamýšlené důsledky prohibice.Takové srovnání by mohlo být užitečné pro debatu o dalším směřování drogové politiky například proto, že jedním z nejdůležitějších argumentů proti legalizaci jsou uváděné destruktivní účinky drog na člověka. Odpůrci prohibice uvádějí, že na politováníhodném životním stylu závislého heroinisty má hlavní podíl prohibiční politika, která zvyšuje ceny drog na neúnosnou úroveň, znemožňuje kontrolu jejich kvality, vydává závislého napospas pouličním mafiím a přispívá k jeho společenské marginalizaci. Prohibice podle nich má za následek další negativní jevy, např. majetkovou kriminalitu..Příznivci prohibice uznávají tyto argumenty, avšak tvrdí, že i samotný heroin – bez ohledu na společenský kontext – působí na lidskou povahu destruktivně a vytváří z uživatele asociální bytost, neschopnou zodpovědného úsudku, zaměstnání, péče o rodinu apod..Život s heroinemLidé jsou různí a neexistuje jen jeden typ uživatele heroinu. Existují lidé, u kterých se nikdy nerozvine závislost, lidé, kteří dovedou svou spotřebu “ukočírovat”, a dokonce ex-heroinisté, kteří poté, co byli na droze opravdu závislí, naučili se ji užívat jen příležitostně. Je třeba rovněž uvést na pravou míru, že závislost na heroinu nelze přičítat pouze biologickému působení samotné drogy, nýbrž je i důsledkem faktorů psychologických a sociálních.Pokusím se popsat “život s heroinem” toho typu člověka, který podlehl fyzické i psychické závislosti na této droze a který ji užívá po většinu dní v roce.Při opakovaném užívání vede postupný růst tolerance (odolnosti organismu na heroin) k nutnosti zvyšovat dávky drogy potřebné k dosažení očekávaného efektu. Z původních dávek v desítkách miligramů dochází poměrně rychle ke zvyšování na stovky miligramů a denní spotřeba se může pohybovat v gramových množstvích. Zároveň je původně nepociťovaný nedostatek drogy prožíván jako nepříjemný stav a vzniká nutkavá touha vzít drogu znovu (abstinenční syndrom). Uživatel již nemá plnou kontrolu nad svým jednáním a s rostoucími výdaji za drogy obětuje stále více energie činnostem okolo jejich opatřování. Důsledky stereotypu “drogového života” se projevují v práci, ve škole, v osobním životě i na osobnosti závislého. Život uživatele heroinu není nic příjemného, i když heroin poskytuje okamžiky euforie. V dlouhodobém měřítku heroin uživatele neuspokojuje, a tak se mnozí, i opakovaně, snaží s drogou přestat.Chaotický životní styl heroinové závislosti má tyto zdravotní důsledky.Kriminoložka Renata Štablová, působící na Policejní akademii ČR, uvádí vyčerpávající výčet komplikací: komplikace spojené s nitrožilní aplikací opiátů (nesterilní stříkačky a jehly, vpichování znečištěných substancí), které mohou vést až k otravě krve; hepatitida (přenášená sdílenými stříkačkami a zhoršovaná nečistotou drog); celkový marasmus organismu (způsobený špatnou výživou a hygienou, promiskuitou a lehkomyslností); pohlavní choroby a AIDS (přenášené sdílenými stříkačkami); prudká intoxikace (předávkování špatně odhadnutou dávkou, které může vést k smrti); abstinenční syndrom (fyzické i psychické utrpení při nedostatku drogy); zmatenost (dezorientace a úzkost při náhlém vysazení drogy, nevhodné první pomoci, či celkově špatném fyzickém stavu); deficitní syndrom (útlum aktivity, ztráta vůle, citová atrofie jako důsledky odejmutí drogy). Opiátů se naopak netýkají další projevy, typické například pro pervitin (chronické psychózy, akutní psychotické epizody, záchvaty úzkosti).Dále má životní styl uživatelů heroinu tyto nevýhody: - účast na protizákonné činnosti, jejímž důsledkem je často zadržení a uvěznění,- neschopnost věnovat se běžnému zaměstnání,- neplnění rodičovských a rodinných povinností,- neustálá finanční nouze.Metadon – zázračný lék?Metadonová udržovací léčba (methadone maintenance treatment) je pokládána za nejúčinnější nástroj léčby závislosti na heroinu. Jejím jádrem je podávání opiátu metadonu závislým.Metadon působí podobně jako morfin. Patřičná dávka působí po dobu 24 – 36 hodin tak, že stabilizuje hladinu opiátů v těle, čímž jednak brání vzniku abstinenčního syndromu, jednak značně omezuje touhu po droze (craving). Dochází také k “farmakologické blokádě” účinků jiných opiátů (například pouličního heroinu). Správně určená a stabilní dávka metadonu nepůsobí euforicky, uklidňujícím způsobem ani proti bolesti. Nemá žádné vedlejší účinky na motorické ani duševní schopnosti, a tak umožňuje normálně vykonávat zaměstnání. Status klienta metadonové udržovací léčby se přirovnává k diabetikovi, který je závislý na pravidelné dávce inzulínu.Metadonová udržovací léčba, ve které je dlouhodobé stabilizace pacienta dosahováno pravidelným přísunem substituční drogy a komplexní terapií, může v závislosti na pokroku klienta vyústit v odvykací léčbu (detoxifikaci). Ta spočívá v postupném snižování dávek metadonu a jejím cílem je úplná abstinence. Někdy se také praktikuje pouze metadonová odvykací léčba bez možnosti udržovací léčby. Výhodou postupného odvykání na metadonu oproti okamžité abstinenci je mj. zmírnění abstinenčního syndromu.Vedle toho existuje celá škála léčebných postupů, které nejsou založeny na žádné medikaci (např. komunitní terapie). Je při nich dosahováno větších či menších úspěchů, avšak bezkonkurenčně největší míru retence (udržení klientů v programu) dosahuje právě metadonová udržovací léčba .Existují tři hlavní druhy metadonové udržovací léčby:1. předepisování praktickým lékařem – pacienti si pravidelně docházejí k lékaři pro recept a metadon si vyzvedávají v lékárnách (tento přístup je tradiční například ve Velké Británii),2. omezené ambulantní programy – pacienti docházejí do ambulantních zařízení, kde je jim podáván metadon a zpřístupněna nabídka dalších služeb,3. komplexní ambulantní programy – pacienti docházejí na “metadonové kliniky”, která kromě metadonu poskytuje pomoc při jeho resocializaci. Jejich nabídka může zahrnovat:- sychologické a sociální poradenství,- individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii,- pomoc při hledání bydlení,- pracovní rehabilitaci; pomoc při hledání práce, rekvalifikace a vzdělávacích příležitostí,- diskusní skupiny bývalých uživatelů,- testy na protilátky a informace o prevenci infekčních chorob,- informace o bezpečnějším užívání drog.Tento přístup je tradiční v USA. Pozitivní účinky komplexního metadonového programu lze ilustrovat na příkladu studie 27 závislých žen s dětmi z nemajetných vrstev:- levná a přístupná terapie umožnila omezit užívání heroinu, v některých případech i úplně abstinovat, čímž napomohla stabilizaci finanční situace klientek. “Metadon ti dá šanci zpomalit, utřídit si věci… dá ti šanci žít jako normální člověk”, uvedla jedna respondentka.- klientky omezily či zcela ukončily nezákonnou činnost za účelem získání finančních prostředků (krádeže, prostituce),- snížení rizika zadržení a uvěznění vedlo ke zmírnění stresu a strachu z odebrání dětí z péče,- každodenní hon za penězi ustoupil konvenčnímu zaměstnání a účasti v rekvalifikačních kurzech,- klientky se mohly začít více orientovat na rodinné a jiné povinnosti,- došlo k omezení kontaktu s drogovou subkulturou,- klientky se mohly s pracovníky kliniky radit o svých problémech. (Ano, metadon je to hlavní, ale jakýkoliv problém, co vznikne u tebe doma – máš tu svého konzultanta a také ostatní, ti všichni ti rádi pomohou… nikdy bych se na tuhle kliniku nemohla zlobit, protože toho tolik udělali pro mě a pro mé děti… když jsem byla na klinice, stali se mi zaměstnanci rodinou, uvedla jedna respondentka.)- Metadon je možno užívat dlouhodobě (i po dobu deseti let a více) bez závažnějších negativních dopadů na zdraví. Nejvýznamnější vedlejší účinky této drogy, kterými jsou zácpa a pocení, většinou s postupem užívání ustupují. Metadon je vhodný i pro těhotné ženy.Konečně často se cituje následující výzkumný závěr: “… při dlouhodobých udržovacích metadonových léčbách nastává jen minimum klinicky zjistitelných vedlejších účinků. Toxicita je mimořádně vzácná. Nejdůležitějším zdravotním následkem dlouhodobé léčby je ve skutečnosti jasné zlepšení obecného zdraví a nutričního statutu pacientů oproti jejich stavu při vstupu do léčby.Pozitivní účinky metadonové udržovací léčby můžeme shrnout do několika bodů:- účinná prevence HIV díky snížení frekvence užívání a sdílení injekčního náčiní,- “magnet” na závislé, který sociálním pracovníkům umožňuje udržovat kontakt s uživateli, kteří nejsou motivováni skončit s užíváním drog a nepociťují potřebu intervence,- snížení poptávky po nezákonných drogách opiátového typu,- pronikavé zlepšení zdravotního stavu,- celková životní stabilizace klientů, vznik odstupu od drogové a kriminální subkultury, schopnost vykonávat zaměstnání,- pokles kriminality díky podstatnému snížení výdajů za drogy a zvýšení příjmů z legálních zdrojů,- čistý finanční zisk státu z programu díky úsporám v systému zdravotnictví, policie a soudnictví.Za hranice tabu: Léčba heroinemMetadonová udržovací léčba má již téměř čtyřicetiletou tradici a své nezastupitelné místo v drogové politice USA, Německa, Británie, Austrálie, Holandska a dalších zemí. V polovině 90. let bylo po celém světě v metadonových udržovacích programech současně přes půl milionu klientů. Stále však zbývá významná skupina problémových uživatelů heroinu, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí přejít k metadonu, resp. vzdát se heroinu. Na ty se orientovaly nedávné vědecké pokusy s předepisováním lékařského heroinu, z nichž nejdůležitější se odehrál ve Švýcarsku v letech 1994 – 1996.Tříletý Projekt zur Verschreibung von Betäubungsmitteln (PROVE) si kladl za cíl porovnat předepisování metadonu, morfinu a heroinu závislým na heroinu z různých hledisek. Cílovou skupinou byli lidé chronicky závislí na heroinu, kteří měli za sebou neúspěšné pokusy o jiné formy léčby a kteří trpěli výrazným poškozením zdraví a sociální integrace. V rámci projektu nabízelo 18 ambulantních programů v 15 švýcarských městech podávání příslušné látky a standardní psychosociální péči pro více než 1000 účastníků.U heroinu byla ve srovnání s jinými substancemi zaznamenána nejvyšší míra přitažlivosti do programu, nejvyšší míra retence, nejméně vedlejších účinků a žádné závažné kontraindikace. U skupiny uživatelů lékařského heroinu došlo k výraznému snížení spotřeby nezákonného heroinu, ke zlepšení tělesného i duševního zdraví, sociální integrace (zaměstnání (podíl klientů bez zaměstnání poklesl po osmnácti měsících experimentu ze 44 % na 20 % a podíl klientů se stálým zaměstnáním vzrostl ze 14 % na 32 %), bydlení, menší kontakt s drogovou scénou) i finanční situace. Na jedné straně vzrostly příjmy ze zaměstnání, na druhé straně poklesly příjmy z protizákonné činnosti (při vstupu do programu nevykazovalo žádné pololegální či ilegální příjmy jen 31 % klientů, ale po 18 měsících to bylo již 90 % klientů). Největší podíl na zlepšení finanční situace měl však pokles konzumu ilegálního heroinu), závislost na sociální podpoře, objem dluhů) a ke snížení protizákonné činnosti (prodej drog, majetková a násilná kriminalita).Švýcarský výzkum byl koncipován jako dvojitě zaslepená randomizovaná studie, tj. ani klienti, ani výzkumníci nebyli informováni, která látka je podávána. Mezi nejčastější výtky patří tyto:- zkušení klienti-heroinisté záhy poznali, zda se jedná o heroin či nikoli, a tak byl podkopán koncept zaslepenosti,- nelze izolovat farmakologické účinky heroinu od účinků doprovodných terapeutických služeb,- vznikají otázky ohledně zobecnitelnosti výsledků na jiné než švýcarské prostředí,- do programu byli vybíráni uživatelé, u kterých selhaly jiné léčebné modality včetně metadonu, a tak je jasné, že vybraný vzorek nereprezentuje celou populaci problémových uživatelů heroinu přinejmenším co do ochoty přijmout jiné léčebné modality (The Swiss heroin trials 1998).Proto není jasné, má-li heroin opravdu ještě lepší léčebné výsledky než metadon. Je však možné usoudit, že lékařsky podávaný heroin je realistická alternativa pro závislé na ilegálním heroinu. Jeho podávání odstraňuje téměř všechny negativní důsledky konzumu ilegálního heroinu, jako jsou zdravotní rizika, chaotický životní styl, kriminální činnost a jednostranná orientace na drogovou scénu. Naopak umožňuje začít se orientovat na středně- a dlouhodobé aspekty osobního života, včetně bydlení a zaměstnání, a na postupnou integraci do většinové společnosti.Odkouzlení heroinuStereotypní obrázek vyzáblého, špinavého, vytřeštěného, pološíleného, nevypočitatelného, agresivního toxikomana u heroinu neplatí a patří spíše do říše našich předsudků a také našich strachů a úzkostí. Je třeba obrátit pozornost na popsané případy stabilizované závislosti, kdy dotyčný vede normální spořádaný život, má rodinu, sociální kontakty a stálé zaměstnání a žije bez vážnějších problémů (tamtéž). Zkušenosti s preskripcí metadonu a nedávné experimenty s heroinem potvrdily, že se závislostí na opiátech se dá, na rozdíl od alkoholu, plnohodnotně žít.Proč je tedy vlastně heroin zakázaný? Pohled zpět ke kořenům drogové prohibice odhaluje, že celý problém je od počátku řízen spíše předsudky, xenofobií a falešnou morálkou na jedné straně a touhou po moci a populismem na straně druhé, než skutečnou etickou rozvahou a racionálními. Zdá se, že je nutno otázku heroinu důkladně přehodnotit.Drogová debataJak probíhá takové přehodnocování, ukažme na příkladu jedné z nejstarších demokracií – Austrálie. V Austrálii bylo v průběhu 70. a 80. let vytvořeno nejméně 7 vládních a parlamentních komisí na přezkoumání drogového problému a přehodnocení drogové politiky. Po opakovaném konstatování neúčinnosti represivní politiky se postupem času došlo ke konsensu v tom, že je nutné dát na první místo princip harm reduction. Princip represe nebyl zpochybňován a byly pouze činěny návrhy na zlepšení koordinace represivních orgánů.Z řady vybočuje otevřenější zpráva Cleelandovy komise z roku 1989, která zvažuje nahrazení prohibice nějakou formou kontrolovaného prodeje. Uzavírá, že “zpřístupnění dosud ilegálních drog pod vládní regulací by eliminovalo mnohé společenské náklady (prohibice), ačkoliv by nemuselo nutně zmírnit zdravotní problémy uživatelů či zlepšit jejich zaměstnanost. Zároveň by však mohlo vést k dramatickému nárůstu užívání drog a téměř určitě k nárůstu drogové závislosti” (Hartland et al. 1992).Závěry Cleelandovy komise odhalily hodnotovou podmíněnost takového “posuzování”. Možnost kontrolovaného prodeje byla bez dalšího odmítnuta s poukazem na riziko růstu užívání drog a závislosti. Hypotézu komise, že by nemuselo dojít ke zlepšení zdravotního stavu a zaměstnanosti závislých, je nutno s poukazem na četné výzkumy udržovací léčby odmítnout. Moje hypotéza je, že užívání drog a závislost je nepřijatelná, protože představuje odlišný životní styl a žebříček hodnot od většinové společnosti. Představa, že uživatel heroinu dosahuje příjemného požitku bez práce a patřičných zásluh, je jistě pro mnohé morálně problematická. Tento “zločinec bez oběti” totiž kolem sebe šíří morální nákazu hédonismu, neúcty k práci a odlišnosti vůbec. Alternativní hypotézu představuje jakýsi zaslepený soucit se závislými na heroinu, který neumožňuje rozumně posoudit míru jejich postižení a blokuje jakékoliv uvažování o zpřístupnění této drogy širší veřejnosti.Příliš smělý závěr?Válka s drogami živí ilegální obchod s drogami a sekundární zločinnost. Má podíl na masivní policejní korupci a na trendu k omezování občanských práv. Drogová scéna se stala symbolem chudoby, nemoci a existenčního strádání, ale i ohniskem šíření AIDS. Miliardové náklady na uplatňování drogové represe přitom nelze nazvat jinak než vyhozenými penězi. Jedna americká studie z roku 1994 odhaduje, že snížení spotřeby kokainu v USA o 1 % by si vyžádalo dodatečných 246 000 000 dolarů výdajů na represi, nebo alternativně dodatečných 34 000 000 dolarů investovaných v oblasti terciární prevence. Mezní přínos terciární prevence je tedy přibližně sedmkrát vyšší než přínos represe. Lze říci, že výroba, prodej a užívání drog jsou v současné době méně pod kontrolou než kdykoliv předtím. Zdá se, že na cestě ke společnosti bez drog jsme překročili bludný kořen. Je proto načase zeptat se zodpovědně a bez předsudků: kudy dál?Pokud pomineme výše diskutovanou sociálně psychologickou rovinu problému, jakou jinou hrozbu představuje pro společnost užívání heroinu a závislost na něm? V této práci jsem se snažil ukázat, že pokud je heroin, resp. metadon podáván v rámci udržovací terapie, nepředstavuje pro uživatele žádný problém. Jsem však také přesvědčen, že heroin by pro společnost nebyl velkým rizikem ani v podmínkách kontrolovaného prodeje dospělým osobám, doprovázeného osvědčenými preventivními opatřeními a nabídkou terapie. Izolaci společnosti od heroinu, kterou si klade za úkol prohibice, je třeba nahradit ochranou nejvíce zranitelných jedinců a společenských skupin na bázi primární, sekundární a terciární prevence, přičemž lze navázat i na zkušenosti z ochrany před alkoholismem. 

Pokračovat na článek


Manželské mordy

Máme za to, že teď je vhodná, možná nejvyšší chvíle udělat si první přestávku a zmínit se o takzvaných veselých vraždách. Veselá vražda je nesmysl. Přesto cosi jako kategorie "veselých vražd" existuje. Jsou to kuriozity. Vraždy-paradoxy. Aby mohla být vražda zařazena do kategorie "veselých" vražd, nesmí předně opravdovou vraždou být. Musí být nedokonaná. Její oběť musí pachatelovy útoky přežít. A další, podstatný důvod "veselí" spočívá v tom, že pachatelé těchto vražd se chovají zcela mimořádným způsobem.Metoda pokus-omylV červnu 1958 byli policisty ze slovenské Seredě zadrženi pro čtyřnásobný pokus vraždy na Julii Ďurmikové její manžel Albert Ďurmik, Jozef Tropek a Karolína Tropková. (Vrazi mají často malá divná, přikrčená jména.) Ďurmik pracoval jako dojič ve státním statku, se ženou měl tři děti. Od dubna 1957 navíc souložil s Tropkovou, která byla na statku také zaměstnaná, byla svobodná, a protože neměla byt, bydlela u Ďurmiků v podnájmu. Přestože se ve vesnici, kde bydleli, o tomto poměru vyprávělo, Ďurmikova manželka nic netušila. Nakonec se k nim přistěhoval i bratr Tropkové.Tím bylo v bytě najednou těsno. Ďurmik s Tropkovou snívali o společné budoucnosti - Tropková milenci slibovala, že se bude líp starat o něj i o jeho děti, a nakonec, jednoho krásného dne, na rovinu řekla, o co jí jde: aby svou ženu zavraždil.Tropková, inteligentnější půlka tandemu, zvyklá chodit s nápady, přišla i s tím, že bude dobré Ďurmikovou otrávit jedem na potkany. Ďurmik jí ho nasype do kafe jako Maryša. Zajela do města, koupila jed a v přítomnosti bratra ho předala Ďurmikovi. Ještě ten večer Ďurmik svou ženu opil, a když se jí udělalo zle, začal servírovat.Ďurmikové se káva zdála hořká, nedopila ji a nakonec vydávila i to, co vypila. Druhý den šla k lékaři, dostala prášky na žaludek a po třech dnech marodění se dala do pořádku.Ďurmik však byl rozhodnutý provést vraždu stůj co stůj. Nový způsob, jak to provede, vymyslel sám: s pomocí Tropka - který hned souhlasil - manželku oběsí. Vyláká manželku na půdu, uvázat šňůry na prádlo. Jakmile žena vystoupí na stoličku, hodí jí na krk provaz a stoličku podkopne. Bude to vypadat jako náhoda. Když plán konzultoval s Tropkovou, souhlasila, pouze ho nabádala, aby postupoval opatrně.V určený den se Ďurmiková na půdu dostavila, ale k oběšení nedošlo. Tropek hodil šňůru přes trám obráceně, takže spadla na zem. Ďurmik, který si ničeho nevšiml, podrazil ženě stoličku. Spadla a začala volat o pomoc. Manžel jí zakryl ústa a prosil ji, aby nikomu nic neříkala, šlo prý o žert, který se už nebude opakovat.Téhož večera se sešel Ďurmik s Tropkovými a přemýšleli, co dál. Nakonec navrhl ženu utopit. Za dva dny je v blízké obci taneční zábava. Jede se tam člunem přes Váh, takže ji uprostřed řeky hodí do vody a bude to. Tropková radila, že bude lepší člun převrhnout, aby všichni tři spadli do vody a vypadalo to jako nešťastná náhoda.Ďurmik postupoval podle plánu. Manželka už s ním nechtěla nikam jít, ale nakonec ji přemluvil. Spolu s Tropkem nasedli do připravené loďky, a když odveslovali asi 25 metrů od břehu, Ďurmik podrazil ženě nohy a svrhl ji do vody. Potom převrátili člun a z řeky se dostali asi o 250 metrů níž. Ďurmik se snažil manželky dovolat, ale protože se neozývala, šli s Tropkem domů.Jenže Ďurmiková se neutopila, vody ve Váhu jí bylo po krk a proud byl slabý. Na manželovo volání neodpověděla, ukryla se v křoví a za svítání pomalu odešla - domů.Plánovači vraždy se znovu sešli následující den. Ďurmik byl nervózní. Po všem, co předcházelo, už chtěl manželku zlikvidovat bez ohledu na následky, třeba v bytě. Poslední plán, který vymyslel, byl proto prostý. Uprostřed noci, až bude Ďurmiková tvrdě spát, mu přijde Tropek pomoci a podá připravený provaz. Oba si k ženě lehnou do postele, každý z jedné strany, podvlečou jí pod krkem provaz, udělají smyčku, a pak už budou jenom tahat každý za svůj konec.V noci Tropek přišel, zalehl, podvlekl provaz, ale zapomněl si s Ďurmikem vyměnit konce, takže smyčka nevznikla. Ďurmiková se probudila, a když vedle sebe uviděla dva stíny, začala volat o pomoc. Ďurmik ji začal škrtit, přitom oba spadli z postele a žena se mu vytrhla. Pohrozil jí, že jestli nepřestane volat o pomoc, zabije ji sekyrou.Když se uklidnila, Ďurmik jí slíbil, že už proti ní nebude nic podnikat, ale musela se zavázat, že o tom, co se stalo, nebude mluvit. Slib dodržela, ale sousedé, kteří si už dřív všimli, že má poraněné hrdlo, to oznámili na policii - takže matka tří malých dětí, kterou ve vyšetřovacím spise označili jako "dost prostoduchou" bytost, byla nakonec zachráněna.Tolik pro pobavení. A teď zas vážně.Jiné (zvláštní, manželské) případyV květnu 1977 A. D. zabila svého muže poté, co na ní v opilosti vyžadoval pohlavní styk. Protože se na ni sápal, začala ho kopat, kousat a nakonec ho vytlačila ke schodům na chodbě, kde do něj strčila. Pohled na tělo po pádu jí byl nepříjemný, a tak zabalila hlavu do igelitu a ve výši ramen ji omotala provazem. Pak ho za nohy odtáhla ke schodům do sklepa a hlavou napřed ho strčila dolů. Tam, na briketách, na něj znovu dostala vztek, a tak vzala sekyru a několikrát ho tupým koncem udeřila do hlavy. Tělo potom zahrnula uhlím. O pár měsíců později dala na stejné místo složit i další náklad briket, takže mrtvola byla nalezena až po dvou letech.F. M., která v září 1981 ubodala svého druha a pak se vedle něj v posteli pokusila o sebevraždu tak, že si nožem probodla krk, trpěla celé týdny tím, že ji druh bil a vyhrožoval jí, že ji vyžene z domku, kde spolu bydleli. Během jedné z takových hádek ji opět udeřil, a tento políček, jak řekla, prý přivodil zlom. Po ráně vyběhla ven, kde skoro půl hodiny plakala. Když skončila, rozhodla se, že se pomstí. Bodala ho potmě, nevzpomínala si kolikrát, a když se jí ráno jeden ze synů zeptal, co udělala, poslala ho pryč. Potom ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici.V říjnu 1983 V. V. zavraždil svou bývalou ženu, která si v době, kdy byl ve vězení (pro neplacení výživného) našla nového partnera. Opět udělala tu mrzutou chybu, že dál bydlela ve společném bytě s původním mužem. Jednou večer V. V. počkal, až bývalá žena usne, a pak začal lítostivě meditovat o svém nezdařeném manželství. Nejvíc ho rozčilovala vzpomínka na to, jak po návratu z vězení musel čekat přede dveřmi, až jeho sok a nástupce odejde. V lítosti ho napadlo, co si o něm po takovém ponížení pomyslí pětiletá dcera. Rozhodl se tedy, že svou exmanželku uškrtí.Vraždu provedl s mimořádnou krutostí. Při zápasu ženu svlékl a ve chvíli, kdy ztratila vědomí, jí ukousl prsní bradavku. Protože žena stále chrčela, přinesl si kuchyňský nůž a tím ji bodl. Otvorem prý začal z těla ucházet vzduch, což se projevovalo bublinami. Přinesl si tedy z kuchyně prádelní šňůru, udělal smyčku, kterou ženě zadrhl okolo krku a za ni ji odtáhl po zemi ke dveřím, kde škrtidlo uvázal za kliku. Po celou tu dobu byl v těle oběti vražený nůž a vše se dělo v místnosti, kde spala dcera. Po akci se vrah šel oznámit na policii. Čin vysvětlil tak, že se cítil chováním manželky ponížený.Jana N., matka čtyř dospělých dcer, zastřelila v roce 1985 svého muže z brokovnice poté, co se po jedenadvaceti letech sice konfliktního, ale v zásadě vydařeného manželství zamiloval před očima celé vesnice do sousedky. Hájila se tím, že prý nezabíjela ze žárlivosti a nenutila manžela k tomu, aby se s milenkou rozešel - prý pouze chtěla, aby se choval jako chlap a ne jako králík. V Mladém světě č. 2/1991 řekla:"Souložili v mateřské škole, u rybníka, ve sklepě a vždycky je někdo viděl a vyprávěl mi to, nebo, což bylo ještě horší, se to jako první dozvěděly dcery se všemi podrobnostmi, styděly se za tátu, prosily ho, aby s tím přestal, ale on jim, holkám, které ho milovaly, nadával do děvek, do sviní, do parchantů."Tu noc prý ji probudilo "štrachání". Na stole prý ležel dopis plný urážek dětí. Šla ke stolku, kde byla opřená puška, a nabila. Manžel spal. Prý ho chtěla napřed vzbudit, ale potom si to rozmyslela. K sebevraždě prý pak už neměla sílu."Dneska bych to řešila jinak a musela bych se smířit s tím, že by mě jeho rodina odsuzovala ne za to, že jsem ho zabila, ale za to, že jsem ho přivedla do kriminálu. Tenkrát jsem neměla tu zkušenost a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl."Vincent Š. z Nitry v listopadu 1970 zbil svou ženu tak, že jí zasadil nejméně 82 ran, z nich ovšem ani jednu smrtelnou - a přesto jeho oběť zemřela. Tvrdil, že ji napadl, protože pila a nestarala se o děti. Proto ji občas zbil, ona po výprasku s dětmi na pár dní odešla a po čase se zase vrátila. Naposledy sedmého listopadu 1970. Udělala chybu. Za dva dny nato už nežila."Když jsem přišel domů, viděl jsem, že manželka má popito. Došlo mezi námi k hádce. Při ní jsem několikrát manželku udeřil rukou, shodil jsem ji na zem a kopal. Nechtěla ze země vstát."Asi jako nemilované dítě, které upadne po výprasku a je ihned potrestáno dalším výpraskem. Tak se to útočníkovi jeví. Člověk, do kterého druzí kopou, ale těžko vstane. Proto těm, kdo tvrdí, že kopáním chtěli jinému pomoci na nohy, není třeba věřit. Kdo kope do cizího těla, touží po opaku."Šel jsem do vedlejší místnosti a vzal jsem tam elektrický kabel stočený do kola. Stlačil jsem ho a bil jsem ji, aby vstala..."Nebyl elektrikář ani vášnivý domácí kutil. Kabel měl doma na bití. Měli to tak doma zařízené.DostojevskijNa okamžik odbočme. V Deníku spisovatele má Dostojevskij pasáž, která se týká manželského bití. Napsal ji před víc než sto lety, podstata věci je však stejná dodnes."Viděli jste už někdy, jak mužik bije ženu? Já jsem to viděl. Začíná provazem nebo řemenem. Jeho život mu skýtá málo estetických prožitků, chybí v něm hudba, divadlo, časopisy; musí si to přirozeně něčím vynahradit. A tak sváže ženu, nebo jí strčí nohy do škvíry mezi prkny v podlaze a zrovna metodicky, chladnokrevně, dokonce trochu ospale začne. Rány dopadají v pravidelném rytmu, nic se neohlíží na její zoufalý křik a prosby. Slyší je ovšem moc dobře, naslouchá jim s rozkoší, protože jaký by to byl jinak požitek?... Mlátí ji hůř než psa. Rány dopadají stále častěji, jsou stále prudší, není jim konce; mužik se dostává do varu, přichází tomu na chuť. S rozkoší si uvědomuje, že už úplně zdivočel. Trpitelčin zvířecí křik ho opájí jako víno: "Budu pít vodu z tvých nohou," křičí Beatrice nelidským hlasem, až nakonec umlkne, přestane křičet, jen tak zvláštně úpí, co chvíli už lapá po dechu a právě teď dopadají rány stále častěji a řemen se víc a víc přisává k tělu... Pak ho najednou odhodí, jako pominutý se chopí hole, klacku, čehokoli, co mu přijde pod ruku, třemi posledními strašlivými ranami to o ni přerazí vedví - a konec! Nechá ji být, sedne si ke stolu, oddychuje a nalévá si kvas. V koutku na peci se choulí a třese jejich maličká holčička (měli přece dceru); vždyť slyšela matčin křik. Matka se k ránu probere, vstane a s bolestným vzdycháním a úpěním při každém pohybu jde podojit krávu, plouží se pro vodu a na pole."Ještě jiné případy - pokračováníZpět k Vincentu Š. z Nitry a jeho elektrickému lasu. Takhle prý to tenkrát bylo:"Manželka křičela, ale vstát nechtěla, proto jsem ji stále bil."Ovšem, protože si to zavinila sama."Když už přestala křičet, přetáhl jsem ji do druhé místnosti - do kuchyně - a tam jsem ji začal polévat vodou. Polil jsem ji celou, ale ani potom nevstávala."Divné."Nemluvila, ale ještě dýchala. Potom jsem ji svlékl, otřel od krve, protože jí tekla krev z nosu, a dal jsem jí suché trenýrky. Přenesl jsem ji do místnosti, kde byly děti, tedy tam, kde jsem ji původně začal bít, a uložil jsem ji do postele. Víc jsem se o ni nestaral. Šel jsem si lehnout do ložnice. Předtím jsem ještě nakrmil šestiměsíční dítě, které velmi plakalo, když jsem manželku bil. I dvouleté dítě se probudilo."Byla mrtvá a on to věděl, samozřejmě. Lékařům však dalo velkou práci určit v tomto případě přesnou příčinu smrti. Tělo bylo pokryté bezpočtem jelit a krvavých šrámů, příčina smrti však byla exotická: plicní embólie, způsobená pohmožděním tukových polštářků na těle. Po ranách se krev prostě usazovala v podkožním vazivu a přestávala cirkulovat. Těch ran bylo příliš mnoho.Nebyl mu prokázán vražedný úmysl, pouze zabití - přestože bil svou ženu, dokud se nepřestala hýbat, a když si konečně všiml, že se nehýbá, nezařídil lékařskou pomoc.Z cestyV březnu 1962 zavraždil G. S., učitel, manželku (a matku svého dítěte), aby mohl dál chodit s devatenáctiletou dívkou. Smrt oznámil sám s tím, že žena zemřela ve spánku. Když později našli v jejím organismu rtuť, doznal se k vraždě. Rozvádět se nechtěl s ohledem na rodiče a známé, a taky proto, že to zakazuje církev."Rozhodl jsem se, že jí podlomím zdraví a ona zemře."Krmil ji rtutí asi dva měsíce. Jednou si jí všimla v mléce a ptala se ho, co tím chce dosáhnout. Vymluvil se a příště jí nasypal do polévky prášek do pečiva, který je nevykvašený škodlivý. I toho si žena všimla.Pátého března, když si manželka myla vlasy, přišel s elektrickými dráty a poprosil ji, aby podržela odizolovaný konec; druhý pak zapojil do zásuvky. Proud srazil ženu k zemi. Omdlela, ale znovu se probrala, plakala bolestí a ptala se, proč ji chce zabít. Zamluvil to a ošetřil ji; rozhodl se, že ji udusí.Šestnáctého března zašel do kina. Domů se vrátil kolem deváté. Manželku, která už spala, to probudilo."Podívala se na mě a mně se zdálo, že je nazlobená. To mě k vraždě ještě vzpružilo. Neměl jsem ale dost odvahy. Proto jsem se vrátil do kuchyně, kde jsem vypil asi tři deci lihovin a počkal jsem, až to na mě začne účinkovat. Asi po dvaceti minutách, kdy jsem cítil účinky alkoholu, jsem vešel do ložnice, kde spala manželka s dítětem, přišel jsem k její posteli a sedl jsem si k ní. Manželka se opět probudila. Když otevřela oči, skočil jsem na ni, přičemž ona ležela zakrytá peřinou až po hlavu a neměla možnost se bránit. Koleny jsem jí přidržel nohy a lokty jsem přidržel ruce, které měla položené pod peřinou vedle těla. Rukama jsem jí zacpal ústa a stiskl jsem jí nos. Bránila se sice, ale byla bezmocná. Helenka, která ležela vedle matky, se vzbudila a začala plakat, volat na matku, ale já jsem v dušení nepřestal."Trvalo prý to tak osm minut. Když skončil, převlékl ložní prádlo, protože bylo umazané a pomočené, vypral je a schoval do dřevníku.Později vyšlo najevo, že o vraždu se pokusil už několikrát předtím - manželka si stěžovala přítelkyním, že kdykoliv se doma dotkne žehličky, pračky nebo vypínače, dostane ránu. Několik dní před vraždou přikázal G. S. svým žákům, aby si rukama ucpali ústa a nos a stopoval, jak dlouho takhle vydrží - prý proto, aby se zjistilo, jestli by dovedli plavat pod vodou.Rudolf K. oznámil v říjnu 1977, že pohřešuje svou manželku; během několika dní bylo zjištěno, že ji zavraždil. Svým okolím byl pokládán za velmi hodného, až nerozhodného a bezbranného člověka, který měl svou ženu velmi rád, ve všem jí vyhověl, často jí ustupoval a lpěl na obou synech. Jeho žena si však našla milence a mluvila o rozvodu. Rudolf K. podnikl řadu kroků, aby jí v tom zabránil - navštívil tchyni a snažil se ji přimět, aby dceři domluvila. Manželce začal nosit dary, zvýšil péči o ni i o domácnost, začal ji denně vodit do společnosti. Přesto se dál schylovalo k rozvodu. Bylo to už druhé manželství Rudolfa K. - v tom prvním přistihl manželku doma in flagranti a potom ji odvezl k jejím rodičům a požádal o rozvod (neměli děti). Tím spíš se v něm nyní, "napodruhé", nahromadil neklid. Vraždou (uškrcením po hádce) se vybila jeho bezmocnost.Josef M. v dubnu 1979 zabil svou bývalou, devětapadesátiletou ženu a jejího milence tak, že vstoupil do jejich ložnice (v bytě, který s nimi po rozvodu dále obýval), bleskově na ně vystříkl benzín s přinesené láhve, zapálil ho zapalovačem a uprchl. Předtím se s oběma pohádal, prý na něho ironicky pokřikovali a vysmívali se mu. Ke své bývalé manželce měl klasický rozporuplný vztah: nenáviděl ji za to, že mu rozvodem ublížila, a zároveň ji nechtěl ztratit. Situaci řešil zkratem. Oheň v bytě vzplanul okamžitě: na Marii M. se rozhořela její polyamidová noční košile a na Lubomíru M. - v tom je možné vidět řízení osudu - trenýrky.Pavel P. v roce 1993 ubil sekyrou svou bývalou manželku a dvě dospívající dcery. Jako důvod uvedl rozrušení z manželčina oznámení, že večer chce navštívit nového přítele. Snažil se uplatňovat své "vlastnictví" k ženě a dětem i po rozvodu - bývalou manželku dál, tak jako předtím, fyzicky napadal a s nožem v ruce ji nutil k pohlavnímu styku. Když zjistil, že to ve dvou už nebude "pěkné", tak jako dřív, rozhodl se, že to nebude "vůbec"; to je také zřejmě důvod, proč se po činu rozhodl upustit od naplánované sebevraždy a šel do hospody. Tři vraždy prostě splnily to, co si uvnitř tím upřímněji, oč méně vědomě, přál. I on, stejně jako předchůdci v této kapitole, byl soudními znalci označen za egocentrickou osobnost se sklonem k sebelítosti a za člověka, který je zvyklý vinit ze svých neúspěchů okolí. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Technologie

Boj proti hackerům není záležitost pro tajné služby

Výsledky práce skupiny, kterou jste vedl, když jste ještě pracoval u policie, nebyly pro "obyčejné smrtelníky" příliš viditelné. Můžete nám tedy o nich něco říci?Měli jsem dva cíle.Prvním bylo vytvořit podmínky pro boj proti počítačové kriminalitě u Policie ČR. V tom nejširším slova smyslu. Nejedná se jen o hacking, nebo špičkovou technickou kriminalitu, ale i o běžnou trestnou činnost, při které pachatelé využívají moderní technologie. V tomto směru se jistě nejedná o nic zajímavého - z hlediska občana. Myslím, že jsme byli úspěšní a řada věcí se podařila. V roce 2001 již je jen minimum policejních útvarů, kde by nedokázali objasňovat i složité případy a nebo alespoň nevěděli, kde dostanou potřebnou odbornou podporu.Druhým byl aktivní boj proti počítačové / informační kriminalitě. I přes to, že se stále více daří objasňovat řadu vysoce technických případů, nedaří se skutečně úspěšný boj proti počítačovým hackerům. Mohu-li něco označit jako svůj dluh, tak tuto problematiku.Dá se vůbec boj proti hackerům zvládnout nasazením konvenčních metod? Neměly by být při boji proti této kriminalitě nasazeny spíše tajné služby? Myslím si totiž, že jedině ony mohou disponovat prostředky na odhalení hackerů.Boj proti hackerům je vysoce technologická záležitost. Nejsem přesvědčen, že se jedná o práci pro tajné služby, protože ty se mají zabývat něčím poněkud jiným. Pokud se má skutečně efektivně bojovat proti takovéto, ale i jiným druhům hi-tech kriminality, je nutné na to vytvořit podmínky. To znamená hi-tech policisty podporované širokým technickým a odborným zázemím.Byl pro vás velký šok, když se cca před rokem na stránkách Ministerstva vnitra a Policie objevila stránka Binary division, na které bylo hned v úvodu napsáno "666% Dastych, 100% [dastych@mvcr]#"?Naprosto ne. Nesmíte zaměňovat webové stránky MV a Policie ČR s prací bezpečnostních složek. Tyto stránky jsou vytvářeny a administrovány v podstatě stejném režimu jako kdejaký civilní web. To znamená, že se o ně stará technická složka. Překvapením pro mě spíše bylo, když reakce této složky naprosto odpovídala nám dobře známému chování jiných správců webů napadených hackery. Tvářili se, že se v podstatě nic nestalo, že je to běžné. Nepřijali vlastní díl odpovědnosti za bezpečnost. Je to úplně stejné jako jinde, kdy se administrátor webového serveru snaží zbavit své odpovědnosti mlžením a odkazování na obecná fakta.Byl zodpovědný administrátor nějak potrestán?Jak jsem již řekl výše, nebyl a ani nemohl být. Pokud přesvědčíte vedení, že nejste na vině a že je to v podstatě normální, tak jste vyhrál. Upřímně řečeno, není to pro mne nijak veselé téma, protože mě to přesvědčilo o tom, že technický personál je všude stejný. Do té doby jsem se naivně domníval, že u MV to bude jinak.Proč jste odešel z funkce vedoucího Skupiny informační kriminality?Neexistuje žádný jednoznačný "pravý" důvod mého odchodu. Společnost je stále zvyklá na to, že od bezpečnostních složek se odchází až do důchodu. Já jsem prostě po dlouhých úvahách přijal rozhodnutí o svém dalším osudu. Rozhodl jsem se zásadně změnit svůj profesionální život.Již cca dva měsíce pracujete ve firmě PVT a.s. Jak jste tam spokojený?Já myslím, že na hodnocení spokojenosti je zatím příliš brzy.Co je náplní vaší práce, tedy "key account managera"?Řízení obchodních kontaktů naší společnosti se zákazníky a vyhledávání nových.Používáte doma často počítač, jestli jej máte?Ano, mám a používám ho poměrně často.Hrajete počítačové hry?Samozřejmě, jen prací člověk není stále živ. Moje žena může potvrdit :-). Podle mých zkušeností ho používám stejně jako každý jiný muž mého věku a profesionálního zařazení.Můžete vyjmenovat několik her, které vás v poslední době nejvíce zaujaly?Hraji především strategie, což není nic, co by mohlo zaujmout nějakého pařana.Máte také počítač připojen k internetu?Jistě že mám, podle mě by to jinak nešlo. Používám připojení přes standardní modem.Můžete uvést některé vaše oblíbené internetové stránky?Hledám hlavně informace, takže idnes.cz, finance.cz a odborně undergroung.cz. 

Pokračovat na článek