Výsledky vyhledávání pro dotaz práce

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Jak přežít první práci

Každý asi začínal na brigádách, rozdáváním letáků, kopáním příkopů nebo vařením kafe v rodinné firmě. Teď ale přišla úžasná nabídka na První Pořádnou Práci.Jak se s normální prací vypořádat?Pravidlo první:Nenechejte se zlákat vysokým platem.Nikdo vám nedá peníze jen tak: vyšší plat znamená také větší odpovědnost, více práce a více požadavků na vás. Lehko se to říká, ale když před vám někdo vyřkne částku 20 000 a vy datlujete údaje do počítače za 50 korun na hodinu, pěkně to s vámi zamáve.Informujte se, co přesně byste dělali, za co byste zodpovídali, kolik času byste práci měli věnovat formálně a ve skutečnosti. A pokud si malujete, že osmihodinovou pracovní dobu si zkrouhnete na polovinu, protože jste skvělí a šikovní, zapomeňte na to. V prvních několika měsících počítejte minimálně s hodinou práce navíc. Teprve až se začnete orientovat ve firmě, v novém oboru a v nových povinnostech, je možné, že se dá práce zvládnout rychleji.Pravidlo druhé:Držte se při zemi.Pokud studujete historii a filosofii a pracujete jako děvče pro všechno ve firmě svého bratra, nabídku řídit tým lidí rovnou odmítněte, byl by to pro vás totiž čistý hazard. Téměř jistě byste podobně náročnou práci nezvládli. Podle doporučení specialistů je možné přeskočit nanejvýš jednu úroveň. Ideální by bylo začít jako sekretářka (nebo chcete-li asistentka, zní to lépe) nebo – pokud si věříte – jako řadová pracovnice.Odborníci na management doporučují, aby si člověk, který aspiruje na nejvyšší funkce, prošel od zdola celou hierarchii. Pokud máte na víc, na recepci se dlouho neohřejete. A pokud na víc nemáte, aspoň nebudete mít příležitost tropit průšvihy.Když se totiž pustíte do něčeho, co radikálně přesahuje vaše možnosti, brzy narazíte. A nejen vy, možná se stanete nedobrovolným hrobníkem projektu, který vedete, týmu, který řídíte, nebo i celé firmy. Kromě vyhazovu můžete očekávat, že po vás zaměstnavatel bude chtít nahradit škodu, kterou jste způsobili.To ale neznamená, že byste se měli spokojit s málem. Je třeba si klást cíle, a to nejlépe o trochu vyšší, než na jaké stačíte v současnosti. Jen tak se můžete rozvíjet a růst.Je ale třeba uměl realisticky zhodnotit svoje předpoklady: znalosti, předchozí zkušenosti, osobnostní rysy, schopnost se učit apod.Odmítnout lákavé místo je sice těžké, horší by ale bylo pak dostat padáka a potenciálním zaměstnavatelům vysvětlovat, že jste způsobili škodu za půl miliónu a sám šéf firmy po vás osobně střílel brokovnicí a máte doživotní zákaz se přibližovat na půl kilometru k sídlu firmy.Pravidlo třetí:Slušně se oblečteKdyž jste úspěšně prošli všemi nástrahami, nenechali se zaslepit sumou s několika nulami a vybrali si místo adekvátní vašim možnostem, nemáte vůbec vyhráno.Jak je notoricky známo, první dojem je nejdůležitější a později se dá jen obtížně změnit. Přesto ale tolik nových zaměstnanců si to přihasí první den do práce v džínách, žvýkačkou v ústech a pozdě.Oblečte se tedy slušně (podle typu firmy), čím vyšší postavení, tím slušněji. Recepční nebo telefonistka si džíny s tričkem dovolit může, stejně jako grafici nebo jiná poloumělecká povolání, pokud ale máte v náplni práce jednat s lidmi (PR, marketing, management, obchodníci...) je slušné oblečení (oblek, kostýmek) naprostou nezbytností. (Pokud nevěříte, měli jste se dívat na jeden z minulých dílů Ally McBealové, kde byli zaměstnanci DTP vyhozeni proto, že nevypadali reprezentativně. Zvlášť banky, státní správa a velké zahraniční firmy jsou, co se týče oblékání, velmi striktní: zakázány jsou krátké sukně, výrazné špetky, barevné vlasy, muži musí mít oblek se světlou košilí a kravatou...)Pokud vaše firma žádné speciální požadavky na oblékání nemá, neznamená to automaticky svolení obléci na sebe cokoliv. Představte si, že jdete na pracovní schůzku v kostýmku, v elegantních botách a s kabelkou. Jak se budete cítit, jak budete mluvit, jak asi zapůsobíte na svůj protějšek?A teď varianta: seprané džíny, flanelová košile, svetr kolem pasu, pohorky a velká krosna s věcmi na víkendovou pařbu na chatě. Přesvědčili byste v tomto oblečení, že zrovna vaší firmě má zadat zakázku (nebo že má vůbec s vámi ztrácet čas)? Zavolá svým podřízeným, aby s vámi dohodli podrobnosti kontraktu, ochranku budovy nebo odvšivovací stanici?Pravidlo čtvrté:Vyjasněte si své povinnostiČím přesněji budete vědět, co máte dělat, tím více chyb neuděláte. I jednoduchá administrativní práce v sobě může skrývat nástrahy. Když vás zaučuje zaměstnanec podniku, některé věci prostě neřekne, protože je nepovažuje za důležité. Nebo si vůbec neuvědomuje, že by někdo mohl podobnou trivialitu nevědět. Organizační slepota – tak tomuto úkazu říkají psychologovéPtejte se, ptejte se, ptejte se.Dohodněte se na pravidelné týdenním hodnocení, buďto ústním nebo posílaném mailem. Není nad zpětnou vazbu, což doceníte v momentě, kdy vám nikdo nic neřekne a vy nedokážete odhadnout, zda jsou zaměstnavatelé s vámi spokojení nebo se vás chystají za týden vyrazit.Pravidlo páté:PracujteVšechny dobré rady končí v momentě, kdy máte začít skutečně vykovávat nějakou činnost. To je skutečně jen na vás. 

Pokračovat na článek


Tři potěšení v jednom

Člověk je úžasně vynalézavý ve způsobech, jak trápit svou tělesnou schránku. Některým jedincům prostě jejich práce a následné večerní dlabání krekrů v magickém přísvitu obrazovky ke štěstí nestačí. Jednoduše se chtějí “zhuntovat". Ale jak? Nejlépe sportem. A ještě lépe tím, kde zapojí každý sval svého těla. Nejvhodnější pro tento účel se jeví desetiboj. No, to asi ne - každý nemá na zahradě sportovní stadion. Ale co takový triatlon? To je to pravé pro sportovní masochisty!Historie pekelného trojsportuPlavání, jízda na kole, běh. Samy o sobě příjemné regenerační činnosti. Ale zkuste si to: 3,8 km ve vodě, 180 km na kole a pak si zaběhněte maraton. Těžko chápat, že taková štreka někomu stojí za to, aby byl titulován “železný muž". Avšak od té doby, co Jan Řehula vyplaval, vyjel a vyběhal bronzovou olympijskou medaili, se triatlonová populace v Česku zdvojnásobila. Ne všichni se pochopitelně oddávají peklu nejdelší trati, ale musíme konstatovat: ano, asi jim to stojí za to. Nejenže existují soutěže profesionálů a seriály závodů pro amatéry, jako houby po dešti rostou závody v malých vesničkách dělané jen pro radost několika místních nadšenců.V červnu roku 1980 se do vln Hracholuské přehrady u Plzně vrhlo 120 borců, aby po dvou kilometrech vylezli, skočili na kolo a ujeli dvě stě kilometrů a následně se vydali na trať dvacetikilometrového běhu. Přítomní diváci si ťukali na čelo a lékaři varovně kmitali ukazováčky. Nicméně první český triatlon byl na světě.Američané tvrdí, že triatlon vynalezli oni, ale už ve Francii dvacátých let se objevuje závod, který bychom mohli nazvat triatlonem. Jen pořadí jednotlivých disciplín bylo zpřeházené. Pak se nad závody podobného druhu zavřela voda. Jejich čas měl nastat až o půl století později.Jestliže šedesátá léta znamenají éru swingu, pak ta následující jsou érou joggingu. Ano, triatlon reinkarnoval přes mikiny s nápisem I ´m jogging a úchylné bavlněné návleky na nohy. “V roce 1971 jsem se připojil k miliónům Američanů, které zachvátilo joggingové šílenství. Stále víc jsem byl znepokojen vzrůstajícím obvodem mého pasu a celkovou fyzickou ochablostí," píše Jack Johnstone na svých internetových stránkách. Tento muž objevil pro svět triatlon čtyři roky před tím, než se pořádal první ročník proslulého havajského Ironmana. Začátky byly vskutku pionýrské. V Johnstonově závodě bylo zpřeházené pořadí disciplín. Nejprve závodníci běželi deset kilometrů, z toho dva bez bot. Osm kilometrů jeli na kole, přičemž v propozicích k závodu byla napsána, dnes úsměvná, poznámka, že si každý musí přinést svůj bicykl. Na závěr zařadili pořadatelé pět set metrů plavání.PravidlaV současnosti jsou délky tratí i pořadí disciplín pevně stanoveny. (Triatlon se člení do čtyř kategorií: supersprint 0,2 - 3 - 1, sprint 0,5 - 25 - 5, olympijský triatlon 1,5 - 40 - 10, dlouhý triatlon 3,8 - 180 - 42, 195. Modifikace jsou povoleny.)V případě délek tratí to však platí jen na papíře. Jednoduše proto, že triatlon se odehrává pod širým nebem a tratě tudíž nelze přesně naměřit. Z tohoto důvodu se v tomto sportu nehraje na světový rekord, pouze na rekord jednotlivých závodů. Svou roli také hraje různá teplota vody a odlišné výškové profily tratí kola a běhu, které se pochopitelně liší závod od závodu. Plave se volným způsobem pouze v otevřené vodě, zakázané jsou koupaliště a bazény. (Pouze na jaře, kdy je voda venku příliš studená, plavou závodníci v bazénech.)Záleží na každé maličkostiPlavání v otevřené vodě je od toho v bazénu naprosto odlišné. V rybníce pochopitelně nejsou na dně vodící čáry, teplota může kolísat každých pár metrů, na hladině jsou vlny, závodník se nemůže odrážet od stěn. V bazénu má jednu dráhu pro sebe, ale v rybníce musí počítat s tím, že jej občas zasáhne soupeřova pata. V tom lepším případě mu soupeřův záběr vmete do úst zoufale lapajících po vzduchu pořádnou dávku vody. “Nepříjemné je také neustálé šmátrání rukama po vašich nohou od plavce, který plave za vámi. V triatlonu se to nedělá, protože takový plavec se vlastně veze ve vaší stopě a má to lehčí. Když je navíc tak neopatrný, že se vás neustále dotýká, ukazuje to na nezkušeného zajíce a nevychovaného spratka," nebere si servítky Emanuel Ruml, který se triatlonu věnuje již třetí rok.Nepříznivé podmínky kompenzují triatlonisté plaveckými neoprény. Ne nadarmo se jim říká vodní rytíři - v černých nebo stříbrných přiléhavých oděvech pokrývajících tělo od kotníků po zápěstí, koupacích čapkách a plaveckých brýlích připomínají rytíře v brnění. Triatlonové neoprény se od těch, které užívají potápěči, liší. Triatlonisté nejen potřebují, aby jim ve vodě nebyla zima, ale chtějí, aby dosahovali lepších časů. Plavecké neopreny nadnášejí a tělo plavce tak klade vodě menší odpor. Pro slabší plavce to znamená až dvacet uspořených vteřin na každých sto metrů. Při patnáctisetmetrové vzdálenosti to už dělá drahocenných pět minut.Nahnané vteřiny může ovšem borec lehce ztratit, sotva se vybelhá z vody. Čeká ho totiž svlékání celého toho zázraku. Diváci jsou někdy svědky “brutálních" scén, kdy závodník přišlápne jeden konec oděvu a za zuřivého sakrování z něj trhá druhou nohu. Obzvláště peprné jsou nadávky, když takovým neopatrným počínáním oblek natrhne. Právě přišel o několik tisíc korun. Ostřílení triatlonisté radí: neperte se nikdy se svým neopreném! Ne nadarmo se o převlékání tvrdí, že je to neoficiální čtvrtá disciplína.Nejhorší jsou změnyPo převlečení vzhůru na kolo! “Když jsem jel svůj první triatlon, myslel jsem, že z toho kola spadnu. Od plavání mě bolely všechny svaly na rukou, nemohl jsem se o ně vůbec opřít. Když jsem se pak přijel zpátky do depa a měl se rozeběhnout, myslel jsem, že mi nohy vrostly do země," vzpomíná triatlonista Jiří Novák. Přechod z plavání na kolo není pro tělo až tak náročný, protože se v obou disciplínách zapojují rozdílné svalové jednotky. Horší je to z kola na běh - svaly nohou jsou řádně prověřeny šlapáním a teď je čeká běžecká část. Zejména lýtka se někdy vzpouzejí pomyšlení na další několikakilometrovou námahu.Ve sprinttriatlonech i olympijských tratích je na kolech dovolena jízda v háku. Znamená to, že si jezdci mohou pomáhat tak, že jedou těsně za sebou. Jízda proti větru je pro prvního jezdce vysilující, proto jej po chvíli střídá druhý ze skupiny. V dlouhých triatlonech je jízda v háku zakázána a závodníci musí dodržovat desetimetrový odstup. Toto pravidlo hlídají mobilní rozhodčí na motocyklech.Kouzlo tohoto sportu tkví v tom, že ho může dělat opravdu každý, ale jen málokdo je v něm mistrem. V závodech není výjimkou, že padesátiletí veteráni porážejí o několik desítek let mladší soupeře. Tento sport je totiž velice náročný na správnou techniku. Umíte kraul, ale neuplavete souvisle více než tři sta metrů, protože špatně hospodaříte s dechem, děláte polovičaté záběry, příliš krčíte kolena, neponořujete hlavu, vaše tělo klade vodě velký odpor. Ani jízda na kole není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Nestačí jen výdrž, musíte umět šlapat “do kulata", srovnat se na kole, abyste měli co nejmenší odpor vzduchu, odvázat se ve sjezdech a v zatáčkách, rozvrhnout si síly ještě na třetí disciplínu. Nakonec s během to také není tak prosté. Správná práce rukou, technika došlapu, dvojitá práce kotníku... Na stránce www.triatlet.cz se dozvíte, že nedokážete ani správně dýchat. A to je výzva!Prožij sám sebeJe mnoho důvodů, proč dělat triatlon. Některé jsou těžko pochopitelné. Například moderátor České televize Stanislav Bartůšek říká, že při dlouhém triatlonu zažívá během těch deseti jedenácti hodin, co závod trvá, celý život. Jde o to, pokusit se zjistit, jak se chová tělo na pokraji úplného vyčerpání, což každý zažívá jiným způsobem. “Po dlouhém závodě vnímám skutečnost úplně jinak. Mám porušené barevné vidění, okolostojící lidi slyším jakoby mluvili ze studny, všechno se pohybuje pomalu nebo se tak vznáší a plave. Jako bych byl zfetovaný. Bolí mě každý sval, nemůžu ležet, stát, popadnout dech, ale tělo navyklé několikahodinovému pohybu si odmítá přiznat, že je konec, a chce ještě běžet dál. Mysl je zaplavená endorfiny a mě je strašně dobře, ačkoliv jsem k smrti unavený. Kdybych to měl nějak shrnout... Je to pohled na sebe sama z druhého břehu řeky," líčí své zážitky čtyřiadvacetiletý triatlet Marek Tuhý. “Na svém prvním železňákovi v Benešově jsem se na posledním kilometru rozbulel. Štěstím. Bylo to spíš takové kvíkání, protože mě hrozně píchalo pod žebry, ale slzičky se mi kutálely po tvářích jako hrášky. Byl to nepopsatelný pocit - dokončit," vysvětluje nevysvětlitelné další ironman Karel Štědrý.Pro některé závodníky dokonce znamenal jejich první triatlon jakousi formu terapie. “Na gymplu jsem měl příšernou profesorku na matematiku, která si na mě zasedla a čtyři roky mě tepala, jak mohla. Ještě tři roky po maturitě se mi o ní zdálo. Když jsem o několik let později jel triatlon, vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě děje. V hlavě mi cvakaly výpočty tangent a cotangent, jen to svištělo. Celý závod. Od té doby jsem v pohodě," vypráví Tomáš Povolný o trochu podivné formě očistce.K pocitu “prožití sebe sama" toho stačí málo. Plavky, kolo, běžecké boty a pár hodin tréninku. Nejdražší položku v závodním depu tvoří kolo. Nový závodní bicykl stojí od třiceti tisíc výš, ale na závodech jsou k vidění i stařičké Favority. Nový kvalitnější neoprén lze sehnat od osmi tisíc, ale na podzim po sezóně jsou k mání kousky za poloviční ceny. A stejně můžete plavat jen v plavkách. Za dobré běžecké boty utratíte kolem tří tisíc korun. Perfekcionisté investují mnohem více. Chcete-li se udržet v háku za Lancem Amstrongem, jak radí jistá firma, investujte do nákupu jejího kola za 185 000. Jestli ale nebudete mít natrénováno, nepomůže vám při závodě ani tento skvost.Kde si zatriatlonitNejvíce triatlonů se koná na Plzeňsku, kde měl tento sport premiéru. V Jižních Čechách se jezdí třináct závodů Jihočeského poháru, další hnízda triatlonových nadšenců jsou na Severní Moravě a v Severních Čechách. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 1.

Graffiti, organizování kreslení a sprejování po zdech a dopravních prostředcích, je jedním z výrazných fenoménů posledních přibližně třiceti let. Většina lidí tyto obrazce a jejich tvůrce nejspíš proklíná, jiní je považují za uměleckou avantgardu a přejí jim. Jisté je, že se graffiti hned tak nezbavíme. Patří totiž k modernímu velkoměstu stejně jako auta, smog, lidský dav na chodnících a blýskavé výlohy obchodů.Graffiti je ale i specifickou formou komunikace se silnými vazbami k oblasti masové kultury a masové komunikace. Cílem textu, který původně vznikl jako diplomová práce na Fakultě sociálních věd UK, proto byl právě pohled na graffiti v kontextu komunikačních procesů.Termínem "graffiti" pocházejícím z řeckého slova "graphein" (psát; "graffiti" je zároveň množným číslem italského slova "graffito", škrábanec) byly původně označovány různé nápisy či malby vyškrabávané do zdí apod. Za počátky jevu "psaní po zdech" se považují již prehistorické jeskynní malby, samotné nápisy jsou známy např. ze starého Egypta či z vykopávek v římských Pompejích. V současné době je termín "graffiti" užíván především v souvislosti s jevem, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA v New Yorku. Od původních forem psaní po zdech (které vedle něj paralelně existují dál) se odlišuje především vyvinutím a užíváním specifických forem a stylů, používáním pseudonymních podpisů místo jmen a vytvořením subkultury tvůrců graffiti - psaní po zdech již není pouze záležitostí jedinců, ale volně organizovaných skupin. Graffiti se spojilo s hip hopem, kulturním projevem spojeným především s rapovou hudbou a DJ-ingem a vytvořilo samostatnou subkulturu s vlastním hodnotovým systémem.Tato subkultura i graffiti samo jako "nová" forma psaní po zdech se dostaly do centra pozornosti nejrůznějších studií, především na poli sociálních věd a umění. Nejčastějšími otázkami stojícími v centru jejich pozornosti byly tyto: Je graffiti umění či vandalismus? Co vede mladé lidi k tomu, aby se stali tvůrci graffiti (tzn. jaký je jejich sociální původ a jejich důvody k tvorbě)? Je možné tento jev, který de facto vede k poškozování cizího majetku, potlačit, či alespoň určitým způsobem omezit? Tématem této práce je pohled na graffiti jakožto na specifickou formu komunikace, neboť tou je graffiti především - graffiti je mj. naplněním potřeby člověka komunikovat. Sdělení děl graffiti ovšem nemusejí být zřejmá na první pohled: tato práce se proto zaměřuje na otázku, co a komu graffiti sděluje. Vedle obsahu sdělení nastoluje i pohled na graffiti jako na komunikační proces, především se zabývá pozicí podavatele a příjemce (poukazuje na dvojí kódování i dvojí čtení graffiti - ve vztahu ke graffiti subkultuře graffiti a ve vztahu k širšímu publiku). Představuje i koncept graffiti jakožto paralelní komunikace. Pozornost je věnována vztahu graffiti, masové komunikace a masové kultury.1. Definice a základní pojmy1.1. „Graffiti“, „hip hop graffiti“ či „graffiti art“Fenomén psaní po zdech či jiných veřejných prostorách, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA v New Yorku, bylo třeba (vzhledem k jeho odlišné povaze a relativně shodným formálním znakům) oddělit od ostatních forem "lidového" psaní po zdech (které vedle tohoto jevu existují paralelně dodnes) vytvořením určité typologie. První pokusy o vydělení a charakterizování určité specifické formy označování veřejných prostor se objevily ještě před vznikem samotného fenoménu, nazývaného později obecně graffiti (např. Dundes na potřebu vytvoření určité nutné klasifikace upozornil v roce 1966 ve své práci "Here I Sit - A Study of American Latrinalia" o nápisech na toaletách - z této práce mimo jiné pochází i později používaný termín "latrinalia" - Wagstaff, The Name Gone By, in Illustrator Magazine č. 49).Pro fenomén psaní pseudonymních podpisů v New Yorku na přelomu 60. a 70. let 20. století začal být používán termín graffiti, přestože jde částečně o označení de facto mnohem širší, odkazující i k historickým projevům "lidového" psaní po zdech. To se následně projevuje i v nejednotnosti terminologie užívané v encyklopediích."Výtvarné umění - výkladový slovník" (J. Baleka, 1997, str. 118 - 119) //pozn. redakce: literaturu, na niž autorka odkazuje, uvedeme na závěr seriálu// graffiti chápe v užším slova smyslu: "Graffiti (řec. grafein - kreslím, píši), subkulturní výtvarný projev z konce 20. stol., malby sprejem na veřejně přístupných plochách, na zdech a štítech domů, dlažbě, dopravních prostředcích (vagóny podzemní dráhy). Svou podstatou je anonymním projevem sociálního a estetického protestu, v USA např. neztrácejícího výtvarné spojení ani s etnickým a folklorním podložím (symboly mexických indiánů), ale ani s rysy soudobých výtvarných kreslených seriálů nebo reklamy. Projev je charakterizován plynulou linií, antiestetismem, kýčovitostí, křiklavou barevností a znakovostí i narativností, zahrnuje i stylizované písmo."Oproti tomu Lexikon výtvarného umění (A. Bauer, 1996, str. 74) přináší zcela odlišnou definici graffiti: "Graffiti (z ital. graffito = sgrafito) - původně označení pro nápisy vyryté do zdiva nebo kamenů, později pro všechny texty na jakémkoli uměleckém díle, které pomáhají určit dobu vzniku a autora. Dnes se označení používá i pro "lidovou" tvorbu na zdích, často vytvářenou technikou stříkání sprejem."Nová encyklopedie českého výtvarného umění (red. Anděla Horová, 1995, str. 223) odlišuje graffiti a "graffiti art": "Graffiti art, newyorské hnutí, které trvalo zhruba od pol. 70. let do pol. 80. let. Největšího rozmachu dosáhlo na přelomu 70. a 80. let. ... "Graffito" znamená v italštině vryp nebo škrábanec, a "graffiti" (množné. č.) potom anonymní kresby nebo obrazy ryté či kreslené do povrchu zdí na ulicích a různých místech. V tomto smyslu se vyskytovaly g. už ve Starém Egyptě a Římě (některé se dochovaly). - Od široce užívaného pojmu je nutno rozlišovat vlastní hnutí g.a., které je spjato s New Yorkem přelomu 70. a 80. let, a to s érou sprayové techniky malby a s činností stovek mladých lidí, kteří svými kresbami a malbami uchvátili newyorské metro. (...) Z anarchistického hnutí graffitistů se stalo g.a., v němž estetický prvek vytlačil původní sociální funkci, které neušlo ani pozornosti newyorských galerií a stalo se vyhledávaným módním stylem."Encyklopedie Diderot (Všeobecná encyklopedie ve 4 svazcích) uvádí pouze definici pojmu graffiti art: "Graffiti art [grafíty], uměl a soc. hnutí 70. a 80. let 20. stol. V širším smyslu anonymní výtv. projevy na zdech veřejných budov, na dop. prostředcích atd. Vl. hnutí spojeno se sprejovou malbou a bitvami mezi newyorskou mládeží v Bronxu a Brooklynu, zejm. v prostorách metra. V Evropě spojeno s hnutím punk jako protest proti oficiálním kulturám (graffiti na býv. berlínské zdi apod.). Někteří galeristé začali g.a. vystavovat a několik graffitistů se stalo profesionálními umělci." (Encyklopedie Diderot, 1997, str. 68)Terminologie užívána v souvislosti s graffiti je tedy nejednotná: někteří autoři užívají termín graffiti pouze vzhledem k jevu, jenž se objevil ve 20. století (s tím, že připouštějí dřívější formy "graffiti"), jiní jej užívají obecně pro označení jakékoli "lidové" formy psaní po zdech.Tato nejednost se objevuje i u autorů, kteří termín graffiti chápou obecně vzhledem k historickému výskytu jevu "lidového" psaní po zdech a ne jen jako samostatný fenomén, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA - snaha odlišit tento fenomén od ostatních forem "lidového" označování veřejných prostor (vedle nápisů o navštívení místa, vyjádření určitých pocitů např. i "gang graffiti" - označování území různými gangy) vedla k vytvoření určitých specifických pojmů.Fenomén, o kterém je řeč, bývá kromě běžného označení graffiti pojmenováván jako: "art graffiti/graffiti art" (obdobně v angloamerické literatuře i "aerosol art" či "spraycan art"), "hip hop graffiti" (podle hudebního směru, se kterým se subkultura graffiti prolnula), "TTP graffiti" (zkratka základních forem graffiti tags, throw-ups, pieces - viz dále).Ani jeden z těchto pojmů (snad s výjimkou "TTP graffiti") však podstatu tohoto fenoménu nevystihuje zcela a úplně: v případě "art graffiti" je třeba vzít v úvahu, že ne všechny výtvory, které v rámci graffiti (v tomto případě je pod pojmem graffiti chápán pouze výše zmiňovaný fenomén) vznikají, je možné považovat za umění - např. tagy-pseudonymní podpisy autorů - a ne všechny bývají vytvářeny s touto motivací. Obdobná situace nastává i při užití termínu umění v označení "aerosol art", "spraycan art" (např. Chalfant a Prigoff, 1987), či "subway art" (např. Chalfant a Cooper, 1984), navíc ne všechna graffiti díla vznikají za použití spreje - ačkoli sprej je bezesporu nejčastější technikou, bývají používány i popisovače či štětce s barvou. Nejčastěji užívaný termín "hip hop graffiti" má nepochybně své opodstatnění vzhledem ke spojení graffiti s hiphopovou subkulturou, ovšem toto označení vylučuje ostatní výtvory, které vznikly bez vazby na tuto subkulturu (buď s napojením na jinou subkulturu - např. punk, či stojící osamoceně mimo prostředí subkultury - např. díla Keitha Haringa, jehož zařazení do graffiti bývá proto u některých autorů považováno za sporné). Nejblíže vystihuje diskutovaný fenomén termín "TTP graffiti", který zavedl Staffan Jacobson (S. Jacobson, 1997), který se ovšem šířeji neujal.V rámci této práce bude pro fenomén specifické formy psaní (a vytváření dalších obrazových forem) po zdech, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA, používáno pojmu "graffiti", pouze v částech věnovaných graffiti v kontextu výtvarného umění může být použit pojem "graffiti art", jakožto specifický termín užívaný v současném výtvarném umění.Pod pojmem "graffiti" je tedy míněn subkulturní projev, který se objevil na počátku 70. let 20. století v New Yorku a později se rozšířil i do dalších zemí. Zahrnuje nápisy (obvykle stylizovaná přezdívka autora) a malby ve veřejných prostorách měst - nejčastěji na soupravách metra, vlacích a na zdech. Použitou technikou je zpravidla stříkání sprejovou barvou. Jedná se o "pseudonymní" díla - autor (popř. autoři) je podepsán přezdívkou dobře známou v rámci dané subkultury, z tohoto důvodu není možné tyto výtvory považovat za anonymní. (Díky použití přezdívky je autor naopak mnohem snadněji identifikovatelný, než kdyby se podepsal např. svým skutečným jménem.) „Graffiti“ je třeba chápat jako specifický jev odlišný od dřívějších "lidových" forem psaní po zdech především z důvodu existence ustálených základních forem, prokazatelně komunikačního charakteru a organizovanosti procesu vzniku jednotlivých výtvorů.1.2. Základní pojmyV oblasti graffiti se vyskytuje několik základních pojmů souvisejících s tvorbou či technikou vytváření maleb. Vzhledem k subkulturní povaze jevu se jedná většinou o slangová pojmenování: pochopitelně se některým z nich při popisování graffiti nelze vyhnout, vytváření pojmenování nových by v této souvislosti nemělo příliš smysl a nepřineslo by příliš užitku. S ohledem na oblast původu graffiti je pochopitelné, že většina těchto pojmů pochází z americké angličtiny a zachovala si svou původní podobu (pomineme-li předpokládané posuny ve výslovnosti - například whole car vyslovovaný tvůrci graffiti jako [vul ka:r], popř. [vulker]), popřípadě byly pouze počeštěny z hlediska gramatiky a jedná se de facto o anglicismy (zde by za příklad mohl posloužit uváděný výraz "zbombit" pocházející z anglického to bomb). Angličtina není využívána pouze tam, kde se jedná o "názvosloví" či popis specifických forem a stylů, ale objevuje se i při používání některých zcela běžných pojmů - např. "street" místo ulice ("proto tak málo tags na streetu ode mě"), "fame" místo sláva ("Smíchov má fame", "není to famovej člověk"), "cany" místo plechovek se spreji ("my stáli asi 3 metry od piecu v rukou cany"). „cop“ či „flojd“ místo policista, „jard“ místo depo. Tyto anglicismy jsou však oproti ustáleným termínům popisujícím formy či styly užívány jen některými členy dané subkultury. "Celkově je jejich mluva v podstatě kombinací češtiny a českých slangových výrazů na straně jedné a angličtiny a anglických slangismů na straně druhé. Mnohé anglicismy, které autoři graffiti užívají, mají totiž ve spisovné angličtině zcela jiný význam, než je tomu ve slangu writerů," uvádí k tomuto tématu Diana Svobodová a Eva Kavalová v článku O jazyce autorů graffiti (Naše Řeč 82/1999).Mezi nejčastěji se vyskytující termíny z oblasti graffiti patří tyto:Crew (česky "posádka", hovorově "parta, banda, spřež") - skupina tvůrců graffiti pracujících společně při vytváření jednotlivých děl. Má proměnlivý počet členů s daným rozdělením funkcí. Specifikem je, že tvůrci mohou být členy více skupin zároveň (tímto se "crews" liší od "graffiti gangů" s pevnější strukturou a "výlučnou příslušností" - v praxi není možné být současně členem více gangů. Existence graffiti gangů je navíc spojena spíše s americkým prostředím.Writer (z anglického to write = psát) - autor, tvůrce graffiti. Mimo tohoto slangového označení se v rovině obecné češtiny objevuje označení "sprejer", "sprejař" či "grafiťák", v oblasti spisovné češtiny se objevuje novotvar „graffitista“.Writing (z anglického to write = psát) - vytváření graffitiToy (česky "hračka") - denunciační výraz označující začátečníka nebo tvůrce, jehož výtvory nejsou příslušníky dané subkultury příliš ceněny.Old school (česky "stará škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z počátečního období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (bublinová písma, nepříliš komplikovaný styl).New school (česky "nová škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z pozdějšího období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (též wildstyle). V obdobném významu jsou termíny old school a new school užívány i v rámci celé hiphopové subkultury, např. v hudbě.Tag (česky "klička, smyčka, jmenovka, etiketa, štítek") - jednoduchý, ale stylizovaný pseudonymní podpis autora graffiti. Vedle tagů vytvořených stříkáním sprejem se objevují i tagy napsané popisovačem či štětcem.Piece (česky "kus, dílo, práce", konceptuálním umělcem Kosuthem byl tento termín zaveden jako označení pro každé umělecké dílo) - zkratka z "masterpiece" (česky "mistrovské dílo, nejlepší dílo", hovorově "eso, číslo, kus"). Dílo, které je oproti tagu rozsáhlejší a propracovanější. V případě, že jde o ztvárnění jména autora graffiti, je rozlišujícím znakem oproti tagu využití kontur a vyplnění vnitřního prostoru. Bývá většinou vytvořen za použití více barev.Mezi základní formy „pieců“ patří:a) Throw-up (z anglického to throw up - "chrlit, vyvrhnout, rychle postavit, zdůraznit") - "rozvinutý tag", který se většinou skládá ze 2 - 3 písmen jména autora graffiti, či skupiny, ke které patří. Throw-up bývá proveden ve dvou barvách - jedna je použita na vykrytí plochy, druhá na obrys. Občas bývá považován za mezistupeň mezi "tagem" a "piecem".b) Panel, End to End (angl. end to end, česky "od kraje ke kraji") - vagón pomalovaný po celé délce pouze v prostoru pod okny. Někdy bývá užívána zkratka "e2e"c) Top to bottom (česky "od shora dolů") - vagón pomalovaný po celé své výšce. Někdy bývá užívána zkratka "t2b".d) Whole car (česky "celý vůz") - dílo umístěné přes celý vagón (včetně oken).e) Whole train (česky "celý vlak") - dílo pokrývající celou soupravu metra či vlak.Wildstyle (česky "divoký styl") - styl, který využívá pro příjemce neznalého kódu téměř nečitelná, různým způsobem propletená písmena.Chrom (také jako stříbro, stříbérko) - dílo vytvořené za použití stříbrného spreje (stříbrná barva vyplňuje kontury písma) s důrazem na tvar písma.Legální zeď, legál - dílo vytvořené po dohodě s majitelem plochy (např. městský úřad) či dílo vytvořené na zakázku (např. majitele obchodu).Ilegální zeď, ilegál - dílo vytvořené bez povolení.Zbombit (z angl. to bomb = "bombardovat, zničit bombami") - vytvořit tag nebo piece. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 3.

3.1. Rozšíření graffiti mimo USAKe konci sedmdesátých let 20. století se graffiti rozšířilo prostřednictvím tisku, galeristů, kteří začali vystavovat díla graffiti artu, a skrze turisty navštěvující USA (či naopak díky „cestujícím“ autorům graffiti) i do Evropy a dalších zemí.Ačkoli formy graffiti zůstávají pro všechny tvůrce graffiti obdobné, je možné mluvit o tom, že v každé evropské zemi se vytvořil částečně samostatný styl a především odlišný přístup k graffiti. Tvůrci v některých zemích zcela navazují na původní styl z USA („old school“) a nesnaží se styl a formu rozvíjet, jinde je tomu naopak - styl sdělení využívaný v USA je sice považován za kultovní, ovšem částečně překonaný: tito autoři se potom soustřeďují např. na vizuální stránku díla, rozvoj forem písma apod.Liší se ale i přístup k graffiti jako fenoménu sdělování. Zatímco v USA autoři od počátku tvořili především pro diváky, resp. veřejnost, v Evropě díla graffiti vznikají spíše pro vlastní subkulturu a kvůli uspokojení tvůrce – právě z tohoto důvodu se v těchto zemích odstraňování graffiti míjí často svým účinkem, neboť autory zcela uspokojuje mít své dílo na fotografii a nevadí jim, že jej nikdo neuvidí. Evropské země se samozřejmě liší i v oficiálním přístupu k graffiti - některé se zaměřují na tvrdší represivní opatření, další se snaží s autory spolupracovat a poskytují jim plochy legální, jiné se rozhodly jít cestou neustálého odstraňování jednotlivých výtvorů. Většinou jsou všechny tyto přístupy kombinovány, přesto se dá říci, že v každé zemi většinou jeden převažuje.Přes veškerou snahu měst a státních orgánů ale graffiti dospělo do podoby určitého "globalizačního projevu" - vedle USA se vyskytuje téměř ve všech větších městech jak západní, tak střední a východní Evropy, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v některých zemích Jižní Ameriky či Asie – vedle Japonska, u nějž není výskyt graffiti vzhledem k přejímání „západní kultury“ mládeží ničím překvapivým, se graffiti vyskytuje např. i v Nepálu. Američan Sonik, který považuje rozšiřování graffiti za svou „misi“, na otázku, zda je graffiti kultura fenoménem západního světa, odpověděl: „Myslím, že východní svět může mít graffiti. Malovat zde je jednoduché a umělecká tradice je dobrá… Rozdíl mezi východem a západem je ten, že umění západního světa je velmi individualistické, vše je zaměřeno na originalitu. Východní umělci kladou větší důraz na tradici a minulost. Toto umění je tak úžasné, že není důvod, proč by nemělo být i na ulicích.“ („Sonik: It´s my mission to take graffiti to far away places, Underground Productions 16/2000, str. 41).3.2. Historie a vývoj graffiti v ČRV České republice se graffiti objevilo až po roce 1989. Ačkoli jiné formy psaní po zdech samozřejmě existovaly již dříve - v této souvislosti je třeba jako specifický fenomén zmínit tzv. Lennonovu zeď v Praze na Malé Straně, teprve změna společenských poměrů po tomto roce umožnila, aby se graffiti jakožto samostatný fenomén rozšířilo i v České republice. Mezi tyto změny patří nejen celkové uvolnění společenských vztahů a s tím související omezení represivního systému, ale např. i možnost snazšího spojení s tvůrci graffiti v Evropě a USA a seznámení se s jejich prací.Jako pravděpodobně zcela první začal graffiti vytvářet v České republice "Maniac" z Ostravy společně se svým přítelem z Jaroměře. Sám Maniac k tomu uvádí: "S kamarádem z Jaroměře jsme trumfli Prahu, kde by se asi spíše očekával nástup nekonvenčního umění, jakým graffiti je." (Maniacův sprej straší i zkrášluje, MF Dnes, 19.2.1994) Počátky graffiti v České republice jsou ovšem dále spojovány především s koncem roku 1990 a lokalitou sídliště Jižní Město v Praze. V krátké době se vytvořily první organizované skupiny: např. CSA, CSB, dále např. či TCP, NNK, v rámci celé subkultury graffiti i mimo ni dodnes uznávané. Za autora prvního díla ("piece") vytvořeného v Praze bývá některými autory graffiti považován RAKE, toto dílo mělo vzniknout někdy na pomezí let 1991 a 1992. Mezi autory první vlny graffiti v České republice patří např. Scab, Color2, Scum, Lela (pozn. red.: Geislerová – naše ilustrátorka), Sifon, Scarf a další. Tato "první vlna" (resp. "old school", v tomto případě ovšem pouze ve významu časové následnosti, ne tak ve významu specifického stylu projevu - na tom lze sledovat i variabilitu a relativnost samotného označení "old school") byla často tvořena studenty výtvarných škol, kteří zkoumali možnosti graffiti jakožto výtvarného jazyka a později se povětšinou uchýlili k jiným výtvarným technikám. K dílům tzv. old school patří např. vytvoření graffiti pod Barrandovským mostem či na "pololegální zdi" u parkoviště na Těšnově. (Tato zeď a díla na ní vzniklá byla po dlouhou dobu v rámci pražské subkultury graffiti respektována. Dlouho zde nevznikaly žádné nové práce s tím, že právo překrýt tuto zeď novými výtvory mají pouze jejich autoři. Tato zeď byla nakonec přestříkána v roce 1999, od té doby je „přestříkávána“: prozatím naposledy tak učinil v roce 2001 student výtvarné školy Jan Kaláb, který po několik týdnů vytvářel 50 metrů dlouhý obraz obsahující panoráma Prahy přestříkané různými „anti-graffiti“ hesly a titulky z novin.)V počátcích graffiti v Praze patřilo mezi tvůrce prací jen pár lidí, přesto jejich díla bývají pro českou a především pražskou scénu graffiti zásadní. Tyto první skupiny ("crews"), které vznikly v první polovině devadesátých let, dnes již nefungují, což umožnilo novým skupinám dostat se mezi "elitu". S výměnou "generací" autorů graffiti (která je ostatně průvodním jevem celého fenoménu) došlo jak ke změnám v názorech na graffiti obecně (např. přestal platit poměrně dodržovaný vnitřní "zákon" subkultury nevytvářet graffiti na starší budovy), tak ke změnám ve stylu: vedle klasického "old school" bublinového písma se objevuje i "new school" - nezáleží již na čitelnosti, písmo se stává prostředkem pro experimentování s tvarem. Oproti dřívějším autorům ve svých dílech noví tvůrci, především ti z Prahy, nevyužívají příilš postavy či jiné obrázky - ty jsou považovány za komerční (Rock a Pop č. 5/1997) - a soustředí se spíš na tvary písma. Mezi nové skupiny druhé vlny v Praze patřily např. ABX, DSK, WHS, SCIFI a další.Situace se změnila i z hlediska ochrany vagónů metra a vlakových souprav ze strany Dopravního podniku hl.m. Prahy i Českých drah - na stanice metra je aplikována speciální hmota, díky níž je graffiti snáze odstranitelné, depa a nádraží jsou mnohem lépe hlídána, než tomu bylo v počátcích graffiti v České republice, graffiti jsou téměř okamžitě odstraňována. (Postup vůči graffiti závisí na přístupu jednotlivých měst - zatímco v některých městech je upřednostňováno okamžité odstranění graffiti a hlídání veřejného prostoru, zastupitelstva jiných měst se snaží dohodnout s autory graffiti a vyčlenit určité zóny, kde mohou pracovat.)Vedle Prahy se graffiti rozšířilo i v dalších městech - nejsilněji v Ostravě, odkud pochází i již zmíněná legendární (a dnes již neexistující) skupina ZDG (Zero Dimension Gang) vedená Maniacem, autorem graffiti, který si dokázal vytvořit jméno i na "oficiální" umělecké scéně a se svým graffiti artem odmaturoval na střední umělecké škole a začal studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Mezi další centra graffiti v České republice je možné řadit Brno, dále Valašské Meziříčí, Vsetín, Jihlavu, Litoměřice, Ústí nad Labem, Plzeň či Teplice a další: postupně se graffiti rozšířilo do všech větších měst.I za „pouhých“ deset let svého trvání prošla česká graffiti scéna velkým a rychlým vývojem. Ačkoli by se mohlo zdát, že oproti tzv. „old school“ kvalitativně stagnuje a že dochází k celkovému úpadku i vyčerpání graffiti (především z hlediska obsahu, snahy o inovaci a z hlediska vizuálního ztvárnění námětů, za což je české, především pražské graffiti kritizováno především ze strany výtvarných umělců), počet děl i počet autorů graffiti stoupá. Je těžké soudit, zda nově vznikající díla svou úrovní dosahují práce prvních tvůrců či zda pouze mechanicky reprodukují dřívější tendence. Je ovšem zřejmé, že se změnily jak cíle tvůrců, tak jejich motivace. Někteří autoři začali tvořit jen pro samotnou akci, jež jim poskytuje určité vzrušení a napětí, a graffiti se tak dostává na úroveň dalších tzv. adrenalinových zábav. S tím souvisí i skutečnost, že je postupně upouštěno od záměru nemalovat na historické domy. Na druhou stranu mnohými autory graffiti je Praha považována za „kulturní centrum graffiti“, místo, kde jde o komunikaci s diváky právě skrze „tvary“, tak jako tomu bylo v počátcích graffiti v New Yorku. Vedle zmíněných tendencí je možné mluvit i o změnách v umístění graffiti – např. poklesl počet souprav metra, jež jsou "pomalovány" (či těch, jež se dostanou na veřejnost) - dalo by se říci, že se graffiti (podobně jako v jiných zemích) přesouvá z prostor metra do ulic.Vzhledem k tomu, že graffiti ve městech stále existuje a počet těchto děl stoupá, začala se české městské i státní orgány tímto fenoménem zabývat intenzivněji. Příkladem aktivního přístupu, který se neomezuje pouze na odstraňování graffiti a stíhání jednotlivých tvůrců, může být např. aktivita zastupitelstva města Prahy "Praha v srdci sprejerů", preventivní program, v jehož rámci se pražská radnice ve spolupráci s některými staršími autory graffiti, kteří již opustili či opouštějí scénu. Pražská radnice za tímto účelem v roce 2001 otevřela informační internetovou stránku www.praha-graffiti.cz, zorganizovala reklamní kampaň, ale i veřejnou diskusi v pražské Městské knihovně, sympozium "Výtvarné umění ve veřejném prostoru" v galerii Rudolfinum či výstavu graffiti prací v galerii Town. Díky této akci v České republice poprvé proběhla diskuse o graffiti na odbornější úrovni, a to jak z hlediska výtvarného umění, veřejné komunikace, tak obav občanů z graffiti.Zcela nový aspekt do represivního tažení proti graffiti přinesla především poslanecká novela trestního zákona pozměňující zákon č. 140/1961Sb. formou rozšíření dosavadního § 257 "Poškozování cizí věci" o § 257b. Nový paragraf umožňuje vyměřit peněžitý trest či trest odnětí svobody na jeden rok tomu, kdo "poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou", způsobí-li pachatelé „škodu velkého rozsahu“, mohou být odsouzeni až na „dvě léta až osm let“. (Tato novelizace platná od 1.7.2001 navrhovaná poprvé v lednu 2001 byla sice na konci února 2001 zamítnuta Senátem Parlamentu ČR s tím, že dosavadní právní ošetření je dostačující, ovšem Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej 3.4.2001 znovu prosadila.)3.3. Internetové a tištěné zdroje o graffiti v České republiceČeské graffiti se objevilo i na Internetu - jako první vznikla internetová stránka Popokatepetl představující především scénu graffiti ze Vsetína. Později začaly vznikat i další stránky jednotlivých „crews“ i specializované internetové „graffiti-ziny“ (např. Prohibit Art či Outline), které většinou přinášely fotografie prací autorů graffiti dělené podle formy ("vlaky", "zdi", "bombing" apod.) a podle místa a skupiny vzniku, dále fotografie prací ze zahraničí, zprávy o různých akcích, občas články, které byly o graffiti uveřejněny v tisku, linky na jiné internetové stránky věnované graffiti.Po roce 2000 tento počet poměrně stoupl - přes internetové vyhledávače je možné nalézt desítky stránek věnovaných graffiti, ovšem z kvalitativního hlediska je patrný určitý pokles. Stránky již nejsou soustředěny pouze na dřívější hlavní centra graffiti v České republice (Praha, Ostrava, Brno), ale pocházejí i z dalších částí republiky (České Budějovice, Třinec, Těšín, Vítkovice a další).Zmíněný kvalitativní pokles je spojen především s útlumem internetových magazínů o graffiti včetně časopisu Prohibit Art, který byl na přelomu tisíciletí asi nejrozsáhlejší českou internetovou platformou - přinášel krátké zprávy z českého prostředí, fotografie prací z celé České republiky, texty (např. rozhovor s autory graffiti, krátká zamyšlení, články všeho druhu), ale i odpovědi na otázky typu "co dělat, pokud jste za tvorbu graffiti zadrženi" nebo "jak se bránit proti tomu, aby bylo dílo graffiti na vašem domě umístěno". Tato stránka patřila koncem 90. let 20. století zřejmě k nejlépe zpracovaným stránkám (a to jak z hlediska obsahu, designu, tak i průběžné aktualizace), od podzimu 2000 však nebyla aktualizována. (Jednou z nejkvalitnějších stránek, co se obsahu i formy týče, byla v roce 2001 stránka Dvoika.Troika Graffiti představující ostravskou graffiti scénu.)Informace o českém graffiti se po dlouhou dobu objevovaly i na slovenských WWW stránkách. To byl i případ graffiti magazínu Outlaw, který vycházel koncem 90. let 20. století. Tento "občasník" (jak jej nazývali jeho autoři) informoval o českém i slovenském graffiti, přinášel informace o plánovaných akcích, fotografie, ale např. i šablony apod. Svou formou se ovšem tento "magazín" vůbec nelišil od jiných internetových stránek (např. Prohibit Art), které informují o českém graffiti a ne jen o graffiti z města, odkud pocházejí tvůrci stránky. V současné době však magazín Outlaw de facto neexistuje - ačkoli je v internetových vyhledávačích stále registrován, odkaz již není platný. Podobný osud měl i magazín Outline.Graffiti se na Internetu objevuje i na diskusních serverech - na některých z nich probíhají diskuse o graffiti, kterých se většinou účastní samotní autoři graffiti či příslušníci hiphopové subkultury. Internet zde tedy slouží k přímé výměně názorů, styku autorů graffiti z různých měst, domlouvání společných "akcí" apod. Příkladem takové diskusní skupiny by v letech 2000 a 2001 mohla být např. diskusní skupina Outlaw na serveru Průvodce (www.pruvodce.cz).Z českých magazínů a fanzinů věnovaných graffiti je možné zmínit především Terorist vydávaný v Praze a dále magazíny ERA a Good life vydávané v Plzni či magazín Disgrafix, jehož první číslo vyšlo na přelomu let 2000 a 2001 v Brně. Kromě Teroristu vydávaného vydavatelstvím Terorist Posse? jednou ročně v nákladu 5000 ks je ovšem trvání těchto časopisů velmi nestálé. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 4.

4. Graffiti jako komunikační proces4.1. Charakteristika graffiti v kontextu masové komunikaceGraffiti je formou komunikace ve veřejném prostoru. Pokud vycházíme z definice komunikace jakožto "interakce prostřednictvím symbolů", jednání, "jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů" (Kunczik, 1995, str. 11 – 12) je zřejmé, že k tomuto jednání či k této interakci zde dochází. Jsou splněny i tři charakteristiky komunikace uváděné Kunczikem (Kunczik, 1995, str. 12):1. alespoň jeden jedinec musí usilovat o komunikaci s jiným jedincem,2. užívání symbolů musí být záměrné,3. "správná" recepce sdělení jedním či více příjemci není pro existenci komunikace rozhodující, rozhodujícím činitelem je záměr komunikátora.V případě graffiti dochází i k „sociální interakci prostřednictvím sdělení“ (Gerberova definice uváděná Denisem McQuailem jako jedna z nejvýstižnějších - McQuail, 1999, str. 31).Pokud se ovšem snažíme zapojit graffiti do některé z kategorií komunikace tradičně odvozovaných od počtu účastníků, míry jejich vzájemné znalosti a jejich participace, zjistíme, že tento konstrukt jakožto všechny konstrukty je určitým zjednodušením a že i z toho důvodu je zapojení graffiti - komunikace do těchto kategorií obtížnější, neboť žádné z nich zcela neodpovídá.Komunikace bývá obvykle dělena na: (1) intrapersonální, neboli komunikaci jedince se sebou samým, (2) interpersonální, neboli komunikaci, při níž je komunikující jedinec nějakým způsobem přímo spojen s dalším účastníkem; či (3) veřejnou komunikaci - buď veřejnou komunikaci v užším slova smyslu, či komunikaci masovou (popř. mediální). Denis McQuail ji podrobněji rozlišuje jako komunikaci intrapersonální, interpersonální, skupinovou, meziskupinovou, organizační a celospolečenskou, do níž zařazuje i komunikaci masovou (McQuail, 1999, str. 27)Co se týče masové komunikace, většina definic masové komunikace zdůrazňuje několik základních rysů podavatele a příjemce sdělení, charakteru samotného sdělení a podmínek, za nichž k procesu komunikace dochází. V souvislosti s uvedenými termíny podavatel či příjemce sdělení je třeba zmínit samotný proces komunikace a jeho složky. Bylo vytvořeno několik modelů komunikace, dodnes používaným (s pozdějšími modifikacemi) je model Clauda Shannona a Warrena Weavera vycházející z teorie informace. Právě tento model zavádí tyto základní pojmy. V centru jeho pozornosti stojí sdělení putující určitým kanálem (možný šum zkreslující sdělení) od podavatele (někdy též komunikátora) k příjemci. U sdělení se předpokládá kód - na pozici podavatele dochází k jeho kódování, na pozici příjemce k jeho dekódování. To celé se děje v určitém kontextu. V dalším textu bude kladen především důraz na proces dekódování vzhledem ke kontextu příjemce.Na oblast masové komunikace tento model aplikoval H. Lasswell ve své formuli "kdo říká - co - jakým kanálem - komu - s jakým účinkem" (tato definice je samozřejmě zjednodušená). U podavatele bývá obvykle uváděna formální organizace s určenou strukturou a odpovídající dělbou funkcí. Příjemce je tvořen velkým počtem lidí, toto publikum je heterogenní a pro podavatele anonymní. Příjemce nemá možnost přímé zpětné vazby, ani možnost vyměnit si roli s podavatelem. Přístup příjemce do médií je omezen. Ve vztahu ke sdělení bývá zdůrazňováno užití technologií k jeho vzniku a šíření. Masová komunikace je definována termíny: "veřejná", "rychlá" a "dočasná". (Black a Bryan, 1995, str. 32).Hovoří-li se o masové komunikaci, bývá tento pojem často zaměňován za komunikaci prostřednictvím masových médií, a to ještě pouze některých. Jak uvádí D. McQuail, "proces 'masové komunikace' není synonymem k 'masovým médiím'". (McQuail, 1999, str. 31) Takto bývá pojem masová komunikace redukován na komunikaci prostřednictvím tisku a elektronických médií, tedy na ta média, která se věnují výrobě nebo rozšiřování zpravodajství (třebaže z hlediska účinku přenášených obsahů může jít např. v případě vysílání komerčních televizí o okrajovou záležitost). Hlavní pozornost je tedy v literatuře o masové komunikaci (vedle literatury o reklamě a public relations) soustřeďována především na tisk, rozhlas, televizi a zpravodajské agentury, případně na film. Z důvodu poněkud jednostranného zaměření na prostředek, nikoli charakter sdělovacího procesu (popřípadě příjemce), jsou proto z úvah o masové komunikaci většinou vynechávány výstavy, nekomerční plakáty nebo divadlo, přestože tyto jevy jinak charakteru masové komunikace odpovídají jak z hlediska příjemců (budeme-li vycházet z definice Herberta Blumera masy a masového chování, podle nějž mezi charakteristické rysy masy patří především rozptýlenost, početnost a proměnlivé složení, neexistence sebeuvědomění a vědomí identity a neschopnost společně jednat), tak podavatelů či rozšiřování sdělení.M. Kunczik definuje masovou komunikaci takto: "V procesu masové komunikace je(1) materiál určený prvotně ke krátkodobému užití (tj. zprávy, zábava)(2) produkován formálními organizacemi užívajícími vyspělé technologie(3) s pomocí rozmanitých mediačních technik, jež jsou k dispozici(4) současně velkému počtu osob (disperzní publikum), příjemců, kteří jsou pro masového komunikátora anonymní, a to(5) veřejně, tj. bez omezení přístupu(6) jednosměrně, tj. komunikátor a recipient si nemohou vyměnit svá postavení, jejich vzájemný vztah je asymetrický ve prospěch komunikátora a je(7) nepřímý (bez přímé zpětné vazby), a to vše(8) s určitou periodicitou produkce, která je(9) nabízena průběžně." Sám Kunczik připouští, že toto vymezení je "čistě účelové, pragmatické a pochopitelně není definitivní do té míry, do jaké například informační bulletiny, zvukové záznamy, kazety, plakáty a jiné produkty mohou naplnit výše uvedená kritéria. Tato definice rovněž zcela neodpovídá některým tzv. novým médiím (videotex, kabelové služby)." (Kunczik, 1995, str. 17)Pokud tedy vyjdeme z výše uvedených definic, zjistíme, že graffiti je sice neoddělitelně spojeno s lokalitou svého umístění (graffiti sice může být reprodukovaně rozšiřováno prostřednictvím časopisů a Internetu, v tomto případě se ale ztrácí jedna z primárních funkcí a charakteristik - umístění ve veřejném prostoru a pragmatický rozměr sdělení), přesto se nejedná o komunikaci meziskupinovou (o komunikaci v rámci místní komunity). Vzhledem k možnému duálnímu charakteru (z hlediska kódování i dvojího možného čtení ze strany příjemce) se graffiti blíží jednak kategorii komunikace skupinové (v rámci subkultury) a kategorii komunikace celospolečenské (vzhledem k publiku).Pokud budeme na graffiti pohlížet z hlediska komunikačního schématu či i zmíněné definice masové komunikace (Kunczik, 1995, str. 17), zjistíme následující charakteristické rysy komunikace skrze tvorbu graffiti.Podavatelem sdělení je v případě graffiti jedinec, nebo (častěji) organizovaná skupina („crew“). V rámci této skupiny dochází k poměrně přesnému rozdělení funkcí. Vedle osob, které se různou měrou (dle velikosti skupiny, dle talentu jednotlivých členů a statutu, který v rámci skupiny získali) podílejí na návrzích vytvářených prací; kresbě a vyplňování ploch díla; bývají zde i jedinci, kteří při ilegální činnosti zastávají funkci "hlídačů", případně se věnují zajištění práce z dalších ohledů. Tito jedinci mohou být přímo členy jednotlivých "crews", mohou ale stát i mimo ně a pouze s nimi spolupracovat.Mezi charakteristické vlastnosti graffiti patří skutečnost, že mezi příjemci sdělení lze principiálně rozlišit dvě skupiny. Sdělení je jednak určeno členům subkultury graffiti (o jejích charakteristikách níže), jednak publiku. To je tvořeno současně velkým počtem osob, které jsou pro autory graffiti anonymní. Příjemci, tvořící toto heterogenní publikum, nemají možnost přímé zpětné vazby a jejich případná "výměna" s podavatelem je podobně obtížná jako v případě profesionálního masového komunikátora.Co se týče zpětné vazby, příjemci sdělení mají většinou velmi málo možností, jak na práce autorů reagovat - jediná přímá zpětná vazba je možná právě v rámci subkultury graffiti. Tato zpětná vazba může mít několik forem - od verbální reakce na základě vzájemného kontaktu přes zásahy do prací autora formou nápisů, či překrytí jeho výtvoru až po odcizení pracovních pomůcek. Za nepřímou zpětnou vazbu na graffiti je možné považovat represivní opatření (a snahu o ně) ze strany veřejnosti a výkonné moci, popř. reakce publikované v masových médiích či v průzkumech veřejného mínění (nutno ovšem podotknout, že tato zpětná vazba se netýká jednotlivých projevů, ale fenoménu graffiti jako celku.Obdobně jako v případě masové komunikace je přístup k graffiti veřejný, existence veřejného prostoru je ostatně s fenoménem graffiti úzce spjata a svým způsobem podmiňuje jeho vznik. Ačkoli může samozřejmě vznikat i mimo městskou aglomeraci, výskyt graffiti (jakožto "pseudonymního" komunikování) souvisí s dostatečným počtem příjemců, kteří tvoří anonymní publikum.Produkce jedné skupiny tvůrců graffiti sice nemá zcela pevnou periodicitu, lze na ni ale nahlížet jako na opakovanou činnost. Samotná dynamika produkce může záviset na různých faktorech - např. na materiálním zabezpečení autorů, tzn. možnostem opatřit si barvy, ale třeba i klimatických podmínkách.Graffiti jsou navíc díly (či materiály) určenými ke krátkodobému užití. K neustálému obměňování dochází z několika příčin (překrývání samotnými autory, tvůrci z jiných skupin, odstraňování majitelem plochy, na níž je dílo umístěno - např. dopravním podnikem - apod.). 4.2. Graffiti jako paralelní komunikaceExistence zmíněných shodných rysů, jimiž graffiti naplňuje charakter masové komunikace (tedy v rovině, kdy je příjemcem obecné publikum, nikoli v rámci subkultury) a jež se týkají charakteru komunikačního procesu, neznamená, že je graffiti přímo masovou komunikací (ačkoli například v případě předtištěných plakátů či předkreslených samolepek se při srovnání s výstavami tyto rozdíly mohou zdát jako minimální). Pomineme-li důraz, který je v oblasti masové komunikace kladen na užití vyspělých technologií při produkci a šíření sdělení a formálnost organizací, je zde ještě další možný úhel pohledu. Zatímco pojmem masová komunikace je obvykle míněna komunikace "shora" (srovnej Eco, 1995, str. 27), graffiti je naopak výrazným typem komunikace "zdola".V této souvislosti je možné zmínit i Stuarta Halla a jeho kritickou teorii masových médií. Podle Stuarta Halla média udržují status quo prostřednictvím prosazování ideologie a hodnot (byť třeba neuvědomělým) privilegované skupiny (Griffin, 1991, str. 310 - 319). Podle Hallovy interpretace tato privilegovaná skupina není určena jen svým ekonomickým (třídním) postavením, ale i rasou a genderem (rodem). Z tohoto pohledu je možné tuto privilegovanou skupinu charakterizovat jako "bohatý bílý muž". Je třeba připomenout, že pod pojmem "ideologie" Hall nechápe obsahy (shluky myšlenek), ale spíše struktury. Ideologie jsou subkultury, způsoby kódování reality, klasifikační schémata, pravidla sémantické hry. (Griffin, 1991, str. 315) John Fiske, následovník Stuarta Halla, se v souvislosti s touto teorií a vlivem populární kultury zabýval možnostmi odporu - odmítáním dominantních významů a vytvářením vlastních, které by více korespondovaly se zájmy těchto „podřízených“. Na tomto základě a ve smyslu strukturního funkcionalismu R. K. Mertona je tedy možné vznik graffiti interpretovat i jako odpověď na omezený (či žádný) přístup do oficiálních komunikačních kanálů.Na tomto místě se jeví účelné zavést pojem „diskurs veřejného prostoru“, kde budeme diskurs chápat jako “abstraktní koncept, který je vyjádřením principů řídících produkci a organizaci textů, resp. souhrn syntaktických, sémantických a pragmatických pravidel závislých na sociokulturní funkci daného textu.“ (Peška, 2000, str. 4) Pravidla sémantická v tomto případě vyjadřují to, jaké obsahy v jaké podobě se smějí ve veřejném prostoru vyskytovat, součástí pravidel pragmatických je potom i to, kdo je oprávněn takové „texty“ do veřejného prostoru umístit. Legitimizace mluvčího daná mírou sociálně konstruované kompetence, která je s jednotlivými diskursy spojená, se zde projevuje v poměrně rigidní podobě. Odvrácenou stranou mince této legitimizace mluvčího jsou potom sankce, které jsou vůči tvůrcům graffiti uplatňovány.Příslušníci subkultury graffiti byli zpočátku především Portorikánci, dále afroameričané a hispánci z nižších sociálních vrstev (viz kapitola Historie graffiti) - tedy lidé, kteří rozhodně mezi "privilegované skupiny" nepatřili. Vznik graffiti jakožto projevu této skupiny obyvatelstva je proto možné uvažovat právě jako reakci na nemožný přístup do oficiálních médií, snahu oslovit veřejnost jiným způsobem. (V tomto ohledu je možné zmínit především tzv. politická graffiti.) Tento pohled je akcentován i samotnými tvůrci graffiti z USA či uměleckými kurátory a galeristy, kteří upozorňují na podmínky vzniku graffiti: zatímco se vláda a odpovědní politici na konci šedesátých let tvářili, že tyto skupiny neexistují (či se o nich alespoň nemluví), pro tyto mladé lidi bylo graffiti jedinou reálnou možností, jak světu sdělit, že jsou naživu. Jeden z amerických autorů graffiti Eskae k možnosti či nemožnosti oslovovat veřejnost říká: "...lidé, co mají peníze, mohou zanechávat znamení. Jestliže nemáte peníze, jste odsunut na okraj ... není vám dovoleno vyjádřit sebe sama ani napsat slova, o nichž si myslíte, že by je jiní lidé měli vidět. Camel je po celé zemi a musíš se dívat na sdělení, které ti Camel nebo podobné společnosti posílají. Oni se snaží udržet masy paralyzované, aby mohli pokračovat ve svém byznysu jen s malým odporem". (Walsh, 1996, str. 25)Graffiti tak může být v určitém ohledu interpretováno i jako reakce na masovou komunikaci (a na systém fungování masových médií především). V úvahu zde přichází proces „exkorporace“ popisovaný Fiskem, kdy si „podřízení vytvářejí svou vlastní kulturu ze zdrojů a komodit poskytnutých dominantním systémem.“ (Fiske, 1989, str. 15) Díla graffiti takto nemusela být původně ani zamýšlena, graffiti ovšem mohlo být tímto způsobem snadno využito - jako nový komunikační kanál, který poskytoval příslušníkům "neprivilegovaných skupin" možnost vyjádřit své názory a sdělit je veřejně početnému publiku. Graffiti se stalo určitým typem paralelní komunikace ke konvenčním médiím/kanálům.Malby a nápisy ve veřejném prostoru plnily v různých dobách různé funkce. Nezávisle na konkrétní funkci všech těchto nápisů a maleb je si třeba uvědomit, že ve všech případech plnily de facto stejnou úlohou, kterou dnes plní oficiální masová média (např. využití masových médií k předvolební agitaci; v souvislosti s udržováním hodnot společnosti je možné mj. zmínit konzervační funkci masových médií - Eco, 1995, str. 44). Skutečnost, že graffiti využívá tento vlastně anachronický komunikační kanál (dříve užívaný pro typy sdělení dnes šířené masovými médii), jen podtrhuje paralelní charakter graffiti jako druhu komunikace. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 5.

5.1. Klasifikace graffitiDíla graffiti lze rozdělit do několika skupin. Vhodnými kritérii jsou například místo vzniku, právní postavení vzniklého díla, nebo jeho forma, či styl. Tato kritéria samozřejmě nejsou jediná, podle kterých je možné graffiti členit, ale jejich použitím se vyděluje několik výrazných skupin. Všechna tato kritéria hrají svou roli v rámci subkultury graffiti (formy a styly takřka výhradně v rámci této subkultury) a slouží jako měřítka pro hodnocení jednotlivých děl.5.1.1. Klasifikace graffiti podle místa vznikuGraffiti je možné z hlediska umístění práce rozdělit na díla vzniklá na1. zdech2. dopravních prostředcích3. ostatních "předmětech" ve veřejném prostoruMezi díla graffiti vzniklá na zdech je možné zařadit veškeré práce vzniklé na budovách, mostech, silničních nadjezdech, zdech apod. Graffiti umístěná na prostředcích veřejné dopravy (obvykle metro, vlaky) jsou v rámci subkultury graffiti považována za nejprestižnější (toto hodnocení vychází především z obtížnosti jejich uskutečnění a z rizik, které mohou nastat při práci). Práce na prostředcích veřejné dopravy bývají obvykle ilegální, i v této oblasti však může vzniknout dílo legální (např. již zmíněná dohoda mezi autory graffiti a dopravním podnikem města Plzně - Vstřícnost vůči sprejerům se v Pardubicích osvědčila, LN, 26.9.1998). Vedle prostředků veřejné hromadné dopravy je možné graffiti nalézt i na nákladních automobilech, některé skupiny považují za nejodvážnější a "nejprestižnější" pomalování vojenského letadla.Vedle těchto dvou nejobsáhlejších skupin je možné graffiti nalézt i na dalších objektech ve veřejném prostoru - např. na dopravních značkách či billboardech.5.1.2. Klasifikace graffiti podle právního postavení dílaPodle existence oprávnění ke vzniku lze díla graffiti dělit na:1. ilegální2. vzniklá se svolením majitele objektu3. vzniklá na zakázkuCo se týče ilegálních děl, ta tvoří asi nejobsáhlejší skupinu prací vzniklých v rámci graffiti - mezi ilegální díla v ČR patří všechna díla vzniklá na vlacích Českých drah, na soupravách pražského metra, díla vzniklá na soukromých obytných domech a další. Mezi práce, které patří mezi díla vzniklá s povolením majitele (kterým je obvykle městský úřad), je možné zařadit graffiti umístěná většinou na betonových plochách na sídlištích. Zároveň je třeba zmínit, že mezi těmito dvěma skupinami existují navíc díla "pololegální" - díla vzniklá sice bez povolení, ovšem na místech, kde jsou graffiti tolerována (tzn. nehrozí za ně pokuta či trestní stíhání jako u ilegálních děl - mezi "pololegální díla" je možné zařadit např. práce vzniklé v druhé polovině 90. let 20. století na tzv. těšnovské zdi v Praze.) Co se týče děl vzniklých na zakázku, jsou obvykle objednána majitelem určitého obchodu (často se jedná o obchody prodávající sportovní vybavení, ale i jiné, např. reklama na Radio Bonton na popelářských vozech v devadesátých letech 20. století).5.1.3. Klasifikace graffiti podle formy a styluTato již dříve zmíněná klasifikace vychází z dělení vytvořeného v rámci subkultury graffiti (podle obtížnosti, propracovanosti děl, v případě "pieces" i podle umístění - u děl umístěných na soupravách metra či vlacích se tato díla dále dělí podle velikosti, resp. pokryté plochy.) Podle tohoto dělení je možné díla graffiti dělit na:1. tag2. throw-up3. piece (u prací vzniklých na prostředcích hromadné dopravy dochází k dalšímu dělení na panel, top to bottom, whole car a whole train, viz kapitola Definice a základní pojmy a kapitola Historie graffiti)Podle stylu rozeznávaného uvnitř subkultury graffiti je dále díla možné rozdělit na tzv. wildstyle, 3-D (trojrozměrná), bublinová písma apod.5.2. Graffiti z hlediska obsahu sděleníDříve než se pustíme do dalšího rozboru obsahu graffiti, je třeba zmínit, že ve sdělení graffiti lze rozlišit dvě složky (schéma 5.2.). Vedle vlastního sdělení (tedy např. narativní významy toho, co je napsáno, resp. zobrazeno) vystupuje do popředí výrazně pragmatická složka sdělení (vyplývající z užití díla a jeho umístění do veřejného prostoru).Schéma 5.2                graffitivlastní sdělení     pragmatická složka sděleníPragmatická složka, která by šla vyjádřit slovy "toto město patří nám a veřejný prostor je i náš prostor", je společná všem dílům graffiti. V této souvislosti je možné poukázat na zmíněný invazivní charakter komunikace a připomenout výraz "zbombit" používaný autory graffiti. Pragmatická složka sdělení je nejen rozpoznávána příjemci - je přímo přítomna při procesu kódování a reflektována samotnými autory graffiti (a je i jedním ze zdrojů sebepotvrzování příslušníků subkultury).Největší část prací graffiti (dle četnosti) tvoří paradoxně díla, kde je obsah vlastního sdělení z čistě sémantického hlediska minimální. Do této skupiny výtvorů mohou být zařazeny jak "tagy" (tedy pseudonymní podpisy), tak i větší díla tvořená pouze jménem autora či názvem skupiny. V těchto případech je pragmatická složka sdělení výrazně dominantní a de facto funguje jako znak sám o sobě. Přestože je tedy vlastní sdělení (ponecháme-li stranou jeho estetickou funkci) v podstatě vágní a mohlo by se zdát, že často uváděný příměr o značkování revíru nemusí být daleko od pravdy, jedná se o výklad redukcionistický zcela opomíjející pragmatickou složku sdělení. Ve skutečnosti je právě rozpoznání této složky samotnou příčinou odmítavé reakce. Graffiti díla sama o sobě nejsou nebezpečná, ovšem jako hrozba je vnímáno, že si někdo mohl veřejný prostor „přivlastnit“: pokud to může udělat tvůrce graffiti, může se stát, že to učiní i někdo jiný, nebezpečnější.Newyorský výtvarník Mark Lancaster to popisuje ve svém rozhovoru se Suzi Gablikovou: "Myslím si, že to je v podstatě zlodějství. Je to útok na právo mít pocit, že veřejné dopravní prostředky tu jsou především proto, abyste se dostali z jednoho místa na druhé. Myslím si, že spoustu lidí tyhle čmáranice děsí. Tuhle tvorbu nelze oddělit od strachu, že na vás někdo v metru vytáhne nůž a okrade vás před zraky ostatních. Když už používáte podzemní dráhu, měla by tam být zajištěna bezpečnost. Přítomnost graffiti pocit nezákonnosti a ohrožení jenom stupňuje." Obdobný názor vyjadřuje v knize Suzi Gablikové i britský výtvarník Michael Craig-Martin: "Malování na vůz podzemní dráhy je způsob, jak zastrašovat lidi. Je to součást pocitu obecného ohrožení, který má člověk v New Yorku na každém kroku". (Gabliková, 1995, str. 113 - 114) Na druhou stranu pragmatická složka není tím jediným faktorem, který přispívá k negativním reakcím publika. Na těch se podílí i ta skutečnost, že samotné sdělení graffiti prací není publikem často dekódováno. Přitom samotná relevance sdělení je velmi důležitá: lidé jsou schopni si vytvářet významy jen z těch „textů“, jimž rozumí. Ačkoli je tedy pragmatická složka při odmítání graffiti tou hlavní, nepochopení obsahu graffiti k němu taktéž přispívá a nastoluje otázku, zda by bylo graffiti odmítáno stejným způsobem, pokud by přinášelo „obecně přijatelná“ a „srozumitelná“ sdělení. (Zde se nabízí možnost srovnání s jinými formami psaní na zdi apod.: ačkoli jsou tyto formy považovány za vandalismus a jsou odsuzovány - a navíc jsou rozšířeny v obdobné míře jako graffiti, většinou nebudí tak rozsáhlé diskuse. Je otázkou, zda tato skutečnost vychází ze způsobovaných hmotných škod, viditelnosti graffiti, či právě ze srozumitelnosti textů.)Další skupinu prací tvoří díla, v nichž je písmo doplněno obrazovou složkou: ta ovšem v České republice vznikají v menší míře. Malby se tak objevují pouze výjimečně jako doplněk písma, jehož tvar je hlavním "tématem", na němž autoři graffiti pracují. Práce, které sestávaly pouze z obrazu bez písma a neobsahovaly ani žádné vzkazy, ani "tag", se objevily v České republice na počátku 90. let. Mezi tyto práce je možné zařadit např. díla, která vznikla v Praze u stanice metra Malostranská: portrét Andy Warhola, "zápasník Sumo", ale hlavně díla stříkaná přes masky - vedle "12 opic" se nejznámějším takovýmto dílem v Praze staly tzv. "čtyři tváře Franze Kafky". Tyto práce se svým obsahem a charakterem poměrně vymykají ostatním pracím vzniklým v rámci subkultury graffiti v České republice, především v rámci tzv. pražské scény.Vedle abstraktních tvarů patří mezi nejčastější náměty obrazů především město a život v něm (silueta města je jedním z velice častých motivů) a subkultura graffiti. Co se týče samotné subkultury, častým námětem jsou především postavy chlapců se sprejem v ruce, siluety vlaků, tváře. V souvislosti se ztvárněním postav je nutné připomenout vztah mezi graffiti a komiksem - ačkoli komiksy nejsou v České republice pro graffiti přímým inspiračním zdrojem jako v USA, jsou spojeny obdobnou estetikou, která je patrná jak ze stylizace postav a jejich kompozice, tak např. ze siluet města nad písmeny. Některá díla se zabývají přímo graffiti, jeho existencí ve veřejném prostoru či jeho významem, snaží se přimět veřejnost, aby se nad smyslem graffiti zamyslela. Jako příklad mohou být v této souvislosti uvedena dvě díla umístěná v roce 1998 v Praze na Kampě. V prvním případě dílo autora s přezdívkou "AKE" obsahuje vedle datace 10.10.1993, 10.10.1998 a vyjádření uznání ("respektu") první vlně tvůrců graffiti v ČR a nápisu "Kampa to začala" i nápis "graffiti" a "Maluju na zdi protože jsem". V druhém případě se jedná o dílo, které uvnitř velkého nápisu "graffity" a data "1993 - 1998" obsahuje i text: "otevři oči a uvidíš graffity - možná pochopíš možná ne - zůstane - možná pochopíš možná ne - neboj se - graffity jsi ty - je to lepší než nic - graffity je život."Výjimečně se objevují díla, která zahrnují např. různé fantaskní bytosti (např. na "pololegální" zdi v Praze Těšnově , specifická témata se objevují v určitých konkrétních dobách, např. po Štědrém dni či silvestrovské noci, kdy jsou prostory metra či nádraží méně střeženy (na přelomu roku 1998/1999 byla např. v Praze pokryta souprava metra nápisem "Happy Christmas" a portrétem Santa Clause, při příležitosti konání hiphopové akce "Kick the Shit 2“ v Praze v roce 1998 byl vytvořen stejnojmenný "wholecar").Občas se vyskytují díla, která, byť třeba nepřímo, reflektují určité rysy většinové společnosti a reagují na ně: tyto náměty stojí v opozici vůči hodnotám většinové společnosti - v této souvislosti lze uvést např. obrázek "úspěšného mladého muže" se sprejem v ruce. Přímý protest proti určitým společenským jevům v dílech graffiti vytvořených v České republice však chybí, neexistují zde vůbec tzv. "politické graffiti", objevující se v USA i západní Evropě.Vedle těchto zmíněných nejčastějších témat, které se v graffiti objevují, je třeba zmínit i další sdělení, která díla obsahují a která jsou určena především samotným členům subkultury graffiti, veřejnosti pouze okrajově. Tyto nápisy umístěné okolo větších prací většinou zahrnují věnování určitým osobám a skupinám (vyjádřené anglickým "to:", resp. "2:") a vyjádření uznání ("respektu" - opět anglickým slovem "respect to/2:.") k jejich práci, dále např. vzkazy o tom, že dílo nemohlo být z různých důvodů (např. nedostatek času či barvy) dokončeno, omluvy za překrytí díla apod. Některé nápisy jsou umísťovány na cizí díla (např. odmítnutí díla jako nekvalitního s tím, že by jeho autor raději neměl pracovat, vyjádření "pohrdání" autorem prostřednictvím nápisu "toy" přes dílo apod.)Co se týče obsahů graffiti, mimo uvedených dvou rozdílných způsobů čtení (subkulturou graffiti s obecným publikem) je třeba zmínit i "dvojí kódování" graffiti - díla jsou určena členům subkultury graffiti a zároveň širšímu publiku. (Chalfant a Cooper ostatně píší, že někteří autoři graffiti z USA toto dvojí kódování využívali úmyslně. Zatímco díla v lehce čitelném "bublinovém" či v "rovném" písmu jsou vytvořena s cílem sdělit něco publiku, díla v pro nezasvěcené nečitelném "wildstylu" (divoký styl) jsou určena členům subkultury. Chalfant a Cooper ve své knize uvádějí jednoho z prvních autorů graffiti Dondiho, který "když píše pro ostatní writery, používá wildstyle, když píše pro veřejnost, používá rovná písmena" (Chalfant & Cooper, 1987, str. 70-71). V současné tvorbě toto přímé využití dvojího kódování není běžné.Ve smyslu tohoto dvojího kódování sdělení graffiti nabývají různých významů. Vedle významů graffiti platných v rámci dané subkultury (se zmíněným důrazem na estetickou-poetickou funkci) je možné uvažovat i taková sdělení graffiti, která se explicitně obracejí na veřejnost s cílem vyjádřit určitou myšlenku a poukázat na nějaký problém. 5.3. Role graffiti v mediální krajiněV souvislosti s tím, jaké role zaujímá (či by mohlo zaujímat) graffiti v mediální krajině, je třeba zmínit základní funkce, které jsou přisuzovány masovým médiím. Michael Kunczik k tomu uvádí: "V literatuře lze nalézt celou řadu seznamů a výčtů funkcí masové komunikace. Je kladen důraz na funkce, jako jsou: artikulování názorů, působení na veřejnost, kontrola politické činnosti, výchova a vzdělávání, politická socializace, ovlivňování hospodářské činnosti reklamou, vytváření specificky zaměřeného veřejného mínění, jinými slovy - vzájemné komunikování skupin, jež se aktivně účastní sociopolitického procesu, jako jsou různá lobby a jiné zájmové skupiny, politické strany apod. Jiní autoři uvádějí příslušné dominantní funkce médií do vztahů s politickým systémem. Někteří autoři přisuzují soukromopodnikatelským médiím dominantní funkci zábavy, tito autoři pak tvrdí, že demokratická, polovládní média mají naopak prioritně informativní funkce." (Kunczik, 1995, str. 33)V případě graffiti je možné v zásadě možné uvažovat v obdobném smyslu tyto funkce:Artikulování názorů a působení na veřejnost - graffiti může sloužit k manifestaci názorů a postojů subkultury graffiti, většinou však pouze této subkultury. Artikulování názorů někoho stojícího vně tuto subkulturu připadá v úvahu u děl vytvořených na zakázku: existuje zde hypotetická možnost využití propagace např. ve volební kampani (či možnost politického působení vůbec) nebo v tzv. sociálním marketingu, především v oblastech souvisejících s mladými lidmi. Zde se dostáváme i k otázce působení na veřejnost - to je u prací graffiti možné, ovšem spíš u prací vytvořených na zakázku. U názorů vlastní subkultury hrozí, že tyto názory nebudou jako takové veřejností dekódovány: sdělení proklamované tvůrci (např. zamyslet se nad určitým jevem, "oživit šedé město") nebývá rozpoznáváno. Současně je však třeba říci, že graffiti na veřejnost nesporně určitý vliv má, reakce veřejnosti je ale spíše negativní.Poskytování zábavy - kromě začlenění stylu či forem graffiti do oblasti masové kultury (kde ovšem graffiti není hlavním zábavným prvkem) není vnímáno jako zdroj zábavy, podle zmiňovaného průzkumu veřejného mínění mu ani většinou není přisuzována estetická funkce ve vztahu k městskému prostředí. Přesto je však možné o graffiti uvažovat jako o specifickém žánru zábavy či rozptýlení, především v rámci samotné subkultury graffiti.Ovlivňování hospodářské činnosti reklamou - graffiti jako subkulturní komunikace hospodářskou činnost reklamou neovlivňuje, o takovéto funkci je u graffiti možné uvažovat opět pouze u děl vytvořených na zakázku. Naopak graffiti díla se snaží "ovlivnit hospodářskou situaci" tím, že kritizují "konzumní společnost", tento záměr ovšem nebývá širší veřejností (i díky neochotě či neschopnosti dekódovat sdělení graffiti) rozeznáno.Denis McQuail uvádí základní dělení funkcí masové komunikace provedené (Lasswellem a později doplněné Wrightem). Funkce masové komunikace jsou podle Lasswella a Wrighta tyto:1. informování (poskytování informací o událostech a podmínkách ve společnosti a ve světě, naznačování mocenských vztahů, podpora inovací a pokroku, usnadňování adaptace);2. korelace (např. vysvětlování, vykládání a komentování významů událostí a informací, poskytování podpory ustaveným autoritám a normám, socializace, vytváření konsensu);3. kontinuita (přenášení dominující kultury a objevování subkultur a nových trendů v kulturním vývoji, prosazování a udržování všeobecné přijatelnosti hodnot);4. zábava (zdroj pobavení, obveselení a rozptýlení, prostředek uvolnění, oslabování sociálního napětí);5. získávání (agitování pro společenské cíle ve sféře politiky, války, ekonomického vývoje, práce a někdy i náboženství). (McQuail, 1999, str. 103)Wright však zároveň uvedl, že všechny tyto funkce je možné vnímat i jako dysfunkce. Informace o blížícím se nebezpečí poskytované širokém publiku bez většího vysvětlení mohou vyvolat všeobecnou paniku, velké množství politických či obchodních sdělení může být pro příjemce matoucí. Naopak masová kultura může vést ke ztrátě místních, etnických či jiných subkulturních zvláštností a může omezit kulturní diverzitu a kreativitu. Přílišné trávení času "neproduktivní zábavou" by mohlo omezit užitečnou sociální participaci a interakci mezi lidmi. (Bay a Bryant, 1995, str. 33)Vzhledem k funkcím jmenovaným Wrightem (a dříve Lasswellem) lze konstatovat toto:1. Graffiti může poskytovat jistý druh informací, při své povaze a formálních možnostech však nemůže převzít roli informování o událostech ve společnosti a ve světě;2. Graffiti může komentovat určité události (např. "politická graffiti"), ovšem jiným způsobem a v menší míře, než oficiální masová média. Graffiti se nepodílí na vytváření konsensu a neposkytuje podporu ustaveným autoritám a normám, ba co více, vůči autoritám a některým z norem stojí přímo v opozici;3. Graffiti se nepodílí na přenášení dominující kultury a na udržování všeobecné přijatelnosti hodnot, de facto šíří spíše hodnoty své subkultury;4. Jak již bylo zmíněno, graffiti může být vnímáno jako zdroj zábavy, ovšem spíše v rámci subkultury. Styl graffiti může být využit i masovou kulturou a díla graffiti by mohla sloužit k oslabování sociálního napětí (např. v rámci zmíněného sociálního marketingu v kampaních zaměřených na mladé lidi - je ovšem otázkou, jaký by měla graffiti v této podobě reálný účinek);5. Graffiti sice může být - spíše v případě na zakázku vytvořených děl - využito k "získávání" (agitování pro společenské cíle), v České republice se tak neděje.Jak bylo zmíněno, Wright uvádí, že všechny zmíněné funkce masové komunikace by mohly být viděny i jako dysfunkce. Graffiti může být i reakcí na některé z těchto funkcí - především na funkce kontinuity a zábavy. Graffiti se svým způsobem staví proti masové kultuře, která by mohla vést ke ztrátě subkulturních zvláštností a omezit kulturní rozrůzněnost a kreativitu. Stejně tak graffiti reaguje na zábavu poskytovanou skrze masová média, snaží se o interakci mezi lidmi. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 6. - závěr

6. Graffiti art: Přivlastnění světem moderního uměníPostupem času začalo být graffiti (či některé jeho výtvory) chápáno jako součást moderního umění, přestože po dlouhou dobu stálo mimo oficiální kulturu. Došlo k „přivlastnění“ graffiti, umění či výrazu subkultury, světem „vysokého umění“, obdobnému způsobu, jímž si populární či masová kultura přivlastňuje rozličné projevy subkultur. Velké diskuse, které „přijetí“ graffiti „světem umění“ vyvolalo, jen přispěly k většímu zájmu o tento typ tvorby. Na jedné straně se samozřejmě ozývaly tradiční názory, že se jedná pouze o destrukci veřejného majetku, nesrozumitelné „klikyháky“ navozující pocit ohrožení. Ovšem už od počátku existovali umělci či kritici, kteří prosazovali názor, že graffiti představuje jedinečnou estetiku, umění, které i díky některým svým „kriminálním“ rysům přináší autentičnost a etickou kvalitu.Procesu přijetí graffiti artu coby svébytné formy umění významně napomohla činnost dvou amerických skupin, které se snažily ukázat, že graffiti nejsou jen „negramotnými poselstvími“ či útokem na veřejný prostor.Jednou z nich byla United Graffiti Artists, skupina založená studentem sociologie Hugo Martinezem, který se snažil vést mladé autory graffiti k "pozitivnějšímu směru" tvorby. Toto „sdružení“, které zahrnovalo nejlepší tvůrce své doby, pořádalo výstavy graffiti a získalo mnoho prestižních zakázek. Svou první výstavu United Graffiti Artists, kteří si vzali za cíl prosadit graffiti jako legitimní uměleckou formu, uspořádali v roce 1972 v Razor Gallery. O tři roky později se uskutečnila výstava v Art Space Gallery v SoHo. Na této výstavě se již prodávaly práce různých tvůrců, ceny se pohybovaly v rozmezí 1 000 - 3 000 USD. Oproti ostatním výstavám byly ceny exponátů takto nízké, protože se jednalo o zcela novou formu umění. Skupina získala i velkou propagaci v médiích, především díky účasti v baletu "Deuce Coupe" choreografa Twyla Tharpa, během níž vytvářeli tvůrci graffiti svá díla. I přes velkou mediální oblibu se ovšem umělci museli potýkat s výraznými finančními, ale i dalšími problémy, například vnitřními rasovými či genderovými neshodami. Po výstavě v Chicagu, kdy umělci čelili rasistickým výhružkám a špatnému zajištění celé akce, byl Hugo Martinez "odvolán" ze své pozice a stal se pouhým poradcem. Skupina UGA se nakonec částečně rozpadla, což vedlo k určitému „poklesu umělecké hodnoty děl graffiti v té době“.Jistá forma spolupráce mezi některými členy ovšem přetrvala až dodnes - skupina pořádá workshopy, výstavy nových prací apod. Lze říci, že se její členové "etablovali" v uměleckém světě. Na jejich činnosti je tak možné v rozmezí 30 let sledovat postupný vývoj prací jednotlivých tvůrců od prvních „tagů“ a „pieců“ na vlacích až po díla vytvořená pro renomované galerie.Obdobný cíl jako United Graffiti Artists měla i skupina National Organisation of Graffiti Artists (NOGA), založená v polovině roku 1974 Jackem Peslingerem, choreografem a tanečníkem. Líbila se mu práce United Graffiti Artists, ale nesouhlasil s vnitřním uspořádáním skupiny a vztahy, které v ní panovaly. "Když jsem viděl, jak Hugo vyhazoval děti z workshopů, přišlo mi to hrozné. Členové skupiny mlčeli a nedocházelo jim, že ubližují svým mladším bratrům. Navíc, Hugo byl rasista. Měl kvótu na počet černochů, které se navíc snažil vyhazovat ze setkání, které vedl hlavně v španělštině. Černí členové z toho byli frustrováni a chodili za mnou poradit se, co s jejich problémy." Jack Peslinger se proto rozhodl otevřít vlastní studio, kam mohli mladí tvůrci chodit. Studio pro ně organizovalo workshopy vytváření graffiti, ale snažilo se je seznámit i s jinými výtvarnými technikami či je brát na výstavy. NOGA se ovšem již od počátku potýkala s výraznými finančními problémy, které nakonec vedly k uzavření studia.To však nic nezměnilo na tom, že graffiti proniklo do galerií a bylo začleněno do moderního umění. Tomu napomohlo i zorganizování výstavy Times Square Show v roce 1980 dvěmi galeriemi z jižního Bronxu, Colab a Fashion Moda. "Poté nastupuje na scénu nová, multirasová a multietnická generace výtvarníků. Mnozí z nich, dosud žijící v bezvýchodnosti ghetta, se najednou ocitají v centru pozornosti důležitých newyorských obchodníků s uměním. Jinou, pro graffiti-art velice významnou, akcí byla výstava New York/New Wave v r. 1981, jejímž kurátorem byl Diego Cortez, která situaci zkonsolidovala." (Gabliková, 1995, str. 115)Jedním z vystavujících na New York/New Wave byl i Samo, neboli Jean Michel Basquiat. Právě on patří společně s Keithem Haringem k nejznámějším umělcům, kteří vycházeli z graffiti či je využívali jako jednu z technik tvorby. Jejich příběhy jsou ale odlišné – zatímco Basquiat začínal pod přezdívkou Samo v newyorském metru a teprve později se začlenil do „uměleckého světa“, Keith Haring začal tvořit graffiti až jako student School of Visual Art.Jean Michel Basquiat se narodil v Brooklynu jako syn přistěhovalce z Haiti, jinak poměrně úspěšného newyorského účetního. Ve svých sedmnácti letech (v roce 1977) odešel ze školy a se svým přítelem Al Diazem se začal věnovat především graffiti. Basquiat začal vytvářet tzv. samografy, obrazce plné podivných klikyháků a zakódovaných textů. Ty se objevovaly po celém dolním Manhattanu a hlásaly např. „Samo saves idiot“, „Which of following is omniprznt? – Lee Harvey Oswald, - Coca-Cola logo, - general Melonry, - Samo“ (se zaškrtnutým Lee Harvey Oswaldem), či „Samo is an end to mindwash“. O rok později si Basquiat začal vydělávat výrobou triček a kreslených pohlednic, zároveň se pokusil spojit s Andy Warholem. Úspěch přišel právě díky možnosti zúčastnit se výstavy New York/New Wave. Díky ní získal Basquiat nabídku od Aniny Noisei z galerie v SoHo, že jej bude zastupovat. Basquiat po celý rok tvořil fantaskní malby plné kostlivců, lebek, kostí, šípů, klikyháků apod., které o rok představil na společné výstavě s Francescem Clementem, Davidem Sallem a Julianem Schnabelem. Jakmile se Basquiat prosadil ve výtvarném umění, Samo, umělec ulice, přestal svá pouliční díla tvořit. Následující výstavy přinášely další úspěchy, zájem kritiky i veřejnosti, ovšem Basquiat krátce po svém „prosazení se“ zemřel v roce 1988 v 27 letech na předávkování heroinem.Oproti tomu Keith Haring začal tvořit graffiti později, až jako student výtvarných umění fascinovaný graffiti v newyorském metru a možností komunikovat tímto způsobem přímo s diváky (byť jen na určitý čas). Získal tak svým způsobem výsadní postavení: jeho práce byly uznávány v uměleckém světě i v subkultuře graffiti, ačkoli ne bezvýhradně (například i proto, že se vůbec nezapojoval do hiphopové subkultury). Jeho kresby na černých reklamních tabulích ve stylu označovaném jako "New Wave Aztec" se od ostatního graffiti své doby velmi lišily - štěkající psi, křičící děti, telefony apod., to vše provedeno křídou. Jeho práce byly obdivovány snad všemi bez výjimky, přesto byl několikrát uvězněn, ačkoli policie věděla, že se jedná o slavného umělce. Haring ale měl svůj cíl, pro který byl ochoten problémy s policií snášet. "Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a galeriích. V podzemce se musí člověk vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit, protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno.“ (Gabliková, 1995, str. 118)Právě díky snaze komunikovat s veřejností, svému sepjetí s danou „komunitou“ i díky nemožnosti prodávat výtvory umístěné na vagónech či zdech si graffiti art vydobyl svou oblibu, především mezi uměleckými kritiky vycházejícím z levicových teorií. Ti hledali další směry pro moderní umění, které se (částečně kvůli konceptualismu a částečně kvůli přezíravému pohledu na veřejnost, kdy byla díla tvořena především pro přijetí uměleckou komunitou) stalo špatně srozumitelným, elitářským, odtažitým a nekomunikujícím.Díky posunu ve vnímání graffiti byli ovšem během osmdesátých let i autoři graffiti osloveni obchodníky s uměním, aby vytvářeli svůj „městský wildstyle“ na plátna, a tak bylo možné díla lépe prodávat sběratelům. V únoru 1979 byl Fred Braithwaite (neboli Fab 5 Freddy, později Freddy Love) představen v rubrice "Scenes" novin Village Voice. V článku prohlásil: "Myslím, že je čas, aby si každý uvědomil, že graffiti je nejčistší uměleckou formou v New Yorku. Co jiného se vyvinulo z ulice". V reakci na tento článek Freda kontaktoval italský obchodník s uměním Claudio Bruni a zařídil Fredovi a Leeovi (další člen The Fabulous Five) výstavu v Římě. Fred Braithwaite (Fab 5 Freddy) se stal vůdčí osobností graffiti. V roce 1980 kromě jiného vytvořil svou verzi Warholových Campbellových polévek na povrch vagónu a objevil se ve videoklipu skupiny Blondie "Rapture", kde byla vidět i jeho díla.Úspěch graffiti artu tak vedl k tomu, že se objevili i podnikatelé zaměření přímo na obchod s touto formou umění. "Spektakulární úspěch graffiti stylu a jeho popularita stály u zrodu nového typu podnikatele, jakého zosobňuje Mel Neulander, organizátor (spolu s Joyce Towbinovou) Graffiti Productions, Inc. - workshopu pro "ochočené" graffitisty, kteří jsou ochotni vyměnit vlaky za plátna schopná vydělat prachy a za zakázky po celém světě. Mezi umělci patřícími do této skupiny jsou Crash, Freedom, Wasp a Lady Pink." (Gabliková, 1995, str. 121) Umělci z workshopu Mela Neulandera vytvářeli návrhy na obaly desek, malovali poutače či reklamy, vytvářeli malby na zakázku. Františka Gilman-Ševčík a Tim Gilman-Ševčík k tomu dodávají: „Graffiti dosáhly svého vrcholu počátkem 80. let a postupně byly spláchnuty do galerií, od bohem zapomenutých k bohatým. Rebelii si koupili sběratelé, zatímco kultura – nákaza chudých a rozzlobených – byla pozvedána a oslavována.“ (Velký výprodej graffiti, Umělec 4/2000).Ne všichni však tuto situaci vítali - graffiti totiž podle nich tímto způsobem ztrácí svou výpovědní hodnotu a působivost. Tim Rollins, ředitel kolektivu umělců Group Material založeného v roce 1979 o graffiti říká: „Je to umění, které vychází přímo ze společenské situace, což nám pomáhá zjistit, co umění pro každého znamená. Není to jako Schnabel a Salle, u nichž jde především o přehnané sebevědomí. Problémem je, že nyní se z graffiti stává styl a umělci jsou, díky vidině úspěchu, nuceni dělat kompromisy… Vitalita graffiti je v jeho původní situaci. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je sociální kontext, který je teď z toho vytržen.“ (Gabliková, 1995, str. 123)Tuto skutečnost reflektuje mnoho ze samotných tvůrců graffiti, kteří si uvědomovali své postavení mimo systém (jak umění, tak mainstreamové kultury) a snažili se z něj vycházet. Haze, autor graffiti z New Yorku, říká: "Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece." Eskae k zapojení graffiti do uměleckého světa dodává: "Graffiti je kopancem do tváře systému galerií a muzeí, kde se umělec prodává jako děvka kapitalistickému systému, je z něj další zboží, který si lidi můžou koupit... graffiti art je zcela otevřený pro všechny - mohou přijít a prohlížet si ho, nikdo ho nemůže vlastnit, patří nám všem." (Walsh, 1996, obálka) Přesto se svět graffiti pod vlivem zájmu galerií a obchodníků s uměním rozdělil na několik proudů. Stále jsou zde autoři, kteří nabídce finančně těžit ze svých graffiti výtvorů odolali a chtějí dál tvořit zcela svobodně a nelegálně, naopak jiní takovou možnost využili a rozhodli pracovat buď na zakázky či pro galerie. Z mnohých autorů graffiti se stali výtvarní umělci či grafici, kteří se začali živit designem pro hudební společnosti, digitálním designem (např. Lady Pink či Futura 2000).Zároveň existují výrazné rozdíly mezi přijímáním graffiti artu ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Zde přes organizaci mnoha výstav není graffiti art (respektive tvorba místních tvůrců) často do hlavního uměleckého proudu stále zapojován – což může být ostatně způsobeno i tím, že graffiti v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických opravdu fungovalo jako umělecká výpověď určitých sociálních skupin. Přesto ovšem snaha představit publiku graffiti (nejen jako pouhé nesmyslné nápisy, ale jako graffiti art) existuje. Výstavy graffiti proběhly ostatně i v České republice – vedle spíše informativní prezentace v rámci akce „Praha v srdci sprejerů“ v roce 2001 to byla například výstava velkorozměrných pláten představených v rámci akce Graffiti Art Ostrava na zahradě ostravského centra Chagall v roce 1999 či výstava v galerii Kappa Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě v tomtéž roce.Není ovšem pochyb, že graffiti výrazně zasáhlo výtvarné umění, a to jak snahou o komunikaci s diváky ve veřejném prostoru (v podstatě bez ohledů na to, zda diváci o tato sdělení stojí – v tomto smyslu existuje zjevná podobnost s tzv. akčním uměním a perfomerstvím), tak svou nespoutaností, vizuálním atakem na veřejný prostor i svou dynamikou. Jedním z příkladů vlivu graffiti na jiné formy umění může být projekt nizozemského architekta Nicka Maurera (1969), který se na základě fascinace, jak si graffiti přivlastňuje veřejný prostor, rozhodl zkoumat možnosti, jak může architektura s graffiti spolupracovat. Rozhodl se proto tyto dva světy zkombinovat. Vyšel přitom z „tagů“ dvou uznávaných nizozemských graffiti umělců jmény Delta a Zedz. Ty se rozhodl uvést do třírozměrných objektů, podpis autora graffiti se tak stal výchozím bodem půdorysu budov. Maurer navrhl s Deltou vilu Masterplan a spolu se Zedz padesátimetrový městský mobiliář Zedzbeton. Na vnější plášť budov byly navíc aplikovány graffiti díla, zářivé barvy či „maskáčové vzory“. Tyto dva návrhy nebyly realizovány, ovšem na základě kladného přijetí odbornou i širší veřejností dostal tým Delta-Maurer-Zedz zakázku vytvořit pavilón u příležitosti Rotterdam, evropské město kultury v roce 2001. (Archi-tag-ture: Splynutí architektury a graffiti, Inneke Schwartz, Umělec 4/2000, http://masterplan.ooo.nl/p2001e.html,). 

Pokračovat na článek


Co ženy čtou a kým pak jsou?

Čas od času se na inZinu objeví článek o nějakém novém časopise na našem trhu, pro koho je určen, jak je kvalitní, jaké jsou jeho perspektivy atd. Jedná se o časopisy velkých vydavatelských domů, které pracují na určitých principech. Co se za barevnými obálkami těchto časopisů skrývá, jak velký mají na nás vliv a jak velkou mají tím pádem moc? V tomto článku jsem se rozhodl zaměřit na ženské časopisy, protože bývají nejvíce rozporuplné a díky svým nákladům i nejvíce ilustrativní.Někteří (většinou některé) si jich kupují několik a považují je za důležité, někteří (většinou oni) se jim za to smějí. Dá se říci, že pravda leží někde mezi? Úplně ne.Rozdíl mezi klady a zápory těchto časopisů je opravdu markantní až extrémní a nelze jej nezmínit. Dalším důvodem pro zamyšlení je, že si je kupuje rozhodně nezanedbatelné procento naší populace.Podívejme se nyní více do minulosti. Po druhé světové válce, kdy ve Spojených státech zjistili, že pokud by utlumili mohutnou produkci, které byla válka příčinou a která přivedla do práce mnoho žen z domácností, mohli by se dostat do krize let třicátých. Pokračování mohutné vojenské výroby by bylo nezdůvodnitelné i přes nastupující studenou válku, a tak se mocní mužové tohoto státu rozhodli, že produkci nadále udrží propagací konzumu. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou patrné dodnes, a to již v globálním měřítku. Začala se tedy rozmáhat reklama, která se zaměřila na ženy v domácnosti a snažila se je přesvědčit, že se jejich těžký úděl u plotny stane, díky novým vymoženostem, snadnou procházkou růžovým sadem a hospodyňka se stane opravdovou PANÍ své domácnosti. Jednalo se o tzv. mystiku ženskosti.Další změnu přineslo všeobecné uvolnění poměrů na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Ač trvalo jen pár krátkých let, opět se stalo pro dnešní společnost zlomovým. V této době zaznamenalo silný nástup feministické hnutí a to se promítlo i do ženských časopisů. Ty začaly se svojí koncepcí rychle ztrácet náklad, a proto začaly slogany typu “hospodyňka jako rtuť přeje muži dobrou chuť” ustupovat do pozadí a začaly je nahrazovat praktické rady jak na antikoncepci či jak se rozvést. Ženy se začaly stávat stále více emancipovanými.Tyto pozitivní změny se však začaly s postupem času stále více překrucovat. A tak vznikl v osmdesátých letech mýtus krásy, pojem, který poprvé použila feministka Naomi Wolf ve stejnojmenné knize. Moderní nezačalo být, že žena má být nejen emancipovaná, ale musí být i krásná. A pokud není žena krásná, nemůže být ani úspěšná. S nárůstem počtu příspěvků o interrupci začal mohutně narůstat i počet článků o dietách a hubnutí.Krása se postupně stala něčím, o co se musí žena, stejně jako o svoji kariéru v životě, neustále snažit. Krása je něco, co se dá s vytrvalou vůlí vydřít, a to samozřejmě s pomocí nezbytných přípravků. Tedy již nepracovat vytrvale na své domácnosti jako dříve, ale na svém těle. Na tomto myšlení mají právě ženské časopisy mohutný podíl a vše ještě doplňují fotografiemi “bezchybných” žen, které jsou více dílem maskérů a grafického studia, než samy sebou. Zobrazovaná ženská těla musí být dokonalá a stávají se jakýmsi vysněným ideálem, i když jsou zcela nereálná.Jak prohlásil bývalý umělecký ředitel časopisu Life Bob Ciano: “Žádná fotka nezůstane nevyretušovaná…”Tím dochází k cenzuře ženského těla – ženy musí na fotografiích vypadat mladší a štíhlejší než ve skutečnosti jsou. Starší ženy či představám vydavatelů neodpovídající ženy jsou prakticky tabu. Je sice pravda, že se v těchto časopisech často píše, že krása není vše a důležité jsou jiné hodnoty a žena si jich má být vědoma. Co ale naplat, když text doplňuje fotografie “ideální” ženy a o pár stránek dál je článek, který tento vyvrací.Stejné je to i se sexem. V jednom čísle najdeme praktický příspěvek, jak se zachovat při sexuálním obtěžování, ale v čísle příštím se dozvíme jak se vyzývavě oblékat, aby ženy dosáhly u mužů svého. Osamělá žena, která nežije sexuálním život není divná a má být v pohodě. Ale jenom proto, že když bude v pohodě, tak si rychleji najde sexuálního partnera.Tento postoj je vpravdě schizofrenní, ale dá se s jistotou říci, která ze dvou tváří časopisu vítězí. Není to ta, která ženám radí, jaká antikoncepce je nejlepší či kam se obrátit v případě domácího násilí, i když je opravdu velmi důležitá, je to tvář komerční / mocenská. Ta je čím dál silnější a jednoduše se to dá doložit faktickými čísly. Nárůst spotřeby kosmetiky je opravdu enormní a, zatímco se před deseti lety preferovala kosmetika pečující o obličej, dnes už je to kosmetika pečující o celé tělo. Čím více se nabízí způsobů, jak pracovat na svém těle, tím více roste i počet problémů. Takovou anorexii lze považovat za civilizační chorobu a nikoho nepřekvapí, že v naprosté většině postihuje ženy a dívky.Asi nejdůležitější je vztah časopisu, respektive velkých vydavatelských domů, k zadavatelům reklam. Časopisy tohoto druhu se samy pouhým prodejem neuživí a jsou přímo závislé na příjmu z reklam. Redaktoři a redaktorky ženských časopisů si musí všímat, jaké společenské role se od žen očekávají, aby tak podpořili zájmy těch, kteří jejich vydávání sponzorují. Už v roce 1956 si sdružení výrobců nylonu objednalo u časopisu Woman prostor za 12 000 $ výměnou za to, že se v daném vydání nevyskytne nic, co by přednostně vyzdvihovalo přírodní vlákna. Jindy byla v jednom britském časopise stažena objednávka inzerce za 35 000 $ hned druhý den potom, co se vydavatelka nechala slyšet, že je těžké ukazovat ženy tak, aby vypadali inteligentně, když mají na sobě vrstvu makeupu.A co přinese budoucnost? Nastane opět další zlom, který donutí inzerenty k dočasnému ústupu a bude preferována přirozenost či individualistický přístup k tělu? Nebo se finanční zájmy rozšíří více i na mužské tělo? Pro nejbližší budoucnost bych se přikláněl k tomu druhému. Potom uvidíme. 

Pokračovat na článek


Prohibice nebo metadon?

Rád bych srovnal životní styl závislých uživatelů heroinu v situaci prohibice s  životním stylem závislých uživatelů heroinu, kterým se dostane možnosti udržovací léčby (nahrazení pouličních opiátů opiáty lékařsky předepisovanými).Tuto otázku považuji za důležitou nejen v debatě o přístupech harm reduction, cílených na populace uživatelů drog, nýbrž i v širším kontextu drogové politiky. Srovnáním obou skupin uživatelů lze totiž teoreticky izolovat dvě stránky životního stylu závislého toxikomana – tu, kterou určují farmakologické účinky samotné drogy - , od té, kterou určují zamýšlené i nezamýšlené důsledky prohibice.Takové srovnání by mohlo být užitečné pro debatu o dalším směřování drogové politiky například proto, že jedním z nejdůležitějších argumentů proti legalizaci jsou uváděné destruktivní účinky drog na člověka. Odpůrci prohibice uvádějí, že na politováníhodném životním stylu závislého heroinisty má hlavní podíl prohibiční politika, která zvyšuje ceny drog na neúnosnou úroveň, znemožňuje kontrolu jejich kvality, vydává závislého napospas pouličním mafiím a přispívá k jeho společenské marginalizaci. Prohibice podle nich má za následek další negativní jevy, např. majetkovou kriminalitu..Příznivci prohibice uznávají tyto argumenty, avšak tvrdí, že i samotný heroin – bez ohledu na společenský kontext – působí na lidskou povahu destruktivně a vytváří z uživatele asociální bytost, neschopnou zodpovědného úsudku, zaměstnání, péče o rodinu apod..Život s heroinemLidé jsou různí a neexistuje jen jeden typ uživatele heroinu. Existují lidé, u kterých se nikdy nerozvine závislost, lidé, kteří dovedou svou spotřebu “ukočírovat”, a dokonce ex-heroinisté, kteří poté, co byli na droze opravdu závislí, naučili se ji užívat jen příležitostně. Je třeba rovněž uvést na pravou míru, že závislost na heroinu nelze přičítat pouze biologickému působení samotné drogy, nýbrž je i důsledkem faktorů psychologických a sociálních.Pokusím se popsat “život s heroinem” toho typu člověka, který podlehl fyzické i psychické závislosti na této droze a který ji užívá po většinu dní v roce.Při opakovaném užívání vede postupný růst tolerance (odolnosti organismu na heroin) k nutnosti zvyšovat dávky drogy potřebné k dosažení očekávaného efektu. Z původních dávek v desítkách miligramů dochází poměrně rychle ke zvyšování na stovky miligramů a denní spotřeba se může pohybovat v gramových množstvích. Zároveň je původně nepociťovaný nedostatek drogy prožíván jako nepříjemný stav a vzniká nutkavá touha vzít drogu znovu (abstinenční syndrom). Uživatel již nemá plnou kontrolu nad svým jednáním a s rostoucími výdaji za drogy obětuje stále více energie činnostem okolo jejich opatřování. Důsledky stereotypu “drogového života” se projevují v práci, ve škole, v osobním životě i na osobnosti závislého. Život uživatele heroinu není nic příjemného, i když heroin poskytuje okamžiky euforie. V dlouhodobém měřítku heroin uživatele neuspokojuje, a tak se mnozí, i opakovaně, snaží s drogou přestat.Chaotický životní styl heroinové závislosti má tyto zdravotní důsledky.Kriminoložka Renata Štablová, působící na Policejní akademii ČR, uvádí vyčerpávající výčet komplikací: komplikace spojené s nitrožilní aplikací opiátů (nesterilní stříkačky a jehly, vpichování znečištěných substancí), které mohou vést až k otravě krve; hepatitida (přenášená sdílenými stříkačkami a zhoršovaná nečistotou drog); celkový marasmus organismu (způsobený špatnou výživou a hygienou, promiskuitou a lehkomyslností); pohlavní choroby a AIDS (přenášené sdílenými stříkačkami); prudká intoxikace (předávkování špatně odhadnutou dávkou, které může vést k smrti); abstinenční syndrom (fyzické i psychické utrpení při nedostatku drogy); zmatenost (dezorientace a úzkost při náhlém vysazení drogy, nevhodné první pomoci, či celkově špatném fyzickém stavu); deficitní syndrom (útlum aktivity, ztráta vůle, citová atrofie jako důsledky odejmutí drogy). Opiátů se naopak netýkají další projevy, typické například pro pervitin (chronické psychózy, akutní psychotické epizody, záchvaty úzkosti).Dále má životní styl uživatelů heroinu tyto nevýhody: - účast na protizákonné činnosti, jejímž důsledkem je často zadržení a uvěznění,- neschopnost věnovat se běžnému zaměstnání,- neplnění rodičovských a rodinných povinností,- neustálá finanční nouze.Metadon – zázračný lék?Metadonová udržovací léčba (methadone maintenance treatment) je pokládána za nejúčinnější nástroj léčby závislosti na heroinu. Jejím jádrem je podávání opiátu metadonu závislým.Metadon působí podobně jako morfin. Patřičná dávka působí po dobu 24 – 36 hodin tak, že stabilizuje hladinu opiátů v těle, čímž jednak brání vzniku abstinenčního syndromu, jednak značně omezuje touhu po droze (craving). Dochází také k “farmakologické blokádě” účinků jiných opiátů (například pouličního heroinu). Správně určená a stabilní dávka metadonu nepůsobí euforicky, uklidňujícím způsobem ani proti bolesti. Nemá žádné vedlejší účinky na motorické ani duševní schopnosti, a tak umožňuje normálně vykonávat zaměstnání. Status klienta metadonové udržovací léčby se přirovnává k diabetikovi, který je závislý na pravidelné dávce inzulínu.Metadonová udržovací léčba, ve které je dlouhodobé stabilizace pacienta dosahováno pravidelným přísunem substituční drogy a komplexní terapií, může v závislosti na pokroku klienta vyústit v odvykací léčbu (detoxifikaci). Ta spočívá v postupném snižování dávek metadonu a jejím cílem je úplná abstinence. Někdy se také praktikuje pouze metadonová odvykací léčba bez možnosti udržovací léčby. Výhodou postupného odvykání na metadonu oproti okamžité abstinenci je mj. zmírnění abstinenčního syndromu.Vedle toho existuje celá škála léčebných postupů, které nejsou založeny na žádné medikaci (např. komunitní terapie). Je při nich dosahováno větších či menších úspěchů, avšak bezkonkurenčně největší míru retence (udržení klientů v programu) dosahuje právě metadonová udržovací léčba .Existují tři hlavní druhy metadonové udržovací léčby:1. předepisování praktickým lékařem – pacienti si pravidelně docházejí k lékaři pro recept a metadon si vyzvedávají v lékárnách (tento přístup je tradiční například ve Velké Británii),2. omezené ambulantní programy – pacienti docházejí do ambulantních zařízení, kde je jim podáván metadon a zpřístupněna nabídka dalších služeb,3. komplexní ambulantní programy – pacienti docházejí na “metadonové kliniky”, která kromě metadonu poskytuje pomoc při jeho resocializaci. Jejich nabídka může zahrnovat:- sychologické a sociální poradenství,- individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii,- pomoc při hledání bydlení,- pracovní rehabilitaci; pomoc při hledání práce, rekvalifikace a vzdělávacích příležitostí,- diskusní skupiny bývalých uživatelů,- testy na protilátky a informace o prevenci infekčních chorob,- informace o bezpečnějším užívání drog.Tento přístup je tradiční v USA. Pozitivní účinky komplexního metadonového programu lze ilustrovat na příkladu studie 27 závislých žen s dětmi z nemajetných vrstev:- levná a přístupná terapie umožnila omezit užívání heroinu, v některých případech i úplně abstinovat, čímž napomohla stabilizaci finanční situace klientek. “Metadon ti dá šanci zpomalit, utřídit si věci… dá ti šanci žít jako normální člověk”, uvedla jedna respondentka.- klientky omezily či zcela ukončily nezákonnou činnost za účelem získání finančních prostředků (krádeže, prostituce),- snížení rizika zadržení a uvěznění vedlo ke zmírnění stresu a strachu z odebrání dětí z péče,- každodenní hon za penězi ustoupil konvenčnímu zaměstnání a účasti v rekvalifikačních kurzech,- klientky se mohly začít více orientovat na rodinné a jiné povinnosti,- došlo k omezení kontaktu s drogovou subkulturou,- klientky se mohly s pracovníky kliniky radit o svých problémech. (Ano, metadon je to hlavní, ale jakýkoliv problém, co vznikne u tebe doma – máš tu svého konzultanta a také ostatní, ti všichni ti rádi pomohou… nikdy bych se na tuhle kliniku nemohla zlobit, protože toho tolik udělali pro mě a pro mé děti… když jsem byla na klinice, stali se mi zaměstnanci rodinou, uvedla jedna respondentka.)- Metadon je možno užívat dlouhodobě (i po dobu deseti let a více) bez závažnějších negativních dopadů na zdraví. Nejvýznamnější vedlejší účinky této drogy, kterými jsou zácpa a pocení, většinou s postupem užívání ustupují. Metadon je vhodný i pro těhotné ženy.Konečně často se cituje následující výzkumný závěr: “… při dlouhodobých udržovacích metadonových léčbách nastává jen minimum klinicky zjistitelných vedlejších účinků. Toxicita je mimořádně vzácná. Nejdůležitějším zdravotním následkem dlouhodobé léčby je ve skutečnosti jasné zlepšení obecného zdraví a nutričního statutu pacientů oproti jejich stavu při vstupu do léčby.Pozitivní účinky metadonové udržovací léčby můžeme shrnout do několika bodů:- účinná prevence HIV díky snížení frekvence užívání a sdílení injekčního náčiní,- “magnet” na závislé, který sociálním pracovníkům umožňuje udržovat kontakt s uživateli, kteří nejsou motivováni skončit s užíváním drog a nepociťují potřebu intervence,- snížení poptávky po nezákonných drogách opiátového typu,- pronikavé zlepšení zdravotního stavu,- celková životní stabilizace klientů, vznik odstupu od drogové a kriminální subkultury, schopnost vykonávat zaměstnání,- pokles kriminality díky podstatnému snížení výdajů za drogy a zvýšení příjmů z legálních zdrojů,- čistý finanční zisk státu z programu díky úsporám v systému zdravotnictví, policie a soudnictví.Za hranice tabu: Léčba heroinemMetadonová udržovací léčba má již téměř čtyřicetiletou tradici a své nezastupitelné místo v drogové politice USA, Německa, Británie, Austrálie, Holandska a dalších zemí. V polovině 90. let bylo po celém světě v metadonových udržovacích programech současně přes půl milionu klientů. Stále však zbývá významná skupina problémových uživatelů heroinu, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí přejít k metadonu, resp. vzdát se heroinu. Na ty se orientovaly nedávné vědecké pokusy s předepisováním lékařského heroinu, z nichž nejdůležitější se odehrál ve Švýcarsku v letech 1994 – 1996.Tříletý Projekt zur Verschreibung von Betäubungsmitteln (PROVE) si kladl za cíl porovnat předepisování metadonu, morfinu a heroinu závislým na heroinu z různých hledisek. Cílovou skupinou byli lidé chronicky závislí na heroinu, kteří měli za sebou neúspěšné pokusy o jiné formy léčby a kteří trpěli výrazným poškozením zdraví a sociální integrace. V rámci projektu nabízelo 18 ambulantních programů v 15 švýcarských městech podávání příslušné látky a standardní psychosociální péči pro více než 1000 účastníků.U heroinu byla ve srovnání s jinými substancemi zaznamenána nejvyšší míra přitažlivosti do programu, nejvyšší míra retence, nejméně vedlejších účinků a žádné závažné kontraindikace. U skupiny uživatelů lékařského heroinu došlo k výraznému snížení spotřeby nezákonného heroinu, ke zlepšení tělesného i duševního zdraví, sociální integrace (zaměstnání (podíl klientů bez zaměstnání poklesl po osmnácti měsících experimentu ze 44 % na 20 % a podíl klientů se stálým zaměstnáním vzrostl ze 14 % na 32 %), bydlení, menší kontakt s drogovou scénou) i finanční situace. Na jedné straně vzrostly příjmy ze zaměstnání, na druhé straně poklesly příjmy z protizákonné činnosti (při vstupu do programu nevykazovalo žádné pololegální či ilegální příjmy jen 31 % klientů, ale po 18 měsících to bylo již 90 % klientů). Největší podíl na zlepšení finanční situace měl však pokles konzumu ilegálního heroinu), závislost na sociální podpoře, objem dluhů) a ke snížení protizákonné činnosti (prodej drog, majetková a násilná kriminalita).Švýcarský výzkum byl koncipován jako dvojitě zaslepená randomizovaná studie, tj. ani klienti, ani výzkumníci nebyli informováni, která látka je podávána. Mezi nejčastější výtky patří tyto:- zkušení klienti-heroinisté záhy poznali, zda se jedná o heroin či nikoli, a tak byl podkopán koncept zaslepenosti,- nelze izolovat farmakologické účinky heroinu od účinků doprovodných terapeutických služeb,- vznikají otázky ohledně zobecnitelnosti výsledků na jiné než švýcarské prostředí,- do programu byli vybíráni uživatelé, u kterých selhaly jiné léčebné modality včetně metadonu, a tak je jasné, že vybraný vzorek nereprezentuje celou populaci problémových uživatelů heroinu přinejmenším co do ochoty přijmout jiné léčebné modality (The Swiss heroin trials 1998).Proto není jasné, má-li heroin opravdu ještě lepší léčebné výsledky než metadon. Je však možné usoudit, že lékařsky podávaný heroin je realistická alternativa pro závislé na ilegálním heroinu. Jeho podávání odstraňuje téměř všechny negativní důsledky konzumu ilegálního heroinu, jako jsou zdravotní rizika, chaotický životní styl, kriminální činnost a jednostranná orientace na drogovou scénu. Naopak umožňuje začít se orientovat na středně- a dlouhodobé aspekty osobního života, včetně bydlení a zaměstnání, a na postupnou integraci do většinové společnosti.Odkouzlení heroinuStereotypní obrázek vyzáblého, špinavého, vytřeštěného, pološíleného, nevypočitatelného, agresivního toxikomana u heroinu neplatí a patří spíše do říše našich předsudků a také našich strachů a úzkostí. Je třeba obrátit pozornost na popsané případy stabilizované závislosti, kdy dotyčný vede normální spořádaný život, má rodinu, sociální kontakty a stálé zaměstnání a žije bez vážnějších problémů (tamtéž). Zkušenosti s preskripcí metadonu a nedávné experimenty s heroinem potvrdily, že se závislostí na opiátech se dá, na rozdíl od alkoholu, plnohodnotně žít.Proč je tedy vlastně heroin zakázaný? Pohled zpět ke kořenům drogové prohibice odhaluje, že celý problém je od počátku řízen spíše předsudky, xenofobií a falešnou morálkou na jedné straně a touhou po moci a populismem na straně druhé, než skutečnou etickou rozvahou a racionálními. Zdá se, že je nutno otázku heroinu důkladně přehodnotit.Drogová debataJak probíhá takové přehodnocování, ukažme na příkladu jedné z nejstarších demokracií – Austrálie. V Austrálii bylo v průběhu 70. a 80. let vytvořeno nejméně 7 vládních a parlamentních komisí na přezkoumání drogového problému a přehodnocení drogové politiky. Po opakovaném konstatování neúčinnosti represivní politiky se postupem času došlo ke konsensu v tom, že je nutné dát na první místo princip harm reduction. Princip represe nebyl zpochybňován a byly pouze činěny návrhy na zlepšení koordinace represivních orgánů.Z řady vybočuje otevřenější zpráva Cleelandovy komise z roku 1989, která zvažuje nahrazení prohibice nějakou formou kontrolovaného prodeje. Uzavírá, že “zpřístupnění dosud ilegálních drog pod vládní regulací by eliminovalo mnohé společenské náklady (prohibice), ačkoliv by nemuselo nutně zmírnit zdravotní problémy uživatelů či zlepšit jejich zaměstnanost. Zároveň by však mohlo vést k dramatickému nárůstu užívání drog a téměř určitě k nárůstu drogové závislosti” (Hartland et al. 1992).Závěry Cleelandovy komise odhalily hodnotovou podmíněnost takového “posuzování”. Možnost kontrolovaného prodeje byla bez dalšího odmítnuta s poukazem na riziko růstu užívání drog a závislosti. Hypotézu komise, že by nemuselo dojít ke zlepšení zdravotního stavu a zaměstnanosti závislých, je nutno s poukazem na četné výzkumy udržovací léčby odmítnout. Moje hypotéza je, že užívání drog a závislost je nepřijatelná, protože představuje odlišný životní styl a žebříček hodnot od většinové společnosti. Představa, že uživatel heroinu dosahuje příjemného požitku bez práce a patřičných zásluh, je jistě pro mnohé morálně problematická. Tento “zločinec bez oběti” totiž kolem sebe šíří morální nákazu hédonismu, neúcty k práci a odlišnosti vůbec. Alternativní hypotézu představuje jakýsi zaslepený soucit se závislými na heroinu, který neumožňuje rozumně posoudit míru jejich postižení a blokuje jakékoliv uvažování o zpřístupnění této drogy širší veřejnosti.Příliš smělý závěr?Válka s drogami živí ilegální obchod s drogami a sekundární zločinnost. Má podíl na masivní policejní korupci a na trendu k omezování občanských práv. Drogová scéna se stala symbolem chudoby, nemoci a existenčního strádání, ale i ohniskem šíření AIDS. Miliardové náklady na uplatňování drogové represe přitom nelze nazvat jinak než vyhozenými penězi. Jedna americká studie z roku 1994 odhaduje, že snížení spotřeby kokainu v USA o 1 % by si vyžádalo dodatečných 246 000 000 dolarů výdajů na represi, nebo alternativně dodatečných 34 000 000 dolarů investovaných v oblasti terciární prevence. Mezní přínos terciární prevence je tedy přibližně sedmkrát vyšší než přínos represe. Lze říci, že výroba, prodej a užívání drog jsou v současné době méně pod kontrolou než kdykoliv předtím. Zdá se, že na cestě ke společnosti bez drog jsme překročili bludný kořen. Je proto načase zeptat se zodpovědně a bez předsudků: kudy dál?Pokud pomineme výše diskutovanou sociálně psychologickou rovinu problému, jakou jinou hrozbu představuje pro společnost užívání heroinu a závislost na něm? V této práci jsem se snažil ukázat, že pokud je heroin, resp. metadon podáván v rámci udržovací terapie, nepředstavuje pro uživatele žádný problém. Jsem však také přesvědčen, že heroin by pro společnost nebyl velkým rizikem ani v podmínkách kontrolovaného prodeje dospělým osobám, doprovázeného osvědčenými preventivními opatřeními a nabídkou terapie. Izolaci společnosti od heroinu, kterou si klade za úkol prohibice, je třeba nahradit ochranou nejvíce zranitelných jedinců a společenských skupin na bázi primární, sekundární a terciární prevence, přičemž lze navázat i na zkušenosti z ochrany před alkoholismem. 

Pokračovat na článek


Co s trémou?

Sladit se a véstKdyž chceme na někoho udělat dojem, je dobré sladit se s ním ve formálních věcech: přizpůsobit svoje oblečení, řeč, chování. Někdy tréma vyplývá jednoduše z toho, že na slavnostní hostině jsou všichni kolem nás ve fraku a v kravatě, my ukazujeme na obdiv svůj červený svetr. Už z dálky svítíme a každý lehce vidí, že nevíme, jak se používá ta malá vidlička, která leží vedle těch dvou větších.Pokud jsme přišli na hostinu demonstrovat fakt, že nás takové věci nerozhází, je všechno v pořádku. Většinou však máme jiný cíl. Například setkat se s jistými lidmi a probrat jisté záležitosti. V takovém případě nám každé rozptýlení – oblečení, pravidla stolování atd. – ukrajují z energie. Slaďme se v tom, v čem se sladit umíme. Za drobnosti se můžeme partnerovi krátce omluvit, aby jej věc nerušila: „Promiňte, co se týče používání příborů na hostinách, to si stále neumím zapamatovat. Doufám, že vám nebude vadit, když to odpozoruji od vás.“ Nebo: „Promiňte. Já vím, že jste tu všichni vědci. Já jako obchodník ale používám úplně jinou řeč. Přesto se budu snažit co nejlépe vysvětlit, jakou pomoc bychom od vás potřebovali.“Udělat dojem pouze na sebeVelmi často na lidi dojem dělat nepotřebujeme. Takovýchto situací bude přibývat, pokud přejdeme na vnitřní řízení. Pokud budou naše hodnoty, cíle a kritéria pro nás důležitější než kritéria těch druhých.Vezměme si příklad z matky, která co nejrychleji potřebuje sehnat lék pro nemocné dítě.Má trému z toho, jakým tónem mluví do telefonu? Trápí ji, zda má účes úplně v pořádku? Zda si lékárník všiml, že její kabelka a kabát nejsou sladěné?Asi ne příliš. To, o co jí jde, je dostat svoje dítě co nejrychleji z horečky, otarat mu léky a potřebnou pomoc.Když komunikujeme, uvědomme si, o co nám jde. Přednášíme referát. Je naším cílem to, aby nás na konci publikum obdivovalo? Nebo jednoduše chceme přednést referát tak, aby byl srozumitelný? Zbavme se skrytých maximalistických ambicí. Omračovat publikum, to se dělá za peníze.A když právě ty peníze chci?Kdo chce úspěšně pracovat v povoláních jako herec, zpěvák, mluvčí, politik, lektor, potřebuje dlouholetou profesionální průpravu. A hodně praxe. Ani Madonna neudělala kariéru za den. Stálo jí to přinejmenším deset let tvrdé práce. Marně si sousedka Blažková myslí, že její „vyzývavá“ gesta, pohyby a kostýmy jsou výsledkem nějaké amatérské improvizace!Někdy se však do situace přednášejícího, referujícího, případně průvodce na chvíli dostaneme. Jak můžeme v takovémto případě zmírnit trému?Natrénujme si, co se dáPřipravme si referát. Řekněme si jej v soukromí nahlas. Připravme si poznámky, do kterých můžeme nahlédnout. Naučme se s jistotou a bez námahy přednést prvních pár vět. To nás zbaví počáteční trémy při vystupování. Podobně dobře se naučme i závěrečné věty. Lidé si z každé přednášky nejlépe pamatují právě začátek a konec.Když máme možnost prohlédnout si o samotě místnost, ve které budeme referovat, je to velká výhoda. Vejděme do místnosti dobře naladěni, hladce oholeni J, pískajíce si svoji oblíbenou melodii. Udělejme pár rozšafných pohybů u tabule. Představme si v hledišti tváře svých nejlepších přátel. Řekněme jim pevným, radostným hlasem pár vět z referátu. Vyzkoušejme si tanečním krokem cestu od tabule k projektoru. Zaplňme místnost uvolněností, dobrou náladou, úsměvy. Část z této pohody tu potom znova nalezneme.Metoda preventivní návštěvy selže jen tehdy, když si v místnosti dopředu představujeme náročné publikum, když si předem přehrajeme celou tu velkou odpovědnost a cítíme ji na svých bedrech. Tehdy naladíme své podvědomí na trému.Už máme jít před publikum. Už jsme tam!Hodně záleží na předchozí přípravě. Ale i teď můžeme udělat pár věcí.-          Vezměme si sebou nějaký předmět, talismana. Talismany pod pět kilogramů mají přednost. Al Capone, jenž často zdůrazňoval důležitost dobrého slova, sebou pro každý případ nosíval i revolver. Někdy už jen představa, že před námi na stole leží samopal Skorpion a kdyby něco, je nám k službám, nás dokáže příjemně pobavit a zbavit části trémy.-          Buďme zapáleni pro věc. Když už jsme se rozhodli mluvit, asi nám na ní záleží. Nebo nám záleží na dosažení objednávky, propagaci výrobku nebo na penězích, které za přednášku dostaneme. Mysleme na cíl. Nadchněme se pro něj vnitřně!-          Někdy se nám nejlépe uleví, když trému přiznáme: „Vidím tady před sebou tolik zkušenějších lidí! Cítím se najednou příliš mladý a málo zkušený. Ale vynasnažím se vysvětlit věc tak, jak umím.“-          Pracujme tělem. Dýchejme pomaleji a zhluboka ještě před začátkem projevu. Zaujměme na začátku postoj, který jsme si dopředu nacvičili. Napojme se pár doušky (nealkoholického) nápoje.-          V průběhu projevu se soustřeďme na nějakého konkrétního posluchače, nejlépe takového, který nám je sympatický. Když se z času na čas podíváme i na někoho jiného, tím lépe.!!! A co dělat, když se nacházíme v nepřátelském prostředí?Nejdříve si uvědomme, že přání dělat se před těmi druhými pěkným je již bezpředmětné. Máme o jednu starost méně. Jediným, před kým si nyní potřebujeme uchovat tvář, jsme my sami. Dohrajme svoji úlohu až do konce. Co nejrychleji. Představujme si už dopředu sami sebe, jak budeme situaci hodnotit za den, za dva, za týden. Říkejme si: „Tak tohle jsem přestál! Vydržel a přetrpěl jsem to. Udělal jsem, co bylo v mých silách. Jsem zvědav, kolik z nich by to na mém místě dokázalo!Cvičení pro horlivé?Ať je očekávání druhých jakékoliv, my si přesto děláme svoje.Vyplatí se to občas trénovat. Dá se to dělat i bez toho, abychom lidem ubližovali. Vejděme někomu „omylem“ do kanceláře a potom se omluvme. Soustřeďujme se na jeho reakci. Až následně na své pocity. Když si někdo ve větší společnosti bere slovo příliš často, nečekaně mu skočme do řeči. Vezměme si z nabízených jablk to nejhezčí. Sedněme si na to nejlepší místo. Pozor! Netrénujeme se v bezohlednosti! Jen v tom, abychom přežili situaci, ve které uděláme něco, co v očích těch druhých není zrovna nejsympatičtější.?Cvičme se v tom, jak udělat dojem. Upravme vhodně svoje oblečení. Napodobujme dobré řečníky. Připravme si před každou schůzkou, rokováním, akcí kraťoučký příspěvek. Přihlasme se ve vhodné chvíli o slovo a řekněme to svoje. Experimentujme s tónem hlasu, jeho výškou, s polohou těla. Pokusme se vědomě v partnerovi vyvolat pobavení, zájem, obdiv, rozhořčení (to raději ne na naši adresu).Přijďme jednoho dne do práce oblečení neuvěřitelně sexy. Nebo naopak velmi konzervativně, až přehnaně cudně. Sledujme reakce lidí... Sledujme reakce lidí! Sledujme reakce lidí.

Pokračovat na článek


Streetwork: práce na ulici

Vidíte skupinu špinavých, opilých lidí, píchajícího si narkomana, nebo partičku adolescentů kouřících marihuanu a vulgárně na sebe pokřikujících. Raději se jim vyhnete, nebo alespoň odvrátíte zrak. Možná chcete pomoci, ale nevíte jak. Napadají vás samé moralismy. Právě na pomoc lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci, se zaměřuje terénní sociální pracovník, neboli streetworker. O jeho práci jsem si povídal s brněnským streetworkerem Martinem Holišem.Streetwork vznikl v USA v první polovině dvacátého století. Hospodářská krize, která postihla Spojené státy roku 1929, vyvolala úpadek některých vrstev společnosti. Ve městech se rozmáhaly gangy mladistvých a situace byla klasickými postupy sociální práce nezvladatelná. Nutnost hledat nové metody sociální práce přivedla sociální pracovníky z kanceláří do ulic. V 60. letech se streetwork rozšířil po celé západní Evropě. V 90. letech se po pádu evropských totalitních režimů začali streetworkeři objevovat také v ulicích bývalých komunistických zemí. Streetwork je zaměřen na sociální pomoc rizikovým skupinám společnosti. Vychází z myšlenky prevence sociálně patologických jevů: je levnější kriminalitě a dalším jevům předcházet, než vynakládat nemalé prostředky na represi.Streetwork je založen na pochopení, dlouhodobé, trpělivé práci a především na snaze řešit problém, problémy lidí, kteří hledají ve společnosti své místo, i problémy lidí, kteří už svou snahu vzdali. Nemoci společnosti nelze vymýtit, lze však jejich výskyt snížit.V Brně působí občanské sdružení Ratolest Brno, které se právě o to pokouší. Jedním z terénních sociálních pracovníků tohoto sdružení je Martin Holiš. Ten mi v poloprázdné sídlištní restauraci odpověděl na několik otázek týkajících se jeho práce.Jak ses ke streetworku vlastně dostal?Studuji Fakultu sociálních studií v Brně, obory sociologie a sociální politika a sociální práce, takže mám k práci v sociální oblasti blízko. Když jsem na nástěnce viděl leták neziskové organizace Ratolest Brno, která organizovala kursy pro začínající streetworkery, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Absolvoval jsem roční kurs a po dalším půlroce mi bylo nabídnuto místo v jedné brněnské sídlištní lokalitě.Pojem „terénní sociální pracovník“ je mnoha lidem neznámý. Co je vlastně náplní práce streetworkera?Lidé, kteří znají streetwork třeba z televize, si často představí výměnu použitých injekčních jehel a rozdávání kondomů. To je ale jen špička ledovce. Ne každý streetworker tyhle věci dělá. Obecně by se dalo říct, že naší prací je pomáhat lidem, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů. V mém případě jsou to většinou mladí lidé od 12 do 25 let. Problémů může být celá řada, od drog, alkoholu, různých forem závislostí, přes zneužívání, šikanu ve škole, až po neporozumění rodičů.Jak pomáháš klientům s jejich řešením ?V prvé řadě je důležité problémům porozumět, umět naslouchat. Pokud ti klient začne důvěřovat a vidí, že o některých věcech hodně víš, hledá u tebe také pomoc, radu. Streetworker nevystupuje z pozice toho, kdo říká:„To, co děláš, je špatné, skončíš v kriminále.“ Takových věcí si mladí lidé vyslechnou dost.Spíše jsi v roli staršího kamaráda, který může v případě problémů poradit, ukázat cestu. Vlastní rozhodnutí pak záleží jen na klientovi samotném. Při práci se setkáváš se spoustou různých problémů. Streetworker musí znát všechny instituce a úřady, které mohou být mladým lidem potenciálně užitečné. Musí vědět, kde jsou různé poradny, kontaktní centra i jak to funguje na Úřadu práce.Takže to nevypadá tak, že bys někoho chytil za límec a vlekl ho třeba k psychologovi?Vůbec ne. Streetworker musí být schopen rozlišit, jaký přístup jednotlivý člověk vyžaduje. Nemůžeš nikoho k něčemu nutit. Poradny jsou mnohdy v očích mladých lidí zase jen místa, kde se jim dospělí budou snažit hustit něco do hlavy. Při rozhodování o tom, zda klientovi vůbec návštěvu doporučit, musíš být opatrný. Někdo může být schopen poradit si s problémem sám a ukvapenou zmínkou o poradně bys ho jedině vystrašil. Někdo po tobě zase chce, abys ho do poradny doprovodil.K tomu, aby ses o problémech klientů dozvěděl, ale potřebuješ, aby tě alespoň trochu brali jako kamaráda. Není asi snadné získat si důvěru lidí, s nimiž pracuješ….Jako streetworker nemáš dopředu vytvořenou klientelu, síť lidí s problémy. První část práce v terénu spočívá právě v hledání těch, kdo potřebují pomoc. Potuluješ se, hledáš místa, kde se mladí lidé scházejí. Můžeš hledat klienty přes své známé, složitější je to, pokud takové kontakty nemáš.Mně docela pomohla má vizáž, mladí lidé na mně vidí, že nejsem jeden z těch, kteří je přicházejí kritizovat za vše, co dělají špatně. Poslouchám podobnou hudbu, zajímám se o alternativní kulturní trendy, chodím do stejných klubů. To jsou styčné body. Pak už všechno záleží na konkrétní situaci. Není to tak, že bys seděl a řekl si: „Teď musím někoho oslovit“, pak za někým šel a řekl: „Ahoj, já jsem Martin a jsem streetworker.“ Okamžitě bys vzbudil nedůvěru.Můžeš uvést konkrétnější příklad, jak ses ke klientům dostal blíž?Pomohlo mi třeba, když jsem v hospodě, kde se mladí lidé scházejí, pustil kazetu s muzikou, která jim byla blízká. Pak za mnou přišli kluci a začali jsme si povídat o hudbě. To je ale jen začátek.Důležité je, aby klienti věděli, že mi můžou věřit, že je nepodrazím. Budování takového vztahu vyžaduje čas a trpělivost. Práce streetworkera není jako třeba práce truhláře, který okamžitě vidí výsledek.V čem je prostředí sídliště specifické?Mladí lidé jsou tady každodenně konfrontováni s nudou. Sídliště jim nenabízí mnoho možností, jak trávit volný čas. Skončí škola a čeká je celé volné odpoledne. Kluci a holky se pak poflakují po ulicích, posedávají po hospodách, shromažďují se na různých pláccích, pokuřují trávu, prostě nevědí, co dělat. Hledají možnost vybočení z každodenní šedi. Pak se může snadno stát, že se dostanou do problémů. Snažím se jim nabídnout aktivnější způsob trávení volného času. Zahraju si s nimi třeba fotbal. S tím souvisí také další projekt, kterým se právě zabýváme. Ve spolupráci s Armádou spásy budujeme na sídlišti nízkoprahový klub, centrum, do kterého se mladí lidé budou moci chodit bavit.Nízkoprahový klub? Co si pod tím má člověk představit?Do nízkoprahového klubu může přijít kdokoliv a strávit tam kolik chce času. Budou v něm k dispozici různé hry, šipky, stolní fotbal. Budeme tam pořádat různé kulturní akce, jako třeba videoprojekce, koncerty, společné jamování a výstavy výtvarných prací klientů. Bar, který je součástí klubu, bude nabízet nealkoholické nápoje, čaj a třeba polévku. Součástí klubu by měla být také zkušebna s aparátem. Spousta mladých lidí má o hudbu zájem, kvůli vysokým cenám aparatury ale nemá šanci věnovat se jí. Zkoušíme jim tu šanci dát.Zásadním problémem je pro nás ale nedostatek finančních prostředků. Jako nezisková organizace se s ním potýkáme téměř denně, pokoušíme se hledat sponzory. To ale není snadné. Lidé mají o naší práci zkreslené představy.Návštěvníci centra pravděpodobně budou muset dodržovat pevná pravidla. Nemyslíš si, že to spoustu mladých lidí odradí?Pro návštěvníky budou dána základní pravidla, která nebude možné porušit. Třeba konzumace alkoholu a drog bude v centru přísně zakázána. V klubu bude vždy přítomen streetworker, klienti se na něj budou moci kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Zároveň je ale důležité co nejméně zasahovat, dát mladým lidem svobodu, bez které by ztratili o centrum zájem. Bez toho, aby si mohli návštěvníci z centra udělat svět, ve kterém se budou cítit dobře, by asi nemělo smysl klub vůbec vytvářet. Mladí lidé se budou moci realizovat už při tvorbě interiéru, uplatnit tady své výtvarné nápady.Existují už někde podobná centra?Jako příklad můžu uvést dvě centra, která jsem sám viděl. V Blansku mají nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC. Denně se tam objeví od 15 do 50 dětí, při akcích ještě víc. Ve zkušebně zkouší 6 - 10 kapel. V Praze je zase na sídlišti v Modřanech komunitní centrum Krok. Skejťáci mají uvnitř rampu, která zabírá větší polovinu místnosti. Z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Mladí lidé tam jezdí na skejtech nebo si sednou k baru, dají si džus a povídají si. Když si ale chtějí zapálit, musí jít ven.Práce v terénu, poznávání prostředí, ve kterém se klienti pohybují, schopnost sblížit se s nimi, jednání s úřady a spousta dalších činností.…práce streetworkera není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemrzí tě někdy, že nevidíš hned její výsledek?Potěší mě třeba, když slyším, jak kluci po akci řeknou:“Ty vole, to bylo dobrý.“ Mám radost, že jsem jim nabídl alternativu, která je zaujala. Bylo by ale naivní myslet si, že když se někde objeví streetworker, všichni hned začnou být hodní. Můžeš pomoci vyřešit jeden, dva problémy, kolem je ale spousta dalších. Je to dlouhodobá záležitost. Už jen to, že pomůžeš jednomu mladému člověku, ale stojí za to

Pokračovat na článek


Čím drogy škodí …

Nedávno jsem na programu Max 1 viděl zajímavý dokument, který se zabýval pojmem nebezpečí. Byl z Velké Británie, země, která dala na konci 2. tisíciletí nový význam slovu extáze.Na obrazovce se nějaký muž právě probouzel, rozsvítil lampičku, vstal z postele, navlékl si ponožky a vydal se do koupelny. Osprchoval se, vyčistil si zuby a začal se holit. V dalším záběru sešel po schodech do kuchyně a připravil si snídani. Pak odjel do práce. Jiný mužský hlas během těchto běžných ranních 20-30 minut hovořil o tom, kolik lidí ročně se při těchto činnostech zraní lehce, kolik lidí si způsobí těžký úraz s trvalými následky a kolik jich zemře dříve, než se dostanou do práce. Desítky lidí ročně umřou dříve, než se po probuzení odeberou vykonat ranní hygienu. Příčiny úrazů jsou různé.Stará probíjející lampička, ztráta rovnováhy při vstávání z postele, poskakování po jedné noze při oblékaní ponožek. Stovky lidí ročně zahynou cestou po schodech, několik tisíc se jich pak vážně zraní. Nikoho ale nenapadne zakázat schody. Tisíce lidí si přivodí vážný úraz s trvalými následky při vaření, při manipulaci s noži a kuchyňskými elektrospotřebiči, stovky lidí přijdou o život. Zakazuje někdo snídat?. Komentátor pokračoval dál statistikami dopravních nehod a čísla se rázem řádově zvyšovala. Pak začal hovořit o stresu, postmoderní pandemii. Vysoký tlak, cévní a srdeční choroby, psychické a sociální újmy, přejídání, sebevraždy. Zakázat práci nejde, pravděpodobně bychom pak ve vzniklém chaosu  průmyslových a ekologických katastrof zahynuli všichni. Vlak už rozjeli naši prapředci a mávnutím kouzelného proutku se zastavit nedá. Nezbývá než se na stresy 3. tisíciletí adaptovat.Muž na obrazovce se úspěšně vyhnul všem rizikům běžného života, které komentátor neustále vyjmenovával, a po práci šel zaslouženě relaxovat. Zašel do posilovny, zahrál si basket a zaplaval si. Komentátor dál a dál chrlil tisíce mrtvých, desetitisíce těžce a statisíce lehce zraněných. Muž se odebral s kamarády na večeři do nedaleké hospůdky, dal si tři pivka a steak se smaženými bramborami. Po jídle si zapálil cigaretu. Statisíce mrtvých. Kvůli obchodu s bůčkem jsou někteří lidé ochotni riskovat vstup ČR do EU, zakázat by ho chtěl snad jen blázen.Konečně se na obrazovce objevil sám komentátor, elegantní pán ve středních letech, a zeptal se. „Proč je tedy zakázána droga zvaná Extáze?“ Ze studia se obraz přenesl do londýnského tanečního klubu, kde právě probíhala party. Spousta mladých lidí tančila za doprovodu hlasité hudby a mnoha světelných efektů. Někteří z nich vypadali nepřítomně, soustředěni jen na pohyb, jiní se na sebe navzájem usmívali a dorozumívali se pohybem. Kameraman švenkl do chill-outu. Lidé posedávali, kde se dalo, pili (většinou nealko), bavili se ve skupinách, líbali se (ve dvojicích). Vypadali uvolněně. Kolem 85 % z těchto mladých lidí bylo někdy v životě pravděpodobně na Extázi, 73 % požilo cannabis (1). V Čechách Extáze zatím není tak populární klubovou drogou jako ve Velké Británii, vede konopí s 73 %, Extázi zkusilo 48 % (2).V důsledku požití MDMA, látky, která je chemickou podstatou Extáze, zemřely v posledních 10 letech ve Velké Británii desítky lidí. Příčinou smrti bylo odvodnění organismu při tanci v uzavřeném prostoru s mnoha dalšími lidmi. Několik jedinců padlo za oběť mediální hysterii rozpoutané kvůli nové smrtelně nebezpečné droze po prvních případech dehydratace na party. Tito mladí lidé chtěli Extázi zkusit, zároveň ale měli takový strach z odvodnění, že se vodou předávkovali (to není vtip, při vypití dostatečně velkého množství vody s nižší koncentrací iontů než krevní plazma (např. voda z kohoutku) v krátkém časovém úseku se krev naředí a může dojít k úniku tekutiny z cév do tkání s následným otokem mozku). Média však měla jasno. „MDMA zabíjí!“ stálo na titulcích, pod nimi fotka dvou nezletilých dívek, které, jak se později ukázalo nezabila MDMA, ale voda.Na obrazovce se opět objevil komentátor, vedle něj další pán okolo padesátky. Byl představen jako lékař, který v případu úmrtí dvou dívek po požití MDMA stanovil příčinu smrti. Hovořil o mediálních praktikách, o tom, jak se snažil vyvrátit lživé informace v mediích, že MDMA opět zabíjela. Jak vypadalo jeho „patnáct minut slávy“, když ho snad každá TV stanice v Anglii požádala o vyjádření.Mluvil o neúspěchu své snahy vysvětlit lidem pravdu (schválně: vrtá vám ještě v hlavě, jak je to s tím předávkováním vodou, nebo jste to už přijali jako holý fakt), o tom, jak se doma při sledování svých vystoupení ve večerním zpravodajství nestačil divit, jak je digitální technologie zpracování obrazu i zvuku dokonalá. O vodě ani zmínka, příčina smrti byla už určena někým jiným a někde jinde než na pitevním stole, a podle této verze jí byla MDMA.Tato causa se odehrála v době, kdy taneční kultura začala ovlivňovat názory a postoje mladé generace, která začala hlasitě hledat alternativu ke konzumnímu způsobu života svých předků. Jako houby po dešti vyrůstaly na polích a lukách celého britského impéria free sound systémy obklopené někdy až desetitisíci tanečníků v extázi. To se samozřejmě mnoha lidem nelíbilo. Válečné tažení proti Do it Yourself parties, které nepotřebovaly organizátory, vyvrcholilo v roce 1994 vydáním Criminal Justice Act, který tento způsob relaxace zakázal. Taneční party se přesunuly do klubů a staly se marketingovým nástrojem velkých firem. Při těchto akcích je o uživatele Extáze dobře postaráno. Nechybí klimatizace ani minerálky zdarma, v Česku dokonce rozdávají krabičky cigaret a nabízejí alkohol. S občankami si ale nikdo starost nedělá.Komentátor pokračoval o adrenalinových sportech, cestách na dovolenou k moři, o potápění. Zmínil také žraloky. Mluvil o dalších způsobech, jak lidé relaxují. Mnoho se jich při tom zraní nebo zemře. To je smutná skutečnost. Většina společnosti, která konzumuje legální drogy, vnímá jako životu mnohem nebezpečnější konzumaci ilegálních látek, jako je MDMA nebo cannabinoidy obsažené v konopí. Přitom jen chůze po schodech těžce poznamenala nebo připravila o život daleko více lidí než MDMA a konopí dohromady.(Na prahu 6. tisíciletí užívání konopných drog lidmi není objektivně doložen ani jeden případ smrti následkem jejich požití. A nyní ta více méně jasnější strana rovnice. Bylo prokázáno, že marihuana redukuje nevolnost při rakovinové chemoterapii a je efektivní v léčbě glaukomu, křečových záchvatů a astmatu, tam kde ostatní léky selhaly. Prohibice užívání marihuany i přes takovéto medicínské využití je podobná vylévání vody z vaničky i s dítětem.“ (3))Přesto stát vydává nemalé částky pro boj s těmito látkami. Mladou generaci je přece nutno bránit před nebezpečím, které sebou užívání jakékoliv návykové látky přináší. Neměl by nás proto raději bránit před bůčkem? Pravidelný příjem nadměrného množství živočišného tuku je příčinou řady vážných nemocí a v kombinaci s chronickým stresem může vést ke smrti. Proč tedy tak usilovně bojujeme právě proti všem ilegálním drogám? Čím jsou tak nebezpečné?Hlavně tím, že o drogách legálních i ilegálních mnoho nevíme. Mnoho lidí vám na otázku, co způsobuje závislost na cigaretách, odpoví jednoznačně nikotin. Řekne vám to i mnoho lékařů. V posledních 20 letech vznikla řada výzkumných prací, které nikotinu při vzniku a rozvoji návyku na kouření cigaret přisuzují roli okrajovou, pakliže vůbec nějakou. Důležitějšími se zdají být vlivy psychosociální a průchod kouře dýchacími cestami. Navíc nikotin se zdá být účinnou prevencí Alzheimerovi nemoci. Kouření čehokoliv s sebou ale přináší zvýšené riziko rakoviny (při vykouření 200 000 cigaret tempem 30/den se riziko zvýší 50x ). Čím byste raději onemocněli - Alzheimerem („předčasná demence“, nemocný umírá jako neprostá troska, která neví, kde je, co je ani kdo jsou ti divní lidé okolo jeho postele, proces postupného ztrácení paměti trvá i více než 10 let) nebo rakovinou plic (pacient má řadu let potíže s dýcháním, často je mu část plic s nádorem odebrána, často to nepomůže, rakovina na sebe upozorní bolestí mnohdy až tehdy, když je neléčitelná, 60% pacientů s malobuněčným nádorem plic zemře do dvou let od stanovení diagnózy)? Těžká volba. Mnoha lidem se při vylovení slov marihuana, hašiš, Extáze nebo techno v hlavě zapne médii naprogramovaný vir s názvem drogy a vypne centra odpovědná za racionální uvažování. Spuštění viru je často provázeno frázemi typu život bez drog, drogy jsou svinstvo, kde k tomu ty děti přišly, vždyť u nás doma nikdo drogy nebere. Je smutnou skutečností přelomu 2. a 3. tisíciletí, že drogy bereme v podstatě všichni, někteří ale dávají přednost těm legálním. Na vládních zasedáních se podává alkohol, premiér Zeman často vystavuje na obdiv své ležérní vyfukování kouře. V lékárnách potkáte dnes a denně mnoho lidí, kteří nutně potřebují brufen, něco na bolení hlavy, něco na uklidnění nebo něco, aby jim bylo dobře. Lékaři jim tyto prášky předepisují, stejně jako jim ještě na začátku 20. století předepisovali konopné tinktury, kokain nebo heroin. Jedním z největších propagátorů kokainu byl tehdy Sigmund Freud, který věřil, že je to lék na mnohé stesky jeho neurotických pacientek. Sám kokain užíval až do své smrti. Protože to byl člověk pracovitý a kokain nebyl drogou ilegální, nemusel se bát, že ho jeho závislost přivede na spodní okraj společnosti. Mnoho z nás ví o problematice drog pouze to, co se doví z novin nebo slyší někde v televizi nebo v rádiu. O drogách v médiích ale mluví buď politici, kteří často jen chrlí snůšky nesmyslů a populistických polopravd, nebo nejrůznější umělci, kteří sice na jedné straně propagují život bez drog kde se dá, na straně druhé jsou často sami na něčem závislí (slyšeli jste, že Whitney Huston už nestačí ani 20 g kokainu týdně?). Příměr kozel zahradníkem je často až bolestně pravdivý. Tím, že informace o problematice drog získáváme často ze zdrojů více než pochybných, se vystavujeme riziku manipulace. Mnoho z nás pak může považovat za těžký zločin prodej MDMA nezletilému adolescentovy. MDMA je stejně toxická droga jako alkohol. Pro intoxikaci na 5-8 hodin bohatě vystačí dávka kolem 200 mg MDMA. Adolescent je tedy vystaven 200 mg toxické látky, která silou své dávky poškodí nedozrálý organismus. Jedno 12°pivo, velký panák nebo dvoudecka vína dopraví do adolescentova těla 20 g stejně toxické látky. Ruku na srdce, kdo z nás měl to štěstí, že ochutnal alkohol až po dovršení plnoletosti. Kdyby všem politikům a dalším veřejným činitelům opravdu šlo o ochranu našich dětí před drogami, asi by už dávno museli usekávat výčepním ruce. Nic jiného jim, jak se zdá, podávat drogy nezletilým nezabrání. Kšeft je holt kšeft. Ono není až tak důležité, co člověk zrovna přijímá z okolí, lidské tělo a duše jsou totiž na příjmu z okolí závislé ze své podstaty. Závislé na trvalém příjmu kyslíku o více méně konstantním tlaku, na příjmu celé řady nejrůznějších anorganických prvků a organických sloučenin ve vzájemně vyváženém poměru, na kontaktu s druhými lidmi, na lásce, na slunečním záření, na vodě. Důležitý je hlavně ten vyvážený poměr. Moc vody škodí, málo taky. Potíž je v tom, že každý z nás má tento recept mixu života nastaven poněkud jinak a nikdo ho nezná dříve, než ho objeví. Navíc se často s věkem mění. Někdo experimentuje s drogami, někdo se střídáním partnerů, někdo začne chodit do posilovny, jiný zasedne doma k televizi. Nikdo z nich to nepřežije, ale někteří svou rovnováhu naleznou. Vinou nedostatku věrohodných informací o drogách se rovnováha v této oblasti hledá těžko a nejeden adolescent pak snadno podlehne dojmu, že drogy jsou strašidlo pro malé dětičky. Protože to, co slyšel o konopí a Extázi doma, z médií nebo ve škole, byly většinou pěkný nesmysly, často neslučitelné s jeho osobní zkušeností. Takže proč by to s heroinem mělo být jinak? Na drogách je nejnebezpečnější naše neznalost.

Pokračovat na článek


Ženy jsou silné bytosti

"To je přece pro ženu přirozené!" Nebo naopak: "To je neženské, to se pro ženu nehodí!" - Takové výkřiky, někdy autoritativní, jindy zhrozené a pohoršené, ale v každém případě usměrňující a vykazující do těch správných mezí, slýcháme my ženy na svoji adresu dost často. Troufám si říct, že pravděpodobně častěji než muži. I když jsem nedávno viděla dvě rázné babičky, jak si tropí žerty ze vzorného mladého otce, který nesl svého potomka ve vaku na břiše. Je to zvláštní, jak často cítí muži potřebu - danou patrně jejich historickou úlohou autorit, učenců a vůbec racionálních, definujících a škatulkujících bytostí - nás ženy poučovat, co to vlastně znamená být ženou, co je pro ženy přirozené, nebo co je typicky ženské chování... Ne že by to mysleli zle! Ale často jsou takříkajíc dost mimo. Ráda bych tady pro inspiraci uvedla pohled jaksi "z druhého břehu" - názory, ke kterým jsem se propracovala po letech četby, diskusí i pozorování života kolem sebe, včetně svého vlastního. Ženy jsou silné bytostiV evropské kultuře se v uplynulých staletích tradovalo, že žena je - nebo má být - křehká, jemná, slabá, a tím pádem poddajná a submisivní bytost. Různí myslitelé se snažili zdůvodňovat mužskou dominanci tím, že žena má od přírody slabší fyzickou konstituci a není ani schopna takového rozumového výkonu jako muž. (Pokud by se ovšem ukázalo, že je některá žena stejně fyzicky silná a rozumově výkonná jako průměrný muž, zhrozili by se a označili by ji za hříčku přírody, neboť by tím přišla o svůj největší poklad - své ženství.) Ostatně většina filozofů se spokojila se zdůvodněním, že průměrný muž má nad průměrnou ženou fyzickou převahu, a tak žena bude poslouchat - a basta. V pozadí toho všeho se skrývala znatelná hrůza z chaosu, který by nutně nastal, kdyby nebylo jasné, kdo je tady pánem a šéfem - a zajímavé je, že tato fobie se týkala specificky žen. Muži vynalezli demokratický systém, ale zase jen pro muže; ženy do něj jaksi vpustit nechtěli. Zřejmě proto, že s tak nevypočitatelnými bytostmi, zmítanými emocemi, instinkty, hysterií a lunárními cykly, nemůže být rozumná řeč.A jaká má být tím pádem správná žena? Ovladatelná, to jest křehká, jemná, slabá a poddajná. Vždycky to ale takhle nebývalo. Vzpomeňme si na silné a mocné postavy bohyní, které přetrvaly z předpatriarchální éry, než se vlády ujali mužští bohové - prototypem je egyptská bohyně Isis. Z ještě dávnější doby pocházejí známé sošky bohyní typu "Venuše" - mají zdůrazněné mateřské rysy a symbolizují Matku Zemi, která patrně bývala ústředním božstvem.Je celkem jasné, že přírodní výběr by žádné křehkosti, slabosti a submisivitě ani přát nemohl. Neexistuje živočich, u kterého by samička pouze unyle vzdychala, obdivně hleděla na samečka, byla na něm plně závislá a čekala, až všechno zařídí za ni a vydá jí pokyny, co smí a co nesmí dělat. S tím by se onen biologický druh daleko nedostal. (Ostatně nesmyslnost mýtu o křehkosti žen je dobře vidět z faktu, že žijí o několik let déle než muži a jsou odolnější k řadě chorob.) Patriarchální myslitelé snad dokonce pokládali stav ženské slabosti, bezmoci a závislosti na mužích za jakousi civilizační vymoženost, "pokrok". Smyslem civilizace ale snad není připravit půlku lidí o samostatnost a možnost svobodného rozhodování!Zdá se však, že mužům bezmocné ženy připadají eroticky přitažlivější - vezměme si například podvazování nožek v Číně, kdy ženy sice nemohly chodit, ale měly drobná, eroticky působící chodidla, anebo škrtící a deformující korzety v Evropě, vytvářející erotický štíhlý pas, ale znemožňující zdravé dýchání a správnou funkci vnitřních orgánů. Anebo různé ženské hábity a dlouhé sukně znemožňující dostatek zdravého pohybu!Proč to tak je? Tohle by měl zkusit zodpovědět nějaký muž. Znamená ženina bezmocnost povzbuzení pro jeho ego a tím i pro jeho libido? Jsem toho názoru - a v současných českých rodinách to ostatně dost často vídáme - že pro ženu je přirozené být silnou mateřskou postavou, která se bije za své děti jako medvědice, nastoluje všem členům rodiny pevný domácí řád a vůbec drží pevně v rukou otěže komunity svých nejbližších. Uvědomme si, jaká je škoda vyplýtvat tyto vlohy na (často se vzpouzející) členy nejužší rodiny. Tyto energicky mateřské typy žen mohou být třeba skvělými starostkami obcí nebo šéfkami nejrůznějších organizací - a všimněte si, že jim obzvlášť sedí práce s tak početnou skupinou lidí nebo tak rozsáhlou firmou, jaká ještě neztratila "přirozený rozměr".Zdá se, jako by se ženy rády zaměřovaly na konkrétní cíle, o kterých mohou mít osobní přehled, a na hmatatelné a viditelné výsledky. Snad i proto (v důsledku opravdové ženské přirozenosti a nejen následkem toho, že je muži na skutečně prestižní a výnosné pozice nepustí) málokdy ženy vidíme ve vedení mamutích podniků, kde se běžně hází miliardami; tady už onen "lidský rozměr" chybí, a pokud si žena takovou pozici vydobyde a zvládá ji, pak si troufám předpokládat, že v ní využije spíše své mužské sklony. 

Pokračovat na článek


Učitelé a Internet

Kdysi se to jmenovalo dálkové, dnes distanční studium. Na pedagogické fakulty docházejí učitelé z praxe, aby si dalším studiem zvýšili kvalifikaci. Z učitelky mateřské školy na učitelku prvního stupně, z prvního stupně na druhý.Ten, kdo vede semináře dálkařů, má velikou výhodu, informace nejen předává, ale také je získává. A protože vedu semináře mediální kultury, ptal jsem se studentů - učitelů, jak jsou na tom s počítačovým vybavením na školách a Internetem.Mé poznatky nejsou a nemohou být statistikou. Jde o výsledky diskusí a můj výsledný dojem. Tak tedy:Už konečně není škola, na které by nebyly počítače vůbec.Najdou se malé vesnické školy, kde má PC jenom ředitel a účetní, v T602 se vypisují různé doklady i interní nařízení a vede se DOSácká účetní evidence.Druhým stupněm vybavení jsou jeden až tři počítače, které už pracují na platformě Windows, od 3,1 po Millenium, (většinou WIN 85, těsně následovaný WIN 88) bez připojení na Internet.Takových škol je stále ještě hodně. A dělí se ještě na ty, ve kterých se aspoň vybraná skupina žáků věnuje pod vedením „osvíceného“ pedagoga základům ovládání informačních technologií, a na školy, ve kterých se dělá na PC administrativa a druhé PC má jenom pan ředitel. (...a hraje na něm tajně v pracovní době počítačové hry - tato informace nebyla ojedinělá ).Dle mého odhadu asi 50 % škol má odděleno PC pro správu školy (1-3 počítače) a pro potřeby výuky (5 - 10 počítačů). Většinou jeden počítač je napojen telefonní linkou na Internet. Je zajímavé, že bylo pro pedagogy těžké odpovědět na otázku, zda mají na škole síť. Pokud ji mají (a zasíťovaných PC není málo), většinou si to neuvědomují. Až z otázek jako „Z kolika počítačů se lze napojit na Internet? Může se najednou napojit více uživatelů?“ bylo možné zjistit, jakým způsobem vlastně s Internetem komunikují. Pokud jsou ve školách počítačové učebny, děti se s informačními technologiemi pracovat učí, ale s obrovskými rozdíly v obsahu výuky: většinou jenom zvládání textových editorů, tabulkových kalkulátorů, orientaci na Internetu, e-mailování a chatování, ale v několika málo školách i základy tvorby www stránek a mají dokonce na síti takové stránky vystaveny a stále je aktualizují.V těchto učebnách se pracuje i s multimediálními výukovými programy, ale takový vzorový příklad práce s informačními technologiemi je opravdu výjimkou. Mnohem častěji se setkáváme s dosti chaotickým způsobem, jak děti seznamovat s počítači, a často je chápána počítačová učebna jako prostor, kde se hrají počítačové hry; samozřejmě s vědomím pedagoga. Onen pedagog ví nebo by aspoň měl vědět, že 90 % počítačových her je nelegálně vypalovaných, že jde o kradený software.Kdyby se přišlo na to, že žák ukradl v samoobsluze housku za korunu, bylo by z toho jistě vyšetřování a disciplinární stíhání. Kradený software nikoho nevzrušuje, i když jde o částky tisíc a více korun. (Je příznačné, že nejvíce kradeného softwaru je v Rusku, nejméně v USA a my se držíme v popředí postkomunistické Evropy. Jde o etický problém, nad kterým by se měli zamyslet i naši učitelé.)Nedávný summit Evropské unie v Stockholmu určil priority EU na příští léta: Unie se má soustředit na problémy stárnutí obyvatelstva a kandidátské země mají na příštím summitu prokázat, jak zavádějí Internet do škol.Právě se mi vynořil v hlavě starý vtip z období studené války. Ptali se západní novináři sovětských stratégů, jak jim dopadly zkoušky ohlašovaných raket s plochou dráhou letu. Jak jim létají? A Sověti odpověděli: „Plocho, tavarišči, plocho.“Tak abychom nedopadli podobně.

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


9 základních manažerských a obchodních dovedností, s kterými budete produktivnější

Nároky, které na nás kladou naše zaměstnání, neustále rostou. Pokud nechceme neustále posunovat hranice pracovní doby na úkor svého osobního života, musíme se naučit lépe využívat zákonem stanovenou dobu a být efektivnější. Existuje řada základních manažerských a obchodních dovedností, které nám v tom mohou hodně pomoci…Správný management hraje zásadní roli pro úspěch v práci i podnikání. Proto je kvalita a odborná úroveň vedoucích pracovníků, kteří provádějí důležitá rozhodnutí, zavádějí opatření a přebírají kontrolu nad všemi vstupy i výstupy, pro chod podniku klíčová. Dovednosti, které manažeři potřebují ke své práci, nejsou prospěšné jenom pro ně, ale hodí se i všem ostatním lidem, kteří mají zodpovědnou a náročnou práci a záleží jim na jejich výsledcích.Naučte se určovat priorityRozdělování pořadí úkolů podle priot je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak zvýšit svoji produktivitu. Jestliže řešíte, co byste měli udělat jako první, zaměřte se především na to, co je nejdůležitější. Vždy je důležité umět posoudit, které úkoly mají z hlediska fungování podniku největší význam a podle toho jim přiřadit pořadí splnění. Umění určovat správně priority věcí je pro efektivitu práce klíčové; pokud se to naučíte, vždy dokončíte správný úkol ve správnou dobu.Zorganizujte si svůj časPokud chcete víc stihnout, musíte dřív vstát, to je základním pravidlem úspěšných lidí. A druhé klíčové pravidlo zní: „Splňte úkol teď, ne později.“ Odkládáním věcí ztrácíte čas a energii, neboť vědomí, že máte před sebou úkol, do kterého se vám nechce, vás zbytečně vysiluje. Naučte se plánovat si svůj čas, tak zvládnete více práce a budete efektivnější. Nemáte-li plán, často vás splnění několika prvních úkolů ukonejší, takže uvěříte, že už jste toho udělali hodně a můžete si dát chvíli pauzu. Nevěřili byste, kolik času tímto způsobem denně ztrácíte. Jsou to celé hodiny! Detailní plán úkolů vám pomůže sledovat svoji činnost v průběhu dne a tím i pokrok, kterého jste během pracovní doby dosáhli. S přestávkami to nepřehánějte – přestávka slouží k odpočinku a k osvěžení mysli, její protahování vás zbytečně vzdálí od pracovních úkolů a návrat k práci pak pro vás bude obtíženější.Naučte se rozlišovat, kdy říci „ano“ a kdy „ne“Zdá se to snadné, ale v praxi to pro každého snadné není. Mnoho lidí neříká to, co si opravdu myslí, a má k tomu řadu důvodů. Většinou nevěří svému názoru nebo se obávají, že když přiznají, že si myslí něco jiného než ostatní, že jim to ublíží v kariéře.Nesmíte se bát stát si za svými názory. Pokud se budete bát myslet jinak než druzí, budete vždy ve vleku ostatních. Nebojte se říci „ne“, když něco nechcete nebo nemůžete udělat, na tom není nic spatného. Nezapomeňte, že své hranice si určujete vždy sami.Myslete vždy na výsledek, kterého chcete dosáhnoutDobří obchodníci mají vždy jasnou představu o cíli, kam se chtějí dostat za den, za týden, měsíc nebo dokonce za rok. To jim pomáhá soustředit se a hledat cesty k dosažení tohoto cíle. Jestliže si stanovíte, co musíte udělat, a přesvědčíte sami sebe, že to musíte udělat, nemůžete skončit v polovině, protože máte pocit, že už jste toho udělali dost. Pracujete tak dlouho, dokud nedosáhnete toho, co jste si předsevzali. Také to znamená věřit, že jste schopni dosáhnout toho, co jste si naplánovali. Proto chcete-li být úspěšní, zvykněte si plánovat množství práce, kterou chcete za daný časový úsek splnit. Pokud to neuděláte, uděláte vždy jen polovinu nebo dokonce ještě méně toho, co byste udělat mohli.Věnujte čas vzdělávání a hledání nových metod a cestInformace najdete všude kolem. Nejenom ty, které se můžete naučit ve škole, ale i takové, které získáváte svou vlastní zkušeností. Produktivní lidé se vzděláním nikdy nekončí. Vyhledávají takové koníčky, které každý den podporují jejich růst. Hledají, vzdělávají se, experimentují. Jsou otevření novým věcem, které by jim mohly pomoci dostat se dál po stránce odborné, psychické, fyzické i emocionální.Používejte správné pracovní nástrojePracovní vybavení může zvýšit úroveň vaší produktivity a maximalizovat efektivitu vaší práce. Mobilní telefony ačkoli nejsou objektivně vzato nezbytné pro většinu činností, jsou neocenitelným pomocníkem pro operativní řešení problémů a jednání s týmem například při práci na teamových projektech. S rozvojem technologií vznikají nové a nové aplikace, které jsou velmi praktické a užitečné, protože pomáhají sledovat, řídit a organizovat každodenní agendu a tak zvýšit celkovou produktivitu.Žijte dneškemProduktivní lidé si dokáží rozdělit den tak, aby se jim do něj vešly jak záležitosti pracovní, tak jejich soukromý život a hobby. Efektivita nespočívá v tom, že budete pracovat stále, že práci odevzdáte všechen svůj čas i svoji energii. To nikdy nefunguje dlouho, protože zásoby naší energie nejsou nevyčerpatelné. Snažte se plánovat si život tak, abyste vedle práce stihli i žít. Nemyslete jen na to, co bude někdy v budoucnosti, žijte teď. Harmonii mezi povinnostmi, odpočinkem a zábavou je nutné udržovat, protože jen tak se udržíte výkonní, motivovaní a v dobré kondici.Nebojte se nečekaných událostíNeočekávané záležitosti se mohou stát kdekoli, kdykoli a komukoli. Lidi z byznysu nečekané záležitosti nezaskočí. Jsou zvyklí rychle reagovat, rychle se vyrovnat s novými a nezvyklými situacemi. Díky častému řešení nových věcí se stávají odolnějšími a silnějšími a snáze se vyrovnávají s nepříjemnostmi.Buďte systematičtíKrása přichází zevnitř a stejně tak je to se systémem a pořádkem. Systém a pořádek musíte mít v sobě, jinak se vám nikdy nepodaří ho dlouhodobě udržet. Systematičtí lidé vědí, jak udržet vše na svém místě. Milují seznamy a s láskou si plánují a organizují své věci. Mají vždy plné ruce práce, aby vše roztřídili do správných kategorií tak, aby vše bylo vždy na svém místě.Pořádek a systém vám pomáhá šetřit čas. Divili byste se, kolik času denně věnujete hledání věcí, nemluvě o tom, kolik vám to bere sil. Vytvořte si systém ukládání věcí v počítači, na pracovním stole i v zásuvkách a naučte se udržovat si ve věcech pořádek.

Pokračovat na článek


Jak v práci zazářit ale nevyhořet

Určitě si pamatujete na svůj první den ve vysněné práci. Tak dlouho jste o ni stála a usilovala a najednou je tu, vybrali si Vás! Z tolika kandidátů, kteří se o ni ucházeli, jste ji nakonec získala Vy. Cítíte ten pocit výjimečnosti, zadostiučinění a hlavně nadšení. Ano, to nadšení z každé nové informace, kterou se dozvídáte ze vstupního školení, od šéfa a kolegů, z poskytnutých manuálů či pracovních postupů…a co teprve, když se pustíte do samotné práce. Té vytoužené, úžasné a zajímavé práce. Jdete do všeho s chutí a odhodláním podat ten nejlepší výkon, přičemž nejlepší rozhodně neznamená 100 % – Vy jste přece mnohem lepší.Práce Vás nesmírně baví a jde Vám, začnete v ní trávit víc a víc času. Vaším večerním společníkem se stává stále častěji počítač, který nevypínáte ani ve svém volném čase. Nejdříve jde o jeden víkend v měsíci, poté dva a po čase bez práce neodjedete ani na wellness víkend s kamarádkami. S kamarádkami, které jste v poslední době moc často neviděla a které začínají mít kousavé poznámky, že to s tou prací přeháníte. Ale co ony o tom vědí? Ano, jela jste hlavně proto, že Vám pobyt koupily jako dárek a na Vaší účasti trvaly, ale ony přece nemůžou pochopit, jak je projekt, na kterém zrovna děláte, důležitý, a že se „Vaše“ společnost a kolegové bez Vás prostě neobejdou. Zaměstnání je pro Vás přece vším. Copak si neuvědomují, že pracovat prostě musíte, že když nepracujete a věnujete se něčemu jinému, převládá ve Vás pocit viny a následně se dostaví stres? Stres z promarněných hodin, natožpak dnů. Celou tuto víkendovou akci Vám byl čert dlužen a je pro Vás spíše trestem.Měsíce, které vyplňujete pouze prací, pomalu ale jistě plynou a Vy po čase začnete pociťovat obrovskou únavu. Jste podrážděná. Už si ani nevzpomínáte, kdy jste byla naposledy na rande nebo viděla svou nejlepší kamarádku. Vlastně je Vám to jedno, její problémy Vás přece už dávno přestaly zajímat. Nějak Vás nebaví už vůbec nic, v noci dobře nespíte a ráno Vás bolí hlava. Co Vás ale opravdu trápí, je pocit zklamání z práce. Máte pocit, že neustále děláte to samé, každý den stejné tváře, které Vaši snahu nikdy neocení, stejné rituály, stejná rutinní činnost. Nic Vás nemůže překvapit, už dokonce víte naprosto přesně, co Vám šéf odpoví. Přijde čas odměn a Vy jste si jistá, že Vás jako obvykle jedna nemine. Nikdy jste mezi odměněnými nechyběla. Ale tentokrát vaše jméno nezaznělo. Šok. Zklamání. Rozčarování. Má Vaše práce vůbec nějaký smysl? Říkáte si „Proč se mám vůbec dál snažit“? Začínáte vykonávat práci mechanicky, děláte chyby…Po čase přijde rozhovor se šéfem, že už z Vás necítí nadšení jako dřív. Jaké nadšení proboha?! Kdyby věděl, jak moc se musíte přemáhat, abyste zakryla svou otrávenost, nebo dokonce vykouzlila na tváři úsměv. A jak strašně moc se musíte přemáhat, abyste vůbec vstala z postele a do práce došla! Ano, přemůžete se, ale máte náladu pod psa a zkažený celý den. POZOR! Pokud v tom budete takto i nadále pokračovat, mohlo by se Vám stát, že jednoho dne z postele nevstanete vůbec a budete potřebovat odbornou pomoc lékařů.Poznáváte se v prvních řádcích příběhu nebo spíše na jeho konci? Doufám, že v prvních. Příběh totiž popisuje klasický průběh syndromu vyhoření.Pojem „Vyhoření“ pochází z anglického „Burn out“. Do psychologické terminologie jej zavedl psychoanalytik Hebert J. Freudenberger, který jej použil ve svém článku, který pojednával o vyhoření u personálu léčebných zařízení.„Burn out neboli syndrom vyhoření se projevuje emočním vyčerpáním a redukovanou výkoností u lidí, kteří po delší dobu měli mnoho pracovních kontaktů s jinými dospělými i nedospělými osobami (např. pedagogové, lékaři, manažeři).“Každý z autorů, kteří se této tématice věnovali, uvádí různý počet fází, které i odlišně nazývá. Jednoduše jde o to, že lidé, kteří vstupují do nového zaměstnání nebo zastávají novou profesi, se do této činnosti vrhají s nadšením ale často i nerealistickým očekáváním. Po nadšení však přichází stagnace, která pomalu přechází až do stádia frustrace. Zde už se začínají projevovat tělesné i duševní potíže. Z frustrace vede jen krůček k apatii, kdy se lidé trpící syndromem vyhoření snaží v práci pouze přežít a nemají potřebu se dále rozvíjet a sebevzdělávat.Příznaky vyhoření se postupně kumulují, až začnou dosahovat velmi vysoké intenzity a člověk pociťuje obrovskou únavu a pocit zklamání. Je tedy vyčerpán jak po tělesné stránce, tak i po té duševní.Mezi nejtypičtější příznaky patří:Popudlivost, rozmrzelostNedůvěřivostNeschopnost se radovatPocit viny, když dělám něco jiného než práciNervozitaNegativní až cynický postoj k vlastní práci i ke svému okolíPoruchy soustředěníChronická únavaNespavostNevolnostEkzémyBolesti hlavy, zadOslabení imunitního systémuDěsivé, že? Co tedy udělat proto, abychom nikdy výše uvedené nepoznaly na vlastní kůži?Relaxujte – nejlepší relaxace je ta aktivní. Věnujte se tedy čemukoliv, u čeho se budete hýbat a co Vám bude dělat radost. Nemusí jít rovnou o trénink na maraton, postačí například každodenní delší procházka se psem.Zvolte sebe na první místo.Life Balance – hodně se o tom v dnešní době mluví, ale hůře dělá. Je ale důležité vyvážit pracovní a osobní život, ať už jde o čas nebo energii, kterou budete věnovat práci a svému osobnímu životu.Naučte se chodit domů z práce každý den ve stejnou dobu a tzv. „s čistou hlavou“.Naučte se prioritizovat práci: opravdu to musíte udělat dnes???Neberte na sebe více úkolů, než zvládnete.Naučte se říkat NE.Naučte se říct si o pomoc.Nemějte na sebe a ostatní příliš velké nároky.Nepřebírejte odpovědnost za druhé.Dopřejte si kvalitní spánek.Dodržujte zásady zdravého životního stylu.Myslete pozitivně J Pozitivní myšlení udělá Váš svět lepším. Nikdy nezapomínejte, že to, co dáváte, se Vám vrací. Úsměvem to často jen začíná…Pokud jste tento článek dočetla do konce, jsem si jistá, že sama uznáte, že řídit se našimi tipy je mnohem jednodušší, než řešit projevy syndromu vyhoření. Prevence nás totiž vždy „stojí“ méně než náprava. Tak neváhejte a začněte s tím hned teď.

Pokračovat na článek


Jste vhodný typ pro podnikání?

Na první pohled se zdá, že být podnikatelem je pro člověka výhodnějším, než být zaměstnancem. Nejsme vydáni na milost a nemilost svému šéfovi, máme větší svobodu a můžeme výrazně ovlivnit svůj příjem. Je ale podnikání skutečně vhodné pro každého? Pojďme se podívat, co odlišuje podnikatele od pouhého zaměstnance:1. ZodpovědnostJako zaměstnanci máme život mnohem jednodušší, alespoň co se zodpovědnosti týče. Většinou pracujeme 8 hodin denně, a pokud se firmě nedaří, tak nás to až tak netrápí, hlavní je, že nám přijde výplata na účet včas. O nic víc se starat nemusíme. Pokud se nám však nedaří v podnikání, nemusí nám na účet přijít vůbec nic, v nejhorším případě tak možná exekuce.Je třeba si uvědomit, že jako podnikatelé zodpovídáme za osud celé firmy. A pokud máme zaměstnance, každým manažerským rozhodnutím ovlivňujeme osud nejen svůj, ale také lidí, kteří pro nás pracují, i jejich rodin. Jsme schopni takový tlak unést?2. Vždy najde řešeníJako zaměstnancům se nám občas nemusí chtít přemýšlet a jedeme si ve svých zajetých kolejích. Nikdo po nás nevyžaduje inovativní myšlenky či zefektivnění firemních procesů – pokud tedy zrovna tohle není náplní naší práce. Spousta lidí se spokojí se závěrem „jinak to dělat nejde“ a tím to pro ně končí. Nechtějí se zamýšlet dál. Podnikatel si takový luxus dovolit nemůže. Musí přemýšlet jinak. Inovativně. Větu „to nejde“ změnil na větu „vždycky všechno jde“. Dokážete to i vy?3. Motivace a disciplínaJako podnikatelé si určujeme sami, co, kdy a jak budeme dělat. Nestojí nad námi žádný šéf, který by hlídal dodržování pracovní doby nebo plnění pracovních úkolů. Sami rozhodujeme i o tom, jak naložit s vydělanými penězi a k čemu je použít. Nejsou to vždy snadná rozhodnutí, i když tak mohou vypadat. Rozhodnout se správně vyžaduje velkou sebedisciplinu a velkou motivaci něco úspěšného a velkého vybudovat. Někteří začínající podnikatelé doplatí na svůj první úspěch. Podaří se jim vydělat slušné peníze a v tom okamžiku zapomínají, že je dál třeba tvrdě pracovat. Že jejich osobní přání nejsou rozhodující a že přednost mají potřeby podniku. Jste dostatečně disciplinovaní a dokážete sami sebe namotivovat?4. Umí znovu vstátŽe je to v podnikání jako na houpačce, o tom není žádných pochyb. Doba se mění, trendy se mění, mění se potřeby zákazníků. Produkty, které od nás zákazníci nakupují dnes, už zítra nikoho zajímat nemusí. Kde ještě včera nebyla žádná konkurence, dnes existují desítky firem. Jste připraveni na prohry a neúspěchy? Jste připraveni na to, že si občas sáhnete na dno? Dokážete znovu vstát a jít dál?5. Používá selský rozumSetkali jste se například na vysoké škole s profesorem, který měl tři tituly před jménem, dva za jménem, ale přesto jste si při přednáškách říkali, že je v praktickém životě asi nepoužitelný? Tak přesně tak by podnikatel neměl vypadat. Podnikatel musí být člověk především praktický. V podnikání nejde o to, kolik titulů člověk má, ale jak je schopen používat zdravý úsudek a „selský rozum“. Není nutné vědět, co je to integrál, ale musí být jasné, že „1+1=2“.6. Žije svou pracíNěkteří lidé se do podnikání vrhají pouze za vidinou peněz. Rádi by zněkolikanásobili svůj měsíční příjem, ale zároveň stále chtějí pracovat jen 8 hodin denně. Jste-li i vy ten typ, je lepší to rovnou vzdát.Podnikatel nikdy nekončí. Svou prací žije a myslí na ni ve dne v noci. Pokud tomu tak není, těžko může dosáhnout velkých úspěchů. Ano, znám podnikatele, kteří pracují jen několik hodin denně. Ti si ale už díky svému úsilí vybudovali fungující impérium, kde už tolik být nemusí. Dostat se však na takovou pozici trvá spoustu let a bez zmíněných vlastností se nám to asi těžko podaří.A jaký je tedy závěr?Není rozhodující, zda nás podnikání láká, protože to vypadá jako mnohem svobodnější povolání. Je třeba vyhodnotit, zda na to skutečně máme morálně volní vlastnosti. Pokud o podnikání uvažujete, zkuste se zamyslet, jaké jsou vaše osobní dispozice, jaké máte přednosti a jaké jsou vaše slabé stránky. Jste schopni je sami ovlivnit? Do jaké míry? Můžete také využít služby personálních koučů, kteří vám mohou ve vašem osobním rozvoji pomoci.

Pokračovat na článek


Chci být podnikatelem nebo zaměstnanecem?

Každý jsme naprosto odlišný, a přesto nás všechny bez rozdílu jedna věc spojuje – musíme se nějak uživit.  Složenky, čekající ve schránkách moc nezajímá, odkud peníze na jejich pokrytí bereme, důležité je je zaplatit.  Jak si ale vydělat tolik, aby peníze nepokryly pouze účty, ale také nám zbylo něco navíc? Jak tedy na takovou otázku odpovědět? Ve škole nám všichni vtloukali: „Dobře se uč, ať si najdeš slušné zaměstnání“. Je však „slušné zaměstnání“ skutečně takovým ternem či je výhodnější raději se osamostatnit a začít podnikat?Nejčastější důvody, proč se lidé nechávají zaměstnat„Práce na HPP je pro mě jistota“. Touto větou argumentuje cca každý druhý člověk, který je zaměstnancem. V dobách těžkého socializmu by určitě 100% lidí s touto větou souhlasilo, dnes už by to bylo podstatně méně. Dejme tomu, že jsme měli štěstí a pracujeme například v nadnárodní společnosti. Je to ale vážně terno? O našem budoucím osudu rozhoduje nejen náš přímý nadřízený, ale i jeho přímý nadřízený a několik dalších nadřízených nad nimi. A nejen oni. Pak tady máme celou „grupu“, která nemusí mít vůbec sídlo v naší zemi a ze dne na den se může stát, že se rozhodne trh v České republice uzavřít a přesunout jinam, kde jsou nižší náklady. V takové chvíli můžeme být sebelepšími pracanty, ale o svou jistou pozici přijdeme, aniž bychom proti tomu mohli něco udělat.„Mám jistý příjem, se kterým můžu počítat“. A opět tu máme jistotu, tentokrát pravidelného příjmu. Kolik z nás si však říká, že je jeho práce dostatečně ohodnocena? Kolik z nás si říká, že pracuje dvakrát tolik a lépe než náš kolega, který má však každý měsíc na výplatní pásce tu samou částku, jako my?    A další věcí je, jak se naše výplata v čase mění? Roste? Je stále stejná? Nebo nedejbože klesá?„Placená dovolená, nemocenská a stravenky“.  V tomto ohledu je býti zaměstnancem nepochybná výhoda. Víme, že když vyrazíme na vysněnou dovolenou do Jugoslávie, na kterou šetříme celý rok, dny, kdy v práci chybíme, máme zaplaceny.  A to se vyplatí.Nejčastější důvody, proč lidé chtějí podnikat„Nevěříme v jistoty“. Jako podnikatelé víme, že jediní, v kom můžeme mít jistotu a na koho se můžeme stoprocentně spolehnout, jsme my sami.  Jsme sami sobě svými šéfy, ať už dobrými nebo špatnými, náš osud je pevně v našich rukou. V případě, že se nám nezadaří, nemůžeme svalovat vinu na svého nadřízeného či na vedení společnosti, můžeme vinit maximálně tu osobu, kterou den co den vídáme v zrcadle.„Nechci mít fixní plat“. Pro někoho může být neuvěřitelné, že by někdo něco takového nechtěl. Každý přece chceme peníze. To ano, fixní plat nám však zajišťuje jak spodní hranici, pod kterou se nemůžeme dostat, tak i horní hranici, kterou nemůžeme překročit. V zaměstnání nám proto dost často chybí motivace dělat něco navíc, když víme, že jsme placeni za 8 hodin práce a i když uděláme něco navíc, ohodnocení za to patřičně nebudeme. Když podnikáme, každá práce navíc se počítá. Můžeme si vydělat trojnásobek našeho nynějšího platu, stejnou částku, ale také se můžeme ocitnout na nule. Vše je jen o našich schopnostech, možnostech a štěstí.„Sám sobě šéfem“. Každý máme jinou povahu. Pro někoho je dost obtížné být zaměstnancem a akceptovat někoho, kdo nám říká, co máme dělat. Pro některé muže může být náročné, když je jejich šéfovou žena. Někoho v zaměstnání zase frustruje, že inovace, které navrhuje, musí projít schvalovacím procesem přes X oddělení a musí být v souladu s X procedurami, které se mnohdy navzájem vylučují. Většinou naše veškeré úsilí končí na oddělení financí, kde mají již na dveřích nalepeno „Není budget. Na nic. Zkuste to jindy.“A jaký je tedy závěr?Především musíme vyhodnotit své osobnostní předpoklady a vyjasnit si priority. Býti zaměstnancem je mnohdy práce jen na 8 hodin denně, kdy odcházíme domů s relativně čistou hlavou. Být podnikatelem není jen zaměstnání, ale životní styl. Prací se zabýváme den co den, bez ohledu na to, zda je den, noc, všední den či víkend. Každý není ochoten podstupovat riziko podnikání, především v momentě, kdy není zodpovědný jen sám za sebe, ale i za zbytek rodiny. Nemusíme se také pohybovat zrovna v odvětví, kde je podnikání snadné. Založit si třeba vlastní elektrárnu není jen tak.  Vše je to zkrátka o nás, jací jsme, jakým způsobem chceme žít, co od života čekáme a co všechno jsme ochotni pro to obětovat.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Spíte dobře?

Nemáme to věru vůbec jednoduché. Život se zdá být stále hektičtější. Náš běžný pracovní den na nás klade stále větší nároky. Musíme se hodně otáčet, abychom pokryli své existenční, společenské případně luxusní nároky. Jednoduché to nemáme ani co se týče vtahů: slušného člověka aby jeden pohledal, natož aby ho donutil s námi žít ve společné domácnosti. A když už se to nakonec podaří, začíná to nejtěžší, co vůbec lze – život v páru. A to je teprve problémů a stresů!Všechny ty problémy se na nás samozřejmě projevují. Aby toho nebylo málo, musíme totiž ještě být krásné a navíc v pohodě. Jak to ale při tom všem udělat?Je jasné, že čím větší si dopřejeme zápřah, tím promyšlenější musíme mít způsob regenerace. Jinak zákonitě musíme zkolabovat. Nejdelší regenerací, kterou si dopřáváme každý den, aniž bychom si to uvědomovali, je náš spánek. Proto také velmi záleží, zda bude dostatečně kvalitní.Nikdo přesně neví, co znamená optimální doba spánku a jestli něco takového vůbec existuje. Jedna věc je však jistá – spíme proto, abychom dopřáli dostatek odpočinku svému tělu i své duši a cítili se ráno odpočatí a svěží. Proto nás samozřejmě zajímá, zda existují nějaké možnosti, jak svůj spánek zkvalitnit a využít dobu nočního odpočinku na maximum. Pojďme se tedy podívat, co pro to můžeme udělat:1. Respektujte své vnitřní hodinyJako všechno v přírodě jsme i my naprogramováni na určitý cyklus. To je také důvodem, proč máme problémy v momentě, kdy překročíme časové pásmo. Naše naprogramované časy vstávání a usínání jdou najednou proti hodinám, které najednou mají hodinovou ručičku stále na špatném místě.Ano, jsme naprogramováni nějakým způsobem, a buď toho můžeme využít ve svůj prospěch, nebo to můžeme ignorovat. Což děláme za určitých okolností všichni. Typickým případem je páteční nebo sobotní večer. Po dlouhém a únavném pracovním týdnu uděláme něco, co absolutně nerespektuje naše vnitřní hodiny a co jde přímo proti našemu vnitřnímu nastavení. Jak se taková akce asi projeví v pondělí ráno, když máme jít zase do práce? Budeme se cítit odpočatí a svěží? Nebo budeme ještě více unavení, než jsme byli v pátek?Základní pravidlo pro zdravý a osvěžující spánek zní: vstávejte každý den ve stejnou dobu bez ohledu na to, v kolik jste šli večer spát.2. Budujte si správné návyky pro zdravý spánekVětšina toho, co děláte ve večerních hodinách, pravděpodobně ovlivní kvalitu vašeho nočního spánku. Pokud si tedy před spaním dopřáváte bohaté večeře, intenzivní cvičení nebo dokonce kávu nebo energetické nápoje, asi to vašemu spánku příliš nepomůže. Tohle jsou ale věci, které jsou všeobecně známy, a slyšel o nich snad každý. Ale jsou i další věci, které váš spánek ovlivňují, ale nejsou tolik v povědomí, jako například že spát byste měli v klidném a tichém prostředí, že vaše ložnice by měla být dostatečně větratelná, že by v ní neměl být slyšet hluk z ulice, atd. Ale také že byste měli před spaním omezit působení „blue light“, neboli světla z počítačových a televizních monitorů před spaním.3. Vytvořte si vlastní rituályJe s podivem, jaký vliv mohou mít rituály na váš spánek. Zkuste se zamyslet, co všechno pravidelně děláte před usnutím. Pokud těmto činnostem dáte pevné pořadí a vytvoříte z nich systém, který budete pravidelně každý den opakovat (večerní hygiena, nastavení budíku, přečtení několika stránek z vaší oblíbené knihy, atd), vaše tělo začne postupně odesílat signály do mozku, že spaní už je blízko. Tak vaše podvědomí začne vaše tělo připravovat na spánek, který vás čeká. Uvidíte, že časem budete usínat rychleji.Někteří lidé používají také „spánkové aroma“, které vyvolává asociace na spánek. Ať už jde o vonný olej nebo vonné svíčky, jsou volně k dostání, takže si můžete vytvořit dostatečnou zásobu, pokud vám tato „spánková terapie“ pomáhá. I ji můžete zařadit do svého večerního rituálu. Pokud si zvolíte nějakou uklidňující nebo relaxační vůni, která vás neruší, bude určitě příjemné usínat v provoněné místnosti.4. Využijte sílu světlaNáš mozek je naprogramován tak, aby upadl do spánku, je-li ve tmě. Je tedy jasné, že nejlepší pro náš organizmus je spaní ve tmě nebo alespoň v šeru. Jak je to ale s probouzením? Podle této logiky ostré světlo udržuje bdělost. V praxi to tedy znamená, že pokud nás ráno budí ostrý zvuk budíku a musíme vstávat, ještě když je venku tma, znamená to pro náš organizmus velký šok a stres.Je-li to i váš případ a vaše zaměstnání vyžaduje vstávání v těchto nepřirozených podmínkách, uvažujte o možnosti pořídit si do ložnice stmívač a nastavit ho tak, aby ráno simuloval rozednění. Tak se vaše probouzení přiblíží běžným podmínkám, kdy vás budí denní světlo za oknem.5. Využijte v ložnici zenové prvkyJak to vypadá ve vaší ložnici? Máte všude dokonalý pořádek a perfektní systém? Nebo to u vás vypadá jako po výbuchu, všude je poházené oblečení, police jsou přeplněné knihami a časopisy nebo se tam dokonce válí prázdně plechovky od koly nebo od piva a další neidentifikovatelné „smetí“?Nevěřili byste, jaký vliv má na vaše pocity i na atmosféru v místnosti, zda je přeplněná nebo zda je v ní systém a pořádek. Jakmile se zbavíte věcí, které nepotřebujete, prostor získá více klidu a harmonie. Pokud jste v místnosti, kde na vás každá věc volá, že je s ní ještě třeba něco udělat nebo ji uklidit nebo jinak dořešit, nikdy nebudete v klidu. Nepořádek a neuspořádaný systém působí negativně a rušivě.Zamyslete se proto nad organizací věcí ve svém bytě nebo alespoň v místě, kde spíte. Uvidíte, že pokud uspořádáte věci tak, aby od vás už nevyžadovaly žádnou další akci, budete si moci svůj odpočinek v takovém prostoru více vychutnat.6. Připravte si kvalitní spánek už během dneUž vidím, co všechno se vám teď honí hlavou. Co to jako znamená? Jako že se budu celý den kontrolovat, abych se mohl v noci pořádně vyspat? To po mě snad nikdo nemůže chtít!!!Tak jsem to ale vůbec nemyslela. Myslím tím všeobecně zdravé návyky, které běžně zahrnujeme do svých dní a které mají vliv i na náš spánek. Především následující jsou určitě velkým přínosem při přípravě cesty od bdělosti k hlubokému spánku:• Cvičení a sport.Patříte-li k těm, kteří do svého denního rozvrhu zahrnou i pravidelné cvičení nebo jiný sport, pravděpodobně se vám úspěšně daří s jeho pomocí snížit hladinu stresu a uvolnit endorfiny. Časem se naučíte rozpoznávat, že se to projevuje večer, když usínáte snadněji, i ráno, když se odpočatí probouzíte.• Pestrá lehká strava.Pokud jíte přes den správné věci a zároveň se vyhýbáte nezdravým a těžkým jídlům, která zatěžují trávicí trakt, je velmi pravděpodobné, že večer budete klidnější a šťastnější, což také ovlivní váš spánek.• Kouření a alkohol.Kouření je nezdravé a navíc je to stimulant, takže je jasné, že na váš spánek má vliv i množství zapálených cigaret během dne. Pokud jde o alkohol, tak jeho vliv na kvalitu spánku byl rovněž prokázaný. Pijete-li moc, zatěžuje to vaše játra a ledviny a tato zátěž nedovolí vašemu tělu, aby se po alkoholovém večírku cítilo odpočinuté a svěží.Jedna sklenka vína před spaním však naopak může zlepšit jak vaše usínání, tak i vaše spaní. Stačí k tomu přidat příjemnou uklidňující hudbu, případně uklidňující vůni. Tím vším se sníží pocit napětí7. Spánková hygienaPokud si myslíte, že pojem „spánková hygiena“ odkazuje na večerní mytí nebo na míru čistoty během spánku, je to jen část pravdy. Spánková hygiena zahrnuje všechny podmínky, které přispívají k dobrému spaní:• Od pozdního odpoledne (4 až 6 hodin před usnutím) nepijte kávu, černý nebo zelený čaj, kolu ani energetické nápoje a omezte i jejich požívání během dne. Jejich povzbudivý vliv na organizmus ruší spánek.• Vynechejte večer těžká jídla, poslední pokrm zařaďte 3 až 4 hodiny před ulehnutím.• Váš spánek může zlepšit lehká procházka po večeři. Naopak cvičení 3 až 4 hodiny před ulehnutím může spánek narušit.• Po večeři už neřešte důležitá témata, která vás mohou rozrušit. Snažte se naopak nějakou příjemnou činností zbavit stresu a připravit se na spánek.• Alkohol před usnutím kvalitu spánku zhoršuje.• Kouření před usnutím narušuje kvalitu spánku, neboť nikotin rovněž organizmus povzbuzuje.• Postel i ložnici užívejte pouze k spánku (nebo k sexu), odstraňte z ložnice televizi, nejezte v posteli, nečtěte si, ani v ní přes den neodpočívejte.• V ložnici minimalizujte hluk a světlo a zajistěte vhodnou teplotu (nejlépe 18 – 20°C)• Uléhejte a vstávejte každý den včetně víkendu ve stejnou dobu plus mínus 15 minut).• Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Technologie

Boj proti hackerům není záležitost pro tajné služby

Výsledky práce skupiny, kterou jste vedl, když jste ještě pracoval u policie, nebyly pro "obyčejné smrtelníky" příliš viditelné. Můžete nám tedy o nich něco říci?Měli jsem dva cíle.Prvním bylo vytvořit podmínky pro boj proti počítačové kriminalitě u Policie ČR. V tom nejširším slova smyslu. Nejedná se jen o hacking, nebo špičkovou technickou kriminalitu, ale i o běžnou trestnou činnost, při které pachatelé využívají moderní technologie. V tomto směru se jistě nejedná o nic zajímavého - z hlediska občana. Myslím, že jsme byli úspěšní a řada věcí se podařila. V roce 2001 již je jen minimum policejních útvarů, kde by nedokázali objasňovat i složité případy a nebo alespoň nevěděli, kde dostanou potřebnou odbornou podporu.Druhým byl aktivní boj proti počítačové / informační kriminalitě. I přes to, že se stále více daří objasňovat řadu vysoce technických případů, nedaří se skutečně úspěšný boj proti počítačovým hackerům. Mohu-li něco označit jako svůj dluh, tak tuto problematiku.Dá se vůbec boj proti hackerům zvládnout nasazením konvenčních metod? Neměly by být při boji proti této kriminalitě nasazeny spíše tajné služby? Myslím si totiž, že jedině ony mohou disponovat prostředky na odhalení hackerů.Boj proti hackerům je vysoce technologická záležitost. Nejsem přesvědčen, že se jedná o práci pro tajné služby, protože ty se mají zabývat něčím poněkud jiným. Pokud se má skutečně efektivně bojovat proti takovéto, ale i jiným druhům hi-tech kriminality, je nutné na to vytvořit podmínky. To znamená hi-tech policisty podporované širokým technickým a odborným zázemím.Byl pro vás velký šok, když se cca před rokem na stránkách Ministerstva vnitra a Policie objevila stránka Binary division, na které bylo hned v úvodu napsáno "666% Dastych, 100% [dastych@mvcr]#"?Naprosto ne. Nesmíte zaměňovat webové stránky MV a Policie ČR s prací bezpečnostních složek. Tyto stránky jsou vytvářeny a administrovány v podstatě stejném režimu jako kdejaký civilní web. To znamená, že se o ně stará technická složka. Překvapením pro mě spíše bylo, když reakce této složky naprosto odpovídala nám dobře známému chování jiných správců webů napadených hackery. Tvářili se, že se v podstatě nic nestalo, že je to běžné. Nepřijali vlastní díl odpovědnosti za bezpečnost. Je to úplně stejné jako jinde, kdy se administrátor webového serveru snaží zbavit své odpovědnosti mlžením a odkazování na obecná fakta.Byl zodpovědný administrátor nějak potrestán?Jak jsem již řekl výše, nebyl a ani nemohl být. Pokud přesvědčíte vedení, že nejste na vině a že je to v podstatě normální, tak jste vyhrál. Upřímně řečeno, není to pro mne nijak veselé téma, protože mě to přesvědčilo o tom, že technický personál je všude stejný. Do té doby jsem se naivně domníval, že u MV to bude jinak.Proč jste odešel z funkce vedoucího Skupiny informační kriminality?Neexistuje žádný jednoznačný "pravý" důvod mého odchodu. Společnost je stále zvyklá na to, že od bezpečnostních složek se odchází až do důchodu. Já jsem prostě po dlouhých úvahách přijal rozhodnutí o svém dalším osudu. Rozhodl jsem se zásadně změnit svůj profesionální život.Již cca dva měsíce pracujete ve firmě PVT a.s. Jak jste tam spokojený?Já myslím, že na hodnocení spokojenosti je zatím příliš brzy.Co je náplní vaší práce, tedy "key account managera"?Řízení obchodních kontaktů naší společnosti se zákazníky a vyhledávání nových.Používáte doma často počítač, jestli jej máte?Ano, mám a používám ho poměrně často.Hrajete počítačové hry?Samozřejmě, jen prací člověk není stále živ. Moje žena může potvrdit :-). Podle mých zkušeností ho používám stejně jako každý jiný muž mého věku a profesionálního zařazení.Můžete vyjmenovat několik her, které vás v poslední době nejvíce zaujaly?Hraji především strategie, což není nic, co by mohlo zaujmout nějakého pařana.Máte také počítač připojen k internetu?Jistě že mám, podle mě by to jinak nešlo. Používám připojení přes standardní modem.Můžete uvést některé vaše oblíbené internetové stránky?Hledám hlavně informace, takže idnes.cz, finance.cz a odborně undergroung.cz. 

Pokračovat na článek


Pod nadvládou robotů?

Robot má zpožděníKdyž zalistujete v klasické sci-fi Já, robot od Isaaca Asimova a zároveň se porozhlédnete kolem sebe, dojdete zákonitě k závěru, že tu něco nesedí. Podle Asimova se měli kolem nás už několik let batolit roboti ,kteří by připomínali jednodušší verze robota R2-D2 z Hvězdných válek. Takový robot by uklidil, vypral, uvařil oběd a zalil květiny. Nebyl by to žádný Einstein. Jen těžko byste si s ním popovídali třeba o Kantově pojetí lidské důstojnosti. Jako kumpán, který neodmlouvá a nepeskuje vás, že jste nadrobili na koberec před televizí , by ale docela ušel.Jenže dnešní roboty jsou v podstatě jen hloupí nádeníci typu „přines, podej, podrž“. Také to pro nás nejsou „ti roboti“, ale „ty roboty“. Vnímáme je jako věci i z ryze gramatického hlediska. Nejsou to žádní kámoši do nepohody, ale tupé a pasivní „mašiny“.Asimov vydal svou knihu o robotech v roce 1950 a rok 2000 mu připadal jako dostatečně vzdálená budoucnost pro uskutečnění těch nejfantastičtějších vizí. S odstupem času se dá říci, že Isaac možnosti robotů i lidstva dost přecenil. Shodou okolností kladou současní odborníci naplnění svých nejtajnějších snů v oblasti robotiky rovněž do budoucnosti, od níž nás dnes dělí půl století. Jsou jejich vize založeny na solidnějších základech než fantazírování Isaaca Asimova?Skutečně inteligentní robot potřebuje do hlavy pořádný počítač nebo spíše elektronický mozek. Současné počítače použitelné pro konstrukci robotů zvládají miliardu operací za sekundu. Vzhledem k poměrům, jež vládnou v produkci robotů, jsou takové počítače skutečná „děla“. Robotům, kteří přivážejí ve velkých továrnách ze skladu surovinu a do skladu ukládají hotové výrobky, stačí strčit do hlavy počítač schopný provádět 10 milionů operací za sekundu. Takový robot je chytrý asi jako průměrný šváb. Není divu, že tito tupci hledají těžko uplatnění. Ve světě jich pracuje pouhých 10 000 a jejich výrobci se potýkají se značnými odbytovými potížemi.Obdobu robota R2-D2 bychom si ale nepořídili, ani kdybychom mu nacpali hlavu tím nejlepším, co současný elektronický průmysl nabízí. Takový robot by sice zvládal miliardu operací za sekundu, ale stejně by to byl jen „plechový tupec“, protože i hodně průměrný lidský mozek se během jediné sekundy vypořádá se stotisíckrát větší porcí úkonů.IQ ještěrky nebo myšiNěkteří vědci předpokládají, že s tím, jak poroste výkonnost a kapacita počítačů, se budou schopnosti robotů blížit schopnostem vyšších živočichů a nakonec zákonitě dostihnou a předstihnou schopnosti člověka. Odpůrci tohoto náhledu na umělou inteligenci předpokládají, že zdokonalování počítačů nás nakonec přivede ke zjištění, že možnosti počítačů jsou omezené a nemohou překročit určitou mez. Zdokonalování robotů podle skeptiků narazí na bariéru, která nedovolí, aby se roboti vyrovnali člověku. Z těchto dvou variant je pochopitelně lákavější ta první. Podívejme se, jakým tempem by se mohla naplňovat.Kolem roku 2010 předpovídají optimističtěji ladění odborníci nástup robotů s počítači schopnými provádět za sekundu 5 miliard operací. Tito roboti budou svým IQ srovnatelní s ještěrkou. Zdá se to málo, ale právě překonání této hranice v kapacitě umělé inteligence považují vědci za nezbytný předpoklad pro konstrukci „universálních robotů“ velikosti člověka, které bude možné naprogramovat k plnění širokého spektra jednoduchých úkolů. Tihle roboti se nebudou umět vypořádat s náhlými změnami a zvraty. Občas někde něco „zvrznou“ nebo uvíznou ve slepé uličce. Přesto by mohli zastat spoustu těžké a důležité práce v továrnách, obchodech, domácnostech, na polích nebo v ulicích měst.Po nich přijde druhá generace universálních robotů. Měli bychom se jí dočkat zhruba v roce 2020. Roboti této třídy si v hlavách ponesou počítače schopné provádět 100 miliard operací za sekundu. Co do pomyslného IQ snesou srovnání s myši. Hlodavci jsou sice hloupější než delfín, ale přesto zvládají spoustu věcí. Stejně schopní budou i roboti druhé generace. „Myší“ roboty bude možné trénovat a cvičit ke zvládnutí úkolů, pro které nebyli při výrobě naprogramováni. Robot se sám bude učit na základě negativních i pozitivních zkušeností. Když se vypořádá se zadaným úkolem rychle a správně, pak spotřebuje na splnění úlohy méně energie a bude se „cítit lépe“. Příště bude postupovat při zvládání podobného úkolu s obdobnou taktikou. Bude tak vlastně využívat zkušenosti, které při plnění úkolu získal. Naopak, pokud se mu něco nepovede (např. nesplní úkol nebo něco rozbije), bude se příště snažit, aby se vyvaroval stejné chyby. Roboti se tak budou ve svých výkonech sami pomalu, ale jistě zlepšovat.Chytří jako opiceNěkdy kolem roku 2030 se objeví třetí generace robotů „chytrých jako opice“. To bude o těchto robotech platit doslova a do písmene, protože budou vládnout inteligencí našich nejbližších živočišných příbuzných. K tomu je ale budeme muset vybavit počítači schopnými zvládnout impozantní porci 5 000 miliard operací za sekundu. Tito roboti už nebudou při učení odkázáni na metodu pokusů a omylů jako jejich hloupější kolegové z řad robotů druhé generace. Pomocí složitých počítačových modelů si budou své konání promýšlet na několik „tahů“ dopředu. Nejprve si zodpoví otázku: „Co se stane, když udělám tohle nebo tohle?“ Porovnají výsledky různých postupů, vyberou ten nejlepší a teprve pak se pustí do díla.Při rozhodování budou zohledňovat nejen přírodní zákonitosti, ale třeba i „společenské klima“. Robot třetí generace nebude zkoušet zvednout předmět, který je nad jeho síly. Předem si spočítá, jestli má šanci s břemenem pohnout. Bude také vědět, že to, co má odnést, se jmenuje stůl a že jej má přemístit z kuchyně do obýváku. Nebude to sobecký, do sebe zahleděný ňouma. Bude brát ohledy na lidi nebi i roboty kolem sebe. Nejen že je při stěhování stolu neporazí, ale bude vědět, že nemá stolem při pokládání prásknout, protože by k smrti vyděsil lekavou starou tetu nebo by probudil uřvaného kojence, kterého se matce konečně podařilo uložit ke spánku.Schopnost „modelování“ přinese uživatelům robotů iluzi, že jejich „plechový společník“ skutečně myslí, uvažuje a cítí. Takový robot vám koupí k svátku kytku a ještě přitom vezme v potaz, že nemáte rádi žluté tulipány. Nemusíte mu poroučet, aby vám pustil v televizi přenos derby Sparta versus Slávia, protože vám ho pustí sám od sebe, aby vám „udělal radost“.Chytřejší než člověkPo roce 2040 překročí počítače v hlavách robotů čtvrté generace robotů svou výkonností magickou hranici 100 000 miliard operací za sekundu. To jim umožní abstraktní myšlení a dodá jim to schopnost zobecňovat. Jejich „duševní software“ vyjde z programů, které se osvědčí u robotů třetí generace. Programy budou ale budou schopny sebezdokonalování v takové míře, že nakonec zcela jistě předčí duševní schopnosti svých lidských tvůrců. Odborníci na robotiku považují celý proces zdokonalování robotů bude jen za rekapitulaci evoluce lidské inteligence, i když v tomto případě bude vývoj probíhat milionkrát rychleji.Robot chytřejší než člověk přinese do lidské společnosti hluboké změny. Člověk už nebude ten, kdo ví všechno nejlíp. A nebude už také o všem rozhodovat. Naopak, značnou část zodpovědnosti a tudíž i s pravomocí přenese na roboty. Zřejmě vzniknou velké a prosperující společnosti, v kterých nebude zaměstnán jediný člověk.Optimisté předpokládají, že lidé neztratí vládu nad chodem věcí. Člověk by se podle nich měl soustředit především na formulování pravidel, jimiž se bude robotizovaný svět závazně řídit. Měl by si také pohlídat, aby se tato pravidla nestala jen pouhým cárem papíru. K čemu by byla lidská pravidla, na která by roboti otevřeně nebo skrytě kašlali? Představy optimistů tak trochu připomínají naivní vize autorů sci-fi z dob „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Naši prapotomci by měli trávit celé dny na společenských akcích, při rekreaci nebo umělecké tvorbě. My lidé budeme už dělat jen ty ušlechtilé věci a na hnusnou přízemní rachotu (i tu duševní) budeme mít roboty.Z té záplavy optimismu jde na člověka tak trochu strach. Najednou tady bude někdo, komu nebudeme vidět do hlavy. Budeme žít s roboty, jejichž duševní pochody nebudeme do důsledku chápat a nebudeme jim dost dobře rozumět. Co když se jim jejich role začne zajídat? Co když zatouží po rekreaci, společenských dýcháncích a umělecké tvorbě? Co když se začnou rozhlížet po někom, kdo by na a za ně pracoval? Co když proti nám začnou kout pikle? Můžeme si sice namlouvat, že zabudujeme do robotických mozků zábrany, které nedovolí robotům vystupovat proti zájmům lidstva. Kdo nám ale zaručí, že nás ti pekelně chytří roboti nakonec nedoběhnou?A tak možná nakonec přeci jen dojde na předpověď skeptiků. Roboti svými duševními schopnosti nikdy člověka nepřekonají. Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jim to ze strachu o své výsadní postavení ve světě prostě nedovolíme.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Poslední výlet na ostrov

Hřích stáří proslulého spisovatele, inspirace hippies, další utopická varianta či neobvyklý testament svérázného skeptika? Nejspíš od každého něco v sobě skrývá poslední román britského spisovatele Aldouse Huxleyho (1894-1963) Ostrov.Pála je fiktivní ostrov situovaný někam do severovýchodního cípu Indického oceánu poblíž indických Nikobar a indonéské Sumatry. Shodou historických a politických okolností se tam během posledního století díky osvícenému panovníkovi (a jeho dynastických nástupců) a přemýšlivému britskému lékaři (a jeho potomků), kteří společně vymyslí a nastartují komplexní reformy, konstituuje zvláštní společenské zřízení, zcela neobvyklým způsobem pečující o duchovní, kulturní i ekonomický rozvoj země i jejích občanů.Will Farnaby je anglický novinář, nacházející se – po nedávné smrti své ženy, na které měl nepřímý, ale velmi bolestný, podíl - právě v kritickém okamžiku svého života. Na Pálu přijíždí, aby se zde zákulisními jednáními pokusil získat licenci pro těžbu tamní ropy. Jednat musí se současnými vládci Pály (matkou a synem, který se má během několika dní stát plnoletým); ti jsou totiž pouze degenerovaným stínem předchozích generací reformních monarchů a od své země i jejích obyvatel jsou téměř plně odcizeni. Farnaby, podobající se svou směsí břitkého intelektu, skepse a cynismu postavám z ranějších Huxleyho románů (jako je např. Kontrapunkt), má v případě úspěchu zajištěnu provizi, která mu umožní zanechat náročné a v jeho případě morálně stále více destruktivní práce novináře. Jeho příjezdem na Pálu, kde se probere po ztroskotání své malé lodi, román začíná.Zcela v duchu Huxleyho předchozích prozaických knih nepřináší ani psychologicky dotažené postavy, ani napínavé dějové zápletky – jedná se totiž o typický román ideí. Sled platónských (většinou) dialogů představuje společenskou realitu Pály jako jakýsi duchovní antropologicko-historicko-kulturní bedekr s občasnými Farnabyho sebezpytujícími psychoanalytickými regresemi. Jako hlavní postava prochází různými segmenty společnosti – seznamuje se s historií, školstvím, vládou, filosofií, vědou, rodinou, náboženstvím, zdravotnictvím, ekonomikou, uměním…Setkává se s příslušnými lidmi a klade jim “novinářské” - někdy až velmi naivistické - dotazy, jeho partnery ochotně a obsáhle zodpovídané. On sám se sice v průběhu románu vyvíjí: na jeho konci je Pálou nadšen a díky místním duchovně–psychoterapeutickým technikám, které jakoby mimochodem poznává, je schopen překonat i některé své vnitřní problémy. Ale ve vztahu k Pále jde o vývoj spíše pod tíhou důkazů či informací než nějakým opravdu přesvědčivým vnitřním procesem.Děj je situován do autorovy současnosti (kniha vyšla poprvé v roce 1962) a líčí poměry na ostrově těsně před jejich násilným ukončením – již zmínění titulární vládci Pály nemají pro pokračování či udržení nastoupeného kursu vlohy ani zájem a spojí se s diktátorem sousedního, rovněž fiktivního, Rendangu (jakéhosi silně autoritářského alter ega ideální Pály) plukovníkem Dípou, který ostrov v samotném závěru knihy obsadí. Konci románu by ostatně neuškodila menší polopatičnost, stačilo vynechat poslední dvě stránky.Svoji zkázu má ovšem ostrov zakódovanou již od počátku v sobě: je to malá (a často ještě naivní) znalost vnějšího světa, neschopnost čelit zlu a uvědomovat si ho i v jeho hlubších rozměrech a také jakákoliv absence sebezáchovné akce, tj. konkrétních činů na svou obranu. Své vypovídá také v závěru řečené: “jedna noc zničila sto let práce”…Stěžejní oblastí, na které jsou reformy postaveny, je výrazný důraz na výchovu, a to nejenom dětí, ale ve skryté a neautoritářské formě i dospělých. Projevuje se to osobitými formami školní výuky (částečně inspirované různými variantami alternativního školství), uspořádáním rodiny, kde je užší vlastní rodina součástí většího klubu, kde mají děti náhradní matky a otce. Ti se rovněž podílejí na jejich výchově a poskytují jim jednak širší rodinné zázemí a jednak další podněty, které nemohou najít u svých vlastních rodičů. Využívány jsou rovněž psychologické a psychospirituální techniky práce s vlastní osobností, které v době vzniku a vydání románu nebyly ještě tak rozšířeny jako nyní. Dalším z důležitých prvků je pak osvobozující – a leccos předjímající - vztah k sexualitě. Základní výčet doplňuje ještě intoxikace mókšou získávanou z psychedelických hub, která má rituálně-psychologicko-sebepoznávací charakter.Na ní je jasně viditelná proměna autorova přístupu k látkám měnícím vědomí – v jeho nejslavnějším románu, antiutopii Konec civilizace (1932), je soma ještě vylíčena s ironickým despektem jako jeden z manipulativních nástrojů totalitárního režimu, zatímco v Ostrově představuje mókša důležitý transformační prvek plně integrovaný do života komunity.Huxleyho román výrazně ovlivnil myšlení hippies šedesátých let a zprostředkovaně i některé myšlenkové proudy new age. Často je třeba si uvědomovat, kdy byl román napsán a co tedy ovlivnil on sám a čím byl naopak ovlivněn. Ostrov je někdy považován za Huxleyho hřích stáří, jakousi socialistickou či komunistickou fantazii, ale jeho vize má spíše rysy hledání různých třetích cest. Vedle výchovných aspektů je zde zmíněno například družstevnictví, osobitým způsobem pojatá věda či buddhistická filosofie i náboženství. Kniha vlastně téměř není román, ba ani esej, spíše traktát, beletristicky zpracovaný pro srozumitelnost širšímu okruhu čtenářů. Jeho literární hodnoty jsou víceméně druhotné a dané tím, že autorem je velký spisovatel, těžiště je (v kladném i záporném smyslu) jednoznačně v myšlenkách.A mezi nimi je pak řada – ve své době možná někdy i nedoceněných – podnětů, pro které stojí Ostrov rozhodně za přečtení. Jeho překlad je vynikající… 

Pokračovat na článek