Výsledky vyhledávání pro dotaz problém

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?

“Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?”Tuto otázku si v duchu kladu pokaždé, když své přítelkyni oznámím, že odcházím do kina s kamarádkou. Podívá se na mně podezíravě a občas pronese nějakou sarkastickou poznámku typu: “Taky jsem vždycky eufemisticky říkala kamarádi... místo milenci.” nebo “Doufám, že nejdete na horor, aby se k tobě ve strachu netiskla. Nebo na něco romantického.”Docela její postoj chápu. Když jsem se dozvěděl, že jede sama jediná (!) holka na výlet s pěti (!) kluky, taky jsem ji pouštěl s těžkým srdcem a celý víkend jsem si představoval ty nejkatastrofičtější scénáře.Je to celkem pochopitelné: za kamarádky si samozřejmě vybírám dívky sympatické, chytré, zábavné a zajímavé... a často také ty, které mne přitahují. Nebudu se přece vídat s antipatickými, hloupými a nudnými děvčaty. Zdálo by se logické, že stejná kritéria při svém výběru kamarádů uplatňují i dívky.Když jsem se vyptával své přítelkyně, celkem pochopitelně zapřela, že by kamarády vybírala podle toho, zda ji přitahují. “Ty jsi jediný, kdo se mi líbí, vždyť to dobře víš...” zašeptala a podívala se mi upřímným pohledem číslo 3., kterému pracovně říkám milosrdná lež: nebudu přece tak hnusná, abych ti říkala pravdu.Má kamarádka (ano, jenom kamarádka J ) byla daleko sdílnější: “Jasně, že se radši vídám s klukama, kteří se mi líbí. Takové to nevyslovené napětí má něco do sebe. Navíc když si ho oba uvědomují... Ty pohledy a vědoucí úsměvy. Když se omylem dotknete, když vás dav v autobusu namáčkne k sobě, když se líbáte na přivítanou a rozloučenou. Jo, to jsem jednou měla takového kamaráda, kterého když jsem uviděla, tak se mi bez legrace podlamovaly nohy. No a s ním jsme si často povídali v posteli.””V posteli? Ty si s kamarády povídáš v posteli?” snažil jsem se vyhnat s hlavy představy, jak si já a ona povídáme v posteli. Povídáme? V posteli? Povídáme?!?”Jasně, v posteli. Já jsem tomu říkala balancování na ostří nože. Nikdo mi to nevěří a když řeknu ´povídat si v posteli´, lidi se začnou smát, jako že je jim jasný, o co jde. Hloupost. V posteli a se zhasnutou lampou (ještě to tak, v duchu jsem úpěl) jsou k sobě lidi daleko upřímnější. To řekneš věci, který by tě ve dne, kdy tomu druhýmu vidíš do očí a do tváře, říct ani nenapadlo. Navíc nechat se někým obejmout (rychle jsem se napil studené vody), to chce naprostou důvěru. Takový vztah je úžasný. Nikdy mne napadaly tak kreativní věci, jako když jsem si s ním povídala v posteli.””Počkej, počkej... To je všechno pěkný, co říkáš, ale nechápu, jak můžeš ležet v posteli ve tmě s klukem, který tě přitahuje –“A to jsem ti neřekla, že jsme často byli ... ehm, mírně neoblečení, ve spodním prádle nebo noční košili... Nebo úplně neoblečení.”Na vysvětlenou: moje kamarádka je velmi přitažlivá dívka. Má v sobě něco živočišného, když se usměje a přimhouří oči, tak vypadá jako divoká šelma, tygřice, ocelot. Ale to by vlastně ve tmě nebylo vidět... Ale obávám se, že to, co z ní vyzařuje, by bylo cítit i pod peřinou.”Jak si to mohla vydržet? A jako to, proboha, mohl vydržet on? Předpokládám, že ses mu líbila, ne?””V tom je právě to kouzlo. Je to tak stimulující, jako by mnou projížděla elektřina. Prostě tu energii, kterou by člověk jinak spotřeboval na sex, věnuješ tomu povídání. Je to jako návrat do dětství, kdy jsi byl upřímný a čistý. Když nám umřel dědeček, tak jsem hrozně plakala a přišel bratranec, lehl si ke mně, objal mne a já byla teprve tak schopná usnout. Je to nevinný, ovšem ne naivně, ale rafinovaně nevinný, a něžný a moc příjemný.””A on byl asi jogín, ne? Slyšel jsem, že dokážou přejít přes žhavé uhlí, půl roku nejíst nebo levitovat. To by mohli zvládnout i ležet vedle tebe a neznásilnit tě... a možná by přitom byl schopen i rozumně konverzovat. Neměl by dostat nějaký diplom nebo by si mohl koupit tričko s nápisem Přežil jsem noc vedle sexbomby!” zapřemýšlel jsem se.”Blbost, byl to úplně normální kluk a samozřejmě, že jsem ho nenechala chladným. A on mne. Občas jsem měla co dělat, abych ho neznásilnila já,” podotkla s úsměvem.Kromě masochistických vztahů, ve kterých si tak libuje tato kamarádka, jsem objevil i další šílený typ kamarádství, který s oblibou pěstuje další kamarádka, studentka práv, proslulá ledová královna.”Je úžasný mít za kamaráda někoho, kdo tě vůbec, ale vůbec nepřitahuje. A když to je navíc i plešatý špekoun, tím lépe. Dává to takovou volnosti: nemusím se pěkně oblíkat, když se s ním vidím, nemusím se chovat ´jako žena´, můžu se s ním kamarádit stejně jako s kamarádkou. Ona ta myšlenka o školách rozdělených podle pohlaví není vůbec špatná. Kolik času jsem ve škole – od základní po doktorandské studium – strávila tím, že jsem dělala dojem na kluky...Nehrozí, že bych se opila a skončila s ním v posteli. Nehrozí, že bych se do něj pomalu zamilovala a pak se hrozně trápila. Jo, a když je navíc manuálně zručný, tak se dá dobře používat k různým opravám nebo mi z kamarádství vytahá dvě balení Mattonky do sedmého patra.””Hm, a není to náhodou využívání?”“A není využívání to, když ses se mnou sešel jen proto, abys ze mne tahal rozumy? Předpokládám, že jde o další tvůj vztahový článek, ne?”Zářivě jsem se usmál a objednal jí panáka.Další kamarádka rezolutně tvrdila, že ona svůj partnerský vztah chápe jako výlučný a jedinečný –jenom v něm má své místo erotika - a kamarádi jsou jenom kamarádi. Žádné nemravné myšlenky jí nenapadají, protože kamarádi jsou “o něčem úplně jiném”.Po dvou panácích ale přiznala, že v jedné (po další sklence vína se počet zvýšil na čtyři J ) slabé chvilce se kamarád stal také objektem erotického zájmu.”Já si prostě nemůžu pomoct. Víš, jak je to těžký, pořád vídat někoho, kdo se ti líbí, jak je hrozný se k němu chovat normálně, jako kamarádka... Samozřejmě že je nevěra špatná a tak vůbec, ale ono je to tak silný...” vzlykala.A co na to kluci?Můj nejlepší kamarád smutně vyslovil jedno jméno. Jana. Dlouhý, smutný příběh s tragikomickým koncem.Při prvním jejich setkání se do ní bláznivě zamiloval. A zamilovaný byl dva roky. Celé dva dlouhé roky se spolu kamarádila a ona Jana mu bezelstně vyprávěla o svém příteli. Nejdříve o tom, jak ho hrozně miluje, potom si začala stěžovat a nakonec mu plakala na ramenou, když se rozešli. Můj nejlepší kamarád ji něžně pohladil po vlasech a řekl, že se nemusí bát, že vždy bude s ní a pro ní.Pomalu se napřímila a studeně se na něj podívala.”Všechno zkazíš. Myslela jsem, jaký jsme dobrý kamarádi a ty teď přijdeš s tímhle... Tos nemohl říct dřív? Vysvětlila bych ti rovnou, že o tebe zájem nemám, a ušetřili bychom si tuhle frašku.”Načež se zvedla a ozvala se mu až za pár měsíců. Pořád ale z ní cítí odtažitost a chlad.”Víš, jak to bylo v básnících... ´Kamarád taky rád.´ Pod to bych se klidně podepsal,” zamrkal na mne další známý.”Hm, taková mírná přitažlivost v každém kamarádství asi bude. Ale já přece nejsem žádný zvíře, abych se vrhal na každou ženskou, která se mi líbí. Navíc od doby, co žiju se svojí přítelkyní, si nedokážu představit, že bych jí byl nevěrný,” svěřil se kamarád programátor.Co na to říct?Většina mých známých kamarádství s opačným pohlavím zvládá s bravurou (někteří ovšem velmi nestandardními způsoby). A co ti, kteří podléhají pokušení?Samozřejmě mně napadá spousta rad: kamarádit se s osobami opačného pohlaví a opačné sexuální orientace, vybírat si sexuálně inertní jedince; pokud vás přitahují, nebýt s nimi sami, nepít alkohol a nebrat drogy (zvláště extázi nebo kokain, ale i takovou marihuanu, “líbací drogu”, nedoporučuji), nehrát svlékací varianty různých společenských her, nelézt spolu do postele, nevěřit, že dodržíte rozhodnutí “Jenom si dáme jednu pěknou pusu a dost.”Vzhledem k tomu, že se lidstvo stále ještě nepřestěhovalo do kyberprostoru a dlí ve svých hříšných tělech, se asi těžko dá předpokládat, že vztahy mezi kamarády a kamarádkami budou nevinné a čisté. Není ale problém, který by se nedal vyřešit rozumnou domluvou, nejlépe na začátku kamarádství, co bude a hlavně, co nebude. Anebo silnou vůlí a studenou sprchou. 

Pokračovat na článek


Sexuologická poradna 17.

Můj manžel, s nímž žiji již tři roky, je posedlý mým předešlým sexuálním životem. Neustále se mne (přátelsky) vyptává, kolik jsem měla partnerů a co jsme dělali. Chce, abych mu to vyprávěla do nejmenších podrobností. Cítila bych se nesvá cokoliv mu o tom vyprávět. Obávám se, že by ho to mohlo ranit. Nebo myslíte, že by mého muže mohlo takové vyprávění vzrušovat a zpestřit náš milostný život?Ivana, 28 letVáš milostný život by to mohlo zpestřit jen v případě, kdyby váš manžel byl deviantní a trpěl poruchou, která se jmenuje naratofilie. Při ní je muž vzrušován vyprávěním ženy o sexu s jinými muži, zvláště během milování. Pokud však deviantní není, toto vyprávění nemůže vést k ničemu dobrému. Je totiž známo, že muži žárlí do minulosti, zatímco ženy do budoucnosti. Je to logické, protože z hlediska evoluce minulé sexuální styky partnerky s jinými muži vytvářejí nebezpečí, že právě s minulými milenci měla žena potomstvo a její současný partner bude muset investovat do dětí jiného muže. Ženy žárlí do budoucnosti, protože tam hrozí, že jiná žena zaujme jejího partnera a odvede ho od ní.Je mi 22 let a obávám se, jestli nejsem nymfomanka. S málokterou známostí totiž vydržím déle než dva měsíce. Už jsem vystřídala téměř dvacet sexuálních partnerů, některé jen kvůli sexu, jiné jsem i milovala, ovšem brzy to přešlo. Někdy jsem chodila i s více kluky zároveň. Oba mí rodiče jsou poměrně staří, navíc jak se říká „ze staré školy“, takže sex je v naší rodině tabu. Může moje chování souviset s prudérní výchovou?Ester, 22 letNymfomanie je starší název pro patologicky zvýšenou sexuální potřebu. Nejsem si jist, zda časté střídání partnerů je příznakem hypersexuality, zda právě vy střídáte partnery kvůli sexu nebo kvůli jiným příčinám. Zdá se spíše, že jen hledáte někoho, s kým byste došla naplnění citového i sexuálního a že jste ve fázi experimentace. Obvykle podobné chování není příznakem poruchy sexuální, může být spíše následkem osobnostních i jiných problémů, nebo může být i normálním obdobím vašeho života. Toto chování může být následkem prudérní výchovy a vašeho generačního protestu proti morálce rodičů, ale také to s tímto souviset vůbec nemusí.Je mi 21 let a nikdy jsem nemasturboval. Prý to dělá každý. Měl bych začít jen proto? Není nedostatek onanování škodlivý zdraví?jméno neuvedenoBuďte klidný, na nedostatek masturbace ještě nikdo neumřel. Proto jestli vás k tomu nic netáhne, váš organismus si jistě pomůže z „přetlaku“ semene jiným způsobem, především nočními polucemi. Není pravda, že každý muž masturbuje: podle našeho výzkumu masturbuje alespoň v některém období života více než 90% mužů. Ale existují muži, kteří z morálních, náboženských nebo předsudečných důvodů masturbaci odmítají. Masturbace ani nemasturbace nepředstavuje žádné ohrožení zdraví.Již šest let žiji s přítelem Tomášem. Velmi ho miluji a nechci ho opouštět. Bohužel mi však sexuálně nic neříká. Naše milování je chladné a děje se jen zřídka, asi dvakrát do měsíce. Kromě toho mám ještě stálého milence, který mne velmi přitahuje, sex s ním je většinou úžasný, ale lásku k němu necítím. Z filmů a od kamarádek mám pocit, že tento stav není zase až tak výjimečný. Čím to ale je, že sex a láska často nejdou k sobě?Laura, 25 letLáska nezaručuje automaticky bezproblémové prožívání sexu, a to hlavně v dlouhodobějších vztazích. V období zamilování je každé pohlazení od milované bytosti úžasné a sex se ženám líbí i tehdy, když při něm nedosahují uspokojení. Každé zamilování je ale pouze dočasné a po tomto období nastupují úplně normální sexuální potřeby související se stereotypem. To, že si s Tomášem rozumíte ve všech ostatních oblastech a cítíte k němu lásku, by však mělo vést v ideálním případě k tomu, že se s ním domluvíte o tom, jak sex s ním prožíváte, co vám při něm chybí. Ideální by jistě bylo, kdybyste uspokojení dosahovala se svým stálým partnerem. Člověk však není z hlediska evoluce „stvořen“ jako monogamní tvor, naše kultura, která přikazuje celoživotní partnerskou věrnost, je v jistém smyslu nenormální vzhledem k naší přirozenosti. Tato přirozenost se projevuje v tom, že jen velmi malá část mužů i žen žije celoživotně jen s jedním partnerem. Podle statistik téměř polovina českých vdaných žen a více než dvě třetiny ženatých mužů uvádí mimomanželské styky. Dalším projevem této přirozenosti je rozvodovost a po sobě následujíc manželství. Nelze říci, že by váš případ byl ze statistického hlediska výjimečný.Je mi 19 let a přibližně před čtvrt rokem se u mě začaly objevovat poruchy erekce. Začalo to nejdříve objevením na dotyk bolestivých míst na penisu v místě, kde končí žalud, spojeným s menším nateknutím levé strany žaludu. Poté jsem zaznamenal snížený zájem o sex, žádný způsob, který do té doby fungoval, nezapracoval. Když jsem byl s dívkou, tak se dostavila nejvíce poloviční erekce, která dlouho nevydržela. V poslední době zmizel pocit bolesti, zlepšení erekce se však nedostavilo. Často je dotazům mužů mladšího věku odpovídáno, že se jedná o psychický problém, zajímalo by mě ale, jaké jsou jiné možnosti. V tuhle chvíli mám partnerku, s kterou jsem naprosto šťastný, a tak bych toto vysvětlení spíše vyloučil. Předem děkuji za odpověďMichal, 19 letJe sice pravda, že u většiny mužů ve vašem věku, kteří si stěžují na erektilní problémy, se jedná o psychické příčiny. Podle toho, jak popisujete své problémy, se však ve vašem případě jedná o příčiny organické, tělesné. Bolestivost penisu a jeho otok mohou mít různé příčiny, které nelze diagnostikovat na dálku. Je známo, že tyto takzvané algopareunie, bolestivé pocity při styku, mívají za následek i zhoršení ztopoření. Proto jednoznačně doporučuji navštívit urologa, který může zjistit skutečné příčiny.Rád zasunuji svým partnerkám během sexu do pohlaví různé potraviny, zejména zeleninu: salátové okurky, mrkev, zkusil jsem i lilek. Nemůže to být pro ně zdraví škodlivé?David, 20 letMasturbace pomocí potravin vhodného tvaru a tuhosti bývala u žen běžnou masturbační aktivitou. Samozřejmě představuje vždy určité riziko infekce vnitřních rodidel ženy a při nevhodném tvaru i možnost jejich poškození. Pokud tuto techniku preferujete, doporučoval bych zasouvat jí do vagíny spíše k tomu určené vibrátory a umělé penisy, které zakoupíte v každém sex shopu. I když mám pocit, že to pak pro vás asi nebude tolik vzrušující jako použití dobře rostlé okurky.Nejsem nijak prudérní, ale zaráží mne, že se na ulicích volně prodávají pornočasopisy, na jejichž obálkách jsou nahé ženy, někdy snad dokonce naznačující pohlavní styk. Nemyslíte, že jde o mravní ohrožení mládeže?Vlasta, věk neuvedenNěkteré z těchto časopisů skutečně představují ohrožení mravního vývoje mládeže tak, jak ho definuje náš zákon a domnívám se, že by v této oblasti měla existovat účinnější kontrola. Já sám jsem v žádné zemi na světě nezažil takovou volnost v prodeji pornografie jako v České republice. 

Pokračovat na článek


Naprogramujte se!

Jako poměrně malá jsem narazila v úžasné knihovně svých rodičů na knihu sovětského psychiatra Vladimíra Lvoviče Leviho Umění sebevlády (toto a jeho další díla Myšlení, děj neznámý a Já a my se dají při troše štěstí sehnat v antikvariátech). Jeho veskrze praktická a v běžném životě použitelné rady mne zaujaly, přestože jsem je v útlém věku deseti let nemohla úplně docenit. Jeho způsob pohledu na člověka mne ale ovlivnil v tom smyslu, že vytyčil určité hranice a strukturu, do které se postupně organicky (byť podvědomě) začleňovaly rozmanité další knihy a systémy myšlení, počínaje jógou, přes klasickou psychologii, Goffmanův dramaturgický přístup a konče příručkami o managementu.Pro praktické užití se nejlépe hodí autogenní trénink.Provádí jej asi každý z nás, ale v jeho špatné podobě: katastrofické vize se vyplní tím pravděpodobněji, čím častěji o nich přemýšlíte, a hlava bolí tím více, čím více se tím trápíte. Stejnou autosugesci se ale můžete naučit provádět ke svému prospěchu.Jak na to?Popíši vám svou metodu – hybrid mezi Levim a jógovým spánkem. Předem ale upozorňuji, že nezabírá na všechny, její varianty nebo jednotlivé části se může při troše snahy ale naučit každý zdravý člověk.ProstředíPrvních pár cvičení je nejlepší absolvovat vleže, při zhasnutém světle a v ideálním případě před usnutím – přechod z bdělého stavu do spánku je totiž přirozenou formou autogenního tréninku, kterou je možné rozvinout a cíleně s ní pracovat.Oblečení volné nebo žádné, klidně se ale můžete přikrýt dekou, teplota v místnosti by neměla být ze začátku příliš nízká. Měli byste se cítit pohodlně, uvolnit vědomě všechny svaly a zapomenout (aspoň na chvíli) na všechny problémy.DechCo se dechu týče, je možná lepší nastudovat jógový dech, který je propracovanější než Leviho návod (podrobný popis, jak pracovat s dechem a správně dýchat, naleznete v každé lepší učebnici jógy, dají se koupit i instruktážní kazety).Ve zkratce: nejdříve svůj dech pozorujte, pak se jej snažte prohloubit a začít dýchat jógovým dechem: nejdříve se nadechujete do břicha (zvedá se bránice), pak do plic (roztahují se žebra do všech stran) a pak se dodechne (nadzdvihnou se klíční kosti – klavikuly). Po několikavteřinové výdrži vydechněte od klíčních kostí až k bránici. Snažte se najít ideální rytmus svého dechu.UvolňováníJakmile začnete pravidelně a hluboce dýchat jógovým dechem, uvolňujte postupně všechny svaly. Obvykle se začíná od prstů ruky a postupuje se přes ramena, pak od nohou až ke krku (s důrazem na solar plexus) a nejtěžší je uvolnit mimické svaly v obličeji. Pokud vám bude vyhovovat jiné pořadí, řiďte se jím. Dle mé zkušenosti ale uvolnění prstů a dlaně jde většině lidí nejlépe.Uvolňování jednotlivých svalů provádějte vědomě a zároveň si představujte, že se uvolňovaná oblast zahřívá. V duchu si opakujte “Malíček mé pravé ruky je těžký a teplý”. Můžete pracovat s různými vizualizacemi: postupně se noříte do horké lázně, někdo vás zasypává horkým pískem nebo přemalovává na červeno.(Podle mne je lepší nepracovat s mluvenými pokyny, ale s pocity a obrazy; lépe vystihují žádaný stav. To je ale velmi individuální.)Uvolnění určitého svalu se provádí jeho mírným napětím, mikropohybem a následným “klesnutím”.Ze začátku jde uvolňování pomalu a těžce, málokdo si uvědomuje, kolik různých svalů vůbec na těle má a kolik je jich permanentně napnutých (např. svaly, které drží dolní čelist u horní, a další spousta obličejových – mimických). Po několika cvičeních ale zvládnete uvolnit celé tělo v pár vteřinách. Právě tak jsem začala chápat obrovskou moc představ.Tip pro nespavce: zhruba v tomto okamžiku jógového spánku, když člověk uvolní a “zahřeje” celé tělo, se na hodině jógy začíná pravidelně ozývat chrápání.AutosugesceV tomto stavu, který je vlastně uměle navozeným přechodovým stavem mezi spánkem a bděním, můžete své tělo a mysl úkolovat, samozřejmě v mezích možností. Monotónně, jako zaříkadlo nebo dětskou říkanku, si opakujte: “Za šest hodin se probudím a budu dobře vyspalá”. Bohužel, “Ráno se probudím o pět kilo hubenější” nefunguje, už jsem to zkoušela. JNaopak řešení různých problémů, intelektuálních nebo citových, možné je. Stačí si opakovat otázku, jednoduše a výstižně formulovanou. Odpověď mne často napadá ve snu nebo v “blesku” během dne. Upozorňuji ovšem, že řešení problému usnadníte svému podvědomí tím, že si v bdělém stavu k němu shromáždíte co nejvíc informací.Stejně jednoduše se dá rozhodovat mezi více možnostmi: co nejpřesněji si vybavíte jednotlivé možnosti a jejich důsledky a podvědomí vám přesně ukáže, která je správná. Nebo – častěji – nabídne jinou, lepší.Varování: v tomto stavu se někdy stává, že má člověk podivné představy, které se podobají halucinací, Levi je nazývá “autogenními vývoji”: já například plavu pod hladinou moře, otáčím se a pohybuji jako delfín. Levi uvádí příklad mladíka, který se otáčel a propadal do prázdna. Většinou jsou tyto stavy příjemné a dá se jich využít, ale v případě nepříjemného pocitu (např. že jste v mixéru) se rychle probuďte a zkuste cvičit až za pár dní.Kreativita a intuiceKreativita a invence se v tomto stavu rozvíjí naprosto přirozeně: stačí nechat volně plynout představy – halucinace. Nebo si zvolit výchozí scénu a děj se dá nějak přirozeně do pohybu. Někteří lidé si vytvoří celé imaginární světy nebo i vesmíry. Nejzajímavější je ovšem nechat podvědomí, aby samo nabídlo téma. Postupem času se – alespoň v mém případě – vždy ukáže, že to byla správná cesta. Často se mi také stává, že během noci po autogenním tréninku se mi zdají sny s poměrně závažnými sděleními. Většina lidí si asi pomyslí “Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde,” ale podvědomí mi posílá i závažnější zprávy než informace o mém libidu.Intuice, která u někoho hraničí až s mimosmyslovým vnímáním, je další schopností, kterou můžete během autogenního tréninku rozvíjet. Mně osobně se osvědčila metoda rozhovoru: představuji si, že mluvím s někým, s kým potřebuji vyřešit nějaký problém (např. dlužené CD a knihy). Levi také nabízí sebezdokonalování: modelování ideálního já a jeho "překrývání"  s dosavadním já.VariaceAutogenní trénink, pokud jej cvičíte pravidelněji a jste v něm zběhlí a jistí sami sebou, se dá cvičit téměř kdykoli a kdykoliv. Běhme rychlé chůze, cesty autobusem nebo při nezáživné schůzi.Levi autogenní trénink doporučuje jako rychlý a efektivní způsob odpočinku. Záleží ale na individuálních dispozicích, zda se člověk v průběhu dne dokáže natolik uvolnit. Cvičit každý večer před usnutím a ráno hned po probuzení (tehdy se tělo dobře úkoluje pro nadcházející den a těžké úkoly, které vás čekají) je samozřejmě ideální. Pokud si ale najdete čas jen jednou týdně, autogenní trénink svou funkci také splní.Každý si určitě najde vlastní varianty tréninku, které jemu nejvíce vyhovují. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 5.

5.1. Klasifikace graffitiDíla graffiti lze rozdělit do několika skupin. Vhodnými kritérii jsou například místo vzniku, právní postavení vzniklého díla, nebo jeho forma, či styl. Tato kritéria samozřejmě nejsou jediná, podle kterých je možné graffiti členit, ale jejich použitím se vyděluje několik výrazných skupin. Všechna tato kritéria hrají svou roli v rámci subkultury graffiti (formy a styly takřka výhradně v rámci této subkultury) a slouží jako měřítka pro hodnocení jednotlivých děl.5.1.1. Klasifikace graffiti podle místa vznikuGraffiti je možné z hlediska umístění práce rozdělit na díla vzniklá na1. zdech2. dopravních prostředcích3. ostatních "předmětech" ve veřejném prostoruMezi díla graffiti vzniklá na zdech je možné zařadit veškeré práce vzniklé na budovách, mostech, silničních nadjezdech, zdech apod. Graffiti umístěná na prostředcích veřejné dopravy (obvykle metro, vlaky) jsou v rámci subkultury graffiti považována za nejprestižnější (toto hodnocení vychází především z obtížnosti jejich uskutečnění a z rizik, které mohou nastat při práci). Práce na prostředcích veřejné dopravy bývají obvykle ilegální, i v této oblasti však může vzniknout dílo legální (např. již zmíněná dohoda mezi autory graffiti a dopravním podnikem města Plzně - Vstřícnost vůči sprejerům se v Pardubicích osvědčila, LN, 26.9.1998). Vedle prostředků veřejné hromadné dopravy je možné graffiti nalézt i na nákladních automobilech, některé skupiny považují za nejodvážnější a "nejprestižnější" pomalování vojenského letadla.Vedle těchto dvou nejobsáhlejších skupin je možné graffiti nalézt i na dalších objektech ve veřejném prostoru - např. na dopravních značkách či billboardech.5.1.2. Klasifikace graffiti podle právního postavení dílaPodle existence oprávnění ke vzniku lze díla graffiti dělit na:1. ilegální2. vzniklá se svolením majitele objektu3. vzniklá na zakázkuCo se týče ilegálních děl, ta tvoří asi nejobsáhlejší skupinu prací vzniklých v rámci graffiti - mezi ilegální díla v ČR patří všechna díla vzniklá na vlacích Českých drah, na soupravách pražského metra, díla vzniklá na soukromých obytných domech a další. Mezi práce, které patří mezi díla vzniklá s povolením majitele (kterým je obvykle městský úřad), je možné zařadit graffiti umístěná většinou na betonových plochách na sídlištích. Zároveň je třeba zmínit, že mezi těmito dvěma skupinami existují navíc díla "pololegální" - díla vzniklá sice bez povolení, ovšem na místech, kde jsou graffiti tolerována (tzn. nehrozí za ně pokuta či trestní stíhání jako u ilegálních děl - mezi "pololegální díla" je možné zařadit např. práce vzniklé v druhé polovině 90. let 20. století na tzv. těšnovské zdi v Praze.) Co se týče děl vzniklých na zakázku, jsou obvykle objednána majitelem určitého obchodu (často se jedná o obchody prodávající sportovní vybavení, ale i jiné, např. reklama na Radio Bonton na popelářských vozech v devadesátých letech 20. století).5.1.3. Klasifikace graffiti podle formy a styluTato již dříve zmíněná klasifikace vychází z dělení vytvořeného v rámci subkultury graffiti (podle obtížnosti, propracovanosti děl, v případě "pieces" i podle umístění - u děl umístěných na soupravách metra či vlacích se tato díla dále dělí podle velikosti, resp. pokryté plochy.) Podle tohoto dělení je možné díla graffiti dělit na:1. tag2. throw-up3. piece (u prací vzniklých na prostředcích hromadné dopravy dochází k dalšímu dělení na panel, top to bottom, whole car a whole train, viz kapitola Definice a základní pojmy a kapitola Historie graffiti)Podle stylu rozeznávaného uvnitř subkultury graffiti je dále díla možné rozdělit na tzv. wildstyle, 3-D (trojrozměrná), bublinová písma apod.5.2. Graffiti z hlediska obsahu sděleníDříve než se pustíme do dalšího rozboru obsahu graffiti, je třeba zmínit, že ve sdělení graffiti lze rozlišit dvě složky (schéma 5.2.). Vedle vlastního sdělení (tedy např. narativní významy toho, co je napsáno, resp. zobrazeno) vystupuje do popředí výrazně pragmatická složka sdělení (vyplývající z užití díla a jeho umístění do veřejného prostoru).Schéma 5.2                graffitivlastní sdělení     pragmatická složka sděleníPragmatická složka, která by šla vyjádřit slovy "toto město patří nám a veřejný prostor je i náš prostor", je společná všem dílům graffiti. V této souvislosti je možné poukázat na zmíněný invazivní charakter komunikace a připomenout výraz "zbombit" používaný autory graffiti. Pragmatická složka sdělení je nejen rozpoznávána příjemci - je přímo přítomna při procesu kódování a reflektována samotnými autory graffiti (a je i jedním ze zdrojů sebepotvrzování příslušníků subkultury).Největší část prací graffiti (dle četnosti) tvoří paradoxně díla, kde je obsah vlastního sdělení z čistě sémantického hlediska minimální. Do této skupiny výtvorů mohou být zařazeny jak "tagy" (tedy pseudonymní podpisy), tak i větší díla tvořená pouze jménem autora či názvem skupiny. V těchto případech je pragmatická složka sdělení výrazně dominantní a de facto funguje jako znak sám o sobě. Přestože je tedy vlastní sdělení (ponecháme-li stranou jeho estetickou funkci) v podstatě vágní a mohlo by se zdát, že často uváděný příměr o značkování revíru nemusí být daleko od pravdy, jedná se o výklad redukcionistický zcela opomíjející pragmatickou složku sdělení. Ve skutečnosti je právě rozpoznání této složky samotnou příčinou odmítavé reakce. Graffiti díla sama o sobě nejsou nebezpečná, ovšem jako hrozba je vnímáno, že si někdo mohl veřejný prostor „přivlastnit“: pokud to může udělat tvůrce graffiti, může se stát, že to učiní i někdo jiný, nebezpečnější.Newyorský výtvarník Mark Lancaster to popisuje ve svém rozhovoru se Suzi Gablikovou: "Myslím si, že to je v podstatě zlodějství. Je to útok na právo mít pocit, že veřejné dopravní prostředky tu jsou především proto, abyste se dostali z jednoho místa na druhé. Myslím si, že spoustu lidí tyhle čmáranice děsí. Tuhle tvorbu nelze oddělit od strachu, že na vás někdo v metru vytáhne nůž a okrade vás před zraky ostatních. Když už používáte podzemní dráhu, měla by tam být zajištěna bezpečnost. Přítomnost graffiti pocit nezákonnosti a ohrožení jenom stupňuje." Obdobný názor vyjadřuje v knize Suzi Gablikové i britský výtvarník Michael Craig-Martin: "Malování na vůz podzemní dráhy je způsob, jak zastrašovat lidi. Je to součást pocitu obecného ohrožení, který má člověk v New Yorku na každém kroku". (Gabliková, 1995, str. 113 - 114) Na druhou stranu pragmatická složka není tím jediným faktorem, který přispívá k negativním reakcím publika. Na těch se podílí i ta skutečnost, že samotné sdělení graffiti prací není publikem často dekódováno. Přitom samotná relevance sdělení je velmi důležitá: lidé jsou schopni si vytvářet významy jen z těch „textů“, jimž rozumí. Ačkoli je tedy pragmatická složka při odmítání graffiti tou hlavní, nepochopení obsahu graffiti k němu taktéž přispívá a nastoluje otázku, zda by bylo graffiti odmítáno stejným způsobem, pokud by přinášelo „obecně přijatelná“ a „srozumitelná“ sdělení. (Zde se nabízí možnost srovnání s jinými formami psaní na zdi apod.: ačkoli jsou tyto formy považovány za vandalismus a jsou odsuzovány - a navíc jsou rozšířeny v obdobné míře jako graffiti, většinou nebudí tak rozsáhlé diskuse. Je otázkou, zda tato skutečnost vychází ze způsobovaných hmotných škod, viditelnosti graffiti, či právě ze srozumitelnosti textů.)Další skupinu prací tvoří díla, v nichž je písmo doplněno obrazovou složkou: ta ovšem v České republice vznikají v menší míře. Malby se tak objevují pouze výjimečně jako doplněk písma, jehož tvar je hlavním "tématem", na němž autoři graffiti pracují. Práce, které sestávaly pouze z obrazu bez písma a neobsahovaly ani žádné vzkazy, ani "tag", se objevily v České republice na počátku 90. let. Mezi tyto práce je možné zařadit např. díla, která vznikla v Praze u stanice metra Malostranská: portrét Andy Warhola, "zápasník Sumo", ale hlavně díla stříkaná přes masky - vedle "12 opic" se nejznámějším takovýmto dílem v Praze staly tzv. "čtyři tváře Franze Kafky". Tyto práce se svým obsahem a charakterem poměrně vymykají ostatním pracím vzniklým v rámci subkultury graffiti v České republice, především v rámci tzv. pražské scény.Vedle abstraktních tvarů patří mezi nejčastější náměty obrazů především město a život v něm (silueta města je jedním z velice častých motivů) a subkultura graffiti. Co se týče samotné subkultury, častým námětem jsou především postavy chlapců se sprejem v ruce, siluety vlaků, tváře. V souvislosti se ztvárněním postav je nutné připomenout vztah mezi graffiti a komiksem - ačkoli komiksy nejsou v České republice pro graffiti přímým inspiračním zdrojem jako v USA, jsou spojeny obdobnou estetikou, která je patrná jak ze stylizace postav a jejich kompozice, tak např. ze siluet města nad písmeny. Některá díla se zabývají přímo graffiti, jeho existencí ve veřejném prostoru či jeho významem, snaží se přimět veřejnost, aby se nad smyslem graffiti zamyslela. Jako příklad mohou být v této souvislosti uvedena dvě díla umístěná v roce 1998 v Praze na Kampě. V prvním případě dílo autora s přezdívkou "AKE" obsahuje vedle datace 10.10.1993, 10.10.1998 a vyjádření uznání ("respektu") první vlně tvůrců graffiti v ČR a nápisu "Kampa to začala" i nápis "graffiti" a "Maluju na zdi protože jsem". V druhém případě se jedná o dílo, které uvnitř velkého nápisu "graffity" a data "1993 - 1998" obsahuje i text: "otevři oči a uvidíš graffity - možná pochopíš možná ne - zůstane - možná pochopíš možná ne - neboj se - graffity jsi ty - je to lepší než nic - graffity je život."Výjimečně se objevují díla, která zahrnují např. různé fantaskní bytosti (např. na "pololegální" zdi v Praze Těšnově , specifická témata se objevují v určitých konkrétních dobách, např. po Štědrém dni či silvestrovské noci, kdy jsou prostory metra či nádraží méně střeženy (na přelomu roku 1998/1999 byla např. v Praze pokryta souprava metra nápisem "Happy Christmas" a portrétem Santa Clause, při příležitosti konání hiphopové akce "Kick the Shit 2“ v Praze v roce 1998 byl vytvořen stejnojmenný "wholecar").Občas se vyskytují díla, která, byť třeba nepřímo, reflektují určité rysy většinové společnosti a reagují na ně: tyto náměty stojí v opozici vůči hodnotám většinové společnosti - v této souvislosti lze uvést např. obrázek "úspěšného mladého muže" se sprejem v ruce. Přímý protest proti určitým společenským jevům v dílech graffiti vytvořených v České republice však chybí, neexistují zde vůbec tzv. "politické graffiti", objevující se v USA i západní Evropě.Vedle těchto zmíněných nejčastějších témat, které se v graffiti objevují, je třeba zmínit i další sdělení, která díla obsahují a která jsou určena především samotným členům subkultury graffiti, veřejnosti pouze okrajově. Tyto nápisy umístěné okolo větších prací většinou zahrnují věnování určitým osobám a skupinám (vyjádřené anglickým "to:", resp. "2:") a vyjádření uznání ("respektu" - opět anglickým slovem "respect to/2:.") k jejich práci, dále např. vzkazy o tom, že dílo nemohlo být z různých důvodů (např. nedostatek času či barvy) dokončeno, omluvy za překrytí díla apod. Některé nápisy jsou umísťovány na cizí díla (např. odmítnutí díla jako nekvalitního s tím, že by jeho autor raději neměl pracovat, vyjádření "pohrdání" autorem prostřednictvím nápisu "toy" přes dílo apod.)Co se týče obsahů graffiti, mimo uvedených dvou rozdílných způsobů čtení (subkulturou graffiti s obecným publikem) je třeba zmínit i "dvojí kódování" graffiti - díla jsou určena členům subkultury graffiti a zároveň širšímu publiku. (Chalfant a Cooper ostatně píší, že někteří autoři graffiti z USA toto dvojí kódování využívali úmyslně. Zatímco díla v lehce čitelném "bublinovém" či v "rovném" písmu jsou vytvořena s cílem sdělit něco publiku, díla v pro nezasvěcené nečitelném "wildstylu" (divoký styl) jsou určena členům subkultury. Chalfant a Cooper ve své knize uvádějí jednoho z prvních autorů graffiti Dondiho, který "když píše pro ostatní writery, používá wildstyle, když píše pro veřejnost, používá rovná písmena" (Chalfant & Cooper, 1987, str. 70-71). V současné tvorbě toto přímé využití dvojího kódování není běžné.Ve smyslu tohoto dvojího kódování sdělení graffiti nabývají různých významů. Vedle významů graffiti platných v rámci dané subkultury (se zmíněným důrazem na estetickou-poetickou funkci) je možné uvažovat i taková sdělení graffiti, která se explicitně obracejí na veřejnost s cílem vyjádřit určitou myšlenku a poukázat na nějaký problém. 5.3. Role graffiti v mediální krajiněV souvislosti s tím, jaké role zaujímá (či by mohlo zaujímat) graffiti v mediální krajině, je třeba zmínit základní funkce, které jsou přisuzovány masovým médiím. Michael Kunczik k tomu uvádí: "V literatuře lze nalézt celou řadu seznamů a výčtů funkcí masové komunikace. Je kladen důraz na funkce, jako jsou: artikulování názorů, působení na veřejnost, kontrola politické činnosti, výchova a vzdělávání, politická socializace, ovlivňování hospodářské činnosti reklamou, vytváření specificky zaměřeného veřejného mínění, jinými slovy - vzájemné komunikování skupin, jež se aktivně účastní sociopolitického procesu, jako jsou různá lobby a jiné zájmové skupiny, politické strany apod. Jiní autoři uvádějí příslušné dominantní funkce médií do vztahů s politickým systémem. Někteří autoři přisuzují soukromopodnikatelským médiím dominantní funkci zábavy, tito autoři pak tvrdí, že demokratická, polovládní média mají naopak prioritně informativní funkce." (Kunczik, 1995, str. 33)V případě graffiti je možné v zásadě možné uvažovat v obdobném smyslu tyto funkce:Artikulování názorů a působení na veřejnost - graffiti může sloužit k manifestaci názorů a postojů subkultury graffiti, většinou však pouze této subkultury. Artikulování názorů někoho stojícího vně tuto subkulturu připadá v úvahu u děl vytvořených na zakázku: existuje zde hypotetická možnost využití propagace např. ve volební kampani (či možnost politického působení vůbec) nebo v tzv. sociálním marketingu, především v oblastech souvisejících s mladými lidmi. Zde se dostáváme i k otázce působení na veřejnost - to je u prací graffiti možné, ovšem spíš u prací vytvořených na zakázku. U názorů vlastní subkultury hrozí, že tyto názory nebudou jako takové veřejností dekódovány: sdělení proklamované tvůrci (např. zamyslet se nad určitým jevem, "oživit šedé město") nebývá rozpoznáváno. Současně je však třeba říci, že graffiti na veřejnost nesporně určitý vliv má, reakce veřejnosti je ale spíše negativní.Poskytování zábavy - kromě začlenění stylu či forem graffiti do oblasti masové kultury (kde ovšem graffiti není hlavním zábavným prvkem) není vnímáno jako zdroj zábavy, podle zmiňovaného průzkumu veřejného mínění mu ani většinou není přisuzována estetická funkce ve vztahu k městskému prostředí. Přesto je však možné o graffiti uvažovat jako o specifickém žánru zábavy či rozptýlení, především v rámci samotné subkultury graffiti.Ovlivňování hospodářské činnosti reklamou - graffiti jako subkulturní komunikace hospodářskou činnost reklamou neovlivňuje, o takovéto funkci je u graffiti možné uvažovat opět pouze u děl vytvořených na zakázku. Naopak graffiti díla se snaží "ovlivnit hospodářskou situaci" tím, že kritizují "konzumní společnost", tento záměr ovšem nebývá širší veřejností (i díky neochotě či neschopnosti dekódovat sdělení graffiti) rozeznáno.Denis McQuail uvádí základní dělení funkcí masové komunikace provedené (Lasswellem a později doplněné Wrightem). Funkce masové komunikace jsou podle Lasswella a Wrighta tyto:1. informování (poskytování informací o událostech a podmínkách ve společnosti a ve světě, naznačování mocenských vztahů, podpora inovací a pokroku, usnadňování adaptace);2. korelace (např. vysvětlování, vykládání a komentování významů událostí a informací, poskytování podpory ustaveným autoritám a normám, socializace, vytváření konsensu);3. kontinuita (přenášení dominující kultury a objevování subkultur a nových trendů v kulturním vývoji, prosazování a udržování všeobecné přijatelnosti hodnot);4. zábava (zdroj pobavení, obveselení a rozptýlení, prostředek uvolnění, oslabování sociálního napětí);5. získávání (agitování pro společenské cíle ve sféře politiky, války, ekonomického vývoje, práce a někdy i náboženství). (McQuail, 1999, str. 103)Wright však zároveň uvedl, že všechny tyto funkce je možné vnímat i jako dysfunkce. Informace o blížícím se nebezpečí poskytované širokém publiku bez většího vysvětlení mohou vyvolat všeobecnou paniku, velké množství politických či obchodních sdělení může být pro příjemce matoucí. Naopak masová kultura může vést ke ztrátě místních, etnických či jiných subkulturních zvláštností a může omezit kulturní diverzitu a kreativitu. Přílišné trávení času "neproduktivní zábavou" by mohlo omezit užitečnou sociální participaci a interakci mezi lidmi. (Bay a Bryant, 1995, str. 33)Vzhledem k funkcím jmenovaným Wrightem (a dříve Lasswellem) lze konstatovat toto:1. Graffiti může poskytovat jistý druh informací, při své povaze a formálních možnostech však nemůže převzít roli informování o událostech ve společnosti a ve světě;2. Graffiti může komentovat určité události (např. "politická graffiti"), ovšem jiným způsobem a v menší míře, než oficiální masová média. Graffiti se nepodílí na vytváření konsensu a neposkytuje podporu ustaveným autoritám a normám, ba co více, vůči autoritám a některým z norem stojí přímo v opozici;3. Graffiti se nepodílí na přenášení dominující kultury a na udržování všeobecné přijatelnosti hodnot, de facto šíří spíše hodnoty své subkultury;4. Jak již bylo zmíněno, graffiti může být vnímáno jako zdroj zábavy, ovšem spíše v rámci subkultury. Styl graffiti může být využit i masovou kulturou a díla graffiti by mohla sloužit k oslabování sociálního napětí (např. v rámci zmíněného sociálního marketingu v kampaních zaměřených na mladé lidi - je ovšem otázkou, jaký by měla graffiti v této podobě reálný účinek);5. Graffiti sice může být - spíše v případě na zakázku vytvořených děl - využito k "získávání" (agitování pro společenské cíle), v České republice se tak neděje.Jak bylo zmíněno, Wright uvádí, že všechny zmíněné funkce masové komunikace by mohly být viděny i jako dysfunkce. Graffiti může být i reakcí na některé z těchto funkcí - především na funkce kontinuity a zábavy. Graffiti se svým způsobem staví proti masové kultuře, která by mohla vést ke ztrátě subkulturních zvláštností a omezit kulturní rozrůzněnost a kreativitu. Stejně tak graffiti reaguje na zábavu poskytovanou skrze masová média, snaží se o interakci mezi lidmi. 

Pokračovat na článek


Lidé, kteří rozdávají jídlo místo zbraní

Food Not Bombs... Toto nevšední hnutí pracuje zároveň v sociální i politické rovině. Na úrovni sociální jde o pravidelné rozdávání jídla zdarma všem potřebným, zejména bezdomovcům.Ve sféře politické se jedná o angažovanost v oblastech antimilitarismu, ochrany životního prostředí a „protiglobalizačních” kampaních. Filosofie aktivistů je založena na myšlence vytvářet aktivně společnost, ve které chtějí sami žít. Tj. společnost, kde nikdo nestrádá nedostatkem základních životních potřeb, společnost zároveň decentralizovanou a angažovanou, neboť nelze řešit problémy odstraňováním důsledků bez hledání příčin. Do toho zapadá i ona politická angažovanost. Celé hnutí vychází z anarchistických antiautoritářských myšlenek. Všechny skupiny jsou na sobě zcela nezávislé bez jakékoliv vnitřní hierarchie a jediné, co je spojuje, jsou ideje. Každý má stejně právoplatný hlas jako kdokoliv jiný a k dohodě dochází pouze na základě společného konsensu. Veškerých cílů je dosahováno striktně nenásilnými prostředky.Food Not Bombs se poprvé zformovali roku 1980 v Bostonu jako odnož protijaderného hnutí. Od té doby vzniklo na 200 lokálních skupin po celém světě, převážně však v Severní Americe a Evropě. Pravděpodobně nejznámější skupina pochází ze San Francisca, hlavně díky silnému tlaku státních orgánů, který je na ni trvale vyvíjen. Počet zatčených osob se zde za dobu více než deseti let přehoupl přes tisíc, velké množství příslušenství bylo zabaveno nebo zničeno, a to i včetně dvanácti aut.Vše totiž vychází z místní politiky vůči bezdomovcům, neboť město se řídí heslem „co oči nevidí, to srdce nebolí”, a proto je jakékoliv upozorňování na problém bezdomovectví přijímáno s krajní nevolí. Pokud k tomu připočteme politické aktivity a policii San Francisca - jednu z nejtvrdších ve Státech - je výsledek jasný. Ne všude jsou tyto aktivity spojeny s represí, jak dokládá řada jiných měst, kde je tato činnost přímo vítána.Samotné rozdávání jídla je přizpůsobeno možnostem té které skupiny. Jídlo se získává převážně zadarmo, zejména těsně před nebo po lhůtě spotřeby. Nazmar tak nepřijde jídlo, které by za normálních okolností bylo vyhozeno. Celá myšlenka spočívá v tom, že rozdávaná strava sama o sobě musí být co nejvíce šetrná k životnímu prostředí. Problém je v tom, že získat k něčemu takovému povolení úřadů je prakticky nemožné, i když je jídlo naprosto v pořádku. Toto slabé místo je zpravidla využíváno ze strany represe, bývá-li jaká.Velký důraz na způsob stravovaní má za následek, že strava je vegetariánská či přímo veganská, tj. bez jakýchkoliv produktů živočišného původu. Pokud chce člověk měnit své okolí, může klidně začít u svého žaludku a bude se mu to dařit. Chov zvířat způsobuje velké škody na životním prostředí, je energeticky náročný a špatně obhajitelný z etického hlediska. Na čtyřicet procent světové produkce obilnin končí neefektivně v žaludcích dobytka, zatímco lidstvo hladoví. Pokud jídlo pochází z místních zdrojů a nevozí se přes půl planety, tím lépe.Rozdávání stravy je nerozlučně spjato s rozdáváním informačních materiálů, ze kterých se člověk dozví, že zatímco se ve světě každý den vynaloží 2,5 miliardy dolarů na zbrojení, tak mezitím zemře přes 50 000 lidí na následky podvýživy.85 % obětí všech válek jsou civilisté.Téměř pětina lidstva nemá přístup ke zdravotně nezávadné vodě. Celkové roční výdaje na zbrojení přesahují všechny dluhy všech zemí třetího světa.Zbrojařský průmysl je po ropném největším průmyslovým odvětvím na světě.To jsou hlavní argumenty, které logicky vyplývají i ze samotného názvu hnutí. Aktivisté se angažují i v jiných oblastech pro tyto skupiny typické, jako jsou práva lidí i zvířat, vliv nadnárodních korporací atd.A jaká je situace u nás? Bezdomovci tu tvoří 0,35 % celkové populace. V Evropské unii je to více než dvojnásobek, takže máme asi co dohánět...První skupina Food Not Bombs vznikla v Praze roku 1997 a rozdávala jídlo na Střeleckém ostrově. Asi po roce zanikla, a to i vinou nátlaku ze strany policie.Po dalším roce vznikla skupina nová, složená z nových lidí, a působí na stejném místě vždy v neděli v 16.00 hod. Aktivisté rozdají vždy několik desítek porcí a za dobu své činnosti si vybudovali stálou klientelu.Pokud je autorovi tohoto článku známo, s represí se zatím nesetkala. Obdobná situace je i na Slovensku, kde Food Not Bombs působí pod názvem Jedlo namiesto zbraní, a to hned ve třech městech - Bratislavě, Trnavě a Košicích. Připadá mi, že více mediálně vystupují a jsou více provázaní s jinými aktivitami. 

Pokračovat na článek


Prohibice nebo metadon?

Rád bych srovnal životní styl závislých uživatelů heroinu v situaci prohibice s  životním stylem závislých uživatelů heroinu, kterým se dostane možnosti udržovací léčby (nahrazení pouličních opiátů opiáty lékařsky předepisovanými).Tuto otázku považuji za důležitou nejen v debatě o přístupech harm reduction, cílených na populace uživatelů drog, nýbrž i v širším kontextu drogové politiky. Srovnáním obou skupin uživatelů lze totiž teoreticky izolovat dvě stránky životního stylu závislého toxikomana – tu, kterou určují farmakologické účinky samotné drogy - , od té, kterou určují zamýšlené i nezamýšlené důsledky prohibice.Takové srovnání by mohlo být užitečné pro debatu o dalším směřování drogové politiky například proto, že jedním z nejdůležitějších argumentů proti legalizaci jsou uváděné destruktivní účinky drog na člověka. Odpůrci prohibice uvádějí, že na politováníhodném životním stylu závislého heroinisty má hlavní podíl prohibiční politika, která zvyšuje ceny drog na neúnosnou úroveň, znemožňuje kontrolu jejich kvality, vydává závislého napospas pouličním mafiím a přispívá k jeho společenské marginalizaci. Prohibice podle nich má za následek další negativní jevy, např. majetkovou kriminalitu..Příznivci prohibice uznávají tyto argumenty, avšak tvrdí, že i samotný heroin – bez ohledu na společenský kontext – působí na lidskou povahu destruktivně a vytváří z uživatele asociální bytost, neschopnou zodpovědného úsudku, zaměstnání, péče o rodinu apod..Život s heroinemLidé jsou různí a neexistuje jen jeden typ uživatele heroinu. Existují lidé, u kterých se nikdy nerozvine závislost, lidé, kteří dovedou svou spotřebu “ukočírovat”, a dokonce ex-heroinisté, kteří poté, co byli na droze opravdu závislí, naučili se ji užívat jen příležitostně. Je třeba rovněž uvést na pravou míru, že závislost na heroinu nelze přičítat pouze biologickému působení samotné drogy, nýbrž je i důsledkem faktorů psychologických a sociálních.Pokusím se popsat “život s heroinem” toho typu člověka, který podlehl fyzické i psychické závislosti na této droze a který ji užívá po většinu dní v roce.Při opakovaném užívání vede postupný růst tolerance (odolnosti organismu na heroin) k nutnosti zvyšovat dávky drogy potřebné k dosažení očekávaného efektu. Z původních dávek v desítkách miligramů dochází poměrně rychle ke zvyšování na stovky miligramů a denní spotřeba se může pohybovat v gramových množstvích. Zároveň je původně nepociťovaný nedostatek drogy prožíván jako nepříjemný stav a vzniká nutkavá touha vzít drogu znovu (abstinenční syndrom). Uživatel již nemá plnou kontrolu nad svým jednáním a s rostoucími výdaji za drogy obětuje stále více energie činnostem okolo jejich opatřování. Důsledky stereotypu “drogového života” se projevují v práci, ve škole, v osobním životě i na osobnosti závislého. Život uživatele heroinu není nic příjemného, i když heroin poskytuje okamžiky euforie. V dlouhodobém měřítku heroin uživatele neuspokojuje, a tak se mnozí, i opakovaně, snaží s drogou přestat.Chaotický životní styl heroinové závislosti má tyto zdravotní důsledky.Kriminoložka Renata Štablová, působící na Policejní akademii ČR, uvádí vyčerpávající výčet komplikací: komplikace spojené s nitrožilní aplikací opiátů (nesterilní stříkačky a jehly, vpichování znečištěných substancí), které mohou vést až k otravě krve; hepatitida (přenášená sdílenými stříkačkami a zhoršovaná nečistotou drog); celkový marasmus organismu (způsobený špatnou výživou a hygienou, promiskuitou a lehkomyslností); pohlavní choroby a AIDS (přenášené sdílenými stříkačkami); prudká intoxikace (předávkování špatně odhadnutou dávkou, které může vést k smrti); abstinenční syndrom (fyzické i psychické utrpení při nedostatku drogy); zmatenost (dezorientace a úzkost při náhlém vysazení drogy, nevhodné první pomoci, či celkově špatném fyzickém stavu); deficitní syndrom (útlum aktivity, ztráta vůle, citová atrofie jako důsledky odejmutí drogy). Opiátů se naopak netýkají další projevy, typické například pro pervitin (chronické psychózy, akutní psychotické epizody, záchvaty úzkosti).Dále má životní styl uživatelů heroinu tyto nevýhody: - účast na protizákonné činnosti, jejímž důsledkem je často zadržení a uvěznění,- neschopnost věnovat se běžnému zaměstnání,- neplnění rodičovských a rodinných povinností,- neustálá finanční nouze.Metadon – zázračný lék?Metadonová udržovací léčba (methadone maintenance treatment) je pokládána za nejúčinnější nástroj léčby závislosti na heroinu. Jejím jádrem je podávání opiátu metadonu závislým.Metadon působí podobně jako morfin. Patřičná dávka působí po dobu 24 – 36 hodin tak, že stabilizuje hladinu opiátů v těle, čímž jednak brání vzniku abstinenčního syndromu, jednak značně omezuje touhu po droze (craving). Dochází také k “farmakologické blokádě” účinků jiných opiátů (například pouličního heroinu). Správně určená a stabilní dávka metadonu nepůsobí euforicky, uklidňujícím způsobem ani proti bolesti. Nemá žádné vedlejší účinky na motorické ani duševní schopnosti, a tak umožňuje normálně vykonávat zaměstnání. Status klienta metadonové udržovací léčby se přirovnává k diabetikovi, který je závislý na pravidelné dávce inzulínu.Metadonová udržovací léčba, ve které je dlouhodobé stabilizace pacienta dosahováno pravidelným přísunem substituční drogy a komplexní terapií, může v závislosti na pokroku klienta vyústit v odvykací léčbu (detoxifikaci). Ta spočívá v postupném snižování dávek metadonu a jejím cílem je úplná abstinence. Někdy se také praktikuje pouze metadonová odvykací léčba bez možnosti udržovací léčby. Výhodou postupného odvykání na metadonu oproti okamžité abstinenci je mj. zmírnění abstinenčního syndromu.Vedle toho existuje celá škála léčebných postupů, které nejsou založeny na žádné medikaci (např. komunitní terapie). Je při nich dosahováno větších či menších úspěchů, avšak bezkonkurenčně největší míru retence (udržení klientů v programu) dosahuje právě metadonová udržovací léčba .Existují tři hlavní druhy metadonové udržovací léčby:1. předepisování praktickým lékařem – pacienti si pravidelně docházejí k lékaři pro recept a metadon si vyzvedávají v lékárnách (tento přístup je tradiční například ve Velké Británii),2. omezené ambulantní programy – pacienti docházejí do ambulantních zařízení, kde je jim podáván metadon a zpřístupněna nabídka dalších služeb,3. komplexní ambulantní programy – pacienti docházejí na “metadonové kliniky”, která kromě metadonu poskytuje pomoc při jeho resocializaci. Jejich nabídka může zahrnovat:- sychologické a sociální poradenství,- individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii,- pomoc při hledání bydlení,- pracovní rehabilitaci; pomoc při hledání práce, rekvalifikace a vzdělávacích příležitostí,- diskusní skupiny bývalých uživatelů,- testy na protilátky a informace o prevenci infekčních chorob,- informace o bezpečnějším užívání drog.Tento přístup je tradiční v USA. Pozitivní účinky komplexního metadonového programu lze ilustrovat na příkladu studie 27 závislých žen s dětmi z nemajetných vrstev:- levná a přístupná terapie umožnila omezit užívání heroinu, v některých případech i úplně abstinovat, čímž napomohla stabilizaci finanční situace klientek. “Metadon ti dá šanci zpomalit, utřídit si věci… dá ti šanci žít jako normální člověk”, uvedla jedna respondentka.- klientky omezily či zcela ukončily nezákonnou činnost za účelem získání finančních prostředků (krádeže, prostituce),- snížení rizika zadržení a uvěznění vedlo ke zmírnění stresu a strachu z odebrání dětí z péče,- každodenní hon za penězi ustoupil konvenčnímu zaměstnání a účasti v rekvalifikačních kurzech,- klientky se mohly začít více orientovat na rodinné a jiné povinnosti,- došlo k omezení kontaktu s drogovou subkulturou,- klientky se mohly s pracovníky kliniky radit o svých problémech. (Ano, metadon je to hlavní, ale jakýkoliv problém, co vznikne u tebe doma – máš tu svého konzultanta a také ostatní, ti všichni ti rádi pomohou… nikdy bych se na tuhle kliniku nemohla zlobit, protože toho tolik udělali pro mě a pro mé děti… když jsem byla na klinice, stali se mi zaměstnanci rodinou, uvedla jedna respondentka.)- Metadon je možno užívat dlouhodobě (i po dobu deseti let a více) bez závažnějších negativních dopadů na zdraví. Nejvýznamnější vedlejší účinky této drogy, kterými jsou zácpa a pocení, většinou s postupem užívání ustupují. Metadon je vhodný i pro těhotné ženy.Konečně často se cituje následující výzkumný závěr: “… při dlouhodobých udržovacích metadonových léčbách nastává jen minimum klinicky zjistitelných vedlejších účinků. Toxicita je mimořádně vzácná. Nejdůležitějším zdravotním následkem dlouhodobé léčby je ve skutečnosti jasné zlepšení obecného zdraví a nutričního statutu pacientů oproti jejich stavu při vstupu do léčby.Pozitivní účinky metadonové udržovací léčby můžeme shrnout do několika bodů:- účinná prevence HIV díky snížení frekvence užívání a sdílení injekčního náčiní,- “magnet” na závislé, který sociálním pracovníkům umožňuje udržovat kontakt s uživateli, kteří nejsou motivováni skončit s užíváním drog a nepociťují potřebu intervence,- snížení poptávky po nezákonných drogách opiátového typu,- pronikavé zlepšení zdravotního stavu,- celková životní stabilizace klientů, vznik odstupu od drogové a kriminální subkultury, schopnost vykonávat zaměstnání,- pokles kriminality díky podstatnému snížení výdajů za drogy a zvýšení příjmů z legálních zdrojů,- čistý finanční zisk státu z programu díky úsporám v systému zdravotnictví, policie a soudnictví.Za hranice tabu: Léčba heroinemMetadonová udržovací léčba má již téměř čtyřicetiletou tradici a své nezastupitelné místo v drogové politice USA, Německa, Británie, Austrálie, Holandska a dalších zemí. V polovině 90. let bylo po celém světě v metadonových udržovacích programech současně přes půl milionu klientů. Stále však zbývá významná skupina problémových uživatelů heroinu, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí přejít k metadonu, resp. vzdát se heroinu. Na ty se orientovaly nedávné vědecké pokusy s předepisováním lékařského heroinu, z nichž nejdůležitější se odehrál ve Švýcarsku v letech 1994 – 1996.Tříletý Projekt zur Verschreibung von Betäubungsmitteln (PROVE) si kladl za cíl porovnat předepisování metadonu, morfinu a heroinu závislým na heroinu z různých hledisek. Cílovou skupinou byli lidé chronicky závislí na heroinu, kteří měli za sebou neúspěšné pokusy o jiné formy léčby a kteří trpěli výrazným poškozením zdraví a sociální integrace. V rámci projektu nabízelo 18 ambulantních programů v 15 švýcarských městech podávání příslušné látky a standardní psychosociální péči pro více než 1000 účastníků.U heroinu byla ve srovnání s jinými substancemi zaznamenána nejvyšší míra přitažlivosti do programu, nejvyšší míra retence, nejméně vedlejších účinků a žádné závažné kontraindikace. U skupiny uživatelů lékařského heroinu došlo k výraznému snížení spotřeby nezákonného heroinu, ke zlepšení tělesného i duševního zdraví, sociální integrace (zaměstnání (podíl klientů bez zaměstnání poklesl po osmnácti měsících experimentu ze 44 % na 20 % a podíl klientů se stálým zaměstnáním vzrostl ze 14 % na 32 %), bydlení, menší kontakt s drogovou scénou) i finanční situace. Na jedné straně vzrostly příjmy ze zaměstnání, na druhé straně poklesly příjmy z protizákonné činnosti (při vstupu do programu nevykazovalo žádné pololegální či ilegální příjmy jen 31 % klientů, ale po 18 měsících to bylo již 90 % klientů). Největší podíl na zlepšení finanční situace měl však pokles konzumu ilegálního heroinu), závislost na sociální podpoře, objem dluhů) a ke snížení protizákonné činnosti (prodej drog, majetková a násilná kriminalita).Švýcarský výzkum byl koncipován jako dvojitě zaslepená randomizovaná studie, tj. ani klienti, ani výzkumníci nebyli informováni, která látka je podávána. Mezi nejčastější výtky patří tyto:- zkušení klienti-heroinisté záhy poznali, zda se jedná o heroin či nikoli, a tak byl podkopán koncept zaslepenosti,- nelze izolovat farmakologické účinky heroinu od účinků doprovodných terapeutických služeb,- vznikají otázky ohledně zobecnitelnosti výsledků na jiné než švýcarské prostředí,- do programu byli vybíráni uživatelé, u kterých selhaly jiné léčebné modality včetně metadonu, a tak je jasné, že vybraný vzorek nereprezentuje celou populaci problémových uživatelů heroinu přinejmenším co do ochoty přijmout jiné léčebné modality (The Swiss heroin trials 1998).Proto není jasné, má-li heroin opravdu ještě lepší léčebné výsledky než metadon. Je však možné usoudit, že lékařsky podávaný heroin je realistická alternativa pro závislé na ilegálním heroinu. Jeho podávání odstraňuje téměř všechny negativní důsledky konzumu ilegálního heroinu, jako jsou zdravotní rizika, chaotický životní styl, kriminální činnost a jednostranná orientace na drogovou scénu. Naopak umožňuje začít se orientovat na středně- a dlouhodobé aspekty osobního života, včetně bydlení a zaměstnání, a na postupnou integraci do většinové společnosti.Odkouzlení heroinuStereotypní obrázek vyzáblého, špinavého, vytřeštěného, pološíleného, nevypočitatelného, agresivního toxikomana u heroinu neplatí a patří spíše do říše našich předsudků a také našich strachů a úzkostí. Je třeba obrátit pozornost na popsané případy stabilizované závislosti, kdy dotyčný vede normální spořádaný život, má rodinu, sociální kontakty a stálé zaměstnání a žije bez vážnějších problémů (tamtéž). Zkušenosti s preskripcí metadonu a nedávné experimenty s heroinem potvrdily, že se závislostí na opiátech se dá, na rozdíl od alkoholu, plnohodnotně žít.Proč je tedy vlastně heroin zakázaný? Pohled zpět ke kořenům drogové prohibice odhaluje, že celý problém je od počátku řízen spíše předsudky, xenofobií a falešnou morálkou na jedné straně a touhou po moci a populismem na straně druhé, než skutečnou etickou rozvahou a racionálními. Zdá se, že je nutno otázku heroinu důkladně přehodnotit.Drogová debataJak probíhá takové přehodnocování, ukažme na příkladu jedné z nejstarších demokracií – Austrálie. V Austrálii bylo v průběhu 70. a 80. let vytvořeno nejméně 7 vládních a parlamentních komisí na přezkoumání drogového problému a přehodnocení drogové politiky. Po opakovaném konstatování neúčinnosti represivní politiky se postupem času došlo ke konsensu v tom, že je nutné dát na první místo princip harm reduction. Princip represe nebyl zpochybňován a byly pouze činěny návrhy na zlepšení koordinace represivních orgánů.Z řady vybočuje otevřenější zpráva Cleelandovy komise z roku 1989, která zvažuje nahrazení prohibice nějakou formou kontrolovaného prodeje. Uzavírá, že “zpřístupnění dosud ilegálních drog pod vládní regulací by eliminovalo mnohé společenské náklady (prohibice), ačkoliv by nemuselo nutně zmírnit zdravotní problémy uživatelů či zlepšit jejich zaměstnanost. Zároveň by však mohlo vést k dramatickému nárůstu užívání drog a téměř určitě k nárůstu drogové závislosti” (Hartland et al. 1992).Závěry Cleelandovy komise odhalily hodnotovou podmíněnost takového “posuzování”. Možnost kontrolovaného prodeje byla bez dalšího odmítnuta s poukazem na riziko růstu užívání drog a závislosti. Hypotézu komise, že by nemuselo dojít ke zlepšení zdravotního stavu a zaměstnanosti závislých, je nutno s poukazem na četné výzkumy udržovací léčby odmítnout. Moje hypotéza je, že užívání drog a závislost je nepřijatelná, protože představuje odlišný životní styl a žebříček hodnot od většinové společnosti. Představa, že uživatel heroinu dosahuje příjemného požitku bez práce a patřičných zásluh, je jistě pro mnohé morálně problematická. Tento “zločinec bez oběti” totiž kolem sebe šíří morální nákazu hédonismu, neúcty k práci a odlišnosti vůbec. Alternativní hypotézu představuje jakýsi zaslepený soucit se závislými na heroinu, který neumožňuje rozumně posoudit míru jejich postižení a blokuje jakékoliv uvažování o zpřístupnění této drogy širší veřejnosti.Příliš smělý závěr?Válka s drogami živí ilegální obchod s drogami a sekundární zločinnost. Má podíl na masivní policejní korupci a na trendu k omezování občanských práv. Drogová scéna se stala symbolem chudoby, nemoci a existenčního strádání, ale i ohniskem šíření AIDS. Miliardové náklady na uplatňování drogové represe přitom nelze nazvat jinak než vyhozenými penězi. Jedna americká studie z roku 1994 odhaduje, že snížení spotřeby kokainu v USA o 1 % by si vyžádalo dodatečných 246 000 000 dolarů výdajů na represi, nebo alternativně dodatečných 34 000 000 dolarů investovaných v oblasti terciární prevence. Mezní přínos terciární prevence je tedy přibližně sedmkrát vyšší než přínos represe. Lze říci, že výroba, prodej a užívání drog jsou v současné době méně pod kontrolou než kdykoliv předtím. Zdá se, že na cestě ke společnosti bez drog jsme překročili bludný kořen. Je proto načase zeptat se zodpovědně a bez předsudků: kudy dál?Pokud pomineme výše diskutovanou sociálně psychologickou rovinu problému, jakou jinou hrozbu představuje pro společnost užívání heroinu a závislost na něm? V této práci jsem se snažil ukázat, že pokud je heroin, resp. metadon podáván v rámci udržovací terapie, nepředstavuje pro uživatele žádný problém. Jsem však také přesvědčen, že heroin by pro společnost nebyl velkým rizikem ani v podmínkách kontrolovaného prodeje dospělým osobám, doprovázeného osvědčenými preventivními opatřeními a nabídkou terapie. Izolaci společnosti od heroinu, kterou si klade za úkol prohibice, je třeba nahradit ochranou nejvíce zranitelných jedinců a společenských skupin na bázi primární, sekundární a terciární prevence, přičemž lze navázat i na zkušenosti z ochrany před alkoholismem. 

Pokračovat na článek


Streetwork: práce na ulici

Vidíte skupinu špinavých, opilých lidí, píchajícího si narkomana, nebo partičku adolescentů kouřících marihuanu a vulgárně na sebe pokřikujících. Raději se jim vyhnete, nebo alespoň odvrátíte zrak. Možná chcete pomoci, ale nevíte jak. Napadají vás samé moralismy. Právě na pomoc lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci, se zaměřuje terénní sociální pracovník, neboli streetworker. O jeho práci jsem si povídal s brněnským streetworkerem Martinem Holišem.Streetwork vznikl v USA v první polovině dvacátého století. Hospodářská krize, která postihla Spojené státy roku 1929, vyvolala úpadek některých vrstev společnosti. Ve městech se rozmáhaly gangy mladistvých a situace byla klasickými postupy sociální práce nezvladatelná. Nutnost hledat nové metody sociální práce přivedla sociální pracovníky z kanceláří do ulic. V 60. letech se streetwork rozšířil po celé západní Evropě. V 90. letech se po pádu evropských totalitních režimů začali streetworkeři objevovat také v ulicích bývalých komunistických zemí. Streetwork je zaměřen na sociální pomoc rizikovým skupinám společnosti. Vychází z myšlenky prevence sociálně patologických jevů: je levnější kriminalitě a dalším jevům předcházet, než vynakládat nemalé prostředky na represi.Streetwork je založen na pochopení, dlouhodobé, trpělivé práci a především na snaze řešit problém, problémy lidí, kteří hledají ve společnosti své místo, i problémy lidí, kteří už svou snahu vzdali. Nemoci společnosti nelze vymýtit, lze však jejich výskyt snížit.V Brně působí občanské sdružení Ratolest Brno, které se právě o to pokouší. Jedním z terénních sociálních pracovníků tohoto sdružení je Martin Holiš. Ten mi v poloprázdné sídlištní restauraci odpověděl na několik otázek týkajících se jeho práce.Jak ses ke streetworku vlastně dostal?Studuji Fakultu sociálních studií v Brně, obory sociologie a sociální politika a sociální práce, takže mám k práci v sociální oblasti blízko. Když jsem na nástěnce viděl leták neziskové organizace Ratolest Brno, která organizovala kursy pro začínající streetworkery, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Absolvoval jsem roční kurs a po dalším půlroce mi bylo nabídnuto místo v jedné brněnské sídlištní lokalitě.Pojem „terénní sociální pracovník“ je mnoha lidem neznámý. Co je vlastně náplní práce streetworkera?Lidé, kteří znají streetwork třeba z televize, si často představí výměnu použitých injekčních jehel a rozdávání kondomů. To je ale jen špička ledovce. Ne každý streetworker tyhle věci dělá. Obecně by se dalo říct, že naší prací je pomáhat lidem, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů. V mém případě jsou to většinou mladí lidé od 12 do 25 let. Problémů může být celá řada, od drog, alkoholu, různých forem závislostí, přes zneužívání, šikanu ve škole, až po neporozumění rodičů.Jak pomáháš klientům s jejich řešením ?V prvé řadě je důležité problémům porozumět, umět naslouchat. Pokud ti klient začne důvěřovat a vidí, že o některých věcech hodně víš, hledá u tebe také pomoc, radu. Streetworker nevystupuje z pozice toho, kdo říká:„To, co děláš, je špatné, skončíš v kriminále.“ Takových věcí si mladí lidé vyslechnou dost.Spíše jsi v roli staršího kamaráda, který může v případě problémů poradit, ukázat cestu. Vlastní rozhodnutí pak záleží jen na klientovi samotném. Při práci se setkáváš se spoustou různých problémů. Streetworker musí znát všechny instituce a úřady, které mohou být mladým lidem potenciálně užitečné. Musí vědět, kde jsou různé poradny, kontaktní centra i jak to funguje na Úřadu práce.Takže to nevypadá tak, že bys někoho chytil za límec a vlekl ho třeba k psychologovi?Vůbec ne. Streetworker musí být schopen rozlišit, jaký přístup jednotlivý člověk vyžaduje. Nemůžeš nikoho k něčemu nutit. Poradny jsou mnohdy v očích mladých lidí zase jen místa, kde se jim dospělí budou snažit hustit něco do hlavy. Při rozhodování o tom, zda klientovi vůbec návštěvu doporučit, musíš být opatrný. Někdo může být schopen poradit si s problémem sám a ukvapenou zmínkou o poradně bys ho jedině vystrašil. Někdo po tobě zase chce, abys ho do poradny doprovodil.K tomu, aby ses o problémech klientů dozvěděl, ale potřebuješ, aby tě alespoň trochu brali jako kamaráda. Není asi snadné získat si důvěru lidí, s nimiž pracuješ….Jako streetworker nemáš dopředu vytvořenou klientelu, síť lidí s problémy. První část práce v terénu spočívá právě v hledání těch, kdo potřebují pomoc. Potuluješ se, hledáš místa, kde se mladí lidé scházejí. Můžeš hledat klienty přes své známé, složitější je to, pokud takové kontakty nemáš.Mně docela pomohla má vizáž, mladí lidé na mně vidí, že nejsem jeden z těch, kteří je přicházejí kritizovat za vše, co dělají špatně. Poslouchám podobnou hudbu, zajímám se o alternativní kulturní trendy, chodím do stejných klubů. To jsou styčné body. Pak už všechno záleží na konkrétní situaci. Není to tak, že bys seděl a řekl si: „Teď musím někoho oslovit“, pak za někým šel a řekl: „Ahoj, já jsem Martin a jsem streetworker.“ Okamžitě bys vzbudil nedůvěru.Můžeš uvést konkrétnější příklad, jak ses ke klientům dostal blíž?Pomohlo mi třeba, když jsem v hospodě, kde se mladí lidé scházejí, pustil kazetu s muzikou, která jim byla blízká. Pak za mnou přišli kluci a začali jsme si povídat o hudbě. To je ale jen začátek.Důležité je, aby klienti věděli, že mi můžou věřit, že je nepodrazím. Budování takového vztahu vyžaduje čas a trpělivost. Práce streetworkera není jako třeba práce truhláře, který okamžitě vidí výsledek.V čem je prostředí sídliště specifické?Mladí lidé jsou tady každodenně konfrontováni s nudou. Sídliště jim nenabízí mnoho možností, jak trávit volný čas. Skončí škola a čeká je celé volné odpoledne. Kluci a holky se pak poflakují po ulicích, posedávají po hospodách, shromažďují se na různých pláccích, pokuřují trávu, prostě nevědí, co dělat. Hledají možnost vybočení z každodenní šedi. Pak se může snadno stát, že se dostanou do problémů. Snažím se jim nabídnout aktivnější způsob trávení volného času. Zahraju si s nimi třeba fotbal. S tím souvisí také další projekt, kterým se právě zabýváme. Ve spolupráci s Armádou spásy budujeme na sídlišti nízkoprahový klub, centrum, do kterého se mladí lidé budou moci chodit bavit.Nízkoprahový klub? Co si pod tím má člověk představit?Do nízkoprahového klubu může přijít kdokoliv a strávit tam kolik chce času. Budou v něm k dispozici různé hry, šipky, stolní fotbal. Budeme tam pořádat různé kulturní akce, jako třeba videoprojekce, koncerty, společné jamování a výstavy výtvarných prací klientů. Bar, který je součástí klubu, bude nabízet nealkoholické nápoje, čaj a třeba polévku. Součástí klubu by měla být také zkušebna s aparátem. Spousta mladých lidí má o hudbu zájem, kvůli vysokým cenám aparatury ale nemá šanci věnovat se jí. Zkoušíme jim tu šanci dát.Zásadním problémem je pro nás ale nedostatek finančních prostředků. Jako nezisková organizace se s ním potýkáme téměř denně, pokoušíme se hledat sponzory. To ale není snadné. Lidé mají o naší práci zkreslené představy.Návštěvníci centra pravděpodobně budou muset dodržovat pevná pravidla. Nemyslíš si, že to spoustu mladých lidí odradí?Pro návštěvníky budou dána základní pravidla, která nebude možné porušit. Třeba konzumace alkoholu a drog bude v centru přísně zakázána. V klubu bude vždy přítomen streetworker, klienti se na něj budou moci kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Zároveň je ale důležité co nejméně zasahovat, dát mladým lidem svobodu, bez které by ztratili o centrum zájem. Bez toho, aby si mohli návštěvníci z centra udělat svět, ve kterém se budou cítit dobře, by asi nemělo smysl klub vůbec vytvářet. Mladí lidé se budou moci realizovat už při tvorbě interiéru, uplatnit tady své výtvarné nápady.Existují už někde podobná centra?Jako příklad můžu uvést dvě centra, která jsem sám viděl. V Blansku mají nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC. Denně se tam objeví od 15 do 50 dětí, při akcích ještě víc. Ve zkušebně zkouší 6 - 10 kapel. V Praze je zase na sídlišti v Modřanech komunitní centrum Krok. Skejťáci mají uvnitř rampu, která zabírá větší polovinu místnosti. Z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Mladí lidé tam jezdí na skejtech nebo si sednou k baru, dají si džus a povídají si. Když si ale chtějí zapálit, musí jít ven.Práce v terénu, poznávání prostředí, ve kterém se klienti pohybují, schopnost sblížit se s nimi, jednání s úřady a spousta dalších činností.…práce streetworkera není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemrzí tě někdy, že nevidíš hned její výsledek?Potěší mě třeba, když slyším, jak kluci po akci řeknou:“Ty vole, to bylo dobrý.“ Mám radost, že jsem jim nabídl alternativu, která je zaujala. Bylo by ale naivní myslet si, že když se někde objeví streetworker, všichni hned začnou být hodní. Můžeš pomoci vyřešit jeden, dva problémy, kolem je ale spousta dalších. Je to dlouhodobá záležitost. Už jen to, že pomůžeš jednomu mladému člověku, ale stojí za to

Pokračovat na článek


Učitelé a Internet

Kdysi se to jmenovalo dálkové, dnes distanční studium. Na pedagogické fakulty docházejí učitelé z praxe, aby si dalším studiem zvýšili kvalifikaci. Z učitelky mateřské školy na učitelku prvního stupně, z prvního stupně na druhý.Ten, kdo vede semináře dálkařů, má velikou výhodu, informace nejen předává, ale také je získává. A protože vedu semináře mediální kultury, ptal jsem se studentů - učitelů, jak jsou na tom s počítačovým vybavením na školách a Internetem.Mé poznatky nejsou a nemohou být statistikou. Jde o výsledky diskusí a můj výsledný dojem. Tak tedy:Už konečně není škola, na které by nebyly počítače vůbec.Najdou se malé vesnické školy, kde má PC jenom ředitel a účetní, v T602 se vypisují různé doklady i interní nařízení a vede se DOSácká účetní evidence.Druhým stupněm vybavení jsou jeden až tři počítače, které už pracují na platformě Windows, od 3,1 po Millenium, (většinou WIN 85, těsně následovaný WIN 88) bez připojení na Internet.Takových škol je stále ještě hodně. A dělí se ještě na ty, ve kterých se aspoň vybraná skupina žáků věnuje pod vedením „osvíceného“ pedagoga základům ovládání informačních technologií, a na školy, ve kterých se dělá na PC administrativa a druhé PC má jenom pan ředitel. (...a hraje na něm tajně v pracovní době počítačové hry - tato informace nebyla ojedinělá ).Dle mého odhadu asi 50 % škol má odděleno PC pro správu školy (1-3 počítače) a pro potřeby výuky (5 - 10 počítačů). Většinou jeden počítač je napojen telefonní linkou na Internet. Je zajímavé, že bylo pro pedagogy těžké odpovědět na otázku, zda mají na škole síť. Pokud ji mají (a zasíťovaných PC není málo), většinou si to neuvědomují. Až z otázek jako „Z kolika počítačů se lze napojit na Internet? Může se najednou napojit více uživatelů?“ bylo možné zjistit, jakým způsobem vlastně s Internetem komunikují. Pokud jsou ve školách počítačové učebny, děti se s informačními technologiemi pracovat učí, ale s obrovskými rozdíly v obsahu výuky: většinou jenom zvládání textových editorů, tabulkových kalkulátorů, orientaci na Internetu, e-mailování a chatování, ale v několika málo školách i základy tvorby www stránek a mají dokonce na síti takové stránky vystaveny a stále je aktualizují.V těchto učebnách se pracuje i s multimediálními výukovými programy, ale takový vzorový příklad práce s informačními technologiemi je opravdu výjimkou. Mnohem častěji se setkáváme s dosti chaotickým způsobem, jak děti seznamovat s počítači, a často je chápána počítačová učebna jako prostor, kde se hrají počítačové hry; samozřejmě s vědomím pedagoga. Onen pedagog ví nebo by aspoň měl vědět, že 90 % počítačových her je nelegálně vypalovaných, že jde o kradený software.Kdyby se přišlo na to, že žák ukradl v samoobsluze housku za korunu, bylo by z toho jistě vyšetřování a disciplinární stíhání. Kradený software nikoho nevzrušuje, i když jde o částky tisíc a více korun. (Je příznačné, že nejvíce kradeného softwaru je v Rusku, nejméně v USA a my se držíme v popředí postkomunistické Evropy. Jde o etický problém, nad kterým by se měli zamyslet i naši učitelé.)Nedávný summit Evropské unie v Stockholmu určil priority EU na příští léta: Unie se má soustředit na problémy stárnutí obyvatelstva a kandidátské země mají na příštím summitu prokázat, jak zavádějí Internet do škol.Právě se mi vynořil v hlavě starý vtip z období studené války. Ptali se západní novináři sovětských stratégů, jak jim dopadly zkoušky ohlašovaných raket s plochou dráhou letu. Jak jim létají? A Sověti odpověděli: „Plocho, tavarišči, plocho.“Tak abychom nedopadli podobně.

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek


Jóga: která je ta pravá pro vás?

Láká vás jóga, ale ztrácíte se v množství různých škol? Zorientujte se s naším bleskovým přehledem a najděte cvičení, které vám padne na míru!Relaxační jógaCo od toho čekat: Dlouhé pozice vyžadující precizní práci s dechem za použité pomůcek, dokonalé uvolnění všech svalů.Co by se vám mohlo líbit: Solidní porce duševního i tělesného odpočinku.Co by se vám líbit nemuselo: Někdy je těžké (téměř) nic nedělat. Chcete-li se při cvičení vyřádit, vyberte si něco akčnějšího.Iyengar nebo AnusaraCo od toho čekat: Důraz na dokonalé provedení každé pozice s použitím pomůcek.Co se by se vám mohlo líbit: Naučíte se rovnoměrně zatěžovat svaly (nejen při cvičení) a správnému držení těla.Co by se vám líbit nemuselo: Pomalé tempo – instruktor individuálně pomáhá každému z cvičících.Ashtanga, Vinyasa, Flow, Power FlowCo od toho čekat: Rychlý sled posilovacích pozic, který vám rozproudí krev.Co by se vám mohlo líbit: Ostřejší tempo ocení zejména ti, kdo rádi cvičí až do úplného „vyšťavení“.Co by se vám líbit nemuselo: Nováčci, které neznají jednotlivé pozice, mohou mít problém držet krok.Bikram, Barkan, CorePowerCo od toho čekat: Pozice zaměřené na výdrž a to všechno v tropických podmínkách.Co by se vám mohlo líbit: Teplo vám pomůže docílit efektivnějšího protažení.Co by se vám líbit nemuselo: Pokud nemáte rádi horko, není Bikram jóga nic pro vás. V teple rovněž hrozí větší riziko, že to s protahováním přeženete a ublížíte si.Vybrali jste si?

Pokračovat na článek


Mylné mýty o cvičení – tohle je 16x fikce!

Mýty, báje a pověsti se netýkají jen historie, ale také sportu. Potažmo efektivity nejrůznějších cvičení. Vyvedeme vás z 16 případech mylných mýtů o cvičení z omylu! Některá zaručená fakta o efektivitě mnoha cvičení nemusí být tak úplně pravda. Tyto omyly a zdánlivé pravdy vznikly stejně podobně jako báje a pověsti v dějinách lidstva. A které to jsou?Mýtus první – Rychlé cvičení spálí více tukuZdánlivá pravda! Jako většina mýtů, není na tom ani zrnko pravdy. Buňky potřebují k přeformování tuku na energii kyslík, a proto není pravdou, že při rychlém cvičení spalujeme lépe. Při pomalém cvičení spalujeme až 4 x rychleji, protože zhluboka nadechujeme a vydechujeme. Navíc dlouhé a pomalé cvičení (např. perfect body, strečing, jóga) může nastavit vaše tělo na efektivnější spalování tuků z měkkých tkání.Mýtus druhý – Bez strečingu se zraníšZdánlivá pravda! Nikde nikdy nebylo dokázáno, že se díky protažení před samotným cvičením vyhnete zranění. A nikde nikdy nebylo dokázáno, že se bez protahování před sportovním výkonem zranilo více osob, než bez něj. Samozřejmě se strečingem budete vždy pružnější – kdykoli.Mýtus třetí – zvedáním těžkých břemen získáte „korbu“ jako kulturistaZdánlivá pravda! Kulturista formuje svoji postavu kombinací silového tréninku, stravy a proteinů. Takže pokud nepraktikujete cíleně a důsledně všechno, nikdy těla kulturisty nedosáhnete. Navíc ženy nemají dostatek testosteronu na získání tak hodně „chlapsky“ vymakaných svalů.Mýtus čtvrtý  – jen zvedáním těžké váhy se stanete silnějšímiZdánlivá pravda! Dobře, získáte sílu, ale není to jediný způsob jak se stát silnějším. Je více různých typů tréninku který dodá větší sílu i svalovou hmotu. Třeba při kombinovaných cvicích – tedy mrtvé tahy, dřepy, benchpress, tlaky na ramena, shyby –  tudy vede cesta k síle. A promýšlejte svůj trénink, protože jedině to je cesta k úspěchu. Navíc důležitá nejsou doporučení ostatních, ale spíše to, co vyhovuje vám. Mýtus pátý – bez ochlazení organismu po cvičení, budou svaly boletZdánlivá pravda! Je vlastně velmi málo vědecky podloženo, že je nutno po cvičení zpomalit a zklidnit (tedy zchladit) organismus a docvičit zvolna. Když australští vědci udělali test, při němž se někteří cvičenci po cvičení zahřáli a jiní zchladili, nevyšlo vůbec průkazně, zda je nutno skutečně na konci cvičení zvolnit. Mýtus šestý – k lepšímu výkonu musíte zhubnoutZdánlivá pravda! Nesnažte se hubnout omezenou stravou. Tak si zaděláte na ještě větší problém. Snížením kalorií, dietou a hladověním totiž ztratíte více svalové hmoty, než tělesného tuku. Ten lze upravit a odbourat jen správnou a vhodnou úpravou jídelníčku s menšími a častějšími porcemi, bohatými na ty správné živiny. Mýtus sedmý – pitím kávy před cvičením více vypotíteZdánlivá pravda! Samozřejmě kofein z kávy organismus „nakopne“ k lepšímu výkonu, ale nepomůže vypotit více než bez vypité kávy těsně před sportováním. Budete se potit stejně jako ten, kdo si dal namísto kávy sklenku vody. Maximálně častěji a dříve navštívíte toaletu – káva je močopudná.Mýtus osmý – cvičením na lačný žaludek spálíte více tukuZdánlivá pravda! Zatímco některé studie tvrdí, že hladové tělo spaluje více tuku, jiní vědci tvrdí, že strava nemá na spalování tuků žádný vliv. A vědí, co říkají. Pokud chcete zhubnout, musíte mít dostatek sil a energie na cvičení. A to bez stravy nejde. Bez ní pohoříte. Tak vyživujte své tělo správnou stravou hodinu před cvičením a hodinu po něm. Vyhněte se hladu, tělo si při něm ukládá tuky do zásoby.A příště pokračujeme další osmičkou překvapivých zdánlivých pravd a mýtů.

Pokračovat na článek


Jak správně vrstvit sportovní oblečení

Mnozí příznivci zimních sportů již zcela určitě vědí, jak správně vrstvit oblečení, aby se v chladu cítili co nejlépe. Ale někteří z Vás "obyčejných lidí" třeba ještě nemáte ani ponětí, co takové vrstvy oblečení jsou! Pokud spadáte do druhé jmenované kategorie, je tento článek určený právě Vám! V našich článcích Vás postupně naučíme vše o správném funkčním oblékání.1.  Spodní vrstva oblečení - komfortPrvní a zároveň tou nejspodnější vrstvou je tzv. vrstva komfortní. Je určena pro oblečení nošené přímo na těle. Z toho důvodu oblečení první vrstvy musí být z příjemného materiálu a nesmí uživatele omezovat v pohybu. Tato vrstva musí umět dobře (okamžitě) odvádět veškerou vlhkost od těla pryč, anebo v případě, že takovou vlastnost nemá, musí umět rychle uschnout.2.  Střední vrstva oblečení – izolaceStřední neboli 2. vrstvou je tzv. vrstva izolační. Jednoduše řečeno tato vrstva slouží jako takový teplotní „nárazník“ – nepustí zimu dovnitř a udržuje tělem vyprodukované teplo. Díky propracovanému systému malých komůrek je teplo udržováno v blízkosti pokožky, zatímco nenasákavost materiálu umožňuje potu v podobě páry projít všemi vrstvami až ven. Důležité je, aby i tento materiál rychle schnul. 3.  Svrchní vrstva oblečení – ochranaPoslední 3. vrstvou a zároveň neméně důležitou je tzv. vrstva ochranná. Skrývá (ochraňuje) spodní vrstvy před větrem, deštěm (nebo sněhem) a také proti drobnému mechanickému poškození. I když slouží především jako ochrana, i tak musí umožnit vlhkosti v podobě páry projít ven. Technicky náročný problém (vlhkost dovnitř ne! vlhkost ven ano!) je řešen pomocí speciálních laminací funkčních membrán, zátěrů a podlepováním perforovaných spojů látky (lepené švy).

Pokračovat na článek


Skryjte nedostatky Vaší postavy a naučte se správně oblékat!

Jen malá hrstka lidí se může pyšnit opravdu dokonalou postavou a asi každá žena na svém těle nalezne partii, kterou shledá nevyhovující nebo s ní není úplně spokojená. Ačkoliv s vyrýsováním postavy může pomoci dieta nebo intenzivnější cvičení, existují i jisté nedostatky, se kterými si tyto postupy neporadí. Avšak nezoufejte! Snadno se můžete naučit, jak tyto nedostatky skrýt nebo z nich rafinovanou cestou udělat rovnou Vaši přednost. Naši zkušení redaktoři Vám rádi poradí, jak na to!1.  Širší boky, větší zadečekVětšina kouzelnických triků spočívá v přenesení pozornosti jinam, aby byla následně vytvořena iluze kouzla. Stejného principu lze využít i u problému s větším pozadím nebo širšími boky. V takovém případě převedeme pozornost na horní část těla.Oblečte si top s originálním potiskem, nasaďte zajímavý nebo křiklavou barvou opatřený klobouček anebo můžete vystavit na odiv své bujné poprsí patřičným výstřihem. Odvést pozornost od těchto problematických partii můžete také kalhotami s výrazným vzorem. Kalhotám s vyšším pasem a „slimkám“ se pokud možno vyhýbejte, protože v nich zadeček budí dojem ještě většího objemu. Ovšem za předpokladu, že si ze svého nedostatku nic neděláte a naopak se jím pyšníte, klidně je s oblibou noste a udělejte ze svých boků přednost.2.  Bujný dekoltVelké množství žen, které mají problémy s příliš velkým poprsím, neumí tento problém správně řešit. Naopak drtivá většina dělá tu chybu, že si oblékají trička bez výstřihu nebo se zahalují do roláků. Bohužel si ale neuvědomují, že takový typ oděvu velká prsa naopak zvýrazňuje. A proto se nevyhýbejte klasickému výstřihu.Odvést pozornost můžete pomocí různých ozdob na krk. V takovém případě buďte opatrné se správnou délkou ozdob, například pokud vám korále leží jen tak na prsou, nepůsobí to moc pěkně. Jinými slovy volte buď krátké anebo dlouhé, hlavně ne nic mezi tím! Další možností je také volba trička s potiskem.3.  Plochý hrudníkI v tomto případě si můžete vypomoci použitím výrazných korálek a náhrdelníků. Vyhýbejte se černé barvě, která prsa opticky zmenšují, a také nenoste výstřihy do véčka, protože s takovým výstřihem naopak na tento nedostatek upozorníte.Odvést pozornost můžete i řasením v oblasti výstřihu. Avšak tu nejjednodušší cestu zvolíte, pokud si pořídíte kvalitní push-up podprsenku. Mnohé ženy řeší tento problém i chozením „naostro“, protože u menších prsou si to mohou dovolit a pokud to i vám není nepříjemné, nemáte důvod se s touto partií zbytečně stresovat.4.  Nevýrazný pasPokud patříte mezi ženy, kterým pas vizuálně splývá s boky, máte problém – nevypadá to totiž příliš žensky. Z toho důvodu musíte učinit jistou kompenzaci – ženskost si dotvořit. Jako snadné řešení se nabízí použití opasku přímo v oblasti pasu. A mějte na paměti – čím tlustší, tím lépe pro vás.Druhá možnost je opačného charakteru – oblečte si volné šaty, které obepínají pouze v oblasti ňader. Ačkoliv těmito šaty nevytvoříte vosí pas, alespoň dojde k zamaskování skutečnosti, že žádným pasem neoplýváte.5.  Krátké nohyV prvé řadě se nabízí samozřejmě použití podpatků. Avšak za předpokladu, že se na vysokých podpatcích necítíte zrovna nejbezpečněji, oblékněte kalhoty s nohavicemi do zvonu anebo si vypomozte kalhotami s vyšším pasem. Hlavně se vyhněte experimentům s tříčtvrtečními kalhotami nebo legínami! Nejenže tím opticky nohu zkrátíte, ale navíc se budou zdát také tlustšími.

Pokračovat na článek


10 důležitých podmínek úspěchu, které jsou často opomíjeny

Hovoříme-li o tom, co mají společného úspěšní lidé a jaké rysy je předurčují pro úspěch, většinou si představíme dobrou vizi, ostré lokty a tvrdou práci. Ve skutečnosti je však potřeba mnohem víc. Každý drobný a nenápadný detail může výrazně ovlivnit konečný výsledek, a proto ho nelze ignorovat. Co všechno vám může pomoci být za všech okolností daleko před vašimi konkurenty?IntuiceSamotná fakta dost často nestačí, abychom se mohli kvalifikovaně rozhodnout. Někdy musí pomoci šestý smysl, který nám napoví, jaké rozhodnutí je správné. S tím má však mnoho lidí, kteří neuznávají jiné než racionální metody, často problém. Úspěšní lidé však většinou věří svým pocitům a nepodceňují jejich roli při rozhodování, neboť intuice nabízí jiný pohled na to, které rozhodnutí je správné.PozornostÚspěšní lidé věnují pozornost detailům a nic neponechají náhodě. Věnují pozornost i věcem, kterých si ostatní ani nevšimnou. Pokud chcete být úspěšní, musíte být pozorní, musíte si všímat detailů, umět je vyhodnotit a být schopni vycítit příležitost, kterou jiní lidé ignorují.Zápal a zaníceníÚspěch je podmíněn obrovským zápalem a zanícením pro věc. Člověk musí chtít víc než ostatní. A musí to chtít tak, že v momentě, kdy se zdá být cesta k úspěchu uzavřená, hledá způsob, jak obejít zátarasy tak dlouho, až se mu to podaří. Někdy to zkrátka může trvat déle a způsob dosažení může být náročnější, ale pokud nechybí vášnivá touha dostat se do cíle, tak se to určitě podaří.MentoringMnoho lidí nemá konkrétní představu, co vlastně slovo „mentoring“ znamená. Může se zdát, že je to jen takové mluvení o ničem. Mentoring je však pro úspěch velmi důležitý. Úspěch často závisí na tom, do jaké míry jste schopni využít svůj potenciál. Mentoring pomáhá odhalovat skryté rezervy, které má každý z nás. Proto je důležité spojit se s někým, komu důvěřujeme a s kým jsme schopni se identifikovat, kdo nám poskytne znalosti a zkušenosti a tím nás posune dál.Systém hodnotJaké hodnoty vyznáváte? Jste bezúhonným člověkem nebo se vám naopak nedá důvěřovat? To vše hraje v úspěchu roli. Nikdo se k úspěchu nedostane sám, je třeba vytvořit fungující systém dlouhodobých vazeb a vztahů. Pro ostatní je důležité, jaký jste člověk, a co od vás mohou očekávat. Chcete-li, aby s vámi ostatní pracovali rádi, musíte se chovat tak, aby si vás mohli vážit. K úspěchu neexistuje žádná zkratka a správné hodnoty vás k němu neomylně nasměrují.VztahyBudování a udržování vztahů, na kterých můžete stavět, je pro váš úspěch často zásadní. Je důležité být ve správnou chvíli na správném místě a spojit se s těmi správnými lidmi. Chcete-li být opravdu úspěšní, musíte proto podporovat a rozvíjet své komunikační dovednost a schopnosti, protože bez nich nezmůžete nic.ZvídavostVáš úspěch je často určen tím, zda umíte klást ty správné otázky. Musíte chtít vědět víc. Musíte chtít přijít věcem na kloub, chtít vědět, jak věci fungují a jak pro vás mohou být užitečné. Úspěšní lidé jdou vždy do hloubky a s nadšením a elánem prozkoumávají věci a jevy, dokud nenajdou možnost, jak by jim mohly napomoci k jejich úspěchu.Trpělivost„Trpělivost přináší růže“, říká známé přísloví. Jinými slovy: úspěch vyžaduje trpělivost a je odměnou za vaši tvrdou práci. Uspokojení z výsledků a finanční satisfakce se často dostavuje s velkým zpožděním poté, co jste se dlouho plahočili na únavné cestě budování svých budoucích příjmů.InovaceK úspěchu člověk potřebuje nové myšlenky a kreativitu. Schopnost přinášet nové myšlenky je zásadní ingrediencí, která dává vzniknout něčemu novému, velkému a trvalému. Inovace je nejdůležitější konkurenční výhodou a rozdílem mezi leadry a následovníky. Váš úspěch závisí na tom, kolik nových a neotřelých myšlenek můžete přinést. Zkuste se zabývat svojí kreativitou a zjistit, do jaké míry vám může být prospěšná.NáročnostÚspěch přináší touha po dokonalém výsledku. Snaha dosáhnout maximálního možného s využitím toho nejlepšího, co je k dostání. K tomu je nezbytná schopnost věnovat pozornost detailům. V historii bychom našli mnoho skvělých osobností, kteří věnovali spoustu let zdokonalování a rozvoji svého oboru. Dokonalost je produktem změny myšlení, kdy věnujeme pozornost každé jednotlivé povinnosti a plníme ji tak, jako kdyby náš úspěch závisel právě na ní. Věnujeme-li pozornost detailům a do každé maličkosti vložíme vždy něco navíc, pomůže nám to opět získat konkurenční výhodu před ostatními. Pro naše obchodní partnery je vždy důležité vědět, že do všeho dáváme víc než ostatní.

Pokračovat na článek


10 typů toxických lidí, kteří vám otravují život

Máte ve svém okolí někoho, kdo vám bere sílu a odvahu nebo vás dokonce neustále stresuje? A ať děláte, co děláte, nejste schopni otočit jeho „nastavení“ pozitivním směrem?Stresor je poměrně častým úkazem a vedle sebe ho má prakticky každý. Jsou to lidé, kteří jsou zdrojem nepříjemných pocitů. Zjednodušeně by se dalo říci, že nám s nimi není dobře. Můžeme se bavit o čemkoli a vždycky řeknou něco, co nás vytočí, vezme nám sílu nebo nás dokonce paralyzuje a zrazuje od našich úmyslů. Stresor nám zkrátka nikdy nepomůže; nepodporuje nás v našich úmyslech, ba dokonce nám je rozmlouvá, nikdy nám nedodá sílu a rozhodně se vedle něho nebudeme cítit jako úžasné a skvělé osobnosti. Stresor k tomu má vždy nějaký důvod, který vězí hluboko uvnitř něho a za kterým vždy vězí nějaký problém, který se nikdy nevyřeší a vždy bude generovat nové konflikty případně nová zranění.Obrana před takovými lidmi je proto jediná: musíme se jich zbavit. Musíme je dostat ze svých životů navždy. Jen tak se zbavíme jejich jedu, kterým nás zamořují a otravují. Tím se zbavíme brzdy, která nás omezuje a brání nám pokročit a dostat se dál. Abychom se jich ale mohli zbavit, musíme je umět identifikovat. V zásadě je lze rozdělit do několika kategorií:EgoistaProblémem egoistů je, že jsou příliš zahledění do sebe. Vnímají především svoje kvality a očekávají, že ostatní je budou vnímat také, a nejenom vnímat, ale také oceňovat a oslavovat. Egoista je tak uchvácen svou vlastní úžasnou osobností, že mu těžko zbývá prostor, aby si všiml, případně ocenil schopnosti někoho jiného.Egoista věří, že je lepší než všichni kolem něho. Proto nikdy nebude ostatním dobrým parťákem. Nikdy mu nebudete rovni, protože něco takového nikdy nepřipustí. Vždy o vás bude mluvit s despektem a stejně tak se k vám bude chovat. A blízkost někoho, kdo se k vám nechová s respektem nebo kdo vás dokonce znevažuje, je pro váš vlastní rozvoj tím nejhorším, co vás může potkat.ZávistivecZávistivci jsou nebezpečnou kategorií lidí. Více totiž ocení vaše problémy a těžké časy než vaše osobní vítězství. V hloubi duše jsou totiž přesvědčeni, že jsou to oni, kdo si zaslouží okamžik slávy, a ne vy. Můžete se sice pokusit dát jim pocit, že jsou součástí vašeho úspěchu a že se na něm výrazně podílejí, může se vám však stát, že vás za to budou ještě více nenávidět. Takoví lidé si totiž často neváží pokory a laskavého přístupu. Oni vás zkrátka nechtějí vidět pozitivně, ať děláte, co děláte. Závistivci si vždy najdou důvod, proč vám závidět. Proto se tomuto typu lidí musíte vyhnout za každou cenu.ProspěchářProspěcháři jsou nepříjemnou kategorií, která brzy začne člověka otravovat. Jejich prvotním zájmem je jejich vlastní prospěch a tomu podřizují vše. Těžko se tedy od nich můžete dočkat pomoci, naopak se můžete spolehnout, že když budete potřebovat pomoc, otočí se k vám dozajista zády nebo budou spekulovat, co jim jejich pomoc přinese. Rozhodně to nejsou lidé, o které byste se mohli opřít, proto si vždy musíte včas vymezit hranice vztahů s nimi.ZpátečníkZpátečníci jsou nepřáteli pokroku, kteří vás vždy budou zrazovat od cesty do neznáma. Jsou to většinou konzervativní typy, kteří se rádi drží v něčem, co se nemění. Budete-li chtít něco změnit nebo zkusit něco nového, nikdy vás nepodpoří, naopak vás budou zrazovat od vašich úmyslů a budou vás nutit vrátit se do starých kolejí. Věří názoru, že stagnace je tím nejlepším, protože je to nejbezpečnější, a chtějí, abyste dělali všechno stejně jako oni.Tyto typy bývá velmi obtížné určit, protože často bývají nedílnou lety prověřenou součástí vašich životů a proto se může zdát obtížné ignorovat jejich názory. Proto si musíte uvědomit, že vy jste těmi, kdo žijí vaše životy, a záleží tedy jen na vás, jakou cestou půjdete. Proto pokud cítíte, že chcete žit jinak, a oni to nechtějí akceptovat, musíte se z jejich vlivu vymanit.KritikPro kritiky není nikdy nic dost dobré. Jsou totiž přesvědčeni, že každý potřebuje spíše kritiku než chválu a povzbuzení. Nikdy na nikom a na ničem nenechají nit suchou. I když vaše úmysly budou sebelepší a pokusíte se je o tom přesvědčit, nikdy nebudete mít úspěch a jejich nastavení nezměníte. Kritici totiž nejsou dobrými posluchači, většinou je totiž nezajímá, jaký máte na věc názor.Pokud tedy u svých blízkých identifikujete tento druh problému, vězte, že kritika nikdy nezměníte. Proto jediné, co můžete udělat v zájmu svého duševního zdraví i svého osobního pocitu, vyhněte se jejich kritickým názorům a všudypřítomnému snižujícímu hodnocení. Věčnou kritiku ke svému štěstí jistě nepotřebujete.ManipulátorTento typ je posedlý kontrolou. Manipulátor vás ke svému životu potřebuje, protože potřebuje někoho, nad kým bude mít moc. Kontrola není samoúčelná: manipulátor sleduje a kontroluje vaše kroky, aby vás mohl manipulovat a ovládat. Není pro něj rozhodující, co chcete vy, ale co chce on. Vaše skutky a kroky hodnotí proto z jeho hlediska, podle toho, jaké to bude pro něj mít následky.Ptát se manipulátora na radu, co je pro vás dobré, je proto zbytečné. To není jeho optika. Pro manipulátora má význam jen to, co je dobré pro něho. Manipulátory bývá někdy obtížné včas prohlédnout, neboť se dlouho může zdát, že jim na vás záleží. Ve snaze získat si vaši důvěru a tím si upevnit nad vámi moc, jsou totiž schopni se velmi dlouho přetvařovat.I zde je nutné si uvědomit, že se musíte řídit především tím, co chcete vy a co je důležité pro vás. Kompromis je důležitý a ne vždy je snadné určit hranice, kde končí kompromis a kde začíná manipulace. Proto se musíte naučit rozpoznat, jaký je rozdíl mezi dobrou radou a snahou vás řídit a ovládat.LhářLhaní se v dnešní době zdá celkem běžným způsobem chování. A může se zdát, že některé lži nejsou škodlivé. Tendence k lhaní však nebezpečná je. Pokud totiž u někoho objevíme tendenci ke lhaní, můžeme si být jisti, že nepoznáme, kdy mluví pravdu.Věci by se měly říkat na rovinu. Pokud to někdo neumí, tak je to většinou proto, že má nedostatečné sebevědomí a bojí se přiznat odlišný názor nebo něco, co nehovoří v jeho prospěch. A jakmile si někdo tento způsob osvojí a zjistí, že funguje, tak ho bude používat při každé příležitosti.S lháři je těžká spolupráce, protože se názorům, které prezentují, nedá věřit. Je třeba se obklopit lidmi, kteří vás podporují a které vám nabídnou upřímné a poctivé názory.PomlouvačTito lidé trpí nejistotou, a proto používají svůj jazyk k překrucování skutečnosti a k úpravě informací podle svého. Touží po uznání a po přijetí ostatními a žijí v domnění, že existuje jen jediný způsob, jak získat pozornost ostatních.S pomlouvači se nedá vyjít. Jednak se nedá důvěřovat slovům, která vám říkají o ostatních. Vždy si pravdu upravují tak, aby výsledný dojem, který vzbudí, byl co největší. Navíc pomlouvači svoji nectnost využívají ve všech směrech, takže se můžete spolehnout, že tak jako před vámi pomlouvají jiné, budou zase před nimi pomlouvat vás. Jejich cílem je vždy vzbudit pozornost a zájem a myslí si, že jiným způsobem než zkreslenou pravdou o druhých se jim to nepodaří.Neexistuje způsob, jak změnit myšlení pomlouvačů. Proto jediné, co můžete udělat pro sebe, je vymanit se z jejich vlivu a utéct co nejdál z jejich dosahu. Dokud totiž o vás budou něco vědět, vždy vám budou škodit.ParazitParazité jsou lidé, kteří se na vás přisají a sají z vás krev. I když se někdy mohou zdát být užiteční, je třeba si uvědomit, že nikdy nebudou dobrými přáteli, protože ve skutečnosti mají na mysli jen svůj vlastní prospěch. Jestliže si je vpustíte do života, využijí každou příležitost, jak využít nebo získat něco, co máte. Těmto lidem je třeba se vyhnout za každou cenu.OběťProblémem obětí je to, že nikdy nedokáží přijmout odpovědnost. Vždy najdou viníka svých problémů někde mimo sebe – původce svých obtíží, objektivní příčiny nebo souhrou okolností a nikdy nepřiznají vlastní podíl. Dokáží perfektně ukázat prstem na ostatní a obvinit své okolí a nikdy nepřiznají chybu.Ani tito lidé nejsou přínosem pro váš život. Nepotřebujete nikoho, kdo vás bude činit odpovědné za jeho problémy, neboť i bez toho jistě sami máte svých problémů dost. Oběti jsou nebezpečné a mohou mít škodlivý vliv na vás úspěch i osud. Proto je třeba se takových lidí zbavit a dostat je pryč ze svého života.

Pokračovat na článek


Muži milují šťastné ženy

Muži milují šťastné ženy. A nejenom muži – i děti a zvířata. A dokonce i některé ženy. Šťastné ženy milují zkrátka všichni. Ptáte se proč? Protože šťastné ženy neprudí. Žijí ze svého štěstí, vznášejí se na obláčku euforie a šíří kolem sebe atmosféru pohody a nikdy nekončící dobré nálady.Šťastné ženy totiž nemají problémy. Respektive, samozřejmě, že mají, ale ony se z nich nehroutí. Dokáží své problémy zvládnout, aniž by s nimi obtěžovaly ostatní. Dokážou své problémy vyřešit, aniž by jim zkazily jejich štěstí. Vnímají totiž problémy jen jako úkol k řešení. A ve skutečnosti problém ani nic jiného není. Jaký je rozdíl mezi rovnicí o dvou neznámých a problémem, jak z 15 tisíc měsíčně zaplatím činži, uživím sebe, 2 děti, 3 kočky, psa, a ještě mi zbyde na nějaký ten hadřík? Ve skutečnosti žádný. V obou případech musím vybrat nejlepší variantu. Pomůže, mi když se z toho zhroutím? Nepomůže. Až se totiž proberu z kómatu, zjistím, že problém je stále tu a nepohnul se ani o píď. Dřív nebo později musím přijít na to, že čím dřív najdu řešení, tím dřív se zbavím problému, ať je jakýkoli. A to je svatá pravda.  Jestli bych to neměla nazvat „Hančina věta“ podle vzoru slavných matematiků…Šťastné ženy chápou, že problémy si děláme sami a existují jen v naší hlavě. Život jen vytváří situace, které nás nutí rozhodnout se a vybrat nejvhodnější řešení. Problémem se stávají až v okamžiku, kdy jim přidělíme emocionální náboj. To naše emoce nám komplikují život, tedy způsob, jakým vnímáme realitu. Je to naše zlost, vztek, lítost, smutek, závist, žárlivost, strach, hněv, kterými reagujeme na často normální a běžné situace, do kterých se dostáváme. Šťastné ženy jsou takové, které nepřipustí, aby negativní emoce vstupovaly do jejich rozhodování.Šťastné ženy jsou krásné. Jsou krásné, protože odhodily břímě běžných starostí a mají své problémy pod kontrolou. Nebojí se rozhodovat se mezi dvěma nebo více možnostmi, protože vědí, že s každým rozhodnutím se posunou na další křižovatku a to vždy znamená pohyb vpřed. A šťastné ženy nechtějí stát na místě. Život je přece tak krásný a všude je tolik barev, vůní, chutí. A v tom je zdroj jejich krásy. Ony jsou otevřené všem pozitivním vjemům a všechno, co do sebe vstřebají, to z nich zase vyzařuje ven.Ano, muži milují šťastné ženy. Protože šťastná žena má čas na to být opravdu ženou. Teprve když se přestaneme trápit pozemskými starostmi a začneme vnímat svět kolem sebe, teprve až když se přestaneme hroutit pod náporem úkolů a povinností, které nás táhnou k zemi, teprve potom se v nás probudí skutečná žena. Ne matka od rodiny, ani hospodyně. Ne vzorná zaměstnankyně ani obětavá pracovnice. Žena, která inspiruje. Žena, která nevyčerpává, ale dodává sílu a energii. To je to, čím bychom měly být, to je naše hlavní role a všechny ostatní jsou až ty vedlejší.Být ženou je krásné privilegium. Být šťastnou ženou je naše životní poslání. Protože jako šťastné ženy jsme udělaly maximum pro sebe i pro ostatní. Lidé nevnímají reálné věci tak, jako atmosféru, která je provází. A atmosféra, kterou kolem sebe šíří šťastné ženy, je osvěžující a inspirující, ale také blahodárná a léčivá.A proto v zájmu svého ženství se nenechte svými každodenními problémy zadupat do země. Život je krátký a my nemáme tolik času, abychom si ho mohly dovolit promarnit zbytečným hněvem, strachem, zlostí nebo vztekem. A už vůbec ne nějakou bezdůvodnou a frustrující otráveností a „blbou náladou“. Naše úloha je jiná: musíme v sobě objevit ženu – bohyni a musíme ji pěstovat a opatrovat jako křehkou květinku. Musíme jí dovolit růst a ovládnout naši osobnost. Protože jen tak budeme zdrojem radosti a štěstí pro sebe i pro ostatní.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Nové choroby - jsou šílené krávy jen začátkem?

Soused Kropáček viní zástupce Státní veterinární správy ze lži. Veřejně (tedy ve výčepu hostince U Rosů) odmítá oficiální prohlášení, že se na území České republiky nenachází jediná „šílená kráva“.  Odvolává se na fakt, že se veterináři zřejmě nikdy osobně nepoznali s jeho tchyní.Nechci polemizovat s Kropáčkem, protože jeho tchyni také neznám. Faktem ale zůstává, že v dohledné době budou možná čeští veterináři muset svůj názor poopravit, a to bez ohledu na Kropáčka. Zemí, které ještě nedávno sebevědomě hlásaly, že k nim se „nemoc šílených krav“ nemůže nikdy dostat, a dneska ze „šílených krav“ samy šílí, bylo povícero. Jak se říká, odříkaného chleba - největší kus. Co ale bude dál? Zešílíme nakonec všichni?Zabiják jménem prionNemoc „šílených krav“ patří ke zvláštním chorobám, pro které mají lékaři učený název „přenosné spongiformní encefalopatie“.Znamená ve stručnosti to, že tyto choroby jsou nakažlivé a mění mozek na řešeto, které pod mikroskopem vypadá jako houba na mytí. Chorobu vyvolává zvláštní potvůrka zvaná prion. Není to živé, není to jedovaté, není to nic, co by do těla nepatřilo, a přitom je to smrtelné. Prion vzniká z jedné určité naprosto normální bílkoviny lidského nebo zvířecího těla, a to jejím nevhodným „zašmodrcháním“. Vlákno bílkoviny, která nám docela dobře sloužila, se zauzlí a rázem je zaděláno na pořádný malér. Vzniklý prion poslouží jako matrice pro zauzlení dalších zdravých molekul bílkoviny. Zdravé bílkoviny ubývá a místo ní se v nervové tkáni hromadí priony. Mozek si s nimi neví rady, nervové buňky hynou jedna za druhou a místo nich zůstávají jen prázdné díry. Místo mozku máme během několika let ementál.Výše popsané se může čas od času přihodit jak člověku, tak i zvířatům. U ovcí vyvolávají priony nemoc zvanou klusavka nebo také skrapie. Právě ovčí priony zřejmě stojí v pozadí vzniku „nemoci šílených krav“. Už od dvacátých let 20. století krmili britští farmáři skot krmivy, do kterých byla jako zdroj bílkovin přidávána tzv. masokostní moučka. Toto krmivo se vyrábí z těl uhynulých zvířat a v Británii se do masokostní moučky dostávaly zcela zákonitě i mozky ovcí uhynulých na klusavku.Dokud Britové při výrobě ohřívali mršiny na teploty nad 160o C, nic se nedělo, protože se priony zahřátím zničily. V sedmdesátých letech ale uhodila energetická krize a v rámci úsporných opatření byly teploty při výrobě masokostní moučky sníženy. Ovčí priony se tak dostaly do krmiva v plné formě. Po nějaké době se naučily priony ovcí šmodrchat zdravé bílkoviny skotu a měnit je na hovězí priony.Vymřou Britové?U lidí vyvolávají priony Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Pravděpodobost onemocnění Creutzfeldt-Jakobovou chorobou se pohybovala kolem jedné k milionu. Byla to obvykle nešťastná náhoda, vinou které se příslušná bílkovina začala v mozku nemocného sama od sebe „uzlit“. Choroba postihovala obvykle lidi kolem šedesátky a trvalo jí asi za osm měsíců, než člověka proměnila v dementní trosku a nakonec ho za nepěkných křečí zprovodila ze světa.To už ale dneska neplatí. Jen ve Velké Británii zemřelo v posledních několika letech asi 90 lidí na tzv. novou variantu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Tou onemocní lidé nakažení hovězími priony z masných výrobků obsahujících mozek nebo míchu „šílených krav“.Nová varianta postihuje lidi i hluboko pod třicítkou, nevyvolává tak hlubokou demenci a může oběť trápit déle než rok. Konec je ale stejný jako v případě „klasické varianty“ onemocnění. Nakonec si pro nemocného vždycky přijde zubatá s kosou.Nikdo neví, kde se postup nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby zastaví. I seriozní odhady se nepříjemně podobají věštbám z křišťálové koule. Když všechno dobře dopadne, nemusel by se počet nakažených lidí vyšplhat nad 150. Ale tytéž odhady ve své nejpesimističtější verzi předpokládají, že si nemoc může vyžádat v nejbližších letech jen v Británii 130 tisíc lidských životů. Všechno záleží na tom, jak dlouhá je inkubační doba nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Jednoduše řečeno, zaleží na tom, za jak dlouho po snědení hovězích prionů se nám v mozku zašmodrchá dost prionů na to, abychom definitivně zhloupli a zemřeli v nehezkých křečích. Výsledky nejnovějších výzkumů rozhodně nesvádějí k optimismu. Ukazuje se, že priony mohou svou oběť nahlodávat třeba třicet roků. Vrchol epidemie Creutzfeldt-Jakobovy choroby tedy ještě můžeme mít před sebou.Ze vzniku nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby lze vinit kdekoho, třeba zemědělce, veterináře nebo výrobce krmiv. Faktem zůstává, že vydatnou porci másla mají na hlavě britští politici.Na sklonku osmdesátých let, když už bylo jasné, že „nemoc šílených krav“ může ohrožovat i lidi, obracela v Londýně „železná lady“ každou libru nejméně třikrát, než se ji rozhodla utratit. Na prevenci a boj s novou chorobou jí bylo peněz líto. A tak nebyly peníze na to, aby se uvedla do života velice rozumná preventivní opatření. V některých školních jídelnách jedly děti maso s příměsí mozkové tkáně skotu (a tedy asi i s priony) ještě dva roky poté, co to bylo zakázáno. Peníze na kontrolu dodržování předpisů a na postihy případných hříšníků se totiž nenašly. Britská vláda navíc hrála po dlouho hru mrtvého brouka a tvářila se, že „šílené krávy“ jsou jen okrajový problém. Ministr zemědělství krmil před televizními kamerami vlastní dceru hovězím hamburgerem, aby dokázal, že britské hovězí je naprosto bezpečné. Dneska se asi modlí, aby tu hovadinu s hovězím nikdy nepodnikl.Další „šmodrchací“ chorobySpektrum prionových chorob začíná být nepříjemně pestré. Začínají se vyskytovat i u divoce žijících zvířat, konkrétně u jelenů a losů. Tato choroba je označována jako chronické chorobné vyčerpání (chronic wasting disease čili CWD) a v některých oblastech USA jí trpí asi 10 % jelenů. Lovci v Coloradu a Wyomingu už byli varováni před zvěřinovými hody z jelenů a losů vykazujících známky tohoto onemocnění. Přenos prionů z jelenů na člověka se zatím nepotvrdil, ale obavy vzbuzuje fakt, že tři Američané, kteří zemřeli na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu v nezvykle mladém věku kolem třicítky, si v dětství dopřávali jeleního masa, co hrdlo ráčí.Ani u člověka se výčet prionových chorob neomezuje je na dvě varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nejslavnější lidskou prionovou nemocí bylo donedávna kuru novoguinejských lidojedů z kmene Fore. Když někdo na kuru zemřel, sešli se jeho příbuzní a projevili mu úctu tím, že si na něm pochutnali. Tím bylo zajištěno, že se někteří stolovníci s odstupem času sami ocitnou na jídelníčku svých příbuzných, protože ti, kteří si pochutnali na mozku a míše, se nakazili priony a sami pak nemoci kuru podlehli. Tento začarovaný kruh přeťali až katoličtí misionáři, kteří lidojedům jejich kanibalské choutky rozmluvili. Vzácně se vyskytují i další lidské prionové choroby. Všechny jsou neléčitelné, všechny jsou smrtelné.K čemu je to dobré?Málo se mluví o tom, proč se vůbec jedna z bílkovin lidského nebo zvířecího těla „zašmodrchává“. Že by to byl evoluční zmetek? Že by se přírodě do jejího dokonalého systému výběru nejzdatnějších vloudila chybička? To se nechce věřit. V přírodě má všechno svůj smysl. Dokonce i priony způsobující smrtelná a zatím nevyléčitelná onemocnění. Ukazuje se, že „šmodrchavé“ bílkoviny mohou být výhodné.Představme si třeba kvasinku, která se ocitla v nesnázích. Něco jí chybí nebo jí něco krutě ztrpčuje život. A najednou se v jejím těžce zkroušeném jednobuněčném těle začne „šmodrchat“ jedna z mnoha bílkovin. Bílkovina tím získá nové vlastnosti a najednou může plnit v kvasince úplně nové úlohy. Shodou okolností právě tohle kvasinka potřebovala, aby se vypořádala s momentální tísní. Asi se nebudeme divit, že se kvasinky s takovou „šmodrchavou“ bílkovinou prosadí.Všechno nasvědčuje tomu, že priony vyvolávající u skotu „nemoc šílených krav“ a u člověka Creutzfeldt-Jakobovu chorobu jsou pozůstatkem nějakého podobné výhodné „šmodrchavé“ bílkoviny. A bylo by s podivem, kdybychom ve svém těle měli takový vynález jen jeden. Mnohem pravděpodobnější je, že jsme jimi docela slušně prosyceni. Jen o tom ještě nevíme.Lidská dědičná informace obsahuje 25 000 až 40 000 genů a podle většiny z nich se v našem těle vyrábí nějaká bílkovina. Může mezi nimi být i bílkovina, jejíž molekula jen čeká se „zašmodrcháním“ jen na polechtání elektromagnetickým vlněním z mobilních telefonů. Mobilujeme a netušíme, že se nám to v hlavě pomalu, ale jistě „šmodrchá“. Za patnáct, dvacet nebo třicet let to budeme mít tak „zašmodrchané“, že nebudeme vědět, co je to mobil.Také nové léky by si mohly s našimi „šmodrchacími“ bílkovinami nehezky pohrát. Na doporučení televizní reklamy při rýmě a nachlazení pilně užíváme nějaký ten „frňacín“ nebo „hepčíkalín“ a netušíme, jak se nám tím uzlí bílkoviny v těle. Testy ověřující zdravotní nezávadnost léků mohou jen stěží odhalit nepříznivé efekty, které se objeví po několika desetiletích. Až se tyto následky za dvacet let projeví, bude už pozdě. Až nám přijde omluvný dopis výrobce zaručeného prostředku proti rýmě a kašli, nemusíme dost dobře vědět, co si máme s tím papírem počít.Jestliže Creutzfeldt-Jakobova choroba postihuje nervovou tkáň a především míchu a mozek, pak další „šmodrchací“ choroby mohou útočit na naše plíce, svaly, kosti, zuby, játra, prostě na cokoli. V budoucnu můžeme být všichni pilnými návštěvníky prionologických oddělení nejbližší nemocnice.Dají nám priony křídla?„Šmodrchacích“ bílkovin v našem těle bychom se ale neměli zase až tak děsit. Příroda nevybavila živé tvory „šmodrchacími“ bílkovinami proto, aby je vyhubila, ale aby jim umožnila přežít ve světě, kde se přirozený výběr nejsilnějších a nejschopnějších s těmi slabšími a méně schopnými nijak nemazlí. A tak nemůžeme vyloučit, že nám nově „zašmodrchaná“ bílkovina dodá zcela nové a dosud nevídané schopnosti. Genetické výzkumy na myších naznačují, že někdy stačí opravdu jen maličko a život se od základu mění. Stačí mít v některých nervových buňkách jen nepatrně víc jedné jediné bílkoviny a výkonnost myšího mozku stoupne na pětinásobek. Stačí nemít v buňkách jednu jedinou bílkovinu a myš žije o třetinu déle a navíc je odolná vůči stresu.Takže kdo ví, na co všechno máme již zaděláno. Jedna televizní reklama tvrdí, že jistý energetický nápoj vám dá křídla. Kdo ví, třeba reklama vůbec nepřehání. Pár let si budeme dávat loka, jedna z komponent nápoje nám začne „šmodrchat“ nějakou tu bílkovinu a za dvacet let nám mezi lopatkami vyraší peroutky. Pivo tyhle účinky zcela jistě nemá, to už je prověřeno tisíciletími konzumace pěnivého moku. Je to škoda, protože za pár let nás začnou bolet nohy a pak bychom si mohli s Kropáčkem do výčepu k Rosům zaletět.

Pokračovat na článek


Problémy se spánkem? Vyzkoušejte tyto rady pro zlepšení kvality spánku.

V mládí zřejmě jen málo kdo mívá problémy s tím lehnout a hned zabrat. Poté, co se ovšem zařadíte do řad pracujícího lidu, připravte se nato, že v oblasti spánku nastanou menší problémy, minimálně z počátku. Je to logické. Tělo zažívá šok v podobě naprosto nového režimu, životního stylu. Máte najednou jiný fyzický a psychický výdaj energie nebo jste mnohem více pod stresem. Tohle všechno má zásluhu na tom, že i když v jedenáct večer padnete do postele, máte oči vytřeštěné jako animované postavičky ve chvílích nejvyšší hrůzy a hlavou se vám hodí myšlenky na cokoliv jiného, jenom ne na spánek.  Prášky na spaní jsou sice super pomocník v momentech největší krize, ovšem cpát je do sebe nemůžete donekonečna.BABSKÉ RADY NAD ZLATONěkdy není na škodu vyzkoušet léty praxe ověřené babské rady, zejména když už i počítání oveček naprosto selže. Top jedničkou mezi babskými radami je uvařit si teplé mléko s medem, které opravdu funguje. Samozřejmě je podmínkou, že nemáte problém s laktózou. Pokud vám mléko nedělá zrovna bůhvíjak dobře, můžete jej nahradit variantou teplé vody s mlékem. Dalším osvědčeným pomocníkem při nespavosti je banán, který v sobě obsahuje látky, které napomáhají rychlejšímu usínání. Využít při problémech se spánkem můžete také mnohých bylinek. Takový odvar z kozlíku je doslova jako spánkové zaklínadlo. Nevýhodou je dlouhá příprava, kdy se musí kořen kozlíku několik hodin louhovat. Jestliže se vám nechce čekat, je právě pro vás ideální meduňkový čaj, který pořídíte v každé lékárně a supermarketu. Ideální prý je, když meduňkový čaj vypijete alespoň 2 hodiny před spánkem. Neméně účinný je také čaj z chmele. Stejně dobře funguje také horká koupel, nebo jen když si na pár minut ponoříte nohy do teplé lázně. Poslední radou jak přivolat ospalost a odebrat se do říše snů je vsadit před spánkem na sex, který zaručeně unavit dokáže.MODERNÍ MEDICÍNAKdyž už nezaberou osvědčené babské rady, je na místě vyzkoušet moderní metody. Jednou z nich je například kognitivně behaviorální terapie. Jedná se o jeden ze směrů současné psychoterapie. Celá teorie je postavena na tom, že příčinou každého problému je nevhodné chování a také špatné myšlení, které je výsledkem vnějších a vnitřních faktorů. Tedy že problém spánku je ve vaší hlavě. Ve zkratce jde o zjištění problémů a následné odstranění špatných návyků. Další možností je farmakoterapie, co je léčba léky, zejména jsou využívána hypnotika a melatoninové přípravky. K zahození také není možnost akupunktury, kdy vám jsou na určité části těla zabodávány malinkaté jehličky, které napomáhají obnovit tělesnou rovnováhu a energii.Pokud ovšem trpíte dlouhodobými problémy se spánkem, je na místě vyhledat odborníky. Je totiž dost možné, že trpíte insomnií. V takovém případě je potřeba být ve střehu, protože problémy se spánkem mohou vyvolat další zdravotní problémy, které se mohou na sebe dál a dál navalovat.

Pokračovat na článek


Starejte se o své zuby s láskou - Vyplatí se to!

Známe to všichni. Po celodenním maratonu jsme rádi, když se konečně ocitneme v posteli a nemusíme nic dělat a na nic myslet. Konečně začnete zabírat do říše snů a v tom si uvědomíte, že jste si zapomněli vyčistit zuby. Mám jít, nemám? Chvilku přemlouvání sami sebe někteří z nás vzdají, někteří se silným sebezapřením a odhodláním vstanou a zuby si jdou vyčistit. Pokud patříte k těm, kteří ve velké většině těchto případů nevytáhnou z postele ani nohu, jsou pro vás směřovány tyto řádky. Možná budou pohnutkou a inspirací, začít se pravidelně o svůj chrup starat. Zuby máme totiž jenom jedny. Dětské myšáky samozřejmě do této statistiky nepočítáme. Další jsou pouze za nemalé příplatky. Proto je důležité se o ně s mimořádnou pečlivostí starat. Pokud tomu tak neučiníme, čekají nás bolestivé dny a poté i bolestivé návštěvy lékařů. A mohu vám se stoprocentní jistotou říci, že bolet vás nebude jenom zub, ale také i slušně vaše peněženka.CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ…Základem celého úspěchu v péči o zuby je, aby k tomu byl člověk veden už od mala. Jedná se o jeden z nejzákladnějších životních návyků, které se poté v dospělosti jen s obtíží budují. Ke stomatologovi by se mělo jít poprvé v prvním roku života a poté na pravidelné kontroly. Nejlépe co půl roku. Stav chrupu současných předškoláků je podle odborníků doslova tragický. Nejčastěji je to způsobeno dietní chybou, neboť si naše děti navykly popíjet denně slazené nápoje a poté samozřejmě je na odpovědnosti péče rodičů. Jednou z možností, jak snížit kazivost zoubků vašich potomků, je jejich fluorizace. Tedy zvyšování odolnosti skloviny díky potíráním zoubků přípravky obsahující zvýšené množství fluoru, nebo to můžete vyřešit jen pořídit zubní pastu s vysokým obsahem fluoru. Co se týče dospělých, je potřeba se už v těchto případech zamýšlet sám nad sebou. Pravidelná péče je naprostý základ. O tom žádná. Vedle toho je také na místě snažit se omezit mimořádně škodlivé vlivy jako potraviny s vysokým obsahem cukrů a sacharidů. O nemalém vlivu zlozvyků jako pití kávy a kouření se rozepisovat nebudeme, neboť doufáme, že si je této problematiky každý vědom.VYBAVTE SE!Abychom zabránili kazivosti svého chrupu a maximálně jej proti škodlivým vlivům chránili, je potřeba se na tento boj dostatečně vybavit potřebným arsenálem. Nekorunovaným králem celé zubní výbavy je právě zubní kartáček. I když jsou zubních kartáčků v drogeriích plné regály, není kartáček, jako kartáček. Většina lidí v obchodě hodí do nákupního košíku ten nejlevnější, nebo ten, který je mu nejsympatičtější. Tyto parametry při výběru správného zubního kartáčku jsou samozřejmě špatné. Nejdřív je potřeba uvědomit si, jakou tvrdost od kartáčku požadujeme. Rozlišujeme měkké, tvrdé a pro váhavé jsou k dostání také středně tvrdé kartáčky. Nejčastěji jsou doporučovány kartáčky měkké, které dokáží nejlépe odstranit plak na zubech. Tyto kartáčky jsou opatřeny nápisem „Soft“. Opak jsou kartáčky „Hard“, které se používají například k čištění zubních protéz. Já osobně mám v oblibě zubní kartáčky značky Curaprox, které se pyšní švýcarskou kvalitou a jsou navíc vyráběny ve velmi kreativním barevném provedení. Pokud jsme problém se zubním kartáčkem vyřešili, je na čase si vybrat správnou zubní pastu. Zde už spotřebitelé kladou daleko větší nároky. V tomto případě je důležité si uvědomit, jaký problém se zuby máme a chceme vyřešit. Nebo alespoň, v čem by nám zubní pasta mohla ulevit. Někoho trápí citlivé zuby, jiné časté záněty a krvácení dásní, někteří se chtějí chránit proti paradentóze a jiní by chtěli mít bělejší zuby. Stačí si jen vybrat, kterou zubní pastu na který problém chcete. V tomto případě doporučujeme na zubní pastě opravdu nešetřit. Účinná zubní pasta, rovná se kvalitní a to ser rovná dražší. V zubní výbavě by vám samozřejmě také neměla chybět ústní voda, mezizubní kartáčky, které vyčistí mezizubní prostor, kam se obyčejný kartáček nemá šanci dostat a také popřípadě zubní nit.Zuby máme jenom jedny, proto by jsme se o ně, měli s maximální péčí a láskou starat. Nejen že budeme dělat něco pro své zdraví, ale také budeme mít doslova americký úsměv.

Pokračovat na článek


Lesklé a zdravé vlasy: Jak na ně?

Všichni bychom si přáli mít krásné a zdravím zářící vlasy. Vlivem nesprávné péče nebo různými vnějšími vlivy však naše vlasy trpí, jsou poničené a vypadají nevzhledně. Mezi ty nejčastější problémy s vlasy, které trápí většinu lidské populace, patří lupy, vypadávání vlasů, mastné vlasy, suché vlasy a roztřepené konečky.Všechny tyto problémy mají různé příčiny, které lze ale velmi snadno vyřešit správnou a pravidelnou péčí. Proto je důležitá kvalitní vlasová kosmetika, která vám dopomůže ke zdravějším a krásnějším vlasům.1.  LupyJe známo, že jedním z nejrozšířenějších onemocnění pokožky hlavy jsou lupy projevující se bílými šupinkami kůže, které se odlupují a odpadávají z hlavy na oblečení. V tomto případě vás může kůže na hlavě svědit a být suchá, nebo naopak příliš mastná. Za vznikem lupů většinou stojí hned několik příčin, jako je například přemnožení kvasinky Pytirosporum ovale, hormonální změny, stres nebo různé dráždivé aspekty. V boji proti lupům je dobré používat přípravky určené právě pro vlasy s lupy. Na trhu v současné době existují účinné šampony proti lupům, které jsou dokonce vhodné i pro barvené vlasy. Dalšími skvělými pomocníky v boji proti lupům jsou speciální kondicionéry, nebo hydratační masky, které pokožku hlavy perfektně ozdraví.2.  Vypadávání vlasůProblém s vlasy, který asi nejvíce působí na psychiku mužů i žen, je vypadávání vlasů. Pokud vám padají vlasy v běžném množství, jedná se o běžný fyziologický proces obměny vlasu, kdy je na jeho místě již připravený vlas nový. Jestli vám ale padají vlasy více než obvykle, je dobré začít tento problém řešit. Padání vlasů může být dědičné, nebo podmíněné hormonálními změnami a to například v těhotenství nebo během menopauzy. Dalšími důvody může být poruchy látkové výměny, špatná strava nebo stres.Přípravky proti vypadávání vlasů většinou obsahují látku Aminexil, která zabraňuje tvrdnutí kolagenu a vápníkových solí kolem vlasového váčku. Prodlužuje fázi růstu vlasů a zvyšuje jejich hustotu.V současné době jsou na trhu různé účinné kúry, šampony a tonika, které velmi úspěšně bojují proti tomuto problému.3.  Mastné a suché vlasyMastné nebo naopak suché vlasy trápí snad skoro každého. V případě mastných vlasů tento problém vzniká zvýšenou produkcí tuku v mazových žlázách. Tento jev se velmi často vyskytuje v pubertě, těhotenství nebo klimakteriu. Suché vlasy zase postrádají jakýkoliv lesk a většinou jsou způsobeny sníženou funkcí mazových žláz. Dalším důvodem také může být pobývání v místnosti s příliš suchým vzduchem, nebo častým fénováním. I tyto problémy vám v dnešní době pomohou skvěle vyřešit speciální šampony, balzámy, spreje a masky, které mají za úkol navrátit stav vaší pokožky do normálu.4.  Roztřepené konečkyPokud mají vaše vlasy roztřepené konečky, problém bývá velmi často spojený s teplotou. Působení slunečního záření, horké fénování nebo používání žehliček na vlasy-to vše má na roztřepené a poničeně konečky vliv. Nejlepší způsob jak tento problém vyřešit, je vlasy nechat pravidelně zastřihnout a dále pak používat speciální hydratační kondicionéry a balzámy na přímo na vaše konečky.5.  Jak správně používat vlasovou kosmetikuPokud chcete podpořit pozitivní účinky vlasové kosmetiky, je dobré ji nejen používat, ale také podpořit dodržováním správných zásad mytí a česání. Vlasy totiž není nikdy dobré mýt příliš horkou vodou. Ta totiž vysušuje nejen pokožky hlavy, ale také vlasy samotné. Při nanášení šamponu je dobré nalít si jej nejprve do dlaně a zředit vodou tak, aby vznikla pěna. Tu potom zlehka vetřete krouživými pohyby do vlasů. Po samotném mytí vlasů šamponem přichází na řadu jejich opláchnutí, které byste měli provést důkladně a velmi pečlivě. Stylisté i přední kadeřníci doporučují vlasy oplachovat 1-2 minuty. Těsně po mytí byste vlasy neměli česat hned, protože jsou velmi citlivé a náchylné k poničení. Až když vám lehce proschnou, je dobré pročesat je opatrně hřeben s velkými řídkými zuby. Díky tomu se tak vyvarujete jejich vytržení, poničení nebo případnému zamotání.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Cesta zaoceánskou lodí

Dnes musíme vstávat zoufale brzo ráno – v 5:00! Za půl hodiny má odjíždět náš autobus, který nás zaveze až do přístavu Sibolga, kde na nás čeká velká loď plující až do Jakarty.V půl šesté už všichni nervózně přešlapujeme před hotelem ověšení batohy, ovšem žádný bus se nikde neblíží. Naštěstí jsme na podobné praktiky už tak nějak připraveni, a proto v klidu čekáme. V šest hodin už jsme poměrně nervózní, a tak vyrážíme někoho zpražit do naší cestovky, kde nejspíš něco zpackali. Tam nás ale uklidnili, že prý je to v pořádku a není se čeho obávat. Prý si máme v klidu sednout do restaurace a něco si objednat. Takže si dáme snídani, ovšem při našem štěstí ji určitě přinesou zrovna když dorazí autobus. A dorazit by měl, pochybuji, že na nás velká loď nějak počká, a z Bukkitinggi je to do Sibolgy taky nějaká štreka. Kupodivu jsme se v klidu nasnídali a v sedm hodin dorazil náš transport. Mohli jsme spát nejmíň hodinu NAVÍC!Batohy pěkně šoupneme na střechu a my se směstnáme do narvaného minibusíku. Na to, že nejspíš nestihneme loď, vypadají všichni cestující poměrně v pohodě, takže tu bude asi ještě nějaký detail, který nám zůstal utajen. Každopádně když jsme okolo osmé dorazili do Sibolgy, loď na nás ještě čekala v přístavu a dokonce snad ještě nezačala nabírat pasažéry. Každopádně je loď doslova OHROMNÁ, pokud jste viděli film Titanic s Leonardem (stydím se za to, že i já jsem ho shlédnul, ale je to tak J ), tak máte alespoň nějaké přirovnání. Než jsme se stačili vykodrcat z autobusu, už se všichni ti lidičkové okolo začali hrnout několika vstupy dovnitř a vypadá to tady jako na mraveništi. Tak stíháme ještě jedno foto a hurá dovnitř, aby nám náhodou někdo nezabral naše místo v kajutě.Hned jak jsem do lodi nastoupili, už jsme se ztratili v ohromném labyrintu palub, chodeb a promenád, kde najít zrovna ty naše kajuty se zdá naprosto nemožné. Loď má totiž rovnou osm normálně přístupných palub, na kterých se nachází hned 5 odlišených tříd od nejzákladnější společné, kde se mačkají davy zchudlých Indonésanů (přitom je jenom asi o 10 % levnější než naše skoro luxusní II.B) až po luxusu na nejvyšší palubě, kde jsou kajuty pro dvě nebo čtyři osoby. My jsme nakonec tu naší ve třídě II.B našli celkem bez problémů, je na páté palubě a stačí projít jednou chodbou na venkovní palubu, kde se naštěstí pro nás, nacházejí všechny záchranné čluny. V případě nouze tak máme poměrně velkou šanci na záchranu, jenom si musíme včas všimnout, že se něco špatného děje. Na podobném kolosu by to totiž mohl být celkem problém.Když jsme se zaregistrovali a vyzvednuli si naše klíčky, zabydleli jsme si naši kajutu. Je sice poměrně malá, ale pěkně útulná. Máme dokonce i uzamykatelné skříňky na batohy, ovšem při mém štěstí samozřejmě ta moje má rozbitý zámek. Snad v téhle třídě necestují žádní čórkaři, ať si jich užijí ostatní v economy class. Dveře od naší kabiny se také dají zamknout dají.Jen co jsme vybalili, vyrážíme na průzkum lodi. I když se na první pohled může zdát velká, zase tak strašné to není a po chvíli už se orientujeme celkem v pohodě. Našli jsme dokonce i palubní kino, které se nejspíš stane hlavním zdrojem naší zábavy. Přeci jenom plujeme dva dny a zírání na prázdné moře nás přestalo bavit asi hodinu po vyplutí. Ještěže máme knížky, které vyplní dobu mezi promítáními v kině.Ještě bych se chtěl zmínit o mořské nemoci, které jsme se všichni tak trochu báli, i když to raději nikdo nepřiznal nahlas. Přeci jenom ty zkazky o lidech zalomených po celou dobu plavby přes zábradlí a zvracejících i poslední zbytky obsahu svého mučeného žaludky zrovna odvahy nedodají. Naštěstí se od těch dob asi hodně změnilo, protože velká loď má také podstatně lepší stabilitu než nějaké dřevěné necky. Ovšem zase úplně bez problémů to nebylo, nepříjemný tlak okolo žaludku cítíme všichni a zvykáme si na něj celý první den. V případě nejvyšší nouze ale nemusíme potupně běhat po palubách a hledat toaletu, protože máme jednu hned ob dveře na chodbičce. Na místní poměry vypadá dokonce i celkem luxusně, všechno je pěkně z kovu, ve stejné místnosti jsou i sprchy a musím ocenit, že to tam nesmrdí (v rámci místních možností). Dokonce tu teče i teplá voda, nevídaný to luxus! Takže po prvním seznámení s okolím vyrážíme do kina, kde promítají za slušných 7 500 Rp (35 Kč) nejnovější americké filmy. Díky tomu jsme si dopřáli se značným předstihem Mission Impossible 2, Gladiátora a Romeo musí zemřít, který se u nás objevil, tuším, až po půl roce. První dva filmy byly natočené přímo v kině, pocházely z warezové produkce a na to, že vyšly přibližně před necelým měsícem, je celkem zajímavé, že tady už je mají vylisované na CD. Zřetelně tu piráti mají zlaté časy. V pauzách mezi jednotlivými filmy jsme si stačili zajít na jídlo do lodní vývařovny, ovšem zvládli jsme jenom první oběd. Přeci jenom tu nevaří zrovna nejlépe a ostře kořeněná a ostře páchnoucí jídla nejsou zrovna ten pravý lék na naše rozhoupané žaludky. S velkou chutí jsme se proto vrhnuli na poslední konzervu se šunkou, kterou si vezeme ještě z domova. Na vrchní palubě v bufetu mají dokonce takové celkem levné sušenky, které se výborně hodí jako náhražka chleba - podstatně lepší bašta než ty blafy v lodní jídelně. Alespoň jsme si pěkně zavzpomínali na školní jídelnu naší základní školy, kde podávali chuťově podobná jídla J . Díky kinu a knížkám jsme jakž takž přežili do druhého dne, kdy nás čeká jediná zajímavá část naší jinak pekelně nudné cestu lodí. Přibližně v 10:00 totiž projíždíme těsně okolo bývalé sopky Krakatau, kterou jsme minuli ve vzdálenosti asi tak jednoho kilometru. Takže jsme mohli dobře vidět čerstvě narostlé stromy na úbočí zbytku kráteru, který předvedl jeden z nejznámějších výbuchů historie. Od té doby jsme si mohli jen užívat nudy, nechutného vedra a absolutního vlhka, které tu panuje. Stačí vyjít z klimatizovaného vnitřku lodi na palubu a člověk je okamžitě propocený. Naštěstí jsme ve čtyři hodiny dorazili do Jakarty, takže naše utrpení konečně skončilo. V přístavu tu kotví asi tak polovina Indonésských námořních sil, takže míjíme torpédoborce a bitevní křižníky a tiše doufáme, že někde něco neselže. Hned, jakmile jsme vystoupili z lodi, se na nás vrhla banda otravných taxikářů, kteří nabízeli odvoz na všechny možné i nemožné destinace ve městě. Byli samozřejmě dopředu smluvení a odmítali jakkoliv slevit z ceny za dopravu na vlakové nádraží, takže na ně kašleme a vyrážíme shánět nějakou levnější dopravu. Problém je v tom, že potvory taxikářské zřejmě vystrnadili jakoukoliv konkurenci, takže jsme nakonec o pár bloků dále museli stopnout tři motorky. Za směšné 2 000 Rp (9 Kč) jsme měli zajištěnou dopravu na busové nádraží, odkud jede minibus až někam k vlakovému nádraží. Minibus sice jel, ale byl tak zoufale nacpaný a navíc se plazil přes město doslova hlemýždí rychlostí.Než jsme dorazili na nádraží, byli jsme všichni propocení až na kost. Jakarta je totiž jedna velká dopravní zácpa, která začne ve čtyři hodiny ráno a skončí hodinu po půlnoci. Představte si to jako Prahu, kde se z ničeho nic objevilo dvojnásobné množství aut než je v ranní dopravní špičce. Na nádraží jsme se alespoň trochu vzpamatovali, najedli a hurá na vlak. Cesta do Jogjakarty (kulturní a historické centrum Jávy) nás přijde na 36 000 Rp (160 Kč) v “bisnis” klas - něco mezi economi a eksekutiv, jako naše druhá třída. Byly tam dokonce i větráky, roznášeli předražené jídlo na objednávku a sezení bylo pohodlné. Vedle nás jel nějaký starší pán s mladou holkou, na první pohled táta s dcerou. Tak jsme po ní schválně pokukovali a snažili se navázat kontakt. Po chvíli konverzace jsme z ní vytáhli, že ten stařík ani náhodou není její otec, ale je to manžel! Jí je asi tak 15-20, jemu něco mezi 35-45. Ovšem manžel nemanžel, jakmile odešel na záchod, už si máme pěkně přisednout a říct jí, kde máme v Jogjakartě hotel. Asi to s tím manželem to nebude tak žhavé, případně je holka ctižádostivá a, jak vidí šanci, tak si chce využít. Každopádně tu mají celkem zvláštní poměry, protože, jak jsme později zjistili, vůbec to není ojedinělý případ.

Pokračovat na článek