Výsledky vyhledávání pro dotaz proti lupům

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Co jsou to chytré drogy?

Zvláštní spojení z titulku se v ČR zatím většinou objevuje pouze v úzce odborných časopisech či některých subkulturách. Nejpovolanější osobou pro rozhovor na toto téma je u nás nesporně Jan M. Valuch (*1945) – jeho společnost Brainway se dovozem těchto látek zabývá a on sám je – vedle řady dalších aktivit na tomto poli - autorem v češtině zatím ojedinělé knihy Neurotechnologie, mozek a souvislosti.Odkud pochází pojem „chytré drogy“ a co přesně označuje?Slovní spojení smart drugs vytvořili Američané nadšení účinky syntetických nootropních léčiv. Původně je vztáhli k první generaci nootropik, která v 60. letech v Evropě vyvinuli dnes legendární Albert Hofmann a Cornelu Giurgea. Brzy se však počet nově vyvinutých nootropik značně rozrostl. Souběžně výzkumy, jak v Evropě tak i v Americe, potvrdily nootropní účinky u dalších již známých neurologických léčiv i některých přirozených živin. Dnes tento pojem označuje pestrý a zcela nesourodý soubor látek, které mají jediného společného jmenovatele – působí na zlepšení kognitivních funkcí. V samotné Americe se již od užívání termínu chytré drogy značně upustilo. V angličtině je nežádoucí jazyková konotace tohoto pojmu jiná než v mnoha dalších jazycích, v nichž asociuje spojení s nelegálními návykovými látkami. V dnešní angličtině slovo drug primárně označuje standardní léčivo. Jelikož americká federální agentura Food and Drug Administration nikdy nepovolila registraci a marketing drtivé většiny nootropních léčiv na území USA, začala proto perzekuovat všechny osoby, které veřejně o účincích těchto látek referovaly a jejich úžívání přímo či nepřímo doporučovaly. Navíc FDA tvrdě pronásleduje ty, kdo šíří, že nootropika alias chytré drogy zlepšují kognitivní funkce i u zcela normálních zdravých lidí, přestože tato skutečnost byla dostatečně potvrzena vědeckými studiemi i nesčetnými kazuistikami.Nebylo by v našem prostředí lepší vytvořit neutrálnější termín – drogy v názvu asociují dosti kontroverzní okruh látek a „mozkové nutrienty“ jsou zase příliš odborné?Vytvoření náhradního českého pojmu není jednoduchou záležitostí. Státně institucionální potlačování práv a svobod občana v České republice je o mnoho řádů razantnější než v USA. Užívání většiny tzv. chytrých drog svobodně se rozhodujícími lidmi, kterých nota bene není v této zemi mnoho, je medicínskému establishmentu proti srsti mnohem víc, než užívání nelegálních drog. Zavedení neutrálnějšího termínu by tak nemuselo být žádným přínosem. Co se týče pojmu mozkové nutrienty, ten označuje jak látky, které činnost mozku zlepšují ve smyslu kognitivních funkcí, tak i látky, jejichž účinky na úrovni vědomí a výstupů vyšší nervové činnosti nejsou příliš zjevné, jinými slovy, mají spíše význam jako suroviny pro chemickou výrobu probíhající v mozku jako celistvém systému. Obsahy pojmů chytré drogy a mozkové nutrienty tedy nejsou zdaleka totožné.Jaké látky jsou obsaženy v chytrých drogách a jak fungují?Vzhledem ke značné chemické různorodosti chytrých drog nelze podat zobecňující odpověď. Nicméně velká část nootropních léčiv, která představuje nejméně 80% podíl prodeje na světovém trhu, patří do dvou skupin, z nichž jedna zahrnuje analogy kyseliny pyroglutamové, respektive piracetamu, a druhá analogy ergoloidu, respektive hyderginu. Analogy piracetamu působí na mozek velmi komplexně, a proto pozitivně ovlivňují prakticky všechny kognitivní funkce bez nějakého zjevného akcentu na některou z nich. Oficiálně se nicméně indikují hlavně jako léčiva poruch paměti souvisejících s biologickým stárnutím. Četné seriózní vědecké testování účinků piracetamu a jeho analogů však prokazují zvýšení inteligence, zlepšení paměťových funkcí, koncentrace, zostření smyslového vnímání, zrychlení senzomotorické odpovědi atd., a to jak u osob s příznaky poruch těchto funkcí, tak i u zdravých lidí. Analogy ergoloidu působí odlišnými mechanismy. Korigují činnost řídících mozkových center takovým způsobem, že většina vitálních procesů začne vykazovat parametry odpovídající mladšímu věku. Doslova člověka omlazují po tělesné i duševní stránce, proto je mnozí považují spíše za léky proti stárnutí obecně, než za nootropika v úzkém slova smyslu. Dalších asi 40 látek umělého nebo přírodního původu působí na kognitivní funkce velmi rozmanitě.Mohou chytré drogy vyvolat nějaký typ závislosti, ať už fyzické nebo psychické?Chytré drogy mohou přirozeně vyvolat závislost, avšak v nesrovnatelně menší míře a s nesrovnatelně mírnějšími následky, než vždy vyvolá komukoli dostupný alkohol, nikotin, kofein a další legitimizované drogy. Osobně bych viděl jako závažnější věc otázku tolerance. Začne-li zdravý člověk užívat nějakou nootropní látku a splní-li tato látka jeho očekávání, může mít tendenci ji užívat stále, nebo alespoň dlouhodobě. Tělo si vůči látce vytvoří toleranci, a tudíž k dosažení stejného účinku bude nutné v určitých intervalech dávku stále zvyšovat. Ta pak eventuelně může dosáhnout hranice, kterou již nelze překročit bez vážných rizik.A co stav po přerušení či ukončení podávání, případně kontraindikace?Odpověď opět nelze zobecnit. Zkušení kliničtí odborníci tvrdí, že se po vysazení nootropik stav uživatele po čase nemůže vrátit na horší pozici, než byla ta, kdy se s užíváním začalo. Reprezentativní vědecké studie v této věci existují u méně než 5% uvažovaných látek, a proto z nich nelze odvodit žádné obecnější závěry. Kontraindikace samozřejmě existují, ale potencionální uživatel těchto látek se vůbec nemusí obávat, že by se o nich nedozvěděl. Každá chytrá droga, syntetická či přírodní, je v určité zemi a v určitém kontextu zcela legální a zpracovaná výhradně zavedenými farmaceutickými firmami pod kontrolou státu. Nesmí ani nemůže být tedy komukoli dodána bez velmi podrobného a někdy i nadsazeného výčtu možných kontraindikací.Pro historii a současné rozšíření chytrých drog byl zřejmě klíčový moment protnutí dvou okruhů - nekonvenčních vědců a alternativních subkultur?U látek, které jakýmkoli způsobem mohou ovlivnit zdraví člověka, platí, že to, co není úředně povoleno, je zakázáno. S jistými nuancemi to platí v každé zemi. Jelikož chytré drogy v USA okamžitě dostaly cejch zakázaného ovoce, přitáhly k sobě zvýšenou pozornost, a to zejména ze strany alternativních subkultur. Podobný úkaz se postupně objevoval v dalších zemích, v nichž má medicínský establishment neomezenou moc. S mírnou nadsázkou se dá říci, že rod současného nekonvenčního vědce v oboru biologie a zdraví zplodila americká beatnická revolta. Abram Hoffer, Humphrey Osmond a mnozí další patřili k původnímu beatnickému hnutí generačně i pocitově. Svým nekompromisním odporem vůči modu operandi zdravotnického establishmentu nejen dokázali, že alternativa má plné právo na život, ale navíc svým příkladem strhli mnoho dalších osobností k následování, což s sebou přineslo mnoho pozitivního a konstruktivního, např. zlomení absolutistické vlády FDA nad životy Američanů. Evropští nekonvenční vědci z branže se od amerických vždy lišili v tom ohledu, že byli obojživelní – vegetovali v establishmentu i undergroundu současně.Jaké mají dnes chytré drogy ve světě postavení (legislativa, výroba, rozšíření apod.)?Legislativa se ve vztahu k chytrým drogám celých 40 let nikde nezměnila. Díky univerzitní alternativní medicíně se však v zemích, kde má silnou pozici, tj. USA, Kanada, Anglie, Austrálie a sedm či osm dalších, plně legalizovaly přírodní nootropní látky, např. DMAE, phosfatidyly, deriváty kyseliny glutamové, vincamin, huperzin, bacopasidy a četné další jako doplňky stravy.A u nás?V České republice je naprostá většina chytrých drog dostupná pouze na předpis specialisty. Registrovaná je zhruba polovina látek, které jsou ve světě k dispozici. Paradoxně je nyní jedna česká firma největším světovým výrobcem těchto látek z hlediska sortimentu, nikoliv kvantity, a ne všechny její položky na domácím trhu jsou. Z přírodních nootropních látek botanického původu je v ČR registrována pouze malá část z toho, co je ve světě k mání. Registrovat přírodní nootropikum jako léčivo je v této zemi sice možné, ale prakticky téměř neproveditelné pro značné finanční náklady i z obavy z neustálých legislativních změn v této oblasti. Registraci účinného nootropika jako doplňku stravy úřady zásadně nepovolují.Můžete alespoň rámcově přiblížit vztah (nejenom) vědecké komunity zabývající se chytrými drogami a příbuznými látkami k hnutí lidského potenciálu?Postoj zájmové sféry pracující s chytrými drogami se pouze stýká, nikoliv spojuje s postoji komunit zainteresovaných na využívání jiných, ne zcela konvenčních zdravotně prospěšných technologií, sloužících k lepšímu vytěžení lidského potenciálu. Hraní si na vlastním písku má u všech zúčastněných zcela logické důvody a příčiny. Tyto strany jsou pod neustálým a někdy velmi silným tlakem medicínského establishmentu a dalších oficiálních struktur. Chovají se proto sebezáchovně a snaží se proti moci shora obhájit své vlastní právo na existenci, což je samo o sobě vysilující. K tomu dost přispívá i tradiční přístup establishmentu, řídícího se poučkou „rozděl a panuj“, který jednu alternativu zadusí a jinou, stejného ražení nechá žít. Rozvíjet lidský potenciál není v agendě zasedání vlády nebo parlamentu. Tyto instituce již ze své povahy udržují status quo. Pohnout věcmi dopředu je vždy otázkou osobní iniciativy a odvahy. Pokud společnost jako celek občanu příliš prostoru k samostatnému jednání nedává, mnoho užitečného pak nelze realizovat. Hnutí lidského potencionálu v ČR proto nemá zdaleka tak pevnou a širokou základnu jako v zemích s individualistickou tradicí.Kromě vlastní obchodní činnosti prosazujete tyto myšlenky i občansky – vydáváte časopis, spoluorganizujete podpisové akce – jakých jste zatím dosáhl největších úspěchů a naopak neúspěchů?Za svůj největší úspěch asi považuji to, že jsem za posledních 11 let nebyl ani odsouzen, ani uvězněn, ani zlikvidován, ačkoliv si to mnozí přáli. Při nesčetných obviněních jsem se až na jedinou výjimku vždy hájil sám a s pomocí zdravého rozumu. Dokonce i mnozí ne příliš bystří policejní vyšetřovatelé záhy poznali, že za obviněními z trestných činů vznesenými proti mé osobě stojí závist, zášť, neznalost a nepochopení, spíše než reálná a konkrétní fakta.Za neúspěch beru každou prohru v zápase s establishmentem, i proto, že nezápasím jen sám za sebe. Proher bylo mnoho, a ještě bude. Za dosavadní největší neúspěch bych tedy nejspíš označil to, že se mi nepodařilo přesvědčit „orgány“ aby povolily dovoz a prodej unikátního přírodního nootropika galantaminu jako doplňku stravy. 

Pokračovat na článek


Feministické nedorozumění

V sobotní tematické příloze Lidových novin z 16. 2. si několik autorů a autorek vzalo na mušku u nás stále poněkud ožehavé téma – feminismus. Pavla Jonssonová zmapovala „Deset let českého feminismus“ a neopomněla i podtitulkem připomenout, že „nízkým zastoupením žen v politice se Česká republika řadí mezi nejzaostalejší země třetího světa“. Dominik Lukeš popsal své pocity nejistoty na londýnském divadelním představení „Vaginální monology“, zvláště když celé divadlo muselo skandovat ono tabuizované slovo „kunda, kunda, kunda“, a tvrdí, že „nenávistná kampaň, kterou proti feminismus rozpoutali muži – intelektuálové, jako třeba Josef Škvorecký, tím, že zavedl pojem sexuální harašení, předurčila všechny ženy, které se chtěly k tomuto problému vyslovit, k cejchu směšnosti a myšlenkové neserióznosti.“ Prý u nás chybí tzv. „druhá vlna feminismu“, např. chyběly ženy, které by spálily své podprsenky jako symbol spoutanosti konvencí mužské morality.Protože se tomuto tématu věnoval i jeden pořad televize Prima (a překřikování mužského šovinisty s feministkou bylo přímo čítankovým příkladem neschopnosti se jen vyslechnout, natož se snažit pochopit se), dovolte vzpomínku a pár úvah.Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době opožděně doznívající sexuální revoluce, nosily všechny holky minisukně a velmi pečlivě si „malovaly oči“, aby o tři roky později, alespoň ty naše, ostentativně přestaly nosit podprsenky a přestaly se úplně líčit. Vzpomínám, že mne to tehdy naprosto šokovalo. Od té doby jsem začal brát „ženy“ docela jinak. Mimochodem, všechny z tehdejších dívek, na které si dokáži vzpomenout, a které se takto, samy v sobě, osvobodily, pak udělaly kariéru a ve svých oborech dnes patří k neuznávanějším odbornicím a autoritám.Co se týče „českého“ feminismu, domnívám se, že je třeba vrátit se k základním pojmům a především jazyku. Pes se s kočkou nedomluví, protože základní řeč jeho těla je kočkou vnímána diametrálně odlišně. Když podává packu, zdraví, když vrtí vodorovně ocasem, vítá a je přátelský. Kočka přitom zvedá packu aby zaútočila a vodorovný pohyb ocasem je znakem vrcholného rozčílení před útokem. Přitom když spolu vyroste štěně s kotětem, dokáží se respektovat a rozumí si.Připomínám znovu (a třeba se najde sponzor, který zakoupí a všem poslancům a senátorům a ministrům a členům městských zastupitelstev položí na pracovní stůl knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumí hledat v mapách), že muž je „softwarově“ úplně jiný než žena. Už jsem to zde jednou napsal a tedy nezbývá než zopakovat: zatímco muž neumí naslouchat, a když hovoří, nebo čte, vypíná slyšení, vidí tunelově, má rád jasné krátké instrukce, a umí problémy odložit na později, žena může zároveň mluvit i poslouchat, má spíše periferní vidění, hovoří květnatě a nepřímo, a problémy v její hlavě vyvstávají znovu a znovu. Zatímco muž hovoří proto, aby sdělil informace, žena hovoří s cílem udržet či navázat vztah. Ženy si dokáží odpustit a přiznat chybu a začít znovu a pilně na sobě pracovat (všechny nejrozličnější kurzy rozvoje lidských potenciálů posledních let byly navštíveny z 80% právě ženami), od mužů to nemůžete čekat. Muž umí (evolučně dáno) buď mluvit, nebo naslouchat. A neumí přiznat chybu. Víte, proč Mojžíš šel se svými druhy do země zaslíbené celých čtyřicet let? Protože se styděl zeptat na cestu.Pokud jste byli v Bulharsku, víte, že když chcete přitakat, tedy pohybem hlavy říci „ano“, musíte jí zakroutit vodorovně ze strany na stranu, jako kdybyste říkali „ne“. Dokud se české feministky kromě studia historie feministického hnutí nevrhnou do studia evolučně daných rozdílností mezi muži a ženami, dokud se ve vlastním zájmu nenaučí řeč toho, komu chtějí cosi sdělit, dokud se tedy nenaučí překládat si mužštinu do ženštiny, a dokud muže nenaučí překládat si způsob komunikace žen do mužského jazyka, budou se jejich argumenty v naprosté většině míjet s argumenty mužů právě tak fatálně, jako doposud. 

Pokračovat na článek


Sexuologická poradna 17.

Můj manžel, s nímž žiji již tři roky, je posedlý mým předešlým sexuálním životem. Neustále se mne (přátelsky) vyptává, kolik jsem měla partnerů a co jsme dělali. Chce, abych mu to vyprávěla do nejmenších podrobností. Cítila bych se nesvá cokoliv mu o tom vyprávět. Obávám se, že by ho to mohlo ranit. Nebo myslíte, že by mého muže mohlo takové vyprávění vzrušovat a zpestřit náš milostný život?Ivana, 28 letVáš milostný život by to mohlo zpestřit jen v případě, kdyby váš manžel byl deviantní a trpěl poruchou, která se jmenuje naratofilie. Při ní je muž vzrušován vyprávěním ženy o sexu s jinými muži, zvláště během milování. Pokud však deviantní není, toto vyprávění nemůže vést k ničemu dobrému. Je totiž známo, že muži žárlí do minulosti, zatímco ženy do budoucnosti. Je to logické, protože z hlediska evoluce minulé sexuální styky partnerky s jinými muži vytvářejí nebezpečí, že právě s minulými milenci měla žena potomstvo a její současný partner bude muset investovat do dětí jiného muže. Ženy žárlí do budoucnosti, protože tam hrozí, že jiná žena zaujme jejího partnera a odvede ho od ní.Je mi 22 let a obávám se, jestli nejsem nymfomanka. S málokterou známostí totiž vydržím déle než dva měsíce. Už jsem vystřídala téměř dvacet sexuálních partnerů, některé jen kvůli sexu, jiné jsem i milovala, ovšem brzy to přešlo. Někdy jsem chodila i s více kluky zároveň. Oba mí rodiče jsou poměrně staří, navíc jak se říká „ze staré školy“, takže sex je v naší rodině tabu. Může moje chování souviset s prudérní výchovou?Ester, 22 letNymfomanie je starší název pro patologicky zvýšenou sexuální potřebu. Nejsem si jist, zda časté střídání partnerů je příznakem hypersexuality, zda právě vy střídáte partnery kvůli sexu nebo kvůli jiným příčinám. Zdá se spíše, že jen hledáte někoho, s kým byste došla naplnění citového i sexuálního a že jste ve fázi experimentace. Obvykle podobné chování není příznakem poruchy sexuální, může být spíše následkem osobnostních i jiných problémů, nebo může být i normálním obdobím vašeho života. Toto chování může být následkem prudérní výchovy a vašeho generačního protestu proti morálce rodičů, ale také to s tímto souviset vůbec nemusí.Je mi 21 let a nikdy jsem nemasturboval. Prý to dělá každý. Měl bych začít jen proto? Není nedostatek onanování škodlivý zdraví?jméno neuvedenoBuďte klidný, na nedostatek masturbace ještě nikdo neumřel. Proto jestli vás k tomu nic netáhne, váš organismus si jistě pomůže z „přetlaku“ semene jiným způsobem, především nočními polucemi. Není pravda, že každý muž masturbuje: podle našeho výzkumu masturbuje alespoň v některém období života více než 90% mužů. Ale existují muži, kteří z morálních, náboženských nebo předsudečných důvodů masturbaci odmítají. Masturbace ani nemasturbace nepředstavuje žádné ohrožení zdraví.Již šest let žiji s přítelem Tomášem. Velmi ho miluji a nechci ho opouštět. Bohužel mi však sexuálně nic neříká. Naše milování je chladné a děje se jen zřídka, asi dvakrát do měsíce. Kromě toho mám ještě stálého milence, který mne velmi přitahuje, sex s ním je většinou úžasný, ale lásku k němu necítím. Z filmů a od kamarádek mám pocit, že tento stav není zase až tak výjimečný. Čím to ale je, že sex a láska často nejdou k sobě?Laura, 25 letLáska nezaručuje automaticky bezproblémové prožívání sexu, a to hlavně v dlouhodobějších vztazích. V období zamilování je každé pohlazení od milované bytosti úžasné a sex se ženám líbí i tehdy, když při něm nedosahují uspokojení. Každé zamilování je ale pouze dočasné a po tomto období nastupují úplně normální sexuální potřeby související se stereotypem. To, že si s Tomášem rozumíte ve všech ostatních oblastech a cítíte k němu lásku, by však mělo vést v ideálním případě k tomu, že se s ním domluvíte o tom, jak sex s ním prožíváte, co vám při něm chybí. Ideální by jistě bylo, kdybyste uspokojení dosahovala se svým stálým partnerem. Člověk však není z hlediska evoluce „stvořen“ jako monogamní tvor, naše kultura, která přikazuje celoživotní partnerskou věrnost, je v jistém smyslu nenormální vzhledem k naší přirozenosti. Tato přirozenost se projevuje v tom, že jen velmi malá část mužů i žen žije celoživotně jen s jedním partnerem. Podle statistik téměř polovina českých vdaných žen a více než dvě třetiny ženatých mužů uvádí mimomanželské styky. Dalším projevem této přirozenosti je rozvodovost a po sobě následujíc manželství. Nelze říci, že by váš případ byl ze statistického hlediska výjimečný.Je mi 19 let a přibližně před čtvrt rokem se u mě začaly objevovat poruchy erekce. Začalo to nejdříve objevením na dotyk bolestivých míst na penisu v místě, kde končí žalud, spojeným s menším nateknutím levé strany žaludu. Poté jsem zaznamenal snížený zájem o sex, žádný způsob, který do té doby fungoval, nezapracoval. Když jsem byl s dívkou, tak se dostavila nejvíce poloviční erekce, která dlouho nevydržela. V poslední době zmizel pocit bolesti, zlepšení erekce se však nedostavilo. Často je dotazům mužů mladšího věku odpovídáno, že se jedná o psychický problém, zajímalo by mě ale, jaké jsou jiné možnosti. V tuhle chvíli mám partnerku, s kterou jsem naprosto šťastný, a tak bych toto vysvětlení spíše vyloučil. Předem děkuji za odpověďMichal, 19 letJe sice pravda, že u většiny mužů ve vašem věku, kteří si stěžují na erektilní problémy, se jedná o psychické příčiny. Podle toho, jak popisujete své problémy, se však ve vašem případě jedná o příčiny organické, tělesné. Bolestivost penisu a jeho otok mohou mít různé příčiny, které nelze diagnostikovat na dálku. Je známo, že tyto takzvané algopareunie, bolestivé pocity při styku, mívají za následek i zhoršení ztopoření. Proto jednoznačně doporučuji navštívit urologa, který může zjistit skutečné příčiny.Rád zasunuji svým partnerkám během sexu do pohlaví různé potraviny, zejména zeleninu: salátové okurky, mrkev, zkusil jsem i lilek. Nemůže to být pro ně zdraví škodlivé?David, 20 letMasturbace pomocí potravin vhodného tvaru a tuhosti bývala u žen běžnou masturbační aktivitou. Samozřejmě představuje vždy určité riziko infekce vnitřních rodidel ženy a při nevhodném tvaru i možnost jejich poškození. Pokud tuto techniku preferujete, doporučoval bych zasouvat jí do vagíny spíše k tomu určené vibrátory a umělé penisy, které zakoupíte v každém sex shopu. I když mám pocit, že to pak pro vás asi nebude tolik vzrušující jako použití dobře rostlé okurky.Nejsem nijak prudérní, ale zaráží mne, že se na ulicích volně prodávají pornočasopisy, na jejichž obálkách jsou nahé ženy, někdy snad dokonce naznačující pohlavní styk. Nemyslíte, že jde o mravní ohrožení mládeže?Vlasta, věk neuvedenNěkteré z těchto časopisů skutečně představují ohrožení mravního vývoje mládeže tak, jak ho definuje náš zákon a domnívám se, že by v této oblasti měla existovat účinnější kontrola. Já sám jsem v žádné zemi na světě nezažil takovou volnost v prodeji pornografie jako v České republice. 

Pokračovat na článek


Tři potěšení v jednom

Člověk je úžasně vynalézavý ve způsobech, jak trápit svou tělesnou schránku. Některým jedincům prostě jejich práce a následné večerní dlabání krekrů v magickém přísvitu obrazovky ke štěstí nestačí. Jednoduše se chtějí “zhuntovat". Ale jak? Nejlépe sportem. A ještě lépe tím, kde zapojí každý sval svého těla. Nejvhodnější pro tento účel se jeví desetiboj. No, to asi ne - každý nemá na zahradě sportovní stadion. Ale co takový triatlon? To je to pravé pro sportovní masochisty!Historie pekelného trojsportuPlavání, jízda na kole, běh. Samy o sobě příjemné regenerační činnosti. Ale zkuste si to: 3,8 km ve vodě, 180 km na kole a pak si zaběhněte maraton. Těžko chápat, že taková štreka někomu stojí za to, aby byl titulován “železný muž". Avšak od té doby, co Jan Řehula vyplaval, vyjel a vyběhal bronzovou olympijskou medaili, se triatlonová populace v Česku zdvojnásobila. Ne všichni se pochopitelně oddávají peklu nejdelší trati, ale musíme konstatovat: ano, asi jim to stojí za to. Nejenže existují soutěže profesionálů a seriály závodů pro amatéry, jako houby po dešti rostou závody v malých vesničkách dělané jen pro radost několika místních nadšenců.V červnu roku 1980 se do vln Hracholuské přehrady u Plzně vrhlo 120 borců, aby po dvou kilometrech vylezli, skočili na kolo a ujeli dvě stě kilometrů a následně se vydali na trať dvacetikilometrového běhu. Přítomní diváci si ťukali na čelo a lékaři varovně kmitali ukazováčky. Nicméně první český triatlon byl na světě.Američané tvrdí, že triatlon vynalezli oni, ale už ve Francii dvacátých let se objevuje závod, který bychom mohli nazvat triatlonem. Jen pořadí jednotlivých disciplín bylo zpřeházené. Pak se nad závody podobného druhu zavřela voda. Jejich čas měl nastat až o půl století později.Jestliže šedesátá léta znamenají éru swingu, pak ta následující jsou érou joggingu. Ano, triatlon reinkarnoval přes mikiny s nápisem I ´m jogging a úchylné bavlněné návleky na nohy. “V roce 1971 jsem se připojil k miliónům Američanů, které zachvátilo joggingové šílenství. Stále víc jsem byl znepokojen vzrůstajícím obvodem mého pasu a celkovou fyzickou ochablostí," píše Jack Johnstone na svých internetových stránkách. Tento muž objevil pro svět triatlon čtyři roky před tím, než se pořádal první ročník proslulého havajského Ironmana. Začátky byly vskutku pionýrské. V Johnstonově závodě bylo zpřeházené pořadí disciplín. Nejprve závodníci běželi deset kilometrů, z toho dva bez bot. Osm kilometrů jeli na kole, přičemž v propozicích k závodu byla napsána, dnes úsměvná, poznámka, že si každý musí přinést svůj bicykl. Na závěr zařadili pořadatelé pět set metrů plavání.PravidlaV současnosti jsou délky tratí i pořadí disciplín pevně stanoveny. (Triatlon se člení do čtyř kategorií: supersprint 0,2 - 3 - 1, sprint 0,5 - 25 - 5, olympijský triatlon 1,5 - 40 - 10, dlouhý triatlon 3,8 - 180 - 42, 195. Modifikace jsou povoleny.)V případě délek tratí to však platí jen na papíře. Jednoduše proto, že triatlon se odehrává pod širým nebem a tratě tudíž nelze přesně naměřit. Z tohoto důvodu se v tomto sportu nehraje na světový rekord, pouze na rekord jednotlivých závodů. Svou roli také hraje různá teplota vody a odlišné výškové profily tratí kola a běhu, které se pochopitelně liší závod od závodu. Plave se volným způsobem pouze v otevřené vodě, zakázané jsou koupaliště a bazény. (Pouze na jaře, kdy je voda venku příliš studená, plavou závodníci v bazénech.)Záleží na každé maličkostiPlavání v otevřené vodě je od toho v bazénu naprosto odlišné. V rybníce pochopitelně nejsou na dně vodící čáry, teplota může kolísat každých pár metrů, na hladině jsou vlny, závodník se nemůže odrážet od stěn. V bazénu má jednu dráhu pro sebe, ale v rybníce musí počítat s tím, že jej občas zasáhne soupeřova pata. V tom lepším případě mu soupeřův záběr vmete do úst zoufale lapajících po vzduchu pořádnou dávku vody. “Nepříjemné je také neustálé šmátrání rukama po vašich nohou od plavce, který plave za vámi. V triatlonu se to nedělá, protože takový plavec se vlastně veze ve vaší stopě a má to lehčí. Když je navíc tak neopatrný, že se vás neustále dotýká, ukazuje to na nezkušeného zajíce a nevychovaného spratka," nebere si servítky Emanuel Ruml, který se triatlonu věnuje již třetí rok.Nepříznivé podmínky kompenzují triatlonisté plaveckými neoprény. Ne nadarmo se jim říká vodní rytíři - v černých nebo stříbrných přiléhavých oděvech pokrývajících tělo od kotníků po zápěstí, koupacích čapkách a plaveckých brýlích připomínají rytíře v brnění. Triatlonové neoprény se od těch, které užívají potápěči, liší. Triatlonisté nejen potřebují, aby jim ve vodě nebyla zima, ale chtějí, aby dosahovali lepších časů. Plavecké neopreny nadnášejí a tělo plavce tak klade vodě menší odpor. Pro slabší plavce to znamená až dvacet uspořených vteřin na každých sto metrů. Při patnáctisetmetrové vzdálenosti to už dělá drahocenných pět minut.Nahnané vteřiny může ovšem borec lehce ztratit, sotva se vybelhá z vody. Čeká ho totiž svlékání celého toho zázraku. Diváci jsou někdy svědky “brutálních" scén, kdy závodník přišlápne jeden konec oděvu a za zuřivého sakrování z něj trhá druhou nohu. Obzvláště peprné jsou nadávky, když takovým neopatrným počínáním oblek natrhne. Právě přišel o několik tisíc korun. Ostřílení triatlonisté radí: neperte se nikdy se svým neopreném! Ne nadarmo se o převlékání tvrdí, že je to neoficiální čtvrtá disciplína.Nejhorší jsou změnyPo převlečení vzhůru na kolo! “Když jsem jel svůj první triatlon, myslel jsem, že z toho kola spadnu. Od plavání mě bolely všechny svaly na rukou, nemohl jsem se o ně vůbec opřít. Když jsem se pak přijel zpátky do depa a měl se rozeběhnout, myslel jsem, že mi nohy vrostly do země," vzpomíná triatlonista Jiří Novák. Přechod z plavání na kolo není pro tělo až tak náročný, protože se v obou disciplínách zapojují rozdílné svalové jednotky. Horší je to z kola na běh - svaly nohou jsou řádně prověřeny šlapáním a teď je čeká běžecká část. Zejména lýtka se někdy vzpouzejí pomyšlení na další několikakilometrovou námahu.Ve sprinttriatlonech i olympijských tratích je na kolech dovolena jízda v háku. Znamená to, že si jezdci mohou pomáhat tak, že jedou těsně za sebou. Jízda proti větru je pro prvního jezdce vysilující, proto jej po chvíli střídá druhý ze skupiny. V dlouhých triatlonech je jízda v háku zakázána a závodníci musí dodržovat desetimetrový odstup. Toto pravidlo hlídají mobilní rozhodčí na motocyklech.Kouzlo tohoto sportu tkví v tom, že ho může dělat opravdu každý, ale jen málokdo je v něm mistrem. V závodech není výjimkou, že padesátiletí veteráni porážejí o několik desítek let mladší soupeře. Tento sport je totiž velice náročný na správnou techniku. Umíte kraul, ale neuplavete souvisle více než tři sta metrů, protože špatně hospodaříte s dechem, děláte polovičaté záběry, příliš krčíte kolena, neponořujete hlavu, vaše tělo klade vodě velký odpor. Ani jízda na kole není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Nestačí jen výdrž, musíte umět šlapat “do kulata", srovnat se na kole, abyste měli co nejmenší odpor vzduchu, odvázat se ve sjezdech a v zatáčkách, rozvrhnout si síly ještě na třetí disciplínu. Nakonec s během to také není tak prosté. Správná práce rukou, technika došlapu, dvojitá práce kotníku... Na stránce www.triatlet.cz se dozvíte, že nedokážete ani správně dýchat. A to je výzva!Prožij sám sebeJe mnoho důvodů, proč dělat triatlon. Některé jsou těžko pochopitelné. Například moderátor České televize Stanislav Bartůšek říká, že při dlouhém triatlonu zažívá během těch deseti jedenácti hodin, co závod trvá, celý život. Jde o to, pokusit se zjistit, jak se chová tělo na pokraji úplného vyčerpání, což každý zažívá jiným způsobem. “Po dlouhém závodě vnímám skutečnost úplně jinak. Mám porušené barevné vidění, okolostojící lidi slyším jakoby mluvili ze studny, všechno se pohybuje pomalu nebo se tak vznáší a plave. Jako bych byl zfetovaný. Bolí mě každý sval, nemůžu ležet, stát, popadnout dech, ale tělo navyklé několikahodinovému pohybu si odmítá přiznat, že je konec, a chce ještě běžet dál. Mysl je zaplavená endorfiny a mě je strašně dobře, ačkoliv jsem k smrti unavený. Kdybych to měl nějak shrnout... Je to pohled na sebe sama z druhého břehu řeky," líčí své zážitky čtyřiadvacetiletý triatlet Marek Tuhý. “Na svém prvním železňákovi v Benešově jsem se na posledním kilometru rozbulel. Štěstím. Bylo to spíš takové kvíkání, protože mě hrozně píchalo pod žebry, ale slzičky se mi kutálely po tvářích jako hrášky. Byl to nepopsatelný pocit - dokončit," vysvětluje nevysvětlitelné další ironman Karel Štědrý.Pro některé závodníky dokonce znamenal jejich první triatlon jakousi formu terapie. “Na gymplu jsem měl příšernou profesorku na matematiku, která si na mě zasedla a čtyři roky mě tepala, jak mohla. Ještě tři roky po maturitě se mi o ní zdálo. Když jsem o několik let později jel triatlon, vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě děje. V hlavě mi cvakaly výpočty tangent a cotangent, jen to svištělo. Celý závod. Od té doby jsem v pohodě," vypráví Tomáš Povolný o trochu podivné formě očistce.K pocitu “prožití sebe sama" toho stačí málo. Plavky, kolo, běžecké boty a pár hodin tréninku. Nejdražší položku v závodním depu tvoří kolo. Nový závodní bicykl stojí od třiceti tisíc výš, ale na závodech jsou k vidění i stařičké Favority. Nový kvalitnější neoprén lze sehnat od osmi tisíc, ale na podzim po sezóně jsou k mání kousky za poloviční ceny. A stejně můžete plavat jen v plavkách. Za dobré běžecké boty utratíte kolem tří tisíc korun. Perfekcionisté investují mnohem více. Chcete-li se udržet v háku za Lancem Amstrongem, jak radí jistá firma, investujte do nákupu jejího kola za 185 000. Jestli ale nebudete mít natrénováno, nepomůže vám při závodě ani tento skvost.Kde si zatriatlonitNejvíce triatlonů se koná na Plzeňsku, kde měl tento sport premiéru. V Jižních Čechách se jezdí třináct závodů Jihočeského poháru, další hnízda triatlonových nadšenců jsou na Severní Moravě a v Severních Čechách. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 1.

Graffiti, organizování kreslení a sprejování po zdech a dopravních prostředcích, je jedním z výrazných fenoménů posledních přibližně třiceti let. Většina lidí tyto obrazce a jejich tvůrce nejspíš proklíná, jiní je považují za uměleckou avantgardu a přejí jim. Jisté je, že se graffiti hned tak nezbavíme. Patří totiž k modernímu velkoměstu stejně jako auta, smog, lidský dav na chodnících a blýskavé výlohy obchodů.Graffiti je ale i specifickou formou komunikace se silnými vazbami k oblasti masové kultury a masové komunikace. Cílem textu, který původně vznikl jako diplomová práce na Fakultě sociálních věd UK, proto byl právě pohled na graffiti v kontextu komunikačních procesů.Termínem "graffiti" pocházejícím z řeckého slova "graphein" (psát; "graffiti" je zároveň množným číslem italského slova "graffito", škrábanec) byly původně označovány různé nápisy či malby vyškrabávané do zdí apod. Za počátky jevu "psaní po zdech" se považují již prehistorické jeskynní malby, samotné nápisy jsou známy např. ze starého Egypta či z vykopávek v římských Pompejích. V současné době je termín "graffiti" užíván především v souvislosti s jevem, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA v New Yorku. Od původních forem psaní po zdech (které vedle něj paralelně existují dál) se odlišuje především vyvinutím a užíváním specifických forem a stylů, používáním pseudonymních podpisů místo jmen a vytvořením subkultury tvůrců graffiti - psaní po zdech již není pouze záležitostí jedinců, ale volně organizovaných skupin. Graffiti se spojilo s hip hopem, kulturním projevem spojeným především s rapovou hudbou a DJ-ingem a vytvořilo samostatnou subkulturu s vlastním hodnotovým systémem.Tato subkultura i graffiti samo jako "nová" forma psaní po zdech se dostaly do centra pozornosti nejrůznějších studií, především na poli sociálních věd a umění. Nejčastějšími otázkami stojícími v centru jejich pozornosti byly tyto: Je graffiti umění či vandalismus? Co vede mladé lidi k tomu, aby se stali tvůrci graffiti (tzn. jaký je jejich sociální původ a jejich důvody k tvorbě)? Je možné tento jev, který de facto vede k poškozování cizího majetku, potlačit, či alespoň určitým způsobem omezit? Tématem této práce je pohled na graffiti jakožto na specifickou formu komunikace, neboť tou je graffiti především - graffiti je mj. naplněním potřeby člověka komunikovat. Sdělení děl graffiti ovšem nemusejí být zřejmá na první pohled: tato práce se proto zaměřuje na otázku, co a komu graffiti sděluje. Vedle obsahu sdělení nastoluje i pohled na graffiti jako na komunikační proces, především se zabývá pozicí podavatele a příjemce (poukazuje na dvojí kódování i dvojí čtení graffiti - ve vztahu ke graffiti subkultuře graffiti a ve vztahu k širšímu publiku). Představuje i koncept graffiti jakožto paralelní komunikace. Pozornost je věnována vztahu graffiti, masové komunikace a masové kultury.1. Definice a základní pojmy1.1. „Graffiti“, „hip hop graffiti“ či „graffiti art“Fenomén psaní po zdech či jiných veřejných prostorách, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA v New Yorku, bylo třeba (vzhledem k jeho odlišné povaze a relativně shodným formálním znakům) oddělit od ostatních forem "lidového" psaní po zdech (které vedle tohoto jevu existují paralelně dodnes) vytvořením určité typologie. První pokusy o vydělení a charakterizování určité specifické formy označování veřejných prostor se objevily ještě před vznikem samotného fenoménu, nazývaného později obecně graffiti (např. Dundes na potřebu vytvoření určité nutné klasifikace upozornil v roce 1966 ve své práci "Here I Sit - A Study of American Latrinalia" o nápisech na toaletách - z této práce mimo jiné pochází i později používaný termín "latrinalia" - Wagstaff, The Name Gone By, in Illustrator Magazine č. 49).Pro fenomén psaní pseudonymních podpisů v New Yorku na přelomu 60. a 70. let 20. století začal být používán termín graffiti, přestože jde částečně o označení de facto mnohem širší, odkazující i k historickým projevům "lidového" psaní po zdech. To se následně projevuje i v nejednotnosti terminologie užívané v encyklopediích."Výtvarné umění - výkladový slovník" (J. Baleka, 1997, str. 118 - 119) //pozn. redakce: literaturu, na niž autorka odkazuje, uvedeme na závěr seriálu// graffiti chápe v užším slova smyslu: "Graffiti (řec. grafein - kreslím, píši), subkulturní výtvarný projev z konce 20. stol., malby sprejem na veřejně přístupných plochách, na zdech a štítech domů, dlažbě, dopravních prostředcích (vagóny podzemní dráhy). Svou podstatou je anonymním projevem sociálního a estetického protestu, v USA např. neztrácejícího výtvarné spojení ani s etnickým a folklorním podložím (symboly mexických indiánů), ale ani s rysy soudobých výtvarných kreslených seriálů nebo reklamy. Projev je charakterizován plynulou linií, antiestetismem, kýčovitostí, křiklavou barevností a znakovostí i narativností, zahrnuje i stylizované písmo."Oproti tomu Lexikon výtvarného umění (A. Bauer, 1996, str. 74) přináší zcela odlišnou definici graffiti: "Graffiti (z ital. graffito = sgrafito) - původně označení pro nápisy vyryté do zdiva nebo kamenů, později pro všechny texty na jakémkoli uměleckém díle, které pomáhají určit dobu vzniku a autora. Dnes se označení používá i pro "lidovou" tvorbu na zdích, často vytvářenou technikou stříkání sprejem."Nová encyklopedie českého výtvarného umění (red. Anděla Horová, 1995, str. 223) odlišuje graffiti a "graffiti art": "Graffiti art, newyorské hnutí, které trvalo zhruba od pol. 70. let do pol. 80. let. Největšího rozmachu dosáhlo na přelomu 70. a 80. let. ... "Graffito" znamená v italštině vryp nebo škrábanec, a "graffiti" (množné. č.) potom anonymní kresby nebo obrazy ryté či kreslené do povrchu zdí na ulicích a různých místech. V tomto smyslu se vyskytovaly g. už ve Starém Egyptě a Římě (některé se dochovaly). - Od široce užívaného pojmu je nutno rozlišovat vlastní hnutí g.a., které je spjato s New Yorkem přelomu 70. a 80. let, a to s érou sprayové techniky malby a s činností stovek mladých lidí, kteří svými kresbami a malbami uchvátili newyorské metro. (...) Z anarchistického hnutí graffitistů se stalo g.a., v němž estetický prvek vytlačil původní sociální funkci, které neušlo ani pozornosti newyorských galerií a stalo se vyhledávaným módním stylem."Encyklopedie Diderot (Všeobecná encyklopedie ve 4 svazcích) uvádí pouze definici pojmu graffiti art: "Graffiti art [grafíty], uměl a soc. hnutí 70. a 80. let 20. stol. V širším smyslu anonymní výtv. projevy na zdech veřejných budov, na dop. prostředcích atd. Vl. hnutí spojeno se sprejovou malbou a bitvami mezi newyorskou mládeží v Bronxu a Brooklynu, zejm. v prostorách metra. V Evropě spojeno s hnutím punk jako protest proti oficiálním kulturám (graffiti na býv. berlínské zdi apod.). Někteří galeristé začali g.a. vystavovat a několik graffitistů se stalo profesionálními umělci." (Encyklopedie Diderot, 1997, str. 68)Terminologie užívána v souvislosti s graffiti je tedy nejednotná: někteří autoři užívají termín graffiti pouze vzhledem k jevu, jenž se objevil ve 20. století (s tím, že připouštějí dřívější formy "graffiti"), jiní jej užívají obecně pro označení jakékoli "lidové" formy psaní po zdech.Tato nejednost se objevuje i u autorů, kteří termín graffiti chápou obecně vzhledem k historickému výskytu jevu "lidového" psaní po zdech a ne jen jako samostatný fenomén, který se objevil na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA - snaha odlišit tento fenomén od ostatních forem "lidového" označování veřejných prostor (vedle nápisů o navštívení místa, vyjádření určitých pocitů např. i "gang graffiti" - označování území různými gangy) vedla k vytvoření určitých specifických pojmů.Fenomén, o kterém je řeč, bývá kromě běžného označení graffiti pojmenováván jako: "art graffiti/graffiti art" (obdobně v angloamerické literatuře i "aerosol art" či "spraycan art"), "hip hop graffiti" (podle hudebního směru, se kterým se subkultura graffiti prolnula), "TTP graffiti" (zkratka základních forem graffiti tags, throw-ups, pieces - viz dále).Ani jeden z těchto pojmů (snad s výjimkou "TTP graffiti") však podstatu tohoto fenoménu nevystihuje zcela a úplně: v případě "art graffiti" je třeba vzít v úvahu, že ne všechny výtvory, které v rámci graffiti (v tomto případě je pod pojmem graffiti chápán pouze výše zmiňovaný fenomén) vznikají, je možné považovat za umění - např. tagy-pseudonymní podpisy autorů - a ne všechny bývají vytvářeny s touto motivací. Obdobná situace nastává i při užití termínu umění v označení "aerosol art", "spraycan art" (např. Chalfant a Prigoff, 1987), či "subway art" (např. Chalfant a Cooper, 1984), navíc ne všechna graffiti díla vznikají za použití spreje - ačkoli sprej je bezesporu nejčastější technikou, bývají používány i popisovače či štětce s barvou. Nejčastěji užívaný termín "hip hop graffiti" má nepochybně své opodstatnění vzhledem ke spojení graffiti s hiphopovou subkulturou, ovšem toto označení vylučuje ostatní výtvory, které vznikly bez vazby na tuto subkulturu (buď s napojením na jinou subkulturu - např. punk, či stojící osamoceně mimo prostředí subkultury - např. díla Keitha Haringa, jehož zařazení do graffiti bývá proto u některých autorů považováno za sporné). Nejblíže vystihuje diskutovaný fenomén termín "TTP graffiti", který zavedl Staffan Jacobson (S. Jacobson, 1997), který se ovšem šířeji neujal.V rámci této práce bude pro fenomén specifické formy psaní (a vytváření dalších obrazových forem) po zdech, který se objevil na počátku 70. let 20. století v USA, používáno pojmu "graffiti", pouze v částech věnovaných graffiti v kontextu výtvarného umění může být použit pojem "graffiti art", jakožto specifický termín užívaný v současném výtvarném umění.Pod pojmem "graffiti" je tedy míněn subkulturní projev, který se objevil na počátku 70. let 20. století v New Yorku a později se rozšířil i do dalších zemí. Zahrnuje nápisy (obvykle stylizovaná přezdívka autora) a malby ve veřejných prostorách měst - nejčastěji na soupravách metra, vlacích a na zdech. Použitou technikou je zpravidla stříkání sprejovou barvou. Jedná se o "pseudonymní" díla - autor (popř. autoři) je podepsán přezdívkou dobře známou v rámci dané subkultury, z tohoto důvodu není možné tyto výtvory považovat za anonymní. (Díky použití přezdívky je autor naopak mnohem snadněji identifikovatelný, než kdyby se podepsal např. svým skutečným jménem.) „Graffiti“ je třeba chápat jako specifický jev odlišný od dřívějších "lidových" forem psaní po zdech především z důvodu existence ustálených základních forem, prokazatelně komunikačního charakteru a organizovanosti procesu vzniku jednotlivých výtvorů.1.2. Základní pojmyV oblasti graffiti se vyskytuje několik základních pojmů souvisejících s tvorbou či technikou vytváření maleb. Vzhledem k subkulturní povaze jevu se jedná většinou o slangová pojmenování: pochopitelně se některým z nich při popisování graffiti nelze vyhnout, vytváření pojmenování nových by v této souvislosti nemělo příliš smysl a nepřineslo by příliš užitku. S ohledem na oblast původu graffiti je pochopitelné, že většina těchto pojmů pochází z americké angličtiny a zachovala si svou původní podobu (pomineme-li předpokládané posuny ve výslovnosti - například whole car vyslovovaný tvůrci graffiti jako [vul ka:r], popř. [vulker]), popřípadě byly pouze počeštěny z hlediska gramatiky a jedná se de facto o anglicismy (zde by za příklad mohl posloužit uváděný výraz "zbombit" pocházející z anglického to bomb). Angličtina není využívána pouze tam, kde se jedná o "názvosloví" či popis specifických forem a stylů, ale objevuje se i při používání některých zcela běžných pojmů - např. "street" místo ulice ("proto tak málo tags na streetu ode mě"), "fame" místo sláva ("Smíchov má fame", "není to famovej člověk"), "cany" místo plechovek se spreji ("my stáli asi 3 metry od piecu v rukou cany"). „cop“ či „flojd“ místo policista, „jard“ místo depo. Tyto anglicismy jsou však oproti ustáleným termínům popisujícím formy či styly užívány jen některými členy dané subkultury. "Celkově je jejich mluva v podstatě kombinací češtiny a českých slangových výrazů na straně jedné a angličtiny a anglických slangismů na straně druhé. Mnohé anglicismy, které autoři graffiti užívají, mají totiž ve spisovné angličtině zcela jiný význam, než je tomu ve slangu writerů," uvádí k tomuto tématu Diana Svobodová a Eva Kavalová v článku O jazyce autorů graffiti (Naše Řeč 82/1999).Mezi nejčastěji se vyskytující termíny z oblasti graffiti patří tyto:Crew (česky "posádka", hovorově "parta, banda, spřež") - skupina tvůrců graffiti pracujících společně při vytváření jednotlivých děl. Má proměnlivý počet členů s daným rozdělením funkcí. Specifikem je, že tvůrci mohou být členy více skupin zároveň (tímto se "crews" liší od "graffiti gangů" s pevnější strukturou a "výlučnou příslušností" - v praxi není možné být současně členem více gangů. Existence graffiti gangů je navíc spojena spíše s americkým prostředím.Writer (z anglického to write = psát) - autor, tvůrce graffiti. Mimo tohoto slangového označení se v rovině obecné češtiny objevuje označení "sprejer", "sprejař" či "grafiťák", v oblasti spisovné češtiny se objevuje novotvar „graffitista“.Writing (z anglického to write = psát) - vytváření graffitiToy (česky "hračka") - denunciační výraz označující začátečníka nebo tvůrce, jehož výtvory nejsou příslušníky dané subkultury příliš ceněny.Old school (česky "stará škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z počátečního období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (bublinová písma, nepříliš komplikovaný styl).New school (česky "nová škola") - graffiti nebo jeho tvůrci z pozdějšího období; tento termín může být užit i jako označení pro specifický styl projevu (též wildstyle). V obdobném významu jsou termíny old school a new school užívány i v rámci celé hiphopové subkultury, např. v hudbě.Tag (česky "klička, smyčka, jmenovka, etiketa, štítek") - jednoduchý, ale stylizovaný pseudonymní podpis autora graffiti. Vedle tagů vytvořených stříkáním sprejem se objevují i tagy napsané popisovačem či štětcem.Piece (česky "kus, dílo, práce", konceptuálním umělcem Kosuthem byl tento termín zaveden jako označení pro každé umělecké dílo) - zkratka z "masterpiece" (česky "mistrovské dílo, nejlepší dílo", hovorově "eso, číslo, kus"). Dílo, které je oproti tagu rozsáhlejší a propracovanější. V případě, že jde o ztvárnění jména autora graffiti, je rozlišujícím znakem oproti tagu využití kontur a vyplnění vnitřního prostoru. Bývá většinou vytvořen za použití více barev.Mezi základní formy „pieců“ patří:a) Throw-up (z anglického to throw up - "chrlit, vyvrhnout, rychle postavit, zdůraznit") - "rozvinutý tag", který se většinou skládá ze 2 - 3 písmen jména autora graffiti, či skupiny, ke které patří. Throw-up bývá proveden ve dvou barvách - jedna je použita na vykrytí plochy, druhá na obrys. Občas bývá považován za mezistupeň mezi "tagem" a "piecem".b) Panel, End to End (angl. end to end, česky "od kraje ke kraji") - vagón pomalovaný po celé délce pouze v prostoru pod okny. Někdy bývá užívána zkratka "e2e"c) Top to bottom (česky "od shora dolů") - vagón pomalovaný po celé své výšce. Někdy bývá užívána zkratka "t2b".d) Whole car (česky "celý vůz") - dílo umístěné přes celý vagón (včetně oken).e) Whole train (česky "celý vlak") - dílo pokrývající celou soupravu metra či vlak.Wildstyle (česky "divoký styl") - styl, který využívá pro příjemce neznalého kódu téměř nečitelná, různým způsobem propletená písmena.Chrom (také jako stříbro, stříbérko) - dílo vytvořené za použití stříbrného spreje (stříbrná barva vyplňuje kontury písma) s důrazem na tvar písma.Legální zeď, legál - dílo vytvořené po dohodě s majitelem plochy (např. městský úřad) či dílo vytvořené na zakázku (např. majitele obchodu).Ilegální zeď, ilegál - dílo vytvořené bez povolení.Zbombit (z angl. to bomb = "bombardovat, zničit bombami") - vytvořit tag nebo piece. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 3.

3.1. Rozšíření graffiti mimo USAKe konci sedmdesátých let 20. století se graffiti rozšířilo prostřednictvím tisku, galeristů, kteří začali vystavovat díla graffiti artu, a skrze turisty navštěvující USA (či naopak díky „cestujícím“ autorům graffiti) i do Evropy a dalších zemí.Ačkoli formy graffiti zůstávají pro všechny tvůrce graffiti obdobné, je možné mluvit o tom, že v každé evropské zemi se vytvořil částečně samostatný styl a především odlišný přístup k graffiti. Tvůrci v některých zemích zcela navazují na původní styl z USA („old school“) a nesnaží se styl a formu rozvíjet, jinde je tomu naopak - styl sdělení využívaný v USA je sice považován za kultovní, ovšem částečně překonaný: tito autoři se potom soustřeďují např. na vizuální stránku díla, rozvoj forem písma apod.Liší se ale i přístup k graffiti jako fenoménu sdělování. Zatímco v USA autoři od počátku tvořili především pro diváky, resp. veřejnost, v Evropě díla graffiti vznikají spíše pro vlastní subkulturu a kvůli uspokojení tvůrce – právě z tohoto důvodu se v těchto zemích odstraňování graffiti míjí často svým účinkem, neboť autory zcela uspokojuje mít své dílo na fotografii a nevadí jim, že jej nikdo neuvidí. Evropské země se samozřejmě liší i v oficiálním přístupu k graffiti - některé se zaměřují na tvrdší represivní opatření, další se snaží s autory spolupracovat a poskytují jim plochy legální, jiné se rozhodly jít cestou neustálého odstraňování jednotlivých výtvorů. Většinou jsou všechny tyto přístupy kombinovány, přesto se dá říci, že v každé zemi většinou jeden převažuje.Přes veškerou snahu měst a státních orgánů ale graffiti dospělo do podoby určitého "globalizačního projevu" - vedle USA se vyskytuje téměř ve všech větších městech jak západní, tak střední a východní Evropy, ale i v Austrálii, na Novém Zélandu či v některých zemích Jižní Ameriky či Asie – vedle Japonska, u nějž není výskyt graffiti vzhledem k přejímání „západní kultury“ mládeží ničím překvapivým, se graffiti vyskytuje např. i v Nepálu. Američan Sonik, který považuje rozšiřování graffiti za svou „misi“, na otázku, zda je graffiti kultura fenoménem západního světa, odpověděl: „Myslím, že východní svět může mít graffiti. Malovat zde je jednoduché a umělecká tradice je dobrá… Rozdíl mezi východem a západem je ten, že umění západního světa je velmi individualistické, vše je zaměřeno na originalitu. Východní umělci kladou větší důraz na tradici a minulost. Toto umění je tak úžasné, že není důvod, proč by nemělo být i na ulicích.“ („Sonik: It´s my mission to take graffiti to far away places, Underground Productions 16/2000, str. 41).3.2. Historie a vývoj graffiti v ČRV České republice se graffiti objevilo až po roce 1989. Ačkoli jiné formy psaní po zdech samozřejmě existovaly již dříve - v této souvislosti je třeba jako specifický fenomén zmínit tzv. Lennonovu zeď v Praze na Malé Straně, teprve změna společenských poměrů po tomto roce umožnila, aby se graffiti jakožto samostatný fenomén rozšířilo i v České republice. Mezi tyto změny patří nejen celkové uvolnění společenských vztahů a s tím související omezení represivního systému, ale např. i možnost snazšího spojení s tvůrci graffiti v Evropě a USA a seznámení se s jejich prací.Jako pravděpodobně zcela první začal graffiti vytvářet v České republice "Maniac" z Ostravy společně se svým přítelem z Jaroměře. Sám Maniac k tomu uvádí: "S kamarádem z Jaroměře jsme trumfli Prahu, kde by se asi spíše očekával nástup nekonvenčního umění, jakým graffiti je." (Maniacův sprej straší i zkrášluje, MF Dnes, 19.2.1994) Počátky graffiti v České republice jsou ovšem dále spojovány především s koncem roku 1990 a lokalitou sídliště Jižní Město v Praze. V krátké době se vytvořily první organizované skupiny: např. CSA, CSB, dále např. či TCP, NNK, v rámci celé subkultury graffiti i mimo ni dodnes uznávané. Za autora prvního díla ("piece") vytvořeného v Praze bývá některými autory graffiti považován RAKE, toto dílo mělo vzniknout někdy na pomezí let 1991 a 1992. Mezi autory první vlny graffiti v České republice patří např. Scab, Color2, Scum, Lela (pozn. red.: Geislerová – naše ilustrátorka), Sifon, Scarf a další. Tato "první vlna" (resp. "old school", v tomto případě ovšem pouze ve významu časové následnosti, ne tak ve významu specifického stylu projevu - na tom lze sledovat i variabilitu a relativnost samotného označení "old school") byla často tvořena studenty výtvarných škol, kteří zkoumali možnosti graffiti jakožto výtvarného jazyka a později se povětšinou uchýlili k jiným výtvarným technikám. K dílům tzv. old school patří např. vytvoření graffiti pod Barrandovským mostem či na "pololegální zdi" u parkoviště na Těšnově. (Tato zeď a díla na ní vzniklá byla po dlouhou dobu v rámci pražské subkultury graffiti respektována. Dlouho zde nevznikaly žádné nové práce s tím, že právo překrýt tuto zeď novými výtvory mají pouze jejich autoři. Tato zeď byla nakonec přestříkána v roce 1999, od té doby je „přestříkávána“: prozatím naposledy tak učinil v roce 2001 student výtvarné školy Jan Kaláb, který po několik týdnů vytvářel 50 metrů dlouhý obraz obsahující panoráma Prahy přestříkané různými „anti-graffiti“ hesly a titulky z novin.)V počátcích graffiti v Praze patřilo mezi tvůrce prací jen pár lidí, přesto jejich díla bývají pro českou a především pražskou scénu graffiti zásadní. Tyto první skupiny ("crews"), které vznikly v první polovině devadesátých let, dnes již nefungují, což umožnilo novým skupinám dostat se mezi "elitu". S výměnou "generací" autorů graffiti (která je ostatně průvodním jevem celého fenoménu) došlo jak ke změnám v názorech na graffiti obecně (např. přestal platit poměrně dodržovaný vnitřní "zákon" subkultury nevytvářet graffiti na starší budovy), tak ke změnám ve stylu: vedle klasického "old school" bublinového písma se objevuje i "new school" - nezáleží již na čitelnosti, písmo se stává prostředkem pro experimentování s tvarem. Oproti dřívějším autorům ve svých dílech noví tvůrci, především ti z Prahy, nevyužívají příilš postavy či jiné obrázky - ty jsou považovány za komerční (Rock a Pop č. 5/1997) - a soustředí se spíš na tvary písma. Mezi nové skupiny druhé vlny v Praze patřily např. ABX, DSK, WHS, SCIFI a další.Situace se změnila i z hlediska ochrany vagónů metra a vlakových souprav ze strany Dopravního podniku hl.m. Prahy i Českých drah - na stanice metra je aplikována speciální hmota, díky níž je graffiti snáze odstranitelné, depa a nádraží jsou mnohem lépe hlídána, než tomu bylo v počátcích graffiti v České republice, graffiti jsou téměř okamžitě odstraňována. (Postup vůči graffiti závisí na přístupu jednotlivých měst - zatímco v některých městech je upřednostňováno okamžité odstranění graffiti a hlídání veřejného prostoru, zastupitelstva jiných měst se snaží dohodnout s autory graffiti a vyčlenit určité zóny, kde mohou pracovat.)Vedle Prahy se graffiti rozšířilo i v dalších městech - nejsilněji v Ostravě, odkud pochází i již zmíněná legendární (a dnes již neexistující) skupina ZDG (Zero Dimension Gang) vedená Maniacem, autorem graffiti, který si dokázal vytvořit jméno i na "oficiální" umělecké scéně a se svým graffiti artem odmaturoval na střední umělecké škole a začal studovat pražskou Akademii výtvarných umění. Mezi další centra graffiti v České republice je možné řadit Brno, dále Valašské Meziříčí, Vsetín, Jihlavu, Litoměřice, Ústí nad Labem, Plzeň či Teplice a další: postupně se graffiti rozšířilo do všech větších měst.I za „pouhých“ deset let svého trvání prošla česká graffiti scéna velkým a rychlým vývojem. Ačkoli by se mohlo zdát, že oproti tzv. „old school“ kvalitativně stagnuje a že dochází k celkovému úpadku i vyčerpání graffiti (především z hlediska obsahu, snahy o inovaci a z hlediska vizuálního ztvárnění námětů, za což je české, především pražské graffiti kritizováno především ze strany výtvarných umělců), počet děl i počet autorů graffiti stoupá. Je těžké soudit, zda nově vznikající díla svou úrovní dosahují práce prvních tvůrců či zda pouze mechanicky reprodukují dřívější tendence. Je ovšem zřejmé, že se změnily jak cíle tvůrců, tak jejich motivace. Někteří autoři začali tvořit jen pro samotnou akci, jež jim poskytuje určité vzrušení a napětí, a graffiti se tak dostává na úroveň dalších tzv. adrenalinových zábav. S tím souvisí i skutečnost, že je postupně upouštěno od záměru nemalovat na historické domy. Na druhou stranu mnohými autory graffiti je Praha považována za „kulturní centrum graffiti“, místo, kde jde o komunikaci s diváky právě skrze „tvary“, tak jako tomu bylo v počátcích graffiti v New Yorku. Vedle zmíněných tendencí je možné mluvit i o změnách v umístění graffiti – např. poklesl počet souprav metra, jež jsou "pomalovány" (či těch, jež se dostanou na veřejnost) - dalo by se říci, že se graffiti (podobně jako v jiných zemích) přesouvá z prostor metra do ulic.Vzhledem k tomu, že graffiti ve městech stále existuje a počet těchto děl stoupá, začala se české městské i státní orgány tímto fenoménem zabývat intenzivněji. Příkladem aktivního přístupu, který se neomezuje pouze na odstraňování graffiti a stíhání jednotlivých tvůrců, může být např. aktivita zastupitelstva města Prahy "Praha v srdci sprejerů", preventivní program, v jehož rámci se pražská radnice ve spolupráci s některými staršími autory graffiti, kteří již opustili či opouštějí scénu. Pražská radnice za tímto účelem v roce 2001 otevřela informační internetovou stránku www.praha-graffiti.cz, zorganizovala reklamní kampaň, ale i veřejnou diskusi v pražské Městské knihovně, sympozium "Výtvarné umění ve veřejném prostoru" v galerii Rudolfinum či výstavu graffiti prací v galerii Town. Díky této akci v České republice poprvé proběhla diskuse o graffiti na odbornější úrovni, a to jak z hlediska výtvarného umění, veřejné komunikace, tak obav občanů z graffiti.Zcela nový aspekt do represivního tažení proti graffiti přinesla především poslanecká novela trestního zákona pozměňující zákon č. 140/1961Sb. formou rozšíření dosavadního § 257 "Poškozování cizí věci" o § 257b. Nový paragraf umožňuje vyměřit peněžitý trest či trest odnětí svobody na jeden rok tomu, kdo "poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou", způsobí-li pachatelé „škodu velkého rozsahu“, mohou být odsouzeni až na „dvě léta až osm let“. (Tato novelizace platná od 1.7.2001 navrhovaná poprvé v lednu 2001 byla sice na konci února 2001 zamítnuta Senátem Parlamentu ČR s tím, že dosavadní právní ošetření je dostačující, ovšem Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR jej 3.4.2001 znovu prosadila.)3.3. Internetové a tištěné zdroje o graffiti v České republiceČeské graffiti se objevilo i na Internetu - jako první vznikla internetová stránka Popokatepetl představující především scénu graffiti ze Vsetína. Později začaly vznikat i další stránky jednotlivých „crews“ i specializované internetové „graffiti-ziny“ (např. Prohibit Art či Outline), které většinou přinášely fotografie prací autorů graffiti dělené podle formy ("vlaky", "zdi", "bombing" apod.) a podle místa a skupiny vzniku, dále fotografie prací ze zahraničí, zprávy o různých akcích, občas články, které byly o graffiti uveřejněny v tisku, linky na jiné internetové stránky věnované graffiti.Po roce 2000 tento počet poměrně stoupl - přes internetové vyhledávače je možné nalézt desítky stránek věnovaných graffiti, ovšem z kvalitativního hlediska je patrný určitý pokles. Stránky již nejsou soustředěny pouze na dřívější hlavní centra graffiti v České republice (Praha, Ostrava, Brno), ale pocházejí i z dalších částí republiky (České Budějovice, Třinec, Těšín, Vítkovice a další).Zmíněný kvalitativní pokles je spojen především s útlumem internetových magazínů o graffiti včetně časopisu Prohibit Art, který byl na přelomu tisíciletí asi nejrozsáhlejší českou internetovou platformou - přinášel krátké zprávy z českého prostředí, fotografie prací z celé České republiky, texty (např. rozhovor s autory graffiti, krátká zamyšlení, články všeho druhu), ale i odpovědi na otázky typu "co dělat, pokud jste za tvorbu graffiti zadrženi" nebo "jak se bránit proti tomu, aby bylo dílo graffiti na vašem domě umístěno". Tato stránka patřila koncem 90. let 20. století zřejmě k nejlépe zpracovaným stránkám (a to jak z hlediska obsahu, designu, tak i průběžné aktualizace), od podzimu 2000 však nebyla aktualizována. (Jednou z nejkvalitnějších stránek, co se obsahu i formy týče, byla v roce 2001 stránka Dvoika.Troika Graffiti představující ostravskou graffiti scénu.)Informace o českém graffiti se po dlouhou dobu objevovaly i na slovenských WWW stránkách. To byl i případ graffiti magazínu Outlaw, který vycházel koncem 90. let 20. století. Tento "občasník" (jak jej nazývali jeho autoři) informoval o českém i slovenském graffiti, přinášel informace o plánovaných akcích, fotografie, ale např. i šablony apod. Svou formou se ovšem tento "magazín" vůbec nelišil od jiných internetových stránek (např. Prohibit Art), které informují o českém graffiti a ne jen o graffiti z města, odkud pocházejí tvůrci stránky. V současné době však magazín Outlaw de facto neexistuje - ačkoli je v internetových vyhledávačích stále registrován, odkaz již není platný. Podobný osud měl i magazín Outline.Graffiti se na Internetu objevuje i na diskusních serverech - na některých z nich probíhají diskuse o graffiti, kterých se většinou účastní samotní autoři graffiti či příslušníci hiphopové subkultury. Internet zde tedy slouží k přímé výměně názorů, styku autorů graffiti z různých měst, domlouvání společných "akcí" apod. Příkladem takové diskusní skupiny by v letech 2000 a 2001 mohla být např. diskusní skupina Outlaw na serveru Průvodce (www.pruvodce.cz).Z českých magazínů a fanzinů věnovaných graffiti je možné zmínit především Terorist vydávaný v Praze a dále magazíny ERA a Good life vydávané v Plzni či magazín Disgrafix, jehož první číslo vyšlo na přelomu let 2000 a 2001 v Brně. Kromě Teroristu vydávaného vydavatelstvím Terorist Posse? jednou ročně v nákladu 5000 ks je ovšem trvání těchto časopisů velmi nestálé. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 5.

5.1. Klasifikace graffitiDíla graffiti lze rozdělit do několika skupin. Vhodnými kritérii jsou například místo vzniku, právní postavení vzniklého díla, nebo jeho forma, či styl. Tato kritéria samozřejmě nejsou jediná, podle kterých je možné graffiti členit, ale jejich použitím se vyděluje několik výrazných skupin. Všechna tato kritéria hrají svou roli v rámci subkultury graffiti (formy a styly takřka výhradně v rámci této subkultury) a slouží jako měřítka pro hodnocení jednotlivých děl.5.1.1. Klasifikace graffiti podle místa vznikuGraffiti je možné z hlediska umístění práce rozdělit na díla vzniklá na1. zdech2. dopravních prostředcích3. ostatních "předmětech" ve veřejném prostoruMezi díla graffiti vzniklá na zdech je možné zařadit veškeré práce vzniklé na budovách, mostech, silničních nadjezdech, zdech apod. Graffiti umístěná na prostředcích veřejné dopravy (obvykle metro, vlaky) jsou v rámci subkultury graffiti považována za nejprestižnější (toto hodnocení vychází především z obtížnosti jejich uskutečnění a z rizik, které mohou nastat při práci). Práce na prostředcích veřejné dopravy bývají obvykle ilegální, i v této oblasti však může vzniknout dílo legální (např. již zmíněná dohoda mezi autory graffiti a dopravním podnikem města Plzně - Vstřícnost vůči sprejerům se v Pardubicích osvědčila, LN, 26.9.1998). Vedle prostředků veřejné hromadné dopravy je možné graffiti nalézt i na nákladních automobilech, některé skupiny považují za nejodvážnější a "nejprestižnější" pomalování vojenského letadla.Vedle těchto dvou nejobsáhlejších skupin je možné graffiti nalézt i na dalších objektech ve veřejném prostoru - např. na dopravních značkách či billboardech.5.1.2. Klasifikace graffiti podle právního postavení dílaPodle existence oprávnění ke vzniku lze díla graffiti dělit na:1. ilegální2. vzniklá se svolením majitele objektu3. vzniklá na zakázkuCo se týče ilegálních děl, ta tvoří asi nejobsáhlejší skupinu prací vzniklých v rámci graffiti - mezi ilegální díla v ČR patří všechna díla vzniklá na vlacích Českých drah, na soupravách pražského metra, díla vzniklá na soukromých obytných domech a další. Mezi práce, které patří mezi díla vzniklá s povolením majitele (kterým je obvykle městský úřad), je možné zařadit graffiti umístěná většinou na betonových plochách na sídlištích. Zároveň je třeba zmínit, že mezi těmito dvěma skupinami existují navíc díla "pololegální" - díla vzniklá sice bez povolení, ovšem na místech, kde jsou graffiti tolerována (tzn. nehrozí za ně pokuta či trestní stíhání jako u ilegálních děl - mezi "pololegální díla" je možné zařadit např. práce vzniklé v druhé polovině 90. let 20. století na tzv. těšnovské zdi v Praze.) Co se týče děl vzniklých na zakázku, jsou obvykle objednána majitelem určitého obchodu (často se jedná o obchody prodávající sportovní vybavení, ale i jiné, např. reklama na Radio Bonton na popelářských vozech v devadesátých letech 20. století).5.1.3. Klasifikace graffiti podle formy a styluTato již dříve zmíněná klasifikace vychází z dělení vytvořeného v rámci subkultury graffiti (podle obtížnosti, propracovanosti děl, v případě "pieces" i podle umístění - u děl umístěných na soupravách metra či vlacích se tato díla dále dělí podle velikosti, resp. pokryté plochy.) Podle tohoto dělení je možné díla graffiti dělit na:1. tag2. throw-up3. piece (u prací vzniklých na prostředcích hromadné dopravy dochází k dalšímu dělení na panel, top to bottom, whole car a whole train, viz kapitola Definice a základní pojmy a kapitola Historie graffiti)Podle stylu rozeznávaného uvnitř subkultury graffiti je dále díla možné rozdělit na tzv. wildstyle, 3-D (trojrozměrná), bublinová písma apod.5.2. Graffiti z hlediska obsahu sděleníDříve než se pustíme do dalšího rozboru obsahu graffiti, je třeba zmínit, že ve sdělení graffiti lze rozlišit dvě složky (schéma 5.2.). Vedle vlastního sdělení (tedy např. narativní významy toho, co je napsáno, resp. zobrazeno) vystupuje do popředí výrazně pragmatická složka sdělení (vyplývající z užití díla a jeho umístění do veřejného prostoru).Schéma 5.2                graffitivlastní sdělení     pragmatická složka sděleníPragmatická složka, která by šla vyjádřit slovy "toto město patří nám a veřejný prostor je i náš prostor", je společná všem dílům graffiti. V této souvislosti je možné poukázat na zmíněný invazivní charakter komunikace a připomenout výraz "zbombit" používaný autory graffiti. Pragmatická složka sdělení je nejen rozpoznávána příjemci - je přímo přítomna při procesu kódování a reflektována samotnými autory graffiti (a je i jedním ze zdrojů sebepotvrzování příslušníků subkultury).Největší část prací graffiti (dle četnosti) tvoří paradoxně díla, kde je obsah vlastního sdělení z čistě sémantického hlediska minimální. Do této skupiny výtvorů mohou být zařazeny jak "tagy" (tedy pseudonymní podpisy), tak i větší díla tvořená pouze jménem autora či názvem skupiny. V těchto případech je pragmatická složka sdělení výrazně dominantní a de facto funguje jako znak sám o sobě. Přestože je tedy vlastní sdělení (ponecháme-li stranou jeho estetickou funkci) v podstatě vágní a mohlo by se zdát, že často uváděný příměr o značkování revíru nemusí být daleko od pravdy, jedná se o výklad redukcionistický zcela opomíjející pragmatickou složku sdělení. Ve skutečnosti je právě rozpoznání této složky samotnou příčinou odmítavé reakce. Graffiti díla sama o sobě nejsou nebezpečná, ovšem jako hrozba je vnímáno, že si někdo mohl veřejný prostor „přivlastnit“: pokud to může udělat tvůrce graffiti, může se stát, že to učiní i někdo jiný, nebezpečnější.Newyorský výtvarník Mark Lancaster to popisuje ve svém rozhovoru se Suzi Gablikovou: "Myslím si, že to je v podstatě zlodějství. Je to útok na právo mít pocit, že veřejné dopravní prostředky tu jsou především proto, abyste se dostali z jednoho místa na druhé. Myslím si, že spoustu lidí tyhle čmáranice děsí. Tuhle tvorbu nelze oddělit od strachu, že na vás někdo v metru vytáhne nůž a okrade vás před zraky ostatních. Když už používáte podzemní dráhu, měla by tam být zajištěna bezpečnost. Přítomnost graffiti pocit nezákonnosti a ohrožení jenom stupňuje." Obdobný názor vyjadřuje v knize Suzi Gablikové i britský výtvarník Michael Craig-Martin: "Malování na vůz podzemní dráhy je způsob, jak zastrašovat lidi. Je to součást pocitu obecného ohrožení, který má člověk v New Yorku na každém kroku". (Gabliková, 1995, str. 113 - 114) Na druhou stranu pragmatická složka není tím jediným faktorem, který přispívá k negativním reakcím publika. Na těch se podílí i ta skutečnost, že samotné sdělení graffiti prací není publikem často dekódováno. Přitom samotná relevance sdělení je velmi důležitá: lidé jsou schopni si vytvářet významy jen z těch „textů“, jimž rozumí. Ačkoli je tedy pragmatická složka při odmítání graffiti tou hlavní, nepochopení obsahu graffiti k němu taktéž přispívá a nastoluje otázku, zda by bylo graffiti odmítáno stejným způsobem, pokud by přinášelo „obecně přijatelná“ a „srozumitelná“ sdělení. (Zde se nabízí možnost srovnání s jinými formami psaní na zdi apod.: ačkoli jsou tyto formy považovány za vandalismus a jsou odsuzovány - a navíc jsou rozšířeny v obdobné míře jako graffiti, většinou nebudí tak rozsáhlé diskuse. Je otázkou, zda tato skutečnost vychází ze způsobovaných hmotných škod, viditelnosti graffiti, či právě ze srozumitelnosti textů.)Další skupinu prací tvoří díla, v nichž je písmo doplněno obrazovou složkou: ta ovšem v České republice vznikají v menší míře. Malby se tak objevují pouze výjimečně jako doplněk písma, jehož tvar je hlavním "tématem", na němž autoři graffiti pracují. Práce, které sestávaly pouze z obrazu bez písma a neobsahovaly ani žádné vzkazy, ani "tag", se objevily v České republice na počátku 90. let. Mezi tyto práce je možné zařadit např. díla, která vznikla v Praze u stanice metra Malostranská: portrét Andy Warhola, "zápasník Sumo", ale hlavně díla stříkaná přes masky - vedle "12 opic" se nejznámějším takovýmto dílem v Praze staly tzv. "čtyři tváře Franze Kafky". Tyto práce se svým obsahem a charakterem poměrně vymykají ostatním pracím vzniklým v rámci subkultury graffiti v České republice, především v rámci tzv. pražské scény.Vedle abstraktních tvarů patří mezi nejčastější náměty obrazů především město a život v něm (silueta města je jedním z velice častých motivů) a subkultura graffiti. Co se týče samotné subkultury, častým námětem jsou především postavy chlapců se sprejem v ruce, siluety vlaků, tváře. V souvislosti se ztvárněním postav je nutné připomenout vztah mezi graffiti a komiksem - ačkoli komiksy nejsou v České republice pro graffiti přímým inspiračním zdrojem jako v USA, jsou spojeny obdobnou estetikou, která je patrná jak ze stylizace postav a jejich kompozice, tak např. ze siluet města nad písmeny. Některá díla se zabývají přímo graffiti, jeho existencí ve veřejném prostoru či jeho významem, snaží se přimět veřejnost, aby se nad smyslem graffiti zamyslela. Jako příklad mohou být v této souvislosti uvedena dvě díla umístěná v roce 1998 v Praze na Kampě. V prvním případě dílo autora s přezdívkou "AKE" obsahuje vedle datace 10.10.1993, 10.10.1998 a vyjádření uznání ("respektu") první vlně tvůrců graffiti v ČR a nápisu "Kampa to začala" i nápis "graffiti" a "Maluju na zdi protože jsem". V druhém případě se jedná o dílo, které uvnitř velkého nápisu "graffity" a data "1993 - 1998" obsahuje i text: "otevři oči a uvidíš graffity - možná pochopíš možná ne - zůstane - možná pochopíš možná ne - neboj se - graffity jsi ty - je to lepší než nic - graffity je život."Výjimečně se objevují díla, která zahrnují např. různé fantaskní bytosti (např. na "pololegální" zdi v Praze Těšnově , specifická témata se objevují v určitých konkrétních dobách, např. po Štědrém dni či silvestrovské noci, kdy jsou prostory metra či nádraží méně střeženy (na přelomu roku 1998/1999 byla např. v Praze pokryta souprava metra nápisem "Happy Christmas" a portrétem Santa Clause, při příležitosti konání hiphopové akce "Kick the Shit 2“ v Praze v roce 1998 byl vytvořen stejnojmenný "wholecar").Občas se vyskytují díla, která, byť třeba nepřímo, reflektují určité rysy většinové společnosti a reagují na ně: tyto náměty stojí v opozici vůči hodnotám většinové společnosti - v této souvislosti lze uvést např. obrázek "úspěšného mladého muže" se sprejem v ruce. Přímý protest proti určitým společenským jevům v dílech graffiti vytvořených v České republice však chybí, neexistují zde vůbec tzv. "politické graffiti", objevující se v USA i západní Evropě.Vedle těchto zmíněných nejčastějších témat, které se v graffiti objevují, je třeba zmínit i další sdělení, která díla obsahují a která jsou určena především samotným členům subkultury graffiti, veřejnosti pouze okrajově. Tyto nápisy umístěné okolo větších prací většinou zahrnují věnování určitým osobám a skupinám (vyjádřené anglickým "to:", resp. "2:") a vyjádření uznání ("respektu" - opět anglickým slovem "respect to/2:.") k jejich práci, dále např. vzkazy o tom, že dílo nemohlo být z různých důvodů (např. nedostatek času či barvy) dokončeno, omluvy za překrytí díla apod. Některé nápisy jsou umísťovány na cizí díla (např. odmítnutí díla jako nekvalitního s tím, že by jeho autor raději neměl pracovat, vyjádření "pohrdání" autorem prostřednictvím nápisu "toy" přes dílo apod.)Co se týče obsahů graffiti, mimo uvedených dvou rozdílných způsobů čtení (subkulturou graffiti s obecným publikem) je třeba zmínit i "dvojí kódování" graffiti - díla jsou určena členům subkultury graffiti a zároveň širšímu publiku. (Chalfant a Cooper ostatně píší, že někteří autoři graffiti z USA toto dvojí kódování využívali úmyslně. Zatímco díla v lehce čitelném "bublinovém" či v "rovném" písmu jsou vytvořena s cílem sdělit něco publiku, díla v pro nezasvěcené nečitelném "wildstylu" (divoký styl) jsou určena členům subkultury. Chalfant a Cooper ve své knize uvádějí jednoho z prvních autorů graffiti Dondiho, který "když píše pro ostatní writery, používá wildstyle, když píše pro veřejnost, používá rovná písmena" (Chalfant & Cooper, 1987, str. 70-71). V současné tvorbě toto přímé využití dvojího kódování není běžné.Ve smyslu tohoto dvojího kódování sdělení graffiti nabývají různých významů. Vedle významů graffiti platných v rámci dané subkultury (se zmíněným důrazem na estetickou-poetickou funkci) je možné uvažovat i taková sdělení graffiti, která se explicitně obracejí na veřejnost s cílem vyjádřit určitou myšlenku a poukázat na nějaký problém. 5.3. Role graffiti v mediální krajiněV souvislosti s tím, jaké role zaujímá (či by mohlo zaujímat) graffiti v mediální krajině, je třeba zmínit základní funkce, které jsou přisuzovány masovým médiím. Michael Kunczik k tomu uvádí: "V literatuře lze nalézt celou řadu seznamů a výčtů funkcí masové komunikace. Je kladen důraz na funkce, jako jsou: artikulování názorů, působení na veřejnost, kontrola politické činnosti, výchova a vzdělávání, politická socializace, ovlivňování hospodářské činnosti reklamou, vytváření specificky zaměřeného veřejného mínění, jinými slovy - vzájemné komunikování skupin, jež se aktivně účastní sociopolitického procesu, jako jsou různá lobby a jiné zájmové skupiny, politické strany apod. Jiní autoři uvádějí příslušné dominantní funkce médií do vztahů s politickým systémem. Někteří autoři přisuzují soukromopodnikatelským médiím dominantní funkci zábavy, tito autoři pak tvrdí, že demokratická, polovládní média mají naopak prioritně informativní funkce." (Kunczik, 1995, str. 33)V případě graffiti je možné v zásadě možné uvažovat v obdobném smyslu tyto funkce:Artikulování názorů a působení na veřejnost - graffiti může sloužit k manifestaci názorů a postojů subkultury graffiti, většinou však pouze této subkultury. Artikulování názorů někoho stojícího vně tuto subkulturu připadá v úvahu u děl vytvořených na zakázku: existuje zde hypotetická možnost využití propagace např. ve volební kampani (či možnost politického působení vůbec) nebo v tzv. sociálním marketingu, především v oblastech souvisejících s mladými lidmi. Zde se dostáváme i k otázce působení na veřejnost - to je u prací graffiti možné, ovšem spíš u prací vytvořených na zakázku. U názorů vlastní subkultury hrozí, že tyto názory nebudou jako takové veřejností dekódovány: sdělení proklamované tvůrci (např. zamyslet se nad určitým jevem, "oživit šedé město") nebývá rozpoznáváno. Současně je však třeba říci, že graffiti na veřejnost nesporně určitý vliv má, reakce veřejnosti je ale spíše negativní.Poskytování zábavy - kromě začlenění stylu či forem graffiti do oblasti masové kultury (kde ovšem graffiti není hlavním zábavným prvkem) není vnímáno jako zdroj zábavy, podle zmiňovaného průzkumu veřejného mínění mu ani většinou není přisuzována estetická funkce ve vztahu k městskému prostředí. Přesto je však možné o graffiti uvažovat jako o specifickém žánru zábavy či rozptýlení, především v rámci samotné subkultury graffiti.Ovlivňování hospodářské činnosti reklamou - graffiti jako subkulturní komunikace hospodářskou činnost reklamou neovlivňuje, o takovéto funkci je u graffiti možné uvažovat opět pouze u děl vytvořených na zakázku. Naopak graffiti díla se snaží "ovlivnit hospodářskou situaci" tím, že kritizují "konzumní společnost", tento záměr ovšem nebývá širší veřejností (i díky neochotě či neschopnosti dekódovat sdělení graffiti) rozeznáno.Denis McQuail uvádí základní dělení funkcí masové komunikace provedené (Lasswellem a později doplněné Wrightem). Funkce masové komunikace jsou podle Lasswella a Wrighta tyto:1. informování (poskytování informací o událostech a podmínkách ve společnosti a ve světě, naznačování mocenských vztahů, podpora inovací a pokroku, usnadňování adaptace);2. korelace (např. vysvětlování, vykládání a komentování významů událostí a informací, poskytování podpory ustaveným autoritám a normám, socializace, vytváření konsensu);3. kontinuita (přenášení dominující kultury a objevování subkultur a nových trendů v kulturním vývoji, prosazování a udržování všeobecné přijatelnosti hodnot);4. zábava (zdroj pobavení, obveselení a rozptýlení, prostředek uvolnění, oslabování sociálního napětí);5. získávání (agitování pro společenské cíle ve sféře politiky, války, ekonomického vývoje, práce a někdy i náboženství). (McQuail, 1999, str. 103)Wright však zároveň uvedl, že všechny tyto funkce je možné vnímat i jako dysfunkce. Informace o blížícím se nebezpečí poskytované širokém publiku bez většího vysvětlení mohou vyvolat všeobecnou paniku, velké množství politických či obchodních sdělení může být pro příjemce matoucí. Naopak masová kultura může vést ke ztrátě místních, etnických či jiných subkulturních zvláštností a může omezit kulturní diverzitu a kreativitu. Přílišné trávení času "neproduktivní zábavou" by mohlo omezit užitečnou sociální participaci a interakci mezi lidmi. (Bay a Bryant, 1995, str. 33)Vzhledem k funkcím jmenovaným Wrightem (a dříve Lasswellem) lze konstatovat toto:1. Graffiti může poskytovat jistý druh informací, při své povaze a formálních možnostech však nemůže převzít roli informování o událostech ve společnosti a ve světě;2. Graffiti může komentovat určité události (např. "politická graffiti"), ovšem jiným způsobem a v menší míře, než oficiální masová média. Graffiti se nepodílí na vytváření konsensu a neposkytuje podporu ustaveným autoritám a normám, ba co více, vůči autoritám a některým z norem stojí přímo v opozici;3. Graffiti se nepodílí na přenášení dominující kultury a na udržování všeobecné přijatelnosti hodnot, de facto šíří spíše hodnoty své subkultury;4. Jak již bylo zmíněno, graffiti může být vnímáno jako zdroj zábavy, ovšem spíše v rámci subkultury. Styl graffiti může být využit i masovou kulturou a díla graffiti by mohla sloužit k oslabování sociálního napětí (např. v rámci zmíněného sociálního marketingu v kampaních zaměřených na mladé lidi - je ovšem otázkou, jaký by měla graffiti v této podobě reálný účinek);5. Graffiti sice může být - spíše v případě na zakázku vytvořených děl - využito k "získávání" (agitování pro společenské cíle), v České republice se tak neděje.Jak bylo zmíněno, Wright uvádí, že všechny zmíněné funkce masové komunikace by mohly být viděny i jako dysfunkce. Graffiti může být i reakcí na některé z těchto funkcí - především na funkce kontinuity a zábavy. Graffiti se svým způsobem staví proti masové kultuře, která by mohla vést ke ztrátě subkulturních zvláštností a omezit kulturní rozrůzněnost a kreativitu. Stejně tak graffiti reaguje na zábavu poskytovanou skrze masová média, snaží se o interakci mezi lidmi. 

Pokračovat na článek


Prohibice nebo metadon?

Rád bych srovnal životní styl závislých uživatelů heroinu v situaci prohibice s  životním stylem závislých uživatelů heroinu, kterým se dostane možnosti udržovací léčby (nahrazení pouličních opiátů opiáty lékařsky předepisovanými).Tuto otázku považuji za důležitou nejen v debatě o přístupech harm reduction, cílených na populace uživatelů drog, nýbrž i v širším kontextu drogové politiky. Srovnáním obou skupin uživatelů lze totiž teoreticky izolovat dvě stránky životního stylu závislého toxikomana – tu, kterou určují farmakologické účinky samotné drogy - , od té, kterou určují zamýšlené i nezamýšlené důsledky prohibice.Takové srovnání by mohlo být užitečné pro debatu o dalším směřování drogové politiky například proto, že jedním z nejdůležitějších argumentů proti legalizaci jsou uváděné destruktivní účinky drog na člověka. Odpůrci prohibice uvádějí, že na politováníhodném životním stylu závislého heroinisty má hlavní podíl prohibiční politika, která zvyšuje ceny drog na neúnosnou úroveň, znemožňuje kontrolu jejich kvality, vydává závislého napospas pouličním mafiím a přispívá k jeho společenské marginalizaci. Prohibice podle nich má za následek další negativní jevy, např. majetkovou kriminalitu..Příznivci prohibice uznávají tyto argumenty, avšak tvrdí, že i samotný heroin – bez ohledu na společenský kontext – působí na lidskou povahu destruktivně a vytváří z uživatele asociální bytost, neschopnou zodpovědného úsudku, zaměstnání, péče o rodinu apod..Život s heroinemLidé jsou různí a neexistuje jen jeden typ uživatele heroinu. Existují lidé, u kterých se nikdy nerozvine závislost, lidé, kteří dovedou svou spotřebu “ukočírovat”, a dokonce ex-heroinisté, kteří poté, co byli na droze opravdu závislí, naučili se ji užívat jen příležitostně. Je třeba rovněž uvést na pravou míru, že závislost na heroinu nelze přičítat pouze biologickému působení samotné drogy, nýbrž je i důsledkem faktorů psychologických a sociálních.Pokusím se popsat “život s heroinem” toho typu člověka, který podlehl fyzické i psychické závislosti na této droze a který ji užívá po většinu dní v roce.Při opakovaném užívání vede postupný růst tolerance (odolnosti organismu na heroin) k nutnosti zvyšovat dávky drogy potřebné k dosažení očekávaného efektu. Z původních dávek v desítkách miligramů dochází poměrně rychle ke zvyšování na stovky miligramů a denní spotřeba se může pohybovat v gramových množstvích. Zároveň je původně nepociťovaný nedostatek drogy prožíván jako nepříjemný stav a vzniká nutkavá touha vzít drogu znovu (abstinenční syndrom). Uživatel již nemá plnou kontrolu nad svým jednáním a s rostoucími výdaji za drogy obětuje stále více energie činnostem okolo jejich opatřování. Důsledky stereotypu “drogového života” se projevují v práci, ve škole, v osobním životě i na osobnosti závislého. Život uživatele heroinu není nic příjemného, i když heroin poskytuje okamžiky euforie. V dlouhodobém měřítku heroin uživatele neuspokojuje, a tak se mnozí, i opakovaně, snaží s drogou přestat.Chaotický životní styl heroinové závislosti má tyto zdravotní důsledky.Kriminoložka Renata Štablová, působící na Policejní akademii ČR, uvádí vyčerpávající výčet komplikací: komplikace spojené s nitrožilní aplikací opiátů (nesterilní stříkačky a jehly, vpichování znečištěných substancí), které mohou vést až k otravě krve; hepatitida (přenášená sdílenými stříkačkami a zhoršovaná nečistotou drog); celkový marasmus organismu (způsobený špatnou výživou a hygienou, promiskuitou a lehkomyslností); pohlavní choroby a AIDS (přenášené sdílenými stříkačkami); prudká intoxikace (předávkování špatně odhadnutou dávkou, které může vést k smrti); abstinenční syndrom (fyzické i psychické utrpení při nedostatku drogy); zmatenost (dezorientace a úzkost při náhlém vysazení drogy, nevhodné první pomoci, či celkově špatném fyzickém stavu); deficitní syndrom (útlum aktivity, ztráta vůle, citová atrofie jako důsledky odejmutí drogy). Opiátů se naopak netýkají další projevy, typické například pro pervitin (chronické psychózy, akutní psychotické epizody, záchvaty úzkosti).Dále má životní styl uživatelů heroinu tyto nevýhody: - účast na protizákonné činnosti, jejímž důsledkem je často zadržení a uvěznění,- neschopnost věnovat se běžnému zaměstnání,- neplnění rodičovských a rodinných povinností,- neustálá finanční nouze.Metadon – zázračný lék?Metadonová udržovací léčba (methadone maintenance treatment) je pokládána za nejúčinnější nástroj léčby závislosti na heroinu. Jejím jádrem je podávání opiátu metadonu závislým.Metadon působí podobně jako morfin. Patřičná dávka působí po dobu 24 – 36 hodin tak, že stabilizuje hladinu opiátů v těle, čímž jednak brání vzniku abstinenčního syndromu, jednak značně omezuje touhu po droze (craving). Dochází také k “farmakologické blokádě” účinků jiných opiátů (například pouličního heroinu). Správně určená a stabilní dávka metadonu nepůsobí euforicky, uklidňujícím způsobem ani proti bolesti. Nemá žádné vedlejší účinky na motorické ani duševní schopnosti, a tak umožňuje normálně vykonávat zaměstnání. Status klienta metadonové udržovací léčby se přirovnává k diabetikovi, který je závislý na pravidelné dávce inzulínu.Metadonová udržovací léčba, ve které je dlouhodobé stabilizace pacienta dosahováno pravidelným přísunem substituční drogy a komplexní terapií, může v závislosti na pokroku klienta vyústit v odvykací léčbu (detoxifikaci). Ta spočívá v postupném snižování dávek metadonu a jejím cílem je úplná abstinence. Někdy se také praktikuje pouze metadonová odvykací léčba bez možnosti udržovací léčby. Výhodou postupného odvykání na metadonu oproti okamžité abstinenci je mj. zmírnění abstinenčního syndromu.Vedle toho existuje celá škála léčebných postupů, které nejsou založeny na žádné medikaci (např. komunitní terapie). Je při nich dosahováno větších či menších úspěchů, avšak bezkonkurenčně největší míru retence (udržení klientů v programu) dosahuje právě metadonová udržovací léčba .Existují tři hlavní druhy metadonové udržovací léčby:1. předepisování praktickým lékařem – pacienti si pravidelně docházejí k lékaři pro recept a metadon si vyzvedávají v lékárnách (tento přístup je tradiční například ve Velké Británii),2. omezené ambulantní programy – pacienti docházejí do ambulantních zařízení, kde je jim podáván metadon a zpřístupněna nabídka dalších služeb,3. komplexní ambulantní programy – pacienti docházejí na “metadonové kliniky”, která kromě metadonu poskytuje pomoc při jeho resocializaci. Jejich nabídka může zahrnovat:- sychologické a sociální poradenství,- individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapii,- pomoc při hledání bydlení,- pracovní rehabilitaci; pomoc při hledání práce, rekvalifikace a vzdělávacích příležitostí,- diskusní skupiny bývalých uživatelů,- testy na protilátky a informace o prevenci infekčních chorob,- informace o bezpečnějším užívání drog.Tento přístup je tradiční v USA. Pozitivní účinky komplexního metadonového programu lze ilustrovat na příkladu studie 27 závislých žen s dětmi z nemajetných vrstev:- levná a přístupná terapie umožnila omezit užívání heroinu, v některých případech i úplně abstinovat, čímž napomohla stabilizaci finanční situace klientek. “Metadon ti dá šanci zpomalit, utřídit si věci… dá ti šanci žít jako normální člověk”, uvedla jedna respondentka.- klientky omezily či zcela ukončily nezákonnou činnost za účelem získání finančních prostředků (krádeže, prostituce),- snížení rizika zadržení a uvěznění vedlo ke zmírnění stresu a strachu z odebrání dětí z péče,- každodenní hon za penězi ustoupil konvenčnímu zaměstnání a účasti v rekvalifikačních kurzech,- klientky se mohly začít více orientovat na rodinné a jiné povinnosti,- došlo k omezení kontaktu s drogovou subkulturou,- klientky se mohly s pracovníky kliniky radit o svých problémech. (Ano, metadon je to hlavní, ale jakýkoliv problém, co vznikne u tebe doma – máš tu svého konzultanta a také ostatní, ti všichni ti rádi pomohou… nikdy bych se na tuhle kliniku nemohla zlobit, protože toho tolik udělali pro mě a pro mé děti… když jsem byla na klinice, stali se mi zaměstnanci rodinou, uvedla jedna respondentka.)- Metadon je možno užívat dlouhodobě (i po dobu deseti let a více) bez závažnějších negativních dopadů na zdraví. Nejvýznamnější vedlejší účinky této drogy, kterými jsou zácpa a pocení, většinou s postupem užívání ustupují. Metadon je vhodný i pro těhotné ženy.Konečně často se cituje následující výzkumný závěr: “… při dlouhodobých udržovacích metadonových léčbách nastává jen minimum klinicky zjistitelných vedlejších účinků. Toxicita je mimořádně vzácná. Nejdůležitějším zdravotním následkem dlouhodobé léčby je ve skutečnosti jasné zlepšení obecného zdraví a nutričního statutu pacientů oproti jejich stavu při vstupu do léčby.Pozitivní účinky metadonové udržovací léčby můžeme shrnout do několika bodů:- účinná prevence HIV díky snížení frekvence užívání a sdílení injekčního náčiní,- “magnet” na závislé, který sociálním pracovníkům umožňuje udržovat kontakt s uživateli, kteří nejsou motivováni skončit s užíváním drog a nepociťují potřebu intervence,- snížení poptávky po nezákonných drogách opiátového typu,- pronikavé zlepšení zdravotního stavu,- celková životní stabilizace klientů, vznik odstupu od drogové a kriminální subkultury, schopnost vykonávat zaměstnání,- pokles kriminality díky podstatnému snížení výdajů za drogy a zvýšení příjmů z legálních zdrojů,- čistý finanční zisk státu z programu díky úsporám v systému zdravotnictví, policie a soudnictví.Za hranice tabu: Léčba heroinemMetadonová udržovací léčba má již téměř čtyřicetiletou tradici a své nezastupitelné místo v drogové politice USA, Německa, Británie, Austrálie, Holandska a dalších zemí. V polovině 90. let bylo po celém světě v metadonových udržovacích programech současně přes půl milionu klientů. Stále však zbývá významná skupina problémových uživatelů heroinu, kteří z nejrůznějších důvodů nechtějí přejít k metadonu, resp. vzdát se heroinu. Na ty se orientovaly nedávné vědecké pokusy s předepisováním lékařského heroinu, z nichž nejdůležitější se odehrál ve Švýcarsku v letech 1994 – 1996.Tříletý Projekt zur Verschreibung von Betäubungsmitteln (PROVE) si kladl za cíl porovnat předepisování metadonu, morfinu a heroinu závislým na heroinu z různých hledisek. Cílovou skupinou byli lidé chronicky závislí na heroinu, kteří měli za sebou neúspěšné pokusy o jiné formy léčby a kteří trpěli výrazným poškozením zdraví a sociální integrace. V rámci projektu nabízelo 18 ambulantních programů v 15 švýcarských městech podávání příslušné látky a standardní psychosociální péči pro více než 1000 účastníků.U heroinu byla ve srovnání s jinými substancemi zaznamenána nejvyšší míra přitažlivosti do programu, nejvyšší míra retence, nejméně vedlejších účinků a žádné závažné kontraindikace. U skupiny uživatelů lékařského heroinu došlo k výraznému snížení spotřeby nezákonného heroinu, ke zlepšení tělesného i duševního zdraví, sociální integrace (zaměstnání (podíl klientů bez zaměstnání poklesl po osmnácti měsících experimentu ze 44 % na 20 % a podíl klientů se stálým zaměstnáním vzrostl ze 14 % na 32 %), bydlení, menší kontakt s drogovou scénou) i finanční situace. Na jedné straně vzrostly příjmy ze zaměstnání, na druhé straně poklesly příjmy z protizákonné činnosti (při vstupu do programu nevykazovalo žádné pololegální či ilegální příjmy jen 31 % klientů, ale po 18 měsících to bylo již 90 % klientů). Největší podíl na zlepšení finanční situace měl však pokles konzumu ilegálního heroinu), závislost na sociální podpoře, objem dluhů) a ke snížení protizákonné činnosti (prodej drog, majetková a násilná kriminalita).Švýcarský výzkum byl koncipován jako dvojitě zaslepená randomizovaná studie, tj. ani klienti, ani výzkumníci nebyli informováni, která látka je podávána. Mezi nejčastější výtky patří tyto:- zkušení klienti-heroinisté záhy poznali, zda se jedná o heroin či nikoli, a tak byl podkopán koncept zaslepenosti,- nelze izolovat farmakologické účinky heroinu od účinků doprovodných terapeutických služeb,- vznikají otázky ohledně zobecnitelnosti výsledků na jiné než švýcarské prostředí,- do programu byli vybíráni uživatelé, u kterých selhaly jiné léčebné modality včetně metadonu, a tak je jasné, že vybraný vzorek nereprezentuje celou populaci problémových uživatelů heroinu přinejmenším co do ochoty přijmout jiné léčebné modality (The Swiss heroin trials 1998).Proto není jasné, má-li heroin opravdu ještě lepší léčebné výsledky než metadon. Je však možné usoudit, že lékařsky podávaný heroin je realistická alternativa pro závislé na ilegálním heroinu. Jeho podávání odstraňuje téměř všechny negativní důsledky konzumu ilegálního heroinu, jako jsou zdravotní rizika, chaotický životní styl, kriminální činnost a jednostranná orientace na drogovou scénu. Naopak umožňuje začít se orientovat na středně- a dlouhodobé aspekty osobního života, včetně bydlení a zaměstnání, a na postupnou integraci do většinové společnosti.Odkouzlení heroinuStereotypní obrázek vyzáblého, špinavého, vytřeštěného, pološíleného, nevypočitatelného, agresivního toxikomana u heroinu neplatí a patří spíše do říše našich předsudků a také našich strachů a úzkostí. Je třeba obrátit pozornost na popsané případy stabilizované závislosti, kdy dotyčný vede normální spořádaný život, má rodinu, sociální kontakty a stálé zaměstnání a žije bez vážnějších problémů (tamtéž). Zkušenosti s preskripcí metadonu a nedávné experimenty s heroinem potvrdily, že se závislostí na opiátech se dá, na rozdíl od alkoholu, plnohodnotně žít.Proč je tedy vlastně heroin zakázaný? Pohled zpět ke kořenům drogové prohibice odhaluje, že celý problém je od počátku řízen spíše předsudky, xenofobií a falešnou morálkou na jedné straně a touhou po moci a populismem na straně druhé, než skutečnou etickou rozvahou a racionálními. Zdá se, že je nutno otázku heroinu důkladně přehodnotit.Drogová debataJak probíhá takové přehodnocování, ukažme na příkladu jedné z nejstarších demokracií – Austrálie. V Austrálii bylo v průběhu 70. a 80. let vytvořeno nejméně 7 vládních a parlamentních komisí na přezkoumání drogového problému a přehodnocení drogové politiky. Po opakovaném konstatování neúčinnosti represivní politiky se postupem času došlo ke konsensu v tom, že je nutné dát na první místo princip harm reduction. Princip represe nebyl zpochybňován a byly pouze činěny návrhy na zlepšení koordinace represivních orgánů.Z řady vybočuje otevřenější zpráva Cleelandovy komise z roku 1989, která zvažuje nahrazení prohibice nějakou formou kontrolovaného prodeje. Uzavírá, že “zpřístupnění dosud ilegálních drog pod vládní regulací by eliminovalo mnohé společenské náklady (prohibice), ačkoliv by nemuselo nutně zmírnit zdravotní problémy uživatelů či zlepšit jejich zaměstnanost. Zároveň by však mohlo vést k dramatickému nárůstu užívání drog a téměř určitě k nárůstu drogové závislosti” (Hartland et al. 1992).Závěry Cleelandovy komise odhalily hodnotovou podmíněnost takového “posuzování”. Možnost kontrolovaného prodeje byla bez dalšího odmítnuta s poukazem na riziko růstu užívání drog a závislosti. Hypotézu komise, že by nemuselo dojít ke zlepšení zdravotního stavu a zaměstnanosti závislých, je nutno s poukazem na četné výzkumy udržovací léčby odmítnout. Moje hypotéza je, že užívání drog a závislost je nepřijatelná, protože představuje odlišný životní styl a žebříček hodnot od většinové společnosti. Představa, že uživatel heroinu dosahuje příjemného požitku bez práce a patřičných zásluh, je jistě pro mnohé morálně problematická. Tento “zločinec bez oběti” totiž kolem sebe šíří morální nákazu hédonismu, neúcty k práci a odlišnosti vůbec. Alternativní hypotézu představuje jakýsi zaslepený soucit se závislými na heroinu, který neumožňuje rozumně posoudit míru jejich postižení a blokuje jakékoliv uvažování o zpřístupnění této drogy širší veřejnosti.Příliš smělý závěr?Válka s drogami živí ilegální obchod s drogami a sekundární zločinnost. Má podíl na masivní policejní korupci a na trendu k omezování občanských práv. Drogová scéna se stala symbolem chudoby, nemoci a existenčního strádání, ale i ohniskem šíření AIDS. Miliardové náklady na uplatňování drogové represe přitom nelze nazvat jinak než vyhozenými penězi. Jedna americká studie z roku 1994 odhaduje, že snížení spotřeby kokainu v USA o 1 % by si vyžádalo dodatečných 246 000 000 dolarů výdajů na represi, nebo alternativně dodatečných 34 000 000 dolarů investovaných v oblasti terciární prevence. Mezní přínos terciární prevence je tedy přibližně sedmkrát vyšší než přínos represe. Lze říci, že výroba, prodej a užívání drog jsou v současné době méně pod kontrolou než kdykoliv předtím. Zdá se, že na cestě ke společnosti bez drog jsme překročili bludný kořen. Je proto načase zeptat se zodpovědně a bez předsudků: kudy dál?Pokud pomineme výše diskutovanou sociálně psychologickou rovinu problému, jakou jinou hrozbu představuje pro společnost užívání heroinu a závislost na něm? V této práci jsem se snažil ukázat, že pokud je heroin, resp. metadon podáván v rámci udržovací terapie, nepředstavuje pro uživatele žádný problém. Jsem však také přesvědčen, že heroin by pro společnost nebyl velkým rizikem ani v podmínkách kontrolovaného prodeje dospělým osobám, doprovázeného osvědčenými preventivními opatřeními a nabídkou terapie. Izolaci společnosti od heroinu, kterou si klade za úkol prohibice, je třeba nahradit ochranou nejvíce zranitelných jedinců a společenských skupin na bázi primární, sekundární a terciární prevence, přičemž lze navázat i na zkušenosti z ochrany před alkoholismem. 

Pokračovat na článek


Co ti ekologové pořád otravují?

Možná jste stejného názoru jako Václav Klaus: společnost se má skládat ze státního aparátu na jedné straně a jednotlivých občanů na straně druhé; bohatě postačí, když veškeré vztahy mezi nimi zprostředkují politické strany, z nichž si občan jednou za několik let vybere tu, jejíž program mu vyhovuje. Co navíc jest, od zlého jest - a takzvaná občanská společnost je přece pouhá slabě maskovaná snaha nastolit novou marxistickou či zelenou totalitu.Teď se pokusím vysvětlit, proč tenhle model nemůže pořádně fungovat a potřebuje další korekční mechanismy, zpětné vazby a ventily k vyjádření skutečných zájmů lidí.Představme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že bydlíte v centru Prahy přímo nad magistrálou, dusíte se výfukovými plyny a vůbec se vám nelíbí, že nový pražský územní plán počítá i nadále s vedením rušných automobilových komunikací v blízkosti městského centra a obecně málo omezuje automobilovou dopravu v centru.Už komunisté, kteří budovali v sedmdesátých letech magistrálu, argumentovali proti výhradám postižených Pražanů tím, že„odborníci", kteří tuto stavbu socialismu projektovali, přece nejlépe vědí, co dělají. K vašemu údivu se argument s „odborníky"udržuje do dnešních časů, umocněný ideologicky zabarveným argumentem tržních komsomolců, že „člověk má přece právo všudedojet autem". Existuje určitý termín, do kterého má být nový územní plán města projednán; jako občané můžete vznášet námitkya obracet se na „své" zastupitele, ale je dost pravděpodobné, že se nedočkáte žádné podstatné odezvy.Může to být dáno například tím, že profesionální politikové a výše postavení úředníci sami jezdí auty, bydlí někde na okraji města, a tak jim chybí zkušenost života ve znečištěném centru, zamořeném škodlivinami. Nemusí to být z jejich strany projev zlé vůle, ale jejich zkušenost se prostě míjí s vaší. (A pokud počkáte do příštích voleb, abyste svým hlasem dali najevo nelibost, jednak už bude pozdě a jednak patrně zjistíte, že se stejně na sliby žádné politické strany nemůžete spolehnout.)Jediným efektivním způsobem, jak prosazovat své zájmy a být aspoň trochu slyšet, je založení občanské iniciativy. V jejím rámci si daleko snáze seženete vlastní odborníky, kteří budou vědět, jak se situace s auty v centru dá řešit a kde ve světě už existují nějaké alternativy, a navíc budou schopni spočítat, jak je to s takovými věcmi jako dopravní obslužnost, počet aut projíždějících určitými ulicemi obytných čtvrtí ve vztahu k hygienickým normám a limitům emisí, hladině hluku atd. Jako občanská iniciativa budete celou věc také snáze medializovat a v řadě případů skutečně do danézáležitosti účinně zasáhnete.Podobných příkladů, kde občanské iniciativy zachránily situaci nebo alespoň upozornily na nějaký nešvar, můžeme uvést mnoho - typický je nedávný příklad hraček z PVC, které by se vesele prodávaly v obchodech dál, kdyby aktivisté z Greenpeace vytrvale neupozorňovali na to, jak jsou škodlivé. Které rodiče, jejichž dítě onemocní rakovinou, napadne přičíst to hračce z PVC? A který výrobce by se něčím takovým zabýval, kdyby mu nehrozil nějaký bezprostřední postih, třeba v podobě toho, že lidé přestanou kupovat jeho zboží?Úloha ekologických iniciativ spočívá zkrátka v tom, že vynášejí na světlo problémy, které by si lidé začali uvědomovat teprve tehdy, až by bylo pozdě, a ani pak by často vlastními silami nedokázali určit pravého viníka. Výrobci závadných výrobků či investoři staveb škodlivých pro životní prostředí vždy kladou tlakům veřejnosti odpor a úředníci obvykle také - vzpomeňme si, jak obtížně se nedávno prosazoval zákon o volném přístupu občanů k informacím.Průmyslové lobby mají vždycky víc peněz než občanské iniciativy, a právě tak mají víc času a prostředků na ovlivňování příslušných úředníků a politiků. Výrobci a investoři hrají zkrátka trvale „přesilovou hru", kterou by velmi jednoduše vyhráli, kdyby občané aktivně nehájili své zájmy.Celé dnešní ekonomické myšlení je postaveno na představě nezbytnosti neustálého růstu a na tom, že se dostatečně nepočítá s takzvanými externalitami, to znamená s druhotnými negativními ekonomickými dopady - například na zdravotní péči o nemocné lidi - a bude se zřejmě muset přehodnotit, pokud má být další vývoj lidské společnosti trvale udržitelný, to jest pokud má naše planeta zůstat obyvatelná i pro příští generace. Zatím hrají roli zpětné vazby především občanské iniciativy, které jsou přirozenou a nutnou součástí každé civilizované společnosti. Jak to vyjádřil profesor Erazim Kohák: „Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti."

Pokračovat na článek


Manželské mordy

Máme za to, že teď je vhodná, možná nejvyšší chvíle udělat si první přestávku a zmínit se o takzvaných veselých vraždách. Veselá vražda je nesmysl. Přesto cosi jako kategorie "veselých vražd" existuje. Jsou to kuriozity. Vraždy-paradoxy. Aby mohla být vražda zařazena do kategorie "veselých" vražd, nesmí předně opravdovou vraždou být. Musí být nedokonaná. Její oběť musí pachatelovy útoky přežít. A další, podstatný důvod "veselí" spočívá v tom, že pachatelé těchto vražd se chovají zcela mimořádným způsobem.Metoda pokus-omylV červnu 1958 byli policisty ze slovenské Seredě zadrženi pro čtyřnásobný pokus vraždy na Julii Ďurmikové její manžel Albert Ďurmik, Jozef Tropek a Karolína Tropková. (Vrazi mají často malá divná, přikrčená jména.) Ďurmik pracoval jako dojič ve státním statku, se ženou měl tři děti. Od dubna 1957 navíc souložil s Tropkovou, která byla na statku také zaměstnaná, byla svobodná, a protože neměla byt, bydlela u Ďurmiků v podnájmu. Přestože se ve vesnici, kde bydleli, o tomto poměru vyprávělo, Ďurmikova manželka nic netušila. Nakonec se k nim přistěhoval i bratr Tropkové.Tím bylo v bytě najednou těsno. Ďurmik s Tropkovou snívali o společné budoucnosti - Tropková milenci slibovala, že se bude líp starat o něj i o jeho děti, a nakonec, jednoho krásného dne, na rovinu řekla, o co jí jde: aby svou ženu zavraždil.Tropková, inteligentnější půlka tandemu, zvyklá chodit s nápady, přišla i s tím, že bude dobré Ďurmikovou otrávit jedem na potkany. Ďurmik jí ho nasype do kafe jako Maryša. Zajela do města, koupila jed a v přítomnosti bratra ho předala Ďurmikovi. Ještě ten večer Ďurmik svou ženu opil, a když se jí udělalo zle, začal servírovat.Ďurmikové se káva zdála hořká, nedopila ji a nakonec vydávila i to, co vypila. Druhý den šla k lékaři, dostala prášky na žaludek a po třech dnech marodění se dala do pořádku.Ďurmik však byl rozhodnutý provést vraždu stůj co stůj. Nový způsob, jak to provede, vymyslel sám: s pomocí Tropka - který hned souhlasil - manželku oběsí. Vyláká manželku na půdu, uvázat šňůry na prádlo. Jakmile žena vystoupí na stoličku, hodí jí na krk provaz a stoličku podkopne. Bude to vypadat jako náhoda. Když plán konzultoval s Tropkovou, souhlasila, pouze ho nabádala, aby postupoval opatrně.V určený den se Ďurmiková na půdu dostavila, ale k oběšení nedošlo. Tropek hodil šňůru přes trám obráceně, takže spadla na zem. Ďurmik, který si ničeho nevšiml, podrazil ženě stoličku. Spadla a začala volat o pomoc. Manžel jí zakryl ústa a prosil ji, aby nikomu nic neříkala, šlo prý o žert, který se už nebude opakovat.Téhož večera se sešel Ďurmik s Tropkovými a přemýšleli, co dál. Nakonec navrhl ženu utopit. Za dva dny je v blízké obci taneční zábava. Jede se tam člunem přes Váh, takže ji uprostřed řeky hodí do vody a bude to. Tropková radila, že bude lepší člun převrhnout, aby všichni tři spadli do vody a vypadalo to jako nešťastná náhoda.Ďurmik postupoval podle plánu. Manželka už s ním nechtěla nikam jít, ale nakonec ji přemluvil. Spolu s Tropkem nasedli do připravené loďky, a když odveslovali asi 25 metrů od břehu, Ďurmik podrazil ženě nohy a svrhl ji do vody. Potom převrátili člun a z řeky se dostali asi o 250 metrů níž. Ďurmik se snažil manželky dovolat, ale protože se neozývala, šli s Tropkem domů.Jenže Ďurmiková se neutopila, vody ve Váhu jí bylo po krk a proud byl slabý. Na manželovo volání neodpověděla, ukryla se v křoví a za svítání pomalu odešla - domů.Plánovači vraždy se znovu sešli následující den. Ďurmik byl nervózní. Po všem, co předcházelo, už chtěl manželku zlikvidovat bez ohledu na následky, třeba v bytě. Poslední plán, který vymyslel, byl proto prostý. Uprostřed noci, až bude Ďurmiková tvrdě spát, mu přijde Tropek pomoci a podá připravený provaz. Oba si k ženě lehnou do postele, každý z jedné strany, podvlečou jí pod krkem provaz, udělají smyčku, a pak už budou jenom tahat každý za svůj konec.V noci Tropek přišel, zalehl, podvlekl provaz, ale zapomněl si s Ďurmikem vyměnit konce, takže smyčka nevznikla. Ďurmiková se probudila, a když vedle sebe uviděla dva stíny, začala volat o pomoc. Ďurmik ji začal škrtit, přitom oba spadli z postele a žena se mu vytrhla. Pohrozil jí, že jestli nepřestane volat o pomoc, zabije ji sekyrou.Když se uklidnila, Ďurmik jí slíbil, že už proti ní nebude nic podnikat, ale musela se zavázat, že o tom, co se stalo, nebude mluvit. Slib dodržela, ale sousedé, kteří si už dřív všimli, že má poraněné hrdlo, to oznámili na policii - takže matka tří malých dětí, kterou ve vyšetřovacím spise označili jako "dost prostoduchou" bytost, byla nakonec zachráněna.Tolik pro pobavení. A teď zas vážně.Jiné (zvláštní, manželské) případyV květnu 1977 A. D. zabila svého muže poté, co na ní v opilosti vyžadoval pohlavní styk. Protože se na ni sápal, začala ho kopat, kousat a nakonec ho vytlačila ke schodům na chodbě, kde do něj strčila. Pohled na tělo po pádu jí byl nepříjemný, a tak zabalila hlavu do igelitu a ve výši ramen ji omotala provazem. Pak ho za nohy odtáhla ke schodům do sklepa a hlavou napřed ho strčila dolů. Tam, na briketách, na něj znovu dostala vztek, a tak vzala sekyru a několikrát ho tupým koncem udeřila do hlavy. Tělo potom zahrnula uhlím. O pár měsíců později dala na stejné místo složit i další náklad briket, takže mrtvola byla nalezena až po dvou letech.F. M., která v září 1981 ubodala svého druha a pak se vedle něj v posteli pokusila o sebevraždu tak, že si nožem probodla krk, trpěla celé týdny tím, že ji druh bil a vyhrožoval jí, že ji vyžene z domku, kde spolu bydleli. Během jedné z takových hádek ji opět udeřil, a tento políček, jak řekla, prý přivodil zlom. Po ráně vyběhla ven, kde skoro půl hodiny plakala. Když skončila, rozhodla se, že se pomstí. Bodala ho potmě, nevzpomínala si kolikrát, a když se jí ráno jeden ze synů zeptal, co udělala, poslala ho pryč. Potom ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici.V říjnu 1983 V. V. zavraždil svou bývalou ženu, která si v době, kdy byl ve vězení (pro neplacení výživného) našla nového partnera. Opět udělala tu mrzutou chybu, že dál bydlela ve společném bytě s původním mužem. Jednou večer V. V. počkal, až bývalá žena usne, a pak začal lítostivě meditovat o svém nezdařeném manželství. Nejvíc ho rozčilovala vzpomínka na to, jak po návratu z vězení musel čekat přede dveřmi, až jeho sok a nástupce odejde. V lítosti ho napadlo, co si o něm po takovém ponížení pomyslí pětiletá dcera. Rozhodl se tedy, že svou exmanželku uškrtí.Vraždu provedl s mimořádnou krutostí. Při zápasu ženu svlékl a ve chvíli, kdy ztratila vědomí, jí ukousl prsní bradavku. Protože žena stále chrčela, přinesl si kuchyňský nůž a tím ji bodl. Otvorem prý začal z těla ucházet vzduch, což se projevovalo bublinami. Přinesl si tedy z kuchyně prádelní šňůru, udělal smyčku, kterou ženě zadrhl okolo krku a za ni ji odtáhl po zemi ke dveřím, kde škrtidlo uvázal za kliku. Po celou tu dobu byl v těle oběti vražený nůž a vše se dělo v místnosti, kde spala dcera. Po akci se vrah šel oznámit na policii. Čin vysvětlil tak, že se cítil chováním manželky ponížený.Jana N., matka čtyř dospělých dcer, zastřelila v roce 1985 svého muže z brokovnice poté, co se po jedenadvaceti letech sice konfliktního, ale v zásadě vydařeného manželství zamiloval před očima celé vesnice do sousedky. Hájila se tím, že prý nezabíjela ze žárlivosti a nenutila manžela k tomu, aby se s milenkou rozešel - prý pouze chtěla, aby se choval jako chlap a ne jako králík. V Mladém světě č. 2/1991 řekla:"Souložili v mateřské škole, u rybníka, ve sklepě a vždycky je někdo viděl a vyprávěl mi to, nebo, což bylo ještě horší, se to jako první dozvěděly dcery se všemi podrobnostmi, styděly se za tátu, prosily ho, aby s tím přestal, ale on jim, holkám, které ho milovaly, nadával do děvek, do sviní, do parchantů."Tu noc prý ji probudilo "štrachání". Na stole prý ležel dopis plný urážek dětí. Šla ke stolku, kde byla opřená puška, a nabila. Manžel spal. Prý ho chtěla napřed vzbudit, ale potom si to rozmyslela. K sebevraždě prý pak už neměla sílu."Dneska bych to řešila jinak a musela bych se smířit s tím, že by mě jeho rodina odsuzovala ne za to, že jsem ho zabila, ale za to, že jsem ho přivedla do kriminálu. Tenkrát jsem neměla tu zkušenost a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl."Vincent Š. z Nitry v listopadu 1970 zbil svou ženu tak, že jí zasadil nejméně 82 ran, z nich ovšem ani jednu smrtelnou - a přesto jeho oběť zemřela. Tvrdil, že ji napadl, protože pila a nestarala se o děti. Proto ji občas zbil, ona po výprasku s dětmi na pár dní odešla a po čase se zase vrátila. Naposledy sedmého listopadu 1970. Udělala chybu. Za dva dny nato už nežila."Když jsem přišel domů, viděl jsem, že manželka má popito. Došlo mezi námi k hádce. Při ní jsem několikrát manželku udeřil rukou, shodil jsem ji na zem a kopal. Nechtěla ze země vstát."Asi jako nemilované dítě, které upadne po výprasku a je ihned potrestáno dalším výpraskem. Tak se to útočníkovi jeví. Člověk, do kterého druzí kopou, ale těžko vstane. Proto těm, kdo tvrdí, že kopáním chtěli jinému pomoci na nohy, není třeba věřit. Kdo kope do cizího těla, touží po opaku."Šel jsem do vedlejší místnosti a vzal jsem tam elektrický kabel stočený do kola. Stlačil jsem ho a bil jsem ji, aby vstala..."Nebyl elektrikář ani vášnivý domácí kutil. Kabel měl doma na bití. Měli to tak doma zařízené.DostojevskijNa okamžik odbočme. V Deníku spisovatele má Dostojevskij pasáž, která se týká manželského bití. Napsal ji před víc než sto lety, podstata věci je však stejná dodnes."Viděli jste už někdy, jak mužik bije ženu? Já jsem to viděl. Začíná provazem nebo řemenem. Jeho život mu skýtá málo estetických prožitků, chybí v něm hudba, divadlo, časopisy; musí si to přirozeně něčím vynahradit. A tak sváže ženu, nebo jí strčí nohy do škvíry mezi prkny v podlaze a zrovna metodicky, chladnokrevně, dokonce trochu ospale začne. Rány dopadají v pravidelném rytmu, nic se neohlíží na její zoufalý křik a prosby. Slyší je ovšem moc dobře, naslouchá jim s rozkoší, protože jaký by to byl jinak požitek?... Mlátí ji hůř než psa. Rány dopadají stále častěji, jsou stále prudší, není jim konce; mužik se dostává do varu, přichází tomu na chuť. S rozkoší si uvědomuje, že už úplně zdivočel. Trpitelčin zvířecí křik ho opájí jako víno: "Budu pít vodu z tvých nohou," křičí Beatrice nelidským hlasem, až nakonec umlkne, přestane křičet, jen tak zvláštně úpí, co chvíli už lapá po dechu a právě teď dopadají rány stále častěji a řemen se víc a víc přisává k tělu... Pak ho najednou odhodí, jako pominutý se chopí hole, klacku, čehokoli, co mu přijde pod ruku, třemi posledními strašlivými ranami to o ni přerazí vedví - a konec! Nechá ji být, sedne si ke stolu, oddychuje a nalévá si kvas. V koutku na peci se choulí a třese jejich maličká holčička (měli přece dceru); vždyť slyšela matčin křik. Matka se k ránu probere, vstane a s bolestným vzdycháním a úpěním při každém pohybu jde podojit krávu, plouží se pro vodu a na pole."Ještě jiné případy - pokračováníZpět k Vincentu Š. z Nitry a jeho elektrickému lasu. Takhle prý to tenkrát bylo:"Manželka křičela, ale vstát nechtěla, proto jsem ji stále bil."Ovšem, protože si to zavinila sama."Když už přestala křičet, přetáhl jsem ji do druhé místnosti - do kuchyně - a tam jsem ji začal polévat vodou. Polil jsem ji celou, ale ani potom nevstávala."Divné."Nemluvila, ale ještě dýchala. Potom jsem ji svlékl, otřel od krve, protože jí tekla krev z nosu, a dal jsem jí suché trenýrky. Přenesl jsem ji do místnosti, kde byly děti, tedy tam, kde jsem ji původně začal bít, a uložil jsem ji do postele. Víc jsem se o ni nestaral. Šel jsem si lehnout do ložnice. Předtím jsem ještě nakrmil šestiměsíční dítě, které velmi plakalo, když jsem manželku bil. I dvouleté dítě se probudilo."Byla mrtvá a on to věděl, samozřejmě. Lékařům však dalo velkou práci určit v tomto případě přesnou příčinu smrti. Tělo bylo pokryté bezpočtem jelit a krvavých šrámů, příčina smrti však byla exotická: plicní embólie, způsobená pohmožděním tukových polštářků na těle. Po ranách se krev prostě usazovala v podkožním vazivu a přestávala cirkulovat. Těch ran bylo příliš mnoho.Nebyl mu prokázán vražedný úmysl, pouze zabití - přestože bil svou ženu, dokud se nepřestala hýbat, a když si konečně všiml, že se nehýbá, nezařídil lékařskou pomoc.Z cestyV březnu 1962 zavraždil G. S., učitel, manželku (a matku svého dítěte), aby mohl dál chodit s devatenáctiletou dívkou. Smrt oznámil sám s tím, že žena zemřela ve spánku. Když později našli v jejím organismu rtuť, doznal se k vraždě. Rozvádět se nechtěl s ohledem na rodiče a známé, a taky proto, že to zakazuje církev."Rozhodl jsem se, že jí podlomím zdraví a ona zemře."Krmil ji rtutí asi dva měsíce. Jednou si jí všimla v mléce a ptala se ho, co tím chce dosáhnout. Vymluvil se a příště jí nasypal do polévky prášek do pečiva, který je nevykvašený škodlivý. I toho si žena všimla.Pátého března, když si manželka myla vlasy, přišel s elektrickými dráty a poprosil ji, aby podržela odizolovaný konec; druhý pak zapojil do zásuvky. Proud srazil ženu k zemi. Omdlela, ale znovu se probrala, plakala bolestí a ptala se, proč ji chce zabít. Zamluvil to a ošetřil ji; rozhodl se, že ji udusí.Šestnáctého března zašel do kina. Domů se vrátil kolem deváté. Manželku, která už spala, to probudilo."Podívala se na mě a mně se zdálo, že je nazlobená. To mě k vraždě ještě vzpružilo. Neměl jsem ale dost odvahy. Proto jsem se vrátil do kuchyně, kde jsem vypil asi tři deci lihovin a počkal jsem, až to na mě začne účinkovat. Asi po dvaceti minutách, kdy jsem cítil účinky alkoholu, jsem vešel do ložnice, kde spala manželka s dítětem, přišel jsem k její posteli a sedl jsem si k ní. Manželka se opět probudila. Když otevřela oči, skočil jsem na ni, přičemž ona ležela zakrytá peřinou až po hlavu a neměla možnost se bránit. Koleny jsem jí přidržel nohy a lokty jsem přidržel ruce, které měla položené pod peřinou vedle těla. Rukama jsem jí zacpal ústa a stiskl jsem jí nos. Bránila se sice, ale byla bezmocná. Helenka, která ležela vedle matky, se vzbudila a začala plakat, volat na matku, ale já jsem v dušení nepřestal."Trvalo prý to tak osm minut. Když skončil, převlékl ložní prádlo, protože bylo umazané a pomočené, vypral je a schoval do dřevníku.Později vyšlo najevo, že o vraždu se pokusil už několikrát předtím - manželka si stěžovala přítelkyním, že kdykoliv se doma dotkne žehličky, pračky nebo vypínače, dostane ránu. Několik dní před vraždou přikázal G. S. svým žákům, aby si rukama ucpali ústa a nos a stopoval, jak dlouho takhle vydrží - prý proto, aby se zjistilo, jestli by dovedli plavat pod vodou.Rudolf K. oznámil v říjnu 1977, že pohřešuje svou manželku; během několika dní bylo zjištěno, že ji zavraždil. Svým okolím byl pokládán za velmi hodného, až nerozhodného a bezbranného člověka, který měl svou ženu velmi rád, ve všem jí vyhověl, často jí ustupoval a lpěl na obou synech. Jeho žena si však našla milence a mluvila o rozvodu. Rudolf K. podnikl řadu kroků, aby jí v tom zabránil - navštívil tchyni a snažil se ji přimět, aby dceři domluvila. Manželce začal nosit dary, zvýšil péči o ni i o domácnost, začal ji denně vodit do společnosti. Přesto se dál schylovalo k rozvodu. Bylo to už druhé manželství Rudolfa K. - v tom prvním přistihl manželku doma in flagranti a potom ji odvezl k jejím rodičům a požádal o rozvod (neměli děti). Tím spíš se v něm nyní, "napodruhé", nahromadil neklid. Vraždou (uškrcením po hádce) se vybila jeho bezmocnost.Josef M. v dubnu 1979 zabil svou bývalou, devětapadesátiletou ženu a jejího milence tak, že vstoupil do jejich ložnice (v bytě, který s nimi po rozvodu dále obýval), bleskově na ně vystříkl benzín s přinesené láhve, zapálil ho zapalovačem a uprchl. Předtím se s oběma pohádal, prý na něho ironicky pokřikovali a vysmívali se mu. Ke své bývalé manželce měl klasický rozporuplný vztah: nenáviděl ji za to, že mu rozvodem ublížila, a zároveň ji nechtěl ztratit. Situaci řešil zkratem. Oheň v bytě vzplanul okamžitě: na Marii M. se rozhořela její polyamidová noční košile a na Lubomíru M. - v tom je možné vidět řízení osudu - trenýrky.Pavel P. v roce 1993 ubil sekyrou svou bývalou manželku a dvě dospívající dcery. Jako důvod uvedl rozrušení z manželčina oznámení, že večer chce navštívit nového přítele. Snažil se uplatňovat své "vlastnictví" k ženě a dětem i po rozvodu - bývalou manželku dál, tak jako předtím, fyzicky napadal a s nožem v ruce ji nutil k pohlavnímu styku. Když zjistil, že to ve dvou už nebude "pěkné", tak jako dřív, rozhodl se, že to nebude "vůbec"; to je také zřejmě důvod, proč se po činu rozhodl upustit od naplánované sebevraždy a šel do hospody. Tři vraždy prostě splnily to, co si uvnitř tím upřímněji, oč méně vědomě, přál. I on, stejně jako předchůdci v této kapitole, byl soudními znalci označen za egocentrickou osobnost se sklonem k sebelítosti a za člověka, který je zvyklý vinit ze svých neúspěchů okolí. 

Pokračovat na článek


Streetwork: práce na ulici

Vidíte skupinu špinavých, opilých lidí, píchajícího si narkomana, nebo partičku adolescentů kouřících marihuanu a vulgárně na sebe pokřikujících. Raději se jim vyhnete, nebo alespoň odvrátíte zrak. Možná chcete pomoci, ale nevíte jak. Napadají vás samé moralismy. Právě na pomoc lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci, se zaměřuje terénní sociální pracovník, neboli streetworker. O jeho práci jsem si povídal s brněnským streetworkerem Martinem Holišem.Streetwork vznikl v USA v první polovině dvacátého století. Hospodářská krize, která postihla Spojené státy roku 1929, vyvolala úpadek některých vrstev společnosti. Ve městech se rozmáhaly gangy mladistvých a situace byla klasickými postupy sociální práce nezvladatelná. Nutnost hledat nové metody sociální práce přivedla sociální pracovníky z kanceláří do ulic. V 60. letech se streetwork rozšířil po celé západní Evropě. V 90. letech se po pádu evropských totalitních režimů začali streetworkeři objevovat také v ulicích bývalých komunistických zemí. Streetwork je zaměřen na sociální pomoc rizikovým skupinám společnosti. Vychází z myšlenky prevence sociálně patologických jevů: je levnější kriminalitě a dalším jevům předcházet, než vynakládat nemalé prostředky na represi.Streetwork je založen na pochopení, dlouhodobé, trpělivé práci a především na snaze řešit problém, problémy lidí, kteří hledají ve společnosti své místo, i problémy lidí, kteří už svou snahu vzdali. Nemoci společnosti nelze vymýtit, lze však jejich výskyt snížit.V Brně působí občanské sdružení Ratolest Brno, které se právě o to pokouší. Jedním z terénních sociálních pracovníků tohoto sdružení je Martin Holiš. Ten mi v poloprázdné sídlištní restauraci odpověděl na několik otázek týkajících se jeho práce.Jak ses ke streetworku vlastně dostal?Studuji Fakultu sociálních studií v Brně, obory sociologie a sociální politika a sociální práce, takže mám k práci v sociální oblasti blízko. Když jsem na nástěnce viděl leták neziskové organizace Ratolest Brno, která organizovala kursy pro začínající streetworkery, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Absolvoval jsem roční kurs a po dalším půlroce mi bylo nabídnuto místo v jedné brněnské sídlištní lokalitě.Pojem „terénní sociální pracovník“ je mnoha lidem neznámý. Co je vlastně náplní práce streetworkera?Lidé, kteří znají streetwork třeba z televize, si často představí výměnu použitých injekčních jehel a rozdávání kondomů. To je ale jen špička ledovce. Ne každý streetworker tyhle věci dělá. Obecně by se dalo říct, že naší prací je pomáhat lidem, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů. V mém případě jsou to většinou mladí lidé od 12 do 25 let. Problémů může být celá řada, od drog, alkoholu, různých forem závislostí, přes zneužívání, šikanu ve škole, až po neporozumění rodičů.Jak pomáháš klientům s jejich řešením ?V prvé řadě je důležité problémům porozumět, umět naslouchat. Pokud ti klient začne důvěřovat a vidí, že o některých věcech hodně víš, hledá u tebe také pomoc, radu. Streetworker nevystupuje z pozice toho, kdo říká:„To, co děláš, je špatné, skončíš v kriminále.“ Takových věcí si mladí lidé vyslechnou dost.Spíše jsi v roli staršího kamaráda, který může v případě problémů poradit, ukázat cestu. Vlastní rozhodnutí pak záleží jen na klientovi samotném. Při práci se setkáváš se spoustou různých problémů. Streetworker musí znát všechny instituce a úřady, které mohou být mladým lidem potenciálně užitečné. Musí vědět, kde jsou různé poradny, kontaktní centra i jak to funguje na Úřadu práce.Takže to nevypadá tak, že bys někoho chytil za límec a vlekl ho třeba k psychologovi?Vůbec ne. Streetworker musí být schopen rozlišit, jaký přístup jednotlivý člověk vyžaduje. Nemůžeš nikoho k něčemu nutit. Poradny jsou mnohdy v očích mladých lidí zase jen místa, kde se jim dospělí budou snažit hustit něco do hlavy. Při rozhodování o tom, zda klientovi vůbec návštěvu doporučit, musíš být opatrný. Někdo může být schopen poradit si s problémem sám a ukvapenou zmínkou o poradně bys ho jedině vystrašil. Někdo po tobě zase chce, abys ho do poradny doprovodil.K tomu, aby ses o problémech klientů dozvěděl, ale potřebuješ, aby tě alespoň trochu brali jako kamaráda. Není asi snadné získat si důvěru lidí, s nimiž pracuješ….Jako streetworker nemáš dopředu vytvořenou klientelu, síť lidí s problémy. První část práce v terénu spočívá právě v hledání těch, kdo potřebují pomoc. Potuluješ se, hledáš místa, kde se mladí lidé scházejí. Můžeš hledat klienty přes své známé, složitější je to, pokud takové kontakty nemáš.Mně docela pomohla má vizáž, mladí lidé na mně vidí, že nejsem jeden z těch, kteří je přicházejí kritizovat za vše, co dělají špatně. Poslouchám podobnou hudbu, zajímám se o alternativní kulturní trendy, chodím do stejných klubů. To jsou styčné body. Pak už všechno záleží na konkrétní situaci. Není to tak, že bys seděl a řekl si: „Teď musím někoho oslovit“, pak za někým šel a řekl: „Ahoj, já jsem Martin a jsem streetworker.“ Okamžitě bys vzbudil nedůvěru.Můžeš uvést konkrétnější příklad, jak ses ke klientům dostal blíž?Pomohlo mi třeba, když jsem v hospodě, kde se mladí lidé scházejí, pustil kazetu s muzikou, která jim byla blízká. Pak za mnou přišli kluci a začali jsme si povídat o hudbě. To je ale jen začátek.Důležité je, aby klienti věděli, že mi můžou věřit, že je nepodrazím. Budování takového vztahu vyžaduje čas a trpělivost. Práce streetworkera není jako třeba práce truhláře, který okamžitě vidí výsledek.V čem je prostředí sídliště specifické?Mladí lidé jsou tady každodenně konfrontováni s nudou. Sídliště jim nenabízí mnoho možností, jak trávit volný čas. Skončí škola a čeká je celé volné odpoledne. Kluci a holky se pak poflakují po ulicích, posedávají po hospodách, shromažďují se na různých pláccích, pokuřují trávu, prostě nevědí, co dělat. Hledají možnost vybočení z každodenní šedi. Pak se může snadno stát, že se dostanou do problémů. Snažím se jim nabídnout aktivnější způsob trávení volného času. Zahraju si s nimi třeba fotbal. S tím souvisí také další projekt, kterým se právě zabýváme. Ve spolupráci s Armádou spásy budujeme na sídlišti nízkoprahový klub, centrum, do kterého se mladí lidé budou moci chodit bavit.Nízkoprahový klub? Co si pod tím má člověk představit?Do nízkoprahového klubu může přijít kdokoliv a strávit tam kolik chce času. Budou v něm k dispozici různé hry, šipky, stolní fotbal. Budeme tam pořádat různé kulturní akce, jako třeba videoprojekce, koncerty, společné jamování a výstavy výtvarných prací klientů. Bar, který je součástí klubu, bude nabízet nealkoholické nápoje, čaj a třeba polévku. Součástí klubu by měla být také zkušebna s aparátem. Spousta mladých lidí má o hudbu zájem, kvůli vysokým cenám aparatury ale nemá šanci věnovat se jí. Zkoušíme jim tu šanci dát.Zásadním problémem je pro nás ale nedostatek finančních prostředků. Jako nezisková organizace se s ním potýkáme téměř denně, pokoušíme se hledat sponzory. To ale není snadné. Lidé mají o naší práci zkreslené představy.Návštěvníci centra pravděpodobně budou muset dodržovat pevná pravidla. Nemyslíš si, že to spoustu mladých lidí odradí?Pro návštěvníky budou dána základní pravidla, která nebude možné porušit. Třeba konzumace alkoholu a drog bude v centru přísně zakázána. V klubu bude vždy přítomen streetworker, klienti se na něj budou moci kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Zároveň je ale důležité co nejméně zasahovat, dát mladým lidem svobodu, bez které by ztratili o centrum zájem. Bez toho, aby si mohli návštěvníci z centra udělat svět, ve kterém se budou cítit dobře, by asi nemělo smysl klub vůbec vytvářet. Mladí lidé se budou moci realizovat už při tvorbě interiéru, uplatnit tady své výtvarné nápady.Existují už někde podobná centra?Jako příklad můžu uvést dvě centra, která jsem sám viděl. V Blansku mají nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC. Denně se tam objeví od 15 do 50 dětí, při akcích ještě víc. Ve zkušebně zkouší 6 - 10 kapel. V Praze je zase na sídlišti v Modřanech komunitní centrum Krok. Skejťáci mají uvnitř rampu, která zabírá větší polovinu místnosti. Z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Mladí lidé tam jezdí na skejtech nebo si sednou k baru, dají si džus a povídají si. Když si ale chtějí zapálit, musí jít ven.Práce v terénu, poznávání prostředí, ve kterém se klienti pohybují, schopnost sblížit se s nimi, jednání s úřady a spousta dalších činností.…práce streetworkera není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemrzí tě někdy, že nevidíš hned její výsledek?Potěší mě třeba, když slyším, jak kluci po akci řeknou:“Ty vole, to bylo dobrý.“ Mám radost, že jsem jim nabídl alternativu, která je zaujala. Bylo by ale naivní myslet si, že když se někde objeví streetworker, všichni hned začnou být hodní. Můžeš pomoci vyřešit jeden, dva problémy, kolem je ale spousta dalších. Je to dlouhodobá záležitost. Už jen to, že pomůžeš jednomu mladému člověku, ale stojí za to

Pokračovat na článek


Čím drogy škodí …

Nedávno jsem na programu Max 1 viděl zajímavý dokument, který se zabýval pojmem nebezpečí. Byl z Velké Británie, země, která dala na konci 2. tisíciletí nový význam slovu extáze.Na obrazovce se nějaký muž právě probouzel, rozsvítil lampičku, vstal z postele, navlékl si ponožky a vydal se do koupelny. Osprchoval se, vyčistil si zuby a začal se holit. V dalším záběru sešel po schodech do kuchyně a připravil si snídani. Pak odjel do práce. Jiný mužský hlas během těchto běžných ranních 20-30 minut hovořil o tom, kolik lidí ročně se při těchto činnostech zraní lehce, kolik lidí si způsobí těžký úraz s trvalými následky a kolik jich zemře dříve, než se dostanou do práce. Desítky lidí ročně umřou dříve, než se po probuzení odeberou vykonat ranní hygienu. Příčiny úrazů jsou různé.Stará probíjející lampička, ztráta rovnováhy při vstávání z postele, poskakování po jedné noze při oblékaní ponožek. Stovky lidí ročně zahynou cestou po schodech, několik tisíc se jich pak vážně zraní. Nikoho ale nenapadne zakázat schody. Tisíce lidí si přivodí vážný úraz s trvalými následky při vaření, při manipulaci s noži a kuchyňskými elektrospotřebiči, stovky lidí přijdou o život. Zakazuje někdo snídat?. Komentátor pokračoval dál statistikami dopravních nehod a čísla se rázem řádově zvyšovala. Pak začal hovořit o stresu, postmoderní pandemii. Vysoký tlak, cévní a srdeční choroby, psychické a sociální újmy, přejídání, sebevraždy. Zakázat práci nejde, pravděpodobně bychom pak ve vzniklém chaosu  průmyslových a ekologických katastrof zahynuli všichni. Vlak už rozjeli naši prapředci a mávnutím kouzelného proutku se zastavit nedá. Nezbývá než se na stresy 3. tisíciletí adaptovat.Muž na obrazovce se úspěšně vyhnul všem rizikům běžného života, které komentátor neustále vyjmenovával, a po práci šel zaslouženě relaxovat. Zašel do posilovny, zahrál si basket a zaplaval si. Komentátor dál a dál chrlil tisíce mrtvých, desetitisíce těžce a statisíce lehce zraněných. Muž se odebral s kamarády na večeři do nedaleké hospůdky, dal si tři pivka a steak se smaženými bramborami. Po jídle si zapálil cigaretu. Statisíce mrtvých. Kvůli obchodu s bůčkem jsou někteří lidé ochotni riskovat vstup ČR do EU, zakázat by ho chtěl snad jen blázen.Konečně se na obrazovce objevil sám komentátor, elegantní pán ve středních letech, a zeptal se. „Proč je tedy zakázána droga zvaná Extáze?“ Ze studia se obraz přenesl do londýnského tanečního klubu, kde právě probíhala party. Spousta mladých lidí tančila za doprovodu hlasité hudby a mnoha světelných efektů. Někteří z nich vypadali nepřítomně, soustředěni jen na pohyb, jiní se na sebe navzájem usmívali a dorozumívali se pohybem. Kameraman švenkl do chill-outu. Lidé posedávali, kde se dalo, pili (většinou nealko), bavili se ve skupinách, líbali se (ve dvojicích). Vypadali uvolněně. Kolem 85 % z těchto mladých lidí bylo někdy v životě pravděpodobně na Extázi, 73 % požilo cannabis (1). V Čechách Extáze zatím není tak populární klubovou drogou jako ve Velké Británii, vede konopí s 73 %, Extázi zkusilo 48 % (2).V důsledku požití MDMA, látky, která je chemickou podstatou Extáze, zemřely v posledních 10 letech ve Velké Británii desítky lidí. Příčinou smrti bylo odvodnění organismu při tanci v uzavřeném prostoru s mnoha dalšími lidmi. Několik jedinců padlo za oběť mediální hysterii rozpoutané kvůli nové smrtelně nebezpečné droze po prvních případech dehydratace na party. Tito mladí lidé chtěli Extázi zkusit, zároveň ale měli takový strach z odvodnění, že se vodou předávkovali (to není vtip, při vypití dostatečně velkého množství vody s nižší koncentrací iontů než krevní plazma (např. voda z kohoutku) v krátkém časovém úseku se krev naředí a může dojít k úniku tekutiny z cév do tkání s následným otokem mozku). Média však měla jasno. „MDMA zabíjí!“ stálo na titulcích, pod nimi fotka dvou nezletilých dívek, které, jak se později ukázalo nezabila MDMA, ale voda.Na obrazovce se opět objevil komentátor, vedle něj další pán okolo padesátky. Byl představen jako lékař, který v případu úmrtí dvou dívek po požití MDMA stanovil příčinu smrti. Hovořil o mediálních praktikách, o tom, jak se snažil vyvrátit lživé informace v mediích, že MDMA opět zabíjela. Jak vypadalo jeho „patnáct minut slávy“, když ho snad každá TV stanice v Anglii požádala o vyjádření.Mluvil o neúspěchu své snahy vysvětlit lidem pravdu (schválně: vrtá vám ještě v hlavě, jak je to s tím předávkováním vodou, nebo jste to už přijali jako holý fakt), o tom, jak se doma při sledování svých vystoupení ve večerním zpravodajství nestačil divit, jak je digitální technologie zpracování obrazu i zvuku dokonalá. O vodě ani zmínka, příčina smrti byla už určena někým jiným a někde jinde než na pitevním stole, a podle této verze jí byla MDMA.Tato causa se odehrála v době, kdy taneční kultura začala ovlivňovat názory a postoje mladé generace, která začala hlasitě hledat alternativu ke konzumnímu způsobu života svých předků. Jako houby po dešti vyrůstaly na polích a lukách celého britského impéria free sound systémy obklopené někdy až desetitisíci tanečníků v extázi. To se samozřejmě mnoha lidem nelíbilo. Válečné tažení proti Do it Yourself parties, které nepotřebovaly organizátory, vyvrcholilo v roce 1994 vydáním Criminal Justice Act, který tento způsob relaxace zakázal. Taneční party se přesunuly do klubů a staly se marketingovým nástrojem velkých firem. Při těchto akcích je o uživatele Extáze dobře postaráno. Nechybí klimatizace ani minerálky zdarma, v Česku dokonce rozdávají krabičky cigaret a nabízejí alkohol. S občankami si ale nikdo starost nedělá.Komentátor pokračoval o adrenalinových sportech, cestách na dovolenou k moři, o potápění. Zmínil také žraloky. Mluvil o dalších způsobech, jak lidé relaxují. Mnoho se jich při tom zraní nebo zemře. To je smutná skutečnost. Většina společnosti, která konzumuje legální drogy, vnímá jako životu mnohem nebezpečnější konzumaci ilegálních látek, jako je MDMA nebo cannabinoidy obsažené v konopí. Přitom jen chůze po schodech těžce poznamenala nebo připravila o život daleko více lidí než MDMA a konopí dohromady.(Na prahu 6. tisíciletí užívání konopných drog lidmi není objektivně doložen ani jeden případ smrti následkem jejich požití. A nyní ta více méně jasnější strana rovnice. Bylo prokázáno, že marihuana redukuje nevolnost při rakovinové chemoterapii a je efektivní v léčbě glaukomu, křečových záchvatů a astmatu, tam kde ostatní léky selhaly. Prohibice užívání marihuany i přes takovéto medicínské využití je podobná vylévání vody z vaničky i s dítětem.“ (3))Přesto stát vydává nemalé částky pro boj s těmito látkami. Mladou generaci je přece nutno bránit před nebezpečím, které sebou užívání jakékoliv návykové látky přináší. Neměl by nás proto raději bránit před bůčkem? Pravidelný příjem nadměrného množství živočišného tuku je příčinou řady vážných nemocí a v kombinaci s chronickým stresem může vést ke smrti. Proč tedy tak usilovně bojujeme právě proti všem ilegálním drogám? Čím jsou tak nebezpečné?Hlavně tím, že o drogách legálních i ilegálních mnoho nevíme. Mnoho lidí vám na otázku, co způsobuje závislost na cigaretách, odpoví jednoznačně nikotin. Řekne vám to i mnoho lékařů. V posledních 20 letech vznikla řada výzkumných prací, které nikotinu při vzniku a rozvoji návyku na kouření cigaret přisuzují roli okrajovou, pakliže vůbec nějakou. Důležitějšími se zdají být vlivy psychosociální a průchod kouře dýchacími cestami. Navíc nikotin se zdá být účinnou prevencí Alzheimerovi nemoci. Kouření čehokoliv s sebou ale přináší zvýšené riziko rakoviny (při vykouření 200 000 cigaret tempem 30/den se riziko zvýší 50x ). Čím byste raději onemocněli - Alzheimerem („předčasná demence“, nemocný umírá jako neprostá troska, která neví, kde je, co je ani kdo jsou ti divní lidé okolo jeho postele, proces postupného ztrácení paměti trvá i více než 10 let) nebo rakovinou plic (pacient má řadu let potíže s dýcháním, často je mu část plic s nádorem odebrána, často to nepomůže, rakovina na sebe upozorní bolestí mnohdy až tehdy, když je neléčitelná, 60% pacientů s malobuněčným nádorem plic zemře do dvou let od stanovení diagnózy)? Těžká volba. Mnoha lidem se při vylovení slov marihuana, hašiš, Extáze nebo techno v hlavě zapne médii naprogramovaný vir s názvem drogy a vypne centra odpovědná za racionální uvažování. Spuštění viru je často provázeno frázemi typu život bez drog, drogy jsou svinstvo, kde k tomu ty děti přišly, vždyť u nás doma nikdo drogy nebere. Je smutnou skutečností přelomu 2. a 3. tisíciletí, že drogy bereme v podstatě všichni, někteří ale dávají přednost těm legálním. Na vládních zasedáních se podává alkohol, premiér Zeman často vystavuje na obdiv své ležérní vyfukování kouře. V lékárnách potkáte dnes a denně mnoho lidí, kteří nutně potřebují brufen, něco na bolení hlavy, něco na uklidnění nebo něco, aby jim bylo dobře. Lékaři jim tyto prášky předepisují, stejně jako jim ještě na začátku 20. století předepisovali konopné tinktury, kokain nebo heroin. Jedním z největších propagátorů kokainu byl tehdy Sigmund Freud, který věřil, že je to lék na mnohé stesky jeho neurotických pacientek. Sám kokain užíval až do své smrti. Protože to byl člověk pracovitý a kokain nebyl drogou ilegální, nemusel se bát, že ho jeho závislost přivede na spodní okraj společnosti. Mnoho z nás ví o problematice drog pouze to, co se doví z novin nebo slyší někde v televizi nebo v rádiu. O drogách v médiích ale mluví buď politici, kteří často jen chrlí snůšky nesmyslů a populistických polopravd, nebo nejrůznější umělci, kteří sice na jedné straně propagují život bez drog kde se dá, na straně druhé jsou často sami na něčem závislí (slyšeli jste, že Whitney Huston už nestačí ani 20 g kokainu týdně?). Příměr kozel zahradníkem je často až bolestně pravdivý. Tím, že informace o problematice drog získáváme často ze zdrojů více než pochybných, se vystavujeme riziku manipulace. Mnoho z nás pak může považovat za těžký zločin prodej MDMA nezletilému adolescentovy. MDMA je stejně toxická droga jako alkohol. Pro intoxikaci na 5-8 hodin bohatě vystačí dávka kolem 200 mg MDMA. Adolescent je tedy vystaven 200 mg toxické látky, která silou své dávky poškodí nedozrálý organismus. Jedno 12°pivo, velký panák nebo dvoudecka vína dopraví do adolescentova těla 20 g stejně toxické látky. Ruku na srdce, kdo z nás měl to štěstí, že ochutnal alkohol až po dovršení plnoletosti. Kdyby všem politikům a dalším veřejným činitelům opravdu šlo o ochranu našich dětí před drogami, asi by už dávno museli usekávat výčepním ruce. Nic jiného jim, jak se zdá, podávat drogy nezletilým nezabrání. Kšeft je holt kšeft. Ono není až tak důležité, co člověk zrovna přijímá z okolí, lidské tělo a duše jsou totiž na příjmu z okolí závislé ze své podstaty. Závislé na trvalém příjmu kyslíku o více méně konstantním tlaku, na příjmu celé řady nejrůznějších anorganických prvků a organických sloučenin ve vzájemně vyváženém poměru, na kontaktu s druhými lidmi, na lásce, na slunečním záření, na vodě. Důležitý je hlavně ten vyvážený poměr. Moc vody škodí, málo taky. Potíž je v tom, že každý z nás má tento recept mixu života nastaven poněkud jinak a nikdo ho nezná dříve, než ho objeví. Navíc se často s věkem mění. Někdo experimentuje s drogami, někdo se střídáním partnerů, někdo začne chodit do posilovny, jiný zasedne doma k televizi. Nikdo z nich to nepřežije, ale někteří svou rovnováhu naleznou. Vinou nedostatku věrohodných informací o drogách se rovnováha v této oblasti hledá těžko a nejeden adolescent pak snadno podlehne dojmu, že drogy jsou strašidlo pro malé dětičky. Protože to, co slyšel o konopí a Extázi doma, z médií nebo ve škole, byly většinou pěkný nesmysly, často neslučitelné s jeho osobní zkušeností. Takže proč by to s heroinem mělo být jinak? Na drogách je nejnebezpečnější naše neznalost.

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek


Správný výběr funkčního prádla pro děti

Sychravé počasí je ideální na prochlazení. Největší sklon k němu mají právě děti, které v průběhu denních radovánek kolikrát nepostřehnou, že se zpotily. Běžné bavlněné prádlo sice dobře saje pot, ale dál jej nepředává. V mokrém bavlněném tričku tělo dítěte prokřehne až pětadvacetkrát rychleji, než kdyby na sobě mělo oblečeno funkční prádlo.Co je funkční prádlo?Funkční prádlo je takové oblečení, které odvede co nejrychleji pot pryč od těla. Díky tomu tělo neprostydne. Funkční prádlo také rychle schne a chrání tělo před nachlazením či přehřátím.Jaké máme funkční prádlo?Funkční prádlo již dávno nenosí pouze sportovci. Dnes je funkční prádlo běžnou součástí našeho šatníku. Nosí je muži, ženy i děti. Obzvlášť u dětí se funkční prádlo projevilo jako velice praktické. Dokáže totiž ochránit dítě před řadou nepříjemností (prochladnutím, rýmou, bronchitidou či třeba zápalem plic). Funkční prádlo už dávno nepředstavuje pouze nevzhledné a nekvalitní podvlíkačky anebo tričko s dlouhým, případně krátkým rukávem. V současnosti si můžete vybrat z různých druhů: triček s dlouhým rukávem, tílek, triček s krátkým rukávem, spodek, kalhot, kalhotek, podprsenek, šortek a ponožek, i stylů. Nyní je funkční prádlo vskutku nejen funkční, ale i pěkné.Vybírejte správně, vybírejte kvalituKvalitní funkční prádlo je lehké, má obvykle menší objem než jiné prádlo, přiléhá dobře na tělo, rychle schne, po vyprání nežmolkovatí a nevytahuje se. I když by funkční prádlo mělo být těsnější, rozhodně by nemělo škrtit. Pozor na švy, kvalitní prádlo nikde netlačí a neřeže.Aby funkční prádlo bylo funkční, musí se vrstvitV létě žádnou další vrstvu nepotřebujete, vystačíte si s jednou vrstvou funkčního prádla, ale s příchodem podzimu je zapotřebí začít s vrstvením. Aby funkční prádlo bylo vskutku funkční, musí být funkční i jeho další vrstvy. Nejlepší druhou vrstvou je proto oblečení z flísových materiálů. Klidně můžete použít i dvě tenčí flísové vrstvy (ideálně, když jedna půjde rozepínat). Flís je totiž dostatečně prodyšný a odešle pot pryč. Flís můžete nosit do té doby, dokud nezačne pršet anebo sněžit. Při zhoršení počasí potom na flísovou mikinu oblékněte ještě poslední třetí funkční vrstvu - kvalitní prodyšnou bundu. Nic víc pak pro pocit komfortu nepotřebujete.

Pokračovat na článek


Jak správně vrstvit sportovní oblečení

Mnozí příznivci zimních sportů již zcela určitě vědí, jak správně vrstvit oblečení, aby se v chladu cítili co nejlépe. Ale někteří z Vás "obyčejných lidí" třeba ještě nemáte ani ponětí, co takové vrstvy oblečení jsou! Pokud spadáte do druhé jmenované kategorie, je tento článek určený právě Vám! V našich článcích Vás postupně naučíme vše o správném funkčním oblékání.1.  Spodní vrstva oblečení - komfortPrvní a zároveň tou nejspodnější vrstvou je tzv. vrstva komfortní. Je určena pro oblečení nošené přímo na těle. Z toho důvodu oblečení první vrstvy musí být z příjemného materiálu a nesmí uživatele omezovat v pohybu. Tato vrstva musí umět dobře (okamžitě) odvádět veškerou vlhkost od těla pryč, anebo v případě, že takovou vlastnost nemá, musí umět rychle uschnout.2.  Střední vrstva oblečení – izolaceStřední neboli 2. vrstvou je tzv. vrstva izolační. Jednoduše řečeno tato vrstva slouží jako takový teplotní „nárazník“ – nepustí zimu dovnitř a udržuje tělem vyprodukované teplo. Díky propracovanému systému malých komůrek je teplo udržováno v blízkosti pokožky, zatímco nenasákavost materiálu umožňuje potu v podobě páry projít všemi vrstvami až ven. Důležité je, aby i tento materiál rychle schnul. 3.  Svrchní vrstva oblečení – ochranaPoslední 3. vrstvou a zároveň neméně důležitou je tzv. vrstva ochranná. Skrývá (ochraňuje) spodní vrstvy před větrem, deštěm (nebo sněhem) a také proti drobnému mechanickému poškození. I když slouží především jako ochrana, i tak musí umožnit vlhkosti v podobě páry projít ven. Technicky náročný problém (vlhkost dovnitř ne! vlhkost ven ano!) je řešen pomocí speciálních laminací funkčních membrán, zátěrů a podlepováním perforovaných spojů látky (lepené švy).

Pokračovat na článek


Chci být podnikatelem nebo zaměstnanecem?

Každý jsme naprosto odlišný, a přesto nás všechny bez rozdílu jedna věc spojuje – musíme se nějak uživit.  Složenky, čekající ve schránkách moc nezajímá, odkud peníze na jejich pokrytí bereme, důležité je je zaplatit.  Jak si ale vydělat tolik, aby peníze nepokryly pouze účty, ale také nám zbylo něco navíc? Jak tedy na takovou otázku odpovědět? Ve škole nám všichni vtloukali: „Dobře se uč, ať si najdeš slušné zaměstnání“. Je však „slušné zaměstnání“ skutečně takovým ternem či je výhodnější raději se osamostatnit a začít podnikat?Nejčastější důvody, proč se lidé nechávají zaměstnat„Práce na HPP je pro mě jistota“. Touto větou argumentuje cca každý druhý člověk, který je zaměstnancem. V dobách těžkého socializmu by určitě 100% lidí s touto větou souhlasilo, dnes už by to bylo podstatně méně. Dejme tomu, že jsme měli štěstí a pracujeme například v nadnárodní společnosti. Je to ale vážně terno? O našem budoucím osudu rozhoduje nejen náš přímý nadřízený, ale i jeho přímý nadřízený a několik dalších nadřízených nad nimi. A nejen oni. Pak tady máme celou „grupu“, která nemusí mít vůbec sídlo v naší zemi a ze dne na den se může stát, že se rozhodne trh v České republice uzavřít a přesunout jinam, kde jsou nižší náklady. V takové chvíli můžeme být sebelepšími pracanty, ale o svou jistou pozici přijdeme, aniž bychom proti tomu mohli něco udělat.„Mám jistý příjem, se kterým můžu počítat“. A opět tu máme jistotu, tentokrát pravidelného příjmu. Kolik z nás si však říká, že je jeho práce dostatečně ohodnocena? Kolik z nás si říká, že pracuje dvakrát tolik a lépe než náš kolega, který má však každý měsíc na výplatní pásce tu samou částku, jako my?    A další věcí je, jak se naše výplata v čase mění? Roste? Je stále stejná? Nebo nedejbože klesá?„Placená dovolená, nemocenská a stravenky“.  V tomto ohledu je býti zaměstnancem nepochybná výhoda. Víme, že když vyrazíme na vysněnou dovolenou do Jugoslávie, na kterou šetříme celý rok, dny, kdy v práci chybíme, máme zaplaceny.  A to se vyplatí.Nejčastější důvody, proč lidé chtějí podnikat„Nevěříme v jistoty“. Jako podnikatelé víme, že jediní, v kom můžeme mít jistotu a na koho se můžeme stoprocentně spolehnout, jsme my sami.  Jsme sami sobě svými šéfy, ať už dobrými nebo špatnými, náš osud je pevně v našich rukou. V případě, že se nám nezadaří, nemůžeme svalovat vinu na svého nadřízeného či na vedení společnosti, můžeme vinit maximálně tu osobu, kterou den co den vídáme v zrcadle.„Nechci mít fixní plat“. Pro někoho může být neuvěřitelné, že by někdo něco takového nechtěl. Každý přece chceme peníze. To ano, fixní plat nám však zajišťuje jak spodní hranici, pod kterou se nemůžeme dostat, tak i horní hranici, kterou nemůžeme překročit. V zaměstnání nám proto dost často chybí motivace dělat něco navíc, když víme, že jsme placeni za 8 hodin práce a i když uděláme něco navíc, ohodnocení za to patřičně nebudeme. Když podnikáme, každá práce navíc se počítá. Můžeme si vydělat trojnásobek našeho nynějšího platu, stejnou částku, ale také se můžeme ocitnout na nule. Vše je jen o našich schopnostech, možnostech a štěstí.„Sám sobě šéfem“. Každý máme jinou povahu. Pro někoho je dost obtížné být zaměstnancem a akceptovat někoho, kdo nám říká, co máme dělat. Pro některé muže může být náročné, když je jejich šéfovou žena. Někoho v zaměstnání zase frustruje, že inovace, které navrhuje, musí projít schvalovacím procesem přes X oddělení a musí být v souladu s X procedurami, které se mnohdy navzájem vylučují. Většinou naše veškeré úsilí končí na oddělení financí, kde mají již na dveřích nalepeno „Není budget. Na nic. Zkuste to jindy.“A jaký je tedy závěr?Především musíme vyhodnotit své osobnostní předpoklady a vyjasnit si priority. Býti zaměstnancem je mnohdy práce jen na 8 hodin denně, kdy odcházíme domů s relativně čistou hlavou. Být podnikatelem není jen zaměstnání, ale životní styl. Prací se zabýváme den co den, bez ohledu na to, zda je den, noc, všední den či víkend. Každý není ochoten podstupovat riziko podnikání, především v momentě, kdy není zodpovědný jen sám za sebe, ale i za zbytek rodiny. Nemusíme se také pohybovat zrovna v odvětví, kde je podnikání snadné. Založit si třeba vlastní elektrárnu není jen tak.  Vše je to zkrátka o nás, jací jsme, jakým způsobem chceme žít, co od života čekáme a co všechno jsme ochotni pro to obětovat.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Jak zvládnout nachlazení

Toto roční období je jako stvořené k tomu, aby nás v energickém vykročení do nového roku zradilo zdraví. Najednou vás začne bolet celé tělo, nos začne připomínat kapající kohoutek, horečka a škrábání v krku na sebe nenechají dlouho čekat. Odborníci samozřejmě mechanismy nachlazení a chřipky zkoumají a dokáží poradit, jak proti podobným problémům bojovat.Nachlazení je velmi obecný pojem a může být výsledkem nákazy jedním z více než 200 různých druhů virů, z nichž polovina ještě ani nebyla detailně popsána. Virus se do těla může dostat nosem, ústy, ale o okem. Když se nám spustí rýma, je to důsledek obranné reakce našeho organismu na vetřelce. Virů chřipky je naštěstí mnohem méně druhů, proto je možné nechat se – na rozdíl od rýmy – proti chřipce očkovat.Jak se při příznacích nachlazení a chřipky chovat? Mnozí lidé spoléhají na „staré dobré“ metody, jako je například inhalování páry, i když se prokázalo, že tato metoda není vůbec účinná. Národní zdravotnický institut ve Spojených státech radí toto: co nejvíc klidu v posteli, přijímat velké množství tekutin a podpůrné prostředky na boj se symptomy – viz přehled níže.Dr. Cohenová z Univerzity Carnegie Mellon provedla výzkum, který měl zjistit, kdo je k popsaným symptomům nejnáchylnější. Ukázalo se, celkem logicky, že nejnáchylnější k infekci viry jsou lidé vystavení dlouhodobému stresu, tedy především lidé s náročnou prací nebo nevyhovujícím rodinným životem. Ti mají až dvojnásobně vyšší riziko nákazy některým z chřipkových virů. A německý výzkum ukázal, že i lidé, kteří jsou vystaveni jednorázovému stresu, například zkoušce ve škole, mají sníženou hladinu immunoglobulinu A, který je důležitý pro boj s infekcí.Byly konány pokusy bojovat s nachlazením tím, že se pacient v první řadě zaměří na snížení stresu (aromaterapie, jóga, bylinky), ale dosavadní výsledky neprokázaly, zda je právě toto správná cesta. Dr. Cohenová radí, že mnohem lepší prevencí je vyhýbat se přeplněným autobusům a mýt si v zimě často ruce. Volba zbraníVitamín CNe nadarmo se k Vánocům a Mikuláši dávají citrusové plody. Vitamín C v nich obsažený je účinný antioxidant a podporuje imunitní systém. Nezachrání vás od toho, že se chřipkou či nachlazením nenakazíte, ale může zabránit tomu, aby se nákaza plně projevila. Výzkum z roku 1995 ukázal, že dávky vitaminu C 1000-6000 mg denně podávané na samém začátku symptomů dokázaly délku nachlazení zkrátit téměř o čtvrtinu.Pozor ale: jiný výzkum také ukázal, že pravidelné užívání takto vysokých dávek vitamínu C může zvýšit riziko rakoviny.ZinekTaké tento minerál podporuje imunitní systém, především tvorbu bílých krvinek. Z toho důvodu je zinek podáván starým lidem k vylepšení jejich imunitního systému. Teprve v nedávné době začal být zinek populární jako zbraň proti nachlazení. Při jednom z experimentů, kdy část pacientů cucala zinkové pilulky a část jen placebo, došlo ke zkrácení doby nachlazení na polovinu.EchinaceaZ této barevné kytičky se dělá čaj, který je po celém světě užíván proti nachlazení. Obvykle jsou kombinovány tři druhy této rostliny, takže přesný mechanismus působení není úplně znám. Zřejmě látky z této rostliny způsobují vyšší produkci interferonu, který slouží k likvidování virů. I zde mluví statistiky z výzkumů jasně: lidé, kteří po dva měsíce užívali echinaceu, byli o třetinu méně náchylní k nachlazení. Krom toho tato bylina přináší úlevu i lidem, kteří se již nakazili.AndrographisVýtažek z Andrographis paniculata je populární zejména v Asii a Skandinávii. Také tento přípravek podporuje tvorbu bílých krvinek. Údajně výrazně zkracuje dobu trvání nachlazení.OscillococcinumToto homeopatikum získávané ze srdcí a jater divokých kachen je asi nejrozšířenější volně prodejný přípravek proti chřipce v Evropě i Americe. Jak už to u homeopatik bývá, není úplně jasné, jak v těle vlastně působí, ale podle výzkumů oproti placebu skutečně působí. Navíc je zde vzhledem k minimální koncentraci účinné látky rovněž minimální pravděpodobnost, že bude nepříznivě působit v kombinaci s jinými léky. Nevýhodou je vyšší cena. 

Pokračovat na článek


Nové choroby - jsou šílené krávy jen začátkem?

Soused Kropáček viní zástupce Státní veterinární správy ze lži. Veřejně (tedy ve výčepu hostince U Rosů) odmítá oficiální prohlášení, že se na území České republiky nenachází jediná „šílená kráva“.  Odvolává se na fakt, že se veterináři zřejmě nikdy osobně nepoznali s jeho tchyní.Nechci polemizovat s Kropáčkem, protože jeho tchyni také neznám. Faktem ale zůstává, že v dohledné době budou možná čeští veterináři muset svůj názor poopravit, a to bez ohledu na Kropáčka. Zemí, které ještě nedávno sebevědomě hlásaly, že k nim se „nemoc šílených krav“ nemůže nikdy dostat, a dneska ze „šílených krav“ samy šílí, bylo povícero. Jak se říká, odříkaného chleba - největší kus. Co ale bude dál? Zešílíme nakonec všichni?Zabiják jménem prionNemoc „šílených krav“ patří ke zvláštním chorobám, pro které mají lékaři učený název „přenosné spongiformní encefalopatie“.Znamená ve stručnosti to, že tyto choroby jsou nakažlivé a mění mozek na řešeto, které pod mikroskopem vypadá jako houba na mytí. Chorobu vyvolává zvláštní potvůrka zvaná prion. Není to živé, není to jedovaté, není to nic, co by do těla nepatřilo, a přitom je to smrtelné. Prion vzniká z jedné určité naprosto normální bílkoviny lidského nebo zvířecího těla, a to jejím nevhodným „zašmodrcháním“. Vlákno bílkoviny, která nám docela dobře sloužila, se zauzlí a rázem je zaděláno na pořádný malér. Vzniklý prion poslouží jako matrice pro zauzlení dalších zdravých molekul bílkoviny. Zdravé bílkoviny ubývá a místo ní se v nervové tkáni hromadí priony. Mozek si s nimi neví rady, nervové buňky hynou jedna za druhou a místo nich zůstávají jen prázdné díry. Místo mozku máme během několika let ementál.Výše popsané se může čas od času přihodit jak člověku, tak i zvířatům. U ovcí vyvolávají priony nemoc zvanou klusavka nebo také skrapie. Právě ovčí priony zřejmě stojí v pozadí vzniku „nemoci šílených krav“. Už od dvacátých let 20. století krmili britští farmáři skot krmivy, do kterých byla jako zdroj bílkovin přidávána tzv. masokostní moučka. Toto krmivo se vyrábí z těl uhynulých zvířat a v Británii se do masokostní moučky dostávaly zcela zákonitě i mozky ovcí uhynulých na klusavku.Dokud Britové při výrobě ohřívali mršiny na teploty nad 160o C, nic se nedělo, protože se priony zahřátím zničily. V sedmdesátých letech ale uhodila energetická krize a v rámci úsporných opatření byly teploty při výrobě masokostní moučky sníženy. Ovčí priony se tak dostaly do krmiva v plné formě. Po nějaké době se naučily priony ovcí šmodrchat zdravé bílkoviny skotu a měnit je na hovězí priony.Vymřou Britové?U lidí vyvolávají priony Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Pravděpodobost onemocnění Creutzfeldt-Jakobovou chorobou se pohybovala kolem jedné k milionu. Byla to obvykle nešťastná náhoda, vinou které se příslušná bílkovina začala v mozku nemocného sama od sebe „uzlit“. Choroba postihovala obvykle lidi kolem šedesátky a trvalo jí asi za osm měsíců, než člověka proměnila v dementní trosku a nakonec ho za nepěkných křečí zprovodila ze světa.To už ale dneska neplatí. Jen ve Velké Británii zemřelo v posledních několika letech asi 90 lidí na tzv. novou variantu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Tou onemocní lidé nakažení hovězími priony z masných výrobků obsahujících mozek nebo míchu „šílených krav“.Nová varianta postihuje lidi i hluboko pod třicítkou, nevyvolává tak hlubokou demenci a může oběť trápit déle než rok. Konec je ale stejný jako v případě „klasické varianty“ onemocnění. Nakonec si pro nemocného vždycky přijde zubatá s kosou.Nikdo neví, kde se postup nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby zastaví. I seriozní odhady se nepříjemně podobají věštbám z křišťálové koule. Když všechno dobře dopadne, nemusel by se počet nakažených lidí vyšplhat nad 150. Ale tytéž odhady ve své nejpesimističtější verzi předpokládají, že si nemoc může vyžádat v nejbližších letech jen v Británii 130 tisíc lidských životů. Všechno záleží na tom, jak dlouhá je inkubační doba nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Jednoduše řečeno, zaleží na tom, za jak dlouho po snědení hovězích prionů se nám v mozku zašmodrchá dost prionů na to, abychom definitivně zhloupli a zemřeli v nehezkých křečích. Výsledky nejnovějších výzkumů rozhodně nesvádějí k optimismu. Ukazuje se, že priony mohou svou oběť nahlodávat třeba třicet roků. Vrchol epidemie Creutzfeldt-Jakobovy choroby tedy ještě můžeme mít před sebou.Ze vzniku nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby lze vinit kdekoho, třeba zemědělce, veterináře nebo výrobce krmiv. Faktem zůstává, že vydatnou porci másla mají na hlavě britští politici.Na sklonku osmdesátých let, když už bylo jasné, že „nemoc šílených krav“ může ohrožovat i lidi, obracela v Londýně „železná lady“ každou libru nejméně třikrát, než se ji rozhodla utratit. Na prevenci a boj s novou chorobou jí bylo peněz líto. A tak nebyly peníze na to, aby se uvedla do života velice rozumná preventivní opatření. V některých školních jídelnách jedly děti maso s příměsí mozkové tkáně skotu (a tedy asi i s priony) ještě dva roky poté, co to bylo zakázáno. Peníze na kontrolu dodržování předpisů a na postihy případných hříšníků se totiž nenašly. Britská vláda navíc hrála po dlouho hru mrtvého brouka a tvářila se, že „šílené krávy“ jsou jen okrajový problém. Ministr zemědělství krmil před televizními kamerami vlastní dceru hovězím hamburgerem, aby dokázal, že britské hovězí je naprosto bezpečné. Dneska se asi modlí, aby tu hovadinu s hovězím nikdy nepodnikl.Další „šmodrchací“ chorobySpektrum prionových chorob začíná být nepříjemně pestré. Začínají se vyskytovat i u divoce žijících zvířat, konkrétně u jelenů a losů. Tato choroba je označována jako chronické chorobné vyčerpání (chronic wasting disease čili CWD) a v některých oblastech USA jí trpí asi 10 % jelenů. Lovci v Coloradu a Wyomingu už byli varováni před zvěřinovými hody z jelenů a losů vykazujících známky tohoto onemocnění. Přenos prionů z jelenů na člověka se zatím nepotvrdil, ale obavy vzbuzuje fakt, že tři Američané, kteří zemřeli na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu v nezvykle mladém věku kolem třicítky, si v dětství dopřávali jeleního masa, co hrdlo ráčí.Ani u člověka se výčet prionových chorob neomezuje je na dvě varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nejslavnější lidskou prionovou nemocí bylo donedávna kuru novoguinejských lidojedů z kmene Fore. Když někdo na kuru zemřel, sešli se jeho příbuzní a projevili mu úctu tím, že si na něm pochutnali. Tím bylo zajištěno, že se někteří stolovníci s odstupem času sami ocitnou na jídelníčku svých příbuzných, protože ti, kteří si pochutnali na mozku a míše, se nakazili priony a sami pak nemoci kuru podlehli. Tento začarovaný kruh přeťali až katoličtí misionáři, kteří lidojedům jejich kanibalské choutky rozmluvili. Vzácně se vyskytují i další lidské prionové choroby. Všechny jsou neléčitelné, všechny jsou smrtelné.K čemu je to dobré?Málo se mluví o tom, proč se vůbec jedna z bílkovin lidského nebo zvířecího těla „zašmodrchává“. Že by to byl evoluční zmetek? Že by se přírodě do jejího dokonalého systému výběru nejzdatnějších vloudila chybička? To se nechce věřit. V přírodě má všechno svůj smysl. Dokonce i priony způsobující smrtelná a zatím nevyléčitelná onemocnění. Ukazuje se, že „šmodrchavé“ bílkoviny mohou být výhodné.Představme si třeba kvasinku, která se ocitla v nesnázích. Něco jí chybí nebo jí něco krutě ztrpčuje život. A najednou se v jejím těžce zkroušeném jednobuněčném těle začne „šmodrchat“ jedna z mnoha bílkovin. Bílkovina tím získá nové vlastnosti a najednou může plnit v kvasince úplně nové úlohy. Shodou okolností právě tohle kvasinka potřebovala, aby se vypořádala s momentální tísní. Asi se nebudeme divit, že se kvasinky s takovou „šmodrchavou“ bílkovinou prosadí.Všechno nasvědčuje tomu, že priony vyvolávající u skotu „nemoc šílených krav“ a u člověka Creutzfeldt-Jakobovu chorobu jsou pozůstatkem nějakého podobné výhodné „šmodrchavé“ bílkoviny. A bylo by s podivem, kdybychom ve svém těle měli takový vynález jen jeden. Mnohem pravděpodobnější je, že jsme jimi docela slušně prosyceni. Jen o tom ještě nevíme.Lidská dědičná informace obsahuje 25 000 až 40 000 genů a podle většiny z nich se v našem těle vyrábí nějaká bílkovina. Může mezi nimi být i bílkovina, jejíž molekula jen čeká se „zašmodrcháním“ jen na polechtání elektromagnetickým vlněním z mobilních telefonů. Mobilujeme a netušíme, že se nám to v hlavě pomalu, ale jistě „šmodrchá“. Za patnáct, dvacet nebo třicet let to budeme mít tak „zašmodrchané“, že nebudeme vědět, co je to mobil.Také nové léky by si mohly s našimi „šmodrchacími“ bílkovinami nehezky pohrát. Na doporučení televizní reklamy při rýmě a nachlazení pilně užíváme nějaký ten „frňacín“ nebo „hepčíkalín“ a netušíme, jak se nám tím uzlí bílkoviny v těle. Testy ověřující zdravotní nezávadnost léků mohou jen stěží odhalit nepříznivé efekty, které se objeví po několika desetiletích. Až se tyto následky za dvacet let projeví, bude už pozdě. Až nám přijde omluvný dopis výrobce zaručeného prostředku proti rýmě a kašli, nemusíme dost dobře vědět, co si máme s tím papírem počít.Jestliže Creutzfeldt-Jakobova choroba postihuje nervovou tkáň a především míchu a mozek, pak další „šmodrchací“ choroby mohou útočit na naše plíce, svaly, kosti, zuby, játra, prostě na cokoli. V budoucnu můžeme být všichni pilnými návštěvníky prionologických oddělení nejbližší nemocnice.Dají nám priony křídla?„Šmodrchacích“ bílkovin v našem těle bychom se ale neměli zase až tak děsit. Příroda nevybavila živé tvory „šmodrchacími“ bílkovinami proto, aby je vyhubila, ale aby jim umožnila přežít ve světě, kde se přirozený výběr nejsilnějších a nejschopnějších s těmi slabšími a méně schopnými nijak nemazlí. A tak nemůžeme vyloučit, že nám nově „zašmodrchaná“ bílkovina dodá zcela nové a dosud nevídané schopnosti. Genetické výzkumy na myších naznačují, že někdy stačí opravdu jen maličko a život se od základu mění. Stačí mít v některých nervových buňkách jen nepatrně víc jedné jediné bílkoviny a výkonnost myšího mozku stoupne na pětinásobek. Stačí nemít v buňkách jednu jedinou bílkovinu a myš žije o třetinu déle a navíc je odolná vůči stresu.Takže kdo ví, na co všechno máme již zaděláno. Jedna televizní reklama tvrdí, že jistý energetický nápoj vám dá křídla. Kdo ví, třeba reklama vůbec nepřehání. Pár let si budeme dávat loka, jedna z komponent nápoje nám začne „šmodrchat“ nějakou tu bílkovinu a za dvacet let nám mezi lopatkami vyraší peroutky. Pivo tyhle účinky zcela jistě nemá, to už je prověřeno tisíciletími konzumace pěnivého moku. Je to škoda, protože za pár let nás začnou bolet nohy a pak bychom si mohli s Kropáčkem do výčepu k Rosům zaletět.

Pokračovat na článek


Jaké jsou účinky CBD a CBD oleje?

Už jste pravděpodobně slyšeli o kanabidiolu, lépe známém jako CBD olej . Trh s CBD v USA brzy bude mít hodnotu přes 2 miliardy dolarů a lidé se spěchají ke koupi produktů CBD, ale proč? Odpovíme na všechny vaše otázky, například: Co je CBD? Proč je CBD tak populární? Jaké jsou léčebné účinky CBD oleje? Je CBD legální? Dáme vám přehled o tom, kde koupit CBD olej, jak užívat CBD olej a nežádoucí účinky CBD oleje.Co je CBD olej?CBD je jednou z více než 100 sloučenin známých jako kanabinoidy, které se nacházejí v rostlinách konopí. Narozdíl od slavnějšího bratrance tetrahydrokanabinolu (THC) není CBD psychoaktivní, což znamená, že uživatelé po něm nejsou "zhulení". CBD olej se vyrábí extrakcí CBD z rostlin konopí a jejich smícháním s tuky, jako je MCT olej. Mezi další produkty obsahující infuzi CBD oleje patří kapsle, konopné potraviny a krémy. Nepsychoaktivní povaha CBD a její potenciální možnosti léčby spojené s bolestí, úzkostí, spánkem a stresem znamenají, že produkty CBD jsou u nás i ve světě velmi žádané. Vědecké studie, které naznačují, že existuje mnoho potenciálních výhod CBD oleje, například pomoc při zmírnění řady příznaků, spolu s anekdotickými přezkumy, znamenají, že v roce 2020 se popularita CBD zvýší. Zde jsou uvedeny některé z nejpopulárnějších výhod CBD.Účinky CBD oleje 1. CBD olej proti bolestiJedním z nejpopulárnějších účinky CBD oleje je pro úlevu od bolesti a zvládání bolesti. Nedávno studie odhalily, že CBD může pomoci zmírnit bolest interakcí s endokanabinoidním systémem lidského těla. Endokanabinoidní systém reguluje mnoho základních biologických funkcí, včetně bolesti. Náš nervový systém obsahuje kanabinoidní receptory, které přijímají endokanabinoidy. CBD může ovlivnit interakci mezi endokanabinoidy a těmito receptory, a tím potenciálně poskytnout určitou úlevu od bolesti prostřednictvím tohoto procesu. 2. CBD olej proti úzkosti Úzkost je běžný stav, který může způsobit zmatek v životě člověka. Existuje řada farmaceutických léčiv používaných k léčbě úzkosti, ale mohou mít škodlivé vedlejší účinky, jako jsou bolesti hlavy, ospalost a sexuální dysfunkce. Uskutečnilo se několik studií a CBD olej ukázal velký potenciál pomoci s úzkostí kvůli způsobu, jakým CBD interaguje s částí našeho mozku, která reguluje náladu a sociální chování. Studie o veřejném projevu a úzkosti ukázala, že lidé, kteří dostali CBD před veřejným projevem, byli méně nervózní než jejich protějšky, kteří dostali pouze placebo. 3. CBD olej proti depresiExistuje mnoho forem stresu a mnoho způsobů, jak se s tím vypořádat, ale pokud to necháte nashromáždit, můžete skončit pocitem deprese. Co víme o využití CBD oleje proti depresi, je to, že existují určité výhody oproti antidepresivním lékům, a to kvůli způsobu, jakým CBD pracuje s receptory v našem centrálním a periferním nervovém systému, známém jako CB1 a CB2. Podobně jako u CBD oleje proti úzkost, může CBD olej potenciálně pomoci s depresí změnou serotoninových signálů. Je třeba poznamenat, že bez ohledu na to, jak jsou vnímané výhody CBD oleje, nikdy byste neměli přestat užívat předepsané léky, aniž byste se nejprve poradili se svým lékařem. 4. CBD olej pro lepší spánek proti nespavostiSpánek je pro naši pohodu nezbytný, mnozí z nás považují za samozřejmost. Existuje spousta věcí, které mohou ovlivnit náš spánek, včetně stresu, spánkového apnoe, alkoholu a kofeinu. Abychom lépe spali, mnozí z nás se obracejí na léčiva nebo volně prodejné léky, ale ty pak mohou způsobit problémy, jako je závislost nebo podráždění střev. Studie z roku 2019 v časopise Permanente Journal zjistila, že 67% účastníků hlásilo zlepšení spánku po užití 25 mg CBD denně. V jiné studii bylo také zjištěno, že CBD zlepšuje příznaky poruchy spánku REM (RBD). Na druhou stranu, studie z roku 2017 ukázala, že nízké dávky CBD během dne mohou přispět k nadměrné denní bdělosti, což znamená, že CBD může také působit jako posilovač energie. 5. CBD olej proti záchvatůmHlavním důvodem popularity CBD je stopa po dokumentu CNN s názvem Weed . Série se točí kolem příběhu o malé dívce trpící vzácnou formou epilepsie zvané Dravetův syndrom. Dívka našla zázračné zlepšení poté, co užila konopný olej s vysokým obsahem CBD. Léčba epilepsie pomocí CBD přinesla nejpozitivnější výsledky. Dne 25. června 2018 byl FDA schválen „první lék sestávající z aktivní složky odvozené z marihuany (AKA CBD) k léčbě vzácných závažných forem epilepsie“. Ve Velké Británii vláda změnila zákon tak, aby umožnila specializovaným lékařům předepisovat léčivé konopné produkty, jako je CBD olej, aby pomohla zvládnout epilepsii a záchvaty. Další výhody CBD olejeStudie CBD se neomezují pouze na bolest, úzkost, depresi, spánek a záchvaty. Akademici a lékaři z celého světa také v současné době zkoumají dopad CBD v:Zlepšení zdraví srdce - výzkum zjistil, že CBD olej nejen snížil krevní tlak, ale poněkud jej reguloval. Léčba akné - studie zjistila, že CBD může být užitečná v boji proti akné, protože brání nejen mastným sekrecím, ale má také protizánětlivé vlastnosti. Pomoc s psychotickými příznaky - konkrétně ty, které jsou způsobeny duševními poruchami.Protinádorové účinky - ananitární studie slibně prokázaly protinádorové účinky CBD. Mělo by být vyjasněno právě teď, neexistuje důkaz, že CBD prospívá lidem s rakovinou. Lidé na celém světě používají CBD pro své potenciální výhody; Výzkum je však stále v plenkách a neměli byste nahradit žádné léky, které právě užíváte. Doporučujeme také mluvit se svým lékařem dříve, než začnete používat CBD olej, abyste zjistili, jak to může ovlivnit vás. Pokud jste CBD nováčkem a zajímá vás, jaký produkt je pro vás nejlepší, podívejte se na tohoto průvodce CBD . Nyní, když jsme mluvili o léčebném využití, pojďme přejít k legálnosti CBD oleje. Je CBD olej legální?Díky jeho spojení s marihuanou jsou lidé zmateni ohledně legality CBD. Aby byl CBD olej legální, měl by být CBD odvozen z konopí ( viz. cbd konopí) a nesmí obsahovat více než 0,3% THC. CBD, které pochází z rostlin marihuany, zůstává podle zákona o kontrolovaných látkách nezákonná. Kde koupit CBD olej?Takže nyní chápete možné výhody a použití CBD oleje a víte, že je to legální. Samozřejmě, že další otázka na vašich rtech je asi o nalezení nejlepšího CBD produktu pro vás. Zde máme pár tipů, kde najít ověřené produkty:CBD olej CBD produktykonopná kosmetika Jak nakupovat vysoce kvalitní CBD olejCena by neměla být ukazatelem kvality CBD oleje. Ziskové marže v CBD jsou obrovské. Začátkem prosince Charlotte's Web(výrobce) obviňovala své špatné finanční výsledky z toho, že „ viděly mnoho společností vstupujících do segmentu CBD kvůli nižší bariéře vstupu a dostatečné nabídce konopných surovin. “ Jinými slovy,  CBD společnosti již nemohou zákazníkům účtovat směšné částky. CBD olej nemusí být drahý. Tinktura o objemu 30 ml s 500 mg CBD oleje na prodej stojí mezi 1000-1300 Kč, zatímco 1000 mg, 30 ml CBD oleje na prodej by měla stát mezi 1700 - 2000 Kč. Níže jsou uvedeny hlavní věci, které byste měli zvážit při nákupu CBD oleje.1. Laboratorní výsledky2. Full spectrum vs. CBD : Pamatujte, že aby byl CBD olej legální, musí obsahovat méně než 0,3% THC. CBD s plným spektrem obsahuje méně než 0,3% THC a umožňuje zažít doprovodný efekt. Efekt doprovodu vám umožní zažít všechny výhody ostatních sloučenin nalezených v rostlině konopí.Izolační produkty CBD obsahují čistý CBD. Tyto CBD oleje obsahují nulovou THC. 3. Síla CBD : Uživatelé, kteří hledají silnější účinky, mohou preferovat CBD olej, který je k dispozici v 1 000 mg a 1 500 mg, zatímco ti, kteří jsou pro CBD noví, by měli jít o něco nižšího, například 500 mg produktu. 4. Metoda extrakce : Chcete se ujistit, že nakoupený CBD olej je očištěn od nežádoucích toxinů. To umožňuje metoda superkritické extrakce oxidu uhličitého. Jakákoli jiná metoda extrakce CBD povede k nižší kvalitě CBD oleje. Při nákupu vysoce kvalitního CBD oleje se proto ujistěte, že neplatíte zbytečně moc. Drahé neznamená lépší; Zvažte však laboratorní výsledky společnosti, typ CBD, který potřebujete, sílu CBD a metodu extrakce k vytvoření CBD oleje. Jak brát CBD olejCBD olej lze spotřebovat několika různými způsoby; zde jsou nejčastější: 1. Tinktura z CBD oleje : Forma perorálního požití CBD oleje. Tinktury CBD se prodávají v kapacích lahvích. Jednoduše použijte kapátko a vložte jednu nebo dvě kapky pod jazyk. 2. CBD Potraviny3. CBD kapsle : CBD oleje mohou být vytvořeny ve formě kapsle. Požijte to jako konvenční medicína. Kolik CBD oleje bych měl vzít? Množství CBD oleje, které byste měli vzít, abyste využili výhody CBD oleje, závisí na několika faktorech, mezi hlavní patří vaše váha a očekávané účinky. Dávkování CBD můžete snadno spočítat na této kalkulačce:CBD kalkulačkaNežádoucí účinky CBD olejePodle Světové zdravotní organizace „dosud neexistují žádné důkazy o problémech souvisejících s veřejným zdravím spojeným s používáním čistého CBD.“ Avšak do studií uvedly vedlejší účinky:Únava při vysokých dávkáchZměny hmotnostiInterakce s jinými léčivými přípravkyCBD olej je považován za bezpečný a neměli byste si dělat starosti. Vždy je však nejlepší poradit se se svým lékařem, než začnete užívat CBD. Nezapomeňte si koupit CBD olej od důvěryhodných značek. Když je vše řečeno a hotovo, sledujte ropné výhody CBD denně, protože to ovlivňuje každého jinak. Pokud jste novým v CBD, pak pokud jde o dávkování, začněte pomalu a jděte pomalu.zdroj:http://www.equark.sk/tlacove-spravy-inzercia/cbd-a-kava-kombinace-pro-dokonale-rano         https://www.lazenskakava.cz/cbd-olej-a-kava-dokonala-spoluprace/

Pokračovat na článek


Proč pít kávu ? Zde máme 7 důvodů - vliv kávy na vaše zdraví

Výhodou kávy je to, že se jedná o nápoj č.1 téměř každého domova v České Republice a je to nápoj č. 2 na celém světě.S takovou známostí není neobvyklé, že se bude provádět velké množství studií týkajících se zdravotních výhod a nevýhod tohoto nápoje.Pojďme se podívat na některé výhody pití kávy.Výhody pití kávy pro vaše zdravíNěkteré z těchto výhod zahrnují boj proti nemocem a lékařským diagnózám, stejně jako zánět a bolest.Je to v podstatě nápoj šampionů, sportovců a unavených vysokoškoláků.. má to nějaké důvody.1. Pomoc při diabetu typu II Káva může pomoci v boji proti cukrovce typu II více než jedním způsobem.Nejvýhodnějším aspektem pro všechny kyseliny chlorogenové v kávě je způsob, jakým ovlivňuje sekreci inzulínu a zrychluje metabolismus, tím se urychluje rozklad potravin.Mohli byste vidět snížení hladiny glukózy asi až o 30%.Existuje mnoho polarizačních článků a studií o účincích kávy na kardiovaskulární onemocnění, ale je důležité porozumět kritériím těchto studií.Vědci z Harvardu zjistili, že tyto studie zahrnují také snížení onemocnění jater a kardiovaskulárních onemocnění.Kardiovaskulární přínosy existují, ale mají různé účinky na obézní dospělé, lidi se srdeční arytmií nebo přecitlivělostí na kofein .Vaše pankreas nemusí produkovat tolik inzulínu, když pijete kávu, a je to také diuretikum, které vám pomáhá močit a spláchnout toxiny z vašeho těla.2. Protizánětlivé látky pomáhají s revmatoidní artritidou Antioxidanty jsou obsaženy v každém kávovém zrnu.Antioxidanty jsou jako raketové palivo pro váš imunitní systém a tělo, bojují proti volným radikálům v těle, o kterých je známo, že způsobují rakovinu a různé nemoci.Pokud to zní jako něco, co chcete více konzumovat, dobře: dva šálky denně, abyste si pomocí kyseliny chlorogenové v kávě dostali dostatek antioxidantů.U zelené kávy se předpokládá, že obsahují více kyseliny chlorogenové, avšak proces pražení pro kávová zrna je chemicky mění a usnadňuje jejich metabolizaci.Z tohoto důvodu, i když zelené kávové boby obsahují více kyseliny chlorogenové, nejsou absorbovány správně, pokud nejsou pražené.Antioxidanty přirozeně působí jako protizánětlivé látky bez potřeby umělých přísad.Vzhledem k tomu, že káva metabolizuje rychleji než ty tvrdé gelové tobolky, nebudete mít úlevu tak dlouho, ale podle našeho názoru je to jen výmluva pro jeden další šálek kávy, pokud máte těžký den s bolestmi kloubů.3. Revitalizovat a pomáhat srdeční tkáni Protein P27 reguluje buněčný cyklus. Buněčný cyklus je řada biochemických kroků, které určují růst a dělení buněk.Nový vzrušující výzkum navrhl novou roli kofeinu při ochraně srdce. Kofein stimuloval pohyb P27 do energetických center (nazývaných mitochondrie) v srdečních buňkách. To vedlo k řadě událostí, které ochránily srdeční svaly před poškozením.4. Zlepšuje prostorové povědomí stimulací Všichni víme, že káva vám může způsobit nervozitu, ale většina z nás neví proč.Je to proto, že vás nutí uvědomit si své okolí a ve skutečnosti zlepšuje vaše kognitivní funkce.Tento účinek trvá značné množství času, v rozmezí od tří do pěti hodin.Protože káva metabolizuje z vašich jater přibližně za čtyřicet pět minut, kofein vstupuje do vašeho krevního řečiště až přibližně devět hodin.Během posledních hodin, i když v krvi stále převládá kofein, kognitivní účinky klesají natolik, že se znatelně neliší od obvyklého stavu.Spolu s touto mentální stimulací kofeinem jste také vystaveni sníženému riziku sebevražedných / sebevražedných myšlenek.Každý reaguje na kávu trochu jinak, takže zatímco se zvýšená reakční doba a celkové prostorové povědomí zvýšily, příliš mnoho kávy by vás mohlo podráždit.Při správném množství ve vašem systému je káva zdravým a přirozeným mentálním stimulátorem.5. Bojujte proti Parkinsonově nemoci a Alzheimerově chorobě Vypijeme hodně kávy po celém světě, asi půl bilionu šálků.Došlo ke korelaci se spotřebou kávy a Parkinsonovou chorobou, takže odborný tým vědců se vrhl na toto téma a zjistil, že produkce fenylindanu v kávě (která je více převládající v tmavě pražené kávě) zabraňuje určitým sloučeninám „se shlukovat“.Když se tyto sloučeniny shlukují v našem těle dohromady, začíná proces formování Parkinsonovy choroby a také Alzheimerovy choroby.Je to také zřejmě poprvé, kdy někdo spojil fenylindan s prevencí proteinů, které způsobují tyto dvě choroby měnící život.Tyto průlomy také poukazují na jiné genetické faktory na různá onemocnění a zdravotní problémy, které jsou také podporovány fenylindanem, jako je diabetes typu II a kardiovaskulární onemocnění, jak jsme již zmínili dříve.6. Pomáhá štěpit tukové buňky To není nic nového; věda od 80. let věděla , že kofein konkrétně pomáhá při hubnutí. Použití kofeinu před tréninkem dokáže během času snížit téměř 25% velikosti tukové buňky a pomáhá snížit dalších 22% tělesné hmotnosti.Vzhledem k tomu, kofein je stimulant, který ovlivňuje vaše svaly, se předpokládá, že během cvičení dosáhnete hlubších tuků, což pomáhá při jejich rozpadu ještě rychleji než při standardním cvičení.Je třeba také poznamenat, že ve studii sledovali vše po dlouhou dobu a zaměřili se na kardio cvičení nad silovým tréninkem.Odolnost a silový trénink je hlavní metodou tréninku v dnešním moderním světě, ale včetně kardio a spárování s kofeinem, zejména pokud se snažíte ztratit značné množství váhy, vám může během této cesty nesmírně pomoci.Přemýšlejte o tom takto: pokud jste pracovali s vědomím, že za devadesát dní ztratíte třicet liber, ale před každým tréninkem jste brali kofein, můžete ztratit až šest dalších liber.7. Účinné v boji proti rakovině Rakovina je neomezený růst buněk. Rakovinové buňky se vytvářejí velmi specifickým způsobem a mohou se tvořit po celém těle.Všichni víme, že existuje velké množství různých typů a příčin rakoviny a káva vám může pomoci zůstat bez rakoviny co nejdéle lidsky.Přichází na polyfenoly (které jsou také antioxidanty) v zrnech, které jsou ovlivněny různě v závislosti na pražení a procesu.Například kávová zrna bez kofeinu ve švýcarském vodním procesu by mohla mít stejné množství polyfenolů jako normální lehká pražená káva kofeinovaná , ale ty, které se používají při nepřímých a přímých procesech bez kofeinu na bázi kofeinu, mohou mít méně.Bylo prokázáno, že tmavá pečeně obsahuje větší množství polyfenolů, protože proces pražení trvá méně času.Pokud prohledáváte internet, můžete narazit na návrhy nebo tvrzení, že kofein v tmavých pražících může způsobit rakovinu (karcinogen). Studie však naznačila, že kofein v kávě nelze dosud považovat za karcinogenní.Jiné studie naznačují, že kofein může snížit riziko vzniku některých druhů rakoviny . Například se ukázalo, že spotřeba kávy snižuje riziko rakoviny jater , kolorektálního karcinomu a rakoviny prostaty .Tmavě pražená káva má více polyfenolů bojujících proti rakovině, které pomáhají přerušit proces buněčného cyklu spojeného s vývojem více typů rakoviny.Konečně si pamatujete protein P27, který jsme zmínili dříve? Tento protein byl také spojen se snížením produkce rakovinných buněk . Obzvláště nízký obsah tohoto proteinu může zvýšit vaši šanci na rakovinu.

Pokračovat na článek


Co je to koronavirus? Měli bychom se bát?

Co způsobuje virus ve Wuhan?Je to nový koronavirus - tedy člen rodiny koronavirů, s nímž se nikdy předtím nikdo nesetkal. Stejně jako jiné koronaviry pochází ze zvířat. Mnoho infikovaných buď pracovalo nebo často nakupovalo na velkoobchodním trhu s mořskými plody Huanan v centru čínského města, které také prodávalo živá a čerstvě usmrcená zvířata. Nové a znepokojivé viry obvykle pocházejí ze zvířecích hostitelů. Ebola a chřipka jsou příklady.Jaké koronaviry známe?Těžký akutní respirační syndrom (Sars) a respirační syndrom Středního východu (Mers) jsou způsobeny koronaviry, které pocházejí ze zvířat. V roce 2002 se Sars rozšířil prakticky nekontrolovaně do 37 zemí, což způsobilo paniku na celém světě, nakažení více než 8 000 lidí a zabití více než 750 lidí. Zdá se, že Mers je méně snadno předán z člověka na člověka, ale má větší smrtelnost a zabije 35% z přibližně 2 500 lidí. kteří byli infikováni.Jaké jsou příznaky způsobené koronavirem z Wuhan?Virus způsobuje pneumonii . O těch, kteří onemocněli, se uvádí, že trpí kašlem, horečkou a dýchacími potížemi. Ve vážných případech může dojít k selhání orgánů. Protože se jedná o virovou pneumonii, nejsou antibiotika k ničemu. Antivirová léčiva, která máme proti chřipce, nebudou fungovat. Pokud jsou lidé přijati do nemocnice, mohou získat podporu pro své plíce a další orgány, jakož i tekutiny. Zotavení bude záviset na síle jejich imunitního systému. O mnoha z těch, kteří zemřeli, je známo, že již mají špatné zdraví.Je virus přenášen z jedné osoby na druhou?Přenos z člověka na člověka potvrdila čínská národní komise pro zdraví. K 27. lednu čínské orgány uznaly více než 2700 případů a 56 úmrtí. V uplynulém týdnu se počet potvrzených infekcí více než ztrojnásobil a objevily se případy ve 13 provinciích, jakož i v obcích Peking, Šanghaj, Chongqing a Tianjin. Virus byl také potvrzen mimo Čínu, v Hongkongu, Macau, Japonsku, Nepálu, Singapuru, Jižní Koreji, Tchaj-wanu, Thajsku, USA a Vietnamu. Ve Spojeném království v současné době nebyly potvrzeny žádné případy, přičemž více než 70 lidí bylo na virus testováno jako negativních. Skutečný počet, který se nakazil virem, by mohl být mnohem vyšší, protože lidé s mírnými příznaky nemuseli být detekováni. Modelování odborníky WHO v Imperial College London naznačuje, že by mohlo být až 100 000 případů, s nejistotou by se čísla mohla pohybovat mezi 30 000 a 200 000.Jak se obávají odborníci?Obavy, že by se koronavirus mohl šířit během týdenních lunárních novoročních svátků, které začínají 24. ledna, kdy miliony čínských cestují domů na oslavu, ale slavnosti byly z velké části zrušeny a Wuhan a další čínská města jsou v uzamčení. V současné době se zdá, že lidé se špatným zdravotním stavem jsou ohroženi, jak je tomu u chřipky. Klíčovým problémem je rozsah závažnosti příznaků - zdá se, že někteří lidé trpí pouze mírným onemocněním, zatímco jiní vážně onemocní. To ztěžuje stanovení skutečných infikovaných čísel a rozsahu přenosu mezi lidmi. Úřady se však budou snažit zastavit šíření a budou mít obavy, že se virus stane silnějším, než se dosud zdá.V jakém okamžiku byste měli jít k lékaři, pokud máte kašel, řekněme?Pokud jste nedávno necestovali do Číny nebo jste nebyli v kontaktu s někým infikovaným virem, měli byste léčit kašel nebo nachlazení jako obvykle. NHS radí, že  obecně není nutné navštívit lékaře kvůli kašli.., pokud neni trvalý, nebo nemáte další příznaky, jako je bolest na hrudi, potíže s dýcháním.Proč je koronavirus horší než normální chřipka?Zatím nevíme, jak nebezpečný je nový koronavirus - a nebudeme vědět, dokud nepřijdou další data. Osmdesát jedna úmrtí z 2 827 nahlášených případů by znamenalo 3% úmrtnost. Pravděpodobně se však jedná o nadhodnocení, protože může existovat mnohem větší skupina lidí, kteří byli nakaženi virem, ale kteří netrpěli dostatečně závažnými příznaky, aby měli důvod navštěvovat nemocnici, a proto nebyli do dat započítáni. Pro srovnání, sezónní chřipka má obvykle úmrtnost pod 1% a předpokládá se, že způsobí asi 400 000 úmrtí každý rok globálně. Sars měl úmrtnost více než 10%. Dalším klíčem neznámým, o kterém by vědci měli v nadcházejících týdnech získat jasnější představu, je nakažlivost koronaviry. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že na rozdíl od chřipky neexistuje vakcína pro nový koronavirus, což znamená, že zranitelnější obyvatele populace - starší lidé nebo lidé s již existujícími respiračními nebo imunitními problémy - se obtížněji viru ubrání. Důležité je mytí rukou a vyhýbání se velkým skupinám lidí, pokud se necítíte dobře. Jedním z rozumných kroků je získání vakcíny proti chřipce, která sníží zátěž na zdravotnictví, pokud se z ohniska změní epidemie v širším měřítku.Měli bychom panikařit?Ne. Šíření viru mimo Čínu je znepokojující, ale ne něco, co by se nečekalo.V případě nebezpečí Světová zdravotnická organizace vyhlásí propuknutí za stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. Klíčovými otázkami jsou, jak přenosný je tento nový koronavirus mezi lidmi a jaký podíl bude vážně nemocných. Viry, které se snadno šíří, mají obvykle mírnější dopad.Zdravotničtí pracovníci by mohli být ohroženi, pokud by nečekaně narazili na někoho s respiračními příznaky, kteří cestovali do postiženého regionu. Obecně se zdá, že koronavirus nejvíce zasahuje starší lidi, s několika případy děti.

Pokračovat na článek


10 nejzdravějších potravin planety

Chcete vědět co jíst, abyste byli zdraví a v pohodě? Máme pro vás desítku nejzdravějších potravin planety! Následující desítka superzdravých potravin by měla být co nejvíce a co nejčastěji obsažena ve vašem jídelníčku.Nejzdravější potravina číslo jedna – citrónyProč jsou citrony zdravé – jeden citron obsahuje více než 100 % denního příjmu vitaminu C doporučovaný pro lidský organismus k posílení imunity a správné hladiny cholesterolu i kostí. Navíc citrusové flavonoidy nalezené v citronech mohou pomoci zastavit růst rakovinových buněk.Náš tip – Přidejte plátek citronu do svého zeleného čaje. Jedna studie zjistila, že citrusové plody včetně citronu, zvyšují schopnost těla vstřebávat antioxidanty v čaji o 80 %.Nejzdravější potravina číslo dvě – brokoliceProč je brokolice zdravá – již pouze jeden střední stonek brokolice obsahuje více než 100 % doporučeného denního množství vitamínu K a téměř 200 % doporučené denní dávky vitamínu C. Oba patří ke dvěma základním stavebním živinám kostí. A bonus navíc – stejné množství pomáhá odvrátit rakovinové bujení.Mnoho lidí si na brokolici moc často nepochutná, prý kvůli nevábné chuti. To však není pravda, i z brokolice se dají připravit výborné recepty.Náš tip – Upravte si brokolici v mikrovlnné troubě a zachováte v ní až 90 % vitamínů C. Při přípravě v páře se udrží 66 % procent Káčka a Céčka.Nejzdravější potravina číslo tři – tmavá (hořká) čokoládaProč je tmavá čokoláda zdravá – jen několik kostiček kvalitní hořké čokolády s obsahem více než 60% kakaa, může snížit krevní tlak u jinak zdravých osob. Kakaový prášek je totiž bohatý na flavonoidy a antioxidanty. Ty prokazatelně snižují vysoký cholesterol.Náš tip – Tmavá hořká čokoláda obsahuje asi 53,5 mg flavonoidů, mléčná čokoláda jich má méně než 14 mg.Nejzdravější potravina číslo čtyři – bramboryProč jsou brambory zdravé - jedna červená brambora obsahuje 66 mikrogramů kyseliny listové, což odpovídá stejnému množství nalezenému v jednom šálku špenátu či brokolice. Brambory jsou nápomocné i při boji s rakovinou a v podstatě je to složka potravy, kterou potřebujete pro své tělo každý den.Co k tomu dodat, dopřávejte si bramborový salát nejen k štědrovečernímu stolu.Náš tip – Dejte si jednu vařenou bramboru před hlavním jídlem. Výzkum ukazuje, že tím si pomůžete spálit až o 25% více tuku, než když si ji nedáte. Napomáhá tomu jak kyselina listová, tak škroby obsažené v bramborách.Nejzdravější potravina číslo pět – lososProč je losos zdravý – je velkým zdrojem omega-3 mastných kyselin, které jsou spojeny se sníženým rizikem onemocnění srdce, depresemi, nebo rakovinou. Již jedna porce lososa obsahuje téměř 50 % denní dávky niacinu, který vás může ochránit před Alzheimerovou chorobou a problémy s pamětí i zapomínáním.Je doporučováno připravovat lososa dušením, čímž si ponechává spousty prospěšných látek.Náš tip – Kupujte si lososy ulovené z volné přírody, ne ty z chovů na farmách, které obsahují 6 x méně účinných látek.Nejzdravější potravina číslo šest – vlašské ořechyProč jsou vlašské ořechy zdravé - obsahují ze všech ořechů nejvíce omega-3 mastných kyselin, které mohou pomoci snížit hladinu cholesterolu. Omega-3 mastné kyseliny prokazatelně zlepšují náladu, pomáhají v boji s rakovinou a mohou chránit před poškození sluncem.Náš tip – Mlsejte kvečeru ořechy, obsahují antioxidant melatonin, který reguluje spánek.Nejzdravější potravina číslo sedm – avokádoProč je avokádo zdravé – je bohaté na zdravé tuky, které se dle jedné studie osvědčily ve snižování cholesterolu asi o 22 %. Avokádo obsahuje více než polovinu denní dávky vlákniny a 40% doporučeného denního příjmu kyseliny listové, která je přínosná ke snížení rizika srdečních onemocnění.Náš tip – Přidáním avokáda do salátu si můžete 3-5x navýšit vstřebávání klíčových živin (např.beta-karotenu), než salátem bez něj.Nejzdravější potravina číslo osm – česnekProč je česnek zdravý – česnek je silný bojovník s nachlazením, chřipkou, zánětem nosohltanu i hrtanu. Zastavuje růst bakterií, včetně E. coli, přičemž allicin, složka přítomná v česneku, působí jako silný protizánětlivý prvek. A rovněž bylo prokázáno, že snižuje hladinu cholesterolu a krevního tlaku.Náš tip – Drcený čerstvý česnek uvolňuje nejvíce allicinu, jen pozor na to, aby se nerozvařil. Česnek vystavený vysokým teplotám po dobu delší než 10 minut ztrácí důležité živiny.Nejzdravější potravina číslo devět – špenátProč je špenát zdravý – špenát obsahuje lutein a zeaxantin, dva zesilující antioxidanty důležité pro zdravé oči. Nedávný výzkum zjistil, že mezi ovocem a zeleninou patří v boji proti rakovině špenát k těm nejúčinnějším.Náš tip – Špenát je zdravý a lze jej použít doslova do čehokoliv. Zkuste umixovat 1 šálek špenátu, 1 šálek nastrouhané mrkve, 1 banán, 1 šálek jablečného džusu a led. A máte super zdravý koktejl. Mňam!Nejzdravější potravina číslo deset – fazoleProč jsou fazole zdravé – jezte 4x týdně porci luštěnin (fazole, hrách, čočku) a omezíte značně (o 22%) riziko nejen srdečních onemocnění, ale také vzniku karcinomu prsu.Náš tip - Čím tmavší fazole jsou, tím více antioxidantů obsahují. Studie dokazují, že tmavé bobové slupky obsahují 40 x větší množství antioxidantů, než světlé bílé.Těchto 10 nejzdravějších potravin planety jsou osvědčení bojovníci pro vaše zdraví. Zařaďte je co nejvíce do svého jídelníčku a budete na nejlepší cestě k super-zdravému tělu.

Pokračovat na článek


Pětka důvodů proč běhat v přírodě

Proč běhat v létě a za pěkného počasí v plenéru – tedy v přírodě potažmo v lese? Protože pohyb tam je nejen zdravější, ale i mnohem větším potěšením pro vaše tělo, ale je i balzámem na duši!Už máte dost cvičení v posilovně a sprintu na běžeckém pásu, když za okny tak úžasně svítí slunce, je krásně a příroda se zelená? Tak si vyrazte zaběhat ven. A namísto sprintu u silnice to vezměte po lesních stezkách a loukách – prostě běhejte v přírodě.Je k tomu hned pětka dobrých důvodů, protože:běh v přírodě je vzduchovou terapiímá k dobru chladnější vzduch než u silniceběh na přírodním povrchu nabízí úlevu pro kloubypomáhá k silnějším svalůmpři běhu zelení nuda nemá šanciA ještě něco navíc – zelená ( příroda) je IN!První z pětky – Air therapyAno, pohyb v přírodě je doslova vzduchovou terapií. Oproti sprintu u silnice dostanete k běhu v přírodě obrovský bonus – mnoho, opravdu mnoho čerstvého vzduchu. Přestaňte „inhalovat“ výpary z automobilů a při svém pohybu venku zhluboka dýchejte čerstvý vzduch mezi zelení v přírodě. K mání je tu všude – v lese i na louce, a k němu navíc úžasný klid a ticho (bez stresu z toho, že na vás odněkud vyrazí auto).Druhý z pětky – chladněji než jinde„Uf to je vedro“ – to si mnozí z nás často povzdechnou při běhu po městě. Není tedy lépe se horka vyvarovat a běhat v přírodě? Blahodárný stín stromů a keřů, spolu s přírodou provoněným vzduchem totiž může být i o deset stupňů chladnější než je parno u silnice. Díky tomu v lese zvládnete delší trasu i intenzívnější běh.Třetí z pětky – úleva pro kloubyTou je skutečně běh v přírodě po lesních stezkách. Není zde sice rovný povrch jako na páse, ale ani tvrdý jako u chodníku a silnice. Je mnohem měkčí, tlumí nárazy každého jednotlivého kroku, a tím je šetrnější pro vaše klouby. Protože běh po příliš tvrdém povrchu může mít za následek bolest kloubů a mnohdy i neschopnost pokračovat ve sprintu. Běh v přírodě nikoli.Čtvrtý z pětky – silnější svalyCestičky na loukách a stezky v lese se vyznačují kopcovitým terénem. Stoupání a klesání je samo o sobě zpočátku nepříjemné, ovšem má jednu velikou výhodu – posílí vaše svaly a zpevní nohy, i páteř a ruce. Díky tomu budou vaše výsledky lepší, trasy delší a vy vytrvalejší. A navíc – pro blížící se léto je toto „tvarování postavy“ během v přírodě jako „na zavolanou“, nemyslíte?Pátý z pětky  - žádná nudaPři běhání po silnici a chodníku ve městě je to občas velmi jednotvárné a monotónní. To se vám při běhu v přírodě stát nemůže. Musíte být bdělí a pozorní, abyste neupadli, a stále sledovat po čem šlapete. Nuda při běhu v přírodě nemá místo.A zelená je IN„Mocná“ pětka důvodů proč běhat v přírodě je jasná, navíc zelená je barvou uklidňující a harmonizující, také má pozitivní vliv na zrak. Takže je užitečná a IN. A čerň asfaltu proti ní nemá šanci!

Pokračovat na článek


Chia semínka

Chia semínka pro náš organismus představují silný antioxidant. Pokud se chcete cítit vždy fit, měli byste začít i Vy užívat chia semínka. Pokud potřebujete svému tělu dodat velkou dávku vápníku, zdravých tuků a velkého množství vitamínů, víte, co byste jako první měli udělat. Měli byste se vzdát všech léků a zaměřit byste se měli jen na užívání chia semínek. Naše tělo potřebuje zdravé a čisté prostředí k tomu, aby dokázalo normálně fungovat. Toto prostředí mu zajistí chia semínka, jelikož napomáhají i při detoxikaci organismu. Chia semínka z důvodu velkého množství vitamínů, antioxidantů, živin a minerálů jsou skvělou prevencí proti řadě civilizačních onemocnění. Napomáhají posilovat imunitu, která je hlavně v tomto zimním, chladném období velmi důležitá. V případě, že nemáte dostatečně silný imunitní systém, můžete počítat s tím, že každý týden budete trpět nějakým typem chřipky. Bakterií je v tomto ročním období mnoho. Říká se, že v případě velkých mrazů vymrznout všechny bakterie. Pravdou, ale je, že mnohé bakterie a viry jsou odolné i vůči velkým mrazem. Muselo by být možná -30 stupňů Celsia, abychom mohli říci, že všechny bakterie v naší oblasti skutečně vymrzli. Nečekejte na to, kým vymrznout bakterie a raději si organismus posilte chia semínky. 

Pokračovat na článek


Starejte se o své zuby s láskou - Vyplatí se to!

Známe to všichni. Po celodenním maratonu jsme rádi, když se konečně ocitneme v posteli a nemusíme nic dělat a na nic myslet. Konečně začnete zabírat do říše snů a v tom si uvědomíte, že jste si zapomněli vyčistit zuby. Mám jít, nemám? Chvilku přemlouvání sami sebe někteří z nás vzdají, někteří se silným sebezapřením a odhodláním vstanou a zuby si jdou vyčistit. Pokud patříte k těm, kteří ve velké většině těchto případů nevytáhnou z postele ani nohu, jsou pro vás směřovány tyto řádky. Možná budou pohnutkou a inspirací, začít se pravidelně o svůj chrup starat. Zuby máme totiž jenom jedny. Dětské myšáky samozřejmě do této statistiky nepočítáme. Další jsou pouze za nemalé příplatky. Proto je důležité se o ně s mimořádnou pečlivostí starat. Pokud tomu tak neučiníme, čekají nás bolestivé dny a poté i bolestivé návštěvy lékařů. A mohu vám se stoprocentní jistotou říci, že bolet vás nebude jenom zub, ale také i slušně vaše peněženka.CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ…Základem celého úspěchu v péči o zuby je, aby k tomu byl člověk veden už od mala. Jedná se o jeden z nejzákladnějších životních návyků, které se poté v dospělosti jen s obtíží budují. Ke stomatologovi by se mělo jít poprvé v prvním roku života a poté na pravidelné kontroly. Nejlépe co půl roku. Stav chrupu současných předškoláků je podle odborníků doslova tragický. Nejčastěji je to způsobeno dietní chybou, neboť si naše děti navykly popíjet denně slazené nápoje a poté samozřejmě je na odpovědnosti péče rodičů. Jednou z možností, jak snížit kazivost zoubků vašich potomků, je jejich fluorizace. Tedy zvyšování odolnosti skloviny díky potíráním zoubků přípravky obsahující zvýšené množství fluoru, nebo to můžete vyřešit jen pořídit zubní pastu s vysokým obsahem fluoru. Co se týče dospělých, je potřeba se už v těchto případech zamýšlet sám nad sebou. Pravidelná péče je naprostý základ. O tom žádná. Vedle toho je také na místě snažit se omezit mimořádně škodlivé vlivy jako potraviny s vysokým obsahem cukrů a sacharidů. O nemalém vlivu zlozvyků jako pití kávy a kouření se rozepisovat nebudeme, neboť doufáme, že si je této problematiky každý vědom.VYBAVTE SE!Abychom zabránili kazivosti svého chrupu a maximálně jej proti škodlivým vlivům chránili, je potřeba se na tento boj dostatečně vybavit potřebným arsenálem. Nekorunovaným králem celé zubní výbavy je právě zubní kartáček. I když jsou zubních kartáčků v drogeriích plné regály, není kartáček, jako kartáček. Většina lidí v obchodě hodí do nákupního košíku ten nejlevnější, nebo ten, který je mu nejsympatičtější. Tyto parametry při výběru správného zubního kartáčku jsou samozřejmě špatné. Nejdřív je potřeba uvědomit si, jakou tvrdost od kartáčku požadujeme. Rozlišujeme měkké, tvrdé a pro váhavé jsou k dostání také středně tvrdé kartáčky. Nejčastěji jsou doporučovány kartáčky měkké, které dokáží nejlépe odstranit plak na zubech. Tyto kartáčky jsou opatřeny nápisem „Soft“. Opak jsou kartáčky „Hard“, které se používají například k čištění zubních protéz. Já osobně mám v oblibě zubní kartáčky značky Curaprox, které se pyšní švýcarskou kvalitou a jsou navíc vyráběny ve velmi kreativním barevném provedení. Pokud jsme problém se zubním kartáčkem vyřešili, je na čase si vybrat správnou zubní pastu. Zde už spotřebitelé kladou daleko větší nároky. V tomto případě je důležité si uvědomit, jaký problém se zuby máme a chceme vyřešit. Nebo alespoň, v čem by nám zubní pasta mohla ulevit. Někoho trápí citlivé zuby, jiné časté záněty a krvácení dásní, někteří se chtějí chránit proti paradentóze a jiní by chtěli mít bělejší zuby. Stačí si jen vybrat, kterou zubní pastu na který problém chcete. V tomto případě doporučujeme na zubní pastě opravdu nešetřit. Účinná zubní pasta, rovná se kvalitní a to ser rovná dražší. V zubní výbavě by vám samozřejmě také neměla chybět ústní voda, mezizubní kartáčky, které vyčistí mezizubní prostor, kam se obyčejný kartáček nemá šanci dostat a také popřípadě zubní nit.Zuby máme jenom jedny, proto by jsme se o ně, měli s maximální péčí a láskou starat. Nejen že budeme dělat něco pro své zdraví, ale také budeme mít doslova americký úsměv.

Pokračovat na článek


Lesklé a zdravé vlasy: Jak na ně?

Všichni bychom si přáli mít krásné a zdravím zářící vlasy. Vlivem nesprávné péče nebo různými vnějšími vlivy však naše vlasy trpí, jsou poničené a vypadají nevzhledně. Mezi ty nejčastější problémy s vlasy, které trápí většinu lidské populace, patří lupy, vypadávání vlasů, mastné vlasy, suché vlasy a roztřepené konečky.Všechny tyto problémy mají různé příčiny, které lze ale velmi snadno vyřešit správnou a pravidelnou péčí. Proto je důležitá kvalitní vlasová kosmetika, která vám dopomůže ke zdravějším a krásnějším vlasům.1.  LupyJe známo, že jedním z nejrozšířenějších onemocnění pokožky hlavy jsou lupy projevující se bílými šupinkami kůže, které se odlupují a odpadávají z hlavy na oblečení. V tomto případě vás může kůže na hlavě svědit a být suchá, nebo naopak příliš mastná. Za vznikem lupů většinou stojí hned několik příčin, jako je například přemnožení kvasinky Pytirosporum ovale, hormonální změny, stres nebo různé dráždivé aspekty. V boji proti lupům je dobré používat přípravky určené právě pro vlasy s lupy. Na trhu v současné době existují účinné šampony proti lupům, které jsou dokonce vhodné i pro barvené vlasy. Dalšími skvělými pomocníky v boji proti lupům jsou speciální kondicionéry, nebo hydratační masky, které pokožku hlavy perfektně ozdraví.2.  Vypadávání vlasůProblém s vlasy, který asi nejvíce působí na psychiku mužů i žen, je vypadávání vlasů. Pokud vám padají vlasy v běžném množství, jedná se o běžný fyziologický proces obměny vlasu, kdy je na jeho místě již připravený vlas nový. Jestli vám ale padají vlasy více než obvykle, je dobré začít tento problém řešit. Padání vlasů může být dědičné, nebo podmíněné hormonálními změnami a to například v těhotenství nebo během menopauzy. Dalšími důvody může být poruchy látkové výměny, špatná strava nebo stres.Přípravky proti vypadávání vlasů většinou obsahují látku Aminexil, která zabraňuje tvrdnutí kolagenu a vápníkových solí kolem vlasového váčku. Prodlužuje fázi růstu vlasů a zvyšuje jejich hustotu.V současné době jsou na trhu různé účinné kúry, šampony a tonika, které velmi úspěšně bojují proti tomuto problému.3.  Mastné a suché vlasyMastné nebo naopak suché vlasy trápí snad skoro každého. V případě mastných vlasů tento problém vzniká zvýšenou produkcí tuku v mazových žlázách. Tento jev se velmi často vyskytuje v pubertě, těhotenství nebo klimakteriu. Suché vlasy zase postrádají jakýkoliv lesk a většinou jsou způsobeny sníženou funkcí mazových žláz. Dalším důvodem také může být pobývání v místnosti s příliš suchým vzduchem, nebo častým fénováním. I tyto problémy vám v dnešní době pomohou skvěle vyřešit speciální šampony, balzámy, spreje a masky, které mají za úkol navrátit stav vaší pokožky do normálu.4.  Roztřepené konečkyPokud mají vaše vlasy roztřepené konečky, problém bývá velmi často spojený s teplotou. Působení slunečního záření, horké fénování nebo používání žehliček na vlasy-to vše má na roztřepené a poničeně konečky vliv. Nejlepší způsob jak tento problém vyřešit, je vlasy nechat pravidelně zastřihnout a dále pak používat speciální hydratační kondicionéry a balzámy na přímo na vaše konečky.5.  Jak správně používat vlasovou kosmetikuPokud chcete podpořit pozitivní účinky vlasové kosmetiky, je dobré ji nejen používat, ale také podpořit dodržováním správných zásad mytí a česání. Vlasy totiž není nikdy dobré mýt příliš horkou vodou. Ta totiž vysušuje nejen pokožky hlavy, ale také vlasy samotné. Při nanášení šamponu je dobré nalít si jej nejprve do dlaně a zředit vodou tak, aby vznikla pěna. Tu potom zlehka vetřete krouživými pohyby do vlasů. Po samotném mytí vlasů šamponem přichází na řadu jejich opláchnutí, které byste měli provést důkladně a velmi pečlivě. Stylisté i přední kadeřníci doporučují vlasy oplachovat 1-2 minuty. Těsně po mytí byste vlasy neměli česat hned, protože jsou velmi citlivé a náchylné k poničení. Až když vám lehce proschnou, je dobré pročesat je opatrně hřeben s velkými řídkými zuby. Díky tomu se tak vyvarujete jejich vytržení, poničení nebo případnému zamotání.

Pokračovat na článek


Tipy pro krásnou a zdravou pleť

Za krásou každé ženy stojí zdravá a čistá pleť. Takovéto pleti však lze dosáhnout jen správnou a pravidelnou péčí o pokožku. Prvním a důležitým krokem ke zdravé a tedy i krásné pleti je její důkladné vyčištění. K takovémuto účelu Vám perfektně poslouží speciální čistící emulze, mléka, gely nebo vody. Čistit vaši pleť je důležité hlavně ráno a večer, kdy je potřeba odstranit nejen make-up z tváře, ale také různé usazené nečistoty, nebo stopy potu a kožního mazu. Tyto přípravky je tedy i velmi vhodné použít, i když se zrovna nelíčíte.Pro každý typ pleti je vhodná jiná kosmetika. Pro suchou pleť je lepší používat mléka a krémy, pro mastnou zase gely. Pokud pleť důkladně nečistíme, účinné látky krémů obtížněji pronikají do pleti a nejsou zcela využity. I ten nejlepší krém pak nemusí přinášet očekávané účinky. Po samotném vyčištění pleti je dobré ji správně tonizovat. Takováto tonizace slouží k perfektnímu dočištění a také má tu funkci, že odstraní zbytky z čistícího přípravku. Tonizace vás navíc skvěle osvěží a vyrovná pH vaší pleti. Vody na mastnou pleť navíc zmírňují viditelnost rozšířených pórů. Pro suchou pleť jsou vhodné vody bez obsahu alkoholu.1.  Hydratace pletiDalším důležitým krokem v péči o pokožku je správná hydratace pleti, která spočívá v pravidelném používání denních a nočních krémů. Krémy nemají však jen funkci hydratační, ale také slouží jako perfektní ochrana před nepříznivými okolními vlivy a to včetně nečistot v ovzduší a UV záření. Proto je velmi důležité, aby i mastná pleť byla ošetřena lehkým krémem nebo emulzí. Speciální noční krémy obsahují množství výživných látek, které mohou nerušeně během spánku pronikat do pleti a dodávat jí vitalitu. Při aplikaci krému je dobré postupovat směrem vzhůru a do stran. Pro lepší efekt se krém aplikuje i na krk.   2.  Péče o oční okolíPři péči o obličej je také velmi důležité nezapomínat na pokožku kolem očí, protože i tyto partie si zaslouží vaši pozornost. Velmi vhodné je tedy používat speciální oční krémy a gely, které jsou k péči o oční okolí navržené. Takovéto jedinečné krémy a gely dokážou zaručit dokonalou ochranu jemné pleti v okolí očí, její hydrataci i potřebnou výživu. Pokud chcete zvýšit účinnost přípravku ve formě gelu, skvělým tipem pro vás je, nechat jej před samotným použitím vychladit v ledničce. Při nanášení přípravku vždy dbáme na to, aby se nedostal do oka. Pro předejití podráždění vynechejte pohyblivá víčka a okolí řas. Gel se nanáší velmi jemně od vnějšího koutku oka k vnitřnímu jemným vyklepáváním.3.  Pleťové maskyPro maximální ošetření pokožky je také velmi vhodné použít alespoň jednou týdně nějakou ze speciálních masek, které skvěle doplní výsledný efekt vaší péči o pleť. Při použití pleťové masky si můžete navíc odpočnout a chvíli relaxovat, což může být po namáhavém týdnu pro vás jistě velmi příjemné. Pleťové masky mají několik druhů. Existují masky proti vráskám, jejichž účinné látky zpomalují tvorbu vrásek, nebo je účinně vyhlazují. Dále pak existují masky vitamínové, které jsou určeny pro hydratování a důkladnou výživu pleti. Dále jsou masky zpevňující, které mají silný vypínací účinek a zabraňují ochabnutí pleti. Pokud trpíte kožními nemocemi jako je například akné, můžete vyzkoušet masku čistící, která dokáže regulovat tvorbu kožního mazu. Pro suchou, citlivou a stárnoucí pleť je zase určená maska zklidňující, která pleť krásně zvláční a zmírní její podráždění.

Pokračovat na článek


Jak se vypořádat s kocovinou!

Vyšli jste si o víkendu odpočinout od pracovního týdne, nebo dodatečně oslavit Valentýna? Užili jste si dobrou zábavu a párty byla opravdu  úžasná, jenže už si nevzpomínáte, kolik drinků jste vypili a to nemluvě o tom, jak jste se dopravili domů? Ať už máte večírek za sebou nebo se na jeden teprve chystáte, rozhodně se Vám bude hodit několik rad, jak vyzrát nad kocovinu!Dlouhé pozdní noční oslavy, přátelé všude kolem a alkohol teče proudem. Ačkoliv noc proběhla skvěle a bavili jste se sebevíc, zpravidla to končí stejně. Ráno se probudíte a proklínáte se. Hlava třeští jako střep a jakékoli denní světlo je jako osinou v…. však víte kde. Slibování si abstinence většinou nepomáhá, protože málokdo vlastní tak silný charakter, aby tomuto hříšnému pokušení dlouze odolával. Tak co s tím?Ačkoliv se vám nebude chtít nic dělat, maximálně se donutíte doběhnout na toaletu, ale to opravdu jen v krajních mezích, myslete na to, že nejlepším způsobem jak se kocoviny zbavit, je s ní účinně bojovat. První část tohoto boje začněte v kuchyni. Alkohol zaručeně dehydratuje tělo, a tak první nutnou věcí je doplnění tekutin. Proto sáhněte po obyčejné neperlivé vodě, a nejlépe si pamatujte, že příště hned poté, co přijdete ze zábavy, je dobré se napít sklenice vody. V takovém případě si ulevíte od příšerné bolesti hlavy, se kterou byste se následující ráno museli zápolit.Když už jste v kuchyni, zkuste se podívat po nějakém zdroji vitamínů. Budete-li mít štěstí a narazíte na kyselé okurky, neváhejte ani vteřinu! Ačkoliv vám to může přijít jako velmi podivný způsob vyhánění ďábla z těla, tak kyselé okurky jsou bohaté na výživné látky. Obsahují vitamíny A a K. Dále doplní zásoby železa, vápníku, draslíku a manganu. Po jejich strávení byste se už pomalu měli dostávat z toho nejhoršího.K okurkám si můžete vzít celozrnný chléb. Je to jedna z možností, která vám pro zaplnění žaludku přijde jako to nejmenší zlo. Zároveň obsahuje řadu detoxikačních vitamínu skupiny B a základních mastných kyselin. Pokud nemáte kyselé okurky v oblibě a radši byste něco sladkého, namažte si na celozrnný chléb med. Med je bohatý na draslík a antioxidanty, které tělo zbavují škodlivých toxinů. V medu se nachází i fruktóza, která pomůže vyrovnat nedostatečnou hladinu cukru v těle. Sužují-li vaše tělo žaludeční nevolnosti, poohlédněte se po banánech. U pití alkoholu platí, že čím více ho vypijete, tím více se nejen dehydratujete, ale zároveň trpíte zoufalým nedostatkem draslíku, což právě může způsobit mnohé potíže, které právě pociťujete, včetně oné žaludeční nevolnosti. Pozřením banánu výrazněji pomůžete minimalizovat nedostatek draslíku a vaše tělo se pozvolna bude dostávat do lepší kondice.Pro urychlení detoxikačního procesu si uvařte mátový čaj nebo heřmánkový čaj. Uleví vašemu organismu a opět částečně pomůže podpořit proces regenerace po proflámovaném večeru.K dalším „vyprošťovačům“ z kocoviny patří vejce. Vejce totiž obsahují podobné látky, jež si lidský organismus sám vytváří pro zmírňování negativních účinků alkoholu. Aceltadehyd je toxická složka, která je původcem kocoviny a vzniká při nadměrném požívání alkoholických nápojů. Právě vejce dokáží s touto škodlivou látkou bojovat a uspíšit její odliv z organismu.Za předpokladu, že patříte mezi houbaře, kteří nejen rádi houby sbírají, ale ještě raději je jedí, podívejte se do vašich zásob, zdali ještě nějaké nezbyli. Houby patří k vynikajícím zdrojům minerálů. U hub se jedná především o selen, který je dalším velmi vhodným prostředkem s antioxidačními účinky. Nadále obsahují vitamín B, který opět přispívá k detoxikaci organismu.

Pokračovat na článek


Chřipka a nachlazení - potravinami ke zdraví

Březnové počasí přináší neustálé teplotní výkyvy, což pro mnohé z nás má za následek onemocnění chřipkou nebo nachlazením. Ačkoliv z televizních reklam známe velké množství léků, které dokáží s chřipkou zatočit, v tomto článku si povíme, jak si při léčbě chřipky nebo nachlazení vypomoci i jinak, než pouhou tabletkou.Za předpokladu, že jste si už vzali tabletku, připravily čaj s citrónem a začali boj s nepříjemným nachlazením nebo chřipkou, můžete si dopomoci i dalším způsobem. Jedná se o potraviny. A zpravidla o potraviny, které jsou běžně dostupné, a většinou je máme všichni doma. Takové potraviny se mohou stát dobrým pomocníkem při léčbě těchto onemocnění a navíc jsou levné, snadno dostupné a hlavně zdravé a bez chemie. Pojďme si říci, o které potraviny se konkrétně jedná!1.  Cibule – lék na všechnoCibule slouží jako lapač nejrůznějších bacilů. Neoloupanou cibuli si můžete dát třeba do ložnice nebo do místnosti, kde se nejvíce zdržujete. Cibule polapí nejrůznější bacily a doslova je „sežerou“. V cibuli se také vyskytuje látka allicin se silným antibiotickým účinkem, a není divu, že v boji proti původcům chřipky a angíny plní jednu z hlavních rolí.Navíc pokud cibuli umístíte do ozdobné misky a obohatíte svíčkou, sušenými květy či jinými dekorativními rostlinami můžete z vašeho ochránce zdraví taktně urobit i netradiční dekoraci na stůl.Cibule velmi účinně působí proti kašli, proto doporučujeme vyzkoušet některý z těchto tipů:1) Cibulový sirup – nakrájejte cibuli na tenká kolečka nebo ji nastrouhejte na hrubším struhadle. Poté cibuli posypte bílým krystalovým cukrem a nechte ji odstát po dobu několika hodin. Z cibulové směsi se uvolní hustá šťáva, která výborně slouží jako sirup.2) Cibulový obklad – cibuli nakrájejte na kolečka. Kolečka cibule nasucho ohřejte v mikrovlnce nebo na pánvi, poté je zabalte do šátku a přiložte ke krku.3) Cibulový čaj – nakrájejte dvě cibule nadrobno a nechejte je projít varem v 250ml vody. Poté je nechte cca 10 minut odstát, proceďte a výsledný cibulový odvar ochuťte medem.2.  Česnekem proti nachlazeníTato potravina je známá pro své antibakteriální a antivirové vlastnosti. Proto právě při nachlazení se jej snažte konzumovat ve větším množství. Můžete si jej namazat jako pomazánku na topinku, anebo pro ty, kteří syrovému česneku na topince zrovna „neholdují“, doporučujeme stravitelnější způsob, a to v podobě česnekového čaje. Příprava česnekového čaje není nijak složitá – vhoďte dva stroužky oloupaného česneku do čaje, přidejte pár kapek citrónu a med.3.  Chilli papričky uleví bolestem krkuChilli papričky a obecně ostrá jídla dobře prokrvují sliznice a zároveň ničí vytvořený bakteriální povlak na jejich povrchu. Dejte si k jídlu chilli papričky a následně vykoupejte v horké vodě obohacené o několik lžící soli či eukalyptového oleje a uvidíte, jak vám tato procedura uleví od bolesti krku.4.  Zázvorem proti bolesti hlavy a nachlazeníZázvor slouží jak ke zmírnění nachlazení, tak i uleví od bolesti hlavy, žaludku a pálení žáhy. Proto doporučujeme vyzkoušet čaj ze zázvoru: Oloupaný zázvor nastrouhejte, poté zalijte vroucí vodou a nechte několik minut louhovat. Po pár minutách proceďte a nápoj doslaďte sirupem nebo medem – cukr se naopak nedoporučuje. Jelikož je zázvor velmi aromatickou a pikantní surovinou, postačí jen malé množství.5.  Sádlo – kouzelný pomocník na bolest v krkuUž naše babičky a prababičky věděly, že psí sádlo zaručeně pomáhá při zánětu průdušek. My si však vystačíme i s obyčejným vepřovým anebo husím sádlem. Sádlo si potřeme silnou vrstvou na postižená místa na krku a v oblasti průdušek. Následně pečlivě zabalíme do bavlněné látky a necháme zábal přes noc.

Pokračovat na článek


Bojujete s akné? Pomůže vám bazalka

Věděli jste, že bazalka má skvělé účinky při odstraňování akné? Nejen, že díky svým antiseptickým účinkům pomáhá akné likvidovat, ale zabraňuje také jeho vzniku a rozšiřování, má zklidňující účinek na pokožku a podporuje krevní oběh. Vysoké koncentrace antiaging prvků obsažených v bazalkových listech také zpomalují tvorbu jemných vrásek a oživují unavenou pleť.Pleťová maska s lístky bazalky má vynikající stahovací účinky a je skvělou volbou pro všechny ženy, které touží po hladké, krásné a mladé pokožce. Pro dosažení lepších výsledků zkuste 1x týdně aplikovat bazalkovou masku – možná zjistíte, že je to nejsnazší maska, jakou jste kdy viděli. Příprava vám bude trvat 5 minut a výsledky jsou impozantní!Co budete potřebovat:20 – 30 bazalkových lístkůBílý organický jogurtDestilovanou voduJaké účinky mají tyto ingredience:Bazalka: Olej, který bazalkové lístky obsahují, napomáhá odstranění tmavých skvrn na kůži a antibakteriální přísady pomáhají v boji s akné. Kromě toho lístky obsahují zklidňující látky a prvky zpomalující stárnutí.Organický jogurt: Obsahuje zinek, vápník, vitamíny B1, B2, B6 a B12, proteiny a kvasinky. Zinek pomáhá v boji proti akné, protože má protizánětlivé účinky a vápník je přírodním zdrojem antioxidantů, které pomáhají v obnově buněk a zabraňují předčasnému stárnutí. Vitamíny B podporují a stimulují krevní oběh a pomáhají v prevenci akné.Proteiny fungují jako dovolená pro pokožku: pleť je okamžitě jasnější a zářivější.Příprava:Dřevěnou lžící rozdrťte v misce čerstvé bazalkové listy, aby se uvolnily přírodní oleje. Vznikne tak bazalková pasta. Po smíchání s vodou lze úspěšně aplikovat na oplachování obličeje. Tuto proceduru opakujte jednou za dva dny po dobu 3 – 5 minut. Nakonec opláchněte vlažnou vodou.Maska:Naneste bazalkovou pastu na obličej a nechte působit 20 minut. Pro zvýšení účinnosti nebo v případě pleti, které potřebuje intenzivnější zklidnění, přidejte jednu čajovou lžičku organického jogurtu a poté aplikujte na obličej. Nechte působit 20 minut. Nakonec opláchněte vlažnou vodou.Tonikum:Z bazalky si také můžete připravit tonikum. Příprava lístků je stejná; je třeba je rozdrtit a získat uvolňující oleje. Pak přidejte dva šálky horké vody, nechte vylouhovat deset až patnáct minut a oté přefiltrujte, abyste odstranili přebytečné listy. Bazalkové tonikum nalijte do skleněné nádoby a používejte ráno a večer po umytí (aplikujte s pomocí vatového tamponu na obličej). Tonikum uchovávejte v chladničce a používejte po dobu jednoho týdne. Výsledky jsou ohromující! Vaše pleť bude okamžitě zářivá a svěží!

Pokračovat na článek


Spíte dobře?

Nemáme to věru vůbec jednoduché. Život se zdá být stále hektičtější. Náš běžný pracovní den na nás klade stále větší nároky. Musíme se hodně otáčet, abychom pokryli své existenční, společenské případně luxusní nároky. Jednoduché to nemáme ani co se týče vtahů: slušného člověka aby jeden pohledal, natož aby ho donutil s námi žít ve společné domácnosti. A když už se to nakonec podaří, začíná to nejtěžší, co vůbec lze – život v páru. A to je teprve problémů a stresů!Všechny ty problémy se na nás samozřejmě projevují. Aby toho nebylo málo, musíme totiž ještě být krásné a navíc v pohodě. Jak to ale při tom všem udělat?Je jasné, že čím větší si dopřejeme zápřah, tím promyšlenější musíme mít způsob regenerace. Jinak zákonitě musíme zkolabovat. Nejdelší regenerací, kterou si dopřáváme každý den, aniž bychom si to uvědomovali, je náš spánek. Proto také velmi záleží, zda bude dostatečně kvalitní.Nikdo přesně neví, co znamená optimální doba spánku a jestli něco takového vůbec existuje. Jedna věc je však jistá – spíme proto, abychom dopřáli dostatek odpočinku svému tělu i své duši a cítili se ráno odpočatí a svěží. Proto nás samozřejmě zajímá, zda existují nějaké možnosti, jak svůj spánek zkvalitnit a využít dobu nočního odpočinku na maximum. Pojďme se tedy podívat, co pro to můžeme udělat:1. Respektujte své vnitřní hodinyJako všechno v přírodě jsme i my naprogramováni na určitý cyklus. To je také důvodem, proč máme problémy v momentě, kdy překročíme časové pásmo. Naše naprogramované časy vstávání a usínání jdou najednou proti hodinám, které najednou mají hodinovou ručičku stále na špatném místě.Ano, jsme naprogramováni nějakým způsobem, a buď toho můžeme využít ve svůj prospěch, nebo to můžeme ignorovat. Což děláme za určitých okolností všichni. Typickým případem je páteční nebo sobotní večer. Po dlouhém a únavném pracovním týdnu uděláme něco, co absolutně nerespektuje naše vnitřní hodiny a co jde přímo proti našemu vnitřnímu nastavení. Jak se taková akce asi projeví v pondělí ráno, když máme jít zase do práce? Budeme se cítit odpočatí a svěží? Nebo budeme ještě více unavení, než jsme byli v pátek?Základní pravidlo pro zdravý a osvěžující spánek zní: vstávejte každý den ve stejnou dobu bez ohledu na to, v kolik jste šli večer spát.2. Budujte si správné návyky pro zdravý spánekVětšina toho, co děláte ve večerních hodinách, pravděpodobně ovlivní kvalitu vašeho nočního spánku. Pokud si tedy před spaním dopřáváte bohaté večeře, intenzivní cvičení nebo dokonce kávu nebo energetické nápoje, asi to vašemu spánku příliš nepomůže. Tohle jsou ale věci, které jsou všeobecně známy, a slyšel o nich snad každý. Ale jsou i další věci, které váš spánek ovlivňují, ale nejsou tolik v povědomí, jako například že spát byste měli v klidném a tichém prostředí, že vaše ložnice by měla být dostatečně větratelná, že by v ní neměl být slyšet hluk z ulice, atd. Ale také že byste měli před spaním omezit působení „blue light“, neboli světla z počítačových a televizních monitorů před spaním.3. Vytvořte si vlastní rituályJe s podivem, jaký vliv mohou mít rituály na váš spánek. Zkuste se zamyslet, co všechno pravidelně děláte před usnutím. Pokud těmto činnostem dáte pevné pořadí a vytvoříte z nich systém, který budete pravidelně každý den opakovat (večerní hygiena, nastavení budíku, přečtení několika stránek z vaší oblíbené knihy, atd), vaše tělo začne postupně odesílat signály do mozku, že spaní už je blízko. Tak vaše podvědomí začne vaše tělo připravovat na spánek, který vás čeká. Uvidíte, že časem budete usínat rychleji.Někteří lidé používají také „spánkové aroma“, které vyvolává asociace na spánek. Ať už jde o vonný olej nebo vonné svíčky, jsou volně k dostání, takže si můžete vytvořit dostatečnou zásobu, pokud vám tato „spánková terapie“ pomáhá. I ji můžete zařadit do svého večerního rituálu. Pokud si zvolíte nějakou uklidňující nebo relaxační vůni, která vás neruší, bude určitě příjemné usínat v provoněné místnosti.4. Využijte sílu světlaNáš mozek je naprogramován tak, aby upadl do spánku, je-li ve tmě. Je tedy jasné, že nejlepší pro náš organizmus je spaní ve tmě nebo alespoň v šeru. Jak je to ale s probouzením? Podle této logiky ostré světlo udržuje bdělost. V praxi to tedy znamená, že pokud nás ráno budí ostrý zvuk budíku a musíme vstávat, ještě když je venku tma, znamená to pro náš organizmus velký šok a stres.Je-li to i váš případ a vaše zaměstnání vyžaduje vstávání v těchto nepřirozených podmínkách, uvažujte o možnosti pořídit si do ložnice stmívač a nastavit ho tak, aby ráno simuloval rozednění. Tak se vaše probouzení přiblíží běžným podmínkám, kdy vás budí denní světlo za oknem.5. Využijte v ložnici zenové prvkyJak to vypadá ve vaší ložnici? Máte všude dokonalý pořádek a perfektní systém? Nebo to u vás vypadá jako po výbuchu, všude je poházené oblečení, police jsou přeplněné knihami a časopisy nebo se tam dokonce válí prázdně plechovky od koly nebo od piva a další neidentifikovatelné „smetí“?Nevěřili byste, jaký vliv má na vaše pocity i na atmosféru v místnosti, zda je přeplněná nebo zda je v ní systém a pořádek. Jakmile se zbavíte věcí, které nepotřebujete, prostor získá více klidu a harmonie. Pokud jste v místnosti, kde na vás každá věc volá, že je s ní ještě třeba něco udělat nebo ji uklidit nebo jinak dořešit, nikdy nebudete v klidu. Nepořádek a neuspořádaný systém působí negativně a rušivě.Zamyslete se proto nad organizací věcí ve svém bytě nebo alespoň v místě, kde spíte. Uvidíte, že pokud uspořádáte věci tak, aby od vás už nevyžadovaly žádnou další akci, budete si moci svůj odpočinek v takovém prostoru více vychutnat.6. Připravte si kvalitní spánek už během dneUž vidím, co všechno se vám teď honí hlavou. Co to jako znamená? Jako že se budu celý den kontrolovat, abych se mohl v noci pořádně vyspat? To po mě snad nikdo nemůže chtít!!!Tak jsem to ale vůbec nemyslela. Myslím tím všeobecně zdravé návyky, které běžně zahrnujeme do svých dní a které mají vliv i na náš spánek. Především následující jsou určitě velkým přínosem při přípravě cesty od bdělosti k hlubokému spánku:• Cvičení a sport.Patříte-li k těm, kteří do svého denního rozvrhu zahrnou i pravidelné cvičení nebo jiný sport, pravděpodobně se vám úspěšně daří s jeho pomocí snížit hladinu stresu a uvolnit endorfiny. Časem se naučíte rozpoznávat, že se to projevuje večer, když usínáte snadněji, i ráno, když se odpočatí probouzíte.• Pestrá lehká strava.Pokud jíte přes den správné věci a zároveň se vyhýbáte nezdravým a těžkým jídlům, která zatěžují trávicí trakt, je velmi pravděpodobné, že večer budete klidnější a šťastnější, což také ovlivní váš spánek.• Kouření a alkohol.Kouření je nezdravé a navíc je to stimulant, takže je jasné, že na váš spánek má vliv i množství zapálených cigaret během dne. Pokud jde o alkohol, tak jeho vliv na kvalitu spánku byl rovněž prokázaný. Pijete-li moc, zatěžuje to vaše játra a ledviny a tato zátěž nedovolí vašemu tělu, aby se po alkoholovém večírku cítilo odpočinuté a svěží.Jedna sklenka vína před spaním však naopak může zlepšit jak vaše usínání, tak i vaše spaní. Stačí k tomu přidat příjemnou uklidňující hudbu, případně uklidňující vůni. Tím vším se sníží pocit napětí7. Spánková hygienaPokud si myslíte, že pojem „spánková hygiena“ odkazuje na večerní mytí nebo na míru čistoty během spánku, je to jen část pravdy. Spánková hygiena zahrnuje všechny podmínky, které přispívají k dobrému spaní:• Od pozdního odpoledne (4 až 6 hodin před usnutím) nepijte kávu, černý nebo zelený čaj, kolu ani energetické nápoje a omezte i jejich požívání během dne. Jejich povzbudivý vliv na organizmus ruší spánek.• Vynechejte večer těžká jídla, poslední pokrm zařaďte 3 až 4 hodiny před ulehnutím.• Váš spánek může zlepšit lehká procházka po večeři. Naopak cvičení 3 až 4 hodiny před ulehnutím může spánek narušit.• Po večeři už neřešte důležitá témata, která vás mohou rozrušit. Snažte se naopak nějakou příjemnou činností zbavit stresu a připravit se na spánek.• Alkohol před usnutím kvalitu spánku zhoršuje.• Kouření před usnutím narušuje kvalitu spánku, neboť nikotin rovněž organizmus povzbuzuje.• Postel i ložnici užívejte pouze k spánku (nebo k sexu), odstraňte z ložnice televizi, nejezte v posteli, nečtěte si, ani v ní přes den neodpočívejte.• V ložnici minimalizujte hluk a světlo a zajistěte vhodnou teplotu (nejlépe 18 – 20°C)• Uléhejte a vstávejte každý den včetně víkendu ve stejnou dobu plus mínus 15 minut).• Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Technologie

Boj proti hackerům není záležitost pro tajné služby

Výsledky práce skupiny, kterou jste vedl, když jste ještě pracoval u policie, nebyly pro "obyčejné smrtelníky" příliš viditelné. Můžete nám tedy o nich něco říci?Měli jsem dva cíle.Prvním bylo vytvořit podmínky pro boj proti počítačové kriminalitě u Policie ČR. V tom nejširším slova smyslu. Nejedná se jen o hacking, nebo špičkovou technickou kriminalitu, ale i o běžnou trestnou činnost, při které pachatelé využívají moderní technologie. V tomto směru se jistě nejedná o nic zajímavého - z hlediska občana. Myslím, že jsme byli úspěšní a řada věcí se podařila. V roce 2001 již je jen minimum policejních útvarů, kde by nedokázali objasňovat i složité případy a nebo alespoň nevěděli, kde dostanou potřebnou odbornou podporu.Druhým byl aktivní boj proti počítačové / informační kriminalitě. I přes to, že se stále více daří objasňovat řadu vysoce technických případů, nedaří se skutečně úspěšný boj proti počítačovým hackerům. Mohu-li něco označit jako svůj dluh, tak tuto problematiku.Dá se vůbec boj proti hackerům zvládnout nasazením konvenčních metod? Neměly by být při boji proti této kriminalitě nasazeny spíše tajné služby? Myslím si totiž, že jedině ony mohou disponovat prostředky na odhalení hackerů.Boj proti hackerům je vysoce technologická záležitost. Nejsem přesvědčen, že se jedná o práci pro tajné služby, protože ty se mají zabývat něčím poněkud jiným. Pokud se má skutečně efektivně bojovat proti takovéto, ale i jiným druhům hi-tech kriminality, je nutné na to vytvořit podmínky. To znamená hi-tech policisty podporované širokým technickým a odborným zázemím.Byl pro vás velký šok, když se cca před rokem na stránkách Ministerstva vnitra a Policie objevila stránka Binary division, na které bylo hned v úvodu napsáno "666% Dastych, 100% [dastych@mvcr]#"?Naprosto ne. Nesmíte zaměňovat webové stránky MV a Policie ČR s prací bezpečnostních složek. Tyto stránky jsou vytvářeny a administrovány v podstatě stejném režimu jako kdejaký civilní web. To znamená, že se o ně stará technická složka. Překvapením pro mě spíše bylo, když reakce této složky naprosto odpovídala nám dobře známému chování jiných správců webů napadených hackery. Tvářili se, že se v podstatě nic nestalo, že je to běžné. Nepřijali vlastní díl odpovědnosti za bezpečnost. Je to úplně stejné jako jinde, kdy se administrátor webového serveru snaží zbavit své odpovědnosti mlžením a odkazování na obecná fakta.Byl zodpovědný administrátor nějak potrestán?Jak jsem již řekl výše, nebyl a ani nemohl být. Pokud přesvědčíte vedení, že nejste na vině a že je to v podstatě normální, tak jste vyhrál. Upřímně řečeno, není to pro mne nijak veselé téma, protože mě to přesvědčilo o tom, že technický personál je všude stejný. Do té doby jsem se naivně domníval, že u MV to bude jinak.Proč jste odešel z funkce vedoucího Skupiny informační kriminality?Neexistuje žádný jednoznačný "pravý" důvod mého odchodu. Společnost je stále zvyklá na to, že od bezpečnostních složek se odchází až do důchodu. Já jsem prostě po dlouhých úvahách přijal rozhodnutí o svém dalším osudu. Rozhodl jsem se zásadně změnit svůj profesionální život.Již cca dva měsíce pracujete ve firmě PVT a.s. Jak jste tam spokojený?Já myslím, že na hodnocení spokojenosti je zatím příliš brzy.Co je náplní vaší práce, tedy "key account managera"?Řízení obchodních kontaktů naší společnosti se zákazníky a vyhledávání nových.Používáte doma často počítač, jestli jej máte?Ano, mám a používám ho poměrně často.Hrajete počítačové hry?Samozřejmě, jen prací člověk není stále živ. Moje žena může potvrdit :-). Podle mých zkušeností ho používám stejně jako každý jiný muž mého věku a profesionálního zařazení.Můžete vyjmenovat několik her, které vás v poslední době nejvíce zaujaly?Hraji především strategie, což není nic, co by mohlo zaujmout nějakého pařana.Máte také počítač připojen k internetu?Jistě že mám, podle mě by to jinak nešlo. Používám připojení přes standardní modem.Můžete uvést některé vaše oblíbené internetové stránky?Hledám hlavně informace, takže idnes.cz, finance.cz a odborně undergroung.cz. 

Pokračovat na článek


Pod nadvládou robotů?

Robot má zpožděníKdyž zalistujete v klasické sci-fi Já, robot od Isaaca Asimova a zároveň se porozhlédnete kolem sebe, dojdete zákonitě k závěru, že tu něco nesedí. Podle Asimova se měli kolem nás už několik let batolit roboti ,kteří by připomínali jednodušší verze robota R2-D2 z Hvězdných válek. Takový robot by uklidil, vypral, uvařil oběd a zalil květiny. Nebyl by to žádný Einstein. Jen těžko byste si s ním popovídali třeba o Kantově pojetí lidské důstojnosti. Jako kumpán, který neodmlouvá a nepeskuje vás, že jste nadrobili na koberec před televizí , by ale docela ušel.Jenže dnešní roboty jsou v podstatě jen hloupí nádeníci typu „přines, podej, podrž“. Také to pro nás nejsou „ti roboti“, ale „ty roboty“. Vnímáme je jako věci i z ryze gramatického hlediska. Nejsou to žádní kámoši do nepohody, ale tupé a pasivní „mašiny“.Asimov vydal svou knihu o robotech v roce 1950 a rok 2000 mu připadal jako dostatečně vzdálená budoucnost pro uskutečnění těch nejfantastičtějších vizí. S odstupem času se dá říci, že Isaac možnosti robotů i lidstva dost přecenil. Shodou okolností kladou současní odborníci naplnění svých nejtajnějších snů v oblasti robotiky rovněž do budoucnosti, od níž nás dnes dělí půl století. Jsou jejich vize založeny na solidnějších základech než fantazírování Isaaca Asimova?Skutečně inteligentní robot potřebuje do hlavy pořádný počítač nebo spíše elektronický mozek. Současné počítače použitelné pro konstrukci robotů zvládají miliardu operací za sekundu. Vzhledem k poměrům, jež vládnou v produkci robotů, jsou takové počítače skutečná „děla“. Robotům, kteří přivážejí ve velkých továrnách ze skladu surovinu a do skladu ukládají hotové výrobky, stačí strčit do hlavy počítač schopný provádět 10 milionů operací za sekundu. Takový robot je chytrý asi jako průměrný šváb. Není divu, že tito tupci hledají těžko uplatnění. Ve světě jich pracuje pouhých 10 000 a jejich výrobci se potýkají se značnými odbytovými potížemi.Obdobu robota R2-D2 bychom si ale nepořídili, ani kdybychom mu nacpali hlavu tím nejlepším, co současný elektronický průmysl nabízí. Takový robot by sice zvládal miliardu operací za sekundu, ale stejně by to byl jen „plechový tupec“, protože i hodně průměrný lidský mozek se během jediné sekundy vypořádá se stotisíckrát větší porcí úkonů.IQ ještěrky nebo myšiNěkteří vědci předpokládají, že s tím, jak poroste výkonnost a kapacita počítačů, se budou schopnosti robotů blížit schopnostem vyšších živočichů a nakonec zákonitě dostihnou a předstihnou schopnosti člověka. Odpůrci tohoto náhledu na umělou inteligenci předpokládají, že zdokonalování počítačů nás nakonec přivede ke zjištění, že možnosti počítačů jsou omezené a nemohou překročit určitou mez. Zdokonalování robotů podle skeptiků narazí na bariéru, která nedovolí, aby se roboti vyrovnali člověku. Z těchto dvou variant je pochopitelně lákavější ta první. Podívejme se, jakým tempem by se mohla naplňovat.Kolem roku 2010 předpovídají optimističtěji ladění odborníci nástup robotů s počítači schopnými provádět za sekundu 5 miliard operací. Tito roboti budou svým IQ srovnatelní s ještěrkou. Zdá se to málo, ale právě překonání této hranice v kapacitě umělé inteligence považují vědci za nezbytný předpoklad pro konstrukci „universálních robotů“ velikosti člověka, které bude možné naprogramovat k plnění širokého spektra jednoduchých úkolů. Tihle roboti se nebudou umět vypořádat s náhlými změnami a zvraty. Občas někde něco „zvrznou“ nebo uvíznou ve slepé uličce. Přesto by mohli zastat spoustu těžké a důležité práce v továrnách, obchodech, domácnostech, na polích nebo v ulicích měst.Po nich přijde druhá generace universálních robotů. Měli bychom se jí dočkat zhruba v roce 2020. Roboti této třídy si v hlavách ponesou počítače schopné provádět 100 miliard operací za sekundu. Co do pomyslného IQ snesou srovnání s myši. Hlodavci jsou sice hloupější než delfín, ale přesto zvládají spoustu věcí. Stejně schopní budou i roboti druhé generace. „Myší“ roboty bude možné trénovat a cvičit ke zvládnutí úkolů, pro které nebyli při výrobě naprogramováni. Robot se sám bude učit na základě negativních i pozitivních zkušeností. Když se vypořádá se zadaným úkolem rychle a správně, pak spotřebuje na splnění úlohy méně energie a bude se „cítit lépe“. Příště bude postupovat při zvládání podobného úkolu s obdobnou taktikou. Bude tak vlastně využívat zkušenosti, které při plnění úkolu získal. Naopak, pokud se mu něco nepovede (např. nesplní úkol nebo něco rozbije), bude se příště snažit, aby se vyvaroval stejné chyby. Roboti se tak budou ve svých výkonech sami pomalu, ale jistě zlepšovat.Chytří jako opiceNěkdy kolem roku 2030 se objeví třetí generace robotů „chytrých jako opice“. To bude o těchto robotech platit doslova a do písmene, protože budou vládnout inteligencí našich nejbližších živočišných příbuzných. K tomu je ale budeme muset vybavit počítači schopnými zvládnout impozantní porci 5 000 miliard operací za sekundu. Tito roboti už nebudou při učení odkázáni na metodu pokusů a omylů jako jejich hloupější kolegové z řad robotů druhé generace. Pomocí složitých počítačových modelů si budou své konání promýšlet na několik „tahů“ dopředu. Nejprve si zodpoví otázku: „Co se stane, když udělám tohle nebo tohle?“ Porovnají výsledky různých postupů, vyberou ten nejlepší a teprve pak se pustí do díla.Při rozhodování budou zohledňovat nejen přírodní zákonitosti, ale třeba i „společenské klima“. Robot třetí generace nebude zkoušet zvednout předmět, který je nad jeho síly. Předem si spočítá, jestli má šanci s břemenem pohnout. Bude také vědět, že to, co má odnést, se jmenuje stůl a že jej má přemístit z kuchyně do obýváku. Nebude to sobecký, do sebe zahleděný ňouma. Bude brát ohledy na lidi nebi i roboty kolem sebe. Nejen že je při stěhování stolu neporazí, ale bude vědět, že nemá stolem při pokládání prásknout, protože by k smrti vyděsil lekavou starou tetu nebo by probudil uřvaného kojence, kterého se matce konečně podařilo uložit ke spánku.Schopnost „modelování“ přinese uživatelům robotů iluzi, že jejich „plechový společník“ skutečně myslí, uvažuje a cítí. Takový robot vám koupí k svátku kytku a ještě přitom vezme v potaz, že nemáte rádi žluté tulipány. Nemusíte mu poroučet, aby vám pustil v televizi přenos derby Sparta versus Slávia, protože vám ho pustí sám od sebe, aby vám „udělal radost“.Chytřejší než člověkPo roce 2040 překročí počítače v hlavách robotů čtvrté generace robotů svou výkonností magickou hranici 100 000 miliard operací za sekundu. To jim umožní abstraktní myšlení a dodá jim to schopnost zobecňovat. Jejich „duševní software“ vyjde z programů, které se osvědčí u robotů třetí generace. Programy budou ale budou schopny sebezdokonalování v takové míře, že nakonec zcela jistě předčí duševní schopnosti svých lidských tvůrců. Odborníci na robotiku považují celý proces zdokonalování robotů bude jen za rekapitulaci evoluce lidské inteligence, i když v tomto případě bude vývoj probíhat milionkrát rychleji.Robot chytřejší než člověk přinese do lidské společnosti hluboké změny. Člověk už nebude ten, kdo ví všechno nejlíp. A nebude už také o všem rozhodovat. Naopak, značnou část zodpovědnosti a tudíž i s pravomocí přenese na roboty. Zřejmě vzniknou velké a prosperující společnosti, v kterých nebude zaměstnán jediný člověk.Optimisté předpokládají, že lidé neztratí vládu nad chodem věcí. Člověk by se podle nich měl soustředit především na formulování pravidel, jimiž se bude robotizovaný svět závazně řídit. Měl by si také pohlídat, aby se tato pravidla nestala jen pouhým cárem papíru. K čemu by byla lidská pravidla, na která by roboti otevřeně nebo skrytě kašlali? Představy optimistů tak trochu připomínají naivní vize autorů sci-fi z dob „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Naši prapotomci by měli trávit celé dny na společenských akcích, při rekreaci nebo umělecké tvorbě. My lidé budeme už dělat jen ty ušlechtilé věci a na hnusnou přízemní rachotu (i tu duševní) budeme mít roboty.Z té záplavy optimismu jde na člověka tak trochu strach. Najednou tady bude někdo, komu nebudeme vidět do hlavy. Budeme žít s roboty, jejichž duševní pochody nebudeme do důsledku chápat a nebudeme jim dost dobře rozumět. Co když se jim jejich role začne zajídat? Co když zatouží po rekreaci, společenských dýcháncích a umělecké tvorbě? Co když se začnou rozhlížet po někom, kdo by na a za ně pracoval? Co když proti nám začnou kout pikle? Můžeme si sice namlouvat, že zabudujeme do robotických mozků zábrany, které nedovolí robotům vystupovat proti zájmům lidstva. Kdo nám ale zaručí, že nás ti pekelně chytří roboti nakonec nedoběhnou?A tak možná nakonec přeci jen dojde na předpověď skeptiků. Roboti svými duševními schopnosti nikdy člověka nepřekonají. Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jim to ze strachu o své výsadní postavení ve světě prostě nedovolíme.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Historie mikroregionu Luhačovské Zálesí

Historický vývojMikroregion Luhačovské Zálesí, který tvoří 17 obcí, je téměř totožný s etnografickým vymezením Zálesí, přechodovéoblasti Hané, Slovácka a Valašska, nachází se ve Vizovické vrchovině.Z historického hlediska jde o seskupení obcí zejména z panství Uherský Brod,Luhačovice a Světlov. Po roce 1848 patřila oblast částečně do soudního okresuVizovice, větší část Zálesí náležela do soudního okresu Uherský Brod.V letech 1949-1960 spadala většina Zálesí pod uherskobrodský, gottwaldovský avalašskokloboucký okres, správní reformou roku 1960 zde vznikl velký okres Gottwaldov(od 1. 1. 1990 Zlín).Nejstarší středověké osídlení oblasti bylo na Uherskobrodsku - Biskupice,Velký Ořechov. V období od poloviny 13. do poloviny 14. století v kraji probíhala významná kolonizační vlna (v této době byly založeny napříkladPozlovice, Hřivínův Újezd, Sehradice a Slopné), která byla převážně česká. Po husitských válkách nastalo více než půlstoletí bojů, krize a zmatků,což ve svém důsledku znamenalo, že na území záleského mikroregionu zaniklyněkteré tehdejší usedlosti, dokonce i několik vsí (Opatovice, Březůvky).Šestnácté století přineslo celé zemi klid a ekonomický vzestup. Byly obnoveny imnohé zpustlé vesnice (právě Březůvky), rozvoj přinášel rozšířený chov ovcía koz, tedy “valašského dobytka”, rybníkářství a pivovarnictví (panský pivovarve Velkém Ořechově). Naopak 17. století přinášelo kraji proti předchozímuobdobí prosperity a míru opět zkázu: bočkajovský vpád, třicetiletá válka avpády Turků. Lánová komise roku 1670 zde zjistila více než třetinu zaniklýchhospodářství. Barokní atmosféra velmi oživila zejména kulturní dění. Dalavzniknout mnoha architektonicky hodnotným stavbám (chrám ve Velkém Ořechově,mariánský poutní kostel v Provodově). Významného privilegia se v té dobědostalo Pozlovicím, kterým roku 1758 udělila Marie Terezie tržní práva a Pozlovicese staly městečkem. Tereziánská éra byla také dobou rozvoje školství.Zálesí bylo dříve především zemědělským krajem. Významnou roli zdehrálo dobytkářství, ovocnářství (rozšířeno bylo sušení ovoce a výrobapálenky), ale také včelařství. Mnoho lidí odcházelo za obživou na sezónnípráce, nejednomu se jako nejlepší východisko jevilo vystěhování, ponejvíce doAmeriky. Průmysl v záleském mikroregionu reprezentovaly například výroba borovičky,slivovice a likérů Jelínek a synové (Luhačovice, 1856), Bujárkův závod na výrobusoučástek jízdních kol (Luhačovice, 1926) nebo biskupická cihelna (1927).Oživení zdejšímu podnikání přineslpředevším rozvoj lázeňství v Luhačovicích. Poprvé byly luhačovické pramenylékařsky zhodnoceny již roku 1669. V lázních vyvěrá celkem 16 léčebnýchvod, jeden pramen je sirný (nejznámější z nich jsou prameny Vincentka, Ottovka, Aloiska a Amandka). Dnes jsouLuhačovice našimi jedinými lázněmi s kompletním zařízením pro léčení cestdýchacích. Prameny se používají k pitné léčbě, koupelím a inhalacím.Charakter luhačovickým lázním dodává zvláště architektura Dušana Jurkoviče(Jurkovičův dům, Jestřabí, Slovácká búda aj.). Mezi dalšími lázeňskými domyvyniká Společenský dům arch. Králíka. Samostatným architektonickým komplexem jeVelká lázeňská kolonáda podle návrhu architekta Pořízka. Ladnost kolonádydoplňuje socha dr. Františka Veselého od Úprky. Lázeňskou kulturní a společenskouatmosféru také významně ovlivnily česko-slovenské styky (zejména v letech1908-1913), jejichž hlavním inspirátorem byl dr. Pavol Blaho. Lázně navštěvovalacelá řada osobností, obzvláště inspirovaly Leoše Janáčka. Roku 1936 bylLuhačovicím udělen statut města.S naznačeným rozvojem lázeňství souvisel i vznik řady pracovních příležitostí. Nejvíce obyvatel Zálesí všakdojíždělo a dodnes dojíždí za prací do Zlína a Uherského Brodu.Velkou proměnu pro zdejší zemědělskýkraj znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev. První vzniklav letech 1950 a 1951 v Biskupicích, Luhačovicích a Ludkovicích. Vývoj popřevratu roku 1989 přinesl významné změny vlastnických a výrobních vztahů(privatizace a zánik jednotných zemědělských družstev).Administrativní vývojIntegrační procesy v 60. – 80. letech se odehrávaly i v tomtoregionu. V roce 1964 bylo připojeno Podhradí k Pozlovicím, v roce 1964se sloučily Dolní Lhota s Horní Lhotou, ale v roce 1968 se opětosamostatnily. V roce 1976 byly přičleněny k Luhačovicím Kladná –Žilín, Pozlovice a Řetechov s osadou Pradlisko. Poslední integrace proběhlav roce 1980, tehdy se Polichno stalo součástí města Luhačovic. Ještěv témž roce se odloučila od Luhačovic osada Pradlisko a připojila se k obci Ludkovice. V roce 1980 byla z okresu Uherské Hradiště vyčleněna obecKelníky. Od Luhačovic se později odloučily Pozlovice (v roce 1990) a Podhradí (v roce1992).zdroj: https://vincentluhacovice.cz/cs/blog/okoli-luhacovic 

Pokračovat na článek