Výsledky vyhledávání pro dotaz recenze

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Co ti ekologové pořád otravují?

Možná jste stejného názoru jako Václav Klaus: společnost se má skládat ze státního aparátu na jedné straně a jednotlivých občanů na straně druhé; bohatě postačí, když veškeré vztahy mezi nimi zprostředkují politické strany, z nichž si občan jednou za několik let vybere tu, jejíž program mu vyhovuje. Co navíc jest, od zlého jest - a takzvaná občanská společnost je přece pouhá slabě maskovaná snaha nastolit novou marxistickou či zelenou totalitu.Teď se pokusím vysvětlit, proč tenhle model nemůže pořádně fungovat a potřebuje další korekční mechanismy, zpětné vazby a ventily k vyjádření skutečných zájmů lidí.Představme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že bydlíte v centru Prahy přímo nad magistrálou, dusíte se výfukovými plyny a vůbec se vám nelíbí, že nový pražský územní plán počítá i nadále s vedením rušných automobilových komunikací v blízkosti městského centra a obecně málo omezuje automobilovou dopravu v centru.Už komunisté, kteří budovali v sedmdesátých letech magistrálu, argumentovali proti výhradám postižených Pražanů tím, že„odborníci", kteří tuto stavbu socialismu projektovali, přece nejlépe vědí, co dělají. K vašemu údivu se argument s „odborníky"udržuje do dnešních časů, umocněný ideologicky zabarveným argumentem tržních komsomolců, že „člověk má přece právo všudedojet autem". Existuje určitý termín, do kterého má být nový územní plán města projednán; jako občané můžete vznášet námitkya obracet se na „své" zastupitele, ale je dost pravděpodobné, že se nedočkáte žádné podstatné odezvy.Může to být dáno například tím, že profesionální politikové a výše postavení úředníci sami jezdí auty, bydlí někde na okraji města, a tak jim chybí zkušenost života ve znečištěném centru, zamořeném škodlivinami. Nemusí to být z jejich strany projev zlé vůle, ale jejich zkušenost se prostě míjí s vaší. (A pokud počkáte do příštích voleb, abyste svým hlasem dali najevo nelibost, jednak už bude pozdě a jednak patrně zjistíte, že se stejně na sliby žádné politické strany nemůžete spolehnout.)Jediným efektivním způsobem, jak prosazovat své zájmy a být aspoň trochu slyšet, je založení občanské iniciativy. V jejím rámci si daleko snáze seženete vlastní odborníky, kteří budou vědět, jak se situace s auty v centru dá řešit a kde ve světě už existují nějaké alternativy, a navíc budou schopni spočítat, jak je to s takovými věcmi jako dopravní obslužnost, počet aut projíždějících určitými ulicemi obytných čtvrtí ve vztahu k hygienickým normám a limitům emisí, hladině hluku atd. Jako občanská iniciativa budete celou věc také snáze medializovat a v řadě případů skutečně do danézáležitosti účinně zasáhnete.Podobných příkladů, kde občanské iniciativy zachránily situaci nebo alespoň upozornily na nějaký nešvar, můžeme uvést mnoho - typický je nedávný příklad hraček z PVC, které by se vesele prodávaly v obchodech dál, kdyby aktivisté z Greenpeace vytrvale neupozorňovali na to, jak jsou škodlivé. Které rodiče, jejichž dítě onemocní rakovinou, napadne přičíst to hračce z PVC? A který výrobce by se něčím takovým zabýval, kdyby mu nehrozil nějaký bezprostřední postih, třeba v podobě toho, že lidé přestanou kupovat jeho zboží?Úloha ekologických iniciativ spočívá zkrátka v tom, že vynášejí na světlo problémy, které by si lidé začali uvědomovat teprve tehdy, až by bylo pozdě, a ani pak by často vlastními silami nedokázali určit pravého viníka. Výrobci závadných výrobků či investoři staveb škodlivých pro životní prostředí vždy kladou tlakům veřejnosti odpor a úředníci obvykle také - vzpomeňme si, jak obtížně se nedávno prosazoval zákon o volném přístupu občanů k informacím.Průmyslové lobby mají vždycky víc peněz než občanské iniciativy, a právě tak mají víc času a prostředků na ovlivňování příslušných úředníků a politiků. Výrobci a investoři hrají zkrátka trvale „přesilovou hru", kterou by velmi jednoduše vyhráli, kdyby občané aktivně nehájili své zájmy.Celé dnešní ekonomické myšlení je postaveno na představě nezbytnosti neustálého růstu a na tom, že se dostatečně nepočítá s takzvanými externalitami, to znamená s druhotnými negativními ekonomickými dopady - například na zdravotní péči o nemocné lidi - a bude se zřejmě muset přehodnotit, pokud má být další vývoj lidské společnosti trvale udržitelný, to jest pokud má naše planeta zůstat obyvatelná i pro příští generace. Zatím hrají roli zpětné vazby především občanské iniciativy, které jsou přirozenou a nutnou součástí každé civilizované společnosti. Jak to vyjádřil profesor Erazim Kohák: „Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti."

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Tři irské sestry a Jim

Andrea zpívá a píská na píšťalu, Caroline hraje na klavír a bubnuje, Sharon fidlá na housle a Jim brnká na kytaru, jak na akustickou, tak elektrickou. Tohle povedené kvarteto v Irsku velmi dobře znají. Z televize, obchodů, rádia nebo reklamy. Jeho členy spojuje několik věcí dohromady. Každý z nich je stejně známý, každý Andree pomáhá se zpěvem a každý stejně dobře jako ostatní vychytává melodii a rytmus, kterými se mohou pyšnit veškeré jejich desky. To se musí nechat. Všichni čtyři mají rovněž cit pro dělání “hitů” (i v tom je politika) a to hlavní - všichni čtyři mají stejné příjmení. Není to “kočovná” rodina Kelly Family, ani reinkarnace fenoménu The Jacksons či nějaká mafie. Je to jiný případ. Je to causa příjmení “Corr” a - chvilka napětí - kapely The Corrs. Jednoduché. Tady to nějak složitější stejně nemůže být.The Best of Corrs je dvousečná deska. V první řadě je to samozřejmě historicky první výběr této skupiny, jenž měl za úkol shrnout všechny její dosavadní úspěchy. Avšak na stranu druhou můžeme Best Of hodnotit jako počin, který do jisté míry ukazuje na budoucnost, k ještě větším uměleckým a komerčním úspěchům. The Corrs zřejmě nejsou kapelou, která jen tak usne na vavřínech, i když pro nový Best Of udělali jen málo - standardní dvě písničky na nalákání skalních fanoušků. Jsou jimi singl Would You Be Happier? a další, podobně ražená novinka Make You Mine. Obě tyto písně se na výběru mezi ostatními hity neztrácejí, bez větší energie leží na popovém základu, ústředním motivem jsou líbezné sesterské hlásky a nevtíravá, avšak trochu nasládlá Jimova kytara. Songy jak dělané pro rádio nebo rodinný výlet autem. Nic proti nim nemůže člověk namítat, je to pop bez tanečního nádoru, který ho buď osloví nebo ne.Od debutového vystoupení The Corrs v televizi uplynulo deset let a od vydání první desky šest. Sourozenci Corrovi vydali čtyři mimořádně úspěšná alba a na svém kontě mají přehršel hitů. Máme-li nějak charakterizovat tento výběr, pak asi názvem jednoho ze starších hitů, který je na desce Best Of The Corrs samozřejmě také zastoupen, The Right Time. Jistě, doba k vydání Best Of je vzhledem k době fungování kapely adekvátní. Žádný směšný výběr po dvou letech hraní to není, ani ale zkostnatěle okázalý výběr hitů po dvaceti letech, kdy je kotouček cédéčka příliš malý na to, aby se dal těmi nejlepšími skladbami zaplnit.The Best Of Corrs obsahuje všechny singly, které kdy The Corrs vydali, jednu coververzi, tedy předělávku procítěné skladby Everybody Hurts od R.E.M. (která ovšem vyšla už roku 1996 jako samostatný singl) a zmíněné dvě nové skladby (album otevírají a ukončují, resp. zavírají - jako v metru). Jistě jste už nějaký hit od sourozenců Corrových slyšeli - v rádiu nebo na MTV určitě, neříkejte, že ne. Neříká vám nic Irresistible, Breathless (obě z minulé desky In Blue), Forgiven, Not Forgotten (z debutu), So Young nebo Radio? Ne?Tak si tuhle desku pořiďte. Budete pak mít doma dvaasedmdesát minut dobrého popíku, řízlého irskou lidovou hudbou (instrumentální lidová Lough Erin Shore) a kvalitními “suchými” kytarami ve třech unplugged skladbách. Navíc mají všechny sestry Corrovy vedle hezkého hlasu i hezký zevnějšek, je radost na ně pohledět (dovnitř bookletu). Když jsem je poslouchal, tak mi přišly normální, když jsem je poslouchal a v bookletu pozoroval, tak se mi líbily. Neříká se tomu náhodou audiovizuální efekty? 

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Je čas se probudit… (recenze alba Wake Up And Smell The Coffee skupiny The Cranberries)

S alby irských The Cranberries byl vždycky trochu problém. Začínala skvěle, první polovina byla nabitá hity, jenže s přibývající stopáží kapele docházel dech a písničky postrádaly jiskru. I podle mého soudu nejzdařilejší kolekce No Need To Argue se potýkala se stejným handicapem. O novince Wake Up And Smell The Coffee se dá v podstatě říct totéž. Navíc na povrch vyplouvá další nepřehlédnutelná skutečnost. Jakkoliv jsou totiž The Cranberries pořád vkusní a milí, začínají se pomalu oposlouchávat. Pilotní hit Analyse je vystavěn na stejném principu, jako Dreams z debutu. Burcující This Is The Day zase opakuje model Zombie. Podobně bychom se mohli zastavit i u nejedné ze zbývajících položek tracklistu.Někdo možná namítne, že u popové kapely není žádný zásadní vývoj žádoucí, ale věc se má poněkud jinak. Už album To The Faithful Departed naznačilo, že parta kolem zpěvačky Dolores O’Riordan nechce být pouze fabrikou na poprockové hity. Přehnaně ambiciózní a pompézní deska sice zklamala, ale leccos z onoho mesiášství v kapele zůstalo. S minulou kolekcí Bury The Hatchet se sice The Cranberries hudebně poněkud uklidnili a vyzráli, nicméně umělecký, až pinkfloydovsky laděný obal a přílišná zarputilost jinak vydařené dílo přece jen stavěla do jiného světla – toto nejsou ti plaší a křehcí The Cranberries, jak je známe z prvních dvou desek.Novinka v podstatě začíná tam, kde končila předchozí nahrávka. V praxi to znamená, že na ní najdeme opravdu hezké a přítulné písničky, stejně jako skladby poněkud unavené a nevzrušivé. Jistě nejde o špatnou desku, ale nemohu se zbavit dojmu, že The Cranberries částečně ztratili ono éterické kouzlo svých raných nahrávek. Už nikdy například nesložili nic tak prostého a vroucího jako Ode To My Family z druhého alba.Sluší se pro pořádek zmínit, že na závěr CD kapela zařadila dva bonusy, živou nahrávky skladeb Salvation a předělávku In The Ghetto, kterou si vypůjčili z repertoáru Elvise Preslyeho. Prvně jmenovaná přesně potvrzuje fakt, že útočné a dravé skladby čtveřici prostě nesedí. Stejně jako tato jsou jednorozměrné, ploché a hudebně nezajímavé. V případě druhého bonusu nelze mít námitek.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek