Výsledky vyhledávání pro dotaz trap

Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek


Když lebka neví, co dělají hnáty (recenze)

I na pátém albu si američtí b/w rapeři Cypress Hill pohrávají s morbiditou na obalu: zase umrlčí symbolika, zase ani stopa po pastelových barvách a k tomu i kostničně pirátský titul desky: Skull & Bones, tedy Lebka a hnáty.Rovněž se už delší čas zdá, že kvartet je jak přetopený kotel, protože podobně jako už dřív ani novinka se mu nevešla na jeden disk, nýbrž se roztekla na dva. Tentokrát to má však i hlubší logiku, neboť princip 2CD zároveň vyjadřuje i princip jakéhosi kocepčního alba. Na první poslech se totiž zdá, jako by jednu polovinu vytvořil doktor Jekyll a druhou pan Hyde.Metalový nádechVěnujme se zprvu druhému disku, protože je z dvojice méně zajímavý a překvapivý. Zdá se, že podobně se na věc dívá i kapela, když mu vyhradila podstatně menší stopáž. Zato si ale k jeho natočení povolala do studia hosty: Sen Dog využil toho, co je v domě, a přizval spoluhráče ze svého side-projektu SX-10. Jasnější pečeť však této části alba vtiskují někteří vybraní členové Fear Factory. A už by mohlo být jasné, o čem disk 2 je. O agresivním, štěkajícím, nesmlouvavém rapu, podloženém nabroušenými kytarovými riffy a na běžný rap divočejší, ale stejně tak cizorodější rytmikou. Nabízí se srovnání s kdekým: přirozeně s Beastie Boys coby průkopníky metalem syceného rapu, ale ti jsou ve srovnání se Cypress Hill příliš jemní, příliš melodičtí a poslední dobou v dobrém slova smyslu artistní. Tohle je nekompromisní řežba, někde na pomezí Rage Against The Machine, trochu Body Count a z druhého břehu např. Fugazzi... Pamětníci si vzpomenou, že první výraznější zmínku o Cypress Hill nalezli na památném soundtracku The Judgment Night, kde se kvartet pářil dokonce s Pearl Jam, takže o nic moc nového pod sluncem nejde. Však také spousta přirovnání, která posluchače napadají, vypovídá i něco o originalitě. Ta je nevelká, třebaže v černém rapu se takový koncept vymyká běžnému úzu. Jde však v něm ponejvíce o to, jak zahrát co nejtvrději a nejpádněji tak sdělit rapové poselství.Nenápadná zlověstnost symfoniePrvní disk však vnáší do rapu, resp. hiphopu, novou kvalitu. I její náznak nám už formace v minulosti nabídla, ale takto důsledně se jí věnuje poprvé. Hodně slibného napoví už první tóny: zvukově deformované akordy hrozivé Straussovy skladby Tak pravil Zarathustra sice vzápětí zakřikne jakýsi negerský křikloun, ale duch už jednou do nahrávky vnikl a až do konce stopáže disku 1 ji neopustí. Tady není po akustické agresi téměř ani stopy. Přesto však výhrůžnost hudby je povýšena o stupeň. Jejím podkladem jsou totiž symfonické samply (či snad vlastními silami generované pseudosymfonické zvuky). Nečekejte však žádný podbízivý pokus typu dávnější kompilace Rhapsody, kterou si jistě zamiloval i Pavarotti, protože rapeři tu deklamovali na pozadí dlouhých árií a orchestrálních kompozic. Zde jsou to jen kratičké citace, náznaky rdoušené v zárodku, několikataktové úryvky zřetězené do drobných smyček, tu přitlumených, tu vyvěrajících k povrchu, že je velice snadné se na nich oběsit. Celek totiž působí velice zlověstně, tísnivě, ominózně a jeho největší síla je v tom chladném a nervy pokoušejícím klidu. To je cesta, jakou hiphop běžně nechodí a přitom by mohl, protože jeho angažované (v případě Cypress Hill opět rasově podbarvené) poselství tak získává cenný a působivý rozměr navíc.

Pokračovat na článek