Výsledky vyhledávání pro dotaz všechno

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Jak přežít první práci

Každý asi začínal na brigádách, rozdáváním letáků, kopáním příkopů nebo vařením kafe v rodinné firmě. Teď ale přišla úžasná nabídka na První Pořádnou Práci.Jak se s normální prací vypořádat?Pravidlo první:Nenechejte se zlákat vysokým platem.Nikdo vám nedá peníze jen tak: vyšší plat znamená také větší odpovědnost, více práce a více požadavků na vás. Lehko se to říká, ale když před vám někdo vyřkne částku 20 000 a vy datlujete údaje do počítače za 50 korun na hodinu, pěkně to s vámi zamáve.Informujte se, co přesně byste dělali, za co byste zodpovídali, kolik času byste práci měli věnovat formálně a ve skutečnosti. A pokud si malujete, že osmihodinovou pracovní dobu si zkrouhnete na polovinu, protože jste skvělí a šikovní, zapomeňte na to. V prvních několika měsících počítejte minimálně s hodinou práce navíc. Teprve až se začnete orientovat ve firmě, v novém oboru a v nových povinnostech, je možné, že se dá práce zvládnout rychleji.Pravidlo druhé:Držte se při zemi.Pokud studujete historii a filosofii a pracujete jako děvče pro všechno ve firmě svého bratra, nabídku řídit tým lidí rovnou odmítněte, byl by to pro vás totiž čistý hazard. Téměř jistě byste podobně náročnou práci nezvládli. Podle doporučení specialistů je možné přeskočit nanejvýš jednu úroveň. Ideální by bylo začít jako sekretářka (nebo chcete-li asistentka, zní to lépe) nebo – pokud si věříte – jako řadová pracovnice.Odborníci na management doporučují, aby si člověk, který aspiruje na nejvyšší funkce, prošel od zdola celou hierarchii. Pokud máte na víc, na recepci se dlouho neohřejete. A pokud na víc nemáte, aspoň nebudete mít příležitost tropit průšvihy.Když se totiž pustíte do něčeho, co radikálně přesahuje vaše možnosti, brzy narazíte. A nejen vy, možná se stanete nedobrovolným hrobníkem projektu, který vedete, týmu, který řídíte, nebo i celé firmy. Kromě vyhazovu můžete očekávat, že po vás zaměstnavatel bude chtít nahradit škodu, kterou jste způsobili.To ale neznamená, že byste se měli spokojit s málem. Je třeba si klást cíle, a to nejlépe o trochu vyšší, než na jaké stačíte v současnosti. Jen tak se můžete rozvíjet a růst.Je ale třeba uměl realisticky zhodnotit svoje předpoklady: znalosti, předchozí zkušenosti, osobnostní rysy, schopnost se učit apod.Odmítnout lákavé místo je sice těžké, horší by ale bylo pak dostat padáka a potenciálním zaměstnavatelům vysvětlovat, že jste způsobili škodu za půl miliónu a sám šéf firmy po vás osobně střílel brokovnicí a máte doživotní zákaz se přibližovat na půl kilometru k sídlu firmy.Pravidlo třetí:Slušně se oblečteKdyž jste úspěšně prošli všemi nástrahami, nenechali se zaslepit sumou s několika nulami a vybrali si místo adekvátní vašim možnostem, nemáte vůbec vyhráno.Jak je notoricky známo, první dojem je nejdůležitější a později se dá jen obtížně změnit. Přesto ale tolik nových zaměstnanců si to přihasí první den do práce v džínách, žvýkačkou v ústech a pozdě.Oblečte se tedy slušně (podle typu firmy), čím vyšší postavení, tím slušněji. Recepční nebo telefonistka si džíny s tričkem dovolit může, stejně jako grafici nebo jiná poloumělecká povolání, pokud ale máte v náplni práce jednat s lidmi (PR, marketing, management, obchodníci...) je slušné oblečení (oblek, kostýmek) naprostou nezbytností. (Pokud nevěříte, měli jste se dívat na jeden z minulých dílů Ally McBealové, kde byli zaměstnanci DTP vyhozeni proto, že nevypadali reprezentativně. Zvlášť banky, státní správa a velké zahraniční firmy jsou, co se týče oblékání, velmi striktní: zakázány jsou krátké sukně, výrazné špetky, barevné vlasy, muži musí mít oblek se světlou košilí a kravatou...)Pokud vaše firma žádné speciální požadavky na oblékání nemá, neznamená to automaticky svolení obléci na sebe cokoliv. Představte si, že jdete na pracovní schůzku v kostýmku, v elegantních botách a s kabelkou. Jak se budete cítit, jak budete mluvit, jak asi zapůsobíte na svůj protějšek?A teď varianta: seprané džíny, flanelová košile, svetr kolem pasu, pohorky a velká krosna s věcmi na víkendovou pařbu na chatě. Přesvědčili byste v tomto oblečení, že zrovna vaší firmě má zadat zakázku (nebo že má vůbec s vámi ztrácet čas)? Zavolá svým podřízeným, aby s vámi dohodli podrobnosti kontraktu, ochranku budovy nebo odvšivovací stanici?Pravidlo čtvrté:Vyjasněte si své povinnostiČím přesněji budete vědět, co máte dělat, tím více chyb neuděláte. I jednoduchá administrativní práce v sobě může skrývat nástrahy. Když vás zaučuje zaměstnanec podniku, některé věci prostě neřekne, protože je nepovažuje za důležité. Nebo si vůbec neuvědomuje, že by někdo mohl podobnou trivialitu nevědět. Organizační slepota – tak tomuto úkazu říkají psychologovéPtejte se, ptejte se, ptejte se.Dohodněte se na pravidelné týdenním hodnocení, buďto ústním nebo posílaném mailem. Není nad zpětnou vazbu, což doceníte v momentě, kdy vám nikdo nic neřekne a vy nedokážete odhadnout, zda jsou zaměstnavatelé s vámi spokojení nebo se vás chystají za týden vyrazit.Pravidlo páté:PracujteVšechny dobré rady končí v momentě, kdy máte začít skutečně vykovávat nějakou činnost. To je skutečně jen na vás. 

Pokračovat na článek


Proč to mají holky těžké

Čítanka užitečných nářků pro každodenní použití.Motto:My holky to holt nemáme snadné! Kdo má těm chlapům rozumět?* slušní chlapi jsou oškliví* dobře vypadající chlapi nejsou slušní* slušní a dobře vypadající chlapi jsou homosexuálové* dobře vypadající, slušní a heterosexuální chlapi jsou ženatí* ne zvlášť dobře vypadající, ale slušní chlapi nemají peníze* chlapi, kteří mají peníze, věří, že jdeme jen po jejich penězích* dobře vypadající chlapi, kteří nejsou zvlášť slušní, ale jsou téměř heterosexuální, nás nepovažují za dostatečně hezké* ti, kteří nás považují za pohledné, jsou téměř slušní a mají nějaké peníze, jsou zbabělci* ti, kteří vypadají celkem dobře, jsou celkem slušní a mají něco málo peněz, jsou příliš nesmělí a NIKDY NEPŘEVEZMOU INICIATIVU!!!* ti, kteří nikdy nepřevezmou iniciativu, ztratí okamžitě zájem, pokud ji převezmeme myTakže kdo jim má rozumět?* když jsi k nim něžná ... jsi směšná* nebo ...... necitlivá* když se pro ne nezkrášluješ ... opustí tě* když tak činíš ...... je to jen proto, ze chceš flirtovat s někým jiným* když nepracuješ..... jsi prostě žena v domácnosti* když pracuješ (a bůh chraň - dokonce i vyděláš víc než oni) .... jsou vzteklí* když neustale platí .... je to vykořisťování* když zaplatíš ty .... cítí se ponížení* když se s nim vyspíš .... jsi bláznivá coura* když se s nim nevyspíš .... nemiluješ ho* když jsou povýšeni ..... je to díky jejich schopnostem a pracovním výkonům* když jsi povýšena ty ..... je to proto, že spíš se šéfem* když se ohlížejí za jinými ženami ..... je to jejich přirozenost* když se my podíváme na jiného chlapa ..... jsme nevěrné* když si vyjdeme s chudákem bez peněz ..... jsme hloupé* když si vyjdeme s milionářem ...... je to sice zajímavé, ale jdeme tak jako tak jen po penězích* pokud oni ještě ve 30 nejsou ženatí ..... jsou to po svobodě toužící mladíci* pokud my nejsme ve 30 vdané ..... už nám ujel vlak* když jsme špatně naložené ..... jsme neurotické* když oni jsou špatně naložení..... Chudáčci malí!!! Vůbec je nechápeme!* když my jsme protivné ........ dostaneme košem* když jsme pohledné a inteligentní .... mají o nás strach* pokud nám zahýbají a my s nimi přesto zůstáváme ....... nemůžeme už být hloupější* pokud nám zahýbají a my se s nimi rozejdeme ..... jsme netolerantní* pokud se zamilují do nějaké jiné .... je to tím, že doma se jim nedostává všeho, co potřebují* pokud se zamilujeme my ....... No, to jsme pěkné děvky!* pokud jsou nesnesitelní ...... pochop, měli těžký den* pokud jsme nesnesitelné my ..... máme zrovna svoje dny* pokud se kolem nich neustále neskáče, nemají něco dobrého k jídlu, nemají čisté oblečení a doma není pořádek - pak jsme k ničemu* a pokud pro ně všechno uděláme ...... opustí nás kvůli jiné 

Pokračovat na článek


Jste skutečně vegetariány?

Vegetariánem se člověk stává z důvodů náboženských, etických či zdravotních, které se mohou (jako v případě autora těchto řádek) různě prolínat a prostupovat. Fakt, že ne všechno, co je obecně za bezmasé považováno nebo dokonce i deklarováno, je skutečně bezmasé, je znám poměrně malému okruhu lidí. Nebude proto na škodu si všimnout těchto věcí poněkud blíže, aby ten, kdo maso či podobné produkty (tuky, kosti, kůži ad.) požívat nechce, tak ani z nevědomosti nemusel činit nebo se o to alespoň mohl podle svého nejlepšího svědomí snažit.Mimochodem: fakt, že se něco nachází tam, kde by se to nacházet nemělo, platí i pro jiné potraviny či látky: lepek, laktóza, kakao, cukr a mnohé další. V případě závažnějších zdravotních důvodů k nekonzumaci toho či onoho se po požití příslušného produktu mohou projevit negativní důsledky, někdy třeba i hodně výrazné. Poněkud deprimující je, že všechno prostě ohlídat nejde. Ilustrativní je např. fakt, že bezlepkové pečivo je často vyráběno na strojích, které střídavě zpracovávají i běžnou produkci, takže v určitém množství bezlepkového pečiva prostě lepek je…Složení výrobku uváděné na obalu nelze brát bohužel úplně vážně, v našich podmínkách navíc často buď zcela chybí nebo je neúplné či příliš obecné (např. údaje typu “přírodní” nebo “přírodně identické barvivo” či “konzervační látky”). A opravdu věrohodných informací o škodlivosti či skutečném složení toho kterého výrobku není stále dostatek.Takovéto údaje (většinou s tajemným odérem čehosi zakázaného a tedy vlastně trestného) před rokem 1989 zpravidla obíhaly samizdatovou formou jako tzv. cirkuláty a nutno říci, že pokud v nich vůbec o vegetariánství byla řeč, tak spíše v pozitivní rovině, tj. co jíst, případně ještě kde to pořídit. Tyto důvody postupně padly konstituováním trhu s širokým sortimentem různých sojových, pšeničných a nejrůznějších dalších produktů a důležitých potravních doplňků.Po určité stagnaci v první polovině devadesátých let nabraly po masovějším zavedení e-mailu cirkuláty (a to nejenom potravní) druhý dech. A tentokrát už některé obsahovaly velmi zajímavé příspěvky k tématu. Problémem je v případě takto získaných informací hlavně nesnadná ověřitelnost některých sdělení či údajů a stejně nesnadné rozlišování mezi seriózní informací, lidovou tvořivostí, legrací či ještě něčím dalším (např. špatným překladem z kvalitního zahraničního materiálu).Problému s tzv. éčky, tj. přídatnými potravinářskými látkami - několik různě kvalitních cirkulátů na toto téma je šířeno i po mailu -, se věnuje nedávno vydaná kniha Dr. Terezy Vrbové Víme, co jíme aneb průvodce éčky v potravinách (vydalo nakladatelství EcoHouse v roce 2001 - není jistě bez zajímavosti, že v seznamu použité literatury v ní figuruje jediná česká publikace) a která rozhodně stojí za zakoupení.Zajímavé pasáže lze najít i v knize německých autorů Udo Pollmera a Brigitte Schmelzer-Sandtnerové Šokující pravda o potravinách (Fontána 2001), která je zaměřena na škodlivé látky v potravinách a celkové, pro spotřebitele nepříliš optimistické, směřování potravinářského průmyslu.Následný výčet úskalí některých “bezmasých” potravin pochází z různých zdrojů: zmíněných publikací (zvláště první z nich), tištěných i mailových cirkulátů, nejrůznějších letáčků a v neposlední řadě i osobních rozhovorů a zkušeností. Na většinu uvedených informací jsem narazil v různých podobách opakovaně, přesto se za jakoukoliv případnou nepřesnost omlouvám a rád se nechám poučit.Syřidla nutná k výrobě sýrů (údajně i ovčích a kozích) se vyrábějí ze žaludků novorozených telat, tzv. vegetariánské sýry (syřidlo pro jejich výrobu se vyrábí většinou z plísně) jsou u nás takřka úplně neznámé, a to i ve specializovaných obchodech.Želatina se vyrábí z kostí, kůže a pojivové tkáně - pouze namátkou se používá na dorty, jako nosná látka pro řadu potravních doplňků (lecitin, beta karoten ad.), jako základ mnoha cukrovinek včetně populárních medvídků, ale také do jogurtů, a to i do bílých (což je někdy dokonce i uvedeno na obalu), zmrzlin či některých dietních mléčných výrobků.Éčka, neboli přídatné potravinářské látky, která jsou (stoprocentně nebo alespoň jednou z možných výrobních metod) vyráběna z živých tvorů, lze rozdělit do tří skupin:Látky, které je u nás možno přidávat do naprosté většiny potravin: E 470, E 471, E 472 a-f, E 473, E 474, E 475, E 476, E 477, E 580, E 630, E 631, E 632, E 633, E 634, E 635, E 640, E 1100 (enzymy, které se získávají ze slinivek prasat a hovězího dobytka, v ČR není od roku 1997 považováno za přídatnou látku), E 1518.Látky, které se používají do konkrétních skupin potravinářských výrobků či jednotlivých potravin: E 120, E 304, E 422, E 432, E 433, E 434. E 435, E 436, E 442, E 479 b, E 481, E 482, E 483, E 491, E 492, E 493, E 494, E 495.Látky v České republice zakázané (legislativa v této oblasti se však neustále mění, takže se mohou snadno přehoupnout do jedné z předchozích kategorií, navíc na ně lze narazit v zahraničí): E 430, E 431, E 478, E 642, E 920.Z tohoto výčtu lze pro ilustraci uvést jako příklad konkrétních látek pocházejících výhradně z živých tvorů třeba E 120 - přírodní červené barvivo vyráběné z vysušených těl samiček hmyzu Dactylopius coccus, které se přidává do cukrovinek, zmrzlin, instantních polévek a nejrůznějších nápojů - nebo E 635 vyráběné ze zvířecího masa. To lze najít např. v sojové omáčce od Vitany…Dalším úskalím pro vegetariány jsou nejrůznější veřejné “stravovny”. Rozdíl mezi Prahou, kam přece jen pravidelně zavítávávají cizinci, kteří vehementně vyžadují skutečně vegetariánskou (či dokonce veganskou) krmi, a menšími městy či vesnicemi je stále dosti velký a leckdy jako by se spíš prohluboval. Dodnes se vám třeba může stát, že si, zvláště na venkově, dáte např. míchaná vejce na cibulce (s radostí, že i zde už je možno si objednat inzerované teplé “bezmasé” jídlo a nežmoulat tatranku), a něco jakoby nebylo úplně v pořádku. Inu – sádlo…Poměrně častá je také varianta, které soukromě říkám útlocitný kuchař. Jako bezmasé jídlo je na jídelním lístku inzerován obalovaný sýr - nejčastěji jsem následující situaci zažil s hermelínem. Při konzumaci ovšem zjistíte, že ten dobrý muž k němu přidává (a to rafinovaně, pod obal) plátek šunkového salámu...(Kuriózní je i situace, kdy v kolonce "bezmasá jídla" naleznete: čočka s párkem nebo smažený eidam se šunkou..., pozn. editorky.)Je ztrátou času pátrat po složení různých lahůdkových salátů, o nichž prodávající často – možná raději - nevědí vůbec nic, což jim ovšem nebrání je v případě potřeby, tj. příslušného zákazníka, vydávat za zaručeně bezmasé a následný poukaz na majonézou obalené nenápadné proužky nejrozličnějších salámů různým způsobem bagatelizovat. V zásadě totéž se dá říct i o mnoha “bezmasých” polévkách… 

Pokračovat na článek


Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?

“Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?”Tuto otázku si v duchu kladu pokaždé, když své přítelkyni oznámím, že odcházím do kina s kamarádkou. Podívá se na mně podezíravě a občas pronese nějakou sarkastickou poznámku typu: “Taky jsem vždycky eufemisticky říkala kamarádi... místo milenci.” nebo “Doufám, že nejdete na horor, aby se k tobě ve strachu netiskla. Nebo na něco romantického.”Docela její postoj chápu. Když jsem se dozvěděl, že jede sama jediná (!) holka na výlet s pěti (!) kluky, taky jsem ji pouštěl s těžkým srdcem a celý víkend jsem si představoval ty nejkatastrofičtější scénáře.Je to celkem pochopitelné: za kamarádky si samozřejmě vybírám dívky sympatické, chytré, zábavné a zajímavé... a často také ty, které mne přitahují. Nebudu se přece vídat s antipatickými, hloupými a nudnými děvčaty. Zdálo by se logické, že stejná kritéria při svém výběru kamarádů uplatňují i dívky.Když jsem se vyptával své přítelkyně, celkem pochopitelně zapřela, že by kamarády vybírala podle toho, zda ji přitahují. “Ty jsi jediný, kdo se mi líbí, vždyť to dobře víš...” zašeptala a podívala se mi upřímným pohledem číslo 3., kterému pracovně říkám milosrdná lež: nebudu přece tak hnusná, abych ti říkala pravdu.Má kamarádka (ano, jenom kamarádka J ) byla daleko sdílnější: “Jasně, že se radši vídám s klukama, kteří se mi líbí. Takové to nevyslovené napětí má něco do sebe. Navíc když si ho oba uvědomují... Ty pohledy a vědoucí úsměvy. Když se omylem dotknete, když vás dav v autobusu namáčkne k sobě, když se líbáte na přivítanou a rozloučenou. Jo, to jsem jednou měla takového kamaráda, kterého když jsem uviděla, tak se mi bez legrace podlamovaly nohy. No a s ním jsme si často povídali v posteli.””V posteli? Ty si s kamarády povídáš v posteli?” snažil jsem se vyhnat s hlavy představy, jak si já a ona povídáme v posteli. Povídáme? V posteli? Povídáme?!?”Jasně, v posteli. Já jsem tomu říkala balancování na ostří nože. Nikdo mi to nevěří a když řeknu ´povídat si v posteli´, lidi se začnou smát, jako že je jim jasný, o co jde. Hloupost. V posteli a se zhasnutou lampou (ještě to tak, v duchu jsem úpěl) jsou k sobě lidi daleko upřímnější. To řekneš věci, který by tě ve dne, kdy tomu druhýmu vidíš do očí a do tváře, říct ani nenapadlo. Navíc nechat se někým obejmout (rychle jsem se napil studené vody), to chce naprostou důvěru. Takový vztah je úžasný. Nikdy mne napadaly tak kreativní věci, jako když jsem si s ním povídala v posteli.””Počkej, počkej... To je všechno pěkný, co říkáš, ale nechápu, jak můžeš ležet v posteli ve tmě s klukem, který tě přitahuje –“A to jsem ti neřekla, že jsme často byli ... ehm, mírně neoblečení, ve spodním prádle nebo noční košili... Nebo úplně neoblečení.”Na vysvětlenou: moje kamarádka je velmi přitažlivá dívka. Má v sobě něco živočišného, když se usměje a přimhouří oči, tak vypadá jako divoká šelma, tygřice, ocelot. Ale to by vlastně ve tmě nebylo vidět... Ale obávám se, že to, co z ní vyzařuje, by bylo cítit i pod peřinou.”Jak si to mohla vydržet? A jako to, proboha, mohl vydržet on? Předpokládám, že ses mu líbila, ne?””V tom je právě to kouzlo. Je to tak stimulující, jako by mnou projížděla elektřina. Prostě tu energii, kterou by člověk jinak spotřeboval na sex, věnuješ tomu povídání. Je to jako návrat do dětství, kdy jsi byl upřímný a čistý. Když nám umřel dědeček, tak jsem hrozně plakala a přišel bratranec, lehl si ke mně, objal mne a já byla teprve tak schopná usnout. Je to nevinný, ovšem ne naivně, ale rafinovaně nevinný, a něžný a moc příjemný.””A on byl asi jogín, ne? Slyšel jsem, že dokážou přejít přes žhavé uhlí, půl roku nejíst nebo levitovat. To by mohli zvládnout i ležet vedle tebe a neznásilnit tě... a možná by přitom byl schopen i rozumně konverzovat. Neměl by dostat nějaký diplom nebo by si mohl koupit tričko s nápisem Přežil jsem noc vedle sexbomby!” zapřemýšlel jsem se.”Blbost, byl to úplně normální kluk a samozřejmě, že jsem ho nenechala chladným. A on mne. Občas jsem měla co dělat, abych ho neznásilnila já,” podotkla s úsměvem.Kromě masochistických vztahů, ve kterých si tak libuje tato kamarádka, jsem objevil i další šílený typ kamarádství, který s oblibou pěstuje další kamarádka, studentka práv, proslulá ledová královna.”Je úžasný mít za kamaráda někoho, kdo tě vůbec, ale vůbec nepřitahuje. A když to je navíc i plešatý špekoun, tím lépe. Dává to takovou volnosti: nemusím se pěkně oblíkat, když se s ním vidím, nemusím se chovat ´jako žena´, můžu se s ním kamarádit stejně jako s kamarádkou. Ona ta myšlenka o školách rozdělených podle pohlaví není vůbec špatná. Kolik času jsem ve škole – od základní po doktorandské studium – strávila tím, že jsem dělala dojem na kluky...Nehrozí, že bych se opila a skončila s ním v posteli. Nehrozí, že bych se do něj pomalu zamilovala a pak se hrozně trápila. Jo, a když je navíc manuálně zručný, tak se dá dobře používat k různým opravám nebo mi z kamarádství vytahá dvě balení Mattonky do sedmého patra.””Hm, a není to náhodou využívání?”“A není využívání to, když ses se mnou sešel jen proto, abys ze mne tahal rozumy? Předpokládám, že jde o další tvůj vztahový článek, ne?”Zářivě jsem se usmál a objednal jí panáka.Další kamarádka rezolutně tvrdila, že ona svůj partnerský vztah chápe jako výlučný a jedinečný –jenom v něm má své místo erotika - a kamarádi jsou jenom kamarádi. Žádné nemravné myšlenky jí nenapadají, protože kamarádi jsou “o něčem úplně jiném”.Po dvou panácích ale přiznala, že v jedné (po další sklence vína se počet zvýšil na čtyři J ) slabé chvilce se kamarád stal také objektem erotického zájmu.”Já si prostě nemůžu pomoct. Víš, jak je to těžký, pořád vídat někoho, kdo se ti líbí, jak je hrozný se k němu chovat normálně, jako kamarádka... Samozřejmě že je nevěra špatná a tak vůbec, ale ono je to tak silný...” vzlykala.A co na to kluci?Můj nejlepší kamarád smutně vyslovil jedno jméno. Jana. Dlouhý, smutný příběh s tragikomickým koncem.Při prvním jejich setkání se do ní bláznivě zamiloval. A zamilovaný byl dva roky. Celé dva dlouhé roky se spolu kamarádila a ona Jana mu bezelstně vyprávěla o svém příteli. Nejdříve o tom, jak ho hrozně miluje, potom si začala stěžovat a nakonec mu plakala na ramenou, když se rozešli. Můj nejlepší kamarád ji něžně pohladil po vlasech a řekl, že se nemusí bát, že vždy bude s ní a pro ní.Pomalu se napřímila a studeně se na něj podívala.”Všechno zkazíš. Myslela jsem, jaký jsme dobrý kamarádi a ty teď přijdeš s tímhle... Tos nemohl říct dřív? Vysvětlila bych ti rovnou, že o tebe zájem nemám, a ušetřili bychom si tuhle frašku.”Načež se zvedla a ozvala se mu až za pár měsíců. Pořád ale z ní cítí odtažitost a chlad.”Víš, jak to bylo v básnících... ´Kamarád taky rád.´ Pod to bych se klidně podepsal,” zamrkal na mne další známý.”Hm, taková mírná přitažlivost v každém kamarádství asi bude. Ale já přece nejsem žádný zvíře, abych se vrhal na každou ženskou, která se mi líbí. Navíc od doby, co žiju se svojí přítelkyní, si nedokážu představit, že bych jí byl nevěrný,” svěřil se kamarád programátor.Co na to říct?Většina mých známých kamarádství s opačným pohlavím zvládá s bravurou (někteří ovšem velmi nestandardními způsoby). A co ti, kteří podléhají pokušení?Samozřejmě mně napadá spousta rad: kamarádit se s osobami opačného pohlaví a opačné sexuální orientace, vybírat si sexuálně inertní jedince; pokud vás přitahují, nebýt s nimi sami, nepít alkohol a nebrat drogy (zvláště extázi nebo kokain, ale i takovou marihuanu, “líbací drogu”, nedoporučuji), nehrát svlékací varianty různých společenských her, nelézt spolu do postele, nevěřit, že dodržíte rozhodnutí “Jenom si dáme jednu pěknou pusu a dost.”Vzhledem k tomu, že se lidstvo stále ještě nepřestěhovalo do kyberprostoru a dlí ve svých hříšných tělech, se asi těžko dá předpokládat, že vztahy mezi kamarády a kamarádkami budou nevinné a čisté. Není ale problém, který by se nedal vyřešit rozumnou domluvou, nejlépe na začátku kamarádství, co bude a hlavně, co nebude. Anebo silnou vůlí a studenou sprchou. 

Pokračovat na článek


Tři potěšení v jednom

Člověk je úžasně vynalézavý ve způsobech, jak trápit svou tělesnou schránku. Některým jedincům prostě jejich práce a následné večerní dlabání krekrů v magickém přísvitu obrazovky ke štěstí nestačí. Jednoduše se chtějí “zhuntovat". Ale jak? Nejlépe sportem. A ještě lépe tím, kde zapojí každý sval svého těla. Nejvhodnější pro tento účel se jeví desetiboj. No, to asi ne - každý nemá na zahradě sportovní stadion. Ale co takový triatlon? To je to pravé pro sportovní masochisty!Historie pekelného trojsportuPlavání, jízda na kole, běh. Samy o sobě příjemné regenerační činnosti. Ale zkuste si to: 3,8 km ve vodě, 180 km na kole a pak si zaběhněte maraton. Těžko chápat, že taková štreka někomu stojí za to, aby byl titulován “železný muž". Avšak od té doby, co Jan Řehula vyplaval, vyjel a vyběhal bronzovou olympijskou medaili, se triatlonová populace v Česku zdvojnásobila. Ne všichni se pochopitelně oddávají peklu nejdelší trati, ale musíme konstatovat: ano, asi jim to stojí za to. Nejenže existují soutěže profesionálů a seriály závodů pro amatéry, jako houby po dešti rostou závody v malých vesničkách dělané jen pro radost několika místních nadšenců.V červnu roku 1980 se do vln Hracholuské přehrady u Plzně vrhlo 120 borců, aby po dvou kilometrech vylezli, skočili na kolo a ujeli dvě stě kilometrů a následně se vydali na trať dvacetikilometrového běhu. Přítomní diváci si ťukali na čelo a lékaři varovně kmitali ukazováčky. Nicméně první český triatlon byl na světě.Američané tvrdí, že triatlon vynalezli oni, ale už ve Francii dvacátých let se objevuje závod, který bychom mohli nazvat triatlonem. Jen pořadí jednotlivých disciplín bylo zpřeházené. Pak se nad závody podobného druhu zavřela voda. Jejich čas měl nastat až o půl století později.Jestliže šedesátá léta znamenají éru swingu, pak ta následující jsou érou joggingu. Ano, triatlon reinkarnoval přes mikiny s nápisem I ´m jogging a úchylné bavlněné návleky na nohy. “V roce 1971 jsem se připojil k miliónům Američanů, které zachvátilo joggingové šílenství. Stále víc jsem byl znepokojen vzrůstajícím obvodem mého pasu a celkovou fyzickou ochablostí," píše Jack Johnstone na svých internetových stránkách. Tento muž objevil pro svět triatlon čtyři roky před tím, než se pořádal první ročník proslulého havajského Ironmana. Začátky byly vskutku pionýrské. V Johnstonově závodě bylo zpřeházené pořadí disciplín. Nejprve závodníci běželi deset kilometrů, z toho dva bez bot. Osm kilometrů jeli na kole, přičemž v propozicích k závodu byla napsána, dnes úsměvná, poznámka, že si každý musí přinést svůj bicykl. Na závěr zařadili pořadatelé pět set metrů plavání.PravidlaV současnosti jsou délky tratí i pořadí disciplín pevně stanoveny. (Triatlon se člení do čtyř kategorií: supersprint 0,2 - 3 - 1, sprint 0,5 - 25 - 5, olympijský triatlon 1,5 - 40 - 10, dlouhý triatlon 3,8 - 180 - 42, 195. Modifikace jsou povoleny.)V případě délek tratí to však platí jen na papíře. Jednoduše proto, že triatlon se odehrává pod širým nebem a tratě tudíž nelze přesně naměřit. Z tohoto důvodu se v tomto sportu nehraje na světový rekord, pouze na rekord jednotlivých závodů. Svou roli také hraje různá teplota vody a odlišné výškové profily tratí kola a běhu, které se pochopitelně liší závod od závodu. Plave se volným způsobem pouze v otevřené vodě, zakázané jsou koupaliště a bazény. (Pouze na jaře, kdy je voda venku příliš studená, plavou závodníci v bazénech.)Záleží na každé maličkostiPlavání v otevřené vodě je od toho v bazénu naprosto odlišné. V rybníce pochopitelně nejsou na dně vodící čáry, teplota může kolísat každých pár metrů, na hladině jsou vlny, závodník se nemůže odrážet od stěn. V bazénu má jednu dráhu pro sebe, ale v rybníce musí počítat s tím, že jej občas zasáhne soupeřova pata. V tom lepším případě mu soupeřův záběr vmete do úst zoufale lapajících po vzduchu pořádnou dávku vody. “Nepříjemné je také neustálé šmátrání rukama po vašich nohou od plavce, který plave za vámi. V triatlonu se to nedělá, protože takový plavec se vlastně veze ve vaší stopě a má to lehčí. Když je navíc tak neopatrný, že se vás neustále dotýká, ukazuje to na nezkušeného zajíce a nevychovaného spratka," nebere si servítky Emanuel Ruml, který se triatlonu věnuje již třetí rok.Nepříznivé podmínky kompenzují triatlonisté plaveckými neoprény. Ne nadarmo se jim říká vodní rytíři - v černých nebo stříbrných přiléhavých oděvech pokrývajících tělo od kotníků po zápěstí, koupacích čapkách a plaveckých brýlích připomínají rytíře v brnění. Triatlonové neoprény se od těch, které užívají potápěči, liší. Triatlonisté nejen potřebují, aby jim ve vodě nebyla zima, ale chtějí, aby dosahovali lepších časů. Plavecké neopreny nadnášejí a tělo plavce tak klade vodě menší odpor. Pro slabší plavce to znamená až dvacet uspořených vteřin na každých sto metrů. Při patnáctisetmetrové vzdálenosti to už dělá drahocenných pět minut.Nahnané vteřiny může ovšem borec lehce ztratit, sotva se vybelhá z vody. Čeká ho totiž svlékání celého toho zázraku. Diváci jsou někdy svědky “brutálních" scén, kdy závodník přišlápne jeden konec oděvu a za zuřivého sakrování z něj trhá druhou nohu. Obzvláště peprné jsou nadávky, když takovým neopatrným počínáním oblek natrhne. Právě přišel o několik tisíc korun. Ostřílení triatlonisté radí: neperte se nikdy se svým neopreném! Ne nadarmo se o převlékání tvrdí, že je to neoficiální čtvrtá disciplína.Nejhorší jsou změnyPo převlečení vzhůru na kolo! “Když jsem jel svůj první triatlon, myslel jsem, že z toho kola spadnu. Od plavání mě bolely všechny svaly na rukou, nemohl jsem se o ně vůbec opřít. Když jsem se pak přijel zpátky do depa a měl se rozeběhnout, myslel jsem, že mi nohy vrostly do země," vzpomíná triatlonista Jiří Novák. Přechod z plavání na kolo není pro tělo až tak náročný, protože se v obou disciplínách zapojují rozdílné svalové jednotky. Horší je to z kola na běh - svaly nohou jsou řádně prověřeny šlapáním a teď je čeká běžecká část. Zejména lýtka se někdy vzpouzejí pomyšlení na další několikakilometrovou námahu.Ve sprinttriatlonech i olympijských tratích je na kolech dovolena jízda v háku. Znamená to, že si jezdci mohou pomáhat tak, že jedou těsně za sebou. Jízda proti větru je pro prvního jezdce vysilující, proto jej po chvíli střídá druhý ze skupiny. V dlouhých triatlonech je jízda v háku zakázána a závodníci musí dodržovat desetimetrový odstup. Toto pravidlo hlídají mobilní rozhodčí na motocyklech.Kouzlo tohoto sportu tkví v tom, že ho může dělat opravdu každý, ale jen málokdo je v něm mistrem. V závodech není výjimkou, že padesátiletí veteráni porážejí o několik desítek let mladší soupeře. Tento sport je totiž velice náročný na správnou techniku. Umíte kraul, ale neuplavete souvisle více než tři sta metrů, protože špatně hospodaříte s dechem, děláte polovičaté záběry, příliš krčíte kolena, neponořujete hlavu, vaše tělo klade vodě velký odpor. Ani jízda na kole není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Nestačí jen výdrž, musíte umět šlapat “do kulata", srovnat se na kole, abyste měli co nejmenší odpor vzduchu, odvázat se ve sjezdech a v zatáčkách, rozvrhnout si síly ještě na třetí disciplínu. Nakonec s během to také není tak prosté. Správná práce rukou, technika došlapu, dvojitá práce kotníku... Na stránce www.triatlet.cz se dozvíte, že nedokážete ani správně dýchat. A to je výzva!Prožij sám sebeJe mnoho důvodů, proč dělat triatlon. Některé jsou těžko pochopitelné. Například moderátor České televize Stanislav Bartůšek říká, že při dlouhém triatlonu zažívá během těch deseti jedenácti hodin, co závod trvá, celý život. Jde o to, pokusit se zjistit, jak se chová tělo na pokraji úplného vyčerpání, což každý zažívá jiným způsobem. “Po dlouhém závodě vnímám skutečnost úplně jinak. Mám porušené barevné vidění, okolostojící lidi slyším jakoby mluvili ze studny, všechno se pohybuje pomalu nebo se tak vznáší a plave. Jako bych byl zfetovaný. Bolí mě každý sval, nemůžu ležet, stát, popadnout dech, ale tělo navyklé několikahodinovému pohybu si odmítá přiznat, že je konec, a chce ještě běžet dál. Mysl je zaplavená endorfiny a mě je strašně dobře, ačkoliv jsem k smrti unavený. Kdybych to měl nějak shrnout... Je to pohled na sebe sama z druhého břehu řeky," líčí své zážitky čtyřiadvacetiletý triatlet Marek Tuhý. “Na svém prvním železňákovi v Benešově jsem se na posledním kilometru rozbulel. Štěstím. Bylo to spíš takové kvíkání, protože mě hrozně píchalo pod žebry, ale slzičky se mi kutálely po tvářích jako hrášky. Byl to nepopsatelný pocit - dokončit," vysvětluje nevysvětlitelné další ironman Karel Štědrý.Pro některé závodníky dokonce znamenal jejich první triatlon jakousi formu terapie. “Na gymplu jsem měl příšernou profesorku na matematiku, která si na mě zasedla a čtyři roky mě tepala, jak mohla. Ještě tři roky po maturitě se mi o ní zdálo. Když jsem o několik let později jel triatlon, vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě děje. V hlavě mi cvakaly výpočty tangent a cotangent, jen to svištělo. Celý závod. Od té doby jsem v pohodě," vypráví Tomáš Povolný o trochu podivné formě očistce.K pocitu “prožití sebe sama" toho stačí málo. Plavky, kolo, běžecké boty a pár hodin tréninku. Nejdražší položku v závodním depu tvoří kolo. Nový závodní bicykl stojí od třiceti tisíc výš, ale na závodech jsou k vidění i stařičké Favority. Nový kvalitnější neoprén lze sehnat od osmi tisíc, ale na podzim po sezóně jsou k mání kousky za poloviční ceny. A stejně můžete plavat jen v plavkách. Za dobré běžecké boty utratíte kolem tří tisíc korun. Perfekcionisté investují mnohem více. Chcete-li se udržet v háku za Lancem Amstrongem, jak radí jistá firma, investujte do nákupu jejího kola za 185 000. Jestli ale nebudete mít natrénováno, nepomůže vám při závodě ani tento skvost.Kde si zatriatlonitNejvíce triatlonů se koná na Plzeňsku, kde měl tento sport premiéru. V Jižních Čechách se jezdí třináct závodů Jihočeského poháru, další hnízda triatlonových nadšenců jsou na Severní Moravě a v Severních Čechách. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 2.

2. Vznik a počátky fenoménu graffiti2.1. Vznik fenoménu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stoletíPočátky graffiti (pokud již nebudeme odkazovat na dřívější lidové formy psaní po zdech) jsou spojovány s New Yorkem přelomu 60. a 70. let 20. století. Za prvního autora graffiti bývá považován sedmnáctiletý chlapec řeckého původu, který koncem 60. let 20. století začal psát svou přezdívku Taki 183 po celém městě New York, především v metru. Díky němu se v roce 1971 se fenomén graffiti objevil poprvé i v médiích: noviny "New York Times", které se zajímaly o to, co tento vzkaz psaný na různých místech města znamená, přinesly s Takim 183 rozhovor. Článek nazvaný "Taki 183 Spawns Pen Pals" byl prvním článkem o tomto jevu a pravděpodobně se spolupodílel na jeho rozšíření, neboť ihned po jeho uveřejnění počet autorů graffiti výrazně vzrostl, kdy stovky mladých lidí začaly hledat sebevyjádření skrze "psaní" v prostorách metra.Graffiti se zpočátku objevovalo především v metru. "Systém metra byl nahlížen jako spojovací systém pro graffiti, způsob, jak mohli autoři graffiti ukázat svou práci veřejnosti, a především ostatním 'writerům'" (Dennant, 1997, str. 10). Ne všechny linky metra byly z hlediska autorů rovnocenné - ti nejlepší z nich, nazývaní "kings" (či "queens") se snažili mít svá díla na linkách 5 (Lexington Avenue Express) a 2, které procházejí velkou částí města a umožňují tak ukázat díla velkému počtu lidí. Při hodnocení linek záviselo i na typu vagónů, které po daných linkách jezdily, a na jejich povrchu. Graffiti se objevilo i na zdech a budovách, nejprve ve čtvrtích Brooklyn, Bronx a Harlem (Gabliková, 1995, str. 115), metro však tvůrcům poskytovalo velké výhody, se kterými nemohly zdi a budovy soupeřit. "Velká viditelnost, rozsáhlé potenciální publikum a spojení se stejně smýšlejícími dětmi v celém městě." (Chalfant & Prigoff, 1987, str. 8) Metro zároveň zahrnovalo pohyb a směr, což jsou vlastnosti, které zdi nemají. Specifika podzemního systému - nebezpečí tzv. "třetí koleje" (projíždějící vlak při práci na soupravách v depu) či možnost uvěznění apod. - přispívala ke slávě tvůrců graffiti. 2.2. Sociální původ a status autorů graffitiVznik graffiti byl podnícen i sociální situací v New Yorku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. New York v té době procházel významnou kulturně-sociální a politickou proměnou - jednalo se o období spojené s rozvojem politických hnutí (např. hnutí za práva afroameričanů, Černí panteři, hnutí za práva žen) a zároveň o období ovlivněné nezaměstnaností a změnou infrastruktury financování z federálních zdrojů. New York prodělal v sedmdesátých letech výrazné finanční problémy (v roce 1975 téměř zbankrotoval) a když prezident Ford vetoval finanční půjčku, kterou město New York žádalo od Kongresu, bylo třeba výrazně omezit sociální služby. To způsobilo problémy sociálně slabým občanům. (Dennant, 1997, str. 29)V počátcích fenoménu graffiti byla subkultura jeho tvůrců tvořena především portorikánskými mladíky - s jeho rozvojem se do graffiti postupně zapojovali chudí hispánci, černoši a následně i běloši. Graffiti „lákalo“ mladé lidi z různých sociálních vrstev - byli přitahováni nebezpečím a vzrušením, které práce v podzemí přinášela. Časem tedy přestalo platit, že by subkultura tvůrců graffiti byla, co se sociálního původu či barvy pleti týče, jednotná. Newyorský policista Kevin Hickey, který se na graffiti specializoval již od sedmdesátých let na otázku "jaké děti dělají graffiti" odpověděl: "Všechny typy dětí, které žijí v New Yorku. Od ultra bohatých po ultra chudé. Neexistuje žádná obecná klasifikace, typické je jen to, že newyorské děti začnou dělat graffiti, pokud k tomu mají příležitost a pokud je dělají jejich kamarádi." (Castleman, 1982, str. 67). Jeho kolega Lesnewski dodal: "Poznali jsme děti, co dělali graffiti, a jejich otcové byli profesory na Kolumbijské univerzitě, doktory, architekty. Některé z těchto dětí žili v drahých domech či apartmánech a jiné v ghettu, kde neměli co do úst. Neexistuje žádná generalizace." (Castleman, 1982, str. 67) Často uváděný předpoklad, že se jednalo (či jedná) o děti z rodin, které jsou chudé, či které nemohou svým dětem poskytnout odpovídající „estetickou výchovu“.Přesto zde jedno rozlišení existovalo: subkultura autorů graffiti (obdobně jako celá subkultura hip hopu) byla tvořena a ovládána především muži, ačkoli se již od počátku jevu na tvorbě graffiti podílel určitý, byť poměrně malý počet žen. Na druhou stranu ty ženy, kterým se podařilo prorazit (Barbara 62, Eva 62, Lady Pink, Charmin, Stoney, Lizzie, Lady Heart a další), měly velký vliv. Barbara 62 a Eva 62 patřily mezi úplně první tvůrce - začaly pracovat už ve stejné době jako legendární Taki 183, Charmin se zase "proslavila" tím, že jako první umístila svůj „tag“ na Sochu Svobody. Mnoho dívek navíc v počátcích raději používalo mužská jména: autoři-muži na ně pohlíželi s despektem, mužské jméno tedy bylo možností, jak získat slávu a uznání dřív, než se uplatní stereotypní nahlížení na jejich díla. Muži se často bránili před nařčeními z „diskriminace žen“ vyrčením obav z nebezpečí při práci v metru a pocitem spoluzodpovědnosti za dívky. Kathy 161 proto byla jednou z mála žen, které v podzemí pracovaly, ostatní ženy tvořily spíš na ulicích, hřištích nebo uvnitř souprav. Často však byly dívky z "crews" vyloučeny ze zcela jiných důvodů. Stoney a Charmin byly přizvány organizací United Graffiti Artists (UGA) ke spolupráci. Stoney, předtím členka graffiti gangu "Ex-Vandals", však v UGA nevydržela dlouho. Příčinu, proč se tomu tak stalo, popisuje další člen UGA Bama: "Byla dobrá. Hugo [Hugo Martinez, zakladatel United Graffiti Artists] ji ale viděl jako hrozbu pro ega ostatních kluků, protože její věci byly hodně dobrý. Takhle k tomu přistupovali ti kluci, kteří nebyli tak dobří, ale zase byli důležitými členy skupiny. Tak si vymysleli, že by bylo dobrý se jí zbavit, a nakonec se jí zbavili." (Dennant, 1997, str. 45) Ženy, které se snažily být brány vážně, proto musely být alespoň o krok napřed před ostatními tvůrci graffiti a musely mnohem víc dokazovat své schopnosti.Vývoj graffiti se od svých počátků prolínal s vývojem hip hopu, hudebního směru, který se v newyorském Bronxu objevil v 70. letech 20. století (do povědomí širší veřejnosti se dostal díky písni "Rappers Delight" od skupiny The Sugar Hill Gang). Graffiti se postupně stalo součástí hiphopové kultury, společně s rapovou hudbou, DJ-ováním (mixováním hudby z vinylových desek) a breakdance. Hip hop se vyvinul v "undergroundovou" subkulturu s uměleckou formou, hodnotovým systémem a vlastním jazykem. Hip hop se objevil i ve filmech, které se zabývaly graffiti (např. "Wildstyle") či dokumentu "Style Wars". Graffiti se propojilo s hip hopem různými způsoby - autoři graffiti často rapovali, produkovali desky, někteří se prosadili jako DJ-ové. Rapeři často nosili bundy zdobené graffiti, naopak graffiti umělci vytvářeli pozadí pro vystoupení hiphopových skupin. 2.3. Rozvoj forem a stylůJakmile se graffiti začalo věnovat více mladých lidí, došlo k rozvoji základních forem a stylů - tvůrci se snažili vytvořit si svůj vlastní styl okamžitě rozlišitelný od stylu ostatních.Během krátké doby byly vytvořeno 7 základních forem graffiti - ačkoli vzniklo více než sto různých stylů, tyto formy, charakterizované svým umístěním, velikostí a svou "spletitostí", zůstávají stále stejné.Jako původní a nejjednodušší forma graffiti se objevil "tag" - přezdívka autora, pseudonymní podpis. V počátcích autoři graffiti využívali často ve svých přezdívkách obdobně jako Taki 183 číslo ulice, ze které pocházeli - např. Frank 207, Joe 136, Barbara 62. Co se týče přezdívek, někteří tvůrci je vytvářeli podle různých oblíbených věcí – značky auta, typu písma, čísla linky metra. Hispánští autoři často využívali přezdívky ve španělštině - např. Mico, Mono (obojí slangové výrazy pro opici), Chino Malo (neboli „zlý Číňan“). Někteří autoři měli více „přezdívek“ – například pro používání různých stylů či pro označení „vývojového postupu“ v tvorbě. Jiní tvůrci zase využívali mnohoznačná jména, která se dala vykládat různým způsobem (např. „Noc“ jako zkratka od „nocturnal“, „knocking“ apod.). Užívání více jmen či jejich variací je ostatně běžné v celé hiphopové kultuře (příkladem může být i hiphopový producent a rapper Sean Combs - neboli Puff Daddy, Puffy či P. Diddy - vystupující v každé oblasti své činnosti pod jiným jménem). Takováto „práce“ s více jmény, navíc jmény „tajnými“ pro širší veřejnost, byla ostatně typické pro potomky černých otroků dovezených do USA ze západní Afriky.Mezi faktory, které přispěly k rozšíření přezdívek patřila samozřejmě i snaha uchránit se od možného postihu, ať již se strany oficiálních autorit, tak rodiny, ovšem i výše uvedený důvod mohl mít a ohledem na to, že mnozí z tvůrců graffiti totiž byli potomci imigrantů z Karibiku či z jihu USA (tedy černých otroků ze Západní Afriky), své opodstatnění. Antropologové zkoumající jména těchto přistěhovalců byli po dlouhou dobu překvapeni obrovským počtem jmen, které si tito obyvatelé dávali. Někteří z nich začali tento jev spojovat se zemí jejich původu. Například na Surinamu mají muži vždy tři jména – jedno pro cizince, který nemá šanci zjistit, pod jakým jménem daný člověk žije ve své vesnici, druhé pro obyvatele vesnice a třetí pouze pro blízkou rodinu (toto jméno dostal při svém narození a dozvědět se jej směl jen nejužší rodinný kruh). Obdobný zvyk platí i v severní Nigérii – zde se dítě ihned po narození, kdy mu jej zašeptá matka, „dozví“ své pravé jméno, ovšem své „veřejné jméno“ získá až na slavnosti sedmý den po narození. Během svého dospívání navíc dítě dostane další jména vystihující jeho povahu či schopnosti. Podle mnoha lidí ze západní Afriky se vyřčené slovo rovná životní síle. Obsahuje sílu, která dodává život všem věcem. Slovo je „voda, semeno a krev v jednom“. Ačkoli potomci afrických otroků přejali jazyk svých otrokářů, tyto tradice přetrvaly. Touha po vlastním jméně (tedy ne tom, které přidělil americký otrokář) či bolest nad ztrátou jména se ostatně projevuje i v některých spirituálech. Dávání více jmen tak bylo i způsobem, jak si tajně uchovat to své vlastní. Ta se tak tajně dědila z generace na generaci. Podle některých autorů jde tedy v případě užívání přezdívek v graffiti, respektive hiphopové subkultuře o pokračování této tradice. (Miller, in Vandalised Names: The Search for a Title, Race and Class, 1/1991). Tento možný význam ale měla pojmenovávaní jen v počátcích graffiti a téměř výhradně v USA – s rozšířením mezi bílé obyvatelstvo i do jiných zemí se vymýšlení i měnění jmen staly zábavou řídící se původními vzory, stejně jako pojmenovávání v rámci celé hiphopové komunity.S rozvojem graffiti došlo i k mnoha technickým inovacím, které umožnily vytvoření rozsáhlejších děl, nazývaných "pieces" (zkratka z masterpiece) a dále rozlišovaných podle svého umístění a rozsáhlosti. Nejsnadnějším způsobem, jak vytvořit "piece", je "throw-up" - rozvinutější tag, obvykle rychle nastříkaný sprejem na zeď či povrch vagónu. Obvykle se skládá ze 2-3 "bublinových" písmen jména tvůrce a je vytvořen ze dvou barev - jedna je využita na obrys a druhá na vyplnění. Za autora prvního "masterpiece" je často považován Super Kool 223 (Dennant, 1997, str. 13), který jej vytvořil v roce 1972, k čemuž mu pomohla jím samým vynalezená technologie "fat cap" - zjistil, že docílí rychlého a plynulého pokrytí velké plochy, pokud na plechovku spreje nasadí trysku od holící pěny.Díla umístěná na vagónu metra se rozlišují na "end to end" (zasahuje od jednoho konce vagónu ke druhému, ale nepokrývá jej celý), "top to bottom" (pokrývá vagón od střechy k podvozku) a dále na "whole cars" - pokrývá celý vagón, jedná se o "end to end" a "top to bottom" zároveň (včetně oken). První "whole car" vytvořil v roce 1973 Flint 707, přičemž bylo zajímavé i to, že se jednalo o prostorové dílo (o "3-D piece"). Tato práce je velmi náročná (nejen co do plochy k pokrytí) a podílí se na ní proto celá skupina ("crew"). Práce je mezi její členy rozdělena podle schopností a talentu a podle hierarchie mezi nimi. Design (tvar a barvy) je naplánován dopředu v náčrtníku tvůrce neboli"sketchbook". Ti autoři, kteří se podařilo vytvořit díla přes celý vagón, byli ostatními respektováni, především pokud mělo dílo i dobrý styl. Do poloviny sedmdesátých let díla na vagónech obsahovala karikatury, vzkazy, scénky či postavy z komiksů. (Dennant, 1997, str. 14)"Whole car" byl po dlouhou dobu považován za nejvyšší možnou formu graffiti. Cain, Mad 103 a Flame One však 4. 7. 1976 dokázali svým dílem pokrýt celou soupravu a vytvořili tak první "whole train", nazvaný Freedom Train. Freedom Train sestával z jedenácti pokrytých vagónů a hlavním jeho námětem byla americká vlajka. Freedom Train byl ovšem ihned vyřazen z provozu a po zdokumentování dopravní policií byl již druhý den přestříkán. Druhý "whole train" nazvaný Christmas Train vytvořili během dvou prosincových nocí v roce 1977 členové slavné "crew" The Fabulous Five - Lee, Mono, Doc a Slave. Na vlaku byly především vánoční motivy - Santa Claus, padající sněhové vločky a velký nápis "Veselé Vánoce, New Yorku!" Lee popisuje reakci veřejnosti na "Christmas Train" takto: "...Všichni writeři tam byli a já jsem věděl, že to byl šok pro všechny ty Wall Street Journals v jejich klasických oblecích. Viděli ten 'whole train' a všichni si říkali něco jako 'sakra!' ...Pravděpodobně si mysleli, že město zaplatilo nějaké muralisty, aby to vytvořili." (Castleman, 1982, str.10 - 12) Vytvoření prací zasahujících celý vlak (celou soupravu) však bylo velmi vzácné, cílem tvůrců se proto stalo především pokrytí 2 vagónů (tzv. "worms").Obdobný rozvoj jako při objevování nových "forem" graffiti nastal i v oblasti využívaných stylů. Některé newyorské čtvrti vytvořily své vlastní, takže bylo možné podle díla snadno rozeznat, z jaké čtvrti autor pochází. Jiní tvůrci se naopak snažili vytvořit svůj vlastní, ojedinělý styl. Tak jako Super Kool 223 je považován za autora prvního "masterpiece", Phase II vytvořil jako první styl "bubble letters" (bublinové písmo - obr. vpravo). Na toto písmo vytvořil mnoho variací, kterým dával různá jména.Phase II je také považován za prvního umělce, který použil tzv. wildstyle ("divoký styl", pro nezasvěceného téměř nečitelná, do sebe zapojená písmena - obr. vlevo). Mezi další styly patří 3-D prostorové písmo, stínování a míšení barev, písma ovlivněná gotikou či počítačovými písmy. Kritičnost k práci ostatních autorů (při hodnocení záleží na originalitě, tvaru písma, ostrosti ohraničující linky a plynulosti vystříkání díla) přispěla k rozvoji graffiti.  2.4. Vznik organizovaných skupinJakmile se graffiti rozšířilo po celém New Yorku, jeho tvůrci se začali spojovat do gangů a skupin - tzv. "crews". V roce 1971 vznikly i "graffiti gangy" - "Vanguards", "The Last Survivors" a "The Ex(perienced)-Vandals". Po zániku Ex-Vandals začalo vznikat mnoho skupin ("crews"), které byly více neformální - někteří tvůrci často patřili do více skupin. Nejznámější a nejvíce respektovanou byla "The Fabulous Five" sdružující nejtalentovanější autory z města a dále "Wanted", kteří měli do poloviny sedmdesátých let největší počet členů. Mezi další významné skupiny tehdejší doby patřili ještě: "The Nation's Top", "Crazy Inside Artists", "United Artists", "The Independent Writers" a "Rolling Thunder Writers". 2.5. Represivní opatření a následné změny na scéně graffitiPostupem času začalo ke konci 70. let 20. století graffiti pronikat do galerií, na druhou stranu veřejnost, média, zástupci města New York, Metropolitan Transit Authority (organizace odpovědná za provoz newyorského metra, dále MTA) a newyorské dopravní policie se začali zabývat otázkou, zda lze graffiti kontrolovat: byl hledán způsob, jak je tento jev možné "potřít", či alespoň omezit. Tento fenomén byl považován za znak úpadku města, za jev, který veřejnost obtěžuje a stísňuje, a za porušení zákona, které vede k porušování mnohem závažnějšímu.Městští úředníci, představitelé MTA a dopravní policie se proti graffiti snažili nasadit všechny prostředky. Odstavené a vyčištěné vlaky byly opět přemalovány, bylo zaměstnáno více čističů metra, laboratoře byly pověřeny úkolem vymyslet účinný čisticí přípravek. To se ovšem povedlo až po několika letech. Nový čisticí systém podobný obří čističce na auta, který stál 400 000 dollarů, využíval velmi silnou chemikálii ("the buff"), autory graffiti nazývanou "the orange crust" (podle defoliantu Agent Orange používaného za války ve Vietnamu). Tento systém měl být konečným řešením, objevily se však nečekané problémy: škola sousedící s čističkou musela být uzavřena kvůli dýchacím problémům dětí, pracovníci metra trpěli zdravotními problémy, vlaky podléhaly korozi, toxické chemikálie navíc znečistily město, neboť byly používány bez ohledu na okolí. Navíc ani tato chemikálie nebyla všemocná - na starých vlacích s hladkým povrchem stále zůstávaly rozmazané skvrny. (Dennant, 1997, str. 40)V rámci "boje" proti graffiti se snažili pomoci i výrobci sprejů - začaly být vyráběny spreje, na které nešla nasadit tryska z pěn na holení, "fat cap", takže tvůrci nemohli pokrýt větší místo rychle (tato změnu ale pozbyla své účinnosti díky novým výrobcům, kteří zareagovali na nové možnosti trhu a začali prodávat speciální trysky). V roce 1974 byla založena speciální jednotka pro boj s graffiti sestávající z deseti policistů v přestrojení. Prozkoumáním a srovnáním vzorků dokázali rozpoznat práci jednotlivého autora, i když změnil jméno. Jejich archiv obsahoval okolo 3000 fotografií. Činnost policie byla občas vnímána jako kontroverzní (především v souvislosti s případem Michaela Stewarta, údajného tvůrce graffiti, který byl policií roku 1972 zabit.)Nová opatření, jak graffiti zastavit, navrhovali i starostové města New Yorku. Starosta Lindsay navrhl vlastní program - každého, kdo by byl spatřen s otevřeným sprejem u veřejné budovy, pokutovat a uvěznit, registrovat prodejce sprejů na policii (prodejci by navíc byli povinni zachovávat jména a adresy všech, kteří si kupují toto zboží). Starosta Koch vyhlásil v roce 1981 "nový program" proti graffiti, který zahrnoval ostnaté ploty a výcvik hlídacích psů, kteří měli proti tvůrcům zasahovat ve vozových depech. (Gabliková, 1995, str. 114) Program se ukázal jako účinný, takže byl rychle zaveden po celém městě. Bloodtea, jeden z autorů graffiti, tuto snahu komentoval takto: "Celá ta jejich snaha vede k tomu, že se graffiti přesouvá z venku dovnitř souprav. Je to právě vnitřní graffiti, tagy, co lidé nemají rádi. Všechno starostovo úsilí vede k tomu zbavit se vnějších 'pieců', které má veřejnost ráda, velkých barevných 'pieců'." (Castleman, 1982, str. 147)Ve stejném roce, kdy starosta Koch zavedl nová opatření, Zephyr, Ali a další tvůrci napsali MTA dopis, ve kterém žádali o možnost nastříkat soupravu. Jejich cílem bylo, aby veřejnost měla možnost sama vyjádřit své reakce na graffiti. Předseda MTA Ravitch jejich žádost zamítl: "Mám povinnost respektovat práva veřejnosti a oni všichni nenávidí graffiti." (Castleman, 1982, str. 177)Proti graffiti byla zahájena i mediální kampaň se sloganem "Make Your Mark In Society, Not On It". Veřejnost byla vyzvána, aby se zúčastnila "anti-graffiti dne" (hromadného čištění města) a oznamovala autory graffiti. Ve stejné době byl stažen z uveřejnění celostránkový inzerát v časopise Village Voice na nové album Lou Reeda, na němž byl muž stříkající sprejem Reedovo jméno na vagón. Některá americká města vsadila na skupiny dobrovolníků, jež díla graffiti odstraňují, a zároveň na možnost autory graffiti za příslušnou finanční částku udat.Po roce 1988 prošla pod vlivem represivních opatření subkultura graffiti transformací - graffiti se usídlilo především na ulicích, zdech domů a ve vnitřních prostorách metra. Většina vlaků je však vyčištěna dříve, než mohou být kýmkoli spatřeny.Graffiti již nebylo tak viditelné, jako když bývalo umístěno na soupravách metra, vagóny ale byly pokrývány stále. V roce 1991 MTA ohlásila zvýšený počet graffiti na soupravách, následkem čehož byla obnovena skupina zabývající se tím, jak problém graffiti vyřešit. Metro však dnes již nebylo způsobem "zviditelnění" - jakmile byla souprava pokryta graffiti, byla okamžitě stažena z provozu a vyčištěna dříve, než ji mohl kdokoli spatřit. Toto čištění vedlo k tomu, že v USA, kde autorům nešlo o pocit nebezpečí při tvorbě, ale o tom, aby jejich díla viděl co nejširší počet diváků, díla z vlaků téměř zmizela a vlaky již nebyly pro autory graffiti atraktivní. Přesto však graffiti v metru zcela neustalo.Rozvoj graffiti umožňovalo i velké množství časopisů zaměřených na graffiti (fanziny), jako např. "On The Go", "Can Control", "Skills", "Tight" (dříve International Graffiti Times), které se mezinárodně rozšiřují. Autoři zároveň začali využívat video či film, aby mohli svou práci předvést - když ne přímo veřejnosti, tak v tištěné či filmové podobě. Významným médiem využívaným subkulturou graffiti se stal Internet. Umožnil spojení mezi tvůrci, ale především i předvedení svých prací veřejnosti a ostatním - díla umístěná na vagónech metra, která jsou okamžitě po vytvoření odstraněna, tak mohou být prezentována alespoň v této podobě. Graffiti je také častým tématem diskusních skupin na Internetu, kde se probírají jeho různé aspekty. Mezi neznámější a nejrozsáhlejší internetové stránky zaměřené na graffiti patří "Art Crimes" (www.graffiti.org). Ty vedle fotografií či seznamů plánovaných článků obsahují i články či rozhovory.Rozšířil se i záběr ploch, na něž tvůrci svá díla umísťují - graffiti se vyskytuje i na nákladních vlacích, "legálních" i "ilegálních" zdech, dopravních značkách, kolech či automobilech. Mnoho tvůrců lepí již dopředu vytvořené tagy na nálepkách po městě („stickers“), novým typem graffiti je i "scratch graffiti" ("scratchgraf") - vyškrabávání tagů do oken vagónů.Sociální skladba subkultury graffiti se do současné doby změnila velmi výrazně - v současnosti již není pravda, že graffiti umělci pocházejí z chudých městských čtvrtí. "Odhadem polovina graffiti autorů v USA pochází z rodin bílé střední a vyšší střední třídy. ...Toto je jejich cesta fyzického demonstrování odmítnutí idejí a hodnot jim vštípených jejich vlastní výchovou a kulturou". (Walsh, 1996, str. 11). 

Pokračovat na článek


Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Co s trémou?

Sladit se a véstKdyž chceme na někoho udělat dojem, je dobré sladit se s ním ve formálních věcech: přizpůsobit svoje oblečení, řeč, chování. Někdy tréma vyplývá jednoduše z toho, že na slavnostní hostině jsou všichni kolem nás ve fraku a v kravatě, my ukazujeme na obdiv svůj červený svetr. Už z dálky svítíme a každý lehce vidí, že nevíme, jak se používá ta malá vidlička, která leží vedle těch dvou větších.Pokud jsme přišli na hostinu demonstrovat fakt, že nás takové věci nerozhází, je všechno v pořádku. Většinou však máme jiný cíl. Například setkat se s jistými lidmi a probrat jisté záležitosti. V takovém případě nám každé rozptýlení – oblečení, pravidla stolování atd. – ukrajují z energie. Slaďme se v tom, v čem se sladit umíme. Za drobnosti se můžeme partnerovi krátce omluvit, aby jej věc nerušila: „Promiňte, co se týče používání příborů na hostinách, to si stále neumím zapamatovat. Doufám, že vám nebude vadit, když to odpozoruji od vás.“ Nebo: „Promiňte. Já vím, že jste tu všichni vědci. Já jako obchodník ale používám úplně jinou řeč. Přesto se budu snažit co nejlépe vysvětlit, jakou pomoc bychom od vás potřebovali.“Udělat dojem pouze na sebeVelmi často na lidi dojem dělat nepotřebujeme. Takovýchto situací bude přibývat, pokud přejdeme na vnitřní řízení. Pokud budou naše hodnoty, cíle a kritéria pro nás důležitější než kritéria těch druhých.Vezměme si příklad z matky, která co nejrychleji potřebuje sehnat lék pro nemocné dítě.Má trému z toho, jakým tónem mluví do telefonu? Trápí ji, zda má účes úplně v pořádku? Zda si lékárník všiml, že její kabelka a kabát nejsou sladěné?Asi ne příliš. To, o co jí jde, je dostat svoje dítě co nejrychleji z horečky, otarat mu léky a potřebnou pomoc.Když komunikujeme, uvědomme si, o co nám jde. Přednášíme referát. Je naším cílem to, aby nás na konci publikum obdivovalo? Nebo jednoduše chceme přednést referát tak, aby byl srozumitelný? Zbavme se skrytých maximalistických ambicí. Omračovat publikum, to se dělá za peníze.A když právě ty peníze chci?Kdo chce úspěšně pracovat v povoláních jako herec, zpěvák, mluvčí, politik, lektor, potřebuje dlouholetou profesionální průpravu. A hodně praxe. Ani Madonna neudělala kariéru za den. Stálo jí to přinejmenším deset let tvrdé práce. Marně si sousedka Blažková myslí, že její „vyzývavá“ gesta, pohyby a kostýmy jsou výsledkem nějaké amatérské improvizace!Někdy se však do situace přednášejícího, referujícího, případně průvodce na chvíli dostaneme. Jak můžeme v takovémto případě zmírnit trému?Natrénujme si, co se dáPřipravme si referát. Řekněme si jej v soukromí nahlas. Připravme si poznámky, do kterých můžeme nahlédnout. Naučme se s jistotou a bez námahy přednést prvních pár vět. To nás zbaví počáteční trémy při vystupování. Podobně dobře se naučme i závěrečné věty. Lidé si z každé přednášky nejlépe pamatují právě začátek a konec.Když máme možnost prohlédnout si o samotě místnost, ve které budeme referovat, je to velká výhoda. Vejděme do místnosti dobře naladěni, hladce oholeni J, pískajíce si svoji oblíbenou melodii. Udělejme pár rozšafných pohybů u tabule. Představme si v hledišti tváře svých nejlepších přátel. Řekněme jim pevným, radostným hlasem pár vět z referátu. Vyzkoušejme si tanečním krokem cestu od tabule k projektoru. Zaplňme místnost uvolněností, dobrou náladou, úsměvy. Část z této pohody tu potom znova nalezneme.Metoda preventivní návštěvy selže jen tehdy, když si v místnosti dopředu představujeme náročné publikum, když si předem přehrajeme celou tu velkou odpovědnost a cítíme ji na svých bedrech. Tehdy naladíme své podvědomí na trému.Už máme jít před publikum. Už jsme tam!Hodně záleží na předchozí přípravě. Ale i teď můžeme udělat pár věcí.-          Vezměme si sebou nějaký předmět, talismana. Talismany pod pět kilogramů mají přednost. Al Capone, jenž často zdůrazňoval důležitost dobrého slova, sebou pro každý případ nosíval i revolver. Někdy už jen představa, že před námi na stole leží samopal Skorpion a kdyby něco, je nám k službám, nás dokáže příjemně pobavit a zbavit části trémy.-          Buďme zapáleni pro věc. Když už jsme se rozhodli mluvit, asi nám na ní záleží. Nebo nám záleží na dosažení objednávky, propagaci výrobku nebo na penězích, které za přednášku dostaneme. Mysleme na cíl. Nadchněme se pro něj vnitřně!-          Někdy se nám nejlépe uleví, když trému přiznáme: „Vidím tady před sebou tolik zkušenějších lidí! Cítím se najednou příliš mladý a málo zkušený. Ale vynasnažím se vysvětlit věc tak, jak umím.“-          Pracujme tělem. Dýchejme pomaleji a zhluboka ještě před začátkem projevu. Zaujměme na začátku postoj, který jsme si dopředu nacvičili. Napojme se pár doušky (nealkoholického) nápoje.-          V průběhu projevu se soustřeďme na nějakého konkrétního posluchače, nejlépe takového, který nám je sympatický. Když se z času na čas podíváme i na někoho jiného, tím lépe.!!! A co dělat, když se nacházíme v nepřátelském prostředí?Nejdříve si uvědomme, že přání dělat se před těmi druhými pěkným je již bezpředmětné. Máme o jednu starost méně. Jediným, před kým si nyní potřebujeme uchovat tvář, jsme my sami. Dohrajme svoji úlohu až do konce. Co nejrychleji. Představujme si už dopředu sami sebe, jak budeme situaci hodnotit za den, za dva, za týden. Říkejme si: „Tak tohle jsem přestál! Vydržel a přetrpěl jsem to. Udělal jsem, co bylo v mých silách. Jsem zvědav, kolik z nich by to na mém místě dokázalo!Cvičení pro horlivé?Ať je očekávání druhých jakékoliv, my si přesto děláme svoje.Vyplatí se to občas trénovat. Dá se to dělat i bez toho, abychom lidem ubližovali. Vejděme někomu „omylem“ do kanceláře a potom se omluvme. Soustřeďujme se na jeho reakci. Až následně na své pocity. Když si někdo ve větší společnosti bere slovo příliš často, nečekaně mu skočme do řeči. Vezměme si z nabízených jablk to nejhezčí. Sedněme si na to nejlepší místo. Pozor! Netrénujeme se v bezohlednosti! Jen v tom, abychom přežili situaci, ve které uděláme něco, co v očích těch druhých není zrovna nejsympatičtější.?Cvičme se v tom, jak udělat dojem. Upravme vhodně svoje oblečení. Napodobujme dobré řečníky. Připravme si před každou schůzkou, rokováním, akcí kraťoučký příspěvek. Přihlasme se ve vhodné chvíli o slovo a řekněme to svoje. Experimentujme s tónem hlasu, jeho výškou, s polohou těla. Pokusme se vědomě v partnerovi vyvolat pobavení, zájem, obdiv, rozhořčení (to raději ne na naši adresu).Přijďme jednoho dne do práce oblečení neuvěřitelně sexy. Nebo naopak velmi konzervativně, až přehnaně cudně. Sledujme reakce lidí... Sledujme reakce lidí! Sledujme reakce lidí.

Pokračovat na článek


Streetwork: práce na ulici

Vidíte skupinu špinavých, opilých lidí, píchajícího si narkomana, nebo partičku adolescentů kouřících marihuanu a vulgárně na sebe pokřikujících. Raději se jim vyhnete, nebo alespoň odvrátíte zrak. Možná chcete pomoci, ale nevíte jak. Napadají vás samé moralismy. Právě na pomoc lidem, kteří se ocitli ve složité životní situaci, se zaměřuje terénní sociální pracovník, neboli streetworker. O jeho práci jsem si povídal s brněnským streetworkerem Martinem Holišem.Streetwork vznikl v USA v první polovině dvacátého století. Hospodářská krize, která postihla Spojené státy roku 1929, vyvolala úpadek některých vrstev společnosti. Ve městech se rozmáhaly gangy mladistvých a situace byla klasickými postupy sociální práce nezvladatelná. Nutnost hledat nové metody sociální práce přivedla sociální pracovníky z kanceláří do ulic. V 60. letech se streetwork rozšířil po celé západní Evropě. V 90. letech se po pádu evropských totalitních režimů začali streetworkeři objevovat také v ulicích bývalých komunistických zemí. Streetwork je zaměřen na sociální pomoc rizikovým skupinám společnosti. Vychází z myšlenky prevence sociálně patologických jevů: je levnější kriminalitě a dalším jevům předcházet, než vynakládat nemalé prostředky na represi.Streetwork je založen na pochopení, dlouhodobé, trpělivé práci a především na snaze řešit problém, problémy lidí, kteří hledají ve společnosti své místo, i problémy lidí, kteří už svou snahu vzdali. Nemoci společnosti nelze vymýtit, lze však jejich výskyt snížit.V Brně působí občanské sdružení Ratolest Brno, které se právě o to pokouší. Jedním z terénních sociálních pracovníků tohoto sdružení je Martin Holiš. Ten mi v poloprázdné sídlištní restauraci odpověděl na několik otázek týkajících se jeho práce.Jak ses ke streetworku vlastně dostal?Studuji Fakultu sociálních studií v Brně, obory sociologie a sociální politika a sociální práce, takže mám k práci v sociální oblasti blízko. Když jsem na nástěnce viděl leták neziskové organizace Ratolest Brno, která organizovala kursy pro začínající streetworkery, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit. Absolvoval jsem roční kurs a po dalším půlroce mi bylo nabídnuto místo v jedné brněnské sídlištní lokalitě.Pojem „terénní sociální pracovník“ je mnoha lidem neznámý. Co je vlastně náplní práce streetworkera?Lidé, kteří znají streetwork třeba z televize, si často představí výměnu použitých injekčních jehel a rozdávání kondomů. To je ale jen špička ledovce. Ne každý streetworker tyhle věci dělá. Obecně by se dalo říct, že naší prací je pomáhat lidem, kteří se z nějakého důvodu dostali do problémů. V mém případě jsou to většinou mladí lidé od 12 do 25 let. Problémů může být celá řada, od drog, alkoholu, různých forem závislostí, přes zneužívání, šikanu ve škole, až po neporozumění rodičů.Jak pomáháš klientům s jejich řešením ?V prvé řadě je důležité problémům porozumět, umět naslouchat. Pokud ti klient začne důvěřovat a vidí, že o některých věcech hodně víš, hledá u tebe také pomoc, radu. Streetworker nevystupuje z pozice toho, kdo říká:„To, co děláš, je špatné, skončíš v kriminále.“ Takových věcí si mladí lidé vyslechnou dost.Spíše jsi v roli staršího kamaráda, který může v případě problémů poradit, ukázat cestu. Vlastní rozhodnutí pak záleží jen na klientovi samotném. Při práci se setkáváš se spoustou různých problémů. Streetworker musí znát všechny instituce a úřady, které mohou být mladým lidem potenciálně užitečné. Musí vědět, kde jsou různé poradny, kontaktní centra i jak to funguje na Úřadu práce.Takže to nevypadá tak, že bys někoho chytil za límec a vlekl ho třeba k psychologovi?Vůbec ne. Streetworker musí být schopen rozlišit, jaký přístup jednotlivý člověk vyžaduje. Nemůžeš nikoho k něčemu nutit. Poradny jsou mnohdy v očích mladých lidí zase jen místa, kde se jim dospělí budou snažit hustit něco do hlavy. Při rozhodování o tom, zda klientovi vůbec návštěvu doporučit, musíš být opatrný. Někdo může být schopen poradit si s problémem sám a ukvapenou zmínkou o poradně bys ho jedině vystrašil. Někdo po tobě zase chce, abys ho do poradny doprovodil.K tomu, aby ses o problémech klientů dozvěděl, ale potřebuješ, aby tě alespoň trochu brali jako kamaráda. Není asi snadné získat si důvěru lidí, s nimiž pracuješ….Jako streetworker nemáš dopředu vytvořenou klientelu, síť lidí s problémy. První část práce v terénu spočívá právě v hledání těch, kdo potřebují pomoc. Potuluješ se, hledáš místa, kde se mladí lidé scházejí. Můžeš hledat klienty přes své známé, složitější je to, pokud takové kontakty nemáš.Mně docela pomohla má vizáž, mladí lidé na mně vidí, že nejsem jeden z těch, kteří je přicházejí kritizovat za vše, co dělají špatně. Poslouchám podobnou hudbu, zajímám se o alternativní kulturní trendy, chodím do stejných klubů. To jsou styčné body. Pak už všechno záleží na konkrétní situaci. Není to tak, že bys seděl a řekl si: „Teď musím někoho oslovit“, pak za někým šel a řekl: „Ahoj, já jsem Martin a jsem streetworker.“ Okamžitě bys vzbudil nedůvěru.Můžeš uvést konkrétnější příklad, jak ses ke klientům dostal blíž?Pomohlo mi třeba, když jsem v hospodě, kde se mladí lidé scházejí, pustil kazetu s muzikou, která jim byla blízká. Pak za mnou přišli kluci a začali jsme si povídat o hudbě. To je ale jen začátek.Důležité je, aby klienti věděli, že mi můžou věřit, že je nepodrazím. Budování takového vztahu vyžaduje čas a trpělivost. Práce streetworkera není jako třeba práce truhláře, který okamžitě vidí výsledek.V čem je prostředí sídliště specifické?Mladí lidé jsou tady každodenně konfrontováni s nudou. Sídliště jim nenabízí mnoho možností, jak trávit volný čas. Skončí škola a čeká je celé volné odpoledne. Kluci a holky se pak poflakují po ulicích, posedávají po hospodách, shromažďují se na různých pláccích, pokuřují trávu, prostě nevědí, co dělat. Hledají možnost vybočení z každodenní šedi. Pak se může snadno stát, že se dostanou do problémů. Snažím se jim nabídnout aktivnější způsob trávení volného času. Zahraju si s nimi třeba fotbal. S tím souvisí také další projekt, kterým se právě zabýváme. Ve spolupráci s Armádou spásy budujeme na sídlišti nízkoprahový klub, centrum, do kterého se mladí lidé budou moci chodit bavit.Nízkoprahový klub? Co si pod tím má člověk představit?Do nízkoprahového klubu může přijít kdokoliv a strávit tam kolik chce času. Budou v něm k dispozici různé hry, šipky, stolní fotbal. Budeme tam pořádat různé kulturní akce, jako třeba videoprojekce, koncerty, společné jamování a výstavy výtvarných prací klientů. Bar, který je součástí klubu, bude nabízet nealkoholické nápoje, čaj a třeba polévku. Součástí klubu by měla být také zkušebna s aparátem. Spousta mladých lidí má o hudbu zájem, kvůli vysokým cenám aparatury ale nemá šanci věnovat se jí. Zkoušíme jim tu šanci dát.Zásadním problémem je pro nás ale nedostatek finančních prostředků. Jako nezisková organizace se s ním potýkáme téměř denně, pokoušíme se hledat sponzory. To ale není snadné. Lidé mají o naší práci zkreslené představy.Návštěvníci centra pravděpodobně budou muset dodržovat pevná pravidla. Nemyslíš si, že to spoustu mladých lidí odradí?Pro návštěvníky budou dána základní pravidla, která nebude možné porušit. Třeba konzumace alkoholu a drog bude v centru přísně zakázána. V klubu bude vždy přítomen streetworker, klienti se na něj budou moci kdykoliv obrátit s žádostí o pomoc. Zároveň je ale důležité co nejméně zasahovat, dát mladým lidem svobodu, bez které by ztratili o centrum zájem. Bez toho, aby si mohli návštěvníci z centra udělat svět, ve kterém se budou cítit dobře, by asi nemělo smysl klub vůbec vytvářet. Mladí lidé se budou moci realizovat už při tvorbě interiéru, uplatnit tady své výtvarné nápady.Existují už někde podobná centra?Jako příklad můžu uvést dvě centra, která jsem sám viděl. V Blansku mají nízkoprahové centrum pro děti a mládež PVC. Denně se tam objeví od 15 do 50 dětí, při akcích ještě víc. Ve zkušebně zkouší 6 - 10 kapel. V Praze je zase na sídlišti v Modřanech komunitní centrum Krok. Skejťáci mají uvnitř rampu, která zabírá větší polovinu místnosti. Z reproduktorů hraje tvrdá hudba. Mladí lidé tam jezdí na skejtech nebo si sednou k baru, dají si džus a povídají si. Když si ale chtějí zapálit, musí jít ven.Práce v terénu, poznávání prostředí, ve kterém se klienti pohybují, schopnost sblížit se s nimi, jednání s úřady a spousta dalších činností.…práce streetworkera není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nemrzí tě někdy, že nevidíš hned její výsledek?Potěší mě třeba, když slyším, jak kluci po akci řeknou:“Ty vole, to bylo dobrý.“ Mám radost, že jsem jim nabídl alternativu, která je zaujala. Bylo by ale naivní myslet si, že když se někde objeví streetworker, všichni hned začnou být hodní. Můžeš pomoci vyřešit jeden, dva problémy, kolem je ale spousta dalších. Je to dlouhodobá záležitost. Už jen to, že pomůžeš jednomu mladému člověku, ale stojí za to

Pokračovat na článek


Ženy jsou silné bytosti

"To je přece pro ženu přirozené!" Nebo naopak: "To je neženské, to se pro ženu nehodí!" - Takové výkřiky, někdy autoritativní, jindy zhrozené a pohoršené, ale v každém případě usměrňující a vykazující do těch správných mezí, slýcháme my ženy na svoji adresu dost často. Troufám si říct, že pravděpodobně častěji než muži. I když jsem nedávno viděla dvě rázné babičky, jak si tropí žerty ze vzorného mladého otce, který nesl svého potomka ve vaku na břiše. Je to zvláštní, jak často cítí muži potřebu - danou patrně jejich historickou úlohou autorit, učenců a vůbec racionálních, definujících a škatulkujících bytostí - nás ženy poučovat, co to vlastně znamená být ženou, co je pro ženy přirozené, nebo co je typicky ženské chování... Ne že by to mysleli zle! Ale často jsou takříkajíc dost mimo. Ráda bych tady pro inspiraci uvedla pohled jaksi "z druhého břehu" - názory, ke kterým jsem se propracovala po letech četby, diskusí i pozorování života kolem sebe, včetně svého vlastního. Ženy jsou silné bytostiV evropské kultuře se v uplynulých staletích tradovalo, že žena je - nebo má být - křehká, jemná, slabá, a tím pádem poddajná a submisivní bytost. Různí myslitelé se snažili zdůvodňovat mužskou dominanci tím, že žena má od přírody slabší fyzickou konstituci a není ani schopna takového rozumového výkonu jako muž. (Pokud by se ovšem ukázalo, že je některá žena stejně fyzicky silná a rozumově výkonná jako průměrný muž, zhrozili by se a označili by ji za hříčku přírody, neboť by tím přišla o svůj největší poklad - své ženství.) Ostatně většina filozofů se spokojila se zdůvodněním, že průměrný muž má nad průměrnou ženou fyzickou převahu, a tak žena bude poslouchat - a basta. V pozadí toho všeho se skrývala znatelná hrůza z chaosu, který by nutně nastal, kdyby nebylo jasné, kdo je tady pánem a šéfem - a zajímavé je, že tato fobie se týkala specificky žen. Muži vynalezli demokratický systém, ale zase jen pro muže; ženy do něj jaksi vpustit nechtěli. Zřejmě proto, že s tak nevypočitatelnými bytostmi, zmítanými emocemi, instinkty, hysterií a lunárními cykly, nemůže být rozumná řeč.A jaká má být tím pádem správná žena? Ovladatelná, to jest křehká, jemná, slabá a poddajná. Vždycky to ale takhle nebývalo. Vzpomeňme si na silné a mocné postavy bohyní, které přetrvaly z předpatriarchální éry, než se vlády ujali mužští bohové - prototypem je egyptská bohyně Isis. Z ještě dávnější doby pocházejí známé sošky bohyní typu "Venuše" - mají zdůrazněné mateřské rysy a symbolizují Matku Zemi, která patrně bývala ústředním božstvem.Je celkem jasné, že přírodní výběr by žádné křehkosti, slabosti a submisivitě ani přát nemohl. Neexistuje živočich, u kterého by samička pouze unyle vzdychala, obdivně hleděla na samečka, byla na něm plně závislá a čekala, až všechno zařídí za ni a vydá jí pokyny, co smí a co nesmí dělat. S tím by se onen biologický druh daleko nedostal. (Ostatně nesmyslnost mýtu o křehkosti žen je dobře vidět z faktu, že žijí o několik let déle než muži a jsou odolnější k řadě chorob.) Patriarchální myslitelé snad dokonce pokládali stav ženské slabosti, bezmoci a závislosti na mužích za jakousi civilizační vymoženost, "pokrok". Smyslem civilizace ale snad není připravit půlku lidí o samostatnost a možnost svobodného rozhodování!Zdá se však, že mužům bezmocné ženy připadají eroticky přitažlivější - vezměme si například podvazování nožek v Číně, kdy ženy sice nemohly chodit, ale měly drobná, eroticky působící chodidla, anebo škrtící a deformující korzety v Evropě, vytvářející erotický štíhlý pas, ale znemožňující zdravé dýchání a správnou funkci vnitřních orgánů. Anebo různé ženské hábity a dlouhé sukně znemožňující dostatek zdravého pohybu!Proč to tak je? Tohle by měl zkusit zodpovědět nějaký muž. Znamená ženina bezmocnost povzbuzení pro jeho ego a tím i pro jeho libido? Jsem toho názoru - a v současných českých rodinách to ostatně dost často vídáme - že pro ženu je přirozené být silnou mateřskou postavou, která se bije za své děti jako medvědice, nastoluje všem členům rodiny pevný domácí řád a vůbec drží pevně v rukou otěže komunity svých nejbližších. Uvědomme si, jaká je škoda vyplýtvat tyto vlohy na (často se vzpouzející) členy nejužší rodiny. Tyto energicky mateřské typy žen mohou být třeba skvělými starostkami obcí nebo šéfkami nejrůznějších organizací - a všimněte si, že jim obzvlášť sedí práce s tak početnou skupinou lidí nebo tak rozsáhlou firmou, jaká ještě neztratila "přirozený rozměr".Zdá se, jako by se ženy rády zaměřovaly na konkrétní cíle, o kterých mohou mít osobní přehled, a na hmatatelné a viditelné výsledky. Snad i proto (v důsledku opravdové ženské přirozenosti a nejen následkem toho, že je muži na skutečně prestižní a výnosné pozice nepustí) málokdy ženy vidíme ve vedení mamutích podniků, kde se běžně hází miliardami; tady už onen "lidský rozměr" chybí, a pokud si žena takovou pozici vydobyde a zvládá ji, pak si troufám předpokládat, že v ní využije spíše své mužské sklony. 

Pokračovat na článek


Příběhy o rozchodech

Nejhorší na rozchodech je, že – na rozdíl od scházení se – stačí rozhodnutí jednoho. Ten druhý může nesouhlasit, může propadat hysterickým záchvatům, ale to je tak všechno, co může dělat. A většinou mu to k ničemu není.Další rozdíl je v tom, že důvody k rozchodu často neexistují. Nebo si je neuvědomujeme, nejsou tak silné a pronikavé, nenápadně se hromadí a rozchod se nakonec podobá pomalému dohasínání ohně, o kterém nejde říci, kdy vlastně začalo nebo skončilo, než jeho radikálnímu zalití vodou. Většinou si toho, že oheň dohasl, všimneme až v momentě, kdy chceme přiložit nebo si převařit vodu na čaj. Ale už není na čem.K tomu, abychom s někým začali chodit, stačí málo. Pohled do očí, tón hlasu, úsměv, pocit, že k sobě “prostě patříte”. Malicherné až titěrné důvody, ale silné. Tak naléhavé, že člověk odchází ze školy, zapomene na práci, z víkendového výletu do Londýna se vyklubou dva roky, do svého bytu si chodí jen pro čisté oblečení a spí pár hodin denně. V centru jeho života stojí milovaná osoba a všechno ostatní je nepodstatné.Počáteční stav naprosté synchronizace, shody a “jedno těla, jedna duše”, kdy se jeden budí ve stejnou dobu jako druhý, napadají je ve stejný čas stejné myšlenky a budoucnost se zdá být zářivá a naprosto jasná: budeme spolu, až na věky věkův ámen, nic to nemůže narušit. Představa, že by se mohli časem oddálit, odcizit nebo dokonce přestat milovat, nikomu na mysl nepřijde a když už, jako reakce na sarkastické poznámky nebo dobré rady nezaslepeného okolí, zavrhne ji jako nesmyslnou.I ti, kdo mají za sebou víc vztahů a dobře vědí, jak se liší poblouznění na začátku a smutné vystřízlivění na konci vztahu, se s neutuchajícím nadšením stále pouštějí do nových vztahů.”Trochu to připomíná princip homeopatie,” sarkasticky poznamenala kamarádka psycholožka. “Nejde jej přerušit, protože se stále upevňuje. Zklamání v lásce se nejlépe léčí právě láskou. Ale láska končí zase zklamáním.” To by se farmaceutické firmy zaradovaly, když by někdo vynalezl lék, který nemoc sice vyléčí, ale za nějaký čas ji opět vyvolá, takže člověk by musel kupovat novou dávku léku a s ním i další záchvat nemoci. Kamarád, který strávil polovinu života přiváděním feťaček na správnou cestu (a druhou polovinu tím, že zoufale sledoval, jak zase padají zpět), jen smutně konstatoval, že přesně takhle fungují drogy. Kamarád teoretický fyzik chvíli strnule zíral do stropu a pak začal rozvíjet teorii o lásce jako lidském perpetuu mobile.Jak je vůbec možné, že lidé, kteří si ze začátku tak rozuměli, se v průběhu pár měsíců nebo let změní natolik, že se jednoho dne zastaví uprostřed ulice a jen tiše žasnou, co to vedle nich leží za cizince?Nebo se jen v průběhu času projeví vlastnosti a názory, které nejdou sloučit a které v počátečním oblouznění zamilovaní lidé ignorovali nebo si nalhávali, že je lze změnit?Co určuje, zda nějaký vztah vyjde nebo ne? Je to otázka osudu, astrálních předurčeností, horoskopů nebo jednoduše tolerance a schopnosti komunikovat?Pomohla by vůbec tolik doporučovaná a zprofanovaná komunikace v případě mé sestry, která se zamilovala do katolíka z velmi tradiční rodiny.”Asi po roce, kdy jsme byli spolu, se začal měnit. Začal kritizovat moje oblékání, moje kamarádky, že prý moc vysedávám po hospodách s kamarády. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, že mám na svět trochu jiný pohled než on, občas jsme se pohádali nebo spolu několik dní nemluvili, ale pořád to vypadalo, že to zvládneme. V momentě, kdy mi k druhému výročí našeho seznámení daroval bibli, jako bych se probudila ze snu a poprvé jsem ho viděla takového, jaký skutečně byl – fanatický katolík. Nejhorší na tom všem ale bylo, že on mě doopravdy miloval a myslel si, že zakazováním minisukní pro mne dělá to nejlepší. Ještě asi půl roku mi pořád telefonoval, psal dopisy, nejdřív zamilované, pak naštvané a výhružné. V posledním dopise mi “vše odpustil” a od té doby se neozval.”Nejenom neslučitelné životní názory mohou vést k rozchodu.Někdy je na vině pouhá souhra okolností. “S Janou jsem se seznámil, když jsem studoval vysokou a ona byla na gymplu. Nejdřív jsme byli kamarádi, ale brzo jsme si uvědomili, že se k sobě dokonale hodíme: rozuměli jsme si ve všem, oba dva jsme jezdili s partou do přírody, v knihovně jsme měli stejné knížky a ... prostě jsme byli stvořeni jeden pro druhého, jak jsme se shodli. První rok byl pohádkový. Ale pak jsem odjel na studijní pobyt do Německa a začali jsme se vídat jen jednou za měsíc, hodně jsme si ale psali a telefonovali a pořád jsme se měli hrozně rádi. Všechno bylo v skvělé, dokud jsme byli od sebe a těšili se na každý telefonát nebo dopis od druhého.Když se ale po roce vrátil a začali jsme se zase hodně vídat, něco nebylo v pořádku. Stále jsme si rozuměli, ale už ne tak skvěle jako dřív. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, říkal jsem si, že si na sebe musíme znova zvyknout a pak bude vše lepší. Pořád jsem ale měl divný pocit, podobný jako v nočních můrách, kdy jste ve známém prostředí, ale víte, že něco je zatraceně špatně. Pak se většinou stěny pokryjí krví, ze skříně vylézají hadi a tak.Přes všechnu snahu vrátit vše do starých kolejí jsem se jednou vedle ní probudil, podíval se na ni a zeptal se, kam se poděla ta holka, do které jsem se zamiloval. Objektivně vzato, nic se nezměnilo. Ze subjektivního pohledu bylo všechno pryč. Kamarádi nechápali, proč jsme se rozešli. Nechápal jsem to pořádně ani já. Bylo mi jasné, že během roku, kdy jsme nebyli spolu, jsem se změnil já a ona také, každý ale jiným směrem.”Každý asi znáte podobných příběhů spoustu. Jak dva spolu chodili osm let a rozešli se kvůli tomu, že ona nenáviděla způsob, jakým žvýkal. Nebo jak on odešel pro cigarety a už se nevrátil. Nebo jak každý šel do swingers klubu s jiným partnerem a tam se setkali. Filmů je o podobných koncích nepřeberně: Samotáři, Annie Hallová, Válka Roseových. Písniček a knížek nespočetně.Abych nekončil tak pesimisticky, dovolím si volně parafrázovat Woodyho Allena: Láska je jako jídlo v závodní jídelně. Malé porce, chuť nic moc, spolustolovníci většinou otravují. Ale stejně tam všichni chodíme. 

Pokračovat na článek


Všechny války kroutí lidské duše

Jaromír Štětina je novinář, zabývající se především zpravodajstvím z válečných konfliktů. Je jedním ze zakladatelů agentury Epicentrum. Spolupracuje s Nadací Člověk v tísni, která zprostředkovává pomoc do válkou zmítaného Čečenska. V roce 1999 byl jedním z mála novinářů, kteří se dostali do obléhaného čečenského hlavního města Grozného, kde také natočil dokumentární film Odvrácená strana světa, dokládající hrůznost ruské vojenské operace. Na konci března zorganizovala brněnská organizace Nesehnutí besedu o situaci v Čečensku, kam byl pozván. Při této příležitosti mi poskytnul krátký rozhovor.Lidé vás znají především jako novináře, který byl v době válečných konfliktů v Čečensku. Je to jediný konflikt, respektive jediná oblast, které se věnujete?V Čečensku jsem pracoval z těch válečných konfliktů nejvíc. Ne že by to snad byla moje oblíbená válka, poněvadž válka nemůže být oblíbená, ale bylo mi Čečensko naděleno do vínku, protože jsem pracoval začátkem devadesátých let jako zpravodaj Lidových novin a potom pro agenturu Epicentrum v Rusku a prostě jsem měl Čečensko v popisu práce. Mohl jsem si vybrat, buď to dělat od stolu v Moskvě, a to mi nestačilo, nebo jet přímo do Čečenska. Tak jsem tam začal jezdit v okamžiku, kdy to začalo páchnout, tedy ještě před válkou. Pracoval jsem i v jiných konfliktech rozpadajícího se sovětského svazu, kde byly války. Například v Moldávii, Tádžikistánu, v konfliktech jako byl Ingušsko-osetinský konflikt, Jihoosetinská protigruzínská vzpoura, Abcházko-gruzínská válka apod.. Potom jsme ještě občas, když nás tam osud zavál, pracovali ve Východním Timoru, v Kašmíru, v občanské válce v Afgánistánu. Samozřejmě (a bohužel) jsem byl na Balkáně, počínaje Srbskou krajinou přes Bosnu až po Kosovo.Dnes už ale nejste obyčejným zpravodajem, pro Lidové noviny nepracujete…Moje pozice novináře je dost specifická v tom, že když jsem přestal v roce 1994 dělat zpravodajce Lidových novin, stal jsem se soukromníkem. Mám živnostenský list, který se jmenuje trochu nafoukaně Agentura Epicentrum, a to mě nutí mé výrobky prodávat jako pekař prodává housky. Nakonec mě to dovedlo k tomu, že jsem si koupil kameru a začal jsem také točit. Vlastně jsem dělal mnoho let a dodnes dělám takový kombajn, zkrátka to, co vyrábím jako novinář, prodávám nejrůznějším médiím. Válečné zpravodajství je ale hrozně drahá záležitost. Nedostatek peněz mě nakonec donutil natáčet dokumentární filmy. Televize je totiž proti novinám spíš průmysl a z dokumentárního filmu se dá lépe financovat nějaká cesta.Když nejste zrovna na cestách v zahraničí, zabýváte se žurnalistikou tady v Čechách?Za posledních deset let jsem strávil v Čechách času hodně málo. Asi osmdesát procent z těch deseti let jsem pracoval někde venku. Vlastně ani těm našim vnitropolitickým problémům moc nerozumím, dívám se na ně spíš jako divák z povzdálí, trochu jako cizinec. Člověk taky nemůže dělat všechno. Je to taková mrzutá specializace dělat v konfliktech, ale někdo to dělat musí.Jak jste se k této práci dostal? Byl to váš cíl, stát se válečným zpravodajem?Ne, vyplynulo to z popisu práce v rozpadajícím se sovětském svazu. Zažil jsem totiž tu úžasnou historickou story, kterou byl rozpad Sovětského svazu. Tam jsem zpočátku nedělal jenom válečné zpravodajství. Nejkrásnější bylo vidět, jak se ten kolos rozpadá a kácí. V tu dobu kolem mě doslova hučelo kolo dějin. Byl to úžasný zážitek.Když se tedy dnes pohybujete v nějakém válečném konfliktu, děláte to více jako žurnalista, nebo jako člověk který se snaží někomu pomoct?Obojí. Myšlenka spojit novinářství s nějakou formou pomoci vznikla již před třinácti lety, když jsme vezli humanitární pomoc do Arménie v roce 1988, v tomtéž náklaďáku, který tam vezl léky, byl i filmový štáb. Tam poprvé vzniklo spojení novinářství s humanitární pomocí. Podle mého názoru může novinář, který vidí, že se někde děje nepravost a má informace a kontakty s lidmi, dělat nějakou humanitární pomoc. Dalším stupněm je pak to, že když člověk vidí špinavou válku (a války jsou všechny špinavé a kroutí lidské duše a lámou je a vytahují na světlo všechno nejčernější), měl by zaujímat nějaká stanoviska. Potom dostává právo v konfliktu stranit. Toto právo ale může používat jen v jednom případě a to v okamžiku, kdy popisuje porušování lidských práv.Jak přijímáte námitku, že lidská práva jsou konstrukce západní, euroamerické civilizace a nejde je vnucovat kulturám ostatním?Taková námitka oprávněná je, ale jenom do chvíle kdy dojde na samotné kořeny lidství a kořeny vztahů mezi lidmi. Mojžíšovo starozákonní desatero přece říká nepokradeš a nezabiješ, v buddhismu je to také. Takže tyto obecné vzorce jsou ve svých počátcích stejné, nebo alespoň příbuzné. Na druhou stranu si myslím, že je dokonce směšné a neužitečné snažit se implantovat ostatní evropské zvyklosti do jiných kruhů. Když si zvolí nějaký národ za hlavní zdroj zákonů islám, tedy řízení se podle pravidel Koránu, tak na to má nárok. Říkat apriori, že je to špatné, že by tam měli mít evropskou demokracii, prostě nejde.I v tom okamžiku, kdy islámské právo například považuje ženu za něco druhořadého?On to Korán neříká, to je jen implantace. I křesťané si často vykládají Bibli ke svým mocenským cílům. Jestliže například Talibán upírá právo ženám, tak zkrátka překrucuje Korán. V Koránu nic takového nestojí.Jak se na vaše aktivity dívá okolí tady v Čechách, nepovažuje vás například za dobrodruha?Nedělám nic jiného, než dělá spousta novinářů z ostatních zemí. Ten pohled je zapříčiněn zřejmě tím, že u nás nikdy válečné zpravodajství neexistovalo. Bohužel těch konfliktů je tolik, že to muselo vykrystalizovat k existenci válečných zpravodajů. Nemyslím si, že je to nějaká extravagance. Navíc, když to člověk chce dělat jako povolání, musí dodržovat určité zásady. Potom to nemá s dobrodružstvím nic společného, protože když je člověk nedodržuje, tak se může stát, že to třeba nepřežije. Válečný zpravodaj se musí především bát. Musí mít cit pro to, co vidí, a někdy musí připustit, že se stane součástí děje. To se stane třeba již tím, když se před bombardováním schová s někým do sklepa. V tom okamžiku s ním navážete takové vnitřní spojenectví, když vám někdo třetí hází bomby na hlavu, zkrátka s ním soucítíte.Novinář se také musí stát součástí děje když například vidí člověka, kterého ranila kulka nebo střepina, a není porušením novinářské etiky, jestliže ho drží za ruku, když ten člověk třeba umírá. Novinář je zkrátka profese jako kterákoliv jiná a každý řemeslník musí být především člověkem a pak teprve řemeslníkem.V této souvislosti se často zmiňuje případ z ostřelovaného Sarajeva, kdy lidé přebíhali ulici pod palbu snajperů a novináři s kamerami a fotoaparáty byli nachystaní za rohem té ulice. Když pak byl někdo z přebíhajících zasažen, nehnuli ani brvou, jen natáčeli a fotili lukrativní záběry. Vy byste se tedy takto nezachoval?V okamžiku, kdy to ostřelovaný při přebíhání té uličky koupí, musím kameru odložit a jít ho odtáhnout místo toho, abych filmoval, jak se plazí. Je to takové známé dilema: Co měl udělat novinář ve Vietnamu, když viděl dítě v hořícím domě. Pro mě je ten imperativ naprosto jasný: Vytáhnout ho. Proti tomu se používá argument, že tou fotografií můžete proti válce udělat víc, když ukážete, jak je ta válka zlá a jaká je to mizérie. Ale já ten argument prostě neberu. Totiž, když toto neuděláte, tak zvlčíte. Spousta válečných zpravodajů zvlčí. Tam potom začíná typický alkoholismus válečných novinářů, cynismus, rozpad osobnosti apod. Viděl jsem celou řadu kolegů, kteří to psychicky nevydrželi.Vy osobně, se cítíte nějak poznamenán tím co děláte?Noční můry nemám, ale určitě se se mnou nějaká změna stala, je to takový obecný, hluboký smutek a z těch posledních deseti let jsem si přinesl navíc hluboké zklamání. Myslel jsem si, že válka je takový atavismus a že skončí, že informační technologie a zmenšování planety pomocí nich odsoudí válku k něčemu, na co se budeme dívat tak, jako se dnes díváme na středověké mučení. Ale tak to není, válka je stále pro milióny lidí na světe modus vivendi, způsob života, a to je ta nejhorší a nejsmutnější zkušenost, co jsem si přinesl.Jako poslední otázku bych se Vás zeptal, jaký byl váš nejhezčí, nejpříjemnější zážitek a jaký byl ten nejhorší?Nejhorší byli moji první mrtví. Bylo to v Karabachu. Čtyři arménští vojáci se opili v zákopech tak, že je Azerbajdžánci snadno přepadli a postříleli. Já jsem jim pak zatlačil oči. Nejhorší na tom bylo to, že byli první.Pěkných zážitků bylo určitě mnoho, ale zrovna si vzpomínám na jeden z obléhaného Grozného. Trávili jsme tam předminulý rok vánoce a jednou za mnou přišel jeden čečenský vojenský velitel a říkal: „Vy křesťani, co vy to jíte na Vánoce?“ Já jsem říkal, že jíme rybu. On se sebral a zmizel. Večer pak přišel a v novinách přinesl zabalené slanečky. A tak jsem na štědrý den jedli slanečky z novin. Teprve později jsme se dozvěděli, že ten Isa, což v Koránu znamená Ježíš, šel pro ty slanečky někam ke svému kamarádovi asi 10 kilometrů přes ruské pozice tam a deset kilometrů přes ruské pozice zpátky. Tak to byl opravdu dobrý zážitek. 

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek


Jóga: která je ta pravá pro vás?

Láká vás jóga, ale ztrácíte se v množství různých škol? Zorientujte se s naším bleskovým přehledem a najděte cvičení, které vám padne na míru!Relaxační jógaCo od toho čekat: Dlouhé pozice vyžadující precizní práci s dechem za použité pomůcek, dokonalé uvolnění všech svalů.Co by se vám mohlo líbit: Solidní porce duševního i tělesného odpočinku.Co by se vám líbit nemuselo: Někdy je těžké (téměř) nic nedělat. Chcete-li se při cvičení vyřádit, vyberte si něco akčnějšího.Iyengar nebo AnusaraCo od toho čekat: Důraz na dokonalé provedení každé pozice s použitím pomůcek.Co se by se vám mohlo líbit: Naučíte se rovnoměrně zatěžovat svaly (nejen při cvičení) a správnému držení těla.Co by se vám líbit nemuselo: Pomalé tempo – instruktor individuálně pomáhá každému z cvičících.Ashtanga, Vinyasa, Flow, Power FlowCo od toho čekat: Rychlý sled posilovacích pozic, který vám rozproudí krev.Co by se vám mohlo líbit: Ostřejší tempo ocení zejména ti, kdo rádi cvičí až do úplného „vyšťavení“.Co by se vám líbit nemuselo: Nováčci, které neznají jednotlivé pozice, mohou mít problém držet krok.Bikram, Barkan, CorePowerCo od toho čekat: Pozice zaměřené na výdrž a to všechno v tropických podmínkách.Co by se vám mohlo líbit: Teplo vám pomůže docílit efektivnějšího protažení.Co by se vám líbit nemuselo: Pokud nemáte rádi horko, není Bikram jóga nic pro vás. V teple rovněž hrozí větší riziko, že to s protahováním přeženete a ublížíte si.Vybrali jste si?

Pokračovat na článek


Mylné mýty o cvičení – tohle je 16x fikce!

Mýty, báje a pověsti se netýkají jen historie, ale také sportu. Potažmo efektivity nejrůznějších cvičení. Vyvedeme vás z 16 případech mylných mýtů o cvičení z omylu! Některá zaručená fakta o efektivitě mnoha cvičení nemusí být tak úplně pravda. Tyto omyly a zdánlivé pravdy vznikly stejně podobně jako báje a pověsti v dějinách lidstva. A které to jsou?Mýtus první – Rychlé cvičení spálí více tukuZdánlivá pravda! Jako většina mýtů, není na tom ani zrnko pravdy. Buňky potřebují k přeformování tuku na energii kyslík, a proto není pravdou, že při rychlém cvičení spalujeme lépe. Při pomalém cvičení spalujeme až 4 x rychleji, protože zhluboka nadechujeme a vydechujeme. Navíc dlouhé a pomalé cvičení (např. perfect body, strečing, jóga) může nastavit vaše tělo na efektivnější spalování tuků z měkkých tkání.Mýtus druhý – Bez strečingu se zraníšZdánlivá pravda! Nikde nikdy nebylo dokázáno, že se díky protažení před samotným cvičením vyhnete zranění. A nikde nikdy nebylo dokázáno, že se bez protahování před sportovním výkonem zranilo více osob, než bez něj. Samozřejmě se strečingem budete vždy pružnější – kdykoli.Mýtus třetí – zvedáním těžkých břemen získáte „korbu“ jako kulturistaZdánlivá pravda! Kulturista formuje svoji postavu kombinací silového tréninku, stravy a proteinů. Takže pokud nepraktikujete cíleně a důsledně všechno, nikdy těla kulturisty nedosáhnete. Navíc ženy nemají dostatek testosteronu na získání tak hodně „chlapsky“ vymakaných svalů.Mýtus čtvrtý  – jen zvedáním těžké váhy se stanete silnějšímiZdánlivá pravda! Dobře, získáte sílu, ale není to jediný způsob jak se stát silnějším. Je více různých typů tréninku který dodá větší sílu i svalovou hmotu. Třeba při kombinovaných cvicích – tedy mrtvé tahy, dřepy, benchpress, tlaky na ramena, shyby –  tudy vede cesta k síle. A promýšlejte svůj trénink, protože jedině to je cesta k úspěchu. Navíc důležitá nejsou doporučení ostatních, ale spíše to, co vyhovuje vám. Mýtus pátý – bez ochlazení organismu po cvičení, budou svaly boletZdánlivá pravda! Je vlastně velmi málo vědecky podloženo, že je nutno po cvičení zpomalit a zklidnit (tedy zchladit) organismus a docvičit zvolna. Když australští vědci udělali test, při němž se někteří cvičenci po cvičení zahřáli a jiní zchladili, nevyšlo vůbec průkazně, zda je nutno skutečně na konci cvičení zvolnit. Mýtus šestý – k lepšímu výkonu musíte zhubnoutZdánlivá pravda! Nesnažte se hubnout omezenou stravou. Tak si zaděláte na ještě větší problém. Snížením kalorií, dietou a hladověním totiž ztratíte více svalové hmoty, než tělesného tuku. Ten lze upravit a odbourat jen správnou a vhodnou úpravou jídelníčku s menšími a častějšími porcemi, bohatými na ty správné živiny. Mýtus sedmý – pitím kávy před cvičením více vypotíteZdánlivá pravda! Samozřejmě kofein z kávy organismus „nakopne“ k lepšímu výkonu, ale nepomůže vypotit více než bez vypité kávy těsně před sportováním. Budete se potit stejně jako ten, kdo si dal namísto kávy sklenku vody. Maximálně častěji a dříve navštívíte toaletu – káva je močopudná.Mýtus osmý – cvičením na lačný žaludek spálíte více tukuZdánlivá pravda! Zatímco některé studie tvrdí, že hladové tělo spaluje více tuku, jiní vědci tvrdí, že strava nemá na spalování tuků žádný vliv. A vědí, co říkají. Pokud chcete zhubnout, musíte mít dostatek sil a energie na cvičení. A to bez stravy nejde. Bez ní pohoříte. Tak vyživujte své tělo správnou stravou hodinu před cvičením a hodinu po něm. Vyhněte se hladu, tělo si při něm ukládá tuky do zásoby.A příště pokračujeme další osmičkou překvapivých zdánlivých pravd a mýtů.

Pokračovat na článek


Bambusová vlákna

Bambusové vlákno je vysoce funkční materiál nové generace. Jeho unikátní vlastnosti z něj dělají světový fenomén. Bambus je znám především jako antibakteriální, antistatická moderní látka se schopností termoregulace. Bambusová vlákna se pro průmyslovou výrobu oblečení začala používat poměrně nedávno, někdy koncem dvacátého století. I když lidstvu známá byla už stovky let. Původně se využívala pro výrobu papíru, později se přidávala do lan. Bambusová vlákna jsou materiálem nové éry. Mají všechny vlastnosti důležité pro výrobu kvalitního sportovního oblečení a funkčního prádla. Mimo to se požívají jako příměsi ložního prádla nebo třeba županů a ručníků.Vlastnosti a schopnosti Bambusových vlákenProdyšnostBambusové vlákno má zvláštní členitou strukturu, která činí materiál velmi prodyšným. Materiál se nelepí na tělo, čímž velmi zvyšuje cirkulaci vzduchu.Transport vlhkosti a schopnost termoregulace Bambusových vlákenMateriál vyrobený z přírodního bambusu dokáže rychle odvádět tělesnou vlhkost. Bambusová vlákna jsou dutá a jejich povrch tvoří mikroskopické póry. Díky rychlému transportu potu se budete cítit v suchu a pohodlí i při náročném fyzickém výkonu. Bambusová vlákna mají velkou schopnost absorpce. Nasají vlhkost a odvedou ji od pokožky na povrch materiálu.Bambusová vlákna dokážou odvádět vlhkost až čtyřikrát lépe než bavlna.U výroby sportovního oblečení je velký důraz kladen na termoregulaci. I tady Bambusová vlákna hrají prim. V horkém letním období se bambus stává chladivým. Jeho teplota je o dva až tři stupně nižší než teplota bavlny. Chladivý efekt Bambusových vláken oceníte především při náročných sportovních aktivitách.Naopak v zimě Vás oblečení z Bambusových vláken příjemně zahřeje. Materiál odráží teplo směrem k pokožce, takže pomáhá udržet přirozenou tepelnou rovnováhu organismu.Bambusová vlákna a UV zářeníTo stále ještě není všechno. Bambusová vlákna jsou schopna pohltit až devadesát procent škodlivého UV záření. Vybrat si ale musíte oblečení z opravdu kvalitního materiálu. Jemnost, hebkost a nemačkavostVýrobky z Bambusových vláken jsou vhodné i pro osoby s citlivou kůží. Materiál je velmi jemný a hebký. Díky kulatému průřezu vlákna nedráždí pokožku. Oblečení z Bambusových vláken vyniká nemačkavostí.Při zpracování Bambusových vláken se používá minimum chemických látek, takže hotové výrobky jsou vhodné i pro alergiky a citlivější osoby.Pevná a odolná Bambusová vláknaBambusová vlákna jsou velmi pevná a odolná. Bez obav můžete bambusové výrobky prát na třicet až čtyřicet stupňů. Bambus najdeme většinou v kombinaci s bavlnou, polyamidem, vlnou nebo elastenem.  Bambusová vlákna jsou navíc antistatická a antibakteriálníBambusové výrobky jsou antistatické. Při oblékání se nelepí na tělo ani nejiskří.Velkým plusem Bambusových vláken je jejich antibakteriální složka. Bambus obsahuje tzv. "bamboo kun", přírodní látku zvyšující odolnost materiálu vůči bakteriím, plísním, houbám a kvasinkám. Bambusová vlákna zabraňují množení těchto potvůrek a eliminují jejich množství. Díky tomu zabraňují vzniku nepříjemného zápachu potu. Bambus a planeta ZeměA teď něco pro Ty, kterým záleží na zdraví naší planety. Bambus patří mezi rychle obnovitelné zdroje. Některé druhy jsou schopny vyrůst i o desítky centimetrů denně. Pěstovaný bambus se obvykle nezavlažuje. "Bamboo kun" pomáhá rostlinkám v boji se škůdci a nemocemi. Při pěstování bambusu není potřeba používat hnojiva ani pesticidy, které zamořují přírodu. Bambus přirozeně zpevňuje půdu a snižuje její kontaminaci dusíkatými látkami. Rostliny na sebe velmi silně vážou oxid uhličitý. Brání tak další tvorbě skleníkového efektu.Pokud se rozhodnete koupit si nějaký kousek s příměsí bambusu, jistě neprohloupíte. Bambusová vlákna jsou ideální pro výrobu sportovního oblečení, funkčního spodního prádla i řady dalších produktů.

Pokračovat na článek


10 důležitých podmínek úspěchu, které jsou často opomíjeny

Hovoříme-li o tom, co mají společného úspěšní lidé a jaké rysy je předurčují pro úspěch, většinou si představíme dobrou vizi, ostré lokty a tvrdou práci. Ve skutečnosti je však potřeba mnohem víc. Každý drobný a nenápadný detail může výrazně ovlivnit konečný výsledek, a proto ho nelze ignorovat. Co všechno vám může pomoci být za všech okolností daleko před vašimi konkurenty?IntuiceSamotná fakta dost často nestačí, abychom se mohli kvalifikovaně rozhodnout. Někdy musí pomoci šestý smysl, který nám napoví, jaké rozhodnutí je správné. S tím má však mnoho lidí, kteří neuznávají jiné než racionální metody, často problém. Úspěšní lidé však většinou věří svým pocitům a nepodceňují jejich roli při rozhodování, neboť intuice nabízí jiný pohled na to, které rozhodnutí je správné.PozornostÚspěšní lidé věnují pozornost detailům a nic neponechají náhodě. Věnují pozornost i věcem, kterých si ostatní ani nevšimnou. Pokud chcete být úspěšní, musíte být pozorní, musíte si všímat detailů, umět je vyhodnotit a být schopni vycítit příležitost, kterou jiní lidé ignorují.Zápal a zaníceníÚspěch je podmíněn obrovským zápalem a zanícením pro věc. Člověk musí chtít víc než ostatní. A musí to chtít tak, že v momentě, kdy se zdá být cesta k úspěchu uzavřená, hledá způsob, jak obejít zátarasy tak dlouho, až se mu to podaří. Někdy to zkrátka může trvat déle a způsob dosažení může být náročnější, ale pokud nechybí vášnivá touha dostat se do cíle, tak se to určitě podaří.MentoringMnoho lidí nemá konkrétní představu, co vlastně slovo „mentoring“ znamená. Může se zdát, že je to jen takové mluvení o ničem. Mentoring je však pro úspěch velmi důležitý. Úspěch často závisí na tom, do jaké míry jste schopni využít svůj potenciál. Mentoring pomáhá odhalovat skryté rezervy, které má každý z nás. Proto je důležité spojit se s někým, komu důvěřujeme a s kým jsme schopni se identifikovat, kdo nám poskytne znalosti a zkušenosti a tím nás posune dál.Systém hodnotJaké hodnoty vyznáváte? Jste bezúhonným člověkem nebo se vám naopak nedá důvěřovat? To vše hraje v úspěchu roli. Nikdo se k úspěchu nedostane sám, je třeba vytvořit fungující systém dlouhodobých vazeb a vztahů. Pro ostatní je důležité, jaký jste člověk, a co od vás mohou očekávat. Chcete-li, aby s vámi ostatní pracovali rádi, musíte se chovat tak, aby si vás mohli vážit. K úspěchu neexistuje žádná zkratka a správné hodnoty vás k němu neomylně nasměrují.VztahyBudování a udržování vztahů, na kterých můžete stavět, je pro váš úspěch často zásadní. Je důležité být ve správnou chvíli na správném místě a spojit se s těmi správnými lidmi. Chcete-li být opravdu úspěšní, musíte proto podporovat a rozvíjet své komunikační dovednost a schopnosti, protože bez nich nezmůžete nic.ZvídavostVáš úspěch je často určen tím, zda umíte klást ty správné otázky. Musíte chtít vědět víc. Musíte chtít přijít věcem na kloub, chtít vědět, jak věci fungují a jak pro vás mohou být užitečné. Úspěšní lidé jdou vždy do hloubky a s nadšením a elánem prozkoumávají věci a jevy, dokud nenajdou možnost, jak by jim mohly napomoci k jejich úspěchu.Trpělivost„Trpělivost přináší růže“, říká známé přísloví. Jinými slovy: úspěch vyžaduje trpělivost a je odměnou za vaši tvrdou práci. Uspokojení z výsledků a finanční satisfakce se často dostavuje s velkým zpožděním poté, co jste se dlouho plahočili na únavné cestě budování svých budoucích příjmů.InovaceK úspěchu člověk potřebuje nové myšlenky a kreativitu. Schopnost přinášet nové myšlenky je zásadní ingrediencí, která dává vzniknout něčemu novému, velkému a trvalému. Inovace je nejdůležitější konkurenční výhodou a rozdílem mezi leadry a následovníky. Váš úspěch závisí na tom, kolik nových a neotřelých myšlenek můžete přinést. Zkuste se zabývat svojí kreativitou a zjistit, do jaké míry vám může být prospěšná.NáročnostÚspěch přináší touha po dokonalém výsledku. Snaha dosáhnout maximálního možného s využitím toho nejlepšího, co je k dostání. K tomu je nezbytná schopnost věnovat pozornost detailům. V historii bychom našli mnoho skvělých osobností, kteří věnovali spoustu let zdokonalování a rozvoji svého oboru. Dokonalost je produktem změny myšlení, kdy věnujeme pozornost každé jednotlivé povinnosti a plníme ji tak, jako kdyby náš úspěch závisel právě na ní. Věnujeme-li pozornost detailům a do každé maličkosti vložíme vždy něco navíc, pomůže nám to opět získat konkurenční výhodu před ostatními. Pro naše obchodní partnery je vždy důležité vědět, že do všeho dáváme víc než ostatní.

Pokračovat na článek


10 typů toxických lidí, kteří vám otravují život

Máte ve svém okolí někoho, kdo vám bere sílu a odvahu nebo vás dokonce neustále stresuje? A ať děláte, co děláte, nejste schopni otočit jeho „nastavení“ pozitivním směrem?Stresor je poměrně častým úkazem a vedle sebe ho má prakticky každý. Jsou to lidé, kteří jsou zdrojem nepříjemných pocitů. Zjednodušeně by se dalo říci, že nám s nimi není dobře. Můžeme se bavit o čemkoli a vždycky řeknou něco, co nás vytočí, vezme nám sílu nebo nás dokonce paralyzuje a zrazuje od našich úmyslů. Stresor nám zkrátka nikdy nepomůže; nepodporuje nás v našich úmyslech, ba dokonce nám je rozmlouvá, nikdy nám nedodá sílu a rozhodně se vedle něho nebudeme cítit jako úžasné a skvělé osobnosti. Stresor k tomu má vždy nějaký důvod, který vězí hluboko uvnitř něho a za kterým vždy vězí nějaký problém, který se nikdy nevyřeší a vždy bude generovat nové konflikty případně nová zranění.Obrana před takovými lidmi je proto jediná: musíme se jich zbavit. Musíme je dostat ze svých životů navždy. Jen tak se zbavíme jejich jedu, kterým nás zamořují a otravují. Tím se zbavíme brzdy, která nás omezuje a brání nám pokročit a dostat se dál. Abychom se jich ale mohli zbavit, musíme je umět identifikovat. V zásadě je lze rozdělit do několika kategorií:EgoistaProblémem egoistů je, že jsou příliš zahledění do sebe. Vnímají především svoje kvality a očekávají, že ostatní je budou vnímat také, a nejenom vnímat, ale také oceňovat a oslavovat. Egoista je tak uchvácen svou vlastní úžasnou osobností, že mu těžko zbývá prostor, aby si všiml, případně ocenil schopnosti někoho jiného.Egoista věří, že je lepší než všichni kolem něho. Proto nikdy nebude ostatním dobrým parťákem. Nikdy mu nebudete rovni, protože něco takového nikdy nepřipustí. Vždy o vás bude mluvit s despektem a stejně tak se k vám bude chovat. A blízkost někoho, kdo se k vám nechová s respektem nebo kdo vás dokonce znevažuje, je pro váš vlastní rozvoj tím nejhorším, co vás může potkat.ZávistivecZávistivci jsou nebezpečnou kategorií lidí. Více totiž ocení vaše problémy a těžké časy než vaše osobní vítězství. V hloubi duše jsou totiž přesvědčeni, že jsou to oni, kdo si zaslouží okamžik slávy, a ne vy. Můžete se sice pokusit dát jim pocit, že jsou součástí vašeho úspěchu a že se na něm výrazně podílejí, může se vám však stát, že vás za to budou ještě více nenávidět. Takoví lidé si totiž často neváží pokory a laskavého přístupu. Oni vás zkrátka nechtějí vidět pozitivně, ať děláte, co děláte. Závistivci si vždy najdou důvod, proč vám závidět. Proto se tomuto typu lidí musíte vyhnout za každou cenu.ProspěchářProspěcháři jsou nepříjemnou kategorií, která brzy začne člověka otravovat. Jejich prvotním zájmem je jejich vlastní prospěch a tomu podřizují vše. Těžko se tedy od nich můžete dočkat pomoci, naopak se můžete spolehnout, že když budete potřebovat pomoc, otočí se k vám dozajista zády nebo budou spekulovat, co jim jejich pomoc přinese. Rozhodně to nejsou lidé, o které byste se mohli opřít, proto si vždy musíte včas vymezit hranice vztahů s nimi.ZpátečníkZpátečníci jsou nepřáteli pokroku, kteří vás vždy budou zrazovat od cesty do neznáma. Jsou to většinou konzervativní typy, kteří se rádi drží v něčem, co se nemění. Budete-li chtít něco změnit nebo zkusit něco nového, nikdy vás nepodpoří, naopak vás budou zrazovat od vašich úmyslů a budou vás nutit vrátit se do starých kolejí. Věří názoru, že stagnace je tím nejlepším, protože je to nejbezpečnější, a chtějí, abyste dělali všechno stejně jako oni.Tyto typy bývá velmi obtížné určit, protože často bývají nedílnou lety prověřenou součástí vašich životů a proto se může zdát obtížné ignorovat jejich názory. Proto si musíte uvědomit, že vy jste těmi, kdo žijí vaše životy, a záleží tedy jen na vás, jakou cestou půjdete. Proto pokud cítíte, že chcete žit jinak, a oni to nechtějí akceptovat, musíte se z jejich vlivu vymanit.KritikPro kritiky není nikdy nic dost dobré. Jsou totiž přesvědčeni, že každý potřebuje spíše kritiku než chválu a povzbuzení. Nikdy na nikom a na ničem nenechají nit suchou. I když vaše úmysly budou sebelepší a pokusíte se je o tom přesvědčit, nikdy nebudete mít úspěch a jejich nastavení nezměníte. Kritici totiž nejsou dobrými posluchači, většinou je totiž nezajímá, jaký máte na věc názor.Pokud tedy u svých blízkých identifikujete tento druh problému, vězte, že kritika nikdy nezměníte. Proto jediné, co můžete udělat v zájmu svého duševního zdraví i svého osobního pocitu, vyhněte se jejich kritickým názorům a všudypřítomnému snižujícímu hodnocení. Věčnou kritiku ke svému štěstí jistě nepotřebujete.ManipulátorTento typ je posedlý kontrolou. Manipulátor vás ke svému životu potřebuje, protože potřebuje někoho, nad kým bude mít moc. Kontrola není samoúčelná: manipulátor sleduje a kontroluje vaše kroky, aby vás mohl manipulovat a ovládat. Není pro něj rozhodující, co chcete vy, ale co chce on. Vaše skutky a kroky hodnotí proto z jeho hlediska, podle toho, jaké to bude pro něj mít následky.Ptát se manipulátora na radu, co je pro vás dobré, je proto zbytečné. To není jeho optika. Pro manipulátora má význam jen to, co je dobré pro něho. Manipulátory bývá někdy obtížné včas prohlédnout, neboť se dlouho může zdát, že jim na vás záleží. Ve snaze získat si vaši důvěru a tím si upevnit nad vámi moc, jsou totiž schopni se velmi dlouho přetvařovat.I zde je nutné si uvědomit, že se musíte řídit především tím, co chcete vy a co je důležité pro vás. Kompromis je důležitý a ne vždy je snadné určit hranice, kde končí kompromis a kde začíná manipulace. Proto se musíte naučit rozpoznat, jaký je rozdíl mezi dobrou radou a snahou vás řídit a ovládat.LhářLhaní se v dnešní době zdá celkem běžným způsobem chování. A může se zdát, že některé lži nejsou škodlivé. Tendence k lhaní však nebezpečná je. Pokud totiž u někoho objevíme tendenci ke lhaní, můžeme si být jisti, že nepoznáme, kdy mluví pravdu.Věci by se měly říkat na rovinu. Pokud to někdo neumí, tak je to většinou proto, že má nedostatečné sebevědomí a bojí se přiznat odlišný názor nebo něco, co nehovoří v jeho prospěch. A jakmile si někdo tento způsob osvojí a zjistí, že funguje, tak ho bude používat při každé příležitosti.S lháři je těžká spolupráce, protože se názorům, které prezentují, nedá věřit. Je třeba se obklopit lidmi, kteří vás podporují a které vám nabídnou upřímné a poctivé názory.PomlouvačTito lidé trpí nejistotou, a proto používají svůj jazyk k překrucování skutečnosti a k úpravě informací podle svého. Touží po uznání a po přijetí ostatními a žijí v domnění, že existuje jen jediný způsob, jak získat pozornost ostatních.S pomlouvači se nedá vyjít. Jednak se nedá důvěřovat slovům, která vám říkají o ostatních. Vždy si pravdu upravují tak, aby výsledný dojem, který vzbudí, byl co největší. Navíc pomlouvači svoji nectnost využívají ve všech směrech, takže se můžete spolehnout, že tak jako před vámi pomlouvají jiné, budou zase před nimi pomlouvat vás. Jejich cílem je vždy vzbudit pozornost a zájem a myslí si, že jiným způsobem než zkreslenou pravdou o druhých se jim to nepodaří.Neexistuje způsob, jak změnit myšlení pomlouvačů. Proto jediné, co můžete udělat pro sebe, je vymanit se z jejich vlivu a utéct co nejdál z jejich dosahu. Dokud totiž o vás budou něco vědět, vždy vám budou škodit.ParazitParazité jsou lidé, kteří se na vás přisají a sají z vás krev. I když se někdy mohou zdát být užiteční, je třeba si uvědomit, že nikdy nebudou dobrými přáteli, protože ve skutečnosti mají na mysli jen svůj vlastní prospěch. Jestliže si je vpustíte do života, využijí každou příležitost, jak využít nebo získat něco, co máte. Těmto lidem je třeba se vyhnout za každou cenu.OběťProblémem obětí je to, že nikdy nedokáží přijmout odpovědnost. Vždy najdou viníka svých problémů někde mimo sebe – původce svých obtíží, objektivní příčiny nebo souhrou okolností a nikdy nepřiznají vlastní podíl. Dokáží perfektně ukázat prstem na ostatní a obvinit své okolí a nikdy nepřiznají chybu.Ani tito lidé nejsou přínosem pro váš život. Nepotřebujete nikoho, kdo vás bude činit odpovědné za jeho problémy, neboť i bez toho jistě sami máte svých problémů dost. Oběti jsou nebezpečné a mohou mít škodlivý vliv na vás úspěch i osud. Proto je třeba se takových lidí zbavit a dostat je pryč ze svého života.

Pokračovat na článek


Porovnáváte se s ostatními?

Ruku na srdce: děláme to všichni. Sledujeme ostatní, jací jsou, co mají a co dělají, a přejeme si, abychom byli jako oni, měli všechno, co mají oni a mohli dělat i všechno, co oni dělají. Nebo je naopak soudíme a kritizujeme, a zdá se nám, že sami si vedeme lépe a máme mnoho důvodů si myslet, že jsme lepší než oni.První varianta nám přináší frustraci a vede k tomu, že se cítíme hůř. Druhá varianta nám pomáhá cítit se lépe, ale vede k frustraci z lidí, kteří nás obklopují. Ani jedna z těchto variant nám nepřináší štěstí.Uveďme si dva nejběžnější příklady:1. Sledujeme životy ostatních na FacebookuFacebook je novodobým fenoménem a profil zde má v dnešní době většina lidí. V některých věkových kategoriích dokonce všichni. Lidé jeho prostřednictvím komunikují, sdílejí svoje pocity, zážitky, fotografie. Většinou tu najdeme fotografie lidí, kteří se skvěle baví v úžasných klubech, na párty a jiných společenských akcích, užívají si cestování a zážitky z cest, jedí zvláštní skvělá jídla, sportují, běhají, provozují jógu, tančí salzu… zkrátka žijí dokonale pestrý a zajímavý život.Pokud sledujeme své přátele na Facebooku pravidelně, může se zdát, že v porovnání s úžasnými životy našich přátel se náš vlastní život může zdát poněkud nudný a prázdný. Proč toho neděláme víc? Proč nechodíme častěji do restaurací a neochutnáváme úžasná a skvělá nová jídla? Proč víc necestujeme, proč neděláme nějaký sport a proč vlastně děláme tak málo, aby náš život byl zajímavější?Ano, porovnávání našich běžných šedých životů se zářivými životy našich přátel nás zákonitě vede k frustraci. Přitom je nad slunce jasné, že srovnáváme nesrovnatelné. Většinou zde neuvidíme fotky zachycující naše přátele, když dělají běžné (nezajímavé věci), když se nudí, nebo jsou smutní, když trpí úzkostí nebo se podceňují, když se hádají s přítelem nebo bojují s nejistotou nebo prokrastinací.Ale i kdyby tomu tak bylo a vy byste si byli jistí, že skutečně můžete srovnávat, proč vlastně vůbec srovnávat svůj život s životem někoho jiného? Proč vůbec zkoumat, zda je náš život zajímavější, než životy ostatních? A proč ostatním demonstrovat, že tomu tak je?Určuje štěstí ostatních naše vlastní štěstí? Pomůže nám štěstí druhých najít to naše?Rozhodně ne!!! Štěstí přichází jako ocenění toho, co děláme. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného. To, že budeme druhé napodobovat, nás k vlastnímu štěstí nepřivede a ani ostatní nás za to nebudou obdivovat. Podobné snahy vedou jen k větší frustraci.Nejde přece o to, být lepší než ostatní: jde o to, milovat to, kdo jsme, kde jsme a čím jsme. Jedna moje kamarádka říká, „být šťastni ve své kůži“. To je skutečný základ pro nalezení vlastního štěstí.Proto srovnávání s ostatními nefunguje. Neudělá nás šťastnější ani náš život hodnotnější, pouze způsobí, že se cítíme hůř a ještě nám to kazí vztahy s lidmi, jejichž život považujeme za hodnotnější.2. Kritizujeme a soudíme ostatníDejme tomu, že jsme udělali hodně proto, abychom změnili své zvyky, přestali kouřit, začali pravidelně sportovat, jíst a žít zdravě. Určitě nás to stálo hodně úsilí a proto je to zdrojem naší hrdosti a pýchy, protože to svědčí o síle našeho odhodlání, o naší vytrvalosti a pevné vůli.Pak potkáme někoho s nadváhou, kdo chodí běžně do cukrárny, pije litry koly, věčně jenom posedává a není schopen se donutit něco se sebou dělat.Běžnou reakcí je soudit takového člověka: proč se sebou nezačne něco dělat? Proč se pořád tak cpe? Proč se nezačne trochu víc hýbat, chodit, cvičit, jíst něco lehčího? Vždyť on se vůbec nedokáže ovládat! Za své problémy si může sám.A tak ho soudíme a připadá nám, že vedle něho vypadají naše skvělé vlastnosti lepší a zářivější, protože my jsme svoje špatné návyky zvládli. Ale ani to nám štěstí nepřinese: kritiky a odsuzování jiných lidí jen vede k tomu, že jsme nakonec frustrováni tím, jak nedokonalí jsou. Navíc ani oni nás za to nebudou mít rádi. Kdo by měl rád někoho, kdo stále jen upozorňuje na jejich problémy.Cílem našeho poukazování na nedostatečnost druhých je ukázat ostatním, o co lepší jsme my. To ale málokdy vede k tomu, že si budeme více vážit svého vlastního života nebo že si nás někdo bude vážit více. To, že budeme chtít, aby něco bylo jinak, jen bude zvyšovat naši frustraci z toho, že to tak není.Místo toho bychom se měli snažit ostatní pochopit. Copak jsme nikdy nebojovali s vlastními špatnými návyky? Nikdy jsme se necítili špatně, protože jsme nebyli schopni vytrvat a změnit něco, co se nám nelíbilo? Samozřejmě že ano!Všichni přece víme, jaké to je, když nám něco nejde, když to jde těžko, když cítíme beznaděj a nevěříme, že se to může změnit. Dokážeme si představit, jaké to je, když někdo kvůli tomu trpí a můžeme si přát, aby jeho utrpení skončilo.V obou uvedených případech vede srovnávání se s ostatními k tomu, abychom se cítili opravdu špatně buď my, nebo aby se tak cítili ostatní naším přičiněním. Co tedy můžeme dělat, aby tomu tak nebylo?1. Naučte si vážit svého životaNamísto sledování životů ostatních se naučte vnímat svůj vlastní život. Všímejte si více všeho, co je ve vašem životě pozitivního a co se vám líbí. Všímejte si příjemných věcí, které se vám dějí, a to na denní bázi. Zvykněte se rekapitulovat vždy na konci dne, co se vám zajímavého stalo, koho zajímavého jste potkali, čemu jste se zasmáli, co jste se zajímavého dozvěděli, co hezkého jste viděli, co příjemného vám kdo řekl, atd. Brzy zjistíte, že jakmile přestanete porovnávat svůj život s životy ostatních, budete schopni více vnímat všechny příjemné události, které k vám přicházejí, a vážit si jich.2. Naučte se chápat nikoli souditZjistíte-li, že jste z ostatních otrávení a znechucení nebo že je soudíte, zkuste se naučit je chápat. Jaký je jejich život? Jaké mají problémy? Mají to těžké? Jsou frustrovaní? Smutní? Rozzlobení? Cítí beznaděj? Dokážete si představit, čím procházejí a jaké to je? Pochopíte-li ostatní, přestanete je soudit.Tyto dvě metody nám pomohou stát se šťastnějšími. A nejenom to, staneme se také lepšími. A nepříjemné pocity spojené se srovnáváním se s ostatními a jejich odsuzováním a kritikou nás opustí navždy.

Pokračovat na článek


Síla myšlenky

Každý den potkáváme spoustu lidí s různými osudy a problémy. Jen malé procento těchto lidí si však uvědomuje, do jaké míry jsou jejich životní osudy ovlivněny jejich vlastními myšlenkami a způsobem jejich myšlení.Ano, myšlenka má neuvěřitelnou sílu. Stojí u zrodu všeho, co uděláme, a předznamenává náš další osud. Na počátku toho, zda jsme šťastní nebo nešťastní, chudí nebo bohatí, stály naše myšlenky. „Malý je ten, kdo se cítí malým být“, řekl kdysi nějaký moudrý člověk a nezbývá, než s tím souhlasit. Svoji budoucnost si vytváříme sami tím, o čem sníme, po čem toužíme a jak o tom přemýšlíme.„Cokoli si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“, říká Napoleon Hill ve své knize Myšlením k bohatství. Jinak řečeno, kvalita našeho života je do značné míry dána naší představivostí a schopností pozitivně myslet. Teoreticky to znamená, že můžeme cokoliv, co jen chceme, pokud o tom sníme do té míry, že se sen přemění v intenzivní touhu, pokud jsme schopni se touto touhou nechat vést a pokud vytrváme až do konce.Jak tedy přesně funguje princip, na kterém je tato teorie založena?1. Stanovte si konkrétní cílChceme-li se někam dostat, musíme nejprve vědět, kam jdeme. Proto je nejprve třeba si stanovit konkrétní cíl našeho snažení. Zkušenosti úspěšných nám říkají, že největších úspěchů dosahují lidé, kteří si svůj cíl dokáží finančně kvantifikovat. To znamená, že si dokáží stanovit, k jaké částce se chtějí dopracovat nebo kolik si chtějí vydělávat. Těm, kteří jsou vedeni pouze touhou po lepší seberealizaci, se často nedaří dosáhnout bohatství, protože to ve skutečnosti nebylo jejich snem. Proto je třeba přesně stanovit, kolik byste si chtěli vydělávat měsíčně nebo ročně, a co všechno si ještě přejete dosáhnout a získat. Je to společenská prestiž? Je to sláva? Je to kabelka od Viuttona, minicooper, dovolená na Seychelách? Měli byste předem vědět, co všechno je pro vás důležité a po čem vaše srdce touží, a do jakého data to všechno chcete získat.2. Svá přání si sepište a umístěte je na viditelném místěMoje velmi dobrá kamarádka používá pojem „nástěnka přání“. Vytvořila si nástěnku, na kterou si umístila všechno, čeho touží dosáhnout. Je tam měsíční částka, kterou by chtěla vydělávat. Jsou tam věci, po kterých touží – ať už věci hmotné nebo nehmotné, jako je například šťastná rodina. Tuto nástěnku má denně na očích a denně tak vidí, jak se jí její sny daří realizovat a do jaké míry se už přiblížila ke svým cílům. Ať už použijete podobnou nástěnku přání nebo si své sny sepíšete na list papíru, který umístíte na počítač, tento krok je důležitý, protože vám neustále připomíná, kde je váš cíl a jak daleko od něj jste.3. Připomínejte si svá přání každý denAby se sen stal skutečností, je třeba si ho připomínat každý den. Každý den ve stejnou dobu, nejlépe večer, si přečtěte svoje přání a zopakujte si, dokdy je získáte. Tato fáze je důležitá, protože myšlenka se může uskutečnit pouze za předpokladu, že jste s ní bytostně spjatá a že je vaší intenzivní touhou. Myšlenka sama nestačí, vaše sny se začnou zhmotňovat v momentě, kdy se myšlenka stane touhou. Rozdíl mezi myšlenkou a touhou je v jejich emocionálním zabarvení. Musíte dát myšlence emoci a teprve sepětí racionální myšlenky a emocionální touhy vede k těm správným výsledkům. Emocionálně zabarvené myšlenky mají magnetickou sílu a přitahují další podobné myšlenky se stejnou silou.4. Věřte svým cílům i sami soběChcete-li realizovat své sny, musíte si důvěřovat. Musíte věřit, že vaše cíle jsou reálné a že jste schopny je uskutečnit. Toto bývá častým kamenem úrazu. Lidé si stanoví cíle a už předem jsou přesvědčeni, že jejich dosažení není reálné. To je vede zákonitě k neúspěchu.Naše uvažování je bohužel do značné míry komplikováno negativními zkušenostmi, které jsme už někdy udělaly nebo které udělal někdo jiný z našeho okolí, negativním způsobem uvažování, různými předsudky, které nám vsugerovali naši rodiče, učitelé, přátelé a známí. Je bohužel smutnou skutečností, že pokud potřebujeme podporu pro nějaký důležitý krok, který chceme udělat, jen málokdo z našeho okolí nás dokáže podpořit. Najde se ale vždy dost lidí, kteří nás budou z naší cesty zrazovat.Od těchto vlivů se musíte oprostit. Pochybnosti vás nikdy nikam nedovedou. Musíte uvěřit, že vaše touhy jsou uskutečnitelné a že VY JSTE schopni je uskutečnit. Musíte si uvědomit, že všechno, co už někdy někdo udělal před vámi, se uskutečnit dá a není tedy důvod, abyste to nezvládli také.Ptáte se, jak si uvěřit, když máte snížené sebevědomí? Své sebevědomí můžete ovlivnit pomocí autosugesce. Jak už jsme si řekli, myšlenka má neuvěřitelnou sílu a je na vás, čemu se rozhodnete věřit. Uvěříte-li, že jsou vaše sny nad vaše síly, tak to také tak bude. Nikdy se nestanete pány svého osudu a budete vždy jen přijímat to, co vám poskytnou druzí. Pokud uvěříte, že své sny nejen chcete realizovat, ale i máte sílu a energii je uskutečnit, už sami najdete cestu, jak to udělat.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zdraví

Nové choroby - jsou šílené krávy jen začátkem?

Soused Kropáček viní zástupce Státní veterinární správy ze lži. Veřejně (tedy ve výčepu hostince U Rosů) odmítá oficiální prohlášení, že se na území České republiky nenachází jediná „šílená kráva“.  Odvolává se na fakt, že se veterináři zřejmě nikdy osobně nepoznali s jeho tchyní.Nechci polemizovat s Kropáčkem, protože jeho tchyni také neznám. Faktem ale zůstává, že v dohledné době budou možná čeští veterináři muset svůj názor poopravit, a to bez ohledu na Kropáčka. Zemí, které ještě nedávno sebevědomě hlásaly, že k nim se „nemoc šílených krav“ nemůže nikdy dostat, a dneska ze „šílených krav“ samy šílí, bylo povícero. Jak se říká, odříkaného chleba - největší kus. Co ale bude dál? Zešílíme nakonec všichni?Zabiják jménem prionNemoc „šílených krav“ patří ke zvláštním chorobám, pro které mají lékaři učený název „přenosné spongiformní encefalopatie“.Znamená ve stručnosti to, že tyto choroby jsou nakažlivé a mění mozek na řešeto, které pod mikroskopem vypadá jako houba na mytí. Chorobu vyvolává zvláštní potvůrka zvaná prion. Není to živé, není to jedovaté, není to nic, co by do těla nepatřilo, a přitom je to smrtelné. Prion vzniká z jedné určité naprosto normální bílkoviny lidského nebo zvířecího těla, a to jejím nevhodným „zašmodrcháním“. Vlákno bílkoviny, která nám docela dobře sloužila, se zauzlí a rázem je zaděláno na pořádný malér. Vzniklý prion poslouží jako matrice pro zauzlení dalších zdravých molekul bílkoviny. Zdravé bílkoviny ubývá a místo ní se v nervové tkáni hromadí priony. Mozek si s nimi neví rady, nervové buňky hynou jedna za druhou a místo nich zůstávají jen prázdné díry. Místo mozku máme během několika let ementál.Výše popsané se může čas od času přihodit jak člověku, tak i zvířatům. U ovcí vyvolávají priony nemoc zvanou klusavka nebo také skrapie. Právě ovčí priony zřejmě stojí v pozadí vzniku „nemoci šílených krav“. Už od dvacátých let 20. století krmili britští farmáři skot krmivy, do kterých byla jako zdroj bílkovin přidávána tzv. masokostní moučka. Toto krmivo se vyrábí z těl uhynulých zvířat a v Británii se do masokostní moučky dostávaly zcela zákonitě i mozky ovcí uhynulých na klusavku.Dokud Britové při výrobě ohřívali mršiny na teploty nad 160o C, nic se nedělo, protože se priony zahřátím zničily. V sedmdesátých letech ale uhodila energetická krize a v rámci úsporných opatření byly teploty při výrobě masokostní moučky sníženy. Ovčí priony se tak dostaly do krmiva v plné formě. Po nějaké době se naučily priony ovcí šmodrchat zdravé bílkoviny skotu a měnit je na hovězí priony.Vymřou Britové?U lidí vyvolávají priony Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Pravděpodobost onemocnění Creutzfeldt-Jakobovou chorobou se pohybovala kolem jedné k milionu. Byla to obvykle nešťastná náhoda, vinou které se příslušná bílkovina začala v mozku nemocného sama od sebe „uzlit“. Choroba postihovala obvykle lidi kolem šedesátky a trvalo jí asi za osm měsíců, než člověka proměnila v dementní trosku a nakonec ho za nepěkných křečí zprovodila ze světa.To už ale dneska neplatí. Jen ve Velké Británii zemřelo v posledních několika letech asi 90 lidí na tzv. novou variantu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Tou onemocní lidé nakažení hovězími priony z masných výrobků obsahujících mozek nebo míchu „šílených krav“.Nová varianta postihuje lidi i hluboko pod třicítkou, nevyvolává tak hlubokou demenci a může oběť trápit déle než rok. Konec je ale stejný jako v případě „klasické varianty“ onemocnění. Nakonec si pro nemocného vždycky přijde zubatá s kosou.Nikdo neví, kde se postup nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby zastaví. I seriozní odhady se nepříjemně podobají věštbám z křišťálové koule. Když všechno dobře dopadne, nemusel by se počet nakažených lidí vyšplhat nad 150. Ale tytéž odhady ve své nejpesimističtější verzi předpokládají, že si nemoc může vyžádat v nejbližších letech jen v Británii 130 tisíc lidských životů. Všechno záleží na tom, jak dlouhá je inkubační doba nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Jednoduše řečeno, zaleží na tom, za jak dlouho po snědení hovězích prionů se nám v mozku zašmodrchá dost prionů na to, abychom definitivně zhloupli a zemřeli v nehezkých křečích. Výsledky nejnovějších výzkumů rozhodně nesvádějí k optimismu. Ukazuje se, že priony mohou svou oběť nahlodávat třeba třicet roků. Vrchol epidemie Creutzfeldt-Jakobovy choroby tedy ještě můžeme mít před sebou.Ze vzniku nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby lze vinit kdekoho, třeba zemědělce, veterináře nebo výrobce krmiv. Faktem zůstává, že vydatnou porci másla mají na hlavě britští politici.Na sklonku osmdesátých let, když už bylo jasné, že „nemoc šílených krav“ může ohrožovat i lidi, obracela v Londýně „železná lady“ každou libru nejméně třikrát, než se ji rozhodla utratit. Na prevenci a boj s novou chorobou jí bylo peněz líto. A tak nebyly peníze na to, aby se uvedla do života velice rozumná preventivní opatření. V některých školních jídelnách jedly děti maso s příměsí mozkové tkáně skotu (a tedy asi i s priony) ještě dva roky poté, co to bylo zakázáno. Peníze na kontrolu dodržování předpisů a na postihy případných hříšníků se totiž nenašly. Britská vláda navíc hrála po dlouho hru mrtvého brouka a tvářila se, že „šílené krávy“ jsou jen okrajový problém. Ministr zemědělství krmil před televizními kamerami vlastní dceru hovězím hamburgerem, aby dokázal, že britské hovězí je naprosto bezpečné. Dneska se asi modlí, aby tu hovadinu s hovězím nikdy nepodnikl.Další „šmodrchací“ chorobySpektrum prionových chorob začíná být nepříjemně pestré. Začínají se vyskytovat i u divoce žijících zvířat, konkrétně u jelenů a losů. Tato choroba je označována jako chronické chorobné vyčerpání (chronic wasting disease čili CWD) a v některých oblastech USA jí trpí asi 10 % jelenů. Lovci v Coloradu a Wyomingu už byli varováni před zvěřinovými hody z jelenů a losů vykazujících známky tohoto onemocnění. Přenos prionů z jelenů na člověka se zatím nepotvrdil, ale obavy vzbuzuje fakt, že tři Američané, kteří zemřeli na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu v nezvykle mladém věku kolem třicítky, si v dětství dopřávali jeleního masa, co hrdlo ráčí.Ani u člověka se výčet prionových chorob neomezuje je na dvě varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nejslavnější lidskou prionovou nemocí bylo donedávna kuru novoguinejských lidojedů z kmene Fore. Když někdo na kuru zemřel, sešli se jeho příbuzní a projevili mu úctu tím, že si na něm pochutnali. Tím bylo zajištěno, že se někteří stolovníci s odstupem času sami ocitnou na jídelníčku svých příbuzných, protože ti, kteří si pochutnali na mozku a míše, se nakazili priony a sami pak nemoci kuru podlehli. Tento začarovaný kruh přeťali až katoličtí misionáři, kteří lidojedům jejich kanibalské choutky rozmluvili. Vzácně se vyskytují i další lidské prionové choroby. Všechny jsou neléčitelné, všechny jsou smrtelné.K čemu je to dobré?Málo se mluví o tom, proč se vůbec jedna z bílkovin lidského nebo zvířecího těla „zašmodrchává“. Že by to byl evoluční zmetek? Že by se přírodě do jejího dokonalého systému výběru nejzdatnějších vloudila chybička? To se nechce věřit. V přírodě má všechno svůj smysl. Dokonce i priony způsobující smrtelná a zatím nevyléčitelná onemocnění. Ukazuje se, že „šmodrchavé“ bílkoviny mohou být výhodné.Představme si třeba kvasinku, která se ocitla v nesnázích. Něco jí chybí nebo jí něco krutě ztrpčuje život. A najednou se v jejím těžce zkroušeném jednobuněčném těle začne „šmodrchat“ jedna z mnoha bílkovin. Bílkovina tím získá nové vlastnosti a najednou může plnit v kvasince úplně nové úlohy. Shodou okolností právě tohle kvasinka potřebovala, aby se vypořádala s momentální tísní. Asi se nebudeme divit, že se kvasinky s takovou „šmodrchavou“ bílkovinou prosadí.Všechno nasvědčuje tomu, že priony vyvolávající u skotu „nemoc šílených krav“ a u člověka Creutzfeldt-Jakobovu chorobu jsou pozůstatkem nějakého podobné výhodné „šmodrchavé“ bílkoviny. A bylo by s podivem, kdybychom ve svém těle měli takový vynález jen jeden. Mnohem pravděpodobnější je, že jsme jimi docela slušně prosyceni. Jen o tom ještě nevíme.Lidská dědičná informace obsahuje 25 000 až 40 000 genů a podle většiny z nich se v našem těle vyrábí nějaká bílkovina. Může mezi nimi být i bílkovina, jejíž molekula jen čeká se „zašmodrcháním“ jen na polechtání elektromagnetickým vlněním z mobilních telefonů. Mobilujeme a netušíme, že se nám to v hlavě pomalu, ale jistě „šmodrchá“. Za patnáct, dvacet nebo třicet let to budeme mít tak „zašmodrchané“, že nebudeme vědět, co je to mobil.Také nové léky by si mohly s našimi „šmodrchacími“ bílkovinami nehezky pohrát. Na doporučení televizní reklamy při rýmě a nachlazení pilně užíváme nějaký ten „frňacín“ nebo „hepčíkalín“ a netušíme, jak se nám tím uzlí bílkoviny v těle. Testy ověřující zdravotní nezávadnost léků mohou jen stěží odhalit nepříznivé efekty, které se objeví po několika desetiletích. Až se tyto následky za dvacet let projeví, bude už pozdě. Až nám přijde omluvný dopis výrobce zaručeného prostředku proti rýmě a kašli, nemusíme dost dobře vědět, co si máme s tím papírem počít.Jestliže Creutzfeldt-Jakobova choroba postihuje nervovou tkáň a především míchu a mozek, pak další „šmodrchací“ choroby mohou útočit na naše plíce, svaly, kosti, zuby, játra, prostě na cokoli. V budoucnu můžeme být všichni pilnými návštěvníky prionologických oddělení nejbližší nemocnice.Dají nám priony křídla?„Šmodrchacích“ bílkovin v našem těle bychom se ale neměli zase až tak děsit. Příroda nevybavila živé tvory „šmodrchacími“ bílkovinami proto, aby je vyhubila, ale aby jim umožnila přežít ve světě, kde se přirozený výběr nejsilnějších a nejschopnějších s těmi slabšími a méně schopnými nijak nemazlí. A tak nemůžeme vyloučit, že nám nově „zašmodrchaná“ bílkovina dodá zcela nové a dosud nevídané schopnosti. Genetické výzkumy na myších naznačují, že někdy stačí opravdu jen maličko a život se od základu mění. Stačí mít v některých nervových buňkách jen nepatrně víc jedné jediné bílkoviny a výkonnost myšího mozku stoupne na pětinásobek. Stačí nemít v buňkách jednu jedinou bílkovinu a myš žije o třetinu déle a navíc je odolná vůči stresu.Takže kdo ví, na co všechno máme již zaděláno. Jedna televizní reklama tvrdí, že jistý energetický nápoj vám dá křídla. Kdo ví, třeba reklama vůbec nepřehání. Pár let si budeme dávat loka, jedna z komponent nápoje nám začne „šmodrchat“ nějakou tu bílkovinu a za dvacet let nám mezi lopatkami vyraší peroutky. Pivo tyhle účinky zcela jistě nemá, to už je prověřeno tisíciletími konzumace pěnivého moku. Je to škoda, protože za pár let nás začnou bolet nohy a pak bychom si mohli s Kropáčkem do výčepu k Rosům zaletět.

Pokračovat na článek


Problémy se spánkem? Vyzkoušejte tyto rady pro zlepšení kvality spánku.

V mládí zřejmě jen málo kdo mívá problémy s tím lehnout a hned zabrat. Poté, co se ovšem zařadíte do řad pracujícího lidu, připravte se nato, že v oblasti spánku nastanou menší problémy, minimálně z počátku. Je to logické. Tělo zažívá šok v podobě naprosto nového režimu, životního stylu. Máte najednou jiný fyzický a psychický výdaj energie nebo jste mnohem více pod stresem. Tohle všechno má zásluhu na tom, že i když v jedenáct večer padnete do postele, máte oči vytřeštěné jako animované postavičky ve chvílích nejvyšší hrůzy a hlavou se vám hodí myšlenky na cokoliv jiného, jenom ne na spánek.  Prášky na spaní jsou sice super pomocník v momentech největší krize, ovšem cpát je do sebe nemůžete donekonečna.BABSKÉ RADY NAD ZLATONěkdy není na škodu vyzkoušet léty praxe ověřené babské rady, zejména když už i počítání oveček naprosto selže. Top jedničkou mezi babskými radami je uvařit si teplé mléko s medem, které opravdu funguje. Samozřejmě je podmínkou, že nemáte problém s laktózou. Pokud vám mléko nedělá zrovna bůhvíjak dobře, můžete jej nahradit variantou teplé vody s mlékem. Dalším osvědčeným pomocníkem při nespavosti je banán, který v sobě obsahuje látky, které napomáhají rychlejšímu usínání. Využít při problémech se spánkem můžete také mnohých bylinek. Takový odvar z kozlíku je doslova jako spánkové zaklínadlo. Nevýhodou je dlouhá příprava, kdy se musí kořen kozlíku několik hodin louhovat. Jestliže se vám nechce čekat, je právě pro vás ideální meduňkový čaj, který pořídíte v každé lékárně a supermarketu. Ideální prý je, když meduňkový čaj vypijete alespoň 2 hodiny před spánkem. Neméně účinný je také čaj z chmele. Stejně dobře funguje také horká koupel, nebo jen když si na pár minut ponoříte nohy do teplé lázně. Poslední radou jak přivolat ospalost a odebrat se do říše snů je vsadit před spánkem na sex, který zaručeně unavit dokáže.MODERNÍ MEDICÍNAKdyž už nezaberou osvědčené babské rady, je na místě vyzkoušet moderní metody. Jednou z nich je například kognitivně behaviorální terapie. Jedná se o jeden ze směrů současné psychoterapie. Celá teorie je postavena na tom, že příčinou každého problému je nevhodné chování a také špatné myšlení, které je výsledkem vnějších a vnitřních faktorů. Tedy že problém spánku je ve vaší hlavě. Ve zkratce jde o zjištění problémů a následné odstranění špatných návyků. Další možností je farmakoterapie, co je léčba léky, zejména jsou využívána hypnotika a melatoninové přípravky. K zahození také není možnost akupunktury, kdy vám jsou na určité části těla zabodávány malinkaté jehličky, které napomáhají obnovit tělesnou rovnováhu a energii.Pokud ovšem trpíte dlouhodobými problémy se spánkem, je na místě vyhledat odborníky. Je totiž dost možné, že trpíte insomnií. V takovém případě je potřeba být ve střehu, protože problémy se spánkem mohou vyvolat další zdravotní problémy, které se mohou na sebe dál a dál navalovat.

Pokračovat na článek


Chřipka a nachlazení - potravinami ke zdraví

Březnové počasí přináší neustálé teplotní výkyvy, což pro mnohé z nás má za následek onemocnění chřipkou nebo nachlazením. Ačkoliv z televizních reklam známe velké množství léků, které dokáží s chřipkou zatočit, v tomto článku si povíme, jak si při léčbě chřipky nebo nachlazení vypomoci i jinak, než pouhou tabletkou.Za předpokladu, že jste si už vzali tabletku, připravily čaj s citrónem a začali boj s nepříjemným nachlazením nebo chřipkou, můžete si dopomoci i dalším způsobem. Jedná se o potraviny. A zpravidla o potraviny, které jsou běžně dostupné, a většinou je máme všichni doma. Takové potraviny se mohou stát dobrým pomocníkem při léčbě těchto onemocnění a navíc jsou levné, snadno dostupné a hlavně zdravé a bez chemie. Pojďme si říci, o které potraviny se konkrétně jedná!1.  Cibule – lék na všechnoCibule slouží jako lapač nejrůznějších bacilů. Neoloupanou cibuli si můžete dát třeba do ložnice nebo do místnosti, kde se nejvíce zdržujete. Cibule polapí nejrůznější bacily a doslova je „sežerou“. V cibuli se také vyskytuje látka allicin se silným antibiotickým účinkem, a není divu, že v boji proti původcům chřipky a angíny plní jednu z hlavních rolí.Navíc pokud cibuli umístíte do ozdobné misky a obohatíte svíčkou, sušenými květy či jinými dekorativními rostlinami můžete z vašeho ochránce zdraví taktně urobit i netradiční dekoraci na stůl.Cibule velmi účinně působí proti kašli, proto doporučujeme vyzkoušet některý z těchto tipů:1) Cibulový sirup – nakrájejte cibuli na tenká kolečka nebo ji nastrouhejte na hrubším struhadle. Poté cibuli posypte bílým krystalovým cukrem a nechte ji odstát po dobu několika hodin. Z cibulové směsi se uvolní hustá šťáva, která výborně slouží jako sirup.2) Cibulový obklad – cibuli nakrájejte na kolečka. Kolečka cibule nasucho ohřejte v mikrovlnce nebo na pánvi, poté je zabalte do šátku a přiložte ke krku.3) Cibulový čaj – nakrájejte dvě cibule nadrobno a nechejte je projít varem v 250ml vody. Poté je nechte cca 10 minut odstát, proceďte a výsledný cibulový odvar ochuťte medem.2.  Česnekem proti nachlazeníTato potravina je známá pro své antibakteriální a antivirové vlastnosti. Proto právě při nachlazení se jej snažte konzumovat ve větším množství. Můžete si jej namazat jako pomazánku na topinku, anebo pro ty, kteří syrovému česneku na topince zrovna „neholdují“, doporučujeme stravitelnější způsob, a to v podobě česnekového čaje. Příprava česnekového čaje není nijak složitá – vhoďte dva stroužky oloupaného česneku do čaje, přidejte pár kapek citrónu a med.3.  Chilli papričky uleví bolestem krkuChilli papričky a obecně ostrá jídla dobře prokrvují sliznice a zároveň ničí vytvořený bakteriální povlak na jejich povrchu. Dejte si k jídlu chilli papričky a následně vykoupejte v horké vodě obohacené o několik lžící soli či eukalyptového oleje a uvidíte, jak vám tato procedura uleví od bolesti krku.4.  Zázvorem proti bolesti hlavy a nachlazeníZázvor slouží jak ke zmírnění nachlazení, tak i uleví od bolesti hlavy, žaludku a pálení žáhy. Proto doporučujeme vyzkoušet čaj ze zázvoru: Oloupaný zázvor nastrouhejte, poté zalijte vroucí vodou a nechte několik minut louhovat. Po pár minutách proceďte a nápoj doslaďte sirupem nebo medem – cukr se naopak nedoporučuje. Jelikož je zázvor velmi aromatickou a pikantní surovinou, postačí jen malé množství.5.  Sádlo – kouzelný pomocník na bolest v krkuUž naše babičky a prababičky věděly, že psí sádlo zaručeně pomáhá při zánětu průdušek. My si však vystačíme i s obyčejným vepřovým anebo husím sádlem. Sádlo si potřeme silnou vrstvou na postižená místa na krku a v oblasti průdušek. Následně pečlivě zabalíme do bavlněné látky a necháme zábal přes noc.

Pokračovat na článek


Spíte dobře?

Nemáme to věru vůbec jednoduché. Život se zdá být stále hektičtější. Náš běžný pracovní den na nás klade stále větší nároky. Musíme se hodně otáčet, abychom pokryli své existenční, společenské případně luxusní nároky. Jednoduché to nemáme ani co se týče vtahů: slušného člověka aby jeden pohledal, natož aby ho donutil s námi žít ve společné domácnosti. A když už se to nakonec podaří, začíná to nejtěžší, co vůbec lze – život v páru. A to je teprve problémů a stresů!Všechny ty problémy se na nás samozřejmě projevují. Aby toho nebylo málo, musíme totiž ještě být krásné a navíc v pohodě. Jak to ale při tom všem udělat?Je jasné, že čím větší si dopřejeme zápřah, tím promyšlenější musíme mít způsob regenerace. Jinak zákonitě musíme zkolabovat. Nejdelší regenerací, kterou si dopřáváme každý den, aniž bychom si to uvědomovali, je náš spánek. Proto také velmi záleží, zda bude dostatečně kvalitní.Nikdo přesně neví, co znamená optimální doba spánku a jestli něco takového vůbec existuje. Jedna věc je však jistá – spíme proto, abychom dopřáli dostatek odpočinku svému tělu i své duši a cítili se ráno odpočatí a svěží. Proto nás samozřejmě zajímá, zda existují nějaké možnosti, jak svůj spánek zkvalitnit a využít dobu nočního odpočinku na maximum. Pojďme se tedy podívat, co pro to můžeme udělat:1. Respektujte své vnitřní hodinyJako všechno v přírodě jsme i my naprogramováni na určitý cyklus. To je také důvodem, proč máme problémy v momentě, kdy překročíme časové pásmo. Naše naprogramované časy vstávání a usínání jdou najednou proti hodinám, které najednou mají hodinovou ručičku stále na špatném místě.Ano, jsme naprogramováni nějakým způsobem, a buď toho můžeme využít ve svůj prospěch, nebo to můžeme ignorovat. Což děláme za určitých okolností všichni. Typickým případem je páteční nebo sobotní večer. Po dlouhém a únavném pracovním týdnu uděláme něco, co absolutně nerespektuje naše vnitřní hodiny a co jde přímo proti našemu vnitřnímu nastavení. Jak se taková akce asi projeví v pondělí ráno, když máme jít zase do práce? Budeme se cítit odpočatí a svěží? Nebo budeme ještě více unavení, než jsme byli v pátek?Základní pravidlo pro zdravý a osvěžující spánek zní: vstávejte každý den ve stejnou dobu bez ohledu na to, v kolik jste šli večer spát.2. Budujte si správné návyky pro zdravý spánekVětšina toho, co děláte ve večerních hodinách, pravděpodobně ovlivní kvalitu vašeho nočního spánku. Pokud si tedy před spaním dopřáváte bohaté večeře, intenzivní cvičení nebo dokonce kávu nebo energetické nápoje, asi to vašemu spánku příliš nepomůže. Tohle jsou ale věci, které jsou všeobecně známy, a slyšel o nich snad každý. Ale jsou i další věci, které váš spánek ovlivňují, ale nejsou tolik v povědomí, jako například že spát byste měli v klidném a tichém prostředí, že vaše ložnice by měla být dostatečně větratelná, že by v ní neměl být slyšet hluk z ulice, atd. Ale také že byste měli před spaním omezit působení „blue light“, neboli světla z počítačových a televizních monitorů před spaním.3. Vytvořte si vlastní rituályJe s podivem, jaký vliv mohou mít rituály na váš spánek. Zkuste se zamyslet, co všechno pravidelně děláte před usnutím. Pokud těmto činnostem dáte pevné pořadí a vytvoříte z nich systém, který budete pravidelně každý den opakovat (večerní hygiena, nastavení budíku, přečtení několika stránek z vaší oblíbené knihy, atd), vaše tělo začne postupně odesílat signály do mozku, že spaní už je blízko. Tak vaše podvědomí začne vaše tělo připravovat na spánek, který vás čeká. Uvidíte, že časem budete usínat rychleji.Někteří lidé používají také „spánkové aroma“, které vyvolává asociace na spánek. Ať už jde o vonný olej nebo vonné svíčky, jsou volně k dostání, takže si můžete vytvořit dostatečnou zásobu, pokud vám tato „spánková terapie“ pomáhá. I ji můžete zařadit do svého večerního rituálu. Pokud si zvolíte nějakou uklidňující nebo relaxační vůni, která vás neruší, bude určitě příjemné usínat v provoněné místnosti.4. Využijte sílu světlaNáš mozek je naprogramován tak, aby upadl do spánku, je-li ve tmě. Je tedy jasné, že nejlepší pro náš organizmus je spaní ve tmě nebo alespoň v šeru. Jak je to ale s probouzením? Podle této logiky ostré světlo udržuje bdělost. V praxi to tedy znamená, že pokud nás ráno budí ostrý zvuk budíku a musíme vstávat, ještě když je venku tma, znamená to pro náš organizmus velký šok a stres.Je-li to i váš případ a vaše zaměstnání vyžaduje vstávání v těchto nepřirozených podmínkách, uvažujte o možnosti pořídit si do ložnice stmívač a nastavit ho tak, aby ráno simuloval rozednění. Tak se vaše probouzení přiblíží běžným podmínkám, kdy vás budí denní světlo za oknem.5. Využijte v ložnici zenové prvkyJak to vypadá ve vaší ložnici? Máte všude dokonalý pořádek a perfektní systém? Nebo to u vás vypadá jako po výbuchu, všude je poházené oblečení, police jsou přeplněné knihami a časopisy nebo se tam dokonce válí prázdně plechovky od koly nebo od piva a další neidentifikovatelné „smetí“?Nevěřili byste, jaký vliv má na vaše pocity i na atmosféru v místnosti, zda je přeplněná nebo zda je v ní systém a pořádek. Jakmile se zbavíte věcí, které nepotřebujete, prostor získá více klidu a harmonie. Pokud jste v místnosti, kde na vás každá věc volá, že je s ní ještě třeba něco udělat nebo ji uklidit nebo jinak dořešit, nikdy nebudete v klidu. Nepořádek a neuspořádaný systém působí negativně a rušivě.Zamyslete se proto nad organizací věcí ve svém bytě nebo alespoň v místě, kde spíte. Uvidíte, že pokud uspořádáte věci tak, aby od vás už nevyžadovaly žádnou další akci, budete si moci svůj odpočinek v takovém prostoru více vychutnat.6. Připravte si kvalitní spánek už během dneUž vidím, co všechno se vám teď honí hlavou. Co to jako znamená? Jako že se budu celý den kontrolovat, abych se mohl v noci pořádně vyspat? To po mě snad nikdo nemůže chtít!!!Tak jsem to ale vůbec nemyslela. Myslím tím všeobecně zdravé návyky, které běžně zahrnujeme do svých dní a které mají vliv i na náš spánek. Především následující jsou určitě velkým přínosem při přípravě cesty od bdělosti k hlubokému spánku:• Cvičení a sport.Patříte-li k těm, kteří do svého denního rozvrhu zahrnou i pravidelné cvičení nebo jiný sport, pravděpodobně se vám úspěšně daří s jeho pomocí snížit hladinu stresu a uvolnit endorfiny. Časem se naučíte rozpoznávat, že se to projevuje večer, když usínáte snadněji, i ráno, když se odpočatí probouzíte.• Pestrá lehká strava.Pokud jíte přes den správné věci a zároveň se vyhýbáte nezdravým a těžkým jídlům, která zatěžují trávicí trakt, je velmi pravděpodobné, že večer budete klidnější a šťastnější, což také ovlivní váš spánek.• Kouření a alkohol.Kouření je nezdravé a navíc je to stimulant, takže je jasné, že na váš spánek má vliv i množství zapálených cigaret během dne. Pokud jde o alkohol, tak jeho vliv na kvalitu spánku byl rovněž prokázaný. Pijete-li moc, zatěžuje to vaše játra a ledviny a tato zátěž nedovolí vašemu tělu, aby se po alkoholovém večírku cítilo odpočinuté a svěží.Jedna sklenka vína před spaním však naopak může zlepšit jak vaše usínání, tak i vaše spaní. Stačí k tomu přidat příjemnou uklidňující hudbu, případně uklidňující vůni. Tím vším se sníží pocit napětí7. Spánková hygienaPokud si myslíte, že pojem „spánková hygiena“ odkazuje na večerní mytí nebo na míru čistoty během spánku, je to jen část pravdy. Spánková hygiena zahrnuje všechny podmínky, které přispívají k dobrému spaní:• Od pozdního odpoledne (4 až 6 hodin před usnutím) nepijte kávu, černý nebo zelený čaj, kolu ani energetické nápoje a omezte i jejich požívání během dne. Jejich povzbudivý vliv na organizmus ruší spánek.• Vynechejte večer těžká jídla, poslední pokrm zařaďte 3 až 4 hodiny před ulehnutím.• Váš spánek může zlepšit lehká procházka po večeři. Naopak cvičení 3 až 4 hodiny před ulehnutím může spánek narušit.• Po večeři už neřešte důležitá témata, která vás mohou rozrušit. Snažte se naopak nějakou příjemnou činností zbavit stresu a připravit se na spánek.• Alkohol před usnutím kvalitu spánku zhoršuje.• Kouření před usnutím narušuje kvalitu spánku, neboť nikotin rovněž organizmus povzbuzuje.• Postel i ložnici užívejte pouze k spánku (nebo k sexu), odstraňte z ložnice televizi, nejezte v posteli, nečtěte si, ani v ní přes den neodpočívejte.• V ložnici minimalizujte hluk a světlo a zajistěte vhodnou teplotu (nejlépe 18 – 20°C)• Uléhejte a vstávejte každý den včetně víkendu ve stejnou dobu plus mínus 15 minut).• Omezte pobyt v posteli na nezbytně nutnou dobu. V posteli se zbytečně nepřevalujte.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Mandolína kapitána Corelliho, Sejměte Cartera a Divoké včely

Nicholas Cage a Penélope Cruz pod palbou operních áriíSpokojená Veronika Skálová o filmu Mandolína kapitána CorellihoTak aby bylo na úvod jasno. Nejsem zastáncem tvrdé kritiky filmů na základě jejich románových předloh. Domnívám se, že očekávat od filmu přesnou reprodukci toho, co mi při čtení knihy běželo hlavou, je krátkozraké. Kniha a film jsou diametrálně odlišná média a jako taková používají i odlišné vyjadřovací prostředky. Na druhou stranu však přiznávám, že nejsem zastáncem brutálního znásilňování klasických děl jakým byly podle mého skromného názoru například Velmi nebezpečné známosti nebo hollywoodská verze Tří mušketýrů s Chrisem O’Donellem v hlavní roli. Román Luise de Berniérese Mandolína kapitána Corelliho jsem nečetla, takže se ode mě nedočkáte sofistikovaných rozborů na téma zachování či nezachování poetiky tohoto díla v jeho filmové verzi. To, co jsem o knižní Mandolíně slyšela, však stačí k tomu, abych pojala bezmezný obdiv k autorce scénáře. Dál se o knize nešířím, protože moje informace pocházejí z druhé ruky.Jak to ale tehdy všechno bylo. Řecký ostrůvek Kefallénie si v roce 1940 žil svým poklidným životem. Pokrokově smýšlející doktor Jannis tahal vesničanům z uší květy hrachu, jeho dcera Pelagia byla zamilovaná do krásného rybáře Mandrase, staříci v kavárně diskutovali o rozhlasových zprávách, slunce hřálo, kytky voněly a cikády vyhrávaly. Do toho všeho ale vtrhla druhá světová válka. Netrvá dlouho a ostrůvek je obsazen italsko-německými jednotkami. Jsou to veselí hoši, ti Italové. Víc než dohlížení na dodržování zákazu vycházení se věnují svému plážovému opernímu klubu a jejich dobrosrdečnost a upřímná snaha o přátelství si nakonec většinu místních získá. I zamilovaná Pelagia, marně čekající na dopis od svého negramotného snoubence musí připustit, že laskavý a hudebně nadaný kapitán Antonio Corelli je jen těžko tím nelítostným uzurpátorem, za něhož by ho ráda považovala. A zatímco se z armády propuštěný Mandras přidává k partyzánům, Pelagia propadá Corelliho mandolíně i osobnímu kouzlu. Idylickou okupaci bez jediného výstřelu však narušuje Mussoliniho kapitulace, která proti sobě staví italské a německé jednotky.Musím přiznat, že na mě Mandolína kapitána Corelliho silně zapůsobila. Jedním dechem však dodávám, že to nebylo díky romantické části příběhu. Pelagiin vztah k Mandrasovi je vylíčen velice zkratkovitě a úvodní část filmu, která se mu věnuje, pouze jemně naznačuje, že pravděpodobně není až tak ideální, jak by pravděpodobně měl být. Postupná změna jejích citů ve prospěch italského kapitána vypadá asi takto: hajzl okupant; sice má něco do sebe, ale je to hajz okupant; prásk, miluju ho. Pochopíme ještě, že primárně je okouzlena Corelliho nástrojem (rozuměj mandolínou), až pak kapitánem samotným.Z milostného trojlístku paradoxně podává nejlepší výkon Christian Bale v roli omezeného Mandrase. Jeho proměna z rozjíveného zamilovaného vesnického balíka v drsného a charakterního vůdce partyzánů je přirozená a uvěřitelná. Používá širokou škálu přirozených výrazových prostředků, kterými Mandrasův charakter dokresluje. Horší je to s oběma hlavními představiteli. Lépe je na tom Penélope Cruz, která však ze sebe milostnou jiskru nevykřeše, ani kdyby na kamnech seděla. Za zmínku ale stojí její etuda na téma “žena těsně po sexu”.Nicholas Cage je na tom podstatně hůř. Tváří se vesele, zoufale a když hraje na mandolínu, tak unyle.Obdivuhodný je výkon herců ve vedlejších rolích. Vede suveréně John Hurt jako moudrý a hrdý Pelagiin otec, těsně za ním je Irene Papas jako Mandrasova matka, za lahůdkový lze označit výkon Davida Morisseyho v roli přátelského leč nacismu zcela oddaného kapitána Güntera Webera.Jak jsem se již zmínila, scénář si, vzhledem k rozsahu původní předlohy (rok 1940-1993), zaslouží hlasitý aplaus. Přesto je však na některých místech cítit, že tu asi bylo něco víc, než je divákovi dovoleno poznat. Nemluvím jen o vztazích mezi ústředním trojúhelníkem, ale o ději obecně. Například epizodní výstup vojína Carla vzbuzuje pocit, že jeho role byla drasticky sestříhána. I jinde ale mohly scénáristické či snad střihačské nůžky zůstat stranou. Nesmím zapomenout na výbornou kameru, která místo aby Kefallénii degradovala na variantu Modré laguny, citlivě zachycuje kouzlo a atmosféru prašných ulic městeček, kamených zídek a strmých zarostlých svahů.Verdikt? Těžko soudit. Já tvrdím, že z kina by měl divák odcházet se silným emocionálním zážitkem. Mně tvůrci Mandolíny jednoznačně dostali. Kdybych ve škatulce válečných romancí (rozhodně není přiléhavá, ale lepší mě nenapadá) měla volit mezi Tmavomodrým světem a Mandolínou, pak dám přednost drnkajícímu Cageovi před Svěrákovskou trikovou smrští. Tam jsem sice zaslzela, ale po dvou hodinách a skleničce vína jsem pomalu nevěděla, na čem jsem v kině byla. Na kapitána Corelliho si bez problému vzpomenu ještě za několik dní. Nezbývá než zjistit, jak jste na tom vy.Hodnocení: **** (ze 6)Mandolína kapitána Corelliho (Captain Corelli’s Mandolin), USA/Francie/VB 2001, 127 minRežie: John MaddenScénář: Shawn Slovo podle románu Louise de BerniéreseKamera: John TollHudba: Stephen WarbeckHrají: Nicolas Cage, Penélope Cruz, Christian Bale, John Hurt, Irene Papas, David Morissey, Piero Maggio Sejměte CarteraŠtěpán Kopřiva o filmu Sejměte CarteraPo totálně bezradném tápání, rozteklém pokusu o policejní drama Země policajtů a křečovitěžilné satiře Jak dobýt Hollywood se Sylvester Stallone vrací v jednoduché, úderné tvrďárně. Ano. Bylo by fajn, kdybych to takhle mohl napsat - ale bohužel nemůžu, protože bych lhal ještě víc než obvykle. Přesně tak: Problém s tou první větou je ten, že to není pravda. Tedy aspoň ne celá pravda. Fakt je, že snímek Sejměte Cartera je opravdu jednoduchý (jednoduchý v tom pozitivním významu, jako oddechový opak k překombinovanosti): Jack Carter, malé, ale extratvrdé kolečko v gangsterské lasvegaské mašinérii, domlouvač neplatícím gamblerům, přijíždí do Seattlu na pohřeb svého bratra a když zjistí, že ho někdo zabil, tak dlouho chodí po městě a mlátí lidi, až se dozví určitá jména, která v závěru filmu umístí na náhrobní kameny. Fakt také je, že film je úderný: Carter není příliš velký myslitel a většinu informací získává tou nejjednodušší cestou - ranou pěstí v kožené cyklistické rukavici. A fakt je i to, že je to tvrďárna: i když jde Carterovi v podstatě o rodinu (alespoň to říká), je to klasický příběh o pomstě, kde hlavní slovo mají chladné pohledy za černými skly brýlí a ústa zkřivená v odmazávacích hláškách - citové objetí neteře pod depresivně mokvající, ocelově šedou oblohou je spíš výjimkou než pravidlem. Pak jsou tu ovšem ta další fakta, která zabraňují, aby ta zmiňovaná první věta zněla tak jak zněla.Jedním z nich je vývoj děje. Ten v podstatě neexistuje. Jak už jsem uvedl výše, nemám nic proti tomu, aby Carter celý film chodil a ptal se různých lidí na různé věci, ale to, že většinu snímku to nenese žádný výsledek, mě docela drásá - jako byste šlapali na pedál plynu se zataženou ruční brzdou. Teprve dvacet minut před koncem Carter zničehonic přijde na to, že za smrt jeho bratra mohou nositelé těch nejgrázlovitějších držek v celém filmu, a pak je vykydlí, což je dáno spíše stopáží filmu než nějakou logikou příběhu. Důsledkem toho je poměrně častý výskyt několikaminutových fleků, kdy Carter nikoho nemasakruje a jenom se ptá na pitomosti, které nikam nevedou, a jimiž do divákovy mysli prosakuje nuda.Což je škoda, protože ve všech ostatních složkách je Sejměte Cartera vysoce stylový. Chladně moderní breakbeatová režie Stephena T. Kaye, která se organicky propojuje s hudebním elektronickým bubláním Mobyho, Fatboye Slima a Tylera Batese a smýká před námi šedivým, zapršeným Seattlem, defilé zlých ksichtů odulým Mickeym Rourkem počínaje a srdečně neupřímným Michaelem Cainem konče (jeho účast ve snímku je poctou originálu, protože Sejměte Cartera je remakem stejnojmenného anglického filmu s Cainem v titulní roli), a samozřejmě superdrsný Stallone osobně ve své vrcholné formě (a nemyslím to ironicky), kdy hladce střídá zavile brutální výraz s emocionálními problesky, které jasně dokazují, že je pořád ve své třídě velice slušný herec.Nicméně jedno Carterovi nemůžete upřít: na rozdíl od posledních schwarzeneggerovek, které začínají být čím dál více bezradným podlézáním mladému publiku, tenhle film nikomu nepodlézá a bezradný není ani trochu. Tady všichni měli jasno v tom, že točí sychravě stylovou tvrďárnu. Že se jim nepodařilo natočit zas tak úplně dobrý film, to je zase jiná kánoe.Hodnocení: ***Sejměte Cartera (Get Carter) USA 2000, 103 min.,Režie: Stephen T. KayScénář: David McKenna podle románu Teda Lewise "Jack's Return Home"Kamera: Mauro FioreHudba: Tyler BatesHrají: Sylvester Stallone, Michael Caine, Mickey Rourke, Miranda Richardson, Rachael Leigh Cook Sklíčenost z humoru – humor z depreseZklamaná Dora Viceníková o filmu Divoké včelySnímek Bohdana Slámy, v jehož pozadí stojí poetika filmů šedesátých let, která ať už laskavě (Všichni dobří rodáci) nebo satiricky (Hoří, má panenko) nahlíží na venkovský život, podobně jako filmy z devadesátých let (Dědictví, Indiánské léto), rozšiřuje početnou skupinu českých filmů zasazených do prostředí vesnice zabydlené svéráznými postavičkami. Opět se zde ocitáme v modelovém prostoru vesnice, kde se její obyvatelé potkávají u stánku na návsi nebo v hospodě. Nechybí tu ani tancovačka s tombolou, milostné pletky, touha po vyvázání se.Nejde však o poeticky laděné rozjímání nad ztraceným čistým venkovem – právě naopak. Vesnice (natáčelo se v okolí Rýmařova) se utápí v blátě, zrezavělý traktor obrůstá letitý plevel, všichni jsou zde špinaví, zpocení, redukovaní jen na odpudivou živočišnost. Opilý chór bab, který do sebe klopí panáky zelené a saje jednu cigaretu po druhé, stejně jako vyžilá a strhaná prostitutka, žebrající děti a cikánky věčně ověšené svými potomky vyvolávají nepříjemný, téměř taktilní dojem. Herci jsou vsazeni mezi naturščiky, jejichž neumělý projev kamera s jistou fascinací a potěchou snímá. Převaha žen, jejich ošklivost a vtíravá tělesnost (mohutná hospodská, zvadlé tvary prostitutky) vytlačuje muže, kteří jsou sníženi na bezduché panáky - ztracený gambler, obdivovatel a imitátor Jacksona, nešťastný „intelektuální“ otec, který u svých synů nepozoruje duchovní růst a filozofuje s rukama od hnoje. A všichni jsou s marasmem a s bezvýchodnou ubohostí sžití. Vzdali se všech snů, pokud kdy jaké měli, a svou spokojenost podporují nebo vyvolávají alkoholem. Jediná postava, Božka, která prodává v kiosku a na motorce ji vozí „Jackson“, touží po úniku. A jakmile se do vesnice nakrátko vrací Petr z Prahy, získává její touha konkrétnější obrysy.Ve Slámově filmu jakoby se rozcházela předkamerová skutečnost s výpovědí snímku. Bezútěšná deprese, která tryská z nuzných bytů, marných životů a izolace, je odsunuta na okraj, vytěsňována prvoplánovými vtípky (adorace Jacksona) a zlehčována nekritickým pohledem. Stylizaci prostupuje autentičnost, humor zase mrazivá realita. Patetický detail Liškovy tváře, po níž se koulí bolestivá slza je popisným, cizorodým obrázkem podobně jako procítěně zpívající žena.Herecké obsazení, které tvoří kolektiv z brněnského HaDivadla (Cyril Drozda, Marek Daniel, Pavel Liška, Marie Ludvíková, Tomáš Matonoha), ozdobené nevtíravým a přirozeným herectvím Tatiany Vilhelmové, vyvolává pocit nepříjemného sektářství. Navíc, když partu doplňuje, alespoň na fotografii, další spřízněná tvář – Anny Geislerové. Tento nepotizmus (tj. protěžování, prosazování příbuzných, chráněnců apod. z moci svého postavení) vnáší do filmu zákulisní humor, který vzhledem ke své okoukanosti a mediální profláklosti působí zbytečně rušivě.Divoké včely, název mimochodem není nikterak příznačný, jsou beztvarým pokusem o vesnickou tragikomedii. Tragické je zde zlehčováno, komickému je přikládán možná až nepatřičný důraz, poetický motiv je dosazován skrze již osvědčené vlaky, hudební minimalismus, venkovskou zábavu, neherecké vsuvky a sled epizod postrádá jakékoliv zaklenutí nebo vyvrcholení.Hodnocení: *Divoké včely, ČR 2001, 92 min.Scénář, režie: Bohdan SlámaKamera: Diviš MarekHudba: Miroslav ŠimáčekHrají: Tatiana Vilhelmová, Zdeněk Raušer, Pavel Liška, Jaroslav Dušek, Marek Daniel, Vanda Hybnerová, Eva Taucherová, Zuzana Krönerová a další. 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek


Filmové premiéry: Opravdová blondýnka a Jeepers Creepers

Jak blondýny studují HarvardCelkem spokojená Veronika Skálová o filmu Pravá blondýnkaCalifornia Dreaming. Tak by se dal shrnout život předsedkyně klubu Delta Ný Elle Woodsové. Je krásná, mladá, má bohaté rodiče a všichni ji mají rádi. Když se jí stane něco nepěkného, manikúra a pedikúra zabírají spolehlivě. Všemi milovaná si žije ve svém růžovém světě až do okamžiku, který má být v jejím dosavadním životě zlomový. Zlomovým se také stane, ale trochu jinak než si Elle a její klubové kámošky představovaly. Warner Huntington III., který má tu čest být již delší dobu jejím přítelem, jí místo zásnubního prstenu dá (lidově řečeno) kopačky. K jeho politickým ambicím se totiž afektovaná blondýnka s růžovým pokojíčkem nehodí. Jak sám konstatuje, jako budoucí senátor si musí vzít Jackii, ne Marylin. A růžový svět je náhle v troskách. Elle to tak strašně sebere, že si tři týdny nevyfouká vlasy. Prostě těsně před sebevraždou. Ani manikúra nezabere. Ale pak jí to dojde.I když z ní sice bruneta s předkusem nikdy nebude, dokáže svému milému, že na ní není jen blonďatá hříva, velká prsa a perfektní nehty. Vystuduje práva na Harvardu, Warner prohlédne a budou spolu žít šťastně až do smrti. Jenže. Narozdíl od jejích růžovoučkých kalifornských přítelkyní jsou intelektuálové na východě pěkně elitářská cháska. Bohatí jsou tu sice evidentně skoro všichni, ale ti, kteří ohrnou nos nad IQ 187, se na Elle s jejími cosmo šatečky dívají hodně skrz prsty. Ale Elle se jen tak odradit nenechá a tak zasedá se svým růžovým zápisníkem a chlupatou tužkou do první lavice a pouští se do boje. Se spolužáky (hlavně s Warnerovou novou přítelkyní), s vyučujícími, ale hlavně s předsudky a vtipy o blondýnách.Faktem je, že to celé trošku působí dojmem, že hollywoodské blond scenáristky se zdravě nakrkly, odhodily kulmy a oční stíny a rozhodly se všem šovinistickým prasatům a škodolibým brunetám pěkně postaru natrhnout pozadí. Na celé té věci je nejsympatičtější to, že Ellein zevnějšek neprojde žádnou výraznou přeměnou. Jak prosté by bylo vyhodit šminky z okna, přestat si mýt vlasy a začít nosit černé roláky. To by však správná cosmožena nikdy nedopustila. Takže z růžovoučké studentky se stává stejně růžovoučká právnička, Warner utře nos a najde se za něj chápavá a šarmantní náhrada. Je možné, že by se z námětu “blondýna na Harvardu” dalo vytěžit podstatně víc, ale během filmu vás to ani nenapadne.(P.S. Scenáristkám děkuji za absenci análně-urinálního humoru, který se poslední dobou stává nedílnou součástí komedií o mladých a pro mladé.)Faktem také je, že celý film stojí a padá s výbornou Reese Witherspoon. Přiznám se, že po shlédnutí upoutávky jsem byla nesmírně zvědavá, jak se s rolí Elle popasuje a kolik trapnosti bude její výkon obsahovat. Musím přiznat, že mě velice příjemně překvapila. Její Elle je afektovaná, ale tak akorát, aby se to dalo snést. Proměnou samozřejmě projde, ale je to proměna přirozená a jemně naznačená. Z uhihňaného diblíka se stane dívka, která zjistila, že věřit svým schopnostem a jít za svým cílem se hrubě vyplácí. Není to vidět na jejích šatech, ale v jejích očích. Jasně, že za tuhle roli nedostane Zlatou palmu, ale vzhledem k tomu, jak to všechno mohlo dopadnout, je naprosto nepřekonatelná.O ostatních postavách nemá příliš cenu se šířit. Zaujme snad jen Selma Blair jako Warnerova intelektuální snoubenka. I její postava prochází určitou proměnou, o které víc nenapíšu, abyste nevěděli úplně všechno. Ostatní figurky zůstaly vážně jen figurkami, které dávají Elle šanci projevit klady jejího charakteru ve všech spektrech. Kromě toho slouží primárně pro pobavení. Ostatně jako celý film.Takže když je venku deset pod nulou, máte chuť se nenáročně pobavit a nejste zrovna umolousaný intelektuál okatě opovrhující konzumní kulturou, velmi slušně se u Pravé blondýnky pobavíte. A konec konců, možná si vezmete i nějaké to ponaučení. Třeba, že věci a lidé nemusejí být takoví, jací se na první pohled zdají. A to taky není k zahození, nemyslíte?Hodnocení: * * * * (ze 6)Pravá blondýnka (Legally Blonde), USA 2001, 105 minRežie: Robert LuketicScénář: Karen McCullah Lutzová, Kirsten Smithová podle románu Amandy BrownovéKamera: Anthony B. RichmondHudba: Rolfe KentHrají: Reese Witherspoonová, Luke Wilson, Selma Blairová, Matthew Davis, Victor GarberJežkovy oči, bubububákNepotěšený Pavel Beneš o filmu Jeepers CreepersDorazí-li do americké továrny na sny a noční můry nějaký ten dorostenec, má zpravidla tři možnosti. Buď skončí v některé z přihlouplých teenagerovských komedií, v ještě hloupějším teenagerovském sitcomu nebo se stane předmětem zájmu nějakého bubáka v nějakém horroru, kterýžto žánr se tváří jakoby chytal nový dech.Justin Long a Gina Philipsová coby sourozenci Darry a Trish Jennerovi měli smůlu a přihrčeli ve svém zánovním voze do kraje, kde řádí bubák v dlouhém roztrhaném kabátě a širáku, který by mu záviděl i džejár. Jezdí v rezavé dodávce a ve sklepě si tapetuje mrtvolami, to vše za zvuků postarší odrhovačky, jež se vedrala až do názvu filmu.Upřímně řečeno od Victora Salvy, který mě kdysi dostal do kolen Běláskem, jsem čekal něco víc než jen volnou a značně nedomyšlenou variaci na klasickou béčkově hororovou odrhovačku, zejména když to zpočátku a navzdory adolescentním hrdinům vypadalo hodně slibně. Darry a Trish si jedou krajinou, metají po sobě pubertální legrácky a najednou bum, za nimi běsnící rezavý náklaďák. Kromě nárazníků jim pocuchá taky nervy a zmizí v dáli. Zakrátko ho však ti dva spatří znovu. Tentokrát však stojí u chátrajícího kostela a jeho řidič háže do sklepa balíky, které až příliš připomínají zakrvácená lidská těla. A že nevíte, co udělají Darry a Trish? Jdou se podívat blíž.Během úvodních minut se Salvovi podařilo příběh nejen slušně rozpumpovat, ale také vytvořit děsivou atmosféru, udržovanou ve správném vibratu osvědčenými prostředky. Současně se mu daří rozehrát s divákem oblíbenou hru na odkazy, ať už scénou s útočícím náklaďákem evokující Spielbergův Duel, zvýšeným výskytem vran krákajících kolem kostela, upomínajících na Hitchcockovy Ptáky, nebo Trishinou hláškou “V každém horroru…”, která jakoby vypadla z Vřískotu. Jenže pak to všechno zase zahodí a stejně rychle jako Darry zahučel do sklepa vytapetovaného nebožtíky, zahučí do sklepa vytapetovaného neméně děsivými nesmysly a kiksy.Tím je už samotné monstrum a jeho zasazení do příběhu. Darry tvrdí. že ve sklepení kostela objevil přes pět stovek těl. Ta však zcela zjevně nikomu nechybí a místní obyvatelé, až na jedinou výjimku (nezvládnutá postava vědmy budící dojem, že byla do scénáře připsána dodatečně, protože někdo musel divákům vysvětlit, o co jde), nemají ani tuchu, že u nich řádí takový výkonný zabiják. Ten zpočátku budí dojem levné masky zakoupené v blízkých Ptákovinách, potom vypadá jako narychlo splácaná kombinace démonického vtělení Coppolova Draculy, stařeckého vtělení Lo pana z Velkých trablů v Malé Číně a Eugena Toomse z Akt X. Navíc má poněkud neujasněné návyky. Jako správný hororový vraždič sice koná své dílo vždy za zvuků své oblíbené písně, jejíž nasazení je však zhusta nesmyslné (nejspíš si vždy zavolá do rozhlasu), ale důvody, proč tak činí, jsou poněkud neujasněné a kolísají mezi rituálem a potřebou doplnit náhradní díly (když mu chybí noha, sní nohu).Co však definitivně pohřbilo film do hlubin nepodarků, je scéna z policejní stanice. To, co mělo, nebo mohlo být velkolepým finále, se změnilo v takové bezradné pšouknutí, budící dojem amatérského pokusu o film a vyvolávající u publika nejspíš poněkud rozpačitý údiv.Hodnocení: * * (z 6)Jeepers Creepers (Jeepers Creepers) USA 2001, 90 min.Scénář a režie: Victor SalvaHudba: Bennett SalvayKamera: Don E. Faunt LeRoyHrají: Justin Long, Gina Philipsová, Jonathan Breck, Patricia Belcherová, Eileen Brennanová, Brandon Smith 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Technologie

Pod nadvládou robotů?

Robot má zpožděníKdyž zalistujete v klasické sci-fi Já, robot od Isaaca Asimova a zároveň se porozhlédnete kolem sebe, dojdete zákonitě k závěru, že tu něco nesedí. Podle Asimova se měli kolem nás už několik let batolit roboti ,kteří by připomínali jednodušší verze robota R2-D2 z Hvězdných válek. Takový robot by uklidil, vypral, uvařil oběd a zalil květiny. Nebyl by to žádný Einstein. Jen těžko byste si s ním popovídali třeba o Kantově pojetí lidské důstojnosti. Jako kumpán, který neodmlouvá a nepeskuje vás, že jste nadrobili na koberec před televizí , by ale docela ušel.Jenže dnešní roboty jsou v podstatě jen hloupí nádeníci typu „přines, podej, podrž“. Také to pro nás nejsou „ti roboti“, ale „ty roboty“. Vnímáme je jako věci i z ryze gramatického hlediska. Nejsou to žádní kámoši do nepohody, ale tupé a pasivní „mašiny“.Asimov vydal svou knihu o robotech v roce 1950 a rok 2000 mu připadal jako dostatečně vzdálená budoucnost pro uskutečnění těch nejfantastičtějších vizí. S odstupem času se dá říci, že Isaac možnosti robotů i lidstva dost přecenil. Shodou okolností kladou současní odborníci naplnění svých nejtajnějších snů v oblasti robotiky rovněž do budoucnosti, od níž nás dnes dělí půl století. Jsou jejich vize založeny na solidnějších základech než fantazírování Isaaca Asimova?Skutečně inteligentní robot potřebuje do hlavy pořádný počítač nebo spíše elektronický mozek. Současné počítače použitelné pro konstrukci robotů zvládají miliardu operací za sekundu. Vzhledem k poměrům, jež vládnou v produkci robotů, jsou takové počítače skutečná „děla“. Robotům, kteří přivážejí ve velkých továrnách ze skladu surovinu a do skladu ukládají hotové výrobky, stačí strčit do hlavy počítač schopný provádět 10 milionů operací za sekundu. Takový robot je chytrý asi jako průměrný šváb. Není divu, že tito tupci hledají těžko uplatnění. Ve světě jich pracuje pouhých 10 000 a jejich výrobci se potýkají se značnými odbytovými potížemi.Obdobu robota R2-D2 bychom si ale nepořídili, ani kdybychom mu nacpali hlavu tím nejlepším, co současný elektronický průmysl nabízí. Takový robot by sice zvládal miliardu operací za sekundu, ale stejně by to byl jen „plechový tupec“, protože i hodně průměrný lidský mozek se během jediné sekundy vypořádá se stotisíckrát větší porcí úkonů.IQ ještěrky nebo myšiNěkteří vědci předpokládají, že s tím, jak poroste výkonnost a kapacita počítačů, se budou schopnosti robotů blížit schopnostem vyšších živočichů a nakonec zákonitě dostihnou a předstihnou schopnosti člověka. Odpůrci tohoto náhledu na umělou inteligenci předpokládají, že zdokonalování počítačů nás nakonec přivede ke zjištění, že možnosti počítačů jsou omezené a nemohou překročit určitou mez. Zdokonalování robotů podle skeptiků narazí na bariéru, která nedovolí, aby se roboti vyrovnali člověku. Z těchto dvou variant je pochopitelně lákavější ta první. Podívejme se, jakým tempem by se mohla naplňovat.Kolem roku 2010 předpovídají optimističtěji ladění odborníci nástup robotů s počítači schopnými provádět za sekundu 5 miliard operací. Tito roboti budou svým IQ srovnatelní s ještěrkou. Zdá se to málo, ale právě překonání této hranice v kapacitě umělé inteligence považují vědci za nezbytný předpoklad pro konstrukci „universálních robotů“ velikosti člověka, které bude možné naprogramovat k plnění širokého spektra jednoduchých úkolů. Tihle roboti se nebudou umět vypořádat s náhlými změnami a zvraty. Občas někde něco „zvrznou“ nebo uvíznou ve slepé uličce. Přesto by mohli zastat spoustu těžké a důležité práce v továrnách, obchodech, domácnostech, na polích nebo v ulicích měst.Po nich přijde druhá generace universálních robotů. Měli bychom se jí dočkat zhruba v roce 2020. Roboti této třídy si v hlavách ponesou počítače schopné provádět 100 miliard operací za sekundu. Co do pomyslného IQ snesou srovnání s myši. Hlodavci jsou sice hloupější než delfín, ale přesto zvládají spoustu věcí. Stejně schopní budou i roboti druhé generace. „Myší“ roboty bude možné trénovat a cvičit ke zvládnutí úkolů, pro které nebyli při výrobě naprogramováni. Robot se sám bude učit na základě negativních i pozitivních zkušeností. Když se vypořádá se zadaným úkolem rychle a správně, pak spotřebuje na splnění úlohy méně energie a bude se „cítit lépe“. Příště bude postupovat při zvládání podobného úkolu s obdobnou taktikou. Bude tak vlastně využívat zkušenosti, které při plnění úkolu získal. Naopak, pokud se mu něco nepovede (např. nesplní úkol nebo něco rozbije), bude se příště snažit, aby se vyvaroval stejné chyby. Roboti se tak budou ve svých výkonech sami pomalu, ale jistě zlepšovat.Chytří jako opiceNěkdy kolem roku 2030 se objeví třetí generace robotů „chytrých jako opice“. To bude o těchto robotech platit doslova a do písmene, protože budou vládnout inteligencí našich nejbližších živočišných příbuzných. K tomu je ale budeme muset vybavit počítači schopnými zvládnout impozantní porci 5 000 miliard operací za sekundu. Tito roboti už nebudou při učení odkázáni na metodu pokusů a omylů jako jejich hloupější kolegové z řad robotů druhé generace. Pomocí složitých počítačových modelů si budou své konání promýšlet na několik „tahů“ dopředu. Nejprve si zodpoví otázku: „Co se stane, když udělám tohle nebo tohle?“ Porovnají výsledky různých postupů, vyberou ten nejlepší a teprve pak se pustí do díla.Při rozhodování budou zohledňovat nejen přírodní zákonitosti, ale třeba i „společenské klima“. Robot třetí generace nebude zkoušet zvednout předmět, který je nad jeho síly. Předem si spočítá, jestli má šanci s břemenem pohnout. Bude také vědět, že to, co má odnést, se jmenuje stůl a že jej má přemístit z kuchyně do obýváku. Nebude to sobecký, do sebe zahleděný ňouma. Bude brát ohledy na lidi nebi i roboty kolem sebe. Nejen že je při stěhování stolu neporazí, ale bude vědět, že nemá stolem při pokládání prásknout, protože by k smrti vyděsil lekavou starou tetu nebo by probudil uřvaného kojence, kterého se matce konečně podařilo uložit ke spánku.Schopnost „modelování“ přinese uživatelům robotů iluzi, že jejich „plechový společník“ skutečně myslí, uvažuje a cítí. Takový robot vám koupí k svátku kytku a ještě přitom vezme v potaz, že nemáte rádi žluté tulipány. Nemusíte mu poroučet, aby vám pustil v televizi přenos derby Sparta versus Slávia, protože vám ho pustí sám od sebe, aby vám „udělal radost“.Chytřejší než člověkPo roce 2040 překročí počítače v hlavách robotů čtvrté generace robotů svou výkonností magickou hranici 100 000 miliard operací za sekundu. To jim umožní abstraktní myšlení a dodá jim to schopnost zobecňovat. Jejich „duševní software“ vyjde z programů, které se osvědčí u robotů třetí generace. Programy budou ale budou schopny sebezdokonalování v takové míře, že nakonec zcela jistě předčí duševní schopnosti svých lidských tvůrců. Odborníci na robotiku považují celý proces zdokonalování robotů bude jen za rekapitulaci evoluce lidské inteligence, i když v tomto případě bude vývoj probíhat milionkrát rychleji.Robot chytřejší než člověk přinese do lidské společnosti hluboké změny. Člověk už nebude ten, kdo ví všechno nejlíp. A nebude už také o všem rozhodovat. Naopak, značnou část zodpovědnosti a tudíž i s pravomocí přenese na roboty. Zřejmě vzniknou velké a prosperující společnosti, v kterých nebude zaměstnán jediný člověk.Optimisté předpokládají, že lidé neztratí vládu nad chodem věcí. Člověk by se podle nich měl soustředit především na formulování pravidel, jimiž se bude robotizovaný svět závazně řídit. Měl by si také pohlídat, aby se tato pravidla nestala jen pouhým cárem papíru. K čemu by byla lidská pravidla, na která by roboti otevřeně nebo skrytě kašlali? Představy optimistů tak trochu připomínají naivní vize autorů sci-fi z dob „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Naši prapotomci by měli trávit celé dny na společenských akcích, při rekreaci nebo umělecké tvorbě. My lidé budeme už dělat jen ty ušlechtilé věci a na hnusnou přízemní rachotu (i tu duševní) budeme mít roboty.Z té záplavy optimismu jde na člověka tak trochu strach. Najednou tady bude někdo, komu nebudeme vidět do hlavy. Budeme žít s roboty, jejichž duševní pochody nebudeme do důsledku chápat a nebudeme jim dost dobře rozumět. Co když se jim jejich role začne zajídat? Co když zatouží po rekreaci, společenských dýcháncích a umělecké tvorbě? Co když se začnou rozhlížet po někom, kdo by na a za ně pracoval? Co když proti nám začnou kout pikle? Můžeme si sice namlouvat, že zabudujeme do robotických mozků zábrany, které nedovolí robotům vystupovat proti zájmům lidstva. Kdo nám ale zaručí, že nás ti pekelně chytří roboti nakonec nedoběhnou?A tak možná nakonec přeci jen dojde na předpověď skeptiků. Roboti svými duševními schopnosti nikdy člověka nepřekonají. Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jim to ze strachu o své výsadní postavení ve světě prostě nedovolíme.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Svět

Thajsko na vlastní kůži

Thajsko - ostrov relativní svobody a stability v jihovýchodní Asii a země přírodních krás, opia a nevěstinců – představuje pro nás díky své velké vzdálenosti a relativní nedostupnosti stále ještě exotiku. Cestopis věnovaný této zemi, byť do značné míry beletrizovaný, je tedy přitažlivý nejen z uměleckých ale i čistě „vzdělávacích“ důvodů. Je-li jeho autorkou navíc Iva Pekárková (*1963), jejíž knihy se vyznačují všestrannou otevřeností a současně čtivostí v tom nejlepším smyslu, jedná se jednoznačně o titul hodný pozornosti.V knize se střídají dvě formálně různé roviny: v ich formě psaný cestopis z Thajska doplňují místy organicky zapuštěné syrové (ve smyslu stylu, nikoliv obsahu) deníkové poznámky, které jsou hned zkraje označeny jako fiktivní dopis otci. Jejich prvotním smyslem bylo ovšem spíš rychlé a bodové zachycení toho co je či co se děje nežli - v kafkovském významu - existenciální prožívání, sdělení nebo obvinění. Ty naopak v nemalé míře přináší jedna z vložených kapitol nazvaná Mé minulé životy, která není (jak by snad mohl její název napovídat) reinkarnačním opusem, ale vzpomínkami na život – a to téměř výhradně rodinný - v Československu konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, tj. před odchodem do emigrace v roce 1985. Autorka sama v závěrečné poznámce říká, že: tahle kniha je „tak trochu pravda“, ale zároveň „tak trochu výmysl“. Týká se to ovšem pouze osudů hlavní hrdinky, popis Thajska podle ní subjektivně odpovídá tomu, jak tuto zemi viděla při své návštěvě v letech 1988-9, byť sama zdůrazňuje, že celou řadu skutečností nemusela díky jazykové bariéře a zcela odlišné kultuře správně pochopit, což je při několikaměsíčním pobytu dosti pravděpodobné.Z podtextu ovšem jednoznačně vyplývá, že autorka se místní jazyk učí výrazně rychle - což se jí daří i díky rozhodně ne malé dávce intuice - a jeho prostřednictvím se snaží proniknout do nejrůznějších proudů tamní kultury, náboženství (chwan z titulu knihy je jakýsi dobrý duch sídlící v různých částech lidského těla, každý by pak měl těchto dobrých duchů mít rovných dvaatřicet, ale protože se každou chvíli nějaký ztrácí, pořádají se poměrně často rituály k jejich opětnému přilákání a „doplnění“), myšlení apod.Náplní knihy je hlavně - on the road metodou - poznávání, popisování i prožívání způsobu života falangů (tj. bílých cizinců) i prostých Thajců, dále pak putování do civilizací daleko méně zasažených oblastí Thajska, kde žijí tzv. „horští lidé“ (většinou ostatní populace vnímaných více či méně s despektem) a podivná návštěva sousední Malajsie. Svůj úhel pohledu autorka přibližuje hned na první straně textu: „Stal se ze mě člověk, který na vlastní kůži pocítil hned několik vrstev cizinectví – takoví jsme všichni, co jsme emigrovali a pak se zase do vlasti vrátili. Máme na sobě navrstvené cizinectví v cizině a cizinectví doma a v některých případech ještě cizinectví někde úplně jinde.“Občasné mihotavé body československé, ale i americké minulosti se při čtení vynořují na nejneočekávanějších místech - linie zvědomění a zapomínání, tu uvědomělého, tu bezděčného probíhají, střídají se i utkvívají. Autorka navíc poznává zemi – a nejenom ji, jakoby celý život - prostřednictvím intimních (v nejširším smyslu) vztahů a prožitků – je to jednoznačně její způsob vstřebávání reality a do značné míry i sebereflexe.Tento její přístup se navíc během knihy protne s jedním neopomenutelným faktorem: opium. Zkušenost se poprvé mihne při návštěvě Malajsie - tehdy jde však spíše o zdravotní setkání. Mezi horskými lidmi je ovšem opium stěžejním bodem existence, vyhrazeném však v tamní kultuře téměř výlučně mužům. Při autorčiných - většinou pěších - cestách divokou přírodou od vesnice k vesnici, ji prakticky všude ihned nabídli fin – opium. Bylo to dokonce to jediné, za co směla v těchto končinách platit. A právě téměř kontinuální několikatýdenní opiová cesta byla příčinou oživení a probírání vzpomínek na život v Československu. Matčino dlouhé umírání, incest, pokus o sebevraždu - to vše se vynořuje s mnohokrát opakovanou otázkou: je to vůbec (a ještě) pravda, bylo to právě takhle, bylo to vůbec… V kontextu celé knihy je pak tato otázka přítomna téměř neustále i u řady dalších dějů – dá se říci, že celá kniha je vlastně jakousi výpovědí, tak to vidím teď, taková je současná pravda.Text doplňují autorčiny osobité fotografie, které mimoslovně představují a doplňují její úhel vnímání.Iva Pekárková: Třicet dva chwanů. Maťa, Praha 2000.Pavel Hlavatý Exotické putování za Svatým grálem(rozhovor s Ivou Pekárkovou) Tvoje nová knížka se liší od těch předchozích tím, že se do značné míry točí kolem poznávání úplně nové, neznámé země a její kultury. Jak moc se v ní držíš reality?Řekla bych to asi takhle: vzhledem k tomu, že Thajsko pro mě bylo cizí země, jsem se snažila držet jejího autentického popisu, samozřejmě tak, jak jsem ji svýma očima - to jest subjektivně - v té době viděla, včetně určitých nábožensko- filozofických otázek, které se tam před člověkem vynořují. Thajci jako národ mají jednu naprosto nevídanou vlastnost, že se nebojí smrti. V životě jsem se s ničím podobným jinde nesetkala, ani v Indii, kde teoreticky taky věří na převtělování. Ale v Thajsku theravádový buddhismus zřejmě v kombinaci s přirozenými sklony obyvatel způsobuje, že se opravdu smrti nebojí. Nikoho tam nenapadne dodržovat sebemenší bezpečnostní pravidla, lidi stavějí výškové budovy nepřipoutaní, protože je jim jedno, jestli spadnou, v autech nejsou bezpečnostní pásy, protože je jim úplně fuk, jestli dneska umřou. Pro člověka, který tam stráví několik měsíců a má k téhle otázce vzhledem ke své výchově jiný postoj, je to strašně zajímavé. A nezbude mu než tak trochu jít do sebe a přemýšlet o tom, co vlastně smrt znamená pro něj, jak by třeba přistupoval k tomu, kdyby měl dneska zemřít...Změnil se tvůj postoj k smrti?Myslím, že trošičku ano, i když jsem se nestala buddhistkou, jen jsem snad pochopila některé principy buddhismu. Myslím, že se bojím smrti trošku míň, ale v rámci takové své vlastní filozofie, založené na tom, že až umřu, bude prostě po mně, už o tom nebudu vědět a tudíž mi to bude fuk. Nevěříš vůbec na minulé životy?Upřímně řečeno nevěřím, i když... taky jsem měla v dětství takové strašně zajímavé sny a tak dále, ale hlavně jsem si na tuhle věc udělala takovej pohodlnickej názor, že pokud se na své minulé životy nepamatuju, a to jako neosvícený buddhista ani nemůžu (protože teprve velmi osvícení buddhisté se dokáží rozpomenout na své minulé životy, vidět je jako skrz stránky knihy), tak je to v zásadě jedno. Protože když si to nepamatuju, tak k čemu mi to je? Kromě toho netoužím po nějakých dalších životech, protože jsem v dětství velmi, velmi trpěla - ačkoli na mě všichni byli hodní a mysleli to se mnou dobře - ale představa, že budu znovu dítětem, se mi opravdu nezamlouvá, to už bych radši ležela v temném hrobě. V téhle knížce hraje roli taky postava otce...To ano, ale nejde úplně přesně o mého vlastního otce, není to z mé strany nějaká pozdní pomsta. Ale vypracovala jsem na základě toho, jak ta hrdinka uvažuje, určitá schémata vztahu otec-dcera, který jsem sama v dost vyhrocené podobě prožila. Co ti v životě nejvíc vadí, nejvíc tě štve?Mě asi nejvíc ze všeho štvou takoví ti úplně průměrní lidé, kteří si myslí, jak jsou strašně chytří a jak všechno dobře vědí, a přitom to jsou vlastně nevzdělanci nebo polovzdělanci. Dokonce jsem nedávno konečně pochopila, o čem nám kdysi vyprávěla učitelka ruštiny, když líčila, jak mezi ruskými intelektuály devatenáctého století vládlo silné pohrdání lidmi, kterým se říkalo "poluobrazovannyje", polovzdělanci. Lidi, který něco tak jakoby napůl vědí, ale nikdy se nedostanou pod povrch a nejsou ochotní si přiznat, že to nevědí úplně. Třeba můj otec byl velmi dobrý fyzik, počítal takové ty strašně složité rovnice o termonukleární energii a tak, nicméně na základě toho, že byl opravdu dobrý ve svém oboru, se začal domnívat, že stejně rozumí i všemu ostatnímu. Že ví všechno o medicíně nebo literatuře, i když si o tom vůbec nic nepřečetl, z beletrie jenom Leacocka. Ale skenoval knihy, jestli v nich najde něco závadného, a třeba Hrabala nesnášel, protože už v půlce první strany narazil na slovo na h..., ani to nedokázal vyslovit. Tenhle přístup k věci mi docela vadí. Sama se snažím si uvědomovat, co neumím, a tak nějak s tím pracovat. Jaký máš vztah k majetku a penězům?V životě jsem byla dost dlouho chudá, abych věděla, že člověk v tomto nedokonalém světě peníze k životu potřebuje, a že když jich má o chlup míň, než aby se normálně uživil, už potom nedokáže myslet vůbec na nic jiného než na prachy. Takže se domnívám, že úplně ideální je mít peněz tolik, abych se uživila, přičemž nemám vůbec žádné zvláštní požadavky na majetek. Potřebuju mít kolem sebe funkční věci, ale jestli spím na karimatce pod stolem nebo na posteli s nebesy, to je mi upřímně řečeno jedno, protože mi daleko víc záleží na tom, s kým se tam ocitnu. 

Pokračovat na článek


Cesta zaoceánskou lodí

Dnes musíme vstávat zoufale brzo ráno – v 5:00! Za půl hodiny má odjíždět náš autobus, který nás zaveze až do přístavu Sibolga, kde na nás čeká velká loď plující až do Jakarty.V půl šesté už všichni nervózně přešlapujeme před hotelem ověšení batohy, ovšem žádný bus se nikde neblíží. Naštěstí jsme na podobné praktiky už tak nějak připraveni, a proto v klidu čekáme. V šest hodin už jsme poměrně nervózní, a tak vyrážíme někoho zpražit do naší cestovky, kde nejspíš něco zpackali. Tam nás ale uklidnili, že prý je to v pořádku a není se čeho obávat. Prý si máme v klidu sednout do restaurace a něco si objednat. Takže si dáme snídani, ovšem při našem štěstí ji určitě přinesou zrovna když dorazí autobus. A dorazit by měl, pochybuji, že na nás velká loď nějak počká, a z Bukkitinggi je to do Sibolgy taky nějaká štreka. Kupodivu jsme se v klidu nasnídali a v sedm hodin dorazil náš transport. Mohli jsme spát nejmíň hodinu NAVÍC!Batohy pěkně šoupneme na střechu a my se směstnáme do narvaného minibusíku. Na to, že nejspíš nestihneme loď, vypadají všichni cestující poměrně v pohodě, takže tu bude asi ještě nějaký detail, který nám zůstal utajen. Každopádně když jsme okolo osmé dorazili do Sibolgy, loď na nás ještě čekala v přístavu a dokonce snad ještě nezačala nabírat pasažéry. Každopádně je loď doslova OHROMNÁ, pokud jste viděli film Titanic s Leonardem (stydím se za to, že i já jsem ho shlédnul, ale je to tak J ), tak máte alespoň nějaké přirovnání. Než jsme se stačili vykodrcat z autobusu, už se všichni ti lidičkové okolo začali hrnout několika vstupy dovnitř a vypadá to tady jako na mraveništi. Tak stíháme ještě jedno foto a hurá dovnitř, aby nám náhodou někdo nezabral naše místo v kajutě.Hned jak jsem do lodi nastoupili, už jsme se ztratili v ohromném labyrintu palub, chodeb a promenád, kde najít zrovna ty naše kajuty se zdá naprosto nemožné. Loď má totiž rovnou osm normálně přístupných palub, na kterých se nachází hned 5 odlišených tříd od nejzákladnější společné, kde se mačkají davy zchudlých Indonésanů (přitom je jenom asi o 10 % levnější než naše skoro luxusní II.B) až po luxusu na nejvyšší palubě, kde jsou kajuty pro dvě nebo čtyři osoby. My jsme nakonec tu naší ve třídě II.B našli celkem bez problémů, je na páté palubě a stačí projít jednou chodbou na venkovní palubu, kde se naštěstí pro nás, nacházejí všechny záchranné čluny. V případě nouze tak máme poměrně velkou šanci na záchranu, jenom si musíme včas všimnout, že se něco špatného děje. Na podobném kolosu by to totiž mohl být celkem problém.Když jsme se zaregistrovali a vyzvednuli si naše klíčky, zabydleli jsme si naši kajutu. Je sice poměrně malá, ale pěkně útulná. Máme dokonce i uzamykatelné skříňky na batohy, ovšem při mém štěstí samozřejmě ta moje má rozbitý zámek. Snad v téhle třídě necestují žádní čórkaři, ať si jich užijí ostatní v economy class. Dveře od naší kabiny se také dají zamknout dají.Jen co jsme vybalili, vyrážíme na průzkum lodi. I když se na první pohled může zdát velká, zase tak strašné to není a po chvíli už se orientujeme celkem v pohodě. Našli jsme dokonce i palubní kino, které se nejspíš stane hlavním zdrojem naší zábavy. Přeci jenom plujeme dva dny a zírání na prázdné moře nás přestalo bavit asi hodinu po vyplutí. Ještěže máme knížky, které vyplní dobu mezi promítáními v kině.Ještě bych se chtěl zmínit o mořské nemoci, které jsme se všichni tak trochu báli, i když to raději nikdo nepřiznal nahlas. Přeci jenom ty zkazky o lidech zalomených po celou dobu plavby přes zábradlí a zvracejících i poslední zbytky obsahu svého mučeného žaludky zrovna odvahy nedodají. Naštěstí se od těch dob asi hodně změnilo, protože velká loď má také podstatně lepší stabilitu než nějaké dřevěné necky. Ovšem zase úplně bez problémů to nebylo, nepříjemný tlak okolo žaludku cítíme všichni a zvykáme si na něj celý první den. V případě nejvyšší nouze ale nemusíme potupně běhat po palubách a hledat toaletu, protože máme jednu hned ob dveře na chodbičce. Na místní poměry vypadá dokonce i celkem luxusně, všechno je pěkně z kovu, ve stejné místnosti jsou i sprchy a musím ocenit, že to tam nesmrdí (v rámci místních možností). Dokonce tu teče i teplá voda, nevídaný to luxus! Takže po prvním seznámení s okolím vyrážíme do kina, kde promítají za slušných 7 500 Rp (35 Kč) nejnovější americké filmy. Díky tomu jsme si dopřáli se značným předstihem Mission Impossible 2, Gladiátora a Romeo musí zemřít, který se u nás objevil, tuším, až po půl roce. První dva filmy byly natočené přímo v kině, pocházely z warezové produkce a na to, že vyšly přibližně před necelým měsícem, je celkem zajímavé, že tady už je mají vylisované na CD. Zřetelně tu piráti mají zlaté časy. V pauzách mezi jednotlivými filmy jsme si stačili zajít na jídlo do lodní vývařovny, ovšem zvládli jsme jenom první oběd. Přeci jenom tu nevaří zrovna nejlépe a ostře kořeněná a ostře páchnoucí jídla nejsou zrovna ten pravý lék na naše rozhoupané žaludky. S velkou chutí jsme se proto vrhnuli na poslední konzervu se šunkou, kterou si vezeme ještě z domova. Na vrchní palubě v bufetu mají dokonce takové celkem levné sušenky, které se výborně hodí jako náhražka chleba - podstatně lepší bašta než ty blafy v lodní jídelně. Alespoň jsme si pěkně zavzpomínali na školní jídelnu naší základní školy, kde podávali chuťově podobná jídla J . Díky kinu a knížkám jsme jakž takž přežili do druhého dne, kdy nás čeká jediná zajímavá část naší jinak pekelně nudné cestu lodí. Přibližně v 10:00 totiž projíždíme těsně okolo bývalé sopky Krakatau, kterou jsme minuli ve vzdálenosti asi tak jednoho kilometru. Takže jsme mohli dobře vidět čerstvě narostlé stromy na úbočí zbytku kráteru, který předvedl jeden z nejznámějších výbuchů historie. Od té doby jsme si mohli jen užívat nudy, nechutného vedra a absolutního vlhka, které tu panuje. Stačí vyjít z klimatizovaného vnitřku lodi na palubu a člověk je okamžitě propocený. Naštěstí jsme ve čtyři hodiny dorazili do Jakarty, takže naše utrpení konečně skončilo. V přístavu tu kotví asi tak polovina Indonésských námořních sil, takže míjíme torpédoborce a bitevní křižníky a tiše doufáme, že někde něco neselže. Hned, jakmile jsme vystoupili z lodi, se na nás vrhla banda otravných taxikářů, kteří nabízeli odvoz na všechny možné i nemožné destinace ve městě. Byli samozřejmě dopředu smluvení a odmítali jakkoliv slevit z ceny za dopravu na vlakové nádraží, takže na ně kašleme a vyrážíme shánět nějakou levnější dopravu. Problém je v tom, že potvory taxikářské zřejmě vystrnadili jakoukoliv konkurenci, takže jsme nakonec o pár bloků dále museli stopnout tři motorky. Za směšné 2 000 Rp (9 Kč) jsme měli zajištěnou dopravu na busové nádraží, odkud jede minibus až někam k vlakovému nádraží. Minibus sice jel, ale byl tak zoufale nacpaný a navíc se plazil přes město doslova hlemýždí rychlostí.Než jsme dorazili na nádraží, byli jsme všichni propocení až na kost. Jakarta je totiž jedna velká dopravní zácpa, která začne ve čtyři hodiny ráno a skončí hodinu po půlnoci. Představte si to jako Prahu, kde se z ničeho nic objevilo dvojnásobné množství aut než je v ranní dopravní špičce. Na nádraží jsme se alespoň trochu vzpamatovali, najedli a hurá na vlak. Cesta do Jogjakarty (kulturní a historické centrum Jávy) nás přijde na 36 000 Rp (160 Kč) v “bisnis” klas - něco mezi economi a eksekutiv, jako naše druhá třída. Byly tam dokonce i větráky, roznášeli předražené jídlo na objednávku a sezení bylo pohodlné. Vedle nás jel nějaký starší pán s mladou holkou, na první pohled táta s dcerou. Tak jsme po ní schválně pokukovali a snažili se navázat kontakt. Po chvíli konverzace jsme z ní vytáhli, že ten stařík ani náhodou není její otec, ale je to manžel! Jí je asi tak 15-20, jemu něco mezi 35-45. Ovšem manžel nemanžel, jakmile odešel na záchod, už si máme pěkně přisednout a říct jí, kde máme v Jogjakartě hotel. Asi to s tím manželem to nebude tak žhavé, případně je holka ctižádostivá a, jak vidí šanci, tak si chce využít. Každopádně tu mají celkem zvláštní poměry, protože, jak jsme později zjistili, vůbec to není ojedinělý případ.

Pokračovat na článek


Co všechno na nás číhá ve Středozemním moři …?!

Středozemní moře je bezpečné, ale i přesto se tam můžete setkat s několika velmi nepříjemnými potvorami! ŽralociVelcí bílí žraloci byli spatřeni u pobřeží Španělska, Itálie a Chorvatska! Poslední smrtelný útok žraloka na člověka byl ve Středozemním moři zaznamenán v roce 1989, kdy u pobřeží Španělska zabil žralok potápěče.Jak je tedy vidět, setkání se žralokem je hodně nepravděpodobné a tak si s ním nelámejte hlavu :)Mořští ježciMořští ježci jsou zde velmi rozšíření. Vypadají jako černé pingpongové míčky poseté jehlami. Nejsou nebezpeční, ale  jejich bodnutí může být bolestivé a pokud se neléčí, může způsobit infekci.Pokud se v okolí vaší pláže vyskytují, noste boty do vody.Jestliže na nějakého šlápnete, vyhledejte lékařskou pomoc. Bodliny se v ráně lámou a všechny je sami neodstraníte ani jehlou, ani pinzetou.Medúza:Ve Středozemním moři jsou nejběžnější:Mořská kopřivaLila kousaváNejnebezpečnější jsou ale medúzy ”Man of war”, které se v minulých letech vyskytovaly hlavně okolo španělského pobřeží. Jejich dotyk může způsobit infarkt nebo smrtelnou alergickou reakci!Co dělat, když vás ožehne medúza?Chapadla odstraňte pinzetou a zasažené místo potřete octem. Nepoužívejte pitnou vodu ani zasaženou oblast netřete! Pokud se objeví nějaká vážnější reakce, ihned vyhledejte lékaře!Tkalcovská rybaTkalcovské ryby se zahrabávají do písku, ze kterého vyčnívají jen jejich velmi jedovaté ostny. Šlápnutí na ně je velmi bolestivé a můžete upadnou i do šoku.Pokud se vám to stane, ránu namočte do horké vody a vyhledejte lékařskou pomoc!Doufám, že jsem vás nevyděsila, a užijete si krásnou a ničím nerušenou dovolenou! :)

Pokračovat na článek