Výsledky vyhledávání pro dotaz vražda

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Manželské mordy

Máme za to, že teď je vhodná, možná nejvyšší chvíle udělat si první přestávku a zmínit se o takzvaných veselých vraždách. Veselá vražda je nesmysl. Přesto cosi jako kategorie "veselých vražd" existuje. Jsou to kuriozity. Vraždy-paradoxy. Aby mohla být vražda zařazena do kategorie "veselých" vražd, nesmí předně opravdovou vraždou být. Musí být nedokonaná. Její oběť musí pachatelovy útoky přežít. A další, podstatný důvod "veselí" spočívá v tom, že pachatelé těchto vražd se chovají zcela mimořádným způsobem.Metoda pokus-omylV červnu 1958 byli policisty ze slovenské Seredě zadrženi pro čtyřnásobný pokus vraždy na Julii Ďurmikové její manžel Albert Ďurmik, Jozef Tropek a Karolína Tropková. (Vrazi mají často malá divná, přikrčená jména.) Ďurmik pracoval jako dojič ve státním statku, se ženou měl tři děti. Od dubna 1957 navíc souložil s Tropkovou, která byla na statku také zaměstnaná, byla svobodná, a protože neměla byt, bydlela u Ďurmiků v podnájmu. Přestože se ve vesnici, kde bydleli, o tomto poměru vyprávělo, Ďurmikova manželka nic netušila. Nakonec se k nim přistěhoval i bratr Tropkové.Tím bylo v bytě najednou těsno. Ďurmik s Tropkovou snívali o společné budoucnosti - Tropková milenci slibovala, že se bude líp starat o něj i o jeho děti, a nakonec, jednoho krásného dne, na rovinu řekla, o co jí jde: aby svou ženu zavraždil.Tropková, inteligentnější půlka tandemu, zvyklá chodit s nápady, přišla i s tím, že bude dobré Ďurmikovou otrávit jedem na potkany. Ďurmik jí ho nasype do kafe jako Maryša. Zajela do města, koupila jed a v přítomnosti bratra ho předala Ďurmikovi. Ještě ten večer Ďurmik svou ženu opil, a když se jí udělalo zle, začal servírovat.Ďurmikové se káva zdála hořká, nedopila ji a nakonec vydávila i to, co vypila. Druhý den šla k lékaři, dostala prášky na žaludek a po třech dnech marodění se dala do pořádku.Ďurmik však byl rozhodnutý provést vraždu stůj co stůj. Nový způsob, jak to provede, vymyslel sám: s pomocí Tropka - který hned souhlasil - manželku oběsí. Vyláká manželku na půdu, uvázat šňůry na prádlo. Jakmile žena vystoupí na stoličku, hodí jí na krk provaz a stoličku podkopne. Bude to vypadat jako náhoda. Když plán konzultoval s Tropkovou, souhlasila, pouze ho nabádala, aby postupoval opatrně.V určený den se Ďurmiková na půdu dostavila, ale k oběšení nedošlo. Tropek hodil šňůru přes trám obráceně, takže spadla na zem. Ďurmik, který si ničeho nevšiml, podrazil ženě stoličku. Spadla a začala volat o pomoc. Manžel jí zakryl ústa a prosil ji, aby nikomu nic neříkala, šlo prý o žert, který se už nebude opakovat.Téhož večera se sešel Ďurmik s Tropkovými a přemýšleli, co dál. Nakonec navrhl ženu utopit. Za dva dny je v blízké obci taneční zábava. Jede se tam člunem přes Váh, takže ji uprostřed řeky hodí do vody a bude to. Tropková radila, že bude lepší člun převrhnout, aby všichni tři spadli do vody a vypadalo to jako nešťastná náhoda.Ďurmik postupoval podle plánu. Manželka už s ním nechtěla nikam jít, ale nakonec ji přemluvil. Spolu s Tropkem nasedli do připravené loďky, a když odveslovali asi 25 metrů od břehu, Ďurmik podrazil ženě nohy a svrhl ji do vody. Potom převrátili člun a z řeky se dostali asi o 250 metrů níž. Ďurmik se snažil manželky dovolat, ale protože se neozývala, šli s Tropkem domů.Jenže Ďurmiková se neutopila, vody ve Váhu jí bylo po krk a proud byl slabý. Na manželovo volání neodpověděla, ukryla se v křoví a za svítání pomalu odešla - domů.Plánovači vraždy se znovu sešli následující den. Ďurmik byl nervózní. Po všem, co předcházelo, už chtěl manželku zlikvidovat bez ohledu na následky, třeba v bytě. Poslední plán, který vymyslel, byl proto prostý. Uprostřed noci, až bude Ďurmiková tvrdě spát, mu přijde Tropek pomoci a podá připravený provaz. Oba si k ženě lehnou do postele, každý z jedné strany, podvlečou jí pod krkem provaz, udělají smyčku, a pak už budou jenom tahat každý za svůj konec.V noci Tropek přišel, zalehl, podvlekl provaz, ale zapomněl si s Ďurmikem vyměnit konce, takže smyčka nevznikla. Ďurmiková se probudila, a když vedle sebe uviděla dva stíny, začala volat o pomoc. Ďurmik ji začal škrtit, přitom oba spadli z postele a žena se mu vytrhla. Pohrozil jí, že jestli nepřestane volat o pomoc, zabije ji sekyrou.Když se uklidnila, Ďurmik jí slíbil, že už proti ní nebude nic podnikat, ale musela se zavázat, že o tom, co se stalo, nebude mluvit. Slib dodržela, ale sousedé, kteří si už dřív všimli, že má poraněné hrdlo, to oznámili na policii - takže matka tří malých dětí, kterou ve vyšetřovacím spise označili jako "dost prostoduchou" bytost, byla nakonec zachráněna.Tolik pro pobavení. A teď zas vážně.Jiné (zvláštní, manželské) případyV květnu 1977 A. D. zabila svého muže poté, co na ní v opilosti vyžadoval pohlavní styk. Protože se na ni sápal, začala ho kopat, kousat a nakonec ho vytlačila ke schodům na chodbě, kde do něj strčila. Pohled na tělo po pádu jí byl nepříjemný, a tak zabalila hlavu do igelitu a ve výši ramen ji omotala provazem. Pak ho za nohy odtáhla ke schodům do sklepa a hlavou napřed ho strčila dolů. Tam, na briketách, na něj znovu dostala vztek, a tak vzala sekyru a několikrát ho tupým koncem udeřila do hlavy. Tělo potom zahrnula uhlím. O pár měsíců později dala na stejné místo složit i další náklad briket, takže mrtvola byla nalezena až po dvou letech.F. M., která v září 1981 ubodala svého druha a pak se vedle něj v posteli pokusila o sebevraždu tak, že si nožem probodla krk, trpěla celé týdny tím, že ji druh bil a vyhrožoval jí, že ji vyžene z domku, kde spolu bydleli. Během jedné z takových hádek ji opět udeřil, a tento políček, jak řekla, prý přivodil zlom. Po ráně vyběhla ven, kde skoro půl hodiny plakala. Když skončila, rozhodla se, že se pomstí. Bodala ho potmě, nevzpomínala si kolikrát, a když se jí ráno jeden ze synů zeptal, co udělala, poslala ho pryč. Potom ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici.V říjnu 1983 V. V. zavraždil svou bývalou ženu, která si v době, kdy byl ve vězení (pro neplacení výživného) našla nového partnera. Opět udělala tu mrzutou chybu, že dál bydlela ve společném bytě s původním mužem. Jednou večer V. V. počkal, až bývalá žena usne, a pak začal lítostivě meditovat o svém nezdařeném manželství. Nejvíc ho rozčilovala vzpomínka na to, jak po návratu z vězení musel čekat přede dveřmi, až jeho sok a nástupce odejde. V lítosti ho napadlo, co si o něm po takovém ponížení pomyslí pětiletá dcera. Rozhodl se tedy, že svou exmanželku uškrtí.Vraždu provedl s mimořádnou krutostí. Při zápasu ženu svlékl a ve chvíli, kdy ztratila vědomí, jí ukousl prsní bradavku. Protože žena stále chrčela, přinesl si kuchyňský nůž a tím ji bodl. Otvorem prý začal z těla ucházet vzduch, což se projevovalo bublinami. Přinesl si tedy z kuchyně prádelní šňůru, udělal smyčku, kterou ženě zadrhl okolo krku a za ni ji odtáhl po zemi ke dveřím, kde škrtidlo uvázal za kliku. Po celou tu dobu byl v těle oběti vražený nůž a vše se dělo v místnosti, kde spala dcera. Po akci se vrah šel oznámit na policii. Čin vysvětlil tak, že se cítil chováním manželky ponížený.Jana N., matka čtyř dospělých dcer, zastřelila v roce 1985 svého muže z brokovnice poté, co se po jedenadvaceti letech sice konfliktního, ale v zásadě vydařeného manželství zamiloval před očima celé vesnice do sousedky. Hájila se tím, že prý nezabíjela ze žárlivosti a nenutila manžela k tomu, aby se s milenkou rozešel - prý pouze chtěla, aby se choval jako chlap a ne jako králík. V Mladém světě č. 2/1991 řekla:"Souložili v mateřské škole, u rybníka, ve sklepě a vždycky je někdo viděl a vyprávěl mi to, nebo, což bylo ještě horší, se to jako první dozvěděly dcery se všemi podrobnostmi, styděly se za tátu, prosily ho, aby s tím přestal, ale on jim, holkám, které ho milovaly, nadával do děvek, do sviní, do parchantů."Tu noc prý ji probudilo "štrachání". Na stole prý ležel dopis plný urážek dětí. Šla ke stolku, kde byla opřená puška, a nabila. Manžel spal. Prý ho chtěla napřed vzbudit, ale potom si to rozmyslela. K sebevraždě prý pak už neměla sílu."Dneska bych to řešila jinak a musela bych se smířit s tím, že by mě jeho rodina odsuzovala ne za to, že jsem ho zabila, ale za to, že jsem ho přivedla do kriminálu. Tenkrát jsem neměla tu zkušenost a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl."Vincent Š. z Nitry v listopadu 1970 zbil svou ženu tak, že jí zasadil nejméně 82 ran, z nich ovšem ani jednu smrtelnou - a přesto jeho oběť zemřela. Tvrdil, že ji napadl, protože pila a nestarala se o děti. Proto ji občas zbil, ona po výprasku s dětmi na pár dní odešla a po čase se zase vrátila. Naposledy sedmého listopadu 1970. Udělala chybu. Za dva dny nato už nežila."Když jsem přišel domů, viděl jsem, že manželka má popito. Došlo mezi námi k hádce. Při ní jsem několikrát manželku udeřil rukou, shodil jsem ji na zem a kopal. Nechtěla ze země vstát."Asi jako nemilované dítě, které upadne po výprasku a je ihned potrestáno dalším výpraskem. Tak se to útočníkovi jeví. Člověk, do kterého druzí kopou, ale těžko vstane. Proto těm, kdo tvrdí, že kopáním chtěli jinému pomoci na nohy, není třeba věřit. Kdo kope do cizího těla, touží po opaku."Šel jsem do vedlejší místnosti a vzal jsem tam elektrický kabel stočený do kola. Stlačil jsem ho a bil jsem ji, aby vstala..."Nebyl elektrikář ani vášnivý domácí kutil. Kabel měl doma na bití. Měli to tak doma zařízené.DostojevskijNa okamžik odbočme. V Deníku spisovatele má Dostojevskij pasáž, která se týká manželského bití. Napsal ji před víc než sto lety, podstata věci je však stejná dodnes."Viděli jste už někdy, jak mužik bije ženu? Já jsem to viděl. Začíná provazem nebo řemenem. Jeho život mu skýtá málo estetických prožitků, chybí v něm hudba, divadlo, časopisy; musí si to přirozeně něčím vynahradit. A tak sváže ženu, nebo jí strčí nohy do škvíry mezi prkny v podlaze a zrovna metodicky, chladnokrevně, dokonce trochu ospale začne. Rány dopadají v pravidelném rytmu, nic se neohlíží na její zoufalý křik a prosby. Slyší je ovšem moc dobře, naslouchá jim s rozkoší, protože jaký by to byl jinak požitek?... Mlátí ji hůř než psa. Rány dopadají stále častěji, jsou stále prudší, není jim konce; mužik se dostává do varu, přichází tomu na chuť. S rozkoší si uvědomuje, že už úplně zdivočel. Trpitelčin zvířecí křik ho opájí jako víno: "Budu pít vodu z tvých nohou," křičí Beatrice nelidským hlasem, až nakonec umlkne, přestane křičet, jen tak zvláštně úpí, co chvíli už lapá po dechu a právě teď dopadají rány stále častěji a řemen se víc a víc přisává k tělu... Pak ho najednou odhodí, jako pominutý se chopí hole, klacku, čehokoli, co mu přijde pod ruku, třemi posledními strašlivými ranami to o ni přerazí vedví - a konec! Nechá ji být, sedne si ke stolu, oddychuje a nalévá si kvas. V koutku na peci se choulí a třese jejich maličká holčička (měli přece dceru); vždyť slyšela matčin křik. Matka se k ránu probere, vstane a s bolestným vzdycháním a úpěním při každém pohybu jde podojit krávu, plouží se pro vodu a na pole."Ještě jiné případy - pokračováníZpět k Vincentu Š. z Nitry a jeho elektrickému lasu. Takhle prý to tenkrát bylo:"Manželka křičela, ale vstát nechtěla, proto jsem ji stále bil."Ovšem, protože si to zavinila sama."Když už přestala křičet, přetáhl jsem ji do druhé místnosti - do kuchyně - a tam jsem ji začal polévat vodou. Polil jsem ji celou, ale ani potom nevstávala."Divné."Nemluvila, ale ještě dýchala. Potom jsem ji svlékl, otřel od krve, protože jí tekla krev z nosu, a dal jsem jí suché trenýrky. Přenesl jsem ji do místnosti, kde byly děti, tedy tam, kde jsem ji původně začal bít, a uložil jsem ji do postele. Víc jsem se o ni nestaral. Šel jsem si lehnout do ložnice. Předtím jsem ještě nakrmil šestiměsíční dítě, které velmi plakalo, když jsem manželku bil. I dvouleté dítě se probudilo."Byla mrtvá a on to věděl, samozřejmě. Lékařům však dalo velkou práci určit v tomto případě přesnou příčinu smrti. Tělo bylo pokryté bezpočtem jelit a krvavých šrámů, příčina smrti však byla exotická: plicní embólie, způsobená pohmožděním tukových polštářků na těle. Po ranách se krev prostě usazovala v podkožním vazivu a přestávala cirkulovat. Těch ran bylo příliš mnoho.Nebyl mu prokázán vražedný úmysl, pouze zabití - přestože bil svou ženu, dokud se nepřestala hýbat, a když si konečně všiml, že se nehýbá, nezařídil lékařskou pomoc.Z cestyV březnu 1962 zavraždil G. S., učitel, manželku (a matku svého dítěte), aby mohl dál chodit s devatenáctiletou dívkou. Smrt oznámil sám s tím, že žena zemřela ve spánku. Když později našli v jejím organismu rtuť, doznal se k vraždě. Rozvádět se nechtěl s ohledem na rodiče a známé, a taky proto, že to zakazuje církev."Rozhodl jsem se, že jí podlomím zdraví a ona zemře."Krmil ji rtutí asi dva měsíce. Jednou si jí všimla v mléce a ptala se ho, co tím chce dosáhnout. Vymluvil se a příště jí nasypal do polévky prášek do pečiva, který je nevykvašený škodlivý. I toho si žena všimla.Pátého března, když si manželka myla vlasy, přišel s elektrickými dráty a poprosil ji, aby podržela odizolovaný konec; druhý pak zapojil do zásuvky. Proud srazil ženu k zemi. Omdlela, ale znovu se probrala, plakala bolestí a ptala se, proč ji chce zabít. Zamluvil to a ošetřil ji; rozhodl se, že ji udusí.Šestnáctého března zašel do kina. Domů se vrátil kolem deváté. Manželku, která už spala, to probudilo."Podívala se na mě a mně se zdálo, že je nazlobená. To mě k vraždě ještě vzpružilo. Neměl jsem ale dost odvahy. Proto jsem se vrátil do kuchyně, kde jsem vypil asi tři deci lihovin a počkal jsem, až to na mě začne účinkovat. Asi po dvaceti minutách, kdy jsem cítil účinky alkoholu, jsem vešel do ložnice, kde spala manželka s dítětem, přišel jsem k její posteli a sedl jsem si k ní. Manželka se opět probudila. Když otevřela oči, skočil jsem na ni, přičemž ona ležela zakrytá peřinou až po hlavu a neměla možnost se bránit. Koleny jsem jí přidržel nohy a lokty jsem přidržel ruce, které měla položené pod peřinou vedle těla. Rukama jsem jí zacpal ústa a stiskl jsem jí nos. Bránila se sice, ale byla bezmocná. Helenka, která ležela vedle matky, se vzbudila a začala plakat, volat na matku, ale já jsem v dušení nepřestal."Trvalo prý to tak osm minut. Když skončil, převlékl ložní prádlo, protože bylo umazané a pomočené, vypral je a schoval do dřevníku.Později vyšlo najevo, že o vraždu se pokusil už několikrát předtím - manželka si stěžovala přítelkyním, že kdykoliv se doma dotkne žehličky, pračky nebo vypínače, dostane ránu. Několik dní před vraždou přikázal G. S. svým žákům, aby si rukama ucpali ústa a nos a stopoval, jak dlouho takhle vydrží - prý proto, aby se zjistilo, jestli by dovedli plavat pod vodou.Rudolf K. oznámil v říjnu 1977, že pohřešuje svou manželku; během několika dní bylo zjištěno, že ji zavraždil. Svým okolím byl pokládán za velmi hodného, až nerozhodného a bezbranného člověka, který měl svou ženu velmi rád, ve všem jí vyhověl, často jí ustupoval a lpěl na obou synech. Jeho žena si však našla milence a mluvila o rozvodu. Rudolf K. podnikl řadu kroků, aby jí v tom zabránil - navštívil tchyni a snažil se ji přimět, aby dceři domluvila. Manželce začal nosit dary, zvýšil péči o ni i o domácnost, začal ji denně vodit do společnosti. Přesto se dál schylovalo k rozvodu. Bylo to už druhé manželství Rudolfa K. - v tom prvním přistihl manželku doma in flagranti a potom ji odvezl k jejím rodičům a požádal o rozvod (neměli děti). Tím spíš se v něm nyní, "napodruhé", nahromadil neklid. Vraždou (uškrcením po hádce) se vybila jeho bezmocnost.Josef M. v dubnu 1979 zabil svou bývalou, devětapadesátiletou ženu a jejího milence tak, že vstoupil do jejich ložnice (v bytě, který s nimi po rozvodu dále obýval), bleskově na ně vystříkl benzín s přinesené láhve, zapálil ho zapalovačem a uprchl. Předtím se s oběma pohádal, prý na něho ironicky pokřikovali a vysmívali se mu. Ke své bývalé manželce měl klasický rozporuplný vztah: nenáviděl ji za to, že mu rozvodem ublížila, a zároveň ji nechtěl ztratit. Situaci řešil zkratem. Oheň v bytě vzplanul okamžitě: na Marii M. se rozhořela její polyamidová noční košile a na Lubomíru M. - v tom je možné vidět řízení osudu - trenýrky.Pavel P. v roce 1993 ubil sekyrou svou bývalou manželku a dvě dospívající dcery. Jako důvod uvedl rozrušení z manželčina oznámení, že večer chce navštívit nového přítele. Snažil se uplatňovat své "vlastnictví" k ženě a dětem i po rozvodu - bývalou manželku dál, tak jako předtím, fyzicky napadal a s nožem v ruce ji nutil k pohlavnímu styku. Když zjistil, že to ve dvou už nebude "pěkné", tak jako dřív, rozhodl se, že to nebude "vůbec"; to je také zřejmě důvod, proč se po činu rozhodl upustit od naplánované sebevraždy a šel do hospody. Tři vraždy prostě splnily to, co si uvnitř tím upřímněji, oč méně vědomě, přál. I on, stejně jako předchůdci v této kapitole, byl soudními znalci označen za egocentrickou osobnost se sklonem k sebelítosti a za člověka, který je zvyklý vinit ze svých neúspěchů okolí. 

Pokračovat na článek


Psychopati

TabuČím větší zlo, tím přísnější zákaz pro ně platí. Čím přísnější je tabu, tím spíš jeho porušení fascinuje. Ze dvou účastníků vraždy - vraha a oběti - si veřejnost vybírá a svou pozornost obrací téměř vždy na vrahy. Zdá se to logické, osoba vraha zůstává dál tajemná, zatímco oběť zůstala ležet na místě činu sama, obnažená a ponížená. Její příběh vraždou skončil, kdežto vrahův pokračuje. Počet záhad, které obklopují jeho osobu, vzrostl - skrytý zůstává jeho vražedný motiv, osobnost, jeho minulost, zvyky, kontakty; a po dopadení i způsob, jak se ke svým činům postaví, bude-li schopen aspoň zčásti uvědomit si svou vinu nebo ne. To všechno jsou pro veřejnost zajímavé věci.Skoro každý cítí, že problém cizí vraždy je také jeho problémem. Zpravidla jen lidé s minimální sebereflexí jsou schopni vytěsnit zcela z vědomí strach z "toho druhého", nevypočitatelného a nebezpečného v sobě - jen ti nejprostší lidé jsou schopni sami před sebou předstírat, že na existenci svého stínového druha zapomněli.Tato obava se projevuje fascinací. Vražda, čin, který nikdo nechce zažít, je činem, který by chtěl téměř každý vidět, slyšet o něm nebo číst. Na stránkách novin se tak stále častěji děje už teď. A i u nás je jen otázkou času, kdy se objeví fenomén "populárních vrahů", kteří budou za mřížemi psát bestsellery popisující jejich zločiny, poskytovat interview televizním společnostem, vysílaná v nejsledovanějším čase, a kdy se jejich portréty budou na spokojené konzumenty usmívat z obalů kompaktních disků nebo žvýkaček, tak jak se to v Americe stalo Charlesu Mansonovi, Tedu Bundymu nebo Jeffreymu Dahmerovi.Důvody popularity lidí, jejichž činy by naopak měly veřejnost děsit, opět podle všeho leží víc v rovině nevědomé než vědomé. A možná že je lépe vysvětlí nikoli případy vrahů skutečných, ale fascinující vrah z filmového plátna, kterého veřejnosti představil americký film Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme). Ve filmu neruší podstatu věci znečišťující fragmenty reality. Ve scénáři zbylo vypreparováno jen to podstatné. Film prezentuje vraha, který v něm vystupuje, jako nositele zvláštního, "vražedného" vědění, tedy jako bytost, schopnou odpovědět na otázky, které jsou pro obyčejné smrtelníky nezodpověditelné.Hannibal KanibalDemmeův film vznikl na motivy knihy autora psychohorrorů Thomase Harrise, jeho slávu pozdvihl výkon Anthonyho Hopkinse v hlavní roli a v roce 1992 ji stvrdil sedmioscarový triumf. Ve filmu vystupují vedle sebe dva vrazi - jeden je na svobodě a momentálně je "praktikující v oboru", druhý sedí ve vězení a funguje jako jakýsi policejní informátor. Už vstup Hannibala Lectera do děje je vstupem muže, od něhož se očekávají odpovědi - pro začátek pouze na otázku, kdo je to "Buffalo Bill" - vrah, který ženské oběti stahuje z kůže.Lecter je ve filmu pojednán s velikou noblesou. Je to muž "s příběhem", v jehož společnosti - nebýt toho, že je to někdy nebezpečné - není nudné pobývat. Je to naopak on, kdo si společnost vybírá - někomu z návštěvníků ve své ponuré vězeňské kobce pozornost věnuje, někomu ne. Jako by se stal vrahem ne proto, že je vyšinutý a že se mu nepodařilo dospět v životě do stavu, jaký odpovídá dospělému civilizovanému člověku, ale jako by to byla právě jeho nesporná inteligence a vzdělání (čirou náhodou z oboru psychiatrie), co ho logicky navedlo na dráhu sériového vraha a kanibala. Jako by ho "to, že ví víc", logicky přimělo udělat to, co udělal.Navzdory své deviaci je Lecter prezentován jako vrah-gentleman, kterému nedělá potíže vést s lehce neurotickou policejní agentkou Starlingovou rozhovory otcovským tónem. Co tedy Lecter ví na rozdíl od ostatních lidí?Přinejmenším ví, jaké to je, když se zakousne své ještě živé oběti do obličeje. Od toho se odvíjí i ostatní: Lecter se nestal obětí svých činů, hrůza z nich ho nepohltila ani - tak se to aspoň z filmu zdá - neotupila. Dokáže být občas i trošičku velkorysý a Starlingová mu chtě nechtě musí být vděčná za pomoc, kterou jí poskytuje. Přesnější by ale bylo říci, že jde z jeho strany jen o jinou formu - nekrvavého - kanibalismu, vždyť Lecterovi se za jeho informace podaří "i přes mříže" vytáhnout z chudáka Starligové největší tajemství jejího duševního života.Lecter vraždil proto, aby zjistil, jestli si to může dovolit. Zjistil - a to vypadá jako skutečné poselství Demmeho filmu - že může.Jeho dominance a všemocnost jsou ve filmu podtrhnuty ještě jeho povoláním. Už bylo řečeno, že je psychiatr. Lidé se často bojí příslušníků této a podobných profesí (psycholog, psychoanalytik), protože mají obavu, že by tito cizí lidé mohli pohlédnout do jejich nitra. Bojí se, že v nich někdo jiný spatří to, o čem sami vědí, že tam je, ale obávají se to spatřit sami. Raději se tomu vyhýbají.Také Lecter se i bez psychoanalytického lehátka a přes mříže své cely prochází myslí agentky Starlingové jako rozkvetlou loukou, a naznačuje tím, že je vědoucí hned dvakrát: jednou jako ten, kdo ví, jak se "to" (tedy vražda) dělá, a podruhé jako ten, kdo ví, že ostatní lidé cítí uvnitř stejné touhy a choutky, jakým propadl on. Toto má být zdrojem mužné síly v jeho pohledu, když v Demmeho filmu kamera pro širokoúhlé plátno zblízka panorámuje tvář Anthonyho Hopkinse.Inteligence a profese přivedly Lectera k vraždě. To je ponuré zjištění. Thomas Harris Lectera ve své knize představuje jako "konečné řešení", jako záhadu i pro lékařskou vědu. "Je neproniknutelný," nechá o něm promlouvat vězeňského správce doktora Chiltona, "příliš intelektuální na standardní testy." A v dalším lecterovském románě, Červeném draku, pomník neproniknutelného vraha-génia dál zpevňuje: "Doktor Lecter není blázen, alespoň ne takový, jak bychom si blázna představovali. Dělal různé odporné věci, protože v tom nacházel potěšení. Ale když chce, dokáže se chovat naprosto normálně."V tomto místě leží patrně hlavní rozpor knihy i filmu. Lecter nemůže být dost dobře zároveň imponující génius a vrah. Pokud vraždil, v knize ani filmu není zachycena obrovská část jeho osobnosti - ta, která je vraždou poznamenána, ochuzena, vytěsněna z vědomí do nevědomí, odkud by se jako kámen vržený do vody v nevypočitatelných podobách nečekaně vracela do vědomí zpět. Lecter by zkrátka musel velmi trpět (minimálně pocity méněcennosti), zmítat se v pochybách a tak dále - a protože v knize a filmu tato jeho podoba chybí, zůstává Lecter pouze papírovou, neživou a jednorozměrně vyfabulovanou postavou.Pokud bychom tedy nepřijali Harrisovu (a Demmeho) snahu pojednat Lectera jako čisté zlo coby logický výplod brilantně uvažujícího mozku, asi bychom se ztotožnili s jiným Lecterovým sebehodnocením, které mu uklouzne na stránkách knihy:"Nic se mi nepřihodilo, inspektorko Starlingová. Já jsem se prostě přihodil. Nemůžete mě redukovat na soubor vlivů. Zaměňujete lidské chování za pojmy dobro a zlo, inspektorko Starlingová."Neschopnost rozlišit dobro a zlo, tak bývá v právních systémech západního světa definována nepříčetnost. Lecter není geniální vrah. Ve skutečnosti je to šílenec. Není svobodný. Svou klec si nese všude s sebou.Jeho příběh nicméně fascinuje milióny lidí na celém světě. Odpovídá na jejich nevědomou touhu po jednoduchých, zkratkovitých řešeních. Lecter je přitahuje, protože je pánem nad jejich životy. Tak jako Bůh.Oběť touží zapomenoutVrah je pro běžného člověka záhadná, tajuplná bytost. Představuje mu jeho tajnou, odvrácenou stranu.S obětí je to jinak. Ta nezajímá nikoho.Týká se to i obětí, jež vražedný útok přežily. I jejich postavení se liší od postavení vraha, který si naopak co největší publicitou svého případu touží vylepšit své postavení. Oběť téměř vždy touží po anonymitě. Čin v sobě nese jako trauma, hanbu, na kterou by se tak ráda pokusila nemyslet. Publicita jí v tom nemůže nijak pomoci. I to je důvod, proč oběti jako kdyby neexistovaly, proč jejich světlo v temném stínu vrahů bledne.Oběť touží zapomenout. Ale před jejíma očima se útok odehrává dál.Do starší ženy, důchodkyně, při přecházení ulice zničehonic kdosi zezadu najel autem. Z vozu vyskočil muž, srazil ji k zemi, stiskl jí krk a táhl ji stranou. I přes strach a rozčilení, které žena prožívala, byla schopna uvažovat a situaci průběžně hodnotit. Rychle si uvědomila, že útočník není normální.Pochopila, že mu musí slíbit všechno, co si bude přát, protože jenom tak jí zbývá šance, že ji nechá žít. Po celou tu dobu proto k němu mluvila - předtím i potom, když ji znásilňoval. Ten rozhovor dodnes nedokáže reprodukovat. Ani neumí odhadnout, jak dlouho trval.Když muž skončil, zdálo se prý, že je spokojen. Už ji nebil, nabízel jí dokonce, že ji někam odveze. Chtěl, aby byla taky spokojená. I když podle něho musela být, protože jí to udělal pořádně, jako chlapák.Nejklidněji, jak toho byla schopna, jeho nabídky odmítla. Postará se o sebe sama. Byla ráda, že si nevšiml, jak je mu každá další vteřina v jeho přítomnosti odporná.Zmizel. Oddechla si. Přežila to seznámení s ním.Po chvíli ale ke své hrůze zaslechla, že se vrací. Dnes tu chvíli popisuje jako druhý okamžik své smrti. Byla si jistá, že si všechno rozmyslel a jde ji zabít.Ale místo toho se usmíval. Řekl jí, že se mu někde vytrousily klíčky od auta. A že chce, aby mu je pomohla najít. Pomohla mu. Až pak se s ní definitivně rozloučil a odešel.Nemusel na ni křičet ani jí vyhrožovat. Sama od sebe mu nesčetněkrát slíbila, že jeho čin nikde neohlásí. A nelhala, byla v té chvíli rozhodnutá slib dodržet. Když ji ale pak odvezli do nemocnice, zavolali policii sami lékaři.Dnes se tato žena pokouší popsat, co tento den znamenal pro její duši: amputaci naprosto všeho, co bylo do té doby v jejím životě krásného, všeho dobrého a důležitého, co zažila. Dnes už by prý nevyšla za tmy ani za šera na ulici. Panicky se bojí o své vnučky.Pachatele dopadli a byl odsouzen na sedm let do vězení. Žena to však není schopna pokládat za přiměřený trest. Říká si, co je to pouhých sedm let ve srovnání s tím, že ona tu - nebýt své duchapřítomnosti - nemusela být? Myslí na všechny ženy, kterým tento pachatel před ní ublížil. Říká, že kdyby to kterákoli ze znásilněných žen oznámila, jí by se nic nemuselo stát. Ale ani ona sama ho přece nechtěla "udat".Celý další život napadené oběti probíhá ve stínu útoku, který se stal. Takový je i případ starších manželů z malého města na jižní Moravě. Oba jsou kultivovaní lidé, důchodci, muž i v penzi provozoval praxi jako kunsthistorik a soudní znalec. K události došlo den po oslavě jeho sedmdesátin, kterou prožil doma mezi dětmi a vnoučaty. Byl to pro něj absolutně šťastný den. Druhého dne časně ráno u něho zazvonili dva muži v policejní uniformě.Když jim ještě rozespalý přišel otevřít, omráčili ho, svázali a páskou na koberce mu zalepili ústa. Málem se při tom udusil, v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Šlo o dvojici nájemných lupičů, kteří měli od zadavatele předem připravený seznam obrazů, jež mají ukrást. Byt byl ale obrazů plný, což je zaskočilo: nakonec nosili paní domu, která se v šoku nedokázala hýbat, i se židlí po bytě a nutili ji, aby jim ukázala ty "správné".Jak bylo řečeno, majitel bytu je vzdělaný, kultivovaný muž. Zdá se, že o to je jeho šok z útoku větší. Dodnes se ho nezbavil. Vnitřní rozpor, který od té doby prožívá, lze popsat asi takto: po všem, co v životě dokázal a udělal pro jiné lidi (a čeho symbolem byla oslava narozenin), zažil to, čemu sám říká "totální podraz". Nedovede pochopit, jak může člověk člověku takhle ublížit - nechápe prý existenci lidí, kteří "jdou za svým" a nehledí napravo nalevo.Vražda pokračujeSe sebeobviňováním se u obětí násilných trestných činů psychologové, kteří s nimi pracují, ale i příbuzní a známí z jejich blízkosti setkávají často. Násilí na nich spáchané je ponížilo, útočník se zmocnil nejintimnější sféry jejich života a oni nyní mají pocit, jako by přišli o totožnost. Jejich strach prodlužuje do současnosti také vědomí, že pachatel zná z trestního spisu jejich jméno a adresu. Oběti přesně počítají, kolik let, měsíců a týdnů zbývá útočníkovi do propuštění, zjišťují si, kdy může útočník žádat o podmíněné propuštění, a vědí přesně, jak velká část trestu mu může být odpuštěna za "dobré chování". Útok v představách oběti neskončil, ale probíhá neustále dál. Vražda pokračuje.Jaký trest by se zdál oběti, která přežila vražedný útok, postačující k tomu, aby - pokud je to vůbec možné - u ní obnovil pocit bezpečí? Petra Vitoušová, ředitelka sdružení pro pomoc obětem trestné činnosti Bílý kruh bezpečí, říká: "Nikdy se žádné oběti nezdá uložený trest dostatečný tomu, co se stalo."Totéž platí pro pozůstalé po oběti vraždy, a důvodem není jen prostý fakt úmrtí blízké osoby. Mrtvých při autonehodách je mnohem víc než obětí vražd, a přesto jejich pozůstalí jen velice zřídka volají po vendetě. Rozhodujícím činitelem, proč pozůstalí zavražděných žádají pomstu, je fakt, že vrah zabíjí úmyslně. To pozůstalé pobuřuje. Zásada "oko za oko" se vztahuje hlavně na úmyslné činy.Angelika B., které kamarádka místo hlídání zavraždila dvouletou dcerku, po procesu s vražedkyní prohlásila v tisku: "Neublížila bych zvířeti, natož dítěti." A dodala: "Nebudu mít klid, dokud smrt Karinky nepomstím."Matka jedné z obětí Jozefa S., který byl v prosinci 1992 odsouzen za zavraždění dvou dívek, se svěřila v televizi: "Řezala bych ho na kousky!" A tak dále. Oběti, které přežily, i pozůstalí po těch, kdo takové štěstí neměli, žádají zpravidla pro vraha smrt.I soudy s hrdelními zločinci bývají často doprovázeny vlnou dopisů a telefonátů, které žádají pro vraha trest smrti. Po zákonném zrušení absolutního trestu v roce 1990 množství těchto ohlasů na čas pokleslo, ale jejich příliv na soudy nikdy neustal. Nejpřijatelnějším trestem za vraždu se většině do případu nezainteresovaných lidí zdá smrt pachatele.Někdy se tato zásada prosadí i v praxi. Podle zásady "oko za oko" je vrah potrestán mimo soud. Takové případy je možno označit třemi slovy:Dav žádá lynčZvláštní čest posloužit vlastním jménem k pojmenování lidových samosoudů, které se často zvrátily v popravy, aniž pachatel získal možnost obhajoby před soudem, dostal soudce Charles Lynch - muž, který v druhé polovině 18. století vykonával právo v Bedford County v americkém státě Virginia. Tento tvrdý a prý nepodplatitelný muž se nebál ukládat zločincům nejpřísnější tresty. Když přesto se svou jurisdikcí přestával stačit činnosti desperádských band, svolal obyvatele a s jejich souhlasem se postavil do čela zvláštního soudu, který vybavil pravomocí promptně trestat provinilce tělesnými tresty.Lynchův samosoud postupoval podle velice přísných pravidel a nikdy prý nikoho neodsoudil k smrti. Jméno soudce Lynche však převzaly svévolné samosoudy, které se v USA objevily za války Severu proti Jihu a v některých státech - hlavně jižních - přetrvaly hluboko do dvacátého století.Obyčejně se popravovalo z rasových důvodů. Skupina lidí - bodrých sousedů a "dobrých rodáků" zvolila viníka a určila trest smrti. Svůj záměr provedla s vážností a bigotností dětské hry. Nezřídka při tom šlo o vraždu podstatně brutálnější, než byla ta trestaná. Dav nemá svědomí a vzdají-li se jeho účastníci svého svědomí individuálního, nastává Den kobylek.Během posledních desetiletí u nás k incidentu, který by mohl být označen slovem lynč, nedošlo. Pokusů však byla celá řada. Nejblíž k nim mívají shromáždění veřejnosti v místech, kde se koná - za vrahovy asistence - policejní rekonstrukce jeho činu.Při rekonstrukci vraždy, kterou spáchal sexuální deviant Ladislav Hojer v Brně na devatenáctileté Ivaně M., se v okolí místa činu začala shromažďovat veřejnost, takže bylo nutné termín rekonstrukce několikrát změnit. Když byl prováděn vyšetřovací pokus se "spartakiádním vrahem" Jiřím Strakou, v Praze 9 se také shromáždili lidé a žádali vydání pachatele k potrestání. Popravu pachatele na místě žádali i lidé, kteří se v roce 1979 shromáždili v Horním Slavkově při rekonstrukci vraždy čtyřicetileté ženy. Rekonstrukce se tehdy vůbec nemohla uskutečnit, protože pachatel nebyl ochoten vystoupit z policejního auta.Lynč prováděný nikoli na jednotlivci, ale na větší skupině lidí, to už je skutečná lahůdka. Přesné označení pro takovou akci je pogrom. Jedna skupina obyvatel při pogromu vyvražďuje skupinu druhou. Individuality na obou stranách jsou setřeny. Vraždění nejsou jednotlivci, ale Židé, muslimové, ženy, děti, nebo jakákoli jiná skupina. Mezi trestajícími zavládne zvláštní, radostné třeštění a vytržení připomínající starověké bakchanálie.Curzio Malaparte popisuje vražedné vzrušení účastníků takové masové akce v knize Kaput (jde o nacistický pogrom v obsazeném Rumunsku počátkem čtyřicátých let):"Čas od času někdo vstal, běžel sem tam přes náměstí a padl, sestřelen SS. Ulicemi prchaly velké houfy židů a za nimi se hnali vojáci i zběsilí civilisté, ozbrojení noži a železnými tyčemi. Skupiny četníků vyrážely pažbami dveře domů. Okna se náhle otvírala dokořán a v nich se zjevovaly rozcuchané ženy, jen v košili, lomily rukama a křičely; některé vyskočily oknem a padaly tváří na asfalt chodníku, plesklo to vždy měkce. Tlupy vojáků vrhaly otevřenými sklepními okénky ruční granáty, marně tam mnoho lidí hledalo úkryt. Někteří si lehli na břicho, aby viděli, jakou spoušť nadělaly výbuchy ve sklepě, a chechtali se tomu s kamarády. Kde bylo vraždění největší, klouzaly nohy v krvi. Radostný, sveřepý ruch pogromu plnil všude ulice i domy výbuchy, pláčem, strašným řevem a krutým smíchem."Normální pachatelExistuje normální zločinec? Nevylučuje už samotný fakt, že pachatel se dopustil vraždy, jeho příslušnost k ostatním lidem? Sami vrazi na takovou otázku dávají pozoruhodně často stejnou odpověď - a dávají ji už při prvním (a nejvěrohodnějším) výslechu, kdy jsou ještě v těsném psychickém spojeni se zločinem a často se touží podělit o podrobnosti."Myslím si, že jsem normální, ale když si uvědomím, co jsem udělal, tak to normální nebude,"řekl Petr J., který na Ostravsku probodl otce, mrtvole odřízl hlavu a nohu, pohodil je v okolí a zbytek těla ukryl doma v gauči."Asi nejsem jako ostatní normální kluci, kteří mají svou holku,"vypovídal Miroslav Stehlík, který v Praze zavraždil dvě ženy a několik dalších znásilnil."Tělesně se cítím zdráv, duševně však nikoliv,"vypověděl Vladimír T., který v Praze ubodal patnáctiletou dívku. Všichni tři - stejně jako další pachatelé, kteří si u výslechu nevědí rady s tím, jak své činy komentovat - byli uznáni příčetnými a za své činy odsouzeni, nikoli odesláni do psychiatrické léčebny. Byli tedy shledáni odpovědnými natolik, aby mohli nést trest.Vražda normální čin není, pachatelovo chování také ne; jisté však je, že případy, kdy jde o nenormalitu na úrovni duševní choroby, jsou řídké a zdaleka nepokrývají celé spektrum vražd, včetně těch nejotřesnějších. Kdyby byl každý vrah psychotik, nebylo by zločinu a trestu, z viníků by se stali politováníhodní pacienti a věznice by bylo třeba přestavět na léčebny. Mezi odborníky se občas vedou spíš spory o to, zda vražda je projevem natolik závažné povahové poruchy, že umožňuje označit jejího pachatele automaticky, bez dalšího zkoumání za psychopata, tedy člověka se značnými osobnostními disproporcemi. Zdá se však, že není pravda ani to - mezi vrahy se objevují i pachatelé neurotičtí, tedy méně postižení než psychopaté, nebo dokonce lidé, u kterých ani pečlivé psychologické vyšetření nezjistilo žádné odchylky od normálu.Podíl psychopatických pachatelů na páchání trestných činů je však rozhodující (u různých trestných činů se pohybuje v rozmezí 50-80 procent) a v posledních letech roste. Týká se to samozřejmě také vražd.PsychopatNejde o duševní nemoc (psychózu), která by se léčila v blázinci, ale je to porucha charakteru, nesprávná skladba osobnosti spočívající v nezvládnutí pudových hnutí, v jejich nedostatečné kontrole vůlí a intelektem.Protože nejde o nemoc, nevyznačuje se psychopatie průběhem, jaký je u nemoci pozorovatelný - nemá náhlý začátek, ohraničenou dobu trvání ani definitivní ukončení. Je to trvalý životní stav, s dispozicí k němuž se člověk rodí, a pokud dosáhne kritické intenzity projevující se pácháním vražd nebo jiných trestných činů, může být pouze udržován v mezích nebo obtížně tlumen, nikdy však léčen a jednou provždy odstraněn.Vlohy k psychopatii se dědí: každý z nás vstupuje do života jinak pudově vybaven a s jinou schopností své pudy zvládat. Tragické pro vývoj budoucích psychopatů však je, že jsou vychováváni obdobně geneticky postiženými rodiči. Ti svou disharmonickou výchovou disharmonii dětské osobnosti ještě zvyšují.Budoucí psychopati jsou už v dětství obtížně zvládnutelní, nesoustředění, agresivní. Negativní tendence v jejich chování se projevují lhaním, krádežemi, odporem proti rodičovské nebo učitelské autoritě. PhDr. Jiří Němec, původní profesí vězeňský psycholog, ve své studii Psychopatie a kriminalita uvádí, že u 78 procent odsouzených s diagnózou psychopatie se už v dětství vyskytly výchovné problémy, 58 procent později odsouzených psychopatů odešlo v mladistvém věku od rodičů. V dospělosti pak mělo 50 procent odsouzených s psychopatickou strukturou osobnosti časté absence v zaměstnání a 90 procent jich nebylo schopno absolvovat vojenskou službu.Už v dětství jsou budoucí psychopati léčeni (nebo alespoň opakovaně vyšetřováni) na psychiatrii. Ze základní školy musí být zpravidla převedeni do školy zvláštní; pokud vstoupí na střední školu nebo do učení, nejsou schopni je dokončit a přejdou na nekvalifikovanou práci, pokud vůbec pracují.Jejich hlavním problémem není nedostatek inteligence, ale nedostatek vůle, která nestačí s ohledem na realitu krotit pudová přání. Psychopat, neustále překvapovaný svou malou schopností sebeovládání, se ocitá zcela ve vleku svých pudů, proto je jeho chování impulzívní, účelové podle situace, naplněné snahou situaci ovládnout, přizpůsobit ji sobě - a nikdy naopak. Psychopati také nejsou schopni pociťovat vinu. Dokážou snášet fyzické útrapy mnohem snáz než obyčejní lidé, ale nedovedou se podřídit autoritě. Protože vnímají realitu jen z hlediska vlastních zájmů, jsou schopni si odůvodnit jakýkoli čin.

Pokračovat na článek