Výsledky vyhledávání pro dotaz vztahy

Výsledky vyhledávání v sekci: Lifestyle

Proč to mají holky těžké

Čítanka užitečných nářků pro každodenní použití.Motto:My holky to holt nemáme snadné! Kdo má těm chlapům rozumět?* slušní chlapi jsou oškliví* dobře vypadající chlapi nejsou slušní* slušní a dobře vypadající chlapi jsou homosexuálové* dobře vypadající, slušní a heterosexuální chlapi jsou ženatí* ne zvlášť dobře vypadající, ale slušní chlapi nemají peníze* chlapi, kteří mají peníze, věří, že jdeme jen po jejich penězích* dobře vypadající chlapi, kteří nejsou zvlášť slušní, ale jsou téměř heterosexuální, nás nepovažují za dostatečně hezké* ti, kteří nás považují za pohledné, jsou téměř slušní a mají nějaké peníze, jsou zbabělci* ti, kteří vypadají celkem dobře, jsou celkem slušní a mají něco málo peněz, jsou příliš nesmělí a NIKDY NEPŘEVEZMOU INICIATIVU!!!* ti, kteří nikdy nepřevezmou iniciativu, ztratí okamžitě zájem, pokud ji převezmeme myTakže kdo jim má rozumět?* když jsi k nim něžná ... jsi směšná* nebo ...... necitlivá* když se pro ne nezkrášluješ ... opustí tě* když tak činíš ...... je to jen proto, ze chceš flirtovat s někým jiným* když nepracuješ..... jsi prostě žena v domácnosti* když pracuješ (a bůh chraň - dokonce i vyděláš víc než oni) .... jsou vzteklí* když neustale platí .... je to vykořisťování* když zaplatíš ty .... cítí se ponížení* když se s nim vyspíš .... jsi bláznivá coura* když se s nim nevyspíš .... nemiluješ ho* když jsou povýšeni ..... je to díky jejich schopnostem a pracovním výkonům* když jsi povýšena ty ..... je to proto, že spíš se šéfem* když se ohlížejí za jinými ženami ..... je to jejich přirozenost* když se my podíváme na jiného chlapa ..... jsme nevěrné* když si vyjdeme s chudákem bez peněz ..... jsme hloupé* když si vyjdeme s milionářem ...... je to sice zajímavé, ale jdeme tak jako tak jen po penězích* pokud oni ještě ve 30 nejsou ženatí ..... jsou to po svobodě toužící mladíci* pokud my nejsme ve 30 vdané ..... už nám ujel vlak* když jsme špatně naložené ..... jsme neurotické* když oni jsou špatně naložení..... Chudáčci malí!!! Vůbec je nechápeme!* když my jsme protivné ........ dostaneme košem* když jsme pohledné a inteligentní .... mají o nás strach* pokud nám zahýbají a my s nimi přesto zůstáváme ....... nemůžeme už být hloupější* pokud nám zahýbají a my se s nimi rozejdeme ..... jsme netolerantní* pokud se zamilují do nějaké jiné .... je to tím, že doma se jim nedostává všeho, co potřebují* pokud se zamilujeme my ....... No, to jsme pěkné děvky!* pokud jsou nesnesitelní ...... pochop, měli těžký den* pokud jsme nesnesitelné my ..... máme zrovna svoje dny* pokud se kolem nich neustále neskáče, nemají něco dobrého k jídlu, nemají čisté oblečení a doma není pořádek - pak jsme k ničemu* a pokud pro ně všechno uděláme ...... opustí nás kvůli jiné 

Pokračovat na článek


Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?

“Je možné kamarádství mezi mužem a ženou?”Tuto otázku si v duchu kladu pokaždé, když své přítelkyni oznámím, že odcházím do kina s kamarádkou. Podívá se na mně podezíravě a občas pronese nějakou sarkastickou poznámku typu: “Taky jsem vždycky eufemisticky říkala kamarádi... místo milenci.” nebo “Doufám, že nejdete na horor, aby se k tobě ve strachu netiskla. Nebo na něco romantického.”Docela její postoj chápu. Když jsem se dozvěděl, že jede sama jediná (!) holka na výlet s pěti (!) kluky, taky jsem ji pouštěl s těžkým srdcem a celý víkend jsem si představoval ty nejkatastrofičtější scénáře.Je to celkem pochopitelné: za kamarádky si samozřejmě vybírám dívky sympatické, chytré, zábavné a zajímavé... a často také ty, které mne přitahují. Nebudu se přece vídat s antipatickými, hloupými a nudnými děvčaty. Zdálo by se logické, že stejná kritéria při svém výběru kamarádů uplatňují i dívky.Když jsem se vyptával své přítelkyně, celkem pochopitelně zapřela, že by kamarády vybírala podle toho, zda ji přitahují. “Ty jsi jediný, kdo se mi líbí, vždyť to dobře víš...” zašeptala a podívala se mi upřímným pohledem číslo 3., kterému pracovně říkám milosrdná lež: nebudu přece tak hnusná, abych ti říkala pravdu.Má kamarádka (ano, jenom kamarádka J ) byla daleko sdílnější: “Jasně, že se radši vídám s klukama, kteří se mi líbí. Takové to nevyslovené napětí má něco do sebe. Navíc když si ho oba uvědomují... Ty pohledy a vědoucí úsměvy. Když se omylem dotknete, když vás dav v autobusu namáčkne k sobě, když se líbáte na přivítanou a rozloučenou. Jo, to jsem jednou měla takového kamaráda, kterého když jsem uviděla, tak se mi bez legrace podlamovaly nohy. No a s ním jsme si často povídali v posteli.””V posteli? Ty si s kamarády povídáš v posteli?” snažil jsem se vyhnat s hlavy představy, jak si já a ona povídáme v posteli. Povídáme? V posteli? Povídáme?!?”Jasně, v posteli. Já jsem tomu říkala balancování na ostří nože. Nikdo mi to nevěří a když řeknu ´povídat si v posteli´, lidi se začnou smát, jako že je jim jasný, o co jde. Hloupost. V posteli a se zhasnutou lampou (ještě to tak, v duchu jsem úpěl) jsou k sobě lidi daleko upřímnější. To řekneš věci, který by tě ve dne, kdy tomu druhýmu vidíš do očí a do tváře, říct ani nenapadlo. Navíc nechat se někým obejmout (rychle jsem se napil studené vody), to chce naprostou důvěru. Takový vztah je úžasný. Nikdy mne napadaly tak kreativní věci, jako když jsem si s ním povídala v posteli.””Počkej, počkej... To je všechno pěkný, co říkáš, ale nechápu, jak můžeš ležet v posteli ve tmě s klukem, který tě přitahuje –“A to jsem ti neřekla, že jsme často byli ... ehm, mírně neoblečení, ve spodním prádle nebo noční košili... Nebo úplně neoblečení.”Na vysvětlenou: moje kamarádka je velmi přitažlivá dívka. Má v sobě něco živočišného, když se usměje a přimhouří oči, tak vypadá jako divoká šelma, tygřice, ocelot. Ale to by vlastně ve tmě nebylo vidět... Ale obávám se, že to, co z ní vyzařuje, by bylo cítit i pod peřinou.”Jak si to mohla vydržet? A jako to, proboha, mohl vydržet on? Předpokládám, že ses mu líbila, ne?””V tom je právě to kouzlo. Je to tak stimulující, jako by mnou projížděla elektřina. Prostě tu energii, kterou by člověk jinak spotřeboval na sex, věnuješ tomu povídání. Je to jako návrat do dětství, kdy jsi byl upřímný a čistý. Když nám umřel dědeček, tak jsem hrozně plakala a přišel bratranec, lehl si ke mně, objal mne a já byla teprve tak schopná usnout. Je to nevinný, ovšem ne naivně, ale rafinovaně nevinný, a něžný a moc příjemný.””A on byl asi jogín, ne? Slyšel jsem, že dokážou přejít přes žhavé uhlí, půl roku nejíst nebo levitovat. To by mohli zvládnout i ležet vedle tebe a neznásilnit tě... a možná by přitom byl schopen i rozumně konverzovat. Neměl by dostat nějaký diplom nebo by si mohl koupit tričko s nápisem Přežil jsem noc vedle sexbomby!” zapřemýšlel jsem se.”Blbost, byl to úplně normální kluk a samozřejmě, že jsem ho nenechala chladným. A on mne. Občas jsem měla co dělat, abych ho neznásilnila já,” podotkla s úsměvem.Kromě masochistických vztahů, ve kterých si tak libuje tato kamarádka, jsem objevil i další šílený typ kamarádství, který s oblibou pěstuje další kamarádka, studentka práv, proslulá ledová královna.”Je úžasný mít za kamaráda někoho, kdo tě vůbec, ale vůbec nepřitahuje. A když to je navíc i plešatý špekoun, tím lépe. Dává to takovou volnosti: nemusím se pěkně oblíkat, když se s ním vidím, nemusím se chovat ´jako žena´, můžu se s ním kamarádit stejně jako s kamarádkou. Ona ta myšlenka o školách rozdělených podle pohlaví není vůbec špatná. Kolik času jsem ve škole – od základní po doktorandské studium – strávila tím, že jsem dělala dojem na kluky...Nehrozí, že bych se opila a skončila s ním v posteli. Nehrozí, že bych se do něj pomalu zamilovala a pak se hrozně trápila. Jo, a když je navíc manuálně zručný, tak se dá dobře používat k různým opravám nebo mi z kamarádství vytahá dvě balení Mattonky do sedmého patra.””Hm, a není to náhodou využívání?”“A není využívání to, když ses se mnou sešel jen proto, abys ze mne tahal rozumy? Předpokládám, že jde o další tvůj vztahový článek, ne?”Zářivě jsem se usmál a objednal jí panáka.Další kamarádka rezolutně tvrdila, že ona svůj partnerský vztah chápe jako výlučný a jedinečný –jenom v něm má své místo erotika - a kamarádi jsou jenom kamarádi. Žádné nemravné myšlenky jí nenapadají, protože kamarádi jsou “o něčem úplně jiném”.Po dvou panácích ale přiznala, že v jedné (po další sklence vína se počet zvýšil na čtyři J ) slabé chvilce se kamarád stal také objektem erotického zájmu.”Já si prostě nemůžu pomoct. Víš, jak je to těžký, pořád vídat někoho, kdo se ti líbí, jak je hrozný se k němu chovat normálně, jako kamarádka... Samozřejmě že je nevěra špatná a tak vůbec, ale ono je to tak silný...” vzlykala.A co na to kluci?Můj nejlepší kamarád smutně vyslovil jedno jméno. Jana. Dlouhý, smutný příběh s tragikomickým koncem.Při prvním jejich setkání se do ní bláznivě zamiloval. A zamilovaný byl dva roky. Celé dva dlouhé roky se spolu kamarádila a ona Jana mu bezelstně vyprávěla o svém příteli. Nejdříve o tom, jak ho hrozně miluje, potom si začala stěžovat a nakonec mu plakala na ramenou, když se rozešli. Můj nejlepší kamarád ji něžně pohladil po vlasech a řekl, že se nemusí bát, že vždy bude s ní a pro ní.Pomalu se napřímila a studeně se na něj podívala.”Všechno zkazíš. Myslela jsem, jaký jsme dobrý kamarádi a ty teď přijdeš s tímhle... Tos nemohl říct dřív? Vysvětlila bych ti rovnou, že o tebe zájem nemám, a ušetřili bychom si tuhle frašku.”Načež se zvedla a ozvala se mu až za pár měsíců. Pořád ale z ní cítí odtažitost a chlad.”Víš, jak to bylo v básnících... ´Kamarád taky rád.´ Pod to bych se klidně podepsal,” zamrkal na mne další známý.”Hm, taková mírná přitažlivost v každém kamarádství asi bude. Ale já přece nejsem žádný zvíře, abych se vrhal na každou ženskou, která se mi líbí. Navíc od doby, co žiju se svojí přítelkyní, si nedokážu představit, že bych jí byl nevěrný,” svěřil se kamarád programátor.Co na to říct?Většina mých známých kamarádství s opačným pohlavím zvládá s bravurou (někteří ovšem velmi nestandardními způsoby). A co ti, kteří podléhají pokušení?Samozřejmě mně napadá spousta rad: kamarádit se s osobami opačného pohlaví a opačné sexuální orientace, vybírat si sexuálně inertní jedince; pokud vás přitahují, nebýt s nimi sami, nepít alkohol a nebrat drogy (zvláště extázi nebo kokain, ale i takovou marihuanu, “líbací drogu”, nedoporučuji), nehrát svlékací varianty různých společenských her, nelézt spolu do postele, nevěřit, že dodržíte rozhodnutí “Jenom si dáme jednu pěknou pusu a dost.”Vzhledem k tomu, že se lidstvo stále ještě nepřestěhovalo do kyberprostoru a dlí ve svých hříšných tělech, se asi těžko dá předpokládat, že vztahy mezi kamarády a kamarádkami budou nevinné a čisté. Není ale problém, který by se nedal vyřešit rozumnou domluvou, nejlépe na začátku kamarádství, co bude a hlavně, co nebude. Anebo silnou vůlí a studenou sprchou. 

Pokračovat na článek


Sexuální fantazie žen

Z toho, kolik muži zkonzumují erotických a pornografických časopisů, brožurek, lechtivých internetových obrázků, vtípků, videokazet a filmů, i z toho, kolik se z jejich peněženek uživí erotických salonů, klubů a striptýzů, by se mohlo zdát, že muži mají od přírody sexuálnější a smyslnější založení než ženy. Omyl! My ženy máme také svoji říši naprosto ulítlých, dráždivých sexuálních hrátek, která má jen málo společného s tím, zda jsme zrovna šťastně zamilované nebo naopak osamělé a citově frustrované. V této říši dáváme stejně jako muži průchod svým - aby se tak řeklo - nejnižším pudům. Celý tenhle svět zůstával donedávna před zraky světa utajený, protože na muže (včetně sexuologů mužského pohlaví) působí jeho odhalení tak trochu jako rána kladivem do hlavy, což my ženy dobře víme.Jde o říši ženských sexuálních fantazií, k nimž se ženy uchylují při autoerotických praktikách nebo i při sexu praktikovaném v rámci spokojeného, šťastného života v páru.Erotické fantazie nejsou žádná červená knihovna!Většina lidí si pod pojmem "ženské erotické fantazie" pravděpodobně představí, jak se nějaká dívka prochází nahá v záři zapadajícího slunce po pláži, vánek čechrá listí palem a její vlasy… nebo ani není nahá, ale zato ji objímá a něžně líbá nějaký sexy muž jako vystřižený z Harlequina… anebo se nejvýš, ale opravdu nejvýš ocitá v posteli s božským Bradem či Leonardem.Tak tyhle představy jsou naprostý čajíček. Fantazie, kterými ženy zvyšují své vzrušení a pomáhají si k dosažení orgasmu (při masturbaci, ale i při sexuálním styku s upřímně milovaným partnerem) jsou většinou daleko divočejší, odvážnější, nevázanější, dekadentnější - a velmi často takové, že by si je ženy nepřály ve skutečnosti prožít.Některé autorky příběhů pro ženy už začaly ženské sexuální fantazie přijímat jako samozřejmou součást života a popisují je, aniž hnou brvou - jak je vidět z následujícího citátu z románu anglické autorky Susan Lewisové Krutá Venuše. Týká se kladné hrdinky, která žila celých osmnáct let ve spokojeném manželství: "Ne že by s Bobem už nedosahovala orgasmu, ale přece jen nebyl tak častý a výbušný jako v prvních letech jejich vztahu. Vždycky si ale dokázala pomoci obscénními fantaziemi, v nichž se chovala jako děvka obcující s mnoha anonymními muži v buřinkách; nakonec byla samozřejmě vždycky ráda, že je v posteli s Bobem, protože ve skutečnosti si nikdy nepřála spát s někým jiným."Potíže prvních průkopnicAmerická psycholožka Nancy Fridayová přišla v sedmdesátých letech s nápadem prozkoumat a sesbírat sexuální fantazie žen. Výsledkem je série knih, z nichž první se jmenuje Moje tajemná zahrada a vyšla i u nás. V jejím úvodu autorka popisuje, jaké potíže zpočátku měla s tím, aby tohle téma lidé vůbec přijali, aby připustili, že většina žen opravdu má sexuální fantazie a že nejde o něco okrajového, podivného a nenormálního. Svěřuje se čtenářům s příhodou z vlastního života: při sexuálním styku se svým milencem (který ji vždycky nabádal k maximální otevřenosti v erotických záležitostech) si představovala, že je na ragbyovém zápase, všichni kolem ní hlučně fandí, vtom do ní nějaký neznámý muž zezadu vsunuje ztopořený úd… Partner se jí zeptal, na co myslí, a ona mu to po pravdě řekla. Hluboce ho to urazilo, beze slova vstal, natáhl si kalhoty a odešel.Co si ženy obvykle představujíPodle Fridayové existuje několik základních situací, které nás dokáží sexuálně vzrušit, když si je představíme. Co koho nažhaví, to je ovšem naprosto individuální - sexuální fantazii si není možné "naordinovat", protože na někoho působí třeba sadomasochistické vize, zatímco s někým jiným vůbec nehnou a potřebuje fantazie voajérské nebo orgiastické.V představách žen se často objevuje skupinový sex, a to v různých variantách; může jít o styk s více anonymními partnery najednou, nebo třeba o výjev, jak váš partner před vašima očima souloží s vaší kamarádkou. Jiné představy se týkají sexu na veřejném místě, kde hrozí nebezpečí, že budete spatřeni, nebo o situaci, kdy je žena nečekaným sexem zaskočena. Řadu žen vzrušuje představa, že si na nich sex někdo vynutil, třebaže to vůbec neznamená, že by opravdu chtěly být znásilněny. Dráždivý je také utajený sex (například fantazie o tom, že žena sedí v luxusní restauraci, ale pod dlouhým splývavým ubrusem se skrývá milenec, proniká jí mezi stehna jazykem…) Pro někoho jsou zase vzrušující scény, kde vystupuje nějaká autorita (lékař, zdravotní sestra, učitelka, žena hlídající pubertálního chlapce), nebo kde se porušuje nějaké tabu (typická je postava jeptišky). Ženy si také často představují, že vystupují v nějaké sexuálně dráždivé roli, například jako huriska v harému, která se snaží svést svého pána (mimochodem tuhle fantazii si můžete klidně přehrát v reálu, váš partner bude jistě potěšen), nebo že žijí ve společenství, kde je zvykem nabízet poutníkům dcery. Zajímavé však je, že žádná žena se ve svých vizích nevžívá do obyčejné prostitutky. Zato se často objevují i fantazie o sexu s jedinci stejného pohlaví, a to i u lidí, kteří ve skutečnosti nemají homosexuální sklony.Některé fantazie jsou opravdu bizarní, jako například sex s chobotnicí, která má mnoho velice obratných chapadel, nebo s jinými zvířaty (s velkým psem, s býkem, nebo dokonce s gorilákem). Zvláštní skupinu tvoří fantazie o rituálním sexu - kdoví, třeba v nás opravdu zůstaly nějaké zasuté vzpomínky ze starověku nebo z pravěku? Týkají se třeba rituálů plodnosti, což jsou vlastně všeobecné orgie, nebo obřadu, kdy místní šaman nebo kněz defloruje dívky předtím, než jsou předány svým manželům, anebo může jít o čistě matriarchální zvyklosti, kde ženy ve všem všudy mužům dominují.Není důvod se stydětSoučasná americká sexuoložka Janet S. Hydeová definuje ženské sexuální fantazie jako určitý typ autoerotiky anebo autostimulace, která zlepšuje naše zážitky během sexu, zvlášť v déletrvajících monogamních svazcích. Údajně je má 80% lidí, mužů i žen.Ve své knize Jak porozumět lidské sexualitě uvádí následující příklad: "Diane je šťastně vdaná. Přesto ji sexuální předehra s manželem mnohem víc vzrušuje, když si představí sama sebe jako harémovou tanečnici, předvádějící svá ňadra šejkovi, který je obdivuje. Při vlastní souloži si někdy vybavuje milování na zadním sedadle auta nebo skupinovou orgii. Ráda si představuje, že ji nutí k sexu postupně několik mužů. V oblibě má fantazii, kdy jde na filmové představení do letního kina a tam se jí zmocní cizí muž, jehož obličej zůstává nejasný, jakoby v mlze."Smíme o tom ale mluvit?Muži si rádi myslívají, že mladé dívky jsou jakási asexuální, neprobuzená stvoření, která začnou rozvíjet svoji sexualitu teprve působením jediného a vyvoleného partnera, který je do všeho zasvětí a promění je ve vášnivé šelmy. Zkrátka že my ženy jsme svého druhu Šípkové Růženky a setrváváme v jakémsi zimním spánku, dokud nás polibkem neprobudí princ. Takové představy patří pro změnu do říše mužských fantazií a mohly vzniknout jen ve společnosti, kde muži z nějakého důvodu chtěli mít nad ženskou sexualitou kontrolu. V důsledku nich ale dodnes žijeme ve společnosti, kde se pokládá za samozřejmé, že průměrného muže vzduší pohled na odhalené ženské ňadro nebo zadeček, zatímco my ženy se nemůžeme vždycky tak úplně otevřeně přiznávat k tomu, že pocítíme příjemné zašimrání při pohledu na pěkně urostlého svalnatého mladíka.I když - ruku na srdce - nám ženám by asi taky vadilo, kdybychom věděly, že si náš milenec při sexu s námi představuje nějaké divoké orgie s anonymními ženami. Proto asi bude nejlepší řídit se vlastním instinktem a neprozrazovat nic, o čem si myslíme, že by se to partnera mohlo nepříjemně dotknout. Rozhodně bychom se ale neměly cítit provinile, pokud sexuální fantazie máme a pokud nás obohacují. 

Pokračovat na článek


Sexuologická poradna 17.

Můj manžel, s nímž žiji již tři roky, je posedlý mým předešlým sexuálním životem. Neustále se mne (přátelsky) vyptává, kolik jsem měla partnerů a co jsme dělali. Chce, abych mu to vyprávěla do nejmenších podrobností. Cítila bych se nesvá cokoliv mu o tom vyprávět. Obávám se, že by ho to mohlo ranit. Nebo myslíte, že by mého muže mohlo takové vyprávění vzrušovat a zpestřit náš milostný život?Ivana, 28 letVáš milostný život by to mohlo zpestřit jen v případě, kdyby váš manžel byl deviantní a trpěl poruchou, která se jmenuje naratofilie. Při ní je muž vzrušován vyprávěním ženy o sexu s jinými muži, zvláště během milování. Pokud však deviantní není, toto vyprávění nemůže vést k ničemu dobrému. Je totiž známo, že muži žárlí do minulosti, zatímco ženy do budoucnosti. Je to logické, protože z hlediska evoluce minulé sexuální styky partnerky s jinými muži vytvářejí nebezpečí, že právě s minulými milenci měla žena potomstvo a její současný partner bude muset investovat do dětí jiného muže. Ženy žárlí do budoucnosti, protože tam hrozí, že jiná žena zaujme jejího partnera a odvede ho od ní.Je mi 22 let a obávám se, jestli nejsem nymfomanka. S málokterou známostí totiž vydržím déle než dva měsíce. Už jsem vystřídala téměř dvacet sexuálních partnerů, některé jen kvůli sexu, jiné jsem i milovala, ovšem brzy to přešlo. Někdy jsem chodila i s více kluky zároveň. Oba mí rodiče jsou poměrně staří, navíc jak se říká „ze staré školy“, takže sex je v naší rodině tabu. Může moje chování souviset s prudérní výchovou?Ester, 22 letNymfomanie je starší název pro patologicky zvýšenou sexuální potřebu. Nejsem si jist, zda časté střídání partnerů je příznakem hypersexuality, zda právě vy střídáte partnery kvůli sexu nebo kvůli jiným příčinám. Zdá se spíše, že jen hledáte někoho, s kým byste došla naplnění citového i sexuálního a že jste ve fázi experimentace. Obvykle podobné chování není příznakem poruchy sexuální, může být spíše následkem osobnostních i jiných problémů, nebo může být i normálním obdobím vašeho života. Toto chování může být následkem prudérní výchovy a vašeho generačního protestu proti morálce rodičů, ale také to s tímto souviset vůbec nemusí.Je mi 21 let a nikdy jsem nemasturboval. Prý to dělá každý. Měl bych začít jen proto? Není nedostatek onanování škodlivý zdraví?jméno neuvedenoBuďte klidný, na nedostatek masturbace ještě nikdo neumřel. Proto jestli vás k tomu nic netáhne, váš organismus si jistě pomůže z „přetlaku“ semene jiným způsobem, především nočními polucemi. Není pravda, že každý muž masturbuje: podle našeho výzkumu masturbuje alespoň v některém období života více než 90% mužů. Ale existují muži, kteří z morálních, náboženských nebo předsudečných důvodů masturbaci odmítají. Masturbace ani nemasturbace nepředstavuje žádné ohrožení zdraví.Již šest let žiji s přítelem Tomášem. Velmi ho miluji a nechci ho opouštět. Bohužel mi však sexuálně nic neříká. Naše milování je chladné a děje se jen zřídka, asi dvakrát do měsíce. Kromě toho mám ještě stálého milence, který mne velmi přitahuje, sex s ním je většinou úžasný, ale lásku k němu necítím. Z filmů a od kamarádek mám pocit, že tento stav není zase až tak výjimečný. Čím to ale je, že sex a láska často nejdou k sobě?Laura, 25 letLáska nezaručuje automaticky bezproblémové prožívání sexu, a to hlavně v dlouhodobějších vztazích. V období zamilování je každé pohlazení od milované bytosti úžasné a sex se ženám líbí i tehdy, když při něm nedosahují uspokojení. Každé zamilování je ale pouze dočasné a po tomto období nastupují úplně normální sexuální potřeby související se stereotypem. To, že si s Tomášem rozumíte ve všech ostatních oblastech a cítíte k němu lásku, by však mělo vést v ideálním případě k tomu, že se s ním domluvíte o tom, jak sex s ním prožíváte, co vám při něm chybí. Ideální by jistě bylo, kdybyste uspokojení dosahovala se svým stálým partnerem. Člověk však není z hlediska evoluce „stvořen“ jako monogamní tvor, naše kultura, která přikazuje celoživotní partnerskou věrnost, je v jistém smyslu nenormální vzhledem k naší přirozenosti. Tato přirozenost se projevuje v tom, že jen velmi malá část mužů i žen žije celoživotně jen s jedním partnerem. Podle statistik téměř polovina českých vdaných žen a více než dvě třetiny ženatých mužů uvádí mimomanželské styky. Dalším projevem této přirozenosti je rozvodovost a po sobě následujíc manželství. Nelze říci, že by váš případ byl ze statistického hlediska výjimečný.Je mi 19 let a přibližně před čtvrt rokem se u mě začaly objevovat poruchy erekce. Začalo to nejdříve objevením na dotyk bolestivých míst na penisu v místě, kde končí žalud, spojeným s menším nateknutím levé strany žaludu. Poté jsem zaznamenal snížený zájem o sex, žádný způsob, který do té doby fungoval, nezapracoval. Když jsem byl s dívkou, tak se dostavila nejvíce poloviční erekce, která dlouho nevydržela. V poslední době zmizel pocit bolesti, zlepšení erekce se však nedostavilo. Často je dotazům mužů mladšího věku odpovídáno, že se jedná o psychický problém, zajímalo by mě ale, jaké jsou jiné možnosti. V tuhle chvíli mám partnerku, s kterou jsem naprosto šťastný, a tak bych toto vysvětlení spíše vyloučil. Předem děkuji za odpověďMichal, 19 letJe sice pravda, že u většiny mužů ve vašem věku, kteří si stěžují na erektilní problémy, se jedná o psychické příčiny. Podle toho, jak popisujete své problémy, se však ve vašem případě jedná o příčiny organické, tělesné. Bolestivost penisu a jeho otok mohou mít různé příčiny, které nelze diagnostikovat na dálku. Je známo, že tyto takzvané algopareunie, bolestivé pocity při styku, mívají za následek i zhoršení ztopoření. Proto jednoznačně doporučuji navštívit urologa, který může zjistit skutečné příčiny.Rád zasunuji svým partnerkám během sexu do pohlaví různé potraviny, zejména zeleninu: salátové okurky, mrkev, zkusil jsem i lilek. Nemůže to být pro ně zdraví škodlivé?David, 20 letMasturbace pomocí potravin vhodného tvaru a tuhosti bývala u žen běžnou masturbační aktivitou. Samozřejmě představuje vždy určité riziko infekce vnitřních rodidel ženy a při nevhodném tvaru i možnost jejich poškození. Pokud tuto techniku preferujete, doporučoval bych zasouvat jí do vagíny spíše k tomu určené vibrátory a umělé penisy, které zakoupíte v každém sex shopu. I když mám pocit, že to pak pro vás asi nebude tolik vzrušující jako použití dobře rostlé okurky.Nejsem nijak prudérní, ale zaráží mne, že se na ulicích volně prodávají pornočasopisy, na jejichž obálkách jsou nahé ženy, někdy snad dokonce naznačující pohlavní styk. Nemyslíte, že jde o mravní ohrožení mládeže?Vlasta, věk neuvedenNěkteré z těchto časopisů skutečně představují ohrožení mravního vývoje mládeže tak, jak ho definuje náš zákon a domnívám se, že by v této oblasti měla existovat účinnější kontrola. Já sám jsem v žádné zemi na světě nezažil takovou volnost v prodeji pornografie jako v České republice. 

Pokračovat na článek


Subkultura graffiti 6. - závěr

6. Graffiti art: Přivlastnění světem moderního uměníPostupem času začalo být graffiti (či některé jeho výtvory) chápáno jako součást moderního umění, přestože po dlouhou dobu stálo mimo oficiální kulturu. Došlo k „přivlastnění“ graffiti, umění či výrazu subkultury, světem „vysokého umění“, obdobnému způsobu, jímž si populární či masová kultura přivlastňuje rozličné projevy subkultur. Velké diskuse, které „přijetí“ graffiti „světem umění“ vyvolalo, jen přispěly k většímu zájmu o tento typ tvorby. Na jedné straně se samozřejmě ozývaly tradiční názory, že se jedná pouze o destrukci veřejného majetku, nesrozumitelné „klikyháky“ navozující pocit ohrožení. Ovšem už od počátku existovali umělci či kritici, kteří prosazovali názor, že graffiti představuje jedinečnou estetiku, umění, které i díky některým svým „kriminálním“ rysům přináší autentičnost a etickou kvalitu.Procesu přijetí graffiti artu coby svébytné formy umění významně napomohla činnost dvou amerických skupin, které se snažily ukázat, že graffiti nejsou jen „negramotnými poselstvími“ či útokem na veřejný prostor.Jednou z nich byla United Graffiti Artists, skupina založená studentem sociologie Hugo Martinezem, který se snažil vést mladé autory graffiti k "pozitivnějšímu směru" tvorby. Toto „sdružení“, které zahrnovalo nejlepší tvůrce své doby, pořádalo výstavy graffiti a získalo mnoho prestižních zakázek. Svou první výstavu United Graffiti Artists, kteří si vzali za cíl prosadit graffiti jako legitimní uměleckou formu, uspořádali v roce 1972 v Razor Gallery. O tři roky později se uskutečnila výstava v Art Space Gallery v SoHo. Na této výstavě se již prodávaly práce různých tvůrců, ceny se pohybovaly v rozmezí 1 000 - 3 000 USD. Oproti ostatním výstavám byly ceny exponátů takto nízké, protože se jednalo o zcela novou formu umění. Skupina získala i velkou propagaci v médiích, především díky účasti v baletu "Deuce Coupe" choreografa Twyla Tharpa, během níž vytvářeli tvůrci graffiti svá díla. I přes velkou mediální oblibu se ovšem umělci museli potýkat s výraznými finančními, ale i dalšími problémy, například vnitřními rasovými či genderovými neshodami. Po výstavě v Chicagu, kdy umělci čelili rasistickým výhružkám a špatnému zajištění celé akce, byl Hugo Martinez "odvolán" ze své pozice a stal se pouhým poradcem. Skupina UGA se nakonec částečně rozpadla, což vedlo k určitému „poklesu umělecké hodnoty děl graffiti v té době“.Jistá forma spolupráce mezi některými členy ovšem přetrvala až dodnes - skupina pořádá workshopy, výstavy nových prací apod. Lze říci, že se její členové "etablovali" v uměleckém světě. Na jejich činnosti je tak možné v rozmezí 30 let sledovat postupný vývoj prací jednotlivých tvůrců od prvních „tagů“ a „pieců“ na vlacích až po díla vytvořená pro renomované galerie.Obdobný cíl jako United Graffiti Artists měla i skupina National Organisation of Graffiti Artists (NOGA), založená v polovině roku 1974 Jackem Peslingerem, choreografem a tanečníkem. Líbila se mu práce United Graffiti Artists, ale nesouhlasil s vnitřním uspořádáním skupiny a vztahy, které v ní panovaly. "Když jsem viděl, jak Hugo vyhazoval děti z workshopů, přišlo mi to hrozné. Členové skupiny mlčeli a nedocházelo jim, že ubližují svým mladším bratrům. Navíc, Hugo byl rasista. Měl kvótu na počet černochů, které se navíc snažil vyhazovat ze setkání, které vedl hlavně v španělštině. Černí členové z toho byli frustrováni a chodili za mnou poradit se, co s jejich problémy." Jack Peslinger se proto rozhodl otevřít vlastní studio, kam mohli mladí tvůrci chodit. Studio pro ně organizovalo workshopy vytváření graffiti, ale snažilo se je seznámit i s jinými výtvarnými technikami či je brát na výstavy. NOGA se ovšem již od počátku potýkala s výraznými finančními problémy, které nakonec vedly k uzavření studia.To však nic nezměnilo na tom, že graffiti proniklo do galerií a bylo začleněno do moderního umění. Tomu napomohlo i zorganizování výstavy Times Square Show v roce 1980 dvěmi galeriemi z jižního Bronxu, Colab a Fashion Moda. "Poté nastupuje na scénu nová, multirasová a multietnická generace výtvarníků. Mnozí z nich, dosud žijící v bezvýchodnosti ghetta, se najednou ocitají v centru pozornosti důležitých newyorských obchodníků s uměním. Jinou, pro graffiti-art velice významnou, akcí byla výstava New York/New Wave v r. 1981, jejímž kurátorem byl Diego Cortez, která situaci zkonsolidovala." (Gabliková, 1995, str. 115)Jedním z vystavujících na New York/New Wave byl i Samo, neboli Jean Michel Basquiat. Právě on patří společně s Keithem Haringem k nejznámějším umělcům, kteří vycházeli z graffiti či je využívali jako jednu z technik tvorby. Jejich příběhy jsou ale odlišné – zatímco Basquiat začínal pod přezdívkou Samo v newyorském metru a teprve později se začlenil do „uměleckého světa“, Keith Haring začal tvořit graffiti až jako student School of Visual Art.Jean Michel Basquiat se narodil v Brooklynu jako syn přistěhovalce z Haiti, jinak poměrně úspěšného newyorského účetního. Ve svých sedmnácti letech (v roce 1977) odešel ze školy a se svým přítelem Al Diazem se začal věnovat především graffiti. Basquiat začal vytvářet tzv. samografy, obrazce plné podivných klikyháků a zakódovaných textů. Ty se objevovaly po celém dolním Manhattanu a hlásaly např. „Samo saves idiot“, „Which of following is omniprznt? – Lee Harvey Oswald, - Coca-Cola logo, - general Melonry, - Samo“ (se zaškrtnutým Lee Harvey Oswaldem), či „Samo is an end to mindwash“. O rok později si Basquiat začal vydělávat výrobou triček a kreslených pohlednic, zároveň se pokusil spojit s Andy Warholem. Úspěch přišel právě díky možnosti zúčastnit se výstavy New York/New Wave. Díky ní získal Basquiat nabídku od Aniny Noisei z galerie v SoHo, že jej bude zastupovat. Basquiat po celý rok tvořil fantaskní malby plné kostlivců, lebek, kostí, šípů, klikyháků apod., které o rok představil na společné výstavě s Francescem Clementem, Davidem Sallem a Julianem Schnabelem. Jakmile se Basquiat prosadil ve výtvarném umění, Samo, umělec ulice, přestal svá pouliční díla tvořit. Následující výstavy přinášely další úspěchy, zájem kritiky i veřejnosti, ovšem Basquiat krátce po svém „prosazení se“ zemřel v roce 1988 v 27 letech na předávkování heroinem.Oproti tomu Keith Haring začal tvořit graffiti později, až jako student výtvarných umění fascinovaný graffiti v newyorském metru a možností komunikovat tímto způsobem přímo s diváky (byť jen na určitý čas). Získal tak svým způsobem výsadní postavení: jeho práce byly uznávány v uměleckém světě i v subkultuře graffiti, ačkoli ne bezvýhradně (například i proto, že se vůbec nezapojoval do hiphopové subkultury). Jeho kresby na černých reklamních tabulích ve stylu označovaném jako "New Wave Aztec" se od ostatního graffiti své doby velmi lišily - štěkající psi, křičící děti, telefony apod., to vše provedeno křídou. Jeho práce byly obdivovány snad všemi bez výjimky, přesto byl několikrát uvězněn, ačkoli policie věděla, že se jedná o slavného umělce. Haring ale měl svůj cíl, pro který byl ochoten problémy s policií snášet. "Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a galeriích. V podzemce se musí člověk vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit, protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno.“ (Gabliková, 1995, str. 118)Právě díky snaze komunikovat s veřejností, svému sepjetí s danou „komunitou“ i díky nemožnosti prodávat výtvory umístěné na vagónech či zdech si graffiti art vydobyl svou oblibu, především mezi uměleckými kritiky vycházejícím z levicových teorií. Ti hledali další směry pro moderní umění, které se (částečně kvůli konceptualismu a částečně kvůli přezíravému pohledu na veřejnost, kdy byla díla tvořena především pro přijetí uměleckou komunitou) stalo špatně srozumitelným, elitářským, odtažitým a nekomunikujícím.Díky posunu ve vnímání graffiti byli ovšem během osmdesátých let i autoři graffiti osloveni obchodníky s uměním, aby vytvářeli svůj „městský wildstyle“ na plátna, a tak bylo možné díla lépe prodávat sběratelům. V únoru 1979 byl Fred Braithwaite (neboli Fab 5 Freddy, později Freddy Love) představen v rubrice "Scenes" novin Village Voice. V článku prohlásil: "Myslím, že je čas, aby si každý uvědomil, že graffiti je nejčistší uměleckou formou v New Yorku. Co jiného se vyvinulo z ulice". V reakci na tento článek Freda kontaktoval italský obchodník s uměním Claudio Bruni a zařídil Fredovi a Leeovi (další člen The Fabulous Five) výstavu v Římě. Fred Braithwaite (Fab 5 Freddy) se stal vůdčí osobností graffiti. V roce 1980 kromě jiného vytvořil svou verzi Warholových Campbellových polévek na povrch vagónu a objevil se ve videoklipu skupiny Blondie "Rapture", kde byla vidět i jeho díla.Úspěch graffiti artu tak vedl k tomu, že se objevili i podnikatelé zaměření přímo na obchod s touto formou umění. "Spektakulární úspěch graffiti stylu a jeho popularita stály u zrodu nového typu podnikatele, jakého zosobňuje Mel Neulander, organizátor (spolu s Joyce Towbinovou) Graffiti Productions, Inc. - workshopu pro "ochočené" graffitisty, kteří jsou ochotni vyměnit vlaky za plátna schopná vydělat prachy a za zakázky po celém světě. Mezi umělci patřícími do této skupiny jsou Crash, Freedom, Wasp a Lady Pink." (Gabliková, 1995, str. 121) Umělci z workshopu Mela Neulandera vytvářeli návrhy na obaly desek, malovali poutače či reklamy, vytvářeli malby na zakázku. Františka Gilman-Ševčík a Tim Gilman-Ševčík k tomu dodávají: „Graffiti dosáhly svého vrcholu počátkem 80. let a postupně byly spláchnuty do galerií, od bohem zapomenutých k bohatým. Rebelii si koupili sběratelé, zatímco kultura – nákaza chudých a rozzlobených – byla pozvedána a oslavována.“ (Velký výprodej graffiti, Umělec 4/2000).Ne všichni však tuto situaci vítali - graffiti totiž podle nich tímto způsobem ztrácí svou výpovědní hodnotu a působivost. Tim Rollins, ředitel kolektivu umělců Group Material založeného v roce 1979 o graffiti říká: „Je to umění, které vychází přímo ze společenské situace, což nám pomáhá zjistit, co umění pro každého znamená. Není to jako Schnabel a Salle, u nichž jde především o přehnané sebevědomí. Problémem je, že nyní se z graffiti stává styl a umělci jsou, díky vidině úspěchu, nuceni dělat kompromisy… Vitalita graffiti je v jeho původní situaci. Těžko se dá akceptovat na sněhobílých zdech galerií. Stává se tam zbožím, tedy součástí trhu. To, co tomu dává smysl, je sociální kontext, který je teď z toho vytržen.“ (Gabliková, 1995, str. 123)Tuto skutečnost reflektuje mnoho ze samotných tvůrců graffiti, kteří si uvědomovali své postavení mimo systém (jak umění, tak mainstreamové kultury) a snažili se z něj vycházet. Haze, autor graffiti z New Yorku, říká: "Je to velmi vychytralé, nazývat graffiti uměním, protože graffiti vzniklo, aby existovalo mimo systém, a umění má systém. Takže když berete graffiti do galerie, berete outsidera dovnitř. Je to, jako byste dávali zvíře do klece." Eskae k zapojení graffiti do uměleckého světa dodává: "Graffiti je kopancem do tváře systému galerií a muzeí, kde se umělec prodává jako děvka kapitalistickému systému, je z něj další zboží, který si lidi můžou koupit... graffiti art je zcela otevřený pro všechny - mohou přijít a prohlížet si ho, nikdo ho nemůže vlastnit, patří nám všem." (Walsh, 1996, obálka) Přesto se svět graffiti pod vlivem zájmu galerií a obchodníků s uměním rozdělil na několik proudů. Stále jsou zde autoři, kteří nabídce finančně těžit ze svých graffiti výtvorů odolali a chtějí dál tvořit zcela svobodně a nelegálně, naopak jiní takovou možnost využili a rozhodli pracovat buď na zakázky či pro galerie. Z mnohých autorů graffiti se stali výtvarní umělci či grafici, kteří se začali živit designem pro hudební společnosti, digitálním designem (např. Lady Pink či Futura 2000).Zároveň existují výrazné rozdíly mezi přijímáním graffiti artu ve Spojených státech amerických a dalších zemích. Zde přes organizaci mnoha výstav není graffiti art (respektive tvorba místních tvůrců) často do hlavního uměleckého proudu stále zapojován – což může být ostatně způsobeno i tím, že graffiti v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Spojených státech amerických opravdu fungovalo jako umělecká výpověď určitých sociálních skupin. Přesto ovšem snaha představit publiku graffiti (nejen jako pouhé nesmyslné nápisy, ale jako graffiti art) existuje. Výstavy graffiti proběhly ostatně i v České republice – vedle spíše informativní prezentace v rámci akce „Praha v srdci sprejerů“ v roce 2001 to byla například výstava velkorozměrných pláten představených v rámci akce Graffiti Art Ostrava na zahradě ostravského centra Chagall v roce 1999 či výstava v galerii Kappa Vysoké školy báňské v Ostravě-Porubě v tomtéž roce.Není ovšem pochyb, že graffiti výrazně zasáhlo výtvarné umění, a to jak snahou o komunikaci s diváky ve veřejném prostoru (v podstatě bez ohledů na to, zda diváci o tato sdělení stojí – v tomto smyslu existuje zjevná podobnost s tzv. akčním uměním a perfomerstvím), tak svou nespoutaností, vizuálním atakem na veřejný prostor i svou dynamikou. Jedním z příkladů vlivu graffiti na jiné formy umění může být projekt nizozemského architekta Nicka Maurera (1969), který se na základě fascinace, jak si graffiti přivlastňuje veřejný prostor, rozhodl zkoumat možnosti, jak může architektura s graffiti spolupracovat. Rozhodl se proto tyto dva světy zkombinovat. Vyšel přitom z „tagů“ dvou uznávaných nizozemských graffiti umělců jmény Delta a Zedz. Ty se rozhodl uvést do třírozměrných objektů, podpis autora graffiti se tak stal výchozím bodem půdorysu budov. Maurer navrhl s Deltou vilu Masterplan a spolu se Zedz padesátimetrový městský mobiliář Zedzbeton. Na vnější plášť budov byly navíc aplikovány graffiti díla, zářivé barvy či „maskáčové vzory“. Tyto dva návrhy nebyly realizovány, ovšem na základě kladného přijetí odbornou i širší veřejností dostal tým Delta-Maurer-Zedz zakázku vytvořit pavilón u příležitosti Rotterdam, evropské město kultury v roce 2001. (Archi-tag-ture: Splynutí architektury a graffiti, Inneke Schwartz, Umělec 4/2000, http://masterplan.ooo.nl/p2001e.html,). 

Pokračovat na článek


Ve válce a lásce je dovoleno vše

ŠACHY U STALINGRADUPoměrně spokojený Pavel Beneš o filmu Nepřítel před branamiBitva u Stalingradu (dnešní Volgograd), která zuřila od 17. 7. 1942 do 30. 1. 1943, byla jedním z klíčových momentů války, neb zastavila postup německé armády, pokoušející se překročit Volhu, a znamenala obrat na východní frontě.Tolik dějepis.Maršál Paulus ztratil u Stalingradu přes 175 000 mužů a Rusové možná třikrát tolik.Tolik statistika.Přestože, zejména pokud jde o počty mrtvých, jsou fakta děsivá, jsou příliš neosobní, aby mohla někoho dojmout nebo někým opravdu otřást.Něco jiného je, když se na masomlejn Stalingrad podíváte optikou jednoho konkrétního osudu. Jako nový film Jeana-Jacquese Annauda Nepřítel před branami.V první části filmu Annaud válku doslova loupe jako cibuli a odkrývá jednu vrstvu po druhé. Nejprve ji v úvodní velkolepě masakrální scéně, kdy ruské posily překračují pod palbou nepřítele Volhu, ukáže jako celek. Dým, panorama zničeného města, řev útočících stíhaček, déšť kulek kosící bezbranné ruské vojáky nacpané na vratkých kocábkách, exploze, dým, řev, krev, panika.V další vrstvě ukáže polocelek, ulici, kde Rusové s nedostatkem zbraní a nadbytkem lidí („nas mnógo“) ženou jednotky do nesmyslného útoku, kde jeden má pušku a střílí, druhý ne, a když ten s puškou padne, druhý si vezme jeho zbraň a střílí dál. A protože Stalin nařídil neustoupit, jsou všichni, kdo se dají na ústup, postříleni vlastními veliteli a politruky.A pak přichází poslední vrstva, detail, kde válka jako velkolepé panoráma zkázy ustupuje do pozadí a přenechává místo strhujícímu psychologickému střetnutí několika jedinců lapených v pasti smrtící stalingradské pasti.Upřímně řečeno, po předchozích Annaudových dílech, zejména nestravitelně zdlouhavých a prázdných Sedmi letech v Tibetu, jsem k novému filmu francouzského tvůrce neměl příliš důvěry. Přestože se mu dá řada věcí vytknout, přestože výsledek možná není tak velký jako Annaudovy ambice a téměř stomilionový rozpočet (čímž se stal nejdražším evropským filmem), byl pro mne příjemným překvapením.Strhující drama, jehož ústřední postavou je ruský odstřelovač Vasilij Zajcev, se odvíjí ve dvou rovinách. Jednu tvoří jeho přátelství s politrukem Danilovem, který z něj sice udělal příkladného hrdinu, ale tak trochu mu tu slávu závidí, zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví Táňa, do níž se oba zamilují.Druhou, mnohem zajímavější rovinou, je Zajcevův souboj s elitním německým odstřelovačem majorem Königem, který byl do Stalingradu povolán speciálně proto, aby zabil Zajceva, devastujícího německé důstojnictvo. Jejich střetnutí připomíná šachovou partii, ve které hraje o život. Oba se na šachovnici roztřískaného města opatrně posunují, kombinují, chystají pasti, přemýšlejí o několik tahů dopředu, snaží se odhadnout pohyby protivníka a hlavně trpělivě čekají. Čekají na chybu soupeře, na ten jediný okamžik vhodný k rozhodujícímu výstřelu.  Herecké výkony v hlavních rolích jsou přitom ucházející - s jedinou výjimkou. Tou je Ed Harris v roli Königa. Je skvělý a zcela zastínil Lawa (Zajcev) i Fiennese (Danilov). Jeho výkon je tak skvělý a strhující, že jsem se občas přistihl, jak mu fandím (a nenávidím ho současně), ale přitom mi z něj běhá mráz po zádech.Tenhle film mohl být opravdu veliký. Byl hodně blízko. Výprava je velkolepá, davové scény paniky i bojové scény jsou velmi dobře udělané, patřičně působivé a děsivé, souboj dvou ostrostřelců tvořící kostru filmu je strhující. Nakonec však zůstal těsně před cílem. Úvodní scéna sice možná až příliš okatě připomíná Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, ale to filmu škodí minimálně. Mnohem větší vadou a možná příčinou, proč film není tak dobrý, jak mohl být, je motiv milostného trojúhelníku Danilov-Táňa-Zajcev, který tříští napětí budované soubojem Zajcev-König. Zejména proto, že je poněkud kýčovitý, nevěrohodný a, jak se ukazuje, také zcela zbytečný. Opravdu je třeba dnes do každého filmového příběhu cpát milostný románek? Že to klaplo u Titanicu, přece neznamená, že to musí být pokaždé. Kdyby se Annaud soustředil na souboj Zajceva a Königa, který by film v pohodě utáhl, udělal by lépe.Poněkud rušivým momentem je také skutečnost, že je celý film v anglickém znění. Možná se vám to na první pohled nezdá jako vada, ale slyšet ruské politruky, jak pod rudými prapory řvou na své vojáky anglicky, je opravdu divné. A námitka, že je film orientován především na americký trh, neobstojí. Ne po úspěchu Tygra a draka Anga Leeho, který vydělal jen v USA přes sto milionů dolarů, přestože byl natočen v čínském znění.Ovšem, celkem vzato, jsou všechny výše zmíněné výtky pouze na okraj, protože klady filmu je hravě přetlačí a postarají se o to, že budete z kina odcházet spokojení, i když někteří možná trochu otřeseni, protože příběh v poslední části poměrně přitvrdí (i když, upřímně řečeno, ten poslední záběr si mohl Annaud nechat od cesty).Hodnocení: *****Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), Německo/Anglie/Irsko/USA 2000, 129 minutRežie: Jean-Jacques AnnaudScénář: Alain Godard, Jean-Jacques AnnaudKamera: Robert FraisseHudba: James HornerHrají: Ed Harris, Joseph Fiennes, Jude Law, Rachel Weiszová, Bob Hoskins, Ron Perlman BEZ JISKRY LÁSKA NEPLANEUnuděný Pavel Beneš o filmu Svatby podle MaryOna, Mary Fioreová, je profesionální organizátorka tradičních i netradičních svatebních veselic pro zazobané. Je nejlepší a nejhezčí. On, Steve Edison, je sice jen obyčejný pediatr, ale je taky nejlepší a nejhezčí. A ještě navíc jí zachrání život, když se ji na ulici pokusí zamordovat popelnice (nesmějte se, to je vážná věc). Stráví spolu úúúžasný večer, málem se políbí a Mary, která v návalu svatebních radovánek jiných neměla čas zajít si už pět let na rande, je přesvědčená, že on je konečně ten pravý. Jistěže je. Jenže kromě toho je také snoubencem atraktivní a nechutně bohaté Fran Donollyové, jejíž svatbu má Mary na starosti. Navíc právě tahle svatba je pro její budoucí kariéru nejdůležitější. A ještě ke všemu se objeví otecko, který chce, aby jeho Mary byla šťastná, i kdyby ji k tomu měl dokopat, a za tím účelem jí přiveze z rodné Itálie ženicha, poněkud lopatózního frajírka Massima.Mohlo by se zdát, že nová romantická komedie nemá chybu. Než si naberete první hrst pražené kukuřice, ti dva, co jsou si souzeni, se potkají a než se prochřoupete na dno krabice, projdou všemi možnými i nemožnými peripetiemi až k závěrečnému hepíku.Jenže ona chybu má. Ona má tolik chyb, že by podle ní mohli napsat příručku o tom, jak spolehlivě zničit romantickou komedii. Navzdory všem peripetiím, do kterých byla zaláskovaná dvojice uvržena, je totiž výsledkem neuvěřitelná nuda. Navíc nuda špatně natočená, připomínající umělou náhražku romantické komedie kříženou s x-tou epizodou Beverly Hills 900nevím kolik a ještě navíc důkladně propasírovanou přes sterilní prázdnotu MTV.Úvodní scéna svatby, která uvádí na scénu Mary a je pojata téměř jako „akční“ nasazení speciálního komanda, je sice vtipná a příjemně navnadí, bohužel je nejen první, ale také poslední zdařilou pasáží filmu. Zbytek jako by symbolizoval prolog, ve kterém Mary coby sedmiletá organizuje svatbu barbínám a přesvědčuje přitom umělohmotnou nevěstu, že bude mít s Kenem šťastné manželství. Všechny postavy, včetně Mary, jsou stejně toporné, umělé a prázdné jako barbíny, postrkované mělkým dějem sem a tam, jak se to zrovna tvůrcům hodilo (Fran například mizí – musí zrovna odjet na týden, musí zrovna odejít telefonovat – vždy, když tvůrci potřebovali, aby mohli být Mary a Steve spolu).Není těžké odhalit, že všechno selhalo už ve fázi scénáře, který údajně Pamela Falková a Mike Ellis vypotili na základě inzerátu, nabízejícího rychlé a bezbolestné školení na funkci svatebního plánovače. Ti dva postrkují Mary a Stevea od jedné ploché a zbytečné epizodky ke druhé a občas s nimi provedou naprosto nevěrohodný duševní kolenotoč. Steve je egoistický hajzlík, který se náhle mění v zamilovaného romantika, Mary, údajně inteligentní energická žena, budí dojem sice sladké, ale přesto husy, která se nejvíce zajímá o účes a oblečení a místo aby žila, sedí doma, hledí na televizi nebo hraje s důchodci scrabble.Lépe na tom nejsou ani vedlejší postavy, například italský nápadník Massimo, frajer, primitiv a hlupák s IQ někde na hranici pokojové květiny, který se nečekaně mění v ostýchavého a chápavého kamaráda.O nic lepší není ani nenápaditá, plochá režie Adama Shankmana, který sice nedokázal vytvořit patřičné pnutí a gradaci, zato dokázal spolehlivě zavraždit většinu vtipných i potenciálně vtipných momentů. Neladí dokonce ani představitelé hlavních rolí (o příšerných vedlejších nemluvě) obsazení zjevně pouze pro svůj vzhled a momentální oblibu u pubertální mládeže. Nevím, jestli je Jennifer Lopezová horší herečka nebo zpěvačka, ale její písničky jsou stejně nudné, prázdné a umělé jako její výkon v roli Mary. Ono dobře vypadat jaksi nestačí.Zkrátka a dobře, špatně natočený, špatně obsazený a špatně zahraný pokus o romantickou komedii, který selhal už v tom, co drží podobné filmy pohromadě, a to je ona aura, či magnetismus, který k sobě přitahuje ústřední dvojici, ono zjevné a přece neviditelné jiskření (vzpomeňte např. Julii Robertsovou a Hugha Granta v Notting Hill nebo kočkování Meg Ryanové a Kevina Klinea ve Francouzském polibku). Mezi Lopezovou a McConaugheyem to prostě nezajiskří a když není jiskra, není ani plamen. A i kdyby nakrásně byl, tvůrci zapomněli přikládat (vzpomeňte sbližování Ryanové a Hankse v Lásce přes internet), takže nejen vůbec není jasné, proč se ti dva do sebe vlastně zamilovali, ale navíc začnete v kině už po dvaceti minutách poposedávat tak mohutně, že budete vypadat jako spolek paraplegiků na diskotéce.

Pokračovat na článek


Co ti ekologové pořád otravují?

Možná jste stejného názoru jako Václav Klaus: společnost se má skládat ze státního aparátu na jedné straně a jednotlivých občanů na straně druhé; bohatě postačí, když veškeré vztahy mezi nimi zprostředkují politické strany, z nichž si občan jednou za několik let vybere tu, jejíž program mu vyhovuje. Co navíc jest, od zlého jest - a takzvaná občanská společnost je přece pouhá slabě maskovaná snaha nastolit novou marxistickou či zelenou totalitu.Teď se pokusím vysvětlit, proč tenhle model nemůže pořádně fungovat a potřebuje další korekční mechanismy, zpětné vazby a ventily k vyjádření skutečných zájmů lidí.Představme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že bydlíte v centru Prahy přímo nad magistrálou, dusíte se výfukovými plyny a vůbec se vám nelíbí, že nový pražský územní plán počítá i nadále s vedením rušných automobilových komunikací v blízkosti městského centra a obecně málo omezuje automobilovou dopravu v centru.Už komunisté, kteří budovali v sedmdesátých letech magistrálu, argumentovali proti výhradám postižených Pražanů tím, že„odborníci", kteří tuto stavbu socialismu projektovali, přece nejlépe vědí, co dělají. K vašemu údivu se argument s „odborníky"udržuje do dnešních časů, umocněný ideologicky zabarveným argumentem tržních komsomolců, že „člověk má přece právo všudedojet autem". Existuje určitý termín, do kterého má být nový územní plán města projednán; jako občané můžete vznášet námitkya obracet se na „své" zastupitele, ale je dost pravděpodobné, že se nedočkáte žádné podstatné odezvy.Může to být dáno například tím, že profesionální politikové a výše postavení úředníci sami jezdí auty, bydlí někde na okraji města, a tak jim chybí zkušenost života ve znečištěném centru, zamořeném škodlivinami. Nemusí to být z jejich strany projev zlé vůle, ale jejich zkušenost se prostě míjí s vaší. (A pokud počkáte do příštích voleb, abyste svým hlasem dali najevo nelibost, jednak už bude pozdě a jednak patrně zjistíte, že se stejně na sliby žádné politické strany nemůžete spolehnout.)Jediným efektivním způsobem, jak prosazovat své zájmy a být aspoň trochu slyšet, je založení občanské iniciativy. V jejím rámci si daleko snáze seženete vlastní odborníky, kteří budou vědět, jak se situace s auty v centru dá řešit a kde ve světě už existují nějaké alternativy, a navíc budou schopni spočítat, jak je to s takovými věcmi jako dopravní obslužnost, počet aut projíždějících určitými ulicemi obytných čtvrtí ve vztahu k hygienickým normám a limitům emisí, hladině hluku atd. Jako občanská iniciativa budete celou věc také snáze medializovat a v řadě případů skutečně do danézáležitosti účinně zasáhnete.Podobných příkladů, kde občanské iniciativy zachránily situaci nebo alespoň upozornily na nějaký nešvar, můžeme uvést mnoho - typický je nedávný příklad hraček z PVC, které by se vesele prodávaly v obchodech dál, kdyby aktivisté z Greenpeace vytrvale neupozorňovali na to, jak jsou škodlivé. Které rodiče, jejichž dítě onemocní rakovinou, napadne přičíst to hračce z PVC? A který výrobce by se něčím takovým zabýval, kdyby mu nehrozil nějaký bezprostřední postih, třeba v podobě toho, že lidé přestanou kupovat jeho zboží?Úloha ekologických iniciativ spočívá zkrátka v tom, že vynášejí na světlo problémy, které by si lidé začali uvědomovat teprve tehdy, až by bylo pozdě, a ani pak by často vlastními silami nedokázali určit pravého viníka. Výrobci závadných výrobků či investoři staveb škodlivých pro životní prostředí vždy kladou tlakům veřejnosti odpor a úředníci obvykle také - vzpomeňme si, jak obtížně se nedávno prosazoval zákon o volném přístupu občanů k informacím.Průmyslové lobby mají vždycky víc peněz než občanské iniciativy, a právě tak mají víc času a prostředků na ovlivňování příslušných úředníků a politiků. Výrobci a investoři hrají zkrátka trvale „přesilovou hru", kterou by velmi jednoduše vyhráli, kdyby občané aktivně nehájili své zájmy.Celé dnešní ekonomické myšlení je postaveno na představě nezbytnosti neustálého růstu a na tom, že se dostatečně nepočítá s takzvanými externalitami, to znamená s druhotnými negativními ekonomickými dopady - například na zdravotní péči o nemocné lidi - a bude se zřejmě muset přehodnotit, pokud má být další vývoj lidské společnosti trvale udržitelný, to jest pokud má naše planeta zůstat obyvatelná i pro příští generace. Zatím hrají roli zpětné vazby především občanské iniciativy, které jsou přirozenou a nutnou součástí každé civilizované společnosti. Jak to vyjádřil profesor Erazim Kohák: „Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti."

Pokračovat na článek


Je monogamie normální?

Lidé, kteří obhajují monogamii, trvalý svazek s jedním partnerem, se často odvolávají na „normalitu“ takového vztahu. Z pohledu evoluční biologie je ale naopak „normální“ nevěra a polygamie - víme, že pouze tři procenta savčích druhů tvoří celoživotně monogamní páry. Naše současná monogamní kulturní a civilizační norma je pak skutečně "anomální", a to i z hlediska historického a kulturně antropologického. Koncepce párového manželství neodpovídá ani normě statistické (z hlediska četnosti výskytu je výrazně menšinová), ale ani normě biologické - dle názoru evolučních biologů nezajišťuje totiž zdaleka tu nejlepší reprodukční strategii.Není tomu tak dávno, co se ještě i odborníci domnívali, že párové soužití je u lidí jaksi geneticky naprogramováno. Ještě v roce 1967 tvrdí ve svém bestseleru Nahá opice známý evoluční biolog Desmond Morris, že evolučním účelem lidské sexuality je "posilovat párový svazek a podporovat vytváření rodinné jednotky". Tento názor sice vcelku potvrzoval klasické představy židovsko-křesťanské morálky, posvěcující monogamní párové svazky, ani v nejmenším však neodpovídal posledním zjištěním evoluční biologie a evoluční psychologie. Pokud by tomu tak skutečně bylo, a partnerská věrnost by v nás byla geneticky determinována, asi by v průzkumech sexuálního chování neuváděly mimomanželské styky až dvě třetiny ženatých mužů a téměř polovina vdaných žen (Weiss a Zvěřina, 2001).Je zřejmě přirozené, že - v určité době a za jistých podmínek - si lidé jsou vzájemně nevěrní. Ale ne pouze lidé. Věrnost je vůbec v živočišné říši velmi vzácným jevem. Jak tvrdí americký sociolog Edward O. Wilson, věrnost je vlastností, která teprve vzniká, když je pro oba partnery výhodnější svá mláďata vychovávat spolu než si nového partnera hledat. Dlouho se i mezi odborníky věřilo, že prototypem věrných celoživotně věrných párových svazků, které - jako například v případě labutí - vešly i do literatury a poezie, jsou ty, které vytvářejí ptáci. Věřilo se, že až 97 % ptačích druhů žije v monogamních svazcích. Až v posledních letech ornitologové pomocí rozboru DNK zjišťují, že až 40% ptačích mláďat má jiného biologického otce než je celoživotní partner samičky. Proto asi nepřekvapí ani zjištění, že i u lidí žijících ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce než je manžel matky. Zdá se, že je přirozené, když i žena využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem než je její manžel a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo. Důsledkem je pak zvýšení rozvodovosti - i u nás se rozvádí až třetina manželství, v Praze dokonce až polovina. Lidské přirozenosti tedy model monogamního celoživotního svazku zjevně neodpovídá. Mnohem blíž je jí asi model tzv. sukcesivní nebo seriálová monogamie, tedy na sebe navazující vztahy, v nichž si jsou partneři po jistou dobu věrni než se otevřou opět dalším možnostem, dalším možným genetickým kombinacím.Další důkazy o tom, že naše morální maxima odpovídají přirozeným základům lidské sexuality pouze velmi vzdáleně, nám poskytuje srovnání s našimi nejbližšími živošnými příbuznými - africkými lidoopy. Pouze asi 18 % všech druhů primátů žije v monogamních svazcích (například gibon nebo kosman), ostatní druhy jsou buď polygamní (typickým příkladem je gorila, kde jeden silný samec má harém několika samic) nebo promiskuitní, jako například šimpanzi, kde za dobu říje jedna samice kopuluje až s několika desítkami samců. A je přitom známo, že ze všech primátů je nám nejblíž právě šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 %. Šimpanz tak má k člověku geneticky blíž než například k orangutanovi. Pokud pak porovnáme relativní velikost varlat u různých druhů primátů, docházíme k poznatku, že čím je druh promiskuitnější, tím je hmotnost jeho varlat ve srovnání s celkovou hmotností větší. Je to logický požadavek vývoje - pokud chce samec během kopulace oplodnit samici a odevzdat tak svou genetickou informaci, u promiskuitních druhů musí jeho semeno "bojovat" se semenem jiných samců a větší objem ejakulátu pak zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto hlediska je pak Homo sapiens ve velikosti varlat (tvoří přibližně 0,6 promile jeho celkové tělesné hmotnosti) někde mezi šimpanzem a gorilou a lze ho považovat za mírně promiskuitní živočišný druh.Předpoklad mírné promiskuity našeho druhu pak potvrzuje i zjištění týkající se počtu spermií a objemu semene. Ty totiž nesouvisí ani tolik s časem, který uplyne od poslední ejakulace, ale především s délkou času, po který je partnerka muže mimo jeho dosah. Znamená to, že muž, který neměl styk řekněme týden, bude mít více spermií v ejakulátu když tento týden jeho žena stráví na služební cestě, než když stejnou dobu bude ležet doma s chřipkou. Jeho spermie se chystají na možnou konkurenci a boj se semenem jiných mužů, s nimiž mu mohla být partnerka v době nepřítomnosti nevěrná.Další důkazy toho, že nejsme druhem monogamním, přináší antropologie. Přibližně 1000 z celkem 1154 popsaných lidských společenství, minulých či současných, včetně společenství lovců a sběračů, byly či jsou polygamní, tedy takové, které mužům povolovaly více partnerek. Z tohoto hlediska je naše monogamní kultura dosti vzácnou výjimkou. I zde se však lidská přirozenost často nakonec projeví - buď v nevěře či v rozvodech a v několika po sobě jdoucích manželstvích.Statistika rozvodů přitom poskytuje další zajímavé zjištění týkající se charakteristik naší sexuality. Nevěra ženy je jednou z nejčastějších příčin rozvodů, nevěra muže však pouze vzácně. Vysvětlení tohoto rozdílu pak můžeme opět najít v oblasti našich rozdílných reprodukčních strategií. Zatímco prvořadým zájmem muže je co nejvíce rozšířit své geny, tedy oplodnit co nejvíce žen, přičemž u nich tolik nehrozí, že by měli nutně zájem opustit svou stálou partnerku a dál se starat o své mimomanželské potomky, při nevěře ženy existuje vždy nebezpečí, že její manžel bude muset celoživotně nevědomě investovat do cizích genů, pečovat o děti jiného muže. Proto ženská nevěra je pro vztah nesrovnatelně více ohrožující než nevěra muže.Potvrzuje to i zajímavý pokus, při němž si měli muži i ženy představovat své partnery v různých intimních situacích. Zatímco pro muže byla nejvíce rozrušující představa partnerky souložící s jiným mužem, ženy nejhůře nesly myšlenku, že jejich partner je zamilován do jiné ženy, že s ní prožívá romantickou lásku. V těchto případech totiž hrozí, že by je mohl opustit.Z rozdílů v investicích mužů a žen do péče a výchovy potomstva pak plynou i další rozdíly v sexuálních strategiích obou pohlaví. Muž se uchází o více žen, konkuruje o ně s jinými muži a je ženou odmítán nebo připuštěn. Pokud je přijat, je pak na jeho rozhodnutí, zda odejde nebo v tomto svazku zůstane a stará se o ženu a její potomky. Protože z hlediska úspěšné reprodukce je pro muže účelné obojí, tedy snaha o co nejširší rozesetí svého semene, svých genů, ale současně i péče o potomky, která zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného přežití, vyvinul se prototyp muže schopného párové vazby, ale náchylného k "odskoku bokem". 

Pokračovat na článek


Příběhy o rozchodech

Nejhorší na rozchodech je, že – na rozdíl od scházení se – stačí rozhodnutí jednoho. Ten druhý může nesouhlasit, může propadat hysterickým záchvatům, ale to je tak všechno, co může dělat. A většinou mu to k ničemu není.Další rozdíl je v tom, že důvody k rozchodu často neexistují. Nebo si je neuvědomujeme, nejsou tak silné a pronikavé, nenápadně se hromadí a rozchod se nakonec podobá pomalému dohasínání ohně, o kterém nejde říci, kdy vlastně začalo nebo skončilo, než jeho radikálnímu zalití vodou. Většinou si toho, že oheň dohasl, všimneme až v momentě, kdy chceme přiložit nebo si převařit vodu na čaj. Ale už není na čem.K tomu, abychom s někým začali chodit, stačí málo. Pohled do očí, tón hlasu, úsměv, pocit, že k sobě “prostě patříte”. Malicherné až titěrné důvody, ale silné. Tak naléhavé, že člověk odchází ze školy, zapomene na práci, z víkendového výletu do Londýna se vyklubou dva roky, do svého bytu si chodí jen pro čisté oblečení a spí pár hodin denně. V centru jeho života stojí milovaná osoba a všechno ostatní je nepodstatné.Počáteční stav naprosté synchronizace, shody a “jedno těla, jedna duše”, kdy se jeden budí ve stejnou dobu jako druhý, napadají je ve stejný čas stejné myšlenky a budoucnost se zdá být zářivá a naprosto jasná: budeme spolu, až na věky věkův ámen, nic to nemůže narušit. Představa, že by se mohli časem oddálit, odcizit nebo dokonce přestat milovat, nikomu na mysl nepřijde a když už, jako reakce na sarkastické poznámky nebo dobré rady nezaslepeného okolí, zavrhne ji jako nesmyslnou.I ti, kdo mají za sebou víc vztahů a dobře vědí, jak se liší poblouznění na začátku a smutné vystřízlivění na konci vztahu, se s neutuchajícím nadšením stále pouštějí do nových vztahů.”Trochu to připomíná princip homeopatie,” sarkasticky poznamenala kamarádka psycholožka. “Nejde jej přerušit, protože se stále upevňuje. Zklamání v lásce se nejlépe léčí právě láskou. Ale láska končí zase zklamáním.” To by se farmaceutické firmy zaradovaly, když by někdo vynalezl lék, který nemoc sice vyléčí, ale za nějaký čas ji opět vyvolá, takže člověk by musel kupovat novou dávku léku a s ním i další záchvat nemoci. Kamarád, který strávil polovinu života přiváděním feťaček na správnou cestu (a druhou polovinu tím, že zoufale sledoval, jak zase padají zpět), jen smutně konstatoval, že přesně takhle fungují drogy. Kamarád teoretický fyzik chvíli strnule zíral do stropu a pak začal rozvíjet teorii o lásce jako lidském perpetuu mobile.Jak je vůbec možné, že lidé, kteří si ze začátku tak rozuměli, se v průběhu pár měsíců nebo let změní natolik, že se jednoho dne zastaví uprostřed ulice a jen tiše žasnou, co to vedle nich leží za cizince?Nebo se jen v průběhu času projeví vlastnosti a názory, které nejdou sloučit a které v počátečním oblouznění zamilovaní lidé ignorovali nebo si nalhávali, že je lze změnit?Co určuje, zda nějaký vztah vyjde nebo ne? Je to otázka osudu, astrálních předurčeností, horoskopů nebo jednoduše tolerance a schopnosti komunikovat?Pomohla by vůbec tolik doporučovaná a zprofanovaná komunikace v případě mé sestry, která se zamilovala do katolíka z velmi tradiční rodiny.”Asi po roce, kdy jsme byli spolu, se začal měnit. Začal kritizovat moje oblékání, moje kamarádky, že prý moc vysedávám po hospodách s kamarády. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, že mám na svět trochu jiný pohled než on, občas jsme se pohádali nebo spolu několik dní nemluvili, ale pořád to vypadalo, že to zvládneme. V momentě, kdy mi k druhému výročí našeho seznámení daroval bibli, jako bych se probudila ze snu a poprvé jsem ho viděla takového, jaký skutečně byl – fanatický katolík. Nejhorší na tom všem ale bylo, že on mě doopravdy miloval a myslel si, že zakazováním minisukní pro mne dělá to nejlepší. Ještě asi půl roku mi pořád telefonoval, psal dopisy, nejdřív zamilované, pak naštvané a výhružné. V posledním dopise mi “vše odpustil” a od té doby se neozval.”Nejenom neslučitelné životní názory mohou vést k rozchodu.Někdy je na vině pouhá souhra okolností. “S Janou jsem se seznámil, když jsem studoval vysokou a ona byla na gymplu. Nejdřív jsme byli kamarádi, ale brzo jsme si uvědomili, že se k sobě dokonale hodíme: rozuměli jsme si ve všem, oba dva jsme jezdili s partou do přírody, v knihovně jsme měli stejné knížky a ... prostě jsme byli stvořeni jeden pro druhého, jak jsme se shodli. První rok byl pohádkový. Ale pak jsem odjel na studijní pobyt do Německa a začali jsme se vídat jen jednou za měsíc, hodně jsme si ale psali a telefonovali a pořád jsme se měli hrozně rádi. Všechno bylo v skvělé, dokud jsme byli od sebe a těšili se na každý telefonát nebo dopis od druhého.Když se ale po roce vrátil a začali jsme se zase hodně vídat, něco nebylo v pořádku. Stále jsme si rozuměli, ale už ne tak skvěle jako dřív. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, říkal jsem si, že si na sebe musíme znova zvyknout a pak bude vše lepší. Pořád jsem ale měl divný pocit, podobný jako v nočních můrách, kdy jste ve známém prostředí, ale víte, že něco je zatraceně špatně. Pak se většinou stěny pokryjí krví, ze skříně vylézají hadi a tak.Přes všechnu snahu vrátit vše do starých kolejí jsem se jednou vedle ní probudil, podíval se na ni a zeptal se, kam se poděla ta holka, do které jsem se zamiloval. Objektivně vzato, nic se nezměnilo. Ze subjektivního pohledu bylo všechno pryč. Kamarádi nechápali, proč jsme se rozešli. Nechápal jsem to pořádně ani já. Bylo mi jasné, že během roku, kdy jsme nebyli spolu, jsem se změnil já a ona také, každý ale jiným směrem.”Každý asi znáte podobných příběhů spoustu. Jak dva spolu chodili osm let a rozešli se kvůli tomu, že ona nenáviděla způsob, jakým žvýkal. Nebo jak on odešel pro cigarety a už se nevrátil. Nebo jak každý šel do swingers klubu s jiným partnerem a tam se setkali. Filmů je o podobných koncích nepřeberně: Samotáři, Annie Hallová, Válka Roseových. Písniček a knížek nespočetně.Abych nekončil tak pesimisticky, dovolím si volně parafrázovat Woodyho Allena: Láska je jako jídlo v závodní jídelně. Malé porce, chuť nic moc, spolustolovníci většinou otravují. Ale stejně tam všichni chodíme. 

Pokračovat na článek


Dobrý vztah = cesta k obezitě

Přistihli jste se při rozepínání knoflíku u kalhot a nebylo to kvůli tomu, že byste se chystali s partnerem do postele? Přesto jej můžete určit jako viníka uvolněného knoflíku, protože spokojený vztah vede k přibývání na váze…Je zálibou vašeho partnera jídlo, vaření a běh nanejvýš tak k lednici? Dejte si pozor. Už brzo se nemusíte vejít do své obvyklé konfekční velikosti.Tady je šest úskalí, na které můžete narazit ve vztahu s milovníkem jídla:Miluje sladkosti, dezertky, vaření i návštěvy restaurací. Co to pro vás znamená?Jelikož sdílená radost je dvojnásobná, nebude vás před těmito lákadly šetřit. A nepřestane, dokud neuvidí docela prázdný talíř a zoufalý výraz ve vašem obličeji, který vyjadřuje vaši absolutní sytost.Dopřává si vína. Na co si dávat pozor?K společným romanticky stráveným večerům patří neodmyslitelně láhev vína nebo šampaňského. Pokud si otevřete láhev jednou za čas, není na tom nic. Ovšem pokud se z večerních lahvinek vyvine rutina, přichystáte si nálož zbytečných kalorií navíc a ochudíte se o kouzlo výjimečných chvil, ze kterých se stane stereotyp.Vaření? Kdepak, stačí objednat! Anebo ne?Miluje jídlo, ale nesnáší jeho přípravu, nebo je příliš zaměstnaný, aby se stíhal věnovat kuchyni? Jednoduchým řešením, je donáška jídla až domů. Ovšem dělat to každý den není příliš rozumné. Ani pro peněženku, ani pro zdraví. Pokud nesdílíte jeho názor, že když si k pizze objedná rajčata navíc, stane se z ní zdravé jídlo, vezměte si ho do parády a ukažte mu, jak se dá chutné jídlo vykouzlit už za pár minut. Nejste zrovna nejlepší kuchařka? Naučte se vařit spolu! Uvidíte, že to může být bezva zábava.Jí prostě pořád. Neustále. Bez přestávky. Co s tím?Když vidíte někoho jíst, chcete jíst také. To je normální reakce. Ale co si budeme povídat – někdy ten druhý z páru jí prostě víc. Jak se od něj „nenakazit“? Asi těžko. Z této obtížné situace můžete vybruslit pořádným nákupem ovoce a zeleniny, kterou si dáte pokaždé, když se vám budou sbíhat sliny na něco dobrého. A nebojte – určitě vám to jen prospěje, jelikož my Češi si v průměru dopřáváme ovoce a zeleninu méně, než bychom měli.Pohyb je cizí slovo – jak z toho ven?Je největším pohybovým výkonem vašeho partnera to, když zajde pěšky do samoobsluhy, která je naproti vašemu domu? Pak jste natrefili na poněkud línějšího druha. To ale neznamená, že je vaše vysportovaná postava ztracená. Nemusíte se rozcházet, abyste zůstali v kondici. Naopak – zkuste jej zapojit do vašich rituálů. Ranní běh, rozcvička nebo jízda na kole – to jsou přece aktivity, které přináší samá pozitiva! A nakonec – když se vám jej nepodaří zlomit, tak to přece neznamená, že s vašimi milovanými sporty musíte skončit i vy!Miluje tulení na gauči. Je to vůbec špatně?Ve své podstatě je to vlastně milé. Ale dávejte si pozor, aby se z vás za chvíli nestali líní povaleči. Čas spolu můžete trávit aktivně. Jóga, kolo, nebo tenis? To už je na vás!Našli jste v článku svého partnera? Jak spolu trávíte volný čas? Inspirujte nás!

Pokračovat na článek


10 důležitých podmínek úspěchu, které jsou často opomíjeny

Hovoříme-li o tom, co mají společného úspěšní lidé a jaké rysy je předurčují pro úspěch, většinou si představíme dobrou vizi, ostré lokty a tvrdou práci. Ve skutečnosti je však potřeba mnohem víc. Každý drobný a nenápadný detail může výrazně ovlivnit konečný výsledek, a proto ho nelze ignorovat. Co všechno vám může pomoci být za všech okolností daleko před vašimi konkurenty?IntuiceSamotná fakta dost často nestačí, abychom se mohli kvalifikovaně rozhodnout. Někdy musí pomoci šestý smysl, který nám napoví, jaké rozhodnutí je správné. S tím má však mnoho lidí, kteří neuznávají jiné než racionální metody, často problém. Úspěšní lidé však většinou věří svým pocitům a nepodceňují jejich roli při rozhodování, neboť intuice nabízí jiný pohled na to, které rozhodnutí je správné.PozornostÚspěšní lidé věnují pozornost detailům a nic neponechají náhodě. Věnují pozornost i věcem, kterých si ostatní ani nevšimnou. Pokud chcete být úspěšní, musíte být pozorní, musíte si všímat detailů, umět je vyhodnotit a být schopni vycítit příležitost, kterou jiní lidé ignorují.Zápal a zaníceníÚspěch je podmíněn obrovským zápalem a zanícením pro věc. Člověk musí chtít víc než ostatní. A musí to chtít tak, že v momentě, kdy se zdá být cesta k úspěchu uzavřená, hledá způsob, jak obejít zátarasy tak dlouho, až se mu to podaří. Někdy to zkrátka může trvat déle a způsob dosažení může být náročnější, ale pokud nechybí vášnivá touha dostat se do cíle, tak se to určitě podaří.MentoringMnoho lidí nemá konkrétní představu, co vlastně slovo „mentoring“ znamená. Může se zdát, že je to jen takové mluvení o ničem. Mentoring je však pro úspěch velmi důležitý. Úspěch často závisí na tom, do jaké míry jste schopni využít svůj potenciál. Mentoring pomáhá odhalovat skryté rezervy, které má každý z nás. Proto je důležité spojit se s někým, komu důvěřujeme a s kým jsme schopni se identifikovat, kdo nám poskytne znalosti a zkušenosti a tím nás posune dál.Systém hodnotJaké hodnoty vyznáváte? Jste bezúhonným člověkem nebo se vám naopak nedá důvěřovat? To vše hraje v úspěchu roli. Nikdo se k úspěchu nedostane sám, je třeba vytvořit fungující systém dlouhodobých vazeb a vztahů. Pro ostatní je důležité, jaký jste člověk, a co od vás mohou očekávat. Chcete-li, aby s vámi ostatní pracovali rádi, musíte se chovat tak, aby si vás mohli vážit. K úspěchu neexistuje žádná zkratka a správné hodnoty vás k němu neomylně nasměrují.VztahyBudování a udržování vztahů, na kterých můžete stavět, je pro váš úspěch často zásadní. Je důležité být ve správnou chvíli na správném místě a spojit se s těmi správnými lidmi. Chcete-li být opravdu úspěšní, musíte proto podporovat a rozvíjet své komunikační dovednost a schopnosti, protože bez nich nezmůžete nic.ZvídavostVáš úspěch je často určen tím, zda umíte klást ty správné otázky. Musíte chtít vědět víc. Musíte chtít přijít věcem na kloub, chtít vědět, jak věci fungují a jak pro vás mohou být užitečné. Úspěšní lidé jdou vždy do hloubky a s nadšením a elánem prozkoumávají věci a jevy, dokud nenajdou možnost, jak by jim mohly napomoci k jejich úspěchu.Trpělivost„Trpělivost přináší růže“, říká známé přísloví. Jinými slovy: úspěch vyžaduje trpělivost a je odměnou za vaši tvrdou práci. Uspokojení z výsledků a finanční satisfakce se často dostavuje s velkým zpožděním poté, co jste se dlouho plahočili na únavné cestě budování svých budoucích příjmů.InovaceK úspěchu člověk potřebuje nové myšlenky a kreativitu. Schopnost přinášet nové myšlenky je zásadní ingrediencí, která dává vzniknout něčemu novému, velkému a trvalému. Inovace je nejdůležitější konkurenční výhodou a rozdílem mezi leadry a následovníky. Váš úspěch závisí na tom, kolik nových a neotřelých myšlenek můžete přinést. Zkuste se zabývat svojí kreativitou a zjistit, do jaké míry vám může být prospěšná.NáročnostÚspěch přináší touha po dokonalém výsledku. Snaha dosáhnout maximálního možného s využitím toho nejlepšího, co je k dostání. K tomu je nezbytná schopnost věnovat pozornost detailům. V historii bychom našli mnoho skvělých osobností, kteří věnovali spoustu let zdokonalování a rozvoji svého oboru. Dokonalost je produktem změny myšlení, kdy věnujeme pozornost každé jednotlivé povinnosti a plníme ji tak, jako kdyby náš úspěch závisel právě na ní. Věnujeme-li pozornost detailům a do každé maličkosti vložíme vždy něco navíc, pomůže nám to opět získat konkurenční výhodu před ostatními. Pro naše obchodní partnery je vždy důležité vědět, že do všeho dáváme víc než ostatní.

Pokračovat na článek


Porovnáváte se s ostatními?

Ruku na srdce: děláme to všichni. Sledujeme ostatní, jací jsou, co mají a co dělají, a přejeme si, abychom byli jako oni, měli všechno, co mají oni a mohli dělat i všechno, co oni dělají. Nebo je naopak soudíme a kritizujeme, a zdá se nám, že sami si vedeme lépe a máme mnoho důvodů si myslet, že jsme lepší než oni.První varianta nám přináší frustraci a vede k tomu, že se cítíme hůř. Druhá varianta nám pomáhá cítit se lépe, ale vede k frustraci z lidí, kteří nás obklopují. Ani jedna z těchto variant nám nepřináší štěstí.Uveďme si dva nejběžnější příklady:1. Sledujeme životy ostatních na FacebookuFacebook je novodobým fenoménem a profil zde má v dnešní době většina lidí. V některých věkových kategoriích dokonce všichni. Lidé jeho prostřednictvím komunikují, sdílejí svoje pocity, zážitky, fotografie. Většinou tu najdeme fotografie lidí, kteří se skvěle baví v úžasných klubech, na párty a jiných společenských akcích, užívají si cestování a zážitky z cest, jedí zvláštní skvělá jídla, sportují, běhají, provozují jógu, tančí salzu… zkrátka žijí dokonale pestrý a zajímavý život.Pokud sledujeme své přátele na Facebooku pravidelně, může se zdát, že v porovnání s úžasnými životy našich přátel se náš vlastní život může zdát poněkud nudný a prázdný. Proč toho neděláme víc? Proč nechodíme častěji do restaurací a neochutnáváme úžasná a skvělá nová jídla? Proč víc necestujeme, proč neděláme nějaký sport a proč vlastně děláme tak málo, aby náš život byl zajímavější?Ano, porovnávání našich běžných šedých životů se zářivými životy našich přátel nás zákonitě vede k frustraci. Přitom je nad slunce jasné, že srovnáváme nesrovnatelné. Většinou zde neuvidíme fotky zachycující naše přátele, když dělají běžné (nezajímavé věci), když se nudí, nebo jsou smutní, když trpí úzkostí nebo se podceňují, když se hádají s přítelem nebo bojují s nejistotou nebo prokrastinací.Ale i kdyby tomu tak bylo a vy byste si byli jistí, že skutečně můžete srovnávat, proč vlastně vůbec srovnávat svůj život s životem někoho jiného? Proč vůbec zkoumat, zda je náš život zajímavější, než životy ostatních? A proč ostatním demonstrovat, že tomu tak je?Určuje štěstí ostatních naše vlastní štěstí? Pomůže nám štěstí druhých najít to naše?Rozhodně ne!!! Štěstí přichází jako ocenění toho, co děláme. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného. To, že budeme druhé napodobovat, nás k vlastnímu štěstí nepřivede a ani ostatní nás za to nebudou obdivovat. Podobné snahy vedou jen k větší frustraci.Nejde přece o to, být lepší než ostatní: jde o to, milovat to, kdo jsme, kde jsme a čím jsme. Jedna moje kamarádka říká, „být šťastni ve své kůži“. To je skutečný základ pro nalezení vlastního štěstí.Proto srovnávání s ostatními nefunguje. Neudělá nás šťastnější ani náš život hodnotnější, pouze způsobí, že se cítíme hůř a ještě nám to kazí vztahy s lidmi, jejichž život považujeme za hodnotnější.2. Kritizujeme a soudíme ostatníDejme tomu, že jsme udělali hodně proto, abychom změnili své zvyky, přestali kouřit, začali pravidelně sportovat, jíst a žít zdravě. Určitě nás to stálo hodně úsilí a proto je to zdrojem naší hrdosti a pýchy, protože to svědčí o síle našeho odhodlání, o naší vytrvalosti a pevné vůli.Pak potkáme někoho s nadváhou, kdo chodí běžně do cukrárny, pije litry koly, věčně jenom posedává a není schopen se donutit něco se sebou dělat.Běžnou reakcí je soudit takového člověka: proč se sebou nezačne něco dělat? Proč se pořád tak cpe? Proč se nezačne trochu víc hýbat, chodit, cvičit, jíst něco lehčího? Vždyť on se vůbec nedokáže ovládat! Za své problémy si může sám.A tak ho soudíme a připadá nám, že vedle něho vypadají naše skvělé vlastnosti lepší a zářivější, protože my jsme svoje špatné návyky zvládli. Ale ani to nám štěstí nepřinese: kritiky a odsuzování jiných lidí jen vede k tomu, že jsme nakonec frustrováni tím, jak nedokonalí jsou. Navíc ani oni nás za to nebudou mít rádi. Kdo by měl rád někoho, kdo stále jen upozorňuje na jejich problémy.Cílem našeho poukazování na nedostatečnost druhých je ukázat ostatním, o co lepší jsme my. To ale málokdy vede k tomu, že si budeme více vážit svého vlastního života nebo že si nás někdo bude vážit více. To, že budeme chtít, aby něco bylo jinak, jen bude zvyšovat naši frustraci z toho, že to tak není.Místo toho bychom se měli snažit ostatní pochopit. Copak jsme nikdy nebojovali s vlastními špatnými návyky? Nikdy jsme se necítili špatně, protože jsme nebyli schopni vytrvat a změnit něco, co se nám nelíbilo? Samozřejmě že ano!Všichni přece víme, jaké to je, když nám něco nejde, když to jde těžko, když cítíme beznaděj a nevěříme, že se to může změnit. Dokážeme si představit, jaké to je, když někdo kvůli tomu trpí a můžeme si přát, aby jeho utrpení skončilo.V obou uvedených případech vede srovnávání se s ostatními k tomu, abychom se cítili opravdu špatně buď my, nebo aby se tak cítili ostatní naším přičiněním. Co tedy můžeme dělat, aby tomu tak nebylo?1. Naučte si vážit svého životaNamísto sledování životů ostatních se naučte vnímat svůj vlastní život. Všímejte si více všeho, co je ve vašem životě pozitivního a co se vám líbí. Všímejte si příjemných věcí, které se vám dějí, a to na denní bázi. Zvykněte se rekapitulovat vždy na konci dne, co se vám zajímavého stalo, koho zajímavého jste potkali, čemu jste se zasmáli, co jste se zajímavého dozvěděli, co hezkého jste viděli, co příjemného vám kdo řekl, atd. Brzy zjistíte, že jakmile přestanete porovnávat svůj život s životy ostatních, budete schopni více vnímat všechny příjemné události, které k vám přicházejí, a vážit si jich.2. Naučte se chápat nikoli souditZjistíte-li, že jste z ostatních otrávení a znechucení nebo že je soudíte, zkuste se naučit je chápat. Jaký je jejich život? Jaké mají problémy? Mají to těžké? Jsou frustrovaní? Smutní? Rozzlobení? Cítí beznaděj? Dokážete si představit, čím procházejí a jaké to je? Pochopíte-li ostatní, přestanete je soudit.Tyto dvě metody nám pomohou stát se šťastnějšími. A nejenom to, staneme se také lepšími. A nepříjemné pocity spojené se srovnáváním se s ostatními a jejich odsuzováním a kritikou nás opustí navždy.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kultura

Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek


Dvě odvěké války: skóre stále nerozhodné

Slušně našláplé špionážně-komediální rodeoŠtěpán Kopřiva o filmu Jako kočky a psiTa válka je utajenější ještě víc než třetí světová z roku 1986. Zuří zuřivou zuřivostí - abych použil arnalovskou militari terminologii - přímo před našima očima a my o ní nemáme ani ánunk. Ne, nejde o známý zápas bakterie vs. nejmodernější dezinfikační prostředky, které podle propagandistického zpravodajství v reklamních blocích údajně na celé čáře vyhrávají antibakteriologické zbraně v rukou hospodyněk, jde o věčnou válku mezi psy a kočkami. A tím nemyslím (respektive tvůrci snímku Jako kočky a psi tím nemyslí, abych se nechlubil cizími nadranými chomáči) nějaké banální zahánění koček na strom a následné zuřivé prskání a škrábání, ne, tady mluvíme o techno konfliktu ve stylu jedenadvacátého století, s radary, kamerami, termovizory a ninja zabijáky. Určitě jste si nevšimli, že váš pes má v boudě zamaskovaný terminál, který, kdyby spatřil váš počítač, tak si rituálně katanou rozpárá hard disk. Ale to je v pořádku, že jste si toho nevšimli. Vždyť říkám, že o tom nemáte ánunk.Autoři snímku Jako kočky a psi vyšli z divácky vděčného předpokladu, že my lidi jsme absolutně blbí.Kočky a psi jsou daleko chytřejší, ale pochopitelně nám to (podobně jako například hračky v Toy Story) nedávají najevo, protože jsou natolik chytří, aby se díky své předstírané roztomilosti od nás nechali živit. Je logické, že mezi nimi běsní drtivý boj o to, kdo hloupé dvounohé krmiče ovládne a tak, když se klasický vyšilující vědec profesor Brody (Jeff Goldblum) dostane nebezpečně blízko vzorci na lék na alergii ze psů (což by následně znamenalo absolutní vítězství psů a jejich rozšíření do každé rodiny), kočky se rozhodnou zaútočit. Tady film přichází s dalším tradičním komediálním bazmekem a sice se záměnou. Místo psího agenta je do domácnosti profesora Brody omylem nasazen amatér Lou a každému je jasné, že se svým nulovým výcvikem nevydrží proti kočičím ruským likvidátorům ani tři nanosekundy. Tedy každému, kromě Loua.Hned v úvodu hodnotící pasáže si musíme říct, že trikiáda Jako kočky a psi není dětský film, i když by to podle nastíněného děje možná tak vypadalo. Spadá do kategorie "rodinná flákota" a pro ty, kdo by toužili po přesnější specifikaci, bych tady měl subžánr "zvířecí bondovka". Je to s trochou přehánění něco, jako kdybyste natočili Mission: Impossible s čoklem místo Toma Cruise (je fakt, že co se cenění zubů týče, je to docela propastný rozdíl - hlavní hrdina totiž na rozdíl od Cruise i kouše). A protože jde o film pro celou rodinu, má jeho zábavnost typicky brokovnicový rozptyl. Pro děti jsou tu klasické padací slapstickové gagy, pro milovníky zvířat digitálně-loutkově-tréninková vychytanost a roztomilost hlavních hrdinů a pro sofistikovanější kinosediče fórky a narážky na špionážní filmy (od suché hlášky při metnutí falešného výkalu "Z Ruska s láskou" až po hlavního padoucha, jímž není nikdo jiný než typicky blofeldovský kocour. Kombinací těchto třech úrovní a solidně odsejpajícího děje uklohnil debutující režisér Lawrence Guterman (zatím měl na svědomí jenom pár scén v MravencZi) velice slušně našláplé špionážně komediální rodeo, pro které nemusíte být zrovna fanatický příznivec chlupatého domácího zvířectva, abyste se u něj dobře bavil. Samozřejmě jen pokud přijmete základní premisu, že všichni lidé jsou neschopná hovada, nižší retardovaná rasa, o kterou je nutné se starat. Čehož vy jste mimochodem úplně perfektním důkazem (mysleli jste si, že tentokrát na antičtenářské invektivy zapomenu? Myslete ještě jednou).Hodnocení: * * * * (z 6)Jako kočky a psi (Cats&Dogs), USA, Austrálie, 2001, 83 min.Režie: Lawrence GutermanScénář: John Requa, Glenn FicarraHudba: John DebneyKamera: Julio MacatHrají: Jeff Goldblum, Elisabeth Perkinsová, Alexander Pollock, Doris Chillcottová a další. Proklatě žlutozelený Woody AllenJakub Macek o filmu Prokletí žlutozeleného škorpiónaTěžko říct, jak je něco takového možné. Probírám se tím tam a zpátky a mám pocit, že cosi nechápu. Jsou tu lidé, kteří už jen tím, že jsou a jací jsou, porušují pravidla prostředí, v němž se vyskytují, nebo v němž dokonce vynikají. Woody Allen – zatraceně kreativní chlapík, jehož jeden film vyhodíte dveřmi, aby vám ten další příslovečně tlačil přes parapet – je jednou z takových podezřelých entit. Dobyl svět filmu – amerického filmu. Tedy onen prostor kulturního průmyslu, který je zcela okázale postaven především na vizuální přitažlivosti prodávaného spektáklu a snadné stravitelnosti svých dokonale balených výrobků. A pro tento stroj natočil Allen coby režisér pětatřicet filmů. Ve většině z nich hrál. Natočil je a patří mezi nejznámější a nejsledovanější ve svém oboru; a to i přes to, že je ikonou roztržitého, sebepitvajícího, obřezaného a ironického intelektuála nadaného velmi zvláštním smyslem pro humor, rachitickým hrudníkem, několika dioptriemi a fascinací trapně lidskou sexualitou a nevyjasněnými (ať už fiktivními, nebo reálnými) vztahy. Ke všemu si někdy své filmy dovolí točit nikoli stereo, ale mono...Inu, nevím, jak to vysvětlit. Ale vím na druhou stranu, že (prozatím) poslední Allenův film, Hollywood Ending, je právě v produkci, a (prozatím) poslední hotový, Prokletí žlutozeleného škorpiona, právě běží v kinech... Podíváme se mu na osten?Prokletí žlutozeleného škorpióna je tedy již třicátým pátým snímkem dnes již šestašedesátiletého ”nejistého mladíka” Woodyho Allena. V rámci oněch téměř čtyř desítek režisérských počinů, rozdělitelných pracovně do kategorií ”reflexe tvorby”, ”vztahy, vztahy, vztahy” a ”odlehčující komedie”, můžeme Škorpióna bez sebemenšího zaváhání vhodit do poslední krabice, tedy mezi ”odlehčující komedie”. (”Odlehčující” především ve vztahu k ostatnímu Allanově dílu.)Woody Allen se se Škorpiónem vrací na začátek čtyřicátých let – do svým způsobem idylické doby, v níž už bylo po krizi, ale stále ještě před válkou, v níž muži ještě byli muži a ženy ženami (a zcela jistě si nestavěly taxíky samy) a v níž měl pětiletý Woody celý život před sebou. Allen situuje děj do prostředí jedné z newyorských pojišťovacích společností a do jeho středu staví C.W.Briggse (Woody Allen osobně, jak jinak), stárnoucího hyperaktivního detektiva, pracujícího na vyšetřování krádeží z pojištěných objektů.C.W.Briggs je prazvláštní, svým způsobem tragikomická figura, vcelku oblíbený u svých kolegů, a vlastně i obdivovaný. Ne snad, že by všichni úplně chápali ony dost podivné, ba legrační postupy, které využívá, ale berou ho - samotáře, který má plnou tlamu řečí o sexu, a přesto žije bez ženy a žen, poněvadž kdysi, kdysi dostal na hřbet víc, než dokázal snést...Nyní se má jeho život dramaticky změnit, protože Briggsův šéf Magruder (stále oteklejší Dan Aykroyd) najímá novou pracovní sílu. Je jí jistá slečna Fitzgeraldová (zlehka stárnoucí, respektive zrající Helen Huntová), odbornice na zefektivňování chodu velkých firem. Pomineme-li, že si to se šéfem zcela očividně rozdává, musíme jí z Briggsova pohledu připsat několik velmi negativních rysů: Je inteligentní, ostrá, přitažlivá, z Briggsova koktavého ”ostrovtipu” si vůbec nic nedělá a ke všemu mění ”staré dobré pořádky” ve společnosti, která je Briggsovi domovem zřejmě víc, než jeho zaplivaný mannhattanský byteček... To je dost k parádní explozi vzájemné osobní animozity a od té je jenom krůček... k sérii dalších a dalších vtipných dílčích zápletek a vodopádu slovních potyček. K úplnému rozvinutí toho všeho stačí už jen to, aby do děje během narozeninového večírku vstoupila postava podivného kouzelníka Voltana (David Ogden Stiers), který pro pobavení společnosti za pomoci přívěsku zvaného Žlutozelený škorpion Briggse a Fitzgeraldovou zhypnotizuje, aby jim dočasně vnutil fikci vzájemné lásky... a aby je získal pro své temné zločinné plány.Prokletí žlutozeleného škorpióna je čistá, lehká retrokomedie, založená na dialogových přestřelkách. Jelikož ovšem jde o Allenův film a nikoli marmeládu vařenou dle starého jednoduchého rodinného receptu, je třeba předchozí větu chápat v allenovském kontextu. Allenův humor je (jak jinak) velmi ironický a sebemrskačský; Allen se pohybuje na hranici pravdivé fikce a s každým vtipem nechává diváka přemýšlet, nakolik je hlavní postava Allenem a nakolik konstrukcí, nakolik si Allen dělá legraci sám ze sebe a nakolik z těch rozverných situací obecně. V centru všeho je (samozřejmě) téma vztahu a vztahu stárnoucího chlapa ke vztahu: Allen si provokativně klade otázku, nakolik si může už odepsaný stařík, zjizvený debakly, jen hrající dávného suveréna, patřící k odcházejícímu světu, vyskakovat. A s podivným optimismem (spíš opět ironickým a parodujícím hořkosladká schémata klasických milostných blábolů) nachází ”odpověď v patřičně rozpačitě šťastném konci.Prokletí žlutozeleného škorpióna možná nebude patřit k tomu nejcitovanějšímu z Allenovy filmografie – na to je to film příliš nezásadní. Ovšem pro ty, kterým sedí allenovský styl a humor, kteří se rádi nechávají okouzlovat tímto lehce sebestředným a vtipně hořkým chlapíkem, je Škorpión ideálním tipem pro rozbití předvánočního stresu. Dost milý, aby potěšil, dost vtipný, aby pobavil, dost chytrý, aby neurazil a inspiroval.Hodnocení: * * * * (z 6)Prokletí žlutozeleného škorpióna (Curse of the Jade Scorpion), USA, Německo, 2001, 103 min.Scénář a režie: Woody AllenHrají: Woody Allen, Dan Aykroyd, Helen Huntová, David Ogden Stiers 

Pokračovat na článek