5ZOBRAZENÍ

Možná jste stejného názoru jako Václav Klaus: společnost se má skládat ze státního aparátu na jedné straně a jednotlivých občanů na straně druhé; bohatě postačí, když veškeré vztahy mezi nimi zprostředkují politické strany, z nichž si občan jednou za několik let vybere tu, jejíž program mu vyhovuje. Co navíc jest, od zlého jest - a takzvaná občanská společnost je přece pouhá slabě maskovaná snaha nastolit novou marxistickou či zelenou totalitu.

Teď se pokusím vysvětlit, proč tenhle model nemůže pořádně fungovat a potřebuje další korekční mechanismy, zpětné vazby a ventily k vyjádření skutečných zájmů lidí.

Představme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že bydlíte v centru Prahy přímo nad magistrálou, dusíte se výfukovými plyny a vůbec se vám nelíbí, že nový pražský územní plán počítá i nadále s vedením rušných automobilových komunikací v blízkosti městského centra a obecně málo omezuje automobilovou dopravu v centru.
Už komunisté, kteří budovali v sedmdesátých letech magistrálu, argumentovali proti výhradám postižených Pražanů tím, že
odborníci", kteří tuto stavbu socialismu projektovali, přece nejlépe vědí, co dělají. K vašemu údivu se argument s odborníky"
udržuje do dnešních časů, umocněný ideologicky zabarveným argumentem tržních komsomolců, že 
člověk má přece právo všude
dojet autem". Existuje určitý termín, do kterého má být nový územní plán města projednán; jako občané můžete vznášet námitky
a obracet se na 
své" zastupitele, ale je dost pravděpodobné, že se nedočkáte žádné podstatné odezvy.
Může to být dáno například tím, že profesionální politikové a výše postavení úředníci sami jezdí auty, bydlí někde na okraji města, a tak jim chybí zkušenost života ve znečištěném centru, zamořeném škodlivinami. Nemusí to být z jejich strany projev zlé vůle, ale jejich zkušenost se prostě míjí s vaší. (A pokud počkáte do příštích voleb, abyste svým hlasem dali najevo nelibost, jednak už bude pozdě a jednak patrně zjistíte, že se stejně na sliby žádné politické strany nemůžete spolehnout.)

Jediným efektivním způsobem, jak prosazovat své zájmy a být aspoň trochu slyšet, je založení občanské iniciativy. V jejím rámci si daleko snáze seženete vlastní odborníky, kteří budou vědět, jak se situace s auty v centru dá řešit a kde ve světě už existují nějaké alternativy, a navíc budou schopni spočítat, jak je to s takovými věcmi jako dopravní obslužnost, počet aut projíždějících určitými ulicemi obytných čtvrtí ve vztahu k hygienickým normám a limitům emisí, hladině hluku atd. Jako občanská iniciativa budete celou věc také snáze medializovat a v řadě případů skutečně do dané
záležitosti účinně zasáhnete.

Podobných příkladů, kde občanské iniciativy zachránily situaci nebo alespoň upozornily na nějaký nešvar, můžeme uvést mnoho - typický je nedávný příklad hraček z PVC, které by se vesele prodávaly v obchodech dál, kdyby aktivisté z Greenpeace vytrvale neupozorňovali na to, jak jsou škodlivé. Které rodiče, jejichž dítě onemocní rakovinou, napadne přičíst to hračce z PVC? A který výrobce by se něčím takovým zabýval, kdyby mu nehrozil nějaký bezprostřední postih, třeba v podobě toho, že lidé přestanou kupovat jeho zboží?

Úloha ekologických iniciativ spočívá zkrátka v tom, že vynášejí na světlo problémy, které by si lidé začali uvědomovat teprve tehdy, až by bylo pozdě, a ani pak by často vlastními silami nedokázali určit pravého viníka. Výrobci závadných výrobků či investoři staveb škodlivých pro životní prostředí vždy kladou tlakům veřejnosti odpor a úředníci obvykle také - vzpomeňme si, jak obtížně se nedávno prosazoval zákon o volném přístupu občanů k informacím.
Průmyslové lobby mají vždycky víc peněz než občanské iniciativy, a právě tak mají víc času a prostředků na ovlivňování příslušných úředníků a politiků. Výrobci a investoři hrají zkrátka trvale 
přesilovou hru", kterou by velmi jednoduše vyhráli, kdyby občané aktivně nehájili své zájmy.

Celé dnešní ekonomické myšlení je postaveno na představě nezbytnosti neustálého růstu a na tom, že se dostatečně nepočítá s takzvanými externalitami, to znamená s druhotnými negativními ekonomickými dopady - například na zdravotní péči o nemocné lidi - a bude se zřejmě muset přehodnotit, pokud má být další vývoj lidské společnosti trvale udržitelný, to jest pokud má naše planeta zůstat obyvatelná i pro příští generace. Zatím hrají roli zpětné vazby především občanské iniciativy, které jsou přirozenou a nutnou součástí každé civilizované společnosti. Jak to vyjádřil profesor Erazim Kohák: 
Demokracii nevybudujeme, dokud nepřekonáme návyk občanské netečnosti."