22ZOBRAZENÍ

V sobotní tematické příloze Lidových novin z 16. 2. si několik autorů a autorek vzalo na mušku u nás stále poněkud ožehavé téma – feminismus. Pavla Jonssonová zmapovala „Deset let českého feminismus“ a neopomněla i podtitulkem připomenout, že „nízkým zastoupením žen v politice se Česká republika řadí mezi nejzaostalejší země třetího světa“. Dominik Lukeš popsal své pocity nejistoty na londýnském divadelním představení „Vaginální monology“, zvláště když celé divadlo muselo skandovat ono tabuizované slovo „kunda, kunda, kunda“, a tvrdí, že „nenávistná kampaň, kterou proti feminismus rozpoutali muži – intelektuálové, jako třeba Josef Škvorecký, tím, že zavedl pojem sexuální harašení, předurčila všechny ženy, které se chtěly k tomuto problému vyslovit, k cejchu směšnosti a myšlenkové neserióznosti.“ Prý u nás chybí tzv. „druhá vlna feminismu“, např. chyběly ženy, které by spálily své podprsenky jako symbol spoutanosti konvencí mužské morality.

Protože se tomuto tématu věnoval i jeden pořad televize Prima (a překřikování mužského šovinisty s feministkou bylo přímo čítankovým příkladem neschopnosti se jen vyslechnout, natož se snažit pochopit se), dovolte vzpomínku a pár úvah.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době opožděně doznívající sexuální revoluce, nosily všechny holky minisukně a velmi pečlivě si „malovaly oči“, aby o tři roky později, alespoň ty naše, ostentativně přestaly nosit podprsenky a přestaly se úplně líčit. Vzpomínám, že mne to tehdy naprosto šokovalo. Od té doby jsem začal brát „ženy“ docela jinak. Mimochodem, všechny z tehdejších dívek, na které si dokáži vzpomenout, a které se takto, samy v sobě, osvobodily, pak udělaly kariéru a ve svých oborech dnes patří k neuznávanějším odbornicím a autoritám.

Co se týče „českého“ feminismu, domnívám se, že je třeba vrátit se k základním pojmům a především jazyku. Pes se s kočkou nedomluví, protože základní řeč jeho těla je kočkou vnímána diametrálně odlišně. Když podává packu, zdraví, když vrtí vodorovně ocasem, vítá a je přátelský. Kočka přitom zvedá packu aby zaútočila a vodorovný pohyb ocasem je znakem vrcholného rozčílení před útokem. Přitom když spolu vyroste štěně s kotětem, dokáží se respektovat a rozumí si.

Připomínám znovu (a třeba se najde sponzor, který zakoupí a všem poslancům a senátorům a ministrům a členům městských zastupitelstev položí na pracovní stůl knihu Proč muži neposlouchají a ženy neumí hledat v mapách), že muž je „softwarově“ úplně jiný než žena. Už jsem to zde jednou napsal a tedy nezbývá než zopakovat: zatímco muž neumí naslouchat, a když hovoří, nebo čte, vypíná slyšení, vidí tunelově, má rád jasné krátké instrukce, a umí problémy odložit na později, žena může zároveň mluvit i poslouchat, má spíše periferní vidění, hovoří květnatě a nepřímo, a problémy v její hlavě vyvstávají znovu a znovu. Zatímco muž hovoří proto, aby sdělil informace, žena hovoří s cílem udržet či navázat vztah. Ženy si dokáží odpustit a přiznat chybu a začít znovu a pilně na sobě pracovat (všechny nejrozličnější kurzy rozvoje lidských potenciálů posledních let byly navštíveny z 80% právě ženami), od mužů to nemůžete čekat. Muž umí (evolučně dáno) buď mluvit, nebo naslouchat. A neumí přiznat chybu. Víte, proč Mojžíš šel se svými druhy do země zaslíbené celých čtyřicet let? Protože se styděl zeptat na cestu.

Pokud jste byli v Bulharsku, víte, že když chcete přitakat, tedy pohybem hlavy říci „ano“, musíte jí zakroutit vodorovně ze strany na stranu, jako kdybyste říkali „ne“. Dokud se české feministky kromě studia historie feministického hnutí nevrhnou do studia evolučně daných rozdílností mezi muži a ženami, dokud se ve vlastním zájmu nenaučí řeč toho, komu chtějí cosi sdělit, dokud se tedy nenaučí překládat si mužštinu do ženštiny, a dokud muže nenaučí překládat si způsob komunikace žen do mužského jazyka, budou se jejich argumenty v naprosté většině míjet s argumenty mužů právě tak fatálně, jako doposud.