59ZOBRAZENÍ

Lidé, kteří obhajují monogamii, trvalý svazek s jedním partnerem, se často odvolávají na „normalitu“ takového vztahu. Z pohledu evoluční biologie je ale naopak „normální“ nevěra a polygamie - víme, že pouze tři procenta savčích druhů tvoří celoživotně monogamní páry. Naše současná monogamní kulturní a civilizační norma je pak skutečně "anomální", a to i z hlediska historického a kulturně antropologického. Koncepce párového manželství neodpovídá ani normě statistické (z hlediska četnosti výskytu je výrazně menšinová), ale ani normě biologické - dle názoru evolučních biologů nezajišťuje totiž zdaleka tu nejlepší reprodukční strategii.

Není tomu tak dávno, co se ještě i odborníci domnívali, že párové soužití je u lidí jaksi geneticky naprogramováno. Ještě v roce 1967 tvrdí ve svém bestseleru Nahá opice známý evoluční biolog Desmond Morris, že evolučním účelem lidské sexuality je "posilovat párový svazek a podporovat vytváření rodinné jednotky". Tento názor sice vcelku potvrzoval klasické představy židovsko-křesťanské morálky, posvěcující monogamní párové svazky, ani v nejmenším však neodpovídal posledním zjištěním evoluční biologie a evoluční psychologie. Pokud by tomu tak skutečně bylo, a partnerská věrnost by v nás byla geneticky determinována, asi by v průzkumech sexuálního chování neuváděly mimomanželské styky až dvě třetiny ženatých mužů a téměř polovina vdaných žen (Weiss a Zvěřina, 2001).

Je zřejmě přirozené, že - v určité době a za jistých podmínek - si lidé jsou vzájemně nevěrní. Ale ne pouze lidé. Věrnost je vůbec v živočišné říši velmi vzácným jevem. Jak tvrdí americký sociolog Edward O. Wilson, věrnost je vlastností, která teprve vzniká, když je pro oba partnery výhodnější svá mláďata vychovávat spolu než si nového partnera hledat. Dlouho se i mezi odborníky věřilo, že prototypem věrných celoživotně věrných párových svazků, které - jako například v případě labutí - vešly i do literatury a poezie, jsou ty, které vytvářejí ptáci. Věřilo se, že až 97 % ptačích druhů žije v monogamních svazcích. Až v posledních letech ornitologové pomocí rozboru DNK zjišťují, že až 40% ptačích mláďat má jiného biologického otce než je celoživotní partner samičky. Proto asi nepřekvapí ani zjištění, že i u lidí žijících ve velkých městech má asi čtvrtina dětí jiného biologického otce než je manžel matky. Zdá se, že je přirozené, když i žena využije příležitost mít styk s atraktivnějším partnerem než je její manžel a tím zvýšit naději na kvalitnější potomstvo. Důsledkem je pak zvýšení rozvodovosti - i u nás se rozvádí až třetina manželství, v Praze dokonce až polovina. Lidské přirozenosti tedy model monogamního celoživotního svazku zjevně neodpovídá. Mnohem blíž je jí asi model tzv. sukcesivní nebo seriálová monogamie, tedy na sebe navazující vztahy, v nichž si jsou partneři po jistou dobu věrni než se otevřou opět dalším možnostem, dalším možným genetickým kombinacím.

Další důkazy o tom, že naše morální maxima odpovídají přirozeným základům lidské sexuality pouze velmi vzdáleně, nám poskytuje srovnání s našimi nejbližšími živošnými příbuznými - africkými lidoopy. Pouze asi 18 % všech druhů primátů žije v monogamních svazcích (například gibon nebo kosman), ostatní druhy jsou buď polygamní (typickým příkladem je gorila, kde jeden silný samec má harém několika samic) nebo promiskuitní, jako například šimpanzi, kde za dobu říje jedna samice kopuluje až s několika desítkami samců. A je přitom známo, že ze všech primátů je nám nejblíž právě šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 %. Šimpanz tak má k člověku geneticky blíž než například k orangutanovi. Pokud pak porovnáme relativní velikost varlat u různých druhů primátů, docházíme k poznatku, že čím je druh promiskuitnější, tím je hmotnost jeho varlat ve srovnání s celkovou hmotností větší. Je to logický požadavek vývoje - pokud chce samec během kopulace oplodnit samici a odevzdat tak svou genetickou informaci, u promiskuitních druhů musí jeho semeno "bojovat" se semenem jiných samců a větší objem ejakulátu pak zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto hlediska je pak Homo sapiens ve velikosti varlat (tvoří přibližně 0,6 promile jeho celkové tělesné hmotnosti) někde mezi šimpanzem a gorilou a lze ho považovat za mírně promiskuitní živočišný druh.

Předpoklad mírné promiskuity našeho druhu pak potvrzuje i zjištění týkající se počtu spermií a objemu semene. Ty totiž nesouvisí ani tolik s časem, který uplyne od poslední ejakulace, ale především s délkou času, po který je partnerka muže mimo jeho dosah. Znamená to, že muž, který neměl styk řekněme týden, bude mít více spermií v ejakulátu když tento týden jeho žena stráví na služební cestě, než když stejnou dobu bude ležet doma s chřipkou. Jeho spermie se chystají na možnou konkurenci a boj se semenem jiných mužů, s nimiž mu mohla být partnerka v době nepřítomnosti nevěrná.

Další důkazy toho, že nejsme druhem monogamním, přináší antropologie. Přibližně 1000 z celkem 1154 popsaných lidských společenství, minulých či současných, včetně společenství lovců a sběračů, byly či jsou polygamní, tedy takové, které mužům povolovaly více partnerek. Z tohoto hlediska je naše monogamní kultura dosti vzácnou výjimkou. I zde se však lidská přirozenost často nakonec projeví - buď v nevěře či v rozvodech a v několika po sobě jdoucích manželstvích.

Statistika rozvodů přitom poskytuje další zajímavé zjištění týkající se charakteristik naší sexuality. Nevěra ženy je jednou z nejčastějších příčin rozvodů, nevěra muže však pouze vzácně. Vysvětlení tohoto rozdílu pak můžeme opět najít v oblasti našich rozdílných reprodukčních strategií. Zatímco prvořadým zájmem muže je co nejvíce rozšířit své geny, tedy oplodnit co nejvíce žen, přičemž u nich tolik nehrozí, že by měli nutně zájem opustit svou stálou partnerku a dál se starat o své mimomanželské potomky, při nevěře ženy existuje vždy nebezpečí, že její manžel bude muset celoživotně nevědomě investovat do cizích genů, pečovat o děti jiného muže. Proto ženská nevěra je pro vztah nesrovnatelně více ohrožující než nevěra muže.

Potvrzuje to i zajímavý pokus, při němž si měli muži i ženy představovat své partnery v různých intimních situacích. Zatímco pro muže byla nejvíce rozrušující představa partnerky souložící s jiným mužem, ženy nejhůře nesly myšlenku, že jejich partner je zamilován do jiné ženy, že s ní prožívá romantickou lásku. V těchto případech totiž hrozí, že by je mohl opustit.

Z rozdílů v investicích mužů a žen do péče a výchovy potomstva pak plynou i další rozdíly v sexuálních strategiích obou pohlaví. Muž se uchází o více žen, konkuruje o ně s jinými muži a je ženou odmítán nebo připuštěn. Pokud je přijat, je pak na jeho rozhodnutí, zda odejde nebo v tomto svazku zůstane a stará se o ženu a její potomky. Protože z hlediska úspěšné reprodukce je pro muže účelné obojí, tedy snaha o co nejširší rozesetí svého semene, svých genů, ale současně i péče o potomky, která zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěšného přežití, vyvinul se prototyp muže schopného párové vazby, ale náchylného k "odskoku bokem".