91ZOBRAZENÍ

Kyberpunk, literární žánr, který vykresluje naši blízkou budoucnost jako nikoli prostě černou nebo růžovou, ale spíše hrající všemi barvami, a hlavně dokonale postiženou kybernetizací, globalizací, virtualizací a jejich důsledky, se definitivně ustanovil prostřednictvím kultovního románu Williama Gibsona Neuromancer (1984). Ne že by před tím nikdo nenapsal v podobném duchu, ale Gibsonova kniha byla takovou událostí, že tenhle druh literatury již nebylo možné marginalizovat a že pro něj bylo třeba vytvořit nějakou přihrádku. (Pro mně osobně by Gibson byl literárním géniem i kdyby nenapsal nic víc než první odstavec své povídky o ‘chodícím skladišti dat‘ Johnym Mnemonicovi: “O co mi šlo: když si myslej, že jsi vostrej, buď technickej; a když si myslej, že jsi technickej, buď vostrej. Já jsem dost technickej hoch. Takže jsem se rozhodl bejt tak vostrej, jak jen to jde. Jenomže dneska, než se vůbec můžeš pokusit bejt vostrej, musíš bejt pekelně technickej.”).

Jenomže od Neuromancera to s Gibsonem jde trochu s kopce. Jeho literární styl zůstává vytříbený, avšak jeho knihy jsou nějak čím dál tím nudnější. Gibsonovy další romány Count Zero (1986), Mona Lisa Overdrive (1988) a Virtual Light (1993) (které vyšly, tak jako ostatní Gibsonovy věci, i v českém, avšak doslova příšerném překladu1) jsou jistě ještě výstavním kyberpunkem, ale, i když si to Gibsonovi fanoušci stěží připustí, ve srovnání s Neuromancerem to už přece jenom není ono. A poslední česky vydaný Gibsonův román, Idoru (1996), příběh o zpěvákovi, který se chce oženit s virtuální japonskou dívkou, to už je skutečně skoro nuda. Ne že byste ji nepřečetli – na to je Gibson stále ještě moc dobrý spisovatel – ale při jejím čtení si stále říkáte: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nového Neuromancera.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Gibson.

Fanoušky nikoli osobně Gibsona, ale kyberpunku jako takového, ovšem tohle nemohlo příliš vyvést z míry – Gibson už totiž stejně dávno nebyl tím, ke komu by se upínaly jejich největší naděje. V devadesátých letech totiž štafetu kyberpunku převzala nová hvězda, Neil Stephenson: jeho Snow Crash (1992; česky Sníh, ve vynikajícím překladu bohužel nedávno zesnulého Tomáše Hrácha) se stal novým Neuromancerem posledního desetiletí milénia2. Kniha, která má sice z hlediska literární vytříbenosti do Gibsonova románu daleko, je natolik nabita atmosférou, nápady i napětím, že byl Stephenson okamžitě pasován na toho, kdo od Gibsona přebírá štafetu. Samozřejmě se čekalo, co bude dál: zdálo se, že ohňostroj nápadů, který Snow Crash přinesl, musel jeho autora natolik vycucat, že už nemůže přijít s ničím jiným než s jeho rozmělňováním. Avšak chyba lávky: jeho další román Diamond Age (1995)3 si se Snow Crashem v ničem nezadal; a o rozmělňování nápadů nemohlo být ani řeči, protože tato kniha se narozdíl od Snow Crashe nesoustředí na počítače a jimi produkovaný ‘kyberprostor’ ale na nanotechnologie.

Po těchto dvou knihách se nebylo co divit, že další Stephensonovo dílo bylo očekáváno s velikým napětím. Když se však v roce 1999 více než devítisetstránkový román Cryptonomicon objevil, způsobil příznivcům kyberpunku malý šok – on to totiž vůbec kyberpunk není. Příběh se odehrává částečně za druhé světové války a částečně v současnosti a o ‘nových technologiích’ se tam člověk leccos dočte – avšak žádný kyberprostor, žádné nanotechnologie, ‘pouze’ šifrování a kryptografie. (Česky zatím nevyšel, ale jedno nakladatelství ho již má rezervované.)
Příběh začíná před válkou v Anglii, kde se na vysoké škole potkávají tři mladíci, kteří pocházejí z různých zemí a které spojuje zájem o nové matematické myšlenky točící se kolem toho, čemu se dneska říká teorie informací. Angličan Alan Turing, Američan Lawrence Pritchard Waterhouse a Němec Rudolf von Hacklheber hloubají o tom, jak by bylo možné vytvořit jakýsi univerzální počítací stroj, který by se dal nakonfigurovat tak, aby se z něj stal stroj provádějící jakékoli specifické výpočty. Brzy pak dostanou všichni příležitost uvést něco ze svých idejí do praxe, a to na různých stranách barikády druhé světové války: Turingovi se podařilo rozluštit německý šifrovací systém Enigma4 a potom spolu s Waterhousem čelí problému, jak informace získané z dešifrovaných nepřátelských depeší využít tak, aby Hakleheber a jeho němečtí kumpáni nepřišli na to, že tyto informace mají. To navozuje otázku, která se celou knihou proplétá jako červená nit: kdy je informace schována v ‘šumu’ tak, že ji tam nepovolaní nedokážou identifikovat?

Waterhousův příběh se proplétá s příběhem jiného amerického vojáka jménem Bobby Shaftoe. To není matematik, ale obyčejný Rambo. I jemu ale připadne úloha v informační válce: spolu se skupinou sobě podobných dostane za úkol vzbuzovat v Němcích dojem, že informace, ze kterých Spojenci ve svých akcích vycházejí, nepocházejí z dešifrovaných depeší. Stáváme se tak svědky bizarních situací, jako když například Shaftoe a spol., převlečeni za černošskou osádku starého parníku, jakoby náhodou objeví německou zásobovací ponorku (‘dojnici’), kterou Spojenci potřebují zničit a nemohou to učinit, dokud Němcům nedodají nějaké přijatelné vysvětlení, jak na ni přišli. Ve víru války se setkáváme i s dalšími postavami, jako je japonský důstojník Goto Dengo, který se nejdříve, ještě před válkou, popere a potom spřátelí s Shaftoem, a později se podivným řízením osudu stává budovatelem skrýše pro jeden z největších pokladů v historii lidstva ...
Waterhousův vnuk, Randy, jehož příběh, odehrávající se ovšem už v současnosti, tvoří další dějovou linii, je elitním hackerem, který spolu s partou kolegů rozjíždí jeden z nejlukrativnějších, a tudíž ovšem i nejošemetnějších podniků současnosti. Pod patronátem osvícených vládců malého tichomořského sultanátu Kinakuta budují ‘datový ráj’, obrovské datové skladiště, kde si každý bude moci uschovat cokoli bez jakéhokoli omezení. Takové zařízení ovšem vyžaduje naprostou diskrétnost a naprostou bezpečnost, a tudíž dokonalé zašifrování. V kryptografii jsme sice už dále než za druhé světové dálky, ale základní otázka, jak uložit informaci do šumu tak, aby ji povolaní dokázali zase dostat ven, ale aby se to nemohlo podařit nepovolaným, je stále stejná. A když se k tomu přidá myšlenka emise elektronických peněz, dostane se do hry zlato; a když už zlato, tak proč ne spousta zlata, třeba ta spousta, která dřímá někde tam, kam ji nechal uložit Goto Dengo?

Je mnoho věcí, které je možné říci ve prospěch Cryptonomiconu. Zaprvé, po čistě literární stránce je kniha vynikající. Tentam je nevyvážený a překotný styl, kterým je psán Snow Crash (s ním je ovšem, jak jinak, pryč i ona syrovost, která dělala ze Snow Crashe cosi jedinečného); z čistě literárního hlediska postoupil Stephenson do první ligy (a myslím, že i do učebnic ‘vážné’ literatury). Zadruhé, člověk se dozví neuvěřitelné množství věcí nejenom o kryptografii a o ‘nových technologiích’, ale i o životě na německých ponorkách, o strastech amerických vojáků v Tichomoří, o životním stylu elity současných computer people, o potápěčích, o japonském fanatismu, o manilské lepší společnosti, o partyzánech atd. atd. Ve všech těchto prostředích se Stephenson pohybuje s takovou suverenitou a popisuje je do takových podrobností, že je těžké pochopit, jak se mu vůbec mohlo podařit tolik reálií zvládnout5.
Jdete-li ovšem na Cryptonomicon odkojeni Neuromancerem a Snow Crashem, myslím, že si budete, tak jako já, při jeho čtení říkat: “Jako rozjezd to není špatné, ale teď musí přijít nějaká úžasná pointa, která tomu všemu dá nějaký hluboký smysl a udělá z toho nový Snow Crash.” To, že žádná nepřijde, byste autorovi možná i prominuli (protože kniha se koneckoncůn nečte špatně) – kdyby to ovšem nebyl Stephenson.