104ZOBRAZENÍ

Máme za to, že teď je vhodná, možná nejvyšší chvíle udělat si první přestávku a zmínit se o takzvaných veselých vraždách. Veselá vražda je nesmysl. Přesto cosi jako kategorie "veselých vražd" existuje. Jsou to kuriozity. Vraždy-paradoxy. Aby mohla být vražda zařazena do kategorie "veselých" vražd, nesmí předně opravdovou vraždou být. Musí být nedokonaná. Její oběť musí pachatelovy útoky přežít. A další, podstatný důvod "veselí" spočívá v tom, že pachatelé těchto vražd se chovají zcela mimořádným způsobem.

Metoda pokus-omyl

V červnu 1958 byli policisty ze slovenské Seredě zadrženi pro čtyřnásobný pokus vraždy na Julii Ďurmikové její manžel Albert Ďurmik, Jozef Tropek a Karolína Tropková. (Vrazi mají často malá divná, přikrčená jména.) Ďurmik pracoval jako dojič ve státním statku, se ženou měl tři děti. Od dubna 1957 navíc souložil s Tropkovou, která byla na statku také zaměstnaná, byla svobodná, a protože neměla byt, bydlela u Ďurmiků v podnájmu. Přestože se ve vesnici, kde bydleli, o tomto poměru vyprávělo, Ďurmikova manželka nic netušila. Nakonec se k nim přistěhoval i bratr Tropkové.

Tím bylo v bytě najednou těsno. Ďurmik s Tropkovou snívali o společné budoucnosti - Tropková milenci slibovala, že se bude líp starat o něj i o jeho děti, a nakonec, jednoho krásného dne, na rovinu řekla, o co jí jde: aby svou ženu zavraždil.

Tropková, inteligentnější půlka tandemu, zvyklá chodit s nápady, přišla i s tím, že bude dobré Ďurmikovou otrávit jedem na potkany. Ďurmik jí ho nasype do kafe jako Maryša. Zajela do města, koupila jed a v přítomnosti bratra ho předala Ďurmikovi. Ještě ten večer Ďurmik svou ženu opil, a když se jí udělalo zle, začal servírovat.
Ďurmikové se káva zdála hořká, nedopila ji a nakonec vydávila i to, co vypila. Druhý den šla k lékaři, dostala prášky na žaludek a po třech dnech marodění se dala do pořádku.

Ďurmik však byl rozhodnutý provést vraždu stůj co stůj. Nový způsob, jak to provede, vymyslel sám: s pomocí Tropka - který hned souhlasil - manželku oběsí. Vyláká manželku na půdu, uvázat šňůry na prádlo. Jakmile žena vystoupí na stoličku, hodí jí na krk provaz a stoličku podkopne. Bude to vypadat jako náhoda. Když plán konzultoval s Tropkovou, souhlasila, pouze ho nabádala, aby postupoval opatrně.
V určený den se Ďurmiková na půdu dostavila, ale k oběšení nedošlo. Tropek hodil šňůru přes trám obráceně, takže spadla na zem. Ďurmik, který si ničeho nevšiml, podrazil ženě stoličku. Spadla a začala volat o pomoc. Manžel jí zakryl ústa a prosil ji, aby nikomu nic neříkala, šlo prý o žert, který se už nebude opakovat.

Téhož večera se sešel Ďurmik s Tropkovými a přemýšleli, co dál. Nakonec navrhl ženu utopit. Za dva dny je v blízké obci taneční zábava. Jede se tam člunem přes Váh, takže ji uprostřed řeky hodí do vody a bude to. Tropková radila, že bude lepší člun převrhnout, aby všichni tři spadli do vody a vypadalo to jako nešťastná náhoda.
Ďurmik postupoval podle plánu. Manželka už s ním nechtěla nikam jít, ale nakonec ji přemluvil. Spolu s Tropkem nasedli do připravené loďky, a když odveslovali asi 25 metrů od břehu, Ďurmik podrazil ženě nohy a svrhl ji do vody. Potom převrátili člun a z řeky se dostali asi o 250 metrů níž. Ďurmik se snažil manželky dovolat, ale protože se neozývala, šli s Tropkem domů.
Jenže Ďurmiková se neutopila, vody ve Váhu jí bylo po krk a proud byl slabý. Na manželovo volání neodpověděla, ukryla se v křoví a za svítání pomalu odešla - domů.

Plánovači vraždy se znovu sešli následující den. Ďurmik byl nervózní. Po všem, co předcházelo, už chtěl manželku zlikvidovat bez ohledu na následky, třeba v bytě. Poslední plán, který vymyslel, byl proto prostý. Uprostřed noci, až bude Ďurmiková tvrdě spát, mu přijde Tropek pomoci a podá připravený provaz. Oba si k ženě lehnou do postele, každý z jedné strany, podvlečou jí pod krkem provaz, udělají smyčku, a pak už budou jenom tahat každý za svůj konec.
V noci Tropek přišel, zalehl, podvlekl provaz, ale zapomněl si s Ďurmikem vyměnit konce, takže smyčka nevznikla. Ďurmiková se probudila, a když vedle sebe uviděla dva stíny, začala volat o pomoc. Ďurmik ji začal škrtit, přitom oba spadli z postele a žena se mu vytrhla. Pohrozil jí, že jestli nepřestane volat o pomoc, zabije ji sekyrou.
Když se uklidnila, Ďurmik jí slíbil, že už proti ní nebude nic podnikat, ale musela se zavázat, že o tom, co se stalo, nebude mluvit. Slib dodržela, ale sousedé, kteří si už dřív všimli, že má poraněné hrdlo, to oznámili na policii - takže matka tří malých dětí, kterou ve vyšetřovacím spise označili jako "dost prostoduchou" bytost, byla nakonec zachráněna.

Tolik pro pobavení. A teď zas vážně.

Jiné (zvláštní, manželské) případy

V květnu 1977 A. D. zabila svého muže poté, co na ní v opilosti vyžadoval pohlavní styk. Protože se na ni sápal, začala ho kopat, kousat a nakonec ho vytlačila ke schodům na chodbě, kde do něj strčila. Pohled na tělo po pádu jí byl nepříjemný, a tak zabalila hlavu do igelitu a ve výši ramen ji omotala provazem. Pak ho za nohy odtáhla ke schodům do sklepa a hlavou napřed ho strčila dolů. Tam, na briketách, na něj znovu dostala vztek, a tak vzala sekyru a několikrát ho tupým koncem udeřila do hlavy. Tělo potom zahrnula uhlím. O pár měsíců později dala na stejné místo složit i další náklad briket, takže mrtvola byla nalezena až po dvou letech.

F. M., která v září 1981 ubodala svého druha a pak se vedle něj v posteli pokusila o sebevraždu tak, že si nožem probodla krk, trpěla celé týdny tím, že ji druh bil a vyhrožoval jí, že ji vyžene z domku, kde spolu bydleli. Během jedné z takových hádek ji opět udeřil, a tento políček, jak řekla, prý přivodil zlom. Po ráně vyběhla ven, kde skoro půl hodiny plakala. Když skončila, rozhodla se, že se pomstí. Bodala ho potmě, nevzpomínala si kolikrát, a když se jí ráno jeden ze synů zeptal, co udělala, poslala ho pryč. Potom ztratila vědomí a probudila se až v nemocnici.

V říjnu 1983 V. V. zavraždil svou bývalou ženu, která si v době, kdy byl ve vězení (pro neplacení výživného) našla nového partnera. Opět udělala tu mrzutou chybu, že dál bydlela ve společném bytě s původním mužem. Jednou večer V. V. počkal, až bývalá žena usne, a pak začal lítostivě meditovat o svém nezdařeném manželství. Nejvíc ho rozčilovala vzpomínka na to, jak po návratu z vězení musel čekat přede dveřmi, až jeho sok a nástupce odejde. V lítosti ho napadlo, co si o něm po takovém ponížení pomyslí pětiletá dcera. Rozhodl se tedy, že svou exmanželku uškrtí.

Vraždu provedl s mimořádnou krutostí. Při zápasu ženu svlékl a ve chvíli, kdy ztratila vědomí, jí ukousl prsní bradavku. Protože žena stále chrčela, přinesl si kuchyňský nůž a tím ji bodl. Otvorem prý začal z těla ucházet vzduch, což se projevovalo bublinami. Přinesl si tedy z kuchyně prádelní šňůru, udělal smyčku, kterou ženě zadrhl okolo krku a za ni ji odtáhl po zemi ke dveřím, kde škrtidlo uvázal za kliku. Po celou tu dobu byl v těle oběti vražený nůž a vše se dělo v místnosti, kde spala dcera. Po akci se vrah šel oznámit na policii. Čin vysvětlil tak, že se cítil chováním manželky ponížený.

Jana N., matka čtyř dospělých dcer, zastřelila v roce 1985 svého muže z brokovnice poté, co se po jedenadvaceti letech sice konfliktního, ale v zásadě vydařeného manželství zamiloval před očima celé vesnice do sousedky. Hájila se tím, že prý nezabíjela ze žárlivosti a nenutila manžela k tomu, aby se s milenkou rozešel - prý pouze chtěla, aby se choval jako chlap a ne jako králík. V Mladém světě č. 2/1991 řekla:

"Souložili v mateřské škole, u rybníka, ve sklepě a vždycky je někdo viděl a vyprávěl mi to, nebo, což bylo ještě horší, se to jako první dozvěděly dcery se všemi podrobnostmi, styděly se za tátu, prosily ho, aby s tím přestal, ale on jim, holkám, které ho milovaly, nadával do děvek, do sviní, do parchantů."

Tu noc prý ji probudilo "štrachání". Na stole prý ležel dopis plný urážek dětí. Šla ke stolku, kde byla opřená puška, a nabila. Manžel spal. Prý ho chtěla napřed vzbudit, ale potom si to rozmyslela. K sebevraždě prý pak už neměla sílu.

"Dneska bych to řešila jinak a musela bych se smířit s tím, že by mě jeho rodina odsuzovala ne za to, že jsem ho zabila, ale za to, že jsem ho přivedla do kriminálu. Tenkrát jsem neměla tu zkušenost a nenašel se nikdo, kdo by mi pomohl."

Vincent Š. z Nitry v listopadu 1970 zbil svou ženu tak, že jí zasadil nejméně 82 ran, z nich ovšem ani jednu smrtelnou - a přesto jeho oběť zemřela. Tvrdil, že ji napadl, protože pila a nestarala se o děti. Proto ji občas zbil, ona po výprasku s dětmi na pár dní odešla a po čase se zase vrátila. Naposledy sedmého listopadu 1970. Udělala chybu. Za dva dny nato už nežila.

"Když jsem přišel domů, viděl jsem, že manželka má popito. Došlo mezi námi k hádce. Při ní jsem několikrát manželku udeřil rukou, shodil jsem ji na zem a kopal. Nechtěla ze země vstát."

Asi jako nemilované dítě, které upadne po výprasku a je ihned potrestáno dalším výpraskem. Tak se to útočníkovi jeví. Člověk, do kterého druzí kopou, ale těžko vstane. Proto těm, kdo tvrdí, že kopáním chtěli jinému pomoci na nohy, není třeba věřit. Kdo kope do cizího těla, touží po opaku.

"Šel jsem do vedlejší místnosti a vzal jsem tam elektrický kabel stočený do kola. Stlačil jsem ho a bil jsem ji, aby vstala..."

Nebyl elektrikář ani vášnivý domácí kutil. Kabel měl doma na bití. Měli to tak doma zařízené.

Dostojevskij

Na okamžik odbočme. V Deníku spisovatele má Dostojevskij pasáž, která se týká manželského bití. Napsal ji před víc než sto lety, podstata věci je však stejná dodnes.

"Viděli jste už někdy, jak mužik bije ženu? Já jsem to viděl. Začíná provazem nebo řemenem. Jeho život mu skýtá málo estetických prožitků, chybí v něm hudba, divadlo, časopisy; musí si to přirozeně něčím vynahradit. A tak sváže ženu, nebo jí strčí nohy do škvíry mezi prkny v podlaze a zrovna metodicky, chladnokrevně, dokonce trochu ospale začne. Rány dopadají v pravidelném rytmu, nic se neohlíží na její zoufalý křik a prosby. Slyší je ovšem moc dobře, naslouchá jim s rozkoší, protože jaký by to byl jinak požitek?... Mlátí ji hůř než psa. Rány dopadají stále častěji, jsou stále prudší, není jim konce; mužik se dostává do varu, přichází tomu na chuť. S rozkoší si uvědomuje, že už úplně zdivočel. Trpitelčin zvířecí křik ho opájí jako víno: "Budu pít vodu z tvých nohou," křičí Beatrice nelidským hlasem, až nakonec umlkne, přestane křičet, jen tak zvláštně úpí, co chvíli už lapá po dechu a právě teď dopadají rány stále častěji a řemen se víc a víc přisává k tělu... Pak ho najednou odhodí, jako pominutý se chopí hole, klacku, čehokoli, co mu přijde pod ruku, třemi posledními strašlivými ranami to o ni přerazí vedví - a konec! Nechá ji být, sedne si ke stolu, oddychuje a nalévá si kvas. V koutku na peci se choulí a třese jejich maličká holčička (měli přece dceru); vždyť slyšela matčin křik. Matka se k ránu probere, vstane a s bolestným vzdycháním a úpěním při každém pohybu jde podojit krávu, plouží se pro vodu a na pole."

Ještě jiné případy - pokračování

Zpět k Vincentu Š. z Nitry a jeho elektrickému lasu. Takhle prý to tenkrát bylo:

"Manželka křičela, ale vstát nechtěla, proto jsem ji stále bil."

Ovšem, protože si to zavinila sama.

"Když už přestala křičet, přetáhl jsem ji do druhé místnosti - do kuchyně - a tam jsem ji začal polévat vodou. Polil jsem ji celou, ale ani potom nevstávala."

Divné.

"Nemluvila, ale ještě dýchala. Potom jsem ji svlékl, otřel od krve, protože jí tekla krev z nosu, a dal jsem jí suché trenýrky. Přenesl jsem ji do místnosti, kde byly děti, tedy tam, kde jsem ji původně začal bít, a uložil jsem ji do postele. Víc jsem se o ni nestaral. Šel jsem si lehnout do ložnice. Předtím jsem ještě nakrmil šestiměsíční dítě, které velmi plakalo, když jsem manželku bil. I dvouleté dítě se probudilo."

Byla mrtvá a on to věděl, samozřejmě. Lékařům však dalo velkou práci určit v tomto případě přesnou příčinu smrti. Tělo bylo pokryté bezpočtem jelit a krvavých šrámů, příčina smrti však byla exotická: plicní embólie, způsobená pohmožděním tukových polštářků na těle. Po ranách se krev prostě usazovala v podkožním vazivu a přestávala cirkulovat. Těch ran bylo příliš mnoho.

Nebyl mu prokázán vražedný úmysl, pouze zabití - přestože bil svou ženu, dokud se nepřestala hýbat, a když si konečně všiml, že se nehýbá, nezařídil lékařskou pomoc.

Z cesty

V březnu 1962 zavraždil G. S., učitel, manželku (a matku svého dítěte), aby mohl dál chodit s devatenáctiletou dívkou. Smrt oznámil sám s tím, že žena zemřela ve spánku. Když později našli v jejím organismu rtuť, doznal se k vraždě. Rozvádět se nechtěl s ohledem na rodiče a známé, a taky proto, že to zakazuje církev.

"Rozhodl jsem se, že jí podlomím zdraví a ona zemře."

Krmil ji rtutí asi dva měsíce. Jednou si jí všimla v mléce a ptala se ho, co tím chce dosáhnout. Vymluvil se a příště jí nasypal do polévky prášek do pečiva, který je nevykvašený škodlivý. I toho si žena všimla.

Pátého března, když si manželka myla vlasy, přišel s elektrickými dráty a poprosil ji, aby podržela odizolovaný konec; druhý pak zapojil do zásuvky. Proud srazil ženu k zemi. Omdlela, ale znovu se probrala, plakala bolestí a ptala se, proč ji chce zabít. Zamluvil to a ošetřil ji; rozhodl se, že ji udusí.
Šestnáctého března zašel do kina. Domů se vrátil kolem deváté. Manželku, která už spala, to probudilo.

"Podívala se na mě a mně se zdálo, že je nazlobená. To mě k vraždě ještě vzpružilo. Neměl jsem ale dost odvahy. Proto jsem se vrátil do kuchyně, kde jsem vypil asi tři deci lihovin a počkal jsem, až to na mě začne účinkovat. Asi po dvaceti minutách, kdy jsem cítil účinky alkoholu, jsem vešel do ložnice, kde spala manželka s dítětem, přišel jsem k její posteli a sedl jsem si k ní. Manželka se opět probudila. Když otevřela oči, skočil jsem na ni, přičemž ona ležela zakrytá peřinou až po hlavu a neměla možnost se bránit. Koleny jsem jí přidržel nohy a lokty jsem přidržel ruce, které měla položené pod peřinou vedle těla. Rukama jsem jí zacpal ústa a stiskl jsem jí nos. Bránila se sice, ale byla bezmocná. Helenka, která ležela vedle matky, se vzbudila a začala plakat, volat na matku, ale já jsem v dušení nepřestal."

Trvalo prý to tak osm minut. Když skončil, převlékl ložní prádlo, protože bylo umazané a pomočené, vypral je a schoval do dřevníku.
Později vyšlo najevo, že o vraždu se pokusil už několikrát předtím - manželka si stěžovala přítelkyním, že kdykoliv se doma dotkne žehličky, pračky nebo vypínače, dostane ránu. Několik dní před vraždou přikázal G. S. svým žákům, aby si rukama ucpali ústa a nos a stopoval, jak dlouho takhle vydrží - prý proto, aby se zjistilo, jestli by dovedli plavat pod vodou.

Rudolf K. oznámil v říjnu 1977, že pohřešuje svou manželku; během několika dní bylo zjištěno, že ji zavraždil. Svým okolím byl pokládán za velmi hodného, až nerozhodného a bezbranného člověka, který měl svou ženu velmi rád, ve všem jí vyhověl, často jí ustupoval a lpěl na obou synech. Jeho žena si však našla milence a mluvila o rozvodu. Rudolf K. podnikl řadu kroků, aby jí v tom zabránil - navštívil tchyni a snažil se ji přimět, aby dceři domluvila. Manželce začal nosit dary, zvýšil péči o ni i o domácnost, začal ji denně vodit do společnosti. Přesto se dál schylovalo k rozvodu. Bylo to už druhé manželství Rudolfa K. - v tom prvním přistihl manželku doma in flagranti a potom ji odvezl k jejím rodičům a požádal o rozvod (neměli děti). Tím spíš se v něm nyní, "napodruhé", nahromadil neklid. Vraždou (uškrcením po hádce) se vybila jeho bezmocnost.

Josef M. v dubnu 1979 zabil svou bývalou, devětapadesátiletou ženu a jejího milence tak, že vstoupil do jejich ložnice (v bytě, který s nimi po rozvodu dále obýval), bleskově na ně vystříkl benzín s přinesené láhve, zapálil ho zapalovačem a uprchl. Předtím se s oběma pohádal, prý na něho ironicky pokřikovali a vysmívali se mu. Ke své bývalé manželce měl klasický rozporuplný vztah: nenáviděl ji za to, že mu rozvodem ublížila, a zároveň ji nechtěl ztratit. Situaci řešil zkratem. Oheň v bytě vzplanul okamžitě: na Marii M. se rozhořela její polyamidová noční košile a na Lubomíru M. - v tom je možné vidět řízení osudu - trenýrky.

Pavel P. v roce 1993 ubil sekyrou svou bývalou manželku a dvě dospívající dcery. Jako důvod uvedl rozrušení z manželčina oznámení, že večer chce navštívit nového přítele. Snažil se uplatňovat své "vlastnictví" k ženě a dětem i po rozvodu - bývalou manželku dál, tak jako předtím, fyzicky napadal a s nožem v ruce ji nutil k pohlavnímu styku. Když zjistil, že to ve dvou už nebude "pěkné", tak jako dřív, rozhodl se, že to nebude "vůbec"; to je také zřejmě důvod, proč se po činu rozhodl upustit od naplánované sebevraždy a šel do hospody. Tři vraždy prostě splnily to, co si uvnitř tím upřímněji, oč méně vědomě, přál. I on, stejně jako předchůdci v této kapitole, byl soudními znalci označen za egocentrickou osobnost se sklonem k sebelítosti a za člověka, který je zvyklý vinit ze svých neúspěchů okolí.