3ZOBRAZENÍ

Soused Kropáček viní zástupce Státní veterinární správy ze lži. Veřejně (tedy ve výčepu hostince U Rosů) odmítá oficiální prohlášení, že se na území České republiky nenachází jediná „šílená kráva“.  Odvolává se na fakt, že se veterináři zřejmě nikdy osobně nepoznali s jeho tchyní.

Nechci polemizovat s Kropáčkem, protože jeho tchyni také neznám. Faktem ale zůstává, že v dohledné době budou možná čeští veterináři muset svůj názor poopravit, a to bez ohledu na Kropáčka. Zemí, které ještě nedávno sebevědomě hlásaly, že k nim se „nemoc šílených krav“ nemůže nikdy dostat, a dneska ze „šílených krav“ samy šílí, bylo povícero. Jak se říká, odříkaného chleba - největší kus. Co ale bude dál? Zešílíme nakonec všichni?

Zabiják jménem prion

Nemoc „šílených krav“ patří ke zvláštním chorobám, pro které mají lékaři učený název „přenosné spongiformní encefalopatie“.
Znamená ve stručnosti to, že tyto choroby jsou nakažlivé a mění mozek na řešeto, které pod mikroskopem vypadá jako houba na mytí. Chorobu vyvolává zvláštní potvůrka zvaná prion. Není to živé, není to jedovaté, není to nic, co by do těla nepatřilo, a přitom je to smrtelné. Prion vzniká z jedné určité naprosto normální bílkoviny lidského nebo zvířecího těla, a to jejím nevhodným „zašmodrcháním“. Vlákno bílkoviny, která nám docela dobře sloužila, se zauzlí a rázem je zaděláno na pořádný malér. Vzniklý prion poslouží jako matrice pro zauzlení dalších zdravých molekul bílkoviny. Zdravé bílkoviny ubývá a místo ní se v nervové tkáni hromadí priony. Mozek si s nimi neví rady, nervové buňky hynou jedna za druhou a místo nich zůstávají jen prázdné díry. Místo mozku máme během několika let ementál.

Výše popsané se může čas od času přihodit jak člověku, tak i zvířatům. U ovcí vyvolávají priony nemoc zvanou klusavka nebo také skrapie. Právě ovčí priony zřejmě stojí v pozadí vzniku „nemoci šílených krav“. Už od dvacátých let 20. století krmili britští farmáři skot krmivy, do kterých byla jako zdroj bílkovin přidávána tzv. masokostní moučka. Toto krmivo se vyrábí z těl uhynulých zvířat a v Británii se do masokostní moučky dostávaly zcela zákonitě i mozky ovcí uhynulých na klusavku.
Dokud Britové při výrobě ohřívali mršiny na teploty nad 160C, nic se nedělo, protože se priony zahřátím zničily. V sedmdesátých letech ale uhodila energetická krize a v rámci úsporných opatření byly teploty při výrobě masokostní moučky sníženy. Ovčí priony se tak dostaly do krmiva v plné formě. Po nějaké době se naučily priony ovcí šmodrchat zdravé bílkoviny skotu a měnit je na hovězí priony.

Vymřou Britové?

U lidí vyvolávají priony Creutzfeldt-Jakobovu chorobu. Pravděpodobost onemocnění Creutzfeldt-Jakobovou chorobou se pohybovala kolem jedné k milionu. Byla to obvykle nešťastná náhoda, vinou které se příslušná bílkovina začala v mozku nemocného sama od sebe „uzlit“. Choroba postihovala obvykle lidi kolem šedesátky a trvalo jí asi za osm měsíců, než člověka proměnila v dementní trosku a nakonec ho za nepěkných křečí zprovodila ze světa.

To už ale dneska neplatí. Jen ve Velké Británii zemřelo v posledních několika letech asi 90 lidí na tzv. novou variantu Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Tou onemocní lidé nakažení hovězími priony z masných výrobků obsahujících mozek nebo míchu „šílených krav“.
Nová varianta postihuje lidi i hluboko pod třicítkou, nevyvolává tak hlubokou demenci a může oběť trápit déle než rok. Konec je ale stejný jako v případě „klasické varianty“ onemocnění. Nakonec si pro nemocného vždycky přijde zubatá s kosou.

Nikdo neví, kde se postup nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby zastaví. I seriozní odhady se nepříjemně podobají věštbám z křišťálové koule. Když všechno dobře dopadne, nemusel by se počet nakažených lidí vyšplhat nad 150. Ale tytéž odhady ve své nejpesimističtější verzi předpokládají, že si nemoc může vyžádat v nejbližších letech jen v Británii 130 tisíc lidských životů. Všechno záleží na tom, jak dlouhá je inkubační doba nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Jednoduše řečeno, zaleží na tom, za jak dlouho po snědení hovězích prionů se nám v mozku zašmodrchá dost prionů na to, abychom definitivně zhloupli a zemřeli v nehezkých křečích. Výsledky nejnovějších výzkumů rozhodně nesvádějí k optimismu. Ukazuje se, že priony mohou svou oběť nahlodávat třeba třicet roků. Vrchol epidemie Creutzfeldt-Jakobovy choroby tedy ještě můžeme mít před sebou.

Ze vzniku nové varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby lze vinit kdekoho, třeba zemědělce, veterináře nebo výrobce krmiv. Faktem zůstává, že vydatnou porci másla mají na hlavě britští politici.
Na sklonku osmdesátých let, když už bylo jasné, že „nemoc šílených krav“ může ohrožovat i lidi, obracela v Londýně „železná lady“ každou libru nejméně třikrát, než se ji rozhodla utratit. Na prevenci a boj s novou chorobou jí bylo peněz líto. A tak nebyly peníze na to, aby se uvedla do života velice rozumná preventivní opatření. V některých školních jídelnách jedly děti maso s příměsí mozkové tkáně skotu (a tedy asi i s priony) ještě dva roky poté, co to bylo zakázáno. Peníze na kontrolu dodržování předpisů a na postihy případných hříšníků se totiž nenašly. Britská vláda navíc hrála po dlouho hru mrtvého brouka a tvářila se, že „šílené krávy“ jsou jen okrajový problém. Ministr zemědělství krmil před televizními kamerami vlastní dceru hovězím hamburgerem, aby dokázal, že britské hovězí je naprosto bezpečné. Dneska se asi modlí, aby tu hovadinu s hovězím nikdy nepodnikl.

Další „šmodrchací“ choroby

Spektrum prionových chorob začíná být nepříjemně pestré. Začínají se vyskytovat i u divoce žijících zvířat, konkrétně u jelenů a losů. Tato choroba je označována jako chronické chorobné vyčerpání (chronic wasting disease čili CWD) a v některých oblastech USA jí trpí asi 10 % jelenů. Lovci v Coloradu a Wyomingu už byli varováni před zvěřinovými hody z jelenů a losů vykazujících známky tohoto onemocnění. Přenos prionů z jelenů na člověka se zatím nepotvrdil, ale obavy vzbuzuje fakt, že tři Američané, kteří zemřeli na Creutzfeldt-Jakobovu chorobu v nezvykle mladém věku kolem třicítky, si v dětství dopřávali jeleního masa, co hrdlo ráčí.

Ani u člověka se výčet prionových chorob neomezuje je na dvě varianty Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Nejslavnější lidskou prionovou nemocí bylo donedávna kuru novoguinejských lidojedů z kmene Fore. Když někdo na kuru zemřel, sešli se jeho příbuzní a projevili mu úctu tím, že si na něm pochutnali. Tím bylo zajištěno, že se někteří stolovníci s odstupem času sami ocitnou na jídelníčku svých příbuzných, protože ti, kteří si pochutnali na mozku a míše, se nakazili priony a sami pak nemoci kuru podlehli. Tento začarovaný kruh přeťali až katoličtí misionáři, kteří lidojedům jejich kanibalské choutky rozmluvili. Vzácně se vyskytují i další lidské prionové choroby. Všechny jsou neléčitelné, všechny jsou smrtelné.

K čemu je to dobré?

Málo se mluví o tom, proč se vůbec jedna z bílkovin lidského nebo zvířecího těla „zašmodrchává“. Že by to byl evoluční zmetek? Že by se přírodě do jejího dokonalého systému výběru nejzdatnějších vloudila chybička? To se nechce věřit. V přírodě má všechno svůj smysl. Dokonce i priony způsobující smrtelná a zatím nevyléčitelná onemocnění. Ukazuje se, že „šmodrchavé“ bílkoviny mohou být výhodné.

Představme si třeba kvasinku, která se ocitla v nesnázích. Něco jí chybí nebo jí něco krutě ztrpčuje život. A najednou se v jejím těžce zkroušeném jednobuněčném těle začne „šmodrchat“ jedna z mnoha bílkovin. Bílkovina tím získá nové vlastnosti a najednou může plnit v kvasince úplně nové úlohy. Shodou okolností právě tohle kvasinka potřebovala, aby se vypořádala s momentální tísní. Asi se nebudeme divit, že se kvasinky s takovou „šmodrchavou“ bílkovinou prosadí.

Všechno nasvědčuje tomu, že priony vyvolávající u skotu „nemoc šílených krav“ a u člověka Creutzfeldt-Jakobovu chorobu jsou pozůstatkem nějakého podobné výhodné „šmodrchavé“ bílkoviny. A bylo by s podivem, kdybychom ve svém těle měli takový vynález jen jeden. Mnohem pravděpodobnější je, že jsme jimi docela slušně prosyceni. Jen o tom ještě nevíme.

Lidská dědičná informace obsahuje 25 000 až 40 000 genů a podle většiny z nich se v našem těle vyrábí nějaká bílkovina. Může mezi nimi být i bílkovina, jejíž molekula jen čeká se „zašmodrcháním“ jen na polechtání elektromagnetickým vlněním z mobilních telefonů. Mobilujeme a netušíme, že se nám to v hlavě pomalu, ale jistě „šmodrchá“. Za patnáct, dvacet nebo třicet let to budeme mít tak „zašmodrchané“, že nebudeme vědět, co je to mobil.

Také nové léky by si mohly s našimi „šmodrchacími“ bílkovinami nehezky pohrát. Na doporučení televizní reklamy při rýmě a nachlazení pilně užíváme nějaký ten „frňacín“ nebo „hepčíkalín“ a netušíme, jak se nám tím uzlí bílkoviny v těle. Testy ověřující zdravotní nezávadnost léků mohou jen stěží odhalit nepříznivé efekty, které se objeví po několika desetiletích. Až se tyto následky za dvacet let projeví, bude už pozdě. Až nám přijde omluvný dopis výrobce zaručeného prostředku proti rýmě a kašli, nemusíme dost dobře vědět, co si máme s tím papírem počít.

Jestliže Creutzfeldt-Jakobova choroba postihuje nervovou tkáň a především míchu a mozek, pak další „šmodrchací“ choroby mohou útočit na naše plíce, svaly, kosti, zuby, játra, prostě na cokoli. V budoucnu můžeme být všichni pilnými návštěvníky prionologických oddělení nejbližší nemocnice.

Dají nám priony křídla?

„Šmodrchacích“ bílkovin v našem těle bychom se ale neměli zase až tak děsit. Příroda nevybavila živé tvory „šmodrchacími“ bílkovinami proto, aby je vyhubila, ale aby jim umožnila přežít ve světě, kde se přirozený výběr nejsilnějších a nejschopnějších s těmi slabšími a méně schopnými nijak nemazlí. A tak nemůžeme vyloučit, že nám nově „zašmodrchaná“ bílkovina dodá zcela nové a dosud nevídané schopnosti. Genetické výzkumy na myších naznačují, že někdy stačí opravdu jen maličko a život se od základu mění. Stačí mít v některých nervových buňkách jen nepatrně víc jedné jediné bílkoviny a výkonnost myšího mozku stoupne na pětinásobek. Stačí nemít v buňkách jednu jedinou bílkovinu a myš žije o třetinu déle a navíc je odolná vůči stresu.

Takže kdo ví, na co všechno máme již zaděláno. Jedna televizní reklama tvrdí, že jistý energetický nápoj vám dá křídla. Kdo ví, třeba reklama vůbec nepřehání. Pár let si budeme dávat loka, jedna z komponent nápoje nám začne „šmodrchat“ nějakou tu bílkovinu a za dvacet let nám mezi lopatkami vyraší peroutky. Pivo tyhle účinky zcela jistě nemá, to už je prověřeno tisíciletími konzumace pěnivého moku. Je to škoda, protože za pár let nás začnou bolet nohy a pak bychom si mohli s Kropáčkem do výčepu k Rosům zaletět.