73ZOBRAZENÍ

Robot má zpoždění

Když zalistujete v klasické sci-fi Já, robot od Isaaca Asimova a zároveň se porozhlédnete kolem sebe, dojdete zákonitě k závěru, že tu něco nesedí. Podle Asimova se měli kolem nás už několik let batolit roboti ,kteří by připomínali jednodušší verze robota R2-D2 z Hvězdných válek. Takový robot by uklidil, vypral, uvařil oběd a zalil květiny. Nebyl by to žádný Einstein. Jen těžko byste si s ním popovídali třeba o Kantově pojetí lidské důstojnosti. Jako kumpán, který neodmlouvá a nepeskuje vás, že jste nadrobili na koberec před televizí , by ale docela ušel.
Jenže dnešní roboty jsou v podstatě jen hloupí nádeníci typu „přines, podej, podrž“. Také to pro nás nejsou „ti roboti“, ale „ty roboty“. Vnímáme je jako věci i z ryze gramatického hlediska. Nejsou to žádní kámoši do nepohody, ale tupé a pasivní „mašiny“.

Asimov vydal svou knihu o robotech v roce 1950 a rok 2000 mu připadal jako dostatečně vzdálená budoucnost pro uskutečnění těch nejfantastičtějších vizí. S odstupem času se dá říci, že Isaac možnosti robotů i lidstva dost přecenil. Shodou okolností kladou současní odborníci naplnění svých nejtajnějších snů v oblasti robotiky rovněž do budoucnosti, od níž nás dnes dělí půl století. Jsou jejich vize založeny na solidnějších základech než fantazírování Isaaca Asimova?

Skutečně inteligentní robot potřebuje do hlavy pořádný počítač nebo spíše elektronický mozek. Současné počítače použitelné pro konstrukci robotů zvládají miliardu operací za sekundu. Vzhledem k poměrům, jež vládnou v produkci robotů, jsou takové počítače skutečná „děla“. Robotům, kteří přivážejí ve velkých továrnách ze skladu surovinu a do skladu ukládají hotové výrobky, stačí strčit do hlavy počítač schopný provádět 10 milionů operací za sekundu. Takový robot je chytrý asi jako průměrný šváb. Není divu, že tito tupci hledají těžko uplatnění. Ve světě jich pracuje pouhých 10 000 a jejich výrobci se potýkají se značnými odbytovými potížemi.

Obdobu robota R2-D2 bychom si ale nepořídili, ani kdybychom mu nacpali hlavu tím nejlepším, co současný elektronický průmysl nabízí. Takový robot by sice zvládal miliardu operací za sekundu, ale stejně by to byl jen „plechový tupec“, protože i hodně průměrný lidský mozek se během jediné sekundy vypořádá se stotisíckrát větší porcí úkonů.

IQ ještěrky nebo myši

Někteří vědci předpokládají, že s tím, jak poroste výkonnost a kapacita počítačů, se budou schopnosti robotů blížit schopnostem vyšších živočichů a nakonec zákonitě dostihnou a předstihnou schopnosti člověka. Odpůrci tohoto náhledu na umělou inteligenci předpokládají, že zdokonalování počítačů nás nakonec přivede ke zjištění, že možnosti počítačů jsou omezené a nemohou překročit určitou mez. Zdokonalování robotů podle skeptiků narazí na bariéru, která nedovolí, aby se roboti vyrovnali člověku. Z těchto dvou variant je pochopitelně lákavější ta první. Podívejme se, jakým tempem by se mohla naplňovat.

Kolem roku 2010 předpovídají optimističtěji ladění odborníci nástup robotů s počítači schopnými provádět za sekundu 5 miliard operací. Tito roboti budou svým IQ srovnatelní s ještěrkou. Zdá se to málo, ale právě překonání této hranice v kapacitě umělé inteligence považují vědci za nezbytný předpoklad pro konstrukci „universálních robotů“ velikosti člověka, které bude možné naprogramovat k plnění širokého spektra jednoduchých úkolů. Tihle roboti se nebudou umět vypořádat s náhlými změnami a zvraty. Občas někde něco „zvrznou“ nebo uvíznou ve slepé uličce. Přesto by mohli zastat spoustu těžké a důležité práce v továrnách, obchodech, domácnostech, na polích nebo v ulicích měst.

Po nich přijde druhá generace universálních robotů. Měli bychom se jí dočkat zhruba v roce 2020. Roboti této třídy si v hlavách ponesou počítače schopné provádět 100 miliard operací za sekundu. Co do pomyslného IQ snesou srovnání s myši. Hlodavci jsou sice hloupější než delfín, ale přesto zvládají spoustu věcí. Stejně schopní budou i roboti druhé generace. „Myší“ roboty bude možné trénovat a cvičit ke zvládnutí úkolů, pro které nebyli při výrobě naprogramováni. Robot se sám bude učit na základě negativních i pozitivních zkušeností. Když se vypořádá se zadaným úkolem rychle a správně, pak spotřebuje na splnění úlohy méně energie a bude se „cítit lépe“. Příště bude postupovat při zvládání podobného úkolu s obdobnou taktikou. Bude tak vlastně využívat zkušenosti, které při plnění úkolu získal. Naopak, pokud se mu něco nepovede (např. nesplní úkol nebo něco rozbije), bude se příště snažit, aby se vyvaroval stejné chyby. Roboti se tak budou ve svých výkonech sami pomalu, ale jistě zlepšovat.

Chytří jako opice

Někdy kolem roku 2030 se objeví třetí generace robotů „chytrých jako opice“. To bude o těchto robotech platit doslova a do písmene, protože budou vládnout inteligencí našich nejbližších živočišných příbuzných. K tomu je ale budeme muset vybavit počítači schopnými zvládnout impozantní porci 5 000 miliard operací za sekundu. Tito roboti už nebudou při učení odkázáni na metodu pokusů a omylů jako jejich hloupější kolegové z řad robotů druhé generace. Pomocí složitých počítačových modelů si budou své konání promýšlet na několik „tahů“ dopředu. Nejprve si zodpoví otázku: „Co se stane, když udělám tohle nebo tohle?“ Porovnají výsledky různých postupů, vyberou ten nejlepší a teprve pak se pustí do díla.

Při rozhodování budou zohledňovat nejen přírodní zákonitosti, ale třeba i „společenské klima“. Robot třetí generace nebude zkoušet zvednout předmět, který je nad jeho síly. Předem si spočítá, jestli má šanci s břemenem pohnout. Bude také vědět, že to, co má odnést, se jmenuje stůl a že jej má přemístit z kuchyně do obýváku. Nebude to sobecký, do sebe zahleděný ňouma. Bude brát ohledy na lidi nebi i roboty kolem sebe. Nejen že je při stěhování stolu neporazí, ale bude vědět, že nemá stolem při pokládání prásknout, protože by k smrti vyděsil lekavou starou tetu nebo by probudil uřvaného kojence, kterého se matce konečně podařilo uložit ke spánku.

Schopnost „modelování“ přinese uživatelům robotů iluzi, že jejich „plechový společník“ skutečně myslí, uvažuje a cítí. Takový robot vám koupí k svátku kytku a ještě přitom vezme v potaz, že nemáte rádi žluté tulipány. Nemusíte mu poroučet, aby vám pustil v televizi přenos derby Sparta versus Slávia, protože vám ho pustí sám od sebe, aby vám „udělal radost“.

Chytřejší než člověk

Po roce 2040 překročí počítače v hlavách robotů čtvrté generace robotů svou výkonností magickou hranici 100 000 miliard operací za sekundu. To jim umožní abstraktní myšlení a dodá jim to schopnost zobecňovat. Jejich „duševní software“ vyjde z programů, které se osvědčí u robotů třetí generace. Programy budou ale budou schopny sebezdokonalování v takové míře, že nakonec zcela jistě předčí duševní schopnosti svých lidských tvůrců. Odborníci na robotiku považují celý proces zdokonalování robotů bude jen za rekapitulaci evoluce lidské inteligence, i když v tomto případě bude vývoj probíhat milionkrát rychleji.

Robot chytřejší než člověk přinese do lidské společnosti hluboké změny. Člověk už nebude ten, kdo ví všechno nejlíp. A nebude už také o všem rozhodovat. Naopak, značnou část zodpovědnosti a tudíž i s pravomocí přenese na roboty. Zřejmě vzniknou velké a prosperující společnosti, v kterých nebude zaměstnán jediný člověk.

Optimisté předpokládají, že lidé neztratí vládu nad chodem věcí. Člověk by se podle nich měl soustředit především na formulování pravidel, jimiž se bude robotizovaný svět závazně řídit. Měl by si také pohlídat, aby se tato pravidla nestala jen pouhým cárem papíru. K čemu by byla lidská pravidla, na která by roboti otevřeně nebo skrytě kašlali? Představy optimistů tak trochu připomínají naivní vize autorů sci-fi z dob „budování rozvinuté socialistické společnosti“. Naši prapotomci by měli trávit celé dny na společenských akcích, při rekreaci nebo umělecké tvorbě. My lidé budeme už dělat jen ty ušlechtilé věci a na hnusnou přízemní rachotu (i tu duševní) budeme mít roboty.

Z té záplavy optimismu jde na člověka tak trochu strach. Najednou tady bude někdo, komu nebudeme vidět do hlavy. Budeme žít s roboty, jejichž duševní pochody nebudeme do důsledku chápat a nebudeme jim dost dobře rozumět. Co když se jim jejich role začne zajídat? Co když zatouží po rekreaci, společenských dýcháncích a umělecké tvorbě? Co když se začnou rozhlížet po někom, kdo by na a za ně pracoval? Co když proti nám začnou kout pikle? Můžeme si sice namlouvat, že zabudujeme do robotických mozků zábrany, které nedovolí robotům vystupovat proti zájmům lidstva. Kdo nám ale zaručí, že nás ti pekelně chytří roboti nakonec nedoběhnou?

A tak možná nakonec přeci jen dojde na předpověď skeptiků. Roboti svými duševními schopnosti nikdy člověka nepřekonají. Ne proto, že by to nebylo možné, ale proto, že jim to ze strachu o své výsadní postavení ve světě prostě nedovolíme.