45ZOBRAZENÍ

Ruku na srdce: děláme to všichni. Sledujeme ostatní, jací jsou, co mají a co dělají, a přejeme si, abychom byli jako oni, měli všechno, co mají oni a mohli dělat i všechno, co oni dělají. Nebo je naopak soudíme a kritizujeme, a zdá se nám, že sami si vedeme lépe a máme mnoho důvodů si myslet, že jsme lepší než oni.

První varianta nám přináší frustraci a vede k tomu, že se cítíme hůř. Druhá varianta nám pomáhá cítit se lépe, ale vede k frustraci z lidí, kteří nás obklopují. Ani jedna z těchto variant nám nepřináší štěstí.

Uveďme si dva nejběžnější příklady:

1. Sledujeme životy ostatních na Facebooku
Facebook je novodobým fenoménem a profil zde má v dnešní době většina lidí. V některých věkových kategoriích dokonce všichni. Lidé jeho prostřednictvím komunikují, sdílejí svoje pocity, zážitky, fotografie. Většinou tu najdeme fotografie lidí, kteří se skvěle baví v úžasných klubech, na párty a jiných společenských akcích, užívají si cestování a zážitky z cest, jedí zvláštní skvělá jídla, sportují, běhají, provozují jógu, tančí salzu… zkrátka žijí dokonale pestrý a zajímavý život.

Pokud sledujeme své přátele na Facebooku pravidelně, může se zdát, že v porovnání s úžasnými životy našich přátel se náš vlastní život může zdát poněkud nudný a prázdný. Proč toho neděláme víc? Proč nechodíme častěji do restaurací a neochutnáváme úžasná a skvělá nová jídla? Proč víc necestujeme, proč neděláme nějaký sport a proč vlastně děláme tak málo, aby náš život byl zajímavější?

Ano, porovnávání našich běžných šedých životů se zářivými životy našich přátel nás zákonitě vede k frustraci. Přitom je nad slunce jasné, že srovnáváme nesrovnatelné. Většinou zde neuvidíme fotky zachycující naše přátele, když dělají běžné (nezajímavé věci), když se nudí, nebo jsou smutní, když trpí úzkostí nebo se podceňují, když se hádají s přítelem nebo bojují s nejistotou nebo prokrastinací.

Ale i kdyby tomu tak bylo a vy byste si byli jistí, že skutečně můžete srovnávat, proč vlastně vůbec srovnávat svůj život s životem někoho jiného? Proč vůbec zkoumat, zda je náš život zajímavější, než životy ostatních? A proč ostatním demonstrovat, že tomu tak je?

Určuje štěstí ostatních naše vlastní štěstí? Pomůže nám štěstí druhých najít to naše?

Rozhodně ne!!! Štěstí přichází jako ocenění toho, co děláme. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného. To, že budeme druhé napodobovat, nás k vlastnímu štěstí nepřivede a ani ostatní nás za to nebudou obdivovat. Podobné snahy vedou jen k větší frustraci.

Nejde přece o to, být lepší než ostatní: jde o to, milovat to, kdo jsme, kde jsme a čím jsme. Jedna moje kamarádka říká, „být šťastni ve své kůži“. To je skutečný základ pro nalezení vlastního štěstí.

Proto srovnávání s ostatními nefunguje. Neudělá nás šťastnější ani náš život hodnotnější, pouze způsobí, že se cítíme hůř a ještě nám to kazí vztahy s lidmi, jejichž život považujeme za hodnotnější.

2. Kritizujeme a soudíme ostatní
Dejme tomu, že jsme udělali hodně proto, abychom změnili své zvyky, přestali kouřit, začali pravidelně sportovat, jíst a žít zdravě. Určitě nás to stálo hodně úsilí a proto je to zdrojem naší hrdosti a pýchy, protože to svědčí o síle našeho odhodlání, o naší vytrvalosti a pevné vůli.

Pak potkáme někoho s nadváhou, kdo chodí běžně do cukrárny, pije litry koly, věčně jenom posedává a není schopen se donutit něco se sebou dělat.

Běžnou reakcí je soudit takového člověka: proč se sebou nezačne něco dělat? Proč se pořád tak cpe? Proč se nezačne trochu víc hýbat, chodit, cvičit, jíst něco lehčího? Vždyť on se vůbec nedokáže ovládat! Za své problémy si může sám.
A tak ho soudíme a připadá nám, že vedle něho vypadají naše skvělé vlastnosti lepší a zářivější, protože my jsme svoje špatné návyky zvládli. Ale ani to nám štěstí nepřinese: kritiky a odsuzování jiných lidí jen vede k tomu, že jsme nakonec frustrováni tím, jak nedokonalí jsou. Navíc ani oni nás za to nebudou mít rádi. Kdo by měl rád někoho, kdo stále jen upozorňuje na jejich problémy.

Cílem našeho poukazování na nedostatečnost druhých je ukázat ostatním, o co lepší jsme my. To ale málokdy vede k tomu, že si budeme více vážit svého vlastního života nebo že si nás někdo bude vážit více. To, že budeme chtít, aby něco bylo jinak, jen bude zvyšovat naši frustraci z toho, že to tak není.

Místo toho bychom se měli snažit ostatní pochopit. Copak jsme nikdy nebojovali s vlastními špatnými návyky? Nikdy jsme se necítili špatně, protože jsme nebyli schopni vytrvat a změnit něco, co se nám nelíbilo? Samozřejmě že ano!
Všichni přece víme, jaké to je, když nám něco nejde, když to jde těžko, když cítíme beznaděj a nevěříme, že se to může změnit. Dokážeme si představit, jaké to je, když někdo kvůli tomu trpí a můžeme si přát, aby jeho utrpení skončilo.

V obou uvedených případech vede srovnávání se s ostatními k tomu, abychom se cítili opravdu špatně buď my, nebo aby se tak cítili ostatní naším přičiněním. Co tedy můžeme dělat, aby tomu tak nebylo?

1. Naučte si vážit svého života
Namísto sledování životů ostatních se naučte vnímat svůj vlastní život. Všímejte si více všeho, co je ve vašem životě pozitivního a co se vám líbí. Všímejte si příjemných věcí, které se vám dějí, a to na denní bázi. Zvykněte se rekapitulovat vždy na konci dne, co se vám zajímavého stalo, koho zajímavého jste potkali, čemu jste se zasmáli, co jste se zajímavého dozvěděli, co hezkého jste viděli, co příjemného vám kdo řekl, atd. Brzy zjistíte, že jakmile přestanete porovnávat svůj život s životy ostatních, budete schopni více vnímat všechny příjemné události, které k vám přicházejí, a vážit si jich.

2. Naučte se chápat nikoli soudit
Zjistíte-li, že jste z ostatních otrávení a znechucení nebo že je soudíte, zkuste se naučit je chápat. Jaký je jejich život? Jaké mají problémy? Mají to těžké? Jsou frustrovaní? Smutní? Rozzlobení? Cítí beznaděj? Dokážete si představit, čím procházejí a jaké to je? Pochopíte-li ostatní, přestanete je soudit.

Tyto dvě metody nám pomohou stát se šťastnějšími. A nejenom to, staneme se také lepšími. A nepříjemné pocity spojené se srovnáváním se s ostatními a jejich odsuzováním a kritikou nás opustí navždy.