38ZOBRAZENÍ

Nejhorší na rozchodech je, že – na rozdíl od scházení se – stačí rozhodnutí jednoho. Ten druhý může nesouhlasit, může propadat hysterickým záchvatům, ale to je tak všechno, co může dělat. A většinou mu to k ničemu není.
Další rozdíl je v tom, že důvody k rozchodu často neexistují. Nebo si je neuvědomujeme, nejsou tak silné a pronikavé, nenápadně se hromadí a rozchod se nakonec podobá pomalému dohasínání ohně, o kterém nejde říci, kdy vlastně začalo nebo skončilo, než jeho radikálnímu zalití vodou. Většinou si toho, že oheň dohasl, všimneme až v momentě, kdy chceme přiložit nebo si převařit vodu na čaj. Ale už není na čem.
K tomu, abychom s někým začali chodit, stačí málo. Pohled do očí, tón hlasu, úsměv, pocit, že k sobě “prostě patříte”. Malicherné až titěrné důvody, ale silné. Tak naléhavé, že člověk odchází ze školy, zapomene na práci, z víkendového výletu do Londýna se vyklubou dva roky, do svého bytu si chodí jen pro čisté oblečení a spí pár hodin denně. V centru jeho života stojí milovaná osoba a všechno ostatní je nepodstatné.
Počáteční stav naprosté synchronizace, shody a “jedno těla, jedna duše”, kdy se jeden budí ve stejnou dobu jako druhý, napadají je ve stejný čas stejné myšlenky a budoucnost se zdá být zářivá a naprosto jasná: budeme spolu, až na věky věkův ámen, nic to nemůže narušit. Představa, že by se mohli časem oddálit, odcizit nebo dokonce přestat milovat, nikomu na mysl nepřijde a když už, jako reakce na sarkastické poznámky nebo dobré rady nezaslepeného okolí, zavrhne ji jako nesmyslnou.

I ti, kdo mají za sebou víc vztahů a dobře vědí, jak se liší poblouznění na začátku a smutné vystřízlivění na konci vztahu, se s neutuchajícím nadšením stále pouštějí do nových vztahů.
”Trochu to připomíná princip homeopatie,” sarkasticky poznamenala kamarádka psycholožka. “Nejde jej přerušit, protože se stále upevňuje. Zklamání v lásce se nejlépe léčí právě láskou. Ale láska končí zase zklamáním.” To by se farmaceutické firmy zaradovaly, když by někdo vynalezl lék, který nemoc sice vyléčí, ale za nějaký čas ji opět vyvolá, takže člověk by musel kupovat novou dávku léku a s ním i další záchvat nemoci. Kamarád, který strávil polovinu života přiváděním feťaček na správnou cestu (a druhou polovinu tím, že zoufale sledoval, jak zase padají zpět), jen smutně konstatoval, že přesně takhle fungují drogy. Kamarád teoretický fyzik chvíli strnule zíral do stropu a pak začal rozvíjet teorii o lásce jako lidském perpetuu mobile.

Jak je vůbec možné, že lidé, kteří si ze začátku tak rozuměli, se v průběhu pár měsíců nebo let změní natolik, že se jednoho dne zastaví uprostřed ulice a jen tiše žasnou, co to vedle nich leží za cizince?
Nebo se jen v průběhu času projeví vlastnosti a názory, které nejdou sloučit a které v počátečním oblouznění zamilovaní lidé ignorovali nebo si nalhávali, že je lze změnit?
Co určuje, zda nějaký vztah vyjde nebo ne? Je to otázka osudu, astrálních předurčeností, horoskopů nebo jednoduše tolerance a schopnosti komunikovat?

Pomohla by vůbec tolik doporučovaná a zprofanovaná komunikace v případě mé sestry, která se zamilovala do katolíka z velmi tradiční rodiny.
”Asi po roce, kdy jsme byli spolu, se začal měnit. Začal kritizovat moje oblékání, moje kamarádky, že prý moc vysedávám po hospodách s kamarády. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, že mám na svět trochu jiný pohled než on, občas jsme se pohádali nebo spolu několik dní nemluvili, ale pořád to vypadalo, že to zvládneme. V momentě, kdy mi k druhému výročí našeho seznámení daroval bibli, jako bych se probudila ze snu a poprvé jsem ho viděla takového, jaký skutečně byl – fanatický katolík. Nejhorší na tom všem ale bylo, že on mě doopravdy miloval a myslel si, že zakazováním minisukní pro mne dělá to nejlepší. Ještě asi půl roku mi pořád telefonoval, psal dopisy, nejdřív zamilované, pak naštvané a výhružné. V posledním dopise mi “vše odpustil” a od té doby se neozval.”

Nejenom neslučitelné životní názory mohou vést k rozchodu.
Někdy je na vině pouhá souhra okolností. “S Janou jsem se seznámil, když jsem studoval vysokou a ona byla na gymplu. Nejdřív jsme byli kamarádi, ale brzo jsme si uvědomili, že se k sobě dokonale hodíme: rozuměli jsme si ve všem, oba dva jsme jezdili s partou do přírody, v knihovně jsme měli stejné knížky a ... prostě jsme byli stvořeni jeden pro druhého, jak jsme se shodli. První rok byl pohádkový. Ale pak jsem odjel na studijní pobyt do Německa a začali jsme se vídat jen jednou za měsíc, hodně jsme si ale psali a telefonovali a pořád jsme se měli hrozně rádi. Všechno bylo v skvělé, dokud jsme byli od sebe a těšili se na každý telefonát nebo dopis od druhého.

Když se ale po roce vrátil a začali jsme se zase hodně vídat, něco nebylo v pořádku. Stále jsme si rozuměli, ale už ne tak skvěle jako dřív. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, říkal jsem si, že si na sebe musíme znova zvyknout a pak bude vše lepší. Pořád jsem ale měl divný pocit, podobný jako v nočních můrách, kdy jste ve známém prostředí, ale víte, že něco je zatraceně špatně. Pak se většinou stěny pokryjí krví, ze skříně vylézají hadi a tak.
Přes všechnu snahu vrátit vše do starých kolejí jsem se jednou vedle ní probudil, podíval se na ni a zeptal se, kam se poděla ta holka, do které jsem se zamiloval. Objektivně vzato, nic se nezměnilo. Ze subjektivního pohledu bylo všechno pryč. Kamarádi nechápali, proč jsme se rozešli. Nechápal jsem to pořádně ani já. Bylo mi jasné, že během roku, kdy jsme nebyli spolu, jsem se změnil já a ona také, každý ale jiným směrem.”

Každý asi znáte podobných příběhů spoustu. Jak dva spolu chodili osm let a rozešli se kvůli tomu, že ona nenáviděla způsob, jakým žvýkal. Nebo jak on odešel pro cigarety a už se nevrátil. Nebo jak každý šel do swingers klubu s jiným partnerem a tam se setkali. Filmů je o podobných koncích nepřeberně: Samotáři, Annie Hallová, Válka Roseových. Písniček a knížek nespočetně.
Abych nekončil tak pesimisticky, dovolím si volně parafrázovat Woodyho Allena: Láska je jako jídlo v závodní jídelně. Malé porce, chuť nic moc, spolustolovníci většinou otravují. Ale stejně tam všichni chodíme.