83ZOBRAZENÍ

Thajsko - ostrov relativní svobody a stability v jihovýchodní Asii a země přírodních krás, opia a nevěstinců – představuje pro nás díky své velké vzdálenosti a relativní nedostupnosti stále ještě exotiku. Cestopis věnovaný této zemi, byť do značné míry beletrizovaný, je tedy přitažlivý nejen z uměleckých ale i čistě „vzdělávacích“ důvodů. Je-li jeho autorkou navíc Iva Pekárková (*1963), jejíž knihy se vyznačují všestrannou otevřeností a současně čtivostí v tom nejlepším smyslu, jedná se jednoznačně o titul hodný pozornosti.

V knize se střídají dvě formálně různé roviny: v ich formě psaný cestopis z Thajska doplňují místy organicky zapuštěné syrové (ve smyslu stylu, nikoliv obsahu) deníkové poznámky, které jsou hned zkraje označeny jako fiktivní dopis otci. Jejich prvotním smyslem bylo ovšem spíš rychlé a bodové zachycení toho co je či co se děje nežli - v kafkovském významu - existenciální prožívání, sdělení nebo obvinění. Ty naopak v nemalé míře přináší jedna z vložených kapitol nazvaná Mé minulé životy, která není (jak by snad mohl její název napovídat) reinkarnačním opusem, ale vzpomínkami na život – a to téměř výhradně rodinný - v Československu konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, tj. před odchodem do emigrace v roce 1985. Autorka sama v závěrečné poznámce říká, že: tahle kniha je „tak trochu pravda“, ale zároveň „tak trochu výmysl“. Týká se to ovšem pouze osudů hlavní hrdinky, popis Thajska podle ní subjektivně odpovídá tomu, jak tuto zemi viděla při své návštěvě v letech 1988-9, byť sama zdůrazňuje, že celou řadu skutečností nemusela díky jazykové bariéře a zcela odlišné kultuře správně pochopit, což je při několikaměsíčním pobytu dosti pravděpodobné.

Z podtextu ovšem jednoznačně vyplývá, že autorka se místní jazyk učí výrazně rychle - což se jí daří i díky rozhodně ne malé dávce intuice - a jeho prostřednictvím se snaží proniknout do nejrůznějších proudů tamní kultury, náboženství (chwan z titulu knihy je jakýsi dobrý duch sídlící v různých částech lidského těla, každý by pak měl těchto dobrých duchů mít rovných dvaatřicet, ale protože se každou chvíli nějaký ztrácí, pořádají se poměrně často rituály k jejich opětnému přilákání a „doplnění“), myšlení apod.

Náplní knihy je hlavně - on the road metodou - poznávání, popisování i prožívání způsobu života falangů (tj. bílých cizinců) i prostých Thajců, dále pak putování do civilizací daleko méně zasažených oblastí Thajska, kde žijí tzv. „horští lidé“ (většinou ostatní populace vnímaných více či méně s despektem) a podivná návštěva sousední Malajsie. Svůj úhel pohledu autorka přibližuje hned na první straně textu: „Stal se ze mě člověk, který na vlastní kůži pocítil hned několik vrstev cizinectví – takoví jsme všichni, co jsme emigrovali a pak se zase do vlasti vrátili. Máme na sobě navrstvené cizinectví v cizině a cizinectví doma a v některých případech ještě cizinectví někde úplně jinde.“

Občasné mihotavé body československé, ale i americké minulosti se při čtení vynořují na nejneočekávanějších místech - linie zvědomění a zapomínání, tu uvědomělého, tu bezděčného probíhají, střídají se i utkvívají. Autorka navíc poznává zemi – a nejenom ji, jakoby celý život - prostřednictvím intimních (v nejširším smyslu) vztahů a prožitků – je to jednoznačně její způsob vstřebávání reality a do značné míry i sebereflexe.

Tento její přístup se navíc během knihy protne s jedním neopomenutelným faktorem: opium. Zkušenost se poprvé mihne při návštěvě Malajsie - tehdy jde však spíše o zdravotní setkání. Mezi horskými lidmi je ovšem opium stěžejním bodem existence, vyhrazeném však v tamní kultuře téměř výlučně mužům. Při autorčiných - většinou pěších - cestách divokou přírodou od vesnice k vesnici, ji prakticky všude ihned nabídli fin – opium. Bylo to dokonce to jediné, za co směla v těchto končinách platit. A právě téměř kontinuální několikatýdenní opiová cesta byla příčinou oživení a probírání vzpomínek na život v Československu. Matčino dlouhé umírání, incest, pokus o sebevraždu - to vše se vynořuje s mnohokrát opakovanou otázkou: je to vůbec (a ještě) pravda, bylo to právě takhle, bylo to vůbec… V kontextu celé knihy je pak tato otázka přítomna téměř neustále i u řady dalších dějů – dá se říci, že celá kniha je vlastně jakousi výpovědí, tak to vidím teď, taková je současná pravda.
Text doplňují autorčiny osobité fotografie, které mimoslovně představují a doplňují její úhel vnímání.

Iva Pekárková: Třicet dva chwanů. Maťa, Praha 2000.

Pavel Hlavatý

 

Exotické putování za Svatým grálem

(rozhovor s Ivou Pekárkovou)

 Tvoje nová knížka se liší od těch předchozích tím, že se do značné míry točí kolem poznávání úplně nové, neznámé země a její kultury. Jak moc se v ní držíš reality?
Řekla bych to asi takhle: vzhledem k tomu, že Thajsko pro mě bylo cizí země, jsem se snažila držet jejího autentického popisu, samozřejmě tak, jak jsem ji svýma očima - to jest subjektivně - v té době viděla, včetně určitých nábožensko- filozofických otázek, které se tam před člověkem vynořují. Thajci jako národ mají jednu naprosto nevídanou vlastnost, že se nebojí smrti. V životě jsem se s ničím podobným jinde nesetkala, ani v Indii, kde teoreticky taky věří na převtělování. Ale v Thajsku theravádový buddhismus zřejmě v kombinaci s přirozenými sklony obyvatel způsobuje, že se opravdu smrti nebojí. Nikoho tam nenapadne dodržovat sebemenší bezpečnostní pravidla, lidi stavějí výškové budovy nepřipoutaní, protože je jim jedno, jestli spadnou, v autech nejsou bezpečnostní pásy, protože je jim úplně fuk, jestli dneska umřou. Pro člověka, který tam stráví několik měsíců a má k téhle otázce vzhledem ke své výchově jiný postoj, je to strašně zajímavé. A nezbude mu než tak trochu jít do sebe a přemýšlet o tom, co vlastně smrt znamená pro něj, jak by třeba přistupoval k tomu, kdyby měl dneska zemřít...

Změnil se tvůj postoj k smrti?
Myslím, že trošičku ano, i když jsem se nestala buddhistkou, jen jsem snad pochopila některé principy buddhismu. Myslím, že se bojím smrti trošku míň, ale v rámci takové své vlastní filozofie, založené na tom, že až umřu, bude prostě po mně, už o tom nebudu vědět a tudíž mi to bude fuk.

 

Nevěříš vůbec na minulé životy?
Upřímně řečeno nevěřím, i když... taky jsem měla v dětství takové strašně zajímavé sny a tak dále, ale hlavně jsem si na tuhle věc udělala takovej pohodlnickej názor, že pokud se na své minulé životy nepamatuju, a to jako neosvícený buddhista ani nemůžu (protože teprve velmi osvícení buddhisté se dokáží rozpomenout na své minulé životy, vidět je jako skrz stránky knihy), tak je to v zásadě jedno. Protože když si to nepamatuju, tak k čemu mi to je? Kromě toho netoužím po nějakých dalších životech, protože jsem v dětství velmi, velmi trpěla - ačkoli na mě všichni byli hodní a mysleli to se mnou dobře - ale představa, že budu znovu dítětem, se mi opravdu nezamlouvá, to už bych radši ležela v temném hrobě.

 

V téhle knížce hraje roli taky postava otce...
To ano, ale nejde úplně přesně o mého vlastního otce, není to z mé strany nějaká pozdní pomsta. Ale vypracovala jsem na základě toho, jak ta hrdinka uvažuje, určitá schémata vztahu otec-dcera, který jsem sama v dost vyhrocené podobě prožila.

 

Co ti v životě nejvíc vadí, nejvíc tě štve?
Mě asi nejvíc ze všeho štvou takoví ti úplně průměrní lidé, kteří si myslí, jak jsou strašně chytří a jak všechno dobře vědí, a přitom to jsou vlastně nevzdělanci nebo polovzdělanci. Dokonce jsem nedávno konečně pochopila, o čem nám kdysi vyprávěla učitelka ruštiny, když líčila, jak mezi ruskými intelektuály devatenáctého století vládlo silné pohrdání lidmi, kterým se říkalo "poluobrazovannyje", polovzdělanci. Lidi, který něco tak jakoby napůl vědí, ale nikdy se nedostanou pod povrch a nejsou ochotní si přiznat, že to nevědí úplně. Třeba můj otec byl velmi dobrý fyzik, počítal takové ty strašně složité rovnice o termonukleární energii a tak, nicméně na základě toho, že byl opravdu dobrý ve svém oboru, se začal domnívat, že stejně rozumí i všemu ostatnímu. Že ví všechno o medicíně nebo literatuře, i když si o tom vůbec nic nepřečetl, z beletrie jenom Leacocka. Ale skenoval knihy, jestli v nich najde něco závadného, a třeba Hrabala nesnášel, protože už v půlce první strany narazil na slovo na h..., ani to nedokázal vyslovit. Tenhle přístup k věci mi docela vadí. Sama se snažím si uvědomovat, co neumím, a tak nějak s tím pracovat.

 

Jaký máš vztah k majetku a penězům?
V životě jsem byla dost dlouho chudá, abych věděla, že člověk v tomto nedokonalém světě peníze k životu potřebuje, a že když jich má o chlup míň, než aby se normálně uživil, už potom nedokáže myslet vůbec na nic jiného než na prachy. Takže se domnívám, že úplně ideální je mít peněz tolik, abych se uživila, přičemž nemám vůbec žádné zvláštní požadavky na majetek. Potřebuju mít kolem sebe funkční věci, ale jestli spím na karimatce pod stolem nebo na posteli s nebesy, to je mi upřímně řečeno jedno, protože mi daleko víc záleží na tom, s kým se tam ocitnu.