4ZOBRAZENÍ

Člověk je úžasně vynalézavý ve způsobech, jak trápit svou tělesnou schránku. Některým jedincům prostě jejich práce a následné večerní dlabání krekrů v magickém přísvitu obrazovky ke štěstí nestačí. Jednoduše se chtějí “zhuntovat". Ale jak? Nejlépe sportem. A ještě lépe tím, kde zapojí každý sval svého těla. Nejvhodnější pro tento účel se jeví desetiboj. No, to asi ne - každý nemá na zahradě sportovní stadion. Ale co takový triatlon? To je to pravé pro sportovní masochisty!

Historie pekelného trojsportu

Plavání, jízda na kole, běh. Samy o sobě příjemné regenerační činnosti. Ale zkuste si to: 3,8 km ve vodě, 180 km na kole a pak si zaběhněte maraton. Těžko chápat, že taková štreka někomu stojí za to, aby byl titulován “železný muž". Avšak od té doby, co Jan Řehula vyplaval, vyjel a vyběhal bronzovou olympijskou medaili, se triatlonová populace v Česku zdvojnásobila. Ne všichni se pochopitelně oddávají peklu nejdelší trati, ale musíme konstatovat: ano, asi jim to stojí za to. Nejenže existují soutěže profesionálů a seriály závodů pro amatéry, jako houby po dešti rostou závody v malých vesničkách dělané jen pro radost několika místních nadšenců.

V červnu roku 1980 se do vln Hracholuské přehrady u Plzně vrhlo 120 borců, aby po dvou kilometrech vylezli, skočili na kolo a ujeli dvě stě kilometrů a následně se vydali na trať dvacetikilometrového běhu. Přítomní diváci si ťukali na čelo a lékaři varovně kmitali ukazováčky. Nicméně první český triatlon byl na světě.

Američané tvrdí, že triatlon vynalezli oni, ale už ve Francii dvacátých let se objevuje závod, který bychom mohli nazvat triatlonem. Jen pořadí jednotlivých disciplín bylo zpřeházené. Pak se nad závody podobného druhu zavřela voda. Jejich čas měl nastat až o půl století později.

Jestliže šedesátá léta znamenají éru swingu, pak ta následující jsou érou joggingu. Ano, triatlon reinkarnoval přes mikiny s nápisem I ´m jogging a úchylné bavlněné návleky na nohy. “V roce 1971 jsem se připojil k miliónům Američanů, které zachvátilo joggingové šílenství. Stále víc jsem byl znepokojen vzrůstajícím obvodem mého pasu a celkovou fyzickou ochablostí," píše Jack Johnstone na svých internetových stránkách. Tento muž objevil pro svět triatlon čtyři roky před tím, než se pořádal první ročník proslulého havajského Ironmana. Začátky byly vskutku pionýrské. V Johnstonově závodě bylo zpřeházené pořadí disciplín. Nejprve závodníci běželi deset kilometrů, z toho dva bez bot. Osm kilometrů jeli na kole, přičemž v propozicích k závodu byla napsána, dnes úsměvná, poznámka, že si každý musí přinést svůj bicykl. Na závěr zařadili pořadatelé pět set metrů plavání.

Pravidla

V současnosti jsou délky tratí i pořadí disciplín pevně stanoveny. (Triatlon se člení do čtyř kategorií: supersprint 0,2 - 3 - 1, sprint 0,5 - 25 - 5, olympijský triatlon 1,5 - 40 - 10, dlouhý triatlon 3,8 - 180 - 42, 195. Modifikace jsou povoleny.)
V případě délek tratí to však platí jen na papíře. Jednoduše proto, že triatlon se odehrává pod širým nebem a tratě tudíž nelze přesně naměřit. Z tohoto důvodu se v tomto sportu nehraje na světový rekord, pouze na rekord jednotlivých závodů. Svou roli také hraje různá teplota vody a odlišné výškové profily tratí kola a běhu, které se pochopitelně liší závod od závodu. Plave se volným způsobem pouze v otevřené vodě, zakázané jsou koupaliště a bazény. (Pouze na jaře, kdy je voda venku příliš studená, plavou závodníci v bazénech.)

Záleží na každé maličkosti

Plavání v otevřené vodě je od toho v bazénu naprosto odlišné. V rybníce pochopitelně nejsou na dně vodící čáry, teplota může kolísat každých pár metrů, na hladině jsou vlny, závodník se nemůže odrážet od stěn. V bazénu má jednu dráhu pro sebe, ale v rybníce musí počítat s tím, že jej občas zasáhne soupeřova pata. V tom lepším případě mu soupeřův záběr vmete do úst zoufale lapajících po vzduchu pořádnou dávku vody. “Nepříjemné je také neustálé šmátrání rukama po vašich nohou od plavce, který plave za vámi. V triatlonu se to nedělá, protože takový plavec se vlastně veze ve vaší stopě a má to lehčí. Když je navíc tak neopatrný, že se vás neustále dotýká, ukazuje to na nezkušeného zajíce a nevychovaného spratka," nebere si servítky Emanuel Ruml, který se triatlonu věnuje již třetí rok.

Nepříznivé podmínky kompenzují triatlonisté plaveckými neoprény. Ne nadarmo se jim říká vodní rytíři - v černých nebo stříbrných přiléhavých oděvech pokrývajících tělo od kotníků po zápěstí, koupacích čapkách a plaveckých brýlích připomínají rytíře v brnění. Triatlonové neoprény se od těch, které užívají potápěči, liší. Triatlonisté nejen potřebují, aby jim ve vodě nebyla zima, ale chtějí, aby dosahovali lepších časů. Plavecké neopreny nadnášejí a tělo plavce tak klade vodě menší odpor. Pro slabší plavce to znamená až dvacet uspořených vteřin na každých sto metrů. Při patnáctisetmetrové vzdálenosti to už dělá drahocenných pět minut.

Nahnané vteřiny může ovšem borec lehce ztratit, sotva se vybelhá z vody. Čeká ho totiž svlékání celého toho zázraku. Diváci jsou někdy svědky “brutálních" scén, kdy závodník přišlápne jeden konec oděvu a za zuřivého sakrování z něj trhá druhou nohu. Obzvláště peprné jsou nadávky, když takovým neopatrným počínáním oblek natrhne. Právě přišel o několik tisíc korun. Ostřílení triatlonisté radí: neperte se nikdy se svým neopreném! Ne nadarmo se o převlékání tvrdí, že je to neoficiální čtvrtá disciplína.

Nejhorší jsou změny

Po převlečení vzhůru na kolo! “Když jsem jel svůj první triatlon, myslel jsem, že z toho kola spadnu. Od plavání mě bolely všechny svaly na rukou, nemohl jsem se o ně vůbec opřít. Když jsem se pak přijel zpátky do depa a měl se rozeběhnout, myslel jsem, že mi nohy vrostly do země," vzpomíná triatlonista Jiří Novák. Přechod z plavání na kolo není pro tělo až tak náročný, protože se v obou disciplínách zapojují rozdílné svalové jednotky. Horší je to z kola na běh - svaly nohou jsou řádně prověřeny šlapáním a teď je čeká běžecká část. Zejména lýtka se někdy vzpouzejí pomyšlení na další několikakilometrovou námahu.

Ve sprinttriatlonech i olympijských tratích je na kolech dovolena jízda v háku. Znamená to, že si jezdci mohou pomáhat tak, že jedou těsně za sebou. Jízda proti větru je pro prvního jezdce vysilující, proto jej po chvíli střídá druhý ze skupiny. V dlouhých triatlonech je jízda v háku zakázána a závodníci musí dodržovat desetimetrový odstup. Toto pravidlo hlídají mobilní rozhodčí na motocyklech.

Kouzlo tohoto sportu tkví v tom, že ho může dělat opravdu každý, ale jen málokdo je v něm mistrem. V závodech není výjimkou, že padesátiletí veteráni porážejí o několik desítek let mladší soupeře. Tento sport je totiž velice náročný na správnou techniku. Umíte kraul, ale neuplavete souvisle více než tři sta metrů, protože špatně hospodaříte s dechem, děláte polovičaté záběry, příliš krčíte kolena, neponořujete hlavu, vaše tělo klade vodě velký odpor. Ani jízda na kole není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Nestačí jen výdrž, musíte umět šlapat “do kulata", srovnat se na kole, abyste měli co nejmenší odpor vzduchu, odvázat se ve sjezdech a v zatáčkách, rozvrhnout si síly ještě na třetí disciplínu. Nakonec s během to také není tak prosté. Správná práce rukou, technika došlapu, dvojitá práce kotníku... Na stránce www.triatlet.cz se dozvíte, že nedokážete ani správně dýchat. A to je výzva!

Prožij sám sebe

Je mnoho důvodů, proč dělat triatlon. Některé jsou těžko pochopitelné. Například moderátor České televize Stanislav Bartůšek říká, že při dlouhém triatlonu zažívá během těch deseti jedenácti hodin, co závod trvá, celý život. Jde o to, pokusit se zjistit, jak se chová tělo na pokraji úplného vyčerpání, což každý zažívá jiným způsobem. “Po dlouhém závodě vnímám skutečnost úplně jinak. Mám porušené barevné vidění, okolostojící lidi slyším jakoby mluvili ze studny, všechno se pohybuje pomalu nebo se tak vznáší a plave. Jako bych byl zfetovaný. Bolí mě každý sval, nemůžu ležet, stát, popadnout dech, ale tělo navyklé několikahodinovému pohybu si odmítá přiznat, že je konec, a chce ještě běžet dál. Mysl je zaplavená endorfiny a mě je strašně dobře, ačkoliv jsem k smrti unavený. Kdybych to měl nějak shrnout... Je to pohled na sebe sama z druhého břehu řeky," líčí své zážitky čtyřiadvacetiletý triatlet Marek Tuhý. “Na svém prvním železňákovi v Benešově jsem se na posledním kilometru rozbulel. Štěstím. Bylo to spíš takové kvíkání, protože mě hrozně píchalo pod žebry, ale slzičky se mi kutálely po tvářích jako hrášky. Byl to nepopsatelný pocit - dokončit," vysvětluje nevysvětlitelné další ironman Karel Štědrý.

Pro některé závodníky dokonce znamenal jejich první triatlon jakousi formu terapie. “Na gymplu jsem měl příšernou profesorku na matematiku, která si na mě zasedla a čtyři roky mě tepala, jak mohla. Ještě tři roky po maturitě se mi o ní zdálo. Když jsem o několik let později jel triatlon, vůbec jsem nevnímal, co se kolem mě děje. V hlavě mi cvakaly výpočty tangent a cotangent, jen to svištělo. Celý závod. Od té doby jsem v pohodě," vypráví Tomáš Povolný o trochu podivné formě očistce.

K pocitu “prožití sebe sama" toho stačí málo. Plavky, kolo, běžecké boty a pár hodin tréninku. Nejdražší položku v závodním depu tvoří kolo. Nový závodní bicykl stojí od třiceti tisíc výš, ale na závodech jsou k vidění i stařičké Favority. Nový kvalitnější neoprén lze sehnat od osmi tisíc, ale na podzim po sezóně jsou k mání kousky za poloviční ceny. A stejně můžete plavat jen v plavkách. Za dobré běžecké boty utratíte kolem tří tisíc korun. Perfekcionisté investují mnohem více. Chcete-li se udržet v háku za Lancem Amstrongem, jak radí jistá firma, investujte do nákupu jejího kola za 185 000. Jestli ale nebudete mít natrénováno, nepomůže vám při závodě ani tento skvost.

Kde si zatriatlonit

Nejvíce triatlonů se koná na Plzeňsku, kde měl tento sport premiéru. V Jižních Čechách se jezdí třináct závodů Jihočeského poháru, další hnízda triatlonových nadšenců jsou na Severní Moravě a v Severních Čechách.