89ZOBRAZENÍ

Kdysi se to jmenovalo dálkové, dnes distanční studium. Na pedagogické fakulty docházejí učitelé z praxe, aby si dalším studiem zvýšili kvalifikaci. Z učitelky mateřské školy na učitelku prvního stupně, z prvního stupně na druhý.
Ten, kdo vede semináře dálkařů, má velikou výhodu, informace nejen předává, ale také je získává. A protože vedu semináře mediální kultury, ptal jsem se studentů - učitelů, jak jsou na tom s počítačovým vybavením na školách a Internetem.
Mé poznatky nejsou a nemohou být statistikou. Jde o výsledky diskusí a můj výsledný dojem. Tak tedy:

Už konečně není škola, na které by nebyly počítače vůbec.

Najdou se malé vesnické školy, kde má PC jenom ředitel a účetní, v T602 se vypisují různé doklady i interní nařízení a vede se DOSácká účetní evidence.

Druhým stupněm vybavení jsou jeden až tři počítače, které už pracují na platformě Windows, od 3,1 po Millenium, (většinou WIN 85, těsně následovaný WIN 88) bez připojení na Internet.
Takových škol je stále ještě hodně. A dělí se ještě na ty, ve kterých se aspoň vybraná skupina žáků věnuje pod vedením „osvíceného“ pedagoga základům ovládání informačních technologií, a na školy, ve kterých se dělá na PC administrativa a druhé PC má jenom pan ředitel. (...a hraje na něm tajně v pracovní době počítačové hry - tato informace nebyla ojedinělá ).

Dle mého odhadu asi 50 % škol má odděleno PC pro správu školy (1-3 počítače) a pro potřeby výuky (5 - 10 počítačů). Většinou jeden počítač je napojen telefonní linkou na Internet. Je zajímavé, že bylo pro pedagogy těžké odpovědět na otázku, zda mají na škole síť. Pokud ji mají (a zasíťovaných PC není málo), většinou si to neuvědomují. Až z otázek jako „Z kolika počítačů se lze napojit na Internet? Může se najednou napojit více uživatelů?“ bylo možné zjistit, jakým způsobem vlastně s Internetem komunikují. 

Pokud jsou ve školách počítačové učebny, děti se s informačními technologiemi pracovat učí, ale s obrovskými rozdíly v obsahu výuky: většinou jenom zvládání textových editorů, tabulkových kalkulátorů, orientaci na Internetu, e-mailování a chatování, ale v několika málo školách i základy tvorby www stránek a mají dokonce na síti takové stránky vystaveny a stále je aktualizují.
V těchto učebnách se pracuje i s multimediálními výukovými programy, ale takový vzorový příklad práce s informačními technologiemi je opravdu výjimkou. Mnohem častěji se setkáváme s dosti chaotickým způsobem, jak děti seznamovat s počítači, a často je chápána počítačová učebna jako prostor, kde se hrají počítačové hry; samozřejmě s vědomím pedagoga. Onen pedagog ví nebo by aspoň měl vědět, že 90 % počítačových her je nelegálně vypalovaných, že jde o kradený software.
Kdyby se přišlo na to, že žák ukradl v samoobsluze housku za korunu, bylo by z toho jistě vyšetřování a disciplinární stíhání. Kradený software nikoho nevzrušuje, i když jde o částky tisíc a více korun. (Je příznačné, že nejvíce kradeného softwaru je v Rusku, nejméně v USA a my se držíme v popředí postkomunistické Evropy. Jde o etický problém, nad kterým by se měli zamyslet i naši učitelé.)

Nedávný summit Evropské unie v Stockholmu určil priority EU na příští léta: Unie se má soustředit na problémy stárnutí obyvatelstva a kandidátské země mají na příštím summitu prokázat, jak zavádějí Internet do škol.

Právě se mi vynořil v hlavě starý vtip z období studené války. Ptali se západní novináři sovětských stratégů, jak jim dopadly zkoušky ohlašovaných raket s plochou dráhou letu. Jak jim létají? A Sověti odpověděli: „Plocho, tavarišči, plocho.“

Tak abychom nedopadli podobně.